Život Kazukiho 4.část Omluva a záchvat smíchu

"V pondělí nemůžu, ale v úterý po škole bych mohla,“ začali jsme se domlouvat na dalším doučování.
„Tak fajn, a zítra teda k večeru jen na tu přípravu na pondělní písemku, jo?“ Připomněl jsem si.
„Dobře, tak zatím…“ sbalila si věci, a pomalu odcházela směrem do města, kde už budou začínat slavnosti. To mě vede k tomu, že bych se tam měl setkat s Ryuu.
Tak jsem tedy pomalu vyšel, ale jiným směrem, první domů.
Cestou jsem šel kolem vody a vítr rozfoukával moje vlasy. „Snad nebude pršet,“ zamumlal jsem si. Na hřišti nikdo nebyl, jen nějaký zatoulaný pes. Šel jsem dál a raději se mu vyhnul. Přidal jsem do kroku a pustil jsem si MP3.

Dům už zase voněl jeho kuchyní, tak jsem usoudil, že se dnes nikde nechystá.
„Jak šlo doučování?“ zeptal se, aniž by se otočil od plotny.
„Co se staráš, a vůbec kdo ti o tom řekl,“ a opět se nad námi dělal bouřkový mrak.
„Mám své zdroje,“ usmál se mile, až mi vyskočila husí kůže.
„Kdo si a kde je ten blb?“ Zeptal jsem se oprskle.
„Vysál jsem mu všechny vnitřní tekutiny, které teď piješ,“ podíval se výsměšně a sledoval mě, jak piju z neprůhledné láhve. I když po tom co řekl, jsem nepil, ale spíše jsem to vyplivnul hned na podlahu po tom, co jsme to slyšel. Začal se smát, ohnul se a podal mi hadr, ať si to utřu.
„Už to nepij, tvé kecy jsou nechutný,“ zajekl jsem a vytrhl mu hadru z ruky.
„Pořádně tam máš ještě kapku,“ kritizoval mojí práci nohou.
„Chytrý jak rádio, hm…?"
„Ne, ale rozhodně jsem na tom líp než ty,“ opět se mi vysmál, že jsem se neudržel a chytl ho pevně za ruku.
„Hele, nevím, co máš za problém, ale ať už je to cokoliv, tak pojď ven, nechci tu potom utírat i tvou krev,“ byl jsem tak naštvaný a vytočený, co už se pěkně dlouho nestalo. Má zuřivot přetékala, že jsem si ani nevšiml, že ho držím za ruku, která ráno schytala ránu při záchraně mé hlavy. Jeho tvář planula bolestí, i když se usmívala, ale dalo se vidět, jak jeho rty cukají. V okamžiku jsem ho pustil, z ohnul se pro hadru na zemi a vrazil mu ji do hrudi. Druhou rukou ji chytl a díval se na mě strašně dotčeným pohledem. Pak jsem se otočil a odešel.
„Co ode mě sakra chce!“ zaklel jsem v pokoji a pěstí bouchl do zdi.

Převléknul jsem se do šedých širších riflí a dal si bílé tričko se stejně šedým nápisem na hrudi a dlouhými rukávy téže barvy. I když bylo něco kolem poledne, a slunko svítilo, přes nějaký ten mrak, venku bylo předtím chladněji, tak jsem usoudil, že se to asi nezměnilo, tak jsem si sebou vzal i červenou mikinu na zips, aspoň mi šla k červeným teniskám. Hodil jsem na sebe kapuci a odešel z místnosti.
„Nechceš se nejdřív najíst,“ zavolal na mě Tsuyo, když jsem otvíral dveře verandy.
„A bude v tom projímadlo, to ví že jo,“ shodil jsem ho a hmátl po klíčích vedle dveří.
„Nevím kdy se vrátím, tak pokud nikam nepůjdeš i tak tu zamkni. A nemysli si o tebe starost nemám, ale o to vybavení ano,“ zavolal jsem na něj do kuchyně, neviděl jsem na něj byl za zdí, s tím že mu dávám najevo, aby si o sobě moc nemyslel, a že ty věci jsou tak trochu hromadné, i když nevím jak si to přebere on.
Vzal jsem si auto a namířil si to do středu dění, k centru.

