Šokovaný výraz mi musel zamrznúť na tvári. Pred mojimi očami stál vysoký upír, zľahka sa opierajúci o strom. Tento zjavne nonšalantný postoj bol zvýraznený rukami založenými na prsiach. Hneď keď nás zbadal, po tvári sa mu roztiahol úsmev. Nádherný úsmev.
„Yuuki-chan.“ Srdce mi vynechalo úder. Ten známy hlas, vľúdne modré oči, tá najkrajšia usmiata tvár. Moje srdce sa znovu rozbehlo a skoro mi vyskočilo z hrude. Vedela som to. Ja som vždy verila.
„Hanabusa!“ Vrhla som sa mu do náručia a spolu sme sa zvalili na zem. Cítila som jeho sladkú vôňu, vnímala jeho teplo a čítala myšlienky plné šťastia a lásky. Bol to skutočne on! Bol živý! Zdvihla som tvár a zahľadela sa mu do očí. Leskli sa.

Loutka nemá mít city, říkával jsem si, když jsem se nutil k tomu, abych překonal strach a změnil se. Změnil se na kus necitelného dřeva, které má jedinou slabinu.

Bola som na neho taká nahnevaná, že hneď ako ma konečne pustil, som mu dala facku. Vôbec ho to nevyviedlo z miery. Chystal sa odísť.

„Dobrý den, princi Evžene,“ hluboce jsem se už u dveří uklonil a pak přikročil k židli, na níž jsem si sedl.
„Na něčem jsme se domluvili, ne?“ vyčetl mi můj slušný pozdrav.