Život Kazukiho 2.část Žít a být

Nové prostředí a nová postel. Tak dlouho jsem se ještě nevyspal, to střídání týden u matky a týden u otce mě už nebavilo.
Nato, že nemám hlad, jsem celkem fit, jenom sprcha a kafe, víc po ránu nechci.
Hodil jsem na sebe světlemodré kalhoty s několika děr, černý pásek, bíle tričko a červeno-bílou kostkovanou košili. Vzal si sešit a nějaké učebnice a jel do školy.
Před školou už mě čekal Ryuu, Souta, Takeru a Akiru.
"Tak co půjdeme po škole na to hřiště?" Ptal se s nadšením Ryuu.
"Hej až tak ve čtyři, chci si zajet ještě pro pár svých věcí, a potom, možná, udělat jednu bláznivinu?" S bláznivinou jsem trochu zalaškoval, že jsem vypadal záhadně a celkem mě bavil jejich výraz a nadzvednuté obočí. Úplně jsem zapomněl, že jsme se měli sejít, ale vše bude.
"Jakou?" Vyptávali se mě.
"Nic coby vás zajímalo," řekl jsem nenuceně a vyplázl jazyk jako malé dítě. Potom jsme se vydali do tříd a pořad si něco o mě šuškali.
Já a Ryuu jsme ve stejné třídě a ostatní ve druhé, takže jsme se rozešli.

"Takže už jsi pan dospělý jo?" Nahodil téma Ryuu.
"Nezáviď, není to nic zvláštního," začal jsem se smát.
"Nelži neumíš to, vždy ti cukají koutky u pusy," toho se musím zbavit to mám po matce. Potom mě šťouchl a málem jsem na chodbě porazil… - jednu dívku?
"Ty chodíš na stejnou školu?" vyvalila na mě.
"Na…??" Jakže se jmenuje.
"Nanako..., chtěla jsem se ti omluvit…," opravila mě a vyrazila dech slovy.
"Nemáš proč a i kdyby nic bych ti neprominul, jdeme Ryuu," řekl jsem otráveně a popotáhl Ryuu .
"Kdo to byl?", zeptal se mě.
"Jedna malá *****, něco pro tebe," řekl jsem to tak, aby mě slyšela ale zároveň, abych mohl zase provokovat Ryuu.
"Hej…," zase do mě šťouchl, a i když to bylo větší silou nikoho jsem neporazil...

Po škole jsem první jel dát inzerát a hledání spolubydlícího, ne holky, a hned po tom jsem si jel vyzvednout nějaké ty věci, co my zůstali v pokoji u otce a matinky. Podařilo se mi být tak potichu, že si ani nevšimli, že jsem si ty věci vzal a odjel, ale nejvíc mě zabolelo, když jsem si bral věci u otce. V nočním stolku jsem měl schovanou fotku nás tří, to bylo, když jsme byli spolu na dovolené na horách, ještě bez hádek a lhaní. Roztrhl jsem ji na tři celky, tak aby každý z nás byl na jedné části. Některé věci ovlivnit nejdou, ale můžeme se s nimi naučit žít.

Jel jsem přímo na hřišti, kde už všichni hráli a padal jeden koš za druhým.
"A tak tady ho máme star číslo jedna," začali všichni tleskat s mým poklusem od auta na hřiště. Takeru mi hodil míč a já se při driblování rozběhl, odrazil se, a hodil přímí koš.
"Takže jak si dneska rozdělíme tým?" Zeptal jsem se.
"Nechme to, jak to bylo včera," navrhl Akira a všichni souhlasili.
Hráli jsme něco přes hodinu, a jak jinak, vyhrál můj tým, i když jenom o sedm bodů.
"Takže zítra se asi sestava mění," zasmál jsem se a hodil poslední koš večera.
"Hej Kazuki hodíš mě domů," zavolal na mě Ryuu.
"Jo, dobře," odkývl jsem a se všemi jsme se rozloučili.
"Dobré, čau kámo… ."