Lidí se hromadilo a určité cesty byli i uzavřené. Jen co jsem našel místo na parkování, šel jsem hledat jeden bar, kde jsme měli sraz. Ve vzduchu už létalo plno barevných balónků naplněných heliem, co tak neúprosně dožadují ti malí caparti. Akorát jsem procházel u jednoho stánku, kde je prodávali, a jedna blonďatá holčička si držela pěstičky a utírali si oči od slz.
„Promiň, jeden ten s tím králíčkem,“ řekl jsem prodavači a už mi ho odvazoval. Dal jsem mu do rukou peníze a potom jsem ho té holčičce podal.
„Jé… děkuji,“ řekla mi a s červenými oči si ho ode mě s krásným dětským úsměvem vzala. Jenže ho neudržela a skoro ho už pustila. Naštěstí mé reflexy byli rychlejší, tak jsem ho stihl chytnout.
„Ukaž, podej mi ruku.“ Jak učinila tak jsem ji ho uvázal okolo zápěstí.
„Tak a už ti neuletí,“ usmál jsem se mile, možná jsem se tak snad ještě na holku neusmál, i když byla malá.
„Jsi nejlepší Onii- chan,“ zavolala na mě a já se už ztrácel v davu. Ještě jsem zahlídl starší ženu, jak ji podává ruku a ona začala ukazovat a na balonek, a pak mým směrem. Žena se usmála a přikývla ke mně. Úsměv jsem oplatil a spokojeně odešel, na jedno dvě pivka.

„Zdar, kde se flákáš???“ Pozdravil mě mile Ryuu.
„Já nikde, ty jsi přišel moc brzy,“ zasmál jsem se a přisedl si k němu na barovou židli.
„Dáte si něco?“ přišla ke mně barmanka.
„Jedno pivo,“ řekl jsem ji a ona si mě jen prohlédla s nadzvednutým obočím. Dal jsem ruku do kapsy a vytáhl průsak o mé plnoletosti. Ryuu se na mě jen smutně koukl a napil se svého divně modrého nealkoholického nápoje.
„Na zdraví,“ připil jsem na něj a s výsměškem se napil.
„Hej dej mi taky,“ zaprosil.
„To víš, že NE,“ a znovu jsem se napil. Jenom nafouknutě na mě hleděl a znovu se napil svého pití.
„Kam pak půjdeme?“ Zeptal se.
„Nijak jsem o tom nepřemýšlel, kluci sem šli s holkami a mě se nechce jim dělat křoví, ale má tam být nějaké pódium s kapelou a nějaké taneční vystoupení, a ták. Můžeme se jít podívat a možná ti i něco koupím,“ zdráhavě jsem do něj šťouchl a pak jsme začali kritizovat všemožné hráče basketbalu a různé luzry z jiných škol.
Jen co jsme dopili, zaplatili jsme a odešli ven. I když se z východu hnaly černější mraky, tak nás to nijak netížilo, protože na nás svítili hřejivé sluneční paprsky, a ofukoval nás částečný příjemný chladnější vánek.
„Nejez to sladké, kazí to zuby,“ napomenul jsem ho, když se zakousl do toho cukr samého hnusu.
„Dáš si?“ nabídl mi a strčil mi to pod nos. Jen ta vůně mě natahovala.
„Kdy máš v plánu vyrůst,“ odvrátil jsem se a prozíravě na něj koukl.
„Až ti dospěje mozek, takže nikdy,“ oplatil mi mou připomínku a potom jsem šel koupit další pití a dal i jemu, aby neřekl.
„Nehrají špatně,“ namítl Ryuu, když jsme se konečně protlačili přes dav lidí ke kapele, kde hrají. Hudba byla o něco tvrdší, ale i přesto skvělá.
„Mám i jejich nové album,“ odpověděl jsem mu.
„A půjčíš mi ho,“ v očích se mu objevili jiskřičky a nad hlavou snad i svatozář.
„V klidu,“ odpověděl jsem mu a šli jsme koupit další pití, i když on už byl v horším stavu jak já. Důvodu byl, že jsem nechtěl moc pít na poloprázdný žaludek.
„A teď představujeme taneční skupinu ´´bloody camellia´´ a hned po ní bude následovat menší pauza, bavte se prosím dál,“ zavolala do mikrofonu jedna žena a hlas davu se ozval tleskáním, pískáním a křičením. Potom zpoza závěsů vyběhlo na pódium několik lidí, jejich obličeje byli kryty maskami a na bílých kostýmech bylo, jako by znárodněny fleky a kapky krve. V pohybu se moc nevyznám a v tanci už vůbec ne, ale i tak to bylo naproste skvělé. Lehkost a ladnost, vystřídala brutalita a divokost, člověk by i řekl jak je toho tam moc, může to vypadat divně a choreografie, že je málo propracovaná, ale když jsme se dívali z dáli a viděli to jako velký celek a zaměřili jsme se třeba na jen jednoho tanečníka a viděli v opodál krytí těch dalších, mělo to vynikající grády.
V prvé řadě mě zaujal jeden, jeho pohyby mi byli velmi povědomé a vysoké skoky do výše, kde dokázal ještě rozkročit nohy, jak přímka bylo k neuvěření.
„Tak na to bych se nezmohl,“ hleděl s údivem Ryuu, až jsem mu musel rukou zatlačit na bradu, aby se zavřela, jeho otevřená pusa.
Ve skupině byly asi čtyři dívky, usouzeno z toho, že jediné měli sukně, a jelikož byli velmi mini, tak ty byli hlavním středem Ryuu pohledu.
Jedna z nich jako baletka doplachtila ke klukovi, s vysokými skoky a jemně nad něj naskočila a on ji chytl za boky a začal s ní rychleji točit nad hlavou. Potom se na něj postavila a skočila z něj do zadu otočku, kde ji už chytli další kluci. Ten kluk se potom vypařil a v předvádění pokračovali především dívky. Po pár minutách jsem ho našel, ale byl převlečený do jiného kostýmu. V celku stejný akorát základ byl černý a fleky byli bílé. Jeho ladnost, byla ještě dokonalejší, a já si za nic nemohl vzpomenout, co mi to připomíná. Akorát se proti němu rozběhla další z dívek, též převlečená, působili jako dokonalý pár. Ona se proti němu rozběhla na několik metrů a chystala se skočit, jenže to nějak nevyšlo. Když chtěla nadskočit, místo zvedačky ji zvedl pár centimetrů a přesunul na druhou stranu na zem a přesunul z jedné strany na druhou a potom to zakončil otočkou. Všichni si začali šeptat, protože se mluvilo o nějakém velké finále a toto hodně zklamalo. Když vystoupení bylo zakončeno, tak s člověkem vedle mě, nebo spíš skoro pode mnou, jsme raději vypadli.
Sedli jsme si do blízkého parčíku, kde jsem ho nechal trochu vystřízlivět.
„Mě je blbě,“ zamumlal a potom se ohnul a zpustil ze sebe vše, co vypil. A bylo toho víc, než jsem čekal. Chytl jsem mu jeho delší černé, lehce zavlněné vlasy a díval se do dáli, jestli nás někdo nevidí.
„Já ti říkal brzdi,“ a podal jsem mu balenou vodu na vypláchnutí, co jsem koupil ještě cestou.
„A já, že si tento den užijeme, asi mě odvedeš domů,“ sotva dopověděl, linulo se další kolo.
„Ještě, že bydlíš blízko,“ namítl jsem a jen co dokončil svou práci podepřel jsem ho pod paži a pomalu jsme odkráčeli.

Jen co jsem ho dostal k vchodovým dveřím, kde jsem mu hrabal do bundy, abych našel jeho klíče, otevřela dveře jeho teta.
„To snad nemyslíš vážně,“ vyjela po nás obou, a myslím, že víc po mě.
„Ahoj teta, Kazuki za to nemůže asi jsem vypadal na víc let,“ žvatlal něco ten notorik.
„To mě, ale vůbec nezajímá, švihej do postele.“ Rozkázala, a tak jsem mu ještě raději pomohl po schodech. Potom přišla jeho teta a k posteli mu dala nějaký lavor, kdyby náhodou.
„Ještě se vám jednou moc, omlouvám,“ řekl jsem nesměle, když jsme ho uložili a opustili jeho pokoj.
„Ne, to já se ti omlouvám. On takový už je. Já byla příliš mladá, abych se starala o dítě potom, co mi zemřela sestra. Byla jsem velmi nezodpovědná, a párkrát se mi i stalo, že jsem ho načapala ve špatné situaci, že jsem se obávala i o to, že mi ho vezme sociálka. Opravdu jsem se potom začala snažit, jak nejvíc jsem mohla, ale i tak jsem byla asi moc slabá. K tomu mi táhne k třiceti a pořád jsem sama.“ Její oči se začali lesknout a já, ani nevím proč, byl jsem nucen ji obejmout. Ruce měla volně svěšené podél těla, až jsem si uvědomil, že se to asi nehodí, i když bych ji na její věk dal tak dvacet. Byla asi o hlavu menší, a vlasy měla generačně stejně černé jako má Ryuu, až na oči ty jsou oříškové, on je má spíš do černa.
„Promiňte, měl bych jít,“ řekl jsem ji v momentu, kdy jsem ji pustil a rozběhl se dolů po schodech, a vůbec jsem se rozběhl pryč od jejich domu, jako malá holka.
Auto jsem si vzít nemohl, kvůli alkoholu v krvi, tak si ho budu muset vzít zítra, ale nevadí, aspoň si můžu dát ještě jedno pivko.
Když jsem šel kolem parku, tak mi naběhla husí kůže, i když bylo ještě světlo a slunko ještě zvesela vyzařovalo oslepující paprsky do očí. Parkem bych to měl kratší, ale ne děkuji. Šel jsem na okolo. Kdybych si vzal míč, mohl jsem si jít zahrát k řece. Ale tak až doma. Akorát, když jsem procházel, tak jsem slyšel odrazy míče od betonu, tak jsem zamířil tím směrem. Všichni moji kámoši byli na slavnosti, tak jsem nevěděl, kdo by tu hrál. Jen co jsem došel k lavičce, už jsem poznal Tsuya. Bylo to tak, jak jsem ho viděl poprvé, byl jsem od něj dál, ale tentokrát víc schovaný, ale ne že bych se kryl, to ty stíny zamnou a slunce, které mě krylo a nesvítilo na mě. Chvíli jsem tam jenom tak seděl a pozoroval ho, jeho pohyby byli zpomalené a nepřesné, nohy se mu podlamovali, ale jeho vůle střílet dál na koš, byla nezlomná. Podařilo se mu dát několik, košů, ale spíše převážně dribloval, když pak začal střílet znovu, přestal se trefovat. Rány se odráželi od hrany koše, plochy a hrany odrážecí plochy, díky tomu musel i míč nahánět po celém hřišti. Vůbec jsem to nechápal, dokud jsem místo létaní míče, nezačal pozorovat jeho samotného. Měl na sobě tříčtvrťáky zabarvené tyrkysové modř s černými a bílými pruhy a bílé tílko. Ve tváři měl zničený výraz a jelikož to na něj dopadala sluneční záře, třpyt jeho pažích nasáklé potem byl skvostný. „Na co to myslím?“ Zeptal jsem se tiše sám sebe.
Až potom jsem si uvědomil, v čem je chyba. Předtím když házel míč a pustil ho, jeho ruce byli více napjaté a svírali jiný úhel než teď, z dálky se mi to možná jen zdálo, ale při každém hody pevně zatnul zuby.
„Že by to zrána?“ Otázal jsem se k sobě. Jeho ruce byly zmožené teď a i v kuchyni. Do hlavy se mi začínal zarývat pocit vinny a hledal jsem aspoň něco, čím bych to mohl odčinit, ale marně. Popadla mě úzkost z toho, že bych měl jít za ním a pozdravit ho. Takže, aby nezačala nějaká hádka, o tom že bych se mu snad chtěl posmívat jsem z toho vycouval, protože jsem to nechtěl dopustit.

Pomalu jsem se odbelhal zpátky na slavnosti a koupi si dvě piva.
„Hej, Kazuki kde si? Kde máš Ryuu…“ zavolal na mě známí hlas, Souta.
„Ahoj, trochu přebral a kde ty máš Aiko?“ Zeptal jsem se na jeho přítelkyni.
„Potkala se nějakou známou, stojí tam u toho rohu,“ a ukázal prstem na místo, kde byla. Menší plavovlasá holka, s úsměvem k od ucha k uchu, hlavně že její rodiče ji rozmazlili a má vše na co si vzpomene.
„Ji ode mě pak pozdravuj,“ usmál jsem se a trochu si ji prohlédl. Nějakou chvíli po mě hodně jela, ale nakonec jsem ji odstrčil a začal se tahat s nějakou…, ani nevím, ten večer jsem měl okno. Jinak se potom seznámila, nebo si spíš našla náplast Soutu, a nakonec spolu zůstali.
„Budu. – proč vlastně neseš dvě piva,“ podíval se mi do plných rukou a pak do očí s nadzvednutým obočím.
„Už mě to tu nebaví, a nechci se tu potom vracet, tak jsem si vzal rovnou dvě.“ A tak jsem mu názorně ukázal techniku, mistra lháře. Snad ještě nikdo mou lež neprokoukl, umím být strašně přesvědčivý, jak ve způsobu komunikaci tak výrazově.
„Hej, já půjdu, už mi padá pěna,“ vykroutil jsem se spěchal, s tím ať tam ještě je. Ještě jsme na sebe kývli a on se pak rozběhl za Aiko a já se vracel tam, odkud jsem přišel. „Snad tam ještě Tsuyoushi bude,“ zašeptal jsem si.

Jen co jsem došel, po pěně byli sotva nějaké známky viditelnosti, ale Tsuyo tam ještě byl a jeho hody byli čím dál tím horší. Napil jsem se piva a pomalým krokem sem k němu šel. Když si mě všiml, přestal házet, a já položil piva na lavičku hned vedle betonového hřiště.
„Zkouším si, jak nemám házet…“ řekl zahanbeně. Tak on rozhodně lhát neumí, teď mu v očích byla vidět velká bolest, že nemůže dělat, nebo může dělat, ale nedaří se mu v tom, co má tak rád.
„Taky to někdy dělám,“ zalhal jsem, i když taky mívám své dny, kdy bezmyšlenkovitě házím na koš a pak ho hledám všude v okolí.
„Chtěl jsem se ti omluvit,“ zaskočil jsem ho svými slovy, ale ne jen jeho, ale i sebe. Už bych to neměl pít.
„A za co?“ Udiveně na mě pohlédl a celého si mě projel očima.
„Za to, jak jsem tě v kuchyni silně uchopil a za to v koupelně. A ještě jsem ti chtěl poděkovat, za to že nemám rozbitou hlavu.“ Zrudl jsem a moje slova ho zaskočila ještě víc, a mě stejně tak zaskočila jeho tvář. Byla tak chladná a bez výrazu, jako by říkal, ´´už je pozdě´´, nebo ´´to máš pravdu´´. Zrudl jsem a cítil se jak nejhorší člověk. Jenže když se potom začal smát na celé kolo, tak jsem se usmál taky. Pak mi o zem nahrál míč a já si hodil, taky jenom tak na oko, špatně.
„Jsi roztomilý, když se omlouváš, celý rudý…bolelo to?“ začal hned potom, co prokoukl mé špatné hody.
„Cože!!“ řekl jsem výstražně. „Chceš vyprovokovat další hádku?“ Pokračoval jsem ostražitě.
„Možná,“ usmál se ďábelsky, jako by říkal, ´´jasně chci a moc´´.
„Donesl jsem pití, dáš si?“ Na hádky jsem náladu neměl, tak jsem ho pozval. Přikývl hlavou a šli jsme si sednout na lavku a popíjeli. Vypili jsme tak půlku a šli si znovu házet.
„Jinak já taky děkuji,“ obrátil se ke mně Tsuyo.
„Za co?“ Hleděl jsem nechápavě.
„Za pití,“ smích, „a za to, že jsi přišel,“ řekl s nejlepším úsměvem, až se mi srdce roztřáslo a celý jsem se zachvěl od radosti.
„Vau, teď nevím, co říct,“ zahleděl jsem se a sjel ho pohledem.
„Stačí říci ´nahraj´,“ a hodil mi míč.
„Tak teď ti ukážu já, jak se nemá házet,“ zasmál jsem se a on se smíchem ustoupil ode mě na dva kroky, zády k lavičce. „tak to jsem zvědavý,“ složil ruce na hrudi a pozorně mě sledoval.
„Koukej,“ připravil jsem se na čáru a byl čelem ke koši, zaujal jsem postoj a ještě za dribloval. Odrazil jsem se a ruka mi sjela v bok tak, že i kdybych se chtěl trefit, tak se netrefím.
„To nebylo naschvál!“ Zakřičel jsem, když ještě míč byl ve vzduchu. Potom se odrazil od hrany a letěl doprava, směrem k lavičce.
„Né-é pivo!!“ hned za mnou začal křičet Tsuyo a já nechápal proč. Když jsem si to uvědomil ten směr, tak míč letěl přímo na naše piva. Tsuyoshi za tím míčem letěl a já se už tomu jenom smál. Letěl a máchal rukama jako by plaval a už bylo jasné, že to nestihne. Míč se ještě odrážel a srazil přímo jeho pivo. Jeho úšklebek byl tak roztomilí, to jak se tvářil. Vemte dítěti lízatko.
„Moje pivo,“ zahrