SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Smutné

Neušlechtilý - 3. kapitola

To určitě přinášejí jídlo. Nejspíš mám špatný pojem o čase. Nebo že by unesli další skupinku lidí?
Marně, marně.

Dodatek autora:: 

Konečně se posouváme trochu dál:-)

VK (2. séria) 2- Čarovná záhrada

„Naoki!“ Kaname k nemu vykročil s úsmevom na tvári. Mladučký upír sa pôvabne rozvaľoval v kresle a na tvári mu pohrával ešte širší úsmev, ako mal Kaname.

Dodatek autora:: 

Všetkým prajem krásny nový rok. Nech sa vám podarí všetko tak, ako si želáte. Buďte zdraví, šťastní, zaľúbení a dúfam, že vyprážanú rybu a koláče zhodíte ľahko a rýchlo Laughing out loud
Tiež dúfam, že sa vám pokračovanie páči. Smile Ostalo mi ešte veľa nápadov, ktoré som nestihla zrealizovať, preto som sa rozhodla písať ďalej.
Diely plánujem pridávať pomalším tempom, pretože toho mám predpísaného len veľmi málo. Milujem rukopisy a počítač používam len keď chcem niečo zverejniť. (Nemusím ani spomínať, ako strašne neznášam prepisovanie, a že pri taýchto dlhých dieloch mi to občas trvá aj celý týždeň -___-)
Ak sa veľmi nudíte, prečítajte si môj druhý najnovší príbeh - Zdvihni svoju zbraň a zakrič: Za silu mena a lásky. Budem len rada Smile Je to téma a prostredie, ktoré ma zaujíma najviac na svete Smile takže som niečo podobné napísať musela.

Neušlechtilý - 2. kapitola

Nevýhoda v tomto prostředí je, že když se vzbudíte, nikdy netušíte, jak dlouho jste spali.
Avšak dnes jsem se cítil, že moc dlouho ne.

Neušlechtilý - 1. kapitola

Cítím puch.
Stále stejný puch.
Stále stejná vlhkost, stále stejné místo.
Stejný přídavek jídla a pití za den, stejní věznitelé, stejný vězenci.

Dodatek autora:: 

Jestli od toho očekáváté ostré scény bez děje, tak vás musím zklamat. Tahle malá sériovka bude sladká jako cukrová vata s dodatkem problémů obyčejného života poddanstva a lidí výš postavených. Zrada, přátelství, láska, povrchnost... Zavítejte do království Horatio a vše tam najdete:-)

Noc na rozloučenou

"Co tady děláš? Nemáš náhodou hodinu? Nebo se snad něco stalo?" zeptal se mě profesor, když jsem bez klepání vrazil do jeho kabinetu. Seděl za obrovským, dřevěným stolem.

Dodatek autora:: 

Milí čtenáři, děkuji všem, kteří si přečetli mou povídku. Omlouvám se za případné chyby v textu, snažila jsem se jich vyvarovat, ale nikdy si člověk nemůže být plně jistý správností. Smile) Doufám, že se Vám povídka líbila a budu ráda, za Vaše jak kladné, tak i záporné komentáře, ze kterých si mohu vzít ponaučení a psat lepší a lepší povídky. Wink

VK (2. séria) 1- Bolesť samoty

Zložila som ruky do lona a zahľadela sa von malým oknom. Farby, ktorými hýrila záhradka mi pripomínali krásu svojho vlastného domova. Milovala som nekonečne obrovské záhrady kvetov, štíhlych stromov a zvuk udierania ťažkých labutích krídel pri jazere môjho sídla. Zatvorila som oči a myslela som na šťastie, ktoré mi to miesto prinášalo. No tiež som uvažoval nad utrpením, čo ma obklopovalo tu.
Viac ako štyri roky ma sužoval prisilný pocit samoty. Aj keď som pri sebe mala svojich najbližších, to najdôležitejšie chýbalo. Koľko veľa a ako ťažko som bojovala, aby som ho chránila, aby som s ním ostala už navždy... S mojím bábätkom.
Objali ma silné ruky. Nepočula som ho prichádzať...

Dodatek autora:: 

Prekvapenie! Smile Šťastné a veselé vám všetkým Wink

Chyba, které nelituji

[i]Sakra, ať mi příště netvrdí takový blbosti! Pořád mi mlátil o hlavu tou svou proslulou větou: ‚Umění je trvanlivé a trvá věčně. Umění jsou loutky.‘ Che! No to určitě.

That was real?