"Kam to bude?" Zeptal jsem se svého spolujezdce.
"Prosím jenom na nádraží, chci si ještě zaběhat," Ryuu riskoval, když si ze mě dělal taxíkáře a ještě soukromého šoférka, ale sranda byla.
"Nechceš zase běhat přes park, že ne?" Ustaraně jsem se zeptal.
"Naše star se bojí?" Provokace pokračovala.
"Řekl bych že ano, ale pak bych tě musel zabít," hodil jsem na něj vražedný pohled, ale potom jsme se společně usmáli, no a pak jsem ho odvezl na to nádraží.
"Hele, pokud tě to uklidní tak jak budu doma tak ti zavolám, to by měla být asi půlhodina, hm…?" namítl při pohledu na moji starostlivou tvář.
Jen jak vystoupil, nastartoval jsem auto a odjel za roh, nemohl jsem odjet a nemohl jsme jít s ním, nejsem srab, ale ten park nemá dobrou pověst, krom toho, že tam byl kdysi zastřelen nějaký vrah, nebo co. Zapnul jsem si hudbu, natočil budík na hodinu a zavřel oči. Šance, že se vyspím v tak blbé poloze, byla nulová a to bylo otravné. Představoval jsem si nové fígle a novou sestavu basketu, a snažil se nemyslet na to, že by se Ryuu něco stalo, na to jeho přátelství pro mě znamená příliš.
Začal mi zvonit budík na mobilu a já chytl už celkem strach. Kdybych mohl, z auta, ani nevystoupím a jel bych do parku v autě. Pokuta mi nedělá ani tak velký problém, jako ten malí chodníček a několik mostků. Strach, že mě někdo přepadne je chabí, tak dvěma, třemi týpkům jednu vrazím, ale loupežná přepadení by se mi moc nelíbila. Zkusil jsem mu ještě zavolat na mobil, jestli jen nezapomněl, ale měl obsazeno. Vylezl jsem z auta, dal na sebe šedou mikinu, hodil na sebe kapuci a šel se proběhnout. ´Jako malý jsem se moc díval na horory,´ pomyslel jsem si.
Nikde ani živáčka a já běžel dál, několikrát jsem tu už s Ryuu běžel, takže znám jeho denní trasy, takže kdyby se někde zdržel, není v tom problém.
Uslyšel jsem za mnou divné skřípání větví a donutilo mě to běžet rychleji, jenže už je mi trapné se bát. Já, s něhož má každý na škole respekt. Zpomalil jsem do normálního běhu a utíkal dál, jenže mi začal zvonit mobil.
"Ty vo**, kde si?" Vyjel jsem na něj.
"Hej sory, mě se vybila baterka, už jsem doma jo, tak zítra ve škole a dojdi na trénink," řekl Ryuu v klidu, jako by se nic nestalo.
"Dobře, měj se," já ho zabiju. Otočil jsem se a běžel zpět. Cesta trvala asi deset minut a žádné zvuky nahánějící husí kůži jsem už neslyšel, tak to bylo v pohodě. Asi jsem moc pesimistický vůči sobě.

Jen co jsem dojel domů, chtělo to sprchu a tunu páry. Na krabice, které byly momentálně skoro po celém baráku, jsem neměl moc času. Shodil jsem ze sebe šaty a vešel do sprchy, kde se na mě valila už horká voda, a zásluhou utěsněného skleněného prostoru se mé území začalo plnit hustou bílošedou párou. Všude po mém těle se řinula horkost a zápal. Hřiště a sprcha, to jsou dvě místa, které bych nikdy nedokázal opustit. Neochotně, ale přeci jsem se omotal ručníkem, a šel zalehnout do teplé peřiny.
Ráno byla velké válka mezi mnou a teplem postele, takto krásně zachumlaný jsem dlouho nebyl. A i přes velikou snahu peřiny, jsem vyhrál a šel si udělat nějakou snídani, ale myslím, že spíš v tomto případě prohrál.
