Život Kazukiho 3.část Noční můra

"No, ne-e. To snad není pravda, to se mi musí jenom zdát." Opakoval jsem si stále dokola, když jsem mířil k vchodovým dveřím a sledoval, jak si tam zvesela sedí na laičce.
"Co tu sakra chcete oba dva?" Vyjel jsem po těch dvou, tónem ze kterého by se každému měla objevit husina.
"Za prvé, od koho máte sa*** mojí adresu. A jak to, že se do čerta znáte!!" Zakřičel jsem na otce a Tsuyoushio.
"Tak tady, jsi. Už tu chvíli čekáme, tak doufám, že nás aspoň pozveš dál," řekl nadšeně otec.
"Konečně žiju sám, a už tu musí někdo oxidovat, to je fakt super. A jen tak pro zajímavost, neděl ze sebe něco, co nejsi. Tím myslím otce.“ řekl jsem otráveně, obešel je, a zastrčil klíč do zámku.
"Moc nedržkuj,celý život jsi žil z mích peněz, tak nebuď nevděčný spratek!" Zvýšil tón, až tak před Tsuyoshim parádně shodil. Ale nevypadá, že by byl z toho nějak pobavený, spíš měl vážnější tvář.
"Naši rodiče, jsou přátelé už několik let, seznámila je stejná shoda jmen," pověděl Tsuyoshi poněkud znaveným tónem.
"Skoč jsi pro ty věci," řekl mu můj otec.
"Vždyť jste s ním ještě ani nemluvil," pověděl s překvapeným výrazem.
"Neboj se, vždy si přál mít bratra," pokračoval a mě si absolutně nevšímali.
"Jaké věci, jaký bratr, co to má ku*** znamenat?" Zvýšeným hlasem jsem se zeptal.
"Tsuyoshi bude u tebe bydlet, vše je domluveno a i jeho rodiče o tom už taky vědí. My jsme ti o tom neřekli? Už před měsícem to bylo domluveno, že tu bude s námi, tedy bydlet měl u mě spolu s tebou, ale když se situace vyvrcholila, tak jak je-" podíval se na mě vražedným pohledem,"- tak bude bydlet u tebe. I tvá matka o tom ví, takže bude vše v pořádku a nájem budete mít napůl," dopověděl s klidem a neústupným přístupem, dědek tvrdohlavý, i když na svůj věk vypadal dobře. Černé vlasy, barva oči stejné, jako mé, měl jsem si pořídit barevné kontaktní čočky, velmi vypracovaná fyzička, posilování a běhy. Dříve hrál taky basketbal, jenže když zjistil, že z něho nic nebude, tak to začal nenávidět a stejně s tím začal nenávidět, to co miluji. Já nejsem jako on!.
"Tak to ne, konečně mám svobodu a s ním opravdu bydlet nebudu!" zvýšil jsem hlas na plné obrátky, že to i sousedi museli zaslechnout, a co stejně se neznáme.
"Takže se tedy znáte líp, než jen podle jmen, jak říkal Tsuyosho," a podíval se jeho směrem. ´´Co mu sakra o nás nakukal?´´Pomyslel jsem si.
"Jo, - možná," odpověděl jsem a podíval se na něj s velkým úšklebkem.
"Myslím, že máte pravdu, pane Takashima," začervenal se, že mu neřekl víc. Potom se na mě zahleděl a stejně se usmál, ale více… SLADCE?
"Kolikrát ti budu říkat, že mi máš normálně říkat Atsuschi," pověděl mu otec panovačně.
"Omlouvám se ," řekl rozpačitě a hodil si přes rameno menší sportovní tašku, kde se podle obrysu dalo vidět, že má basketbalový mít a nějaké oblečení.
„SUPER…-“ zaskuhral jsem, ruce jsem vyhodil do vzduchu a pak dlaněmi jsem narazil do boků stehen,“…- tak budeme tady, ještě jen tak stát, nebo půjdeme tedy dovnitř,“ napučeně jsem jim navrhl a otevřel dveře.
„A jdi si pro ty věci, s jednou taškou jsi určitě nepřišel,“ řekl jsem znechuceně Tsuyoshimu.
„Tak jako jestli ti to bude vadit, tak můžu bydlet v motelu,“ pověděl zklamanějším tónem, jako by ho naše šarvátky bavili a chce tu bydlet, i když na druhé straně by chtěl asi být i v tom motelu.
„Nesmysl právě ti to nabídl, tak jsi pro ně skoč do auta,“ s úsměvem, jaký nikdy neudělal ani na mě, poslal otec mého nového nájemníka pro – kufry? Co si sakra vše nese.
„A na jak dlouho, že by to měl být?“ Opožděně jsem se vyptával.
„Dva roky minimálně, v blízkosti jsou vysoké školy, kam ho posílají rodiče, takže se to neví přesně.“ Nadšeně pověděl otec, asi viděl tu zášť v očích vůči tomu blbcovi, a tak se mi mohl vysmát.
„Tak to je milé,“ řekl jsem sarkasticky a vešel dovnitř, s tím že jsem měl za zády otce. Když jsem chtěl dovřít dveře, uviděl jsem, jak chudáček Tsuyo se táhne s těmi těžkými kufry, pohled k popukání. Otočil jsem se do chodby a otec si prohlížel holé zdi chodby a nahlížel do obsahu krabic, na které jsem ještě neměl čas, nebo ne na všechny. Tak fajn, pořád lepší než být s ním.
„Ukaž, ti to vezmu a ukážu, kde můžeš mít pokoj,“ řekl jsem znechuceně.
„Pokud si najdu něco jiného, odejdu jak jen budu moc,“ pověděl příjemněji a podal mi jeden kufr.
„Stejně jsem hledal spolubydlícího, tak si z toho nic nedělej, jenom jsem ho prostě nečekal jako, … zabedněnce,“ zasmál jsem se provokativně a vešli jsme společně do domu. Otec byl v obývacím pokoji a prohlížel si krb a nábytek v modernějším stylu bílé, černé, šedé a červené barvy. My jsme vyšli po rohových schodech a šli do jedné z volných místností.
„Můžeš si vybrat, kterou chceš, a pak se podivej, kde co je,“ pověděl jsem mu a odešel.
„Dík,“ zažmoural a začal nahlížet do ostatních místností.
Sešel jsem po schodech zpátky dolů a v hlavě smýšlel o tom, co jsme to za deb***, a co jsme to sakra dovolil. Jestli se to někdo dozví, tak to nerozdýchám. Proč!!
Dole už seděl na pohovce otec a čekal na mě v tom jeho trapném postoji, jako by byl král a v mysli říká všem okolo ´´klaňte se mi´´.
„A proč vlastně nebydlí u tebe?“ zeptal jsem se ho ošterně.
„Dohoda s jeho rodinou, byla že se má seznámit s naším synem, to jdi ty,“ jako by je to zabilo, kdyby bydlel jinde. Bože, co jsem komu udělal!!
„Matka o něm ví?“ vyptával jsem dál.
„Ano, volala ti, ale to jsem ti říkal, pokud vím?“ Řekl překvapeně.
„Jsem blb…“ pověděl jsem si potichu a otec na mě jen divně pohleděl.
„A ty se tady jak dlouho zdržíš?“ Snažil jsem se mu nějak naznačit ´vypadni´.
„Ještě chci mluvit s Tsuyoshim. Jinak máš to tu zajímavě zařízené, hlavně ty krabice. Až na ten basketbalový koš, máš vkus po mě.“
„Asi to nechám znovu zrekonstruovat,“ opět jsem si řekl, tak aby to neslyšel. Potom jsem nakřivil hlavu, zakašlal si, udělal ze sebe svatého, ´´nenápadněji´´ skryl mou poslední poznámku a pak jsem si všiml, jak nás sleduje můj milý spolubydlící.
„Tak si popovídejte, já jdu ven. Jo a Tsuyoshi, za dveřmi je malí věšáček, jsou tam náhradní klíče pod tím kloboukem, si je vezmi, když jsi ten ´´SPOLUBYDLÍCÍ´´,“ řekl jsem otráveně vzal si basketbalový míč a šel si zahrát na hřiště.
Celou cestou jsem šel v mírném poklusu a zvesela si u toho dribloval. Přešel jsem ještě mostek přes řeku a šel kousek podél cesty, kde vysoké stromy stínili trávník. Ještě jsem přešel přes cestu a šel kousek po úzkém vyšlapaném chodníčku, zpátky k řeky. Celá cesta trvá asi půlhodinu, ale vždy mi to za to stojí, než jezdit autem.
Na hřišti už byli kluci a zvesela mě vítali.
„Čau, kde se pořád flákáš?“ Zeptal se Ryuu.
„Rád bych řekl, ale potom by mi ani padesáti metrová jáma, nezakryla mé pocity,“ pověděl jsem odměřeně, a se všemi se přivítal našim gestem.
„Tak co Tsuyoshi?“ Nahodil téma Akira.
„A co by s ním mělo být?“ Bydlí u mě, rodiče jsou přátelé a já ho nesnáším, nic co by vás zajímalo.Zamyslel jsem se, co bych jim normálně řekl, kdybych to neměl v hlavě v pořádku.
„No já nevím, dělá ti velkou konkurenci, jestli máš nějaké další plány,“ pokračoval.
„Vše, co je jednou nahoře, stejně půjde dolů. A jdeme hrát nebo co?“ Změnil jsem téma, a tak hra začala.
„Co mu je?“ Zaslechnul jsem Akiru, jak se ptá Ryuu, ale ten neodpověděl.

„Takže zítra jo?“ Zavolal jsem na ně na za odchodu a šel napřed, aby stihl něco nakoupit.
„Jo, zatím,“ a odpochodovali jsme pryč. Běžel jsem ještě do sámošky, jenže mi nedošlo…
„Jak to, že je zavřeno!!!“ Zakřičel jsem před obchodem s ještě asi pět minut, jen tak postával s otevřenou pusou. A jelikož další kilometr a půl mimo moji trasu se mi jít nechtělo, tak asi budu opět jenom o lehké stravě. Šel jsem si tak po chodníku s kapucí a zrovna přecházel přes cestu. Uslyšel jsem zapištění brzd až to se mnou škublo, otočil jsem se, co se stalo a přede mnou dvě velké zářící světla, která mě oslepovala. Když jsem si je před tváří zakryl rukou, aby viděl kdo to je, oči div mi nevypadly. Seděla tam taká pěkná holka a myslím že je i na naší škole. Vždy se mi ztratila v davu. Má blonďaté vlasy trochu kudrnaté a má opravdu pěkné auto, dodge challenger, takové se už jen tak nevidí, řekl bych rok kolem tisíc devět set sedmdesát.
Stál jsem tam jak blbec, dokud mi naštvaným gestem neukázala, že ji mám uhnout z cesty. Do očí jsem ji moc neviděl, ale v tom tmavém odstínu, byli dokonale černé. Uhnul jsem ji z cesty se zaraženým výrazem a šel si po svých.

Přišel jsem domů, a když jsem otevřel dveře, ucítil jsem až podivnou vůni. Šel jsem do kuchyně a uviděl tam Tsuyoshiho, ale proč mě to tak překvapuje. Nejraději bych mu řekl zůstaň tu pro mě za mě, ale nepleť se mi do cesty, jenže se mi nijak nechtělo.
„Kde je to mléko?“ Zeptal jsem se naštvaně při otevření lednice.
„Bylo prošlé, tak jsem ho raději vyhodil, jinak jsem koupil nové, je tam dole. Nevím jaký máš systém, tak si to když tak přehoď, přizpůsobím se.“ Odpověděl, ale jakým způsobem. Kde je sakra ten deb**, se kterým jsem se pořád hádal.
„Nejsi chorý, chováš se jako domácí puťka?“ zeptal jsem se výsměšně.
„Hele, já tu bydlet nechtěl. Jediný důvod proč jsem v tomto podělaným městě s podělanými lidmi, je basket a moji rodiče. Teď jsem pár dní bydlel u tvého otce, a byl jsem tam opravdu raději. Takže jestli máš problém, pak není můj. A snaha o to, aby se ti aspoň trochu zavděčil, tak tu zaženu vaše výsosti, a jestli chcete můžete se najíst, udělal jsem toho víc, než jsem chtěl, jinak to vyhoď…“ ANO!! To je ten pravý Tsuyoshi.Pomyslel jsem si. Odešel z místnosti i s talířkem a bouchnul za sebou dveřmi. Tohle bude vážně sranda. A nic vyhazovat nebudu, když tak, ať si to vyhodí sám, nebo…
„On udělal nudle, s hřiby, chilli máčkou, a kousky kuřecího masa???“ rozvalil jsem oči a namočil prst do máčky. „Tak dobře, nerad to přiznávám, ale tohle je vážně skvělé…“ za liboval jsem si a najedl se trochu z pánvičky. „Možná ho přece jenom strpím,“ zasmál jsem se šibalsky a vzal jsem si kousek masa.

Vyšel jsem schody a koukl se, který pokoj si nakonec vybral za svůj.
„Dobrý typ, v tom druhém by tě brzo probouzelo slunce,“ pověděl jsem opřený o dveřní rám a sledoval, jak si vybaluje věci.
„Proto jsem si to nevybral,“ řekl bez chuti.
„A asi mi to neprozradíš co?“ Vyptával jsem.
„Měřil jsem to, tento pokoj je o dva o půl kroku dál od toho tvého,“ řekl lhostejně a akorát si vyndal několik komínků, pěkně složených triček.
„Tohle bude vážně sranda,“ řekl jsem si spíš pro sebe a opět se usmál škodolibě, „jinak vstávám před osmou, tak mě když tak dřív nebuď,“ pověděl jsem mu a odešel do sprchy.

Horká voda na mé unavené tělo padala velkým proudem, a vůně heřmánkového šamponů a pánského sprchového gelu, se linula po celé místnosti. V tom mě vyrušilo klepání na dveře. Na to si asi nezvyknu.
„Jo, už budu,“ zavolal jsem a dal kolem sebe ručník. Otevřel jsem dveře a za nimi stál Tsuyoshi a prohlížel jsi mě z vrchu, dolů.
„Jinak zdravý?“ Otázal jsem se ho s nadzvednutým obočím.
„Jo-eh…, promiň…“ co si zamumlal a obešel mě do koupelny. Rukou jsem si prohrábl vlasy a cestou do pokoje kroutil hlavou. „No, toto,“ zamumlal jsem si. Zavřel jsem na sebou dveře shodil jsem ze sebe mokrý ručník, oblékl se do kalhot na spaní a rozvalil se nepostel.
„Co to má sakra být, to jsem opravdu taková idi**, že ho tu nechávám a co si vůbec o sobě myslí?“ Povídal jsem si se stropem, který stejně neodpověděl.
Oranžové světlo z pouličních lamp doráželo na stromy a přes okno, dělali na mé zdi různé stinné ornamenty. Chvíli jsem to sledoval a potom co se mi pomalu začali zavírat oči, tak jsem nakonec usnul.

„Á… TO STUDÍ,“ zajíkal jsem z postele. Otevřel jsem oči a Tsuyoshi stál nad mojí posteli s prázdným hrncem. Předpokládám, že v tom byla ta ledová voda, co je teď na mě a na mojí posteli.
„Jsi normální?!“ Vystartoval jsem po něm.
„To ty jsi říkal, že chceš vzbudit před osmou,“ začal se výsměšně usmívat.
„Říkal jsem nebudit!! Kdybych nebyl ještě tak unavený, nakopal bych tě, … nejsem po ránu hrubí,“ zajíkal jsem a odhrnul od sebe peřinu a vstal. Celou hruď jsem měl mokrou a kapičky vody mi ještě stékali od krku dolů. Rukou jsem to setřel a podíval se vražedně, ale s ďábelským úšklebkem na Tsuyoshiho.
„Tak Tsuyo, jak se ti pomstím,“ zadíval jsem se na něj a on udělal krok zpátky. Byl jsem sice o něco menší, ale tuším kdo je silnější.
„To nemyslíš vážně,“ zahleděl se na mě a ustupoval ke dveřím.
„Můj dům, můj hrad,“ usmál jsem se škodolibě, a když jsem ho dostrkal ke dveřím. Zatáhl jsem ho do kouta chodby, ke dveřím koupelny.
„Hej nech mě, jsi normální,“ vyskakoval jsi, ale jak bylo už znát, v tuto chvíli jsem byl silnější já, už jen díky tomu, jak mě dělala silnější chuť na pomstu. Trochu jsme se pošťuchovali a když jsem mu sevřel ruku za záda, tak jsem ho dotáhly pod sprchu a pustil na něj ledovou vodu.
„Hééj…,“ začal skuhrat a já se jen smál.
„To máš za to,“ můj smích se proměnil na smích samotného ďábla.