Dnešní den byl únavný, ještěže už je pátek... Co to? Nějakej kluk stojí u našeho vchodu. Asi na někoho čeká…Pomyslím si a dojdu k vchodovým dveřím.
„Sakra!“ Zanadávám potichu. „Kam jsem zase dala ty klíče?“ Začínám prohrabávat všechny kapsy, jak nějaký magor až si vzpomenu, že je mám v tašce. „Jak jinak,“ zamračím se na ně, jako by za to mohly.
„Julie?“ Osloví mě onen čekající kluk.

Dodatek autora:: 

No tak nějak se stalo, že jsem napsala nenávazné pokračování k povídce Memory of a freak.
Těším se na váš názor a děkuju všem, kteří si tuto povídku přečtou ^^

I create the world

Jsem jen duše potulující se v ničem. Správně, tohle místo je nic. Nemá to tu barvu; není tu nikdo jiný, kromě mě; není tu vůbec nic.

Ale pak mi hlavou probleskla jedna vzpomínka.

„Vytvoř svět, ve kterém budou všichni šťastní.“

Ano, vzpomínám si. Říkal to někdo, koho jsem měla kdysi velmi ráda. Ale kdo já jsem? Ať už jsem byla kdokoliv, teď patřím sem, do tohohle prázdnýho místa. Je to snad mým osudem, zůstat tu?

Rozhodla jsem se uskutečnit to malé, bolestné přání, o které mě neznámý poprosil. Pamatuji si, jak ležel na zemi a krčil se v bolestech. Ale nenaříkal, nekřičel, že by ho něco bolelo. Pouze smutně ležel a díval se mi do očí. Držela jsem ho za ruku a z očí mi tekly slzy. Tak slzy se té slané vodě říká? Ale on není neznámý, znám ho až moc dobře. Věřím, že bych na něj nikdy nezapomněla, jenže si nemohu vybavit jeho tvář.

Někoho, koho jsem měla moc ráda, kdo to krucinál může být? Nemohu uvěřit tomu, že jsem ztratila paměť.

Dodatek autora:: 

Něco stvořeného z mých smíšených pocitů. Kdo myslíte, že stvořil svět? Budu ráda za vaše názory a připomínky k povídce.

„Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry.“ - 23 + Epilog

Věděla jsem, že se něco stane. Tušila jsem to. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem té ženě nevěřila. Nebo proto, že za poslední roky od doby, co nás Sasuke-kun opustil, se nám nepovedla žádná mise, do které on zasáhl.

Přesto jsem udělala to, o co mě –Sama žádala. Společně se Saiem a Kimin jsme vesničany odvedli na bezpečné místo až za barieru, na mýtinu, a dokonce Sai poslal Tsunade správu o tom, co se stalo, s prosbou, jestli by nekropolští nemohli, pokud nevyjde plán a Nekropole bude zničena, přijít a žít v Konoze.

Moje nervosita a podezření, co má přijít, se ještě zvyšovaly, když se zatáhlo, já uslyšela uhodit blesk a vzápětí děsivou sílu a pištění, co k nám přinášel vítr vějící z Nekropole. To byla energie rasenganu chertanu shurikenu společně ještě s něčím daleko zlověstnějším, co tady zhušťovalo atmosféru. Obklopil mě chlad a prázdnota. Cítila jsem to v každé kosti, v každé buňce.

Dostala jsem strach. Strach, který otřásal celým mým tělem. Strach o Kakashiho, Saského, ale především, což bylo překvapivé, o toho strašného, bláznivého Naruta.

„Naruto!“ proklouzlo mi přes rty.
Otočila jsem se k Saiovi a Kimin, kteří stáli poblíž.
„Musíme zpátky, musíme jim pomoc!“ křikla jsem na ně.
„Ne, je to přiliž nebezpečné,“ zamítla to Kimin.
Surově, nepříčetně jsem ji chytla a zatřásla s ní.
„To je mi fuk!“ zaječela jsem na ni.

Sai se ke mně přidal. „Kimin, neznáš nějaké jutsu, které by nás rychle dopravilo do Nekropole přes barieru nejlépe přímo na střechu knihovny? Rychlejší než kdybychom letěli na mém inkoustovém orlu?“
Kimin to nakonec vzdala. Sklonila hlavu. „To, co se tam děje nechápete. Nevíte do čeho jdete. Ten nápor síly to byla –Sama. Uvolnila svoji moc.“
„Tak ku**a víš nějaké jutsu, nebo ne?“ zatřásla jsem ještě jednou s Kimin.
„Asi vám to nerozmluvím. V tom případě ustupte. Toto jutsu dokáží pouze ti, co se v Nekropoli narodili, nebo tam strávili nějaký ten čas a to ještě ne zdaleka všichni. Člověk musí nahmátnout samotnou podstatu.“

Kimin natáhla ruku a druhou vykreslila několik symbolů. Nataženou rukou něco chytla snad vzduch. Vší silou škubla. Otevřel se otvor, trhlina, jako když máte plakát a přes něj ještě jeden a kus toho vrchního strhnete, otevře se vám pohled na plakát pod ním, a tady, tady to byl pohled vedoucí na střechu knihovny.