"Je to celkem těžký, když nějaký chytrák zapomene nakoupit," zamumlal jsem si při pohledu do prázdné lednice. Takže dneska budu jenom o cornfleikách.

Ve škole byla dneska nuda a jsem celkem rád, že vůbec prolezu a to mám jít na výšku, sak**. Jestli se otec dozví, že mám tak mizerné známky, tak i teď mi může ze života udělat ještě peklo. A proto chci basket, já vím, že jsem dobrý a můžu to dotáhnout daleko.
Po škole jsem měl zase trénink, který si nemůžu dovolit promeškat, jelikož teď budeme mít důležitý zápas. Několik smyků, dát koš za odrazu míče, pár závěsů na koši, obehrávky, obrana a celková spolupráce týmu, to je hlavní.
"Dobře hoši, to by pro dnešek stačilo, jděte si dát sprchu a o víkendu, žádný alkohol," zavolal na nás trenér jeho hlubším hlasem.
Celý den opět za sebou a konečně pohov, možná bych si ještě dnes mohl taky zaběhat, třeba na hřišti za školou.
"Hej Kazuki, zvoní ti telefon," zavolal na mě někdo ze šatny.
"Jo, už jdu," opětoval jsem to.
"Prosím, u telefonu Takashima Kazuki."
"Zlato kdy se stavíš?" Ozvala se otravným tónem matka.
"Nemám čas mám moc učení a měli jsme těžký trénink a k tomu je to jenom jeden den. Jinak jsem dnes u tebe byl, nemůžu za to, že přes ty vaše nechutné sténání jsi mě neslyšela." Hned jak jsem dolhal, jsme to položil.
"Hej Kazuki je vše v klidu?" Zeptal se Takeru.
"Nestarej se," naštvaně jsem mu odpověděl a zlost jsem si vylil na tým, ještě jsem třísknul skřínkou hodil na sebe oblečení a odešel.

Přijel jsem domů, kde už se řinul rachot se stavění basketbalového koše, sakra chci klid. Převlékl jsem se do sportovního a běžel asi deset kilometrů k řece na hřiště. Poklusem jsem se blížil a sedl si na nedalekou lavičku a díval se na kluka, co mi vzal flek. První se ve mně objevila zloba, ale když jsem se na něj díval víc měl strašně zajímavou taktiku. Tančil spolu s míčem, dribloval s ladností, jako baletka. Místy hodil přesný koš, že se sotva lanka sítě zachvěli. Slunce, které bylo za mrakem vylezlo a jeho tvář a celková postava se odhalila o mnoho víc. Jeho blonďaté kratší rozcuchané vlasy se leskli na dálku, bílé tílko dávalo volnost jeho propracovaným pažním svalům a pří hodu míče do koše se dvakrát tak zpevnili. Pot, co mu pomalu stékal ve výstřihu, čele a lýtkách, díky černým kraťasům, mu dával perleťový lesk, jako nějaká magický bytost. "Proč jsem ho ještě neviděl," zamumlal jsem si pro sebe. V tom jsem uslyšel pár nepravidelných odrazů míče. Podíval jsem se znovu jeho směrem a bylo očividné, že si mě všiml. Vstal jsem a spolu se svým baskeťákem, jsem si to mířil k němu.
"Máš zajímavý styl hry. Asi se neznáme, jsem Takashima Kazuki," usmál jsem se a podal mu ruku.
"ahoj, hm… dík, jsem Takashima Tsuyoshi, ale vypadá to jenom na shodu," bez výrazu hodil další koš a mou ruku nechal plavat.
"Co tak hru, jeden na jednoho, šestnáct košů?" Když on, tak já taky, a stejnou aroganci jsem mu namítl.