„Jen si nemysli, když já, tak ty taky,“ můj odstup v suchu, co jsem si úspěšně od něj držel, se změnil, jakmile mě uchopil za rameno a přitáhl si mě k sobě. Tak se můj odstup změnil na mokré a studené těsno.
Moje polo nahaté tělo se přilepilo na jeho mokré bílé tričko, a když jsem uviděl prosvítající bradavky, chtěl jsem se bleskově odtáhnout, ale podklouzla mi noha. Vyvracel jsem se od něj dozadu, a matně jsem zahlédl jeho vystrašený výraz a jeho tvář blížící se k mé. Ještě než jsem
dopadl, mi rukama objal hlavu a tím ji ochránil od nárazu na tvrdou zem, i když tu ránu teď schytali jeho ruce. Celá jeho váha se na mě vyvalila a jeho vlasy mi zakryli oči, ale ta jejich vůně byla úžasná. Naše nohy byli mezi sebou rozložené a já zaskuhral od bolesti, tak nějak se skoro trefil do mého bodu.
„Jdi v pořádku?“ zeptal se starostlivým tónem.
„Eh… asi jo…hm…dík,“ zaskuhral jsem a jeho ruka se dotkla mé holé hrudi, aby se mohl trochu odtáhnout. Druhou rukou se opřel o zem, ale i tak byl pořad tak blízko mojí tváře, že se konečky jeho vlasů stále dotýkali mého obličeje.
„Jop… promiň já nechtěl,“ uvědomil si poněkud divnou situaci a rychle se zvedl na nohy. Ještě chvíli jsem tam jenom tak seděl a sledoval jeho nohy.
„Tsuyo… ehm… díky,“ řekl jsem zasekaně a pak se podíval do teď mile se usmívající tváře.
„Tak mi říkala mamka…,“ zamyslel se smutněji.
„Říkala?“ nechápavě jsem pohlédl.
„Umřela, když mi bylo devět,“ řekl smutně, ale pak se začal usmívat.
„Promiň. Ale však, ten člověk, co se nazývá mým otcem říkal, že máš rodiče?,“ zašeptal jsem a potom jsem vybavil si tu svoji furii(matku).
„Nevlastní nová matka. A měl by ses převléct,“ změnil rychle téma a podíval se na mě.
„Jo máš pravdu,“ zasmál jsem se a zvedl se ze země.
„Jinak, nemáš dneska doučování?“ zeptal se škodolibě a odešel z místnosti.
„A sakra!!!“ Zaklel jsem do prázdné místnosti a vystartoval jak raketa do pokoje, kde jsem na sebe hodil bledě modré rifle, trochu vyšoupané, a bílo-červené tričko.
Konečky vlasů jsem měl ještě mokré, ale i tak jsem vyběhl z pokoje přímo do kuchyně. Chmatl jsem kus pečiva, což mě překvapilo, že nějaké bylo a spolu s nějakými sešity a s půlhodinovým zpožděním běžel na místo domluvy.

„Čekáš dlouho?“ Zavolal jsem na ni už zdálky.
„Představ si že jo,“ řekla otráveně Nanako, a já si sedl naproti ni, na dřevěnou lavičku ke stolku.
„To je pro tebe, jako omluva,“ chytl jsem ji za ruku a dal jsem ji přes zápěstí náramek z barevných korálků.
„Nepotřebuji to,“ řekla znechuceně, ale jiskřičky v jejich očích se nadali přehlédnout.
„Trvám na tom,“ řekl jsem chtivě.
„Fajn,“ řekla uraženěji.
„Jinak je to tu pěkné místo, chodíš tu často?“ Seděli jsem na dřevěné soupravě, na betonovém výstupku, který omývala voda řeky a za ní se linula alej sakur, a v dáli se dali vidět špičky domů a menší paneláky.
„Skoro pořád,“ řekla a zasněně se podívala do dáli, kde už bylo slunce nad obzorem.
„Raději se pusťme do práce,“ rychle se odvrátila s vážnou tváří a začala mi vysvětlovat nějaké stupidní vzorce. Proč holka s jejím IQ má zapotřebí se tahat s takovým dědkem, jako je můj otec. Zamyslel jsem se když v tom mi přiletěl pohlavek, za to že nedávám pozor.
„Tady máš jednu výchovnou. A teď reakce kyseliny a hydroxidu….,“ něco zažvatlala?