„Honem,“ popoháněla mě Kimin, „dovnitř. Dlouho to neudržím.“
To mi nemusela říkat. Rozeběhla jsem se, proskočila otvorem, za mnou i Sai. Cítila jsem, jak mi rychle bije srdce. Prudce jsem se zastavila. Stála jsem na střeše knihovny.

Rozhlédla jsem se. Střecha byla napůl zničená div se držela, a ač jsem se rozhlížela sebevíc a pátrala očima, kromě mě, Saie, Kakashiho a Naruta už tam nebyl nikdo. Kakashi stál a mlčky se díval kamsi do prázdna před sebe. Naruto klečel na zemi, v ruce něco svíral a hleděl do země.

„Kde je vědma?“ dostala jsem ze sebe.
Ani jeden z nich neodpověděl. Došlo mi, co se stalo.
„Ta mrcha, ta sv**e nás zradila,“ zasyčela jsem.
„Takhle o ni nemluv!“ ozval se Naruto.

Škubla jsem sebou a ztuhla. Takto drsně a zlostně mě Naruto ještě neokřikl, tedy ještě vůbec mě neokřikl. Jeho hlas byl drsný, tvrdý a smutný. Byla to výhružka.

„Sakuro-chan,“ pokračoval tentokrát už měkčeji, „nebylo by to od tebe totiž hezké, mluvit tak o mé sestře. O člověku co se obětoval. V každém mýtu, báji o vědmě se říká, jakou má nepředstavitelnou moc vševědoucí oko pro člověka. Nikde se však už neříká, že vědma bez vševědoucího oka muže žít jen 24 hodin. Poté umírá. Ona se obětovala, nebylo zbytí, obětovala se pro vesnici, pro budoucnost, pro své dva bratry. Já nedovolím, aby o ní někdo takto mluvil, zvláště když nezná ani její jméno. Sakuro, víš alespoň, jak se jmenovala?“
„Ne, netuším,“ zašeptala jsem.
„No právě, ona žádné jméno nikdy neměla,“ odpověděl.

Vstal a já si všimla, že jakoby zestárl. V jeho blonďatých, rozcuchaných vlasech jsem spatřila pár bílých pramenů a v ruce držel jakýsi přívěšek ve tvaru oka.

Epilog

Zvedl jsem baťoh. Bylo na čase jít. Udělal jsem ještě pár kroků ke dveřím. Pak jsem se však zarazil a zahleděl se k šuplíku u stolu. Leželo tam vševědoucí oko, ten malý přívěšek ve tvaru oka.

Jistým způsobem mě nehorázně přitahoval. Cítil jsem z něj ten příjemný chlad, jako by byla se mnou a radila mi, co mám dělat. Na druhou stranu jsem z něho měl nehorázný strach, strach ze síly, kterou mi poskytoval. Až příliš jsem splýval s tou mocí a cítil pocity ostatních.

Nemohl jsem unést pravdu. Pravdu o míru. To, že svět nindžů za války nemůže. Ne, kdysi byl svět lidí, lidí jako byla –Sama. Lidí, co nedokáží žádné jutsu, ale zato měli vědu. Velmi vyspělý svět, svět, který byl válkami stejně zničen. Dokud budou existovat neshody, lidé se špatnými úmysly, zloba a nenávist, budou existovat i války. Avšak kdybychom neměli negativní emoce, nevěděli bychom, ani co jsou ty dobré, čím pak bychom byli?

Ten chlad byl příjemný, ale někdy toho bylo až moc. Šuplík zamrzl a nešel otevřít.

***

„Jednou se budeš muset rozhodnout, jestli tuto sílu využiješ, nebo ne. Stejně tak moc, kterou ti dal Itachi. Mohl by ses stát tím, co zře a potřebuje své vlastní vševědoucí oko, ale pamatuj, jakmile přijmeš tuto úlohu, zapřeš sám sebe. Tvá chakra zmizí a démon v tobě zahyne."

***

Nechal jsem šuplík šuplíkem a vyrazil jsem.

Dodatek autora:: 

Tak a je tu poslední díl mé opravdu dlouhé série Sad a já doufám, že jste si ji užili, alespoň z poloviny jako já. Smile
(Prosím napište komentík, jak se vám povídka celkově líbila.) Wink

Syndikovat obsah