"S břídili se nezahazuji," udělal otočku s míčem kolem mě, a když se naše oči potkali připadalo mi jako by se zastavil čas a já viděl jen ty oči, tak úžasná šedomodrá barva. Má pozornost byla odvrácená zpátky k vlasům, jež při otočce, ačkoliv tak krátké doslova letěli v proudu rychlosti. Rozběnul se ode mě, prohodil si míč kolem nohou, udělal ještě jednu otočku, potom udělal dva velké skoky ke koši, na třetí skok se odrazil, vyskočil, lehce se zavěsil na koš a druhou rukou tam dohodil míč. Zajímavé představení, ale star jsem tu pořád já. Začal jsem driblovat pomalu a rychle, chvíli jsem to střídal a pak si začal míč prohazovat skrz nohy, zepředu dozadu. Vyhodil jsem míč do odrazu pát metrů před ním a rozběhl jsme se k němu, když se míč odrazil od země a byl v ideální výšce vyskočil jsem se a míč za letu dorazil do koše.
"Tak fajn něco do sebe máš," řekl s uznáním a šel si pro svůj míč.
"Od takového talenta si toho cením," pověděl jsem mu s upřímnosti, ale přesto pořad se stejnou arogancí, jak se tvářil, přitom jsem si celou dobu točil míč na prstě.
"Možná si přece jenom někdy zahrajeme," usmál se a odešel podél řeky. "Taky si myslím," zašklebil jsem se pod nosem a začal házet na koš.

Jen co jsem dorazil domů, dal jsem si něco k večeři a uvědomil si, že bych už opravdu měl jít na nákup. Jenže už bylo pozdě, tak jsem vyhrabal, co dům dal a po vaně si šel lehnout.
Ráno jsem si připadal jako po bitvě, bolel mě celý člověk a to ani pořádně nevím z čeho. Zrcadlo jsem ano pořádně neviděl, jenom jsem zahlédl nějakého zombie, s oříškovými rozcuchanými vlasy, které z části kryli smaragdové zarudlé oči. V tomto případě vůbec nevím, jak jsem se dokázal obléknout a odbelhat do školy.
"Zdar, ty v**e co to máš na sobě, vždyť mát to tričko naruby," vyjel po mě Ryuu a děsně se mi smál. Když jsem se na sebe podíval, vůbec jsem nechápal. Měl jsem na sobě šedé rifle s vyběleným pruhy, červené tričko, to bylo opravdu na ruby a nějakou černou mikinu, o které ani nevím, že ji mám. Vždyť jsem spal, tak proč jsem tak utahaný.
"Čau, hej ani nevím, to je jedno nechme to," co to se mnou je.
"Hej počkej …," zapnul jsem si mikinu, aby nikdo neviděl to triko, vůbec se mi nechtělo si ho obrátit, moc práce.
"Eh, to si děláte srandu, první hodina fyzika, jak mám teď logicky uvažovat?" Brblal jsme si pod nosem, před třídou. Ryuu se zamnou loudal a potom si přisedl do lavice. Když zazvonilo a přišel učitel, byl jsem rozvalený na lavici a podpíral si rukou bradu.
"Oh, takže pan Takashima se nehodlá postavit?" Nepříjemným tónem po mě vystartoval učitel.
"Jé, promiňte sensei, já si to nějak neuvědomil a …," neochotně jsem se postavil a …-
"Raději si sedni, aby sis nenamohl nožičky," proč mě tak nesnáší, dobře basketbal ať nenávidí, ale proč hráče?
"Jinak se mi dostalo do rukou vám představit nového studenta. Můžeš vstoupit." Pokračoval učitel. ´Cože???´ Řvalo mé podvědomí.
"Zdravím, jmenuji se Takashima Tsuyoshi, nemám o sobě co říct, teď ani jindy," cože!! Podruhé, proč stejná škola? Tak to bude zajímavé.
"Další arogantní baskeťák beztak," odezíral jsem sensei z úst, "– hm… tak jsi jdi sednou dozadu do lavice,"ukázal mu místo, kde je volno, přece mi basketbalisti jsem tak zatvrdlí, že ani nevíme co je to židlička, hm… . ´Moment! Takže se už zapsal do týmu!´Pomyslel jsem si rozzuřeně. ´No, asi ho to bude chtít pěkné uvítat.´ Teď jsem si pomyslel víc šibalský s devil úšklebem. Pak jsem ho jen pozoroval, jak usedá. Pár holek, tedy všechny se za ním otočili a prohlíželi si jeho chladný pohled a bez jakéhokoliv zájmu se díval z okna, vlastně jenom do doby než si všiml, že se na něj dívám. Rychle jsem se otočil na zpět, a nemohlo mi uniknout, nebo se mi to zdálo, usmál se?
Po konci hodiny, kterou jsem stejně prospal, začal opět předmět zaměřen na logiku, laborky. Stupidní pokusy, nějaká bíla pára, nebo co to je stoupá z ampulek naplněné modré a růžové barvy, k čemu mi to bude?. Hlavně, že náš nový miláček už září. Naše profesorka na něm mohla oči nechat, jak hned zapůsobil a vše chápal, sakra a tento předmět ze všech nechápu jak mi z toho a tamtoho může vzniknout něco úplně jiného a když do toho přidám zase něco jiného, změní se to na zpátek, eh…, to je tak otravný!
Hned, co uběhli další hodiny, odklusal jsem se spolu s Ryuu do tělocvičny, kde místo rozcvičky jsem se roztáhl na lavičku. "Sakra, co to se mnou dnes je?" Zaklel jsem do místnosti, a zaposlouchal se do pištění tenisek a odrazů míče. Melodie pro mé uši, jenže byla vyrušená jiným zvukem, tím včera. Zase ty rytmické odrazí míče, mírné skoky do podlahy, a teď lépe slyšitelné jemné pískání tenisek v lehkém zahalení. Otevřel jsem oči a byl to opět on. Kámoši se ke mně táhli, a s odporem na něj zírali podobně jako já.
"Hej, Kazuki proč se tu tak naparuje," zeptal se mě Akiru.
"Dlouho nebude, tohle je náš tým a myslím, že bychom mu mohli ukázat, jak to tu chodí," ušklíbl jsem se a dál na něj hleděl s nechutí. Sory, ale mé místo nedostaneš.
Když přišel trenér, oznámil nám, že bude nový člen týmu, a že jeho výkony v předešlé školy byli na velmi vysoké úrovně, takže námitky byly jakkoliv zbytečné. Když jsme se pořádně rozcvičili, běhy z boků, poskakování ve stejném tempu, několik kliku, sklapovačky, a podobně. Když nakonec došlo i na hru a byl v týmu s Akirou a Ryuu, měl to spočítaný, před trenérem bylo i několik nahrávek, ale i několik svatých faulů. Mi opravdu nechtěli, ale asi zakopl. Přišel jsem k němu a podal mu ruku jako milé gesto. Sice jsem to nečekal, ale opravdu mě za ni chytil a nechal si pomoct, abych ho zvedl. Ty jeho oči, tak krásná barva se mi zaryla do duši, a jak kolem mě prošel, byl jako bez ducha jen mu zorničky na setinu utekli mým směrem a ukázal trochu dokonalé bíle zuby,jak se usmál. Po tréninku jsme se odebrali do šatny, všichni už pomalu odcházeli a já se šel ještě zahřát do vířivky, pro družstvo.
"Musím něco vymyslet, tak to nenechám," mumlal jsem si a potom jsem z části ponořil bradu do bublající vody.
"A ty to umíš?" Zeptal se mě známí hlas, ale raději bych byl, kdyby byl neznámí.
"Stačí když použiješ tu věc na krku, jestli to znáš?" S úsměvem jsem mu odpověděl.
"To ti stačit nebude, piliny toho moc neví," pokračoval dál.
"Ale aspoň hoří líp, jak seno," odpálkoval jsem ho znova.
"Jo, tak to potřebuješ, ale je otázka jestli se to teplo dostane k ledovému srdce, hm…?" tak dost.
"Jestli chceš mám ho dost, můžu ti nějaký nasekat a udělat ti drink, třeba whisky s ledem," sakra, to už mě nebaví.
"Pokud mě zveš na drink, tak to mě potom zveš na rande, hm…, nechej mě o tom zapřemýšlet, a ano já umím přemýšlet, takže odpověď bude jistě záporná. Jinak tu máš ručník." Ten bastard, odejde s místnosti, bouchne dveřmi a ještě po mě hodí osušku, až ho potkám znova, tak to nerozdýchá, a co ta nechutná poznámka? Mag**.

Doma mi stěhováci nechali zas několik krabic s nábytkem, co jsem si objednal a já mohl uklízet. Dnešní večer mám o srandu postaráno. "Zase jsem nenakoupil, s takovou mi opravdu na snídaně a večeře nic nezůstane, aspoň že obědvám ve škole," s nechutí jsem odešel z kuchyně a šel spát.
Ještě dnešek a pak konečně volno, víkend, jak úchvatné slovo. Na snídani jsem se vykašlal a odešel o něco dřív do školy, abych se aspoň stavil do rychlo obsluhy na konečně lepší jídlo, než proteinová tyčinka. No a koho jsem tam nepotkal.
"Ty mě sleduješ," začal Tsuyoshi.
"A co bych z toho měl?" Otázal jsem se ho a vytahoval si z chladničky balenou vodu.
"To musíš vědět ty, když to děláš," já ho opravdu jednou zaškrtím.
"Jó, už jsem si vzpomněl, chci z toho mít pohled na totální pa*o. A teď když mě omluvíš, můj čas je drahý," odpálkoval jsem ho a odešel, ještě sice něco brblal, ale nic co by mě zajímalo.
Školu jsem jen tak, nějak prospal až na nějaké spisovatele co mě, celkem zaujali. Nechápu, asi jsem nemocný.
´´A konečně trénink! Tak ne no, je tam i Tsuyoshi.´´ Pomyslel jsem si, když přišel do šatny. Jenom se na mě s úšklebem podíval a já mu vrátil znechucený pohled, jako bych se ládoval citrónem.
Tentokrát to trenér, ale opravdu přepísk.
"Kouči! To snad nemyslíte vážně, proč mám být s ním v týmu!!" Zakřičel jsem přes celou tělocvičnu, že se to díky ozvěně zopakovala tak třikrát.
"Možná proto, že jste nejlepší hráči v týmu a chci udělat sestavu, co bude v hlavním týmu na další zápasy." Au, to bolelo, poznámka nehádat se s trenérem.
"Fajn!" zabručel jsem a vzal si míč do rukou. Trochu jsem za dribloval a od sebe jsem ho silou nahrál našemu novému. Spratek, chytil ho s úsměvem a ještě si ho začala točit na prstu.
"Tak co spoluhráči, kdo dá dnes víc košů?" namířil ke mně pohled a potom se otočil ke mně zády a hodil koš za tři body.
"Nechte toho! Dnes chci vidět čistou hru, a jestli se chcete prát tak si to jděte vyřídit ven a vraťte se, až se zchladíte!" zařval na nás trenér a mi se odbelhali do sestavy. Ale i tak místo toho, abychom šli ven raději jsme šli hrát s velkou nechutí.
"Nějak spíš, tak zatím nějak vedu, měl by jsi hejbnout kostrou," zavolal na mě Tsuyoushi.
"Jsme spoluhráči ty mag***, tu jde jen a jen o vítězství," zavolal jsem na něj na zpět a hodil další koš, ještě čtyři koše a vedu.
"Když myslíš," a obehrál Akiru, přeběhl ladně hřiště a zavěsil se na koš. Sakra.
"Toto není hra o sólo, máš tu i spoluhráče, snaž se sak** zapadnout," naštvaně na něj zakřičel trenér. On jen odkejval a přihrál mi tak strašnou silou, že jsem to div nepustil, ale aspoň jsem dal koš za tři, jak on při tréninku. Potom mi ještě několikrát přihráli spoluhráči, tak jsem ho přece jen porazil o dva body, to je jeden koš.
"Dobrá hra," usmál se na mě, jako by ten vítěz byl on.
"Vždy ten nejlepší výkon, nebo se aspoň snažím," odpověděl jsem strmě a odešel.
"Ale pořád chabé…," řekl tišeji a ohlédl se za mnou.
"Kazuki, volá tě trenér!" Zavolal na mě Ryuu.
"A nevíš, co chce?ů Zeptal jsem se?
"Ne, ale vypadal dost naštvaně," řekl se špatnou náladou a strachem v očích.
"Ok, hned jdu," a namířil jsem si to rovnou do jeho kanceláře.
"Chtěl jste se mnou mluvit?" Otázal jsem se trenéra hned, co jsem zaklepal a vešel.
"Ty jsi takový idiot s talentem, až to není možný," vypustil na mě zklamaně.
"Že jsem idiot, vím, ale talent, tak o něm moc nevím," na basket ano, jenže trenér tím myslel něco jiného, dle podání jeho slov.
"chtěl jsem ti to říct až po tréninku, byl zamnou učitel a skoro propadáš ze tří předmětů, jestli to nespravíš aspoň na trojku, máš s basketem amen," vykulil jsem oči na jeho slova a vybavil si fyziku, nějaké ty chemické pokusy a matematiku. Myslím, že kdyby otec věděl mé výsledky, byl by rád jen z důvodu, že skončím s hraním, ale s vysokou by se moc neradoval.
"Co teda navrhujete?" Zeptal jsem se ho.
"Já nic, ale ty si navrhneš doučování. A jen tak mezi námi, je už jedna dívka, která má čas na doučování." Pokračoval trenér.
"Dobře a kdo to je, a kde ji najdu?" já s neochotným a zklamaným výrazem.
"Kamiza Nanako, a najdeš ji v matematické třídě dvě stě dvanáct," pověděl kouč.
"Nanako, to jméno mi něco říká…," zamyslel jsem se.
"Dobře a ještě něco?" Otázal jsem se, když už jsem držel kliku od dveří.
"Vlastně ano, zkuste trochu ukázat Tsuyoshimu jak to tu chodí, přece jenom je nový, a chci vidět spolupráci a žádné rvačky." Řekl starostlivě a svrásčil čelo.
"Nemějte obavu," nakřivil jsem úsměv a hodil andělskou tvář s ďábelskými myšlenky.
"A o víkendu žádný alkohol!!" Zakřičel na mě, když už jsem zavíral dveře při odchodu. Jo to bude víkend, a další šibalský úsměv, takže párty u mě doma, na oslavu svobody.
"Tak co kluci, udělali jste to?" Zeptal jsem se, když jsem se vrátil do šatny.
"Jasně," řekl tým naráz a všichni se začali smát. Potom jsme se odebrali domů.

To co se stalo:
Chudák Tsuyoshi mezitím, co si dával sprchu, jeho skřínka zůstala dokořán otevřená, díky nenápadným kleštím a jeho zničenému zámku. Oblečení se záhadně ztratilo a ručník, co měl u sprchy, když byl otočený, záhadně odkráčel pryč. Ani nevíme, jak se z toho dostal, ale to by mu, jako ukázku, kdo tu šéfuje, mělo zatím stačit.

No já jsem šel tedy do té třídy, kde mě čekalo milé překvapení.
"TY….?!" Vyjel jsem po té malé děv** mého otce.
"Jsem z toho nadšená stejně, jako ty. A nemysli si, že jsem se z toho nesnažila vykroutit, ale protože chci být jednou učitelka, tak musím," zakňučela.
"Sory puso, ale na to jsem se neptal a už vůbec mě nezajímá, že chceš být učitelka," odpověděl jsem chladně.
"Myslím, že ty jsi ten co propadá, ne já," pohled mi oplatila a vrazila mi do rukou menší papír, na kterém byly dny, časy, a místa kde mě bude doučovat. Že by i ona byla bojovnice?
"Fajn, budu tam," zaskuhral jsem a šel domů.

Když jsem přijel domů, čekalo mě nemilé překvapení. Otec stál u mého domu, ale to by tak nevadilo, jako kdo stál s ním!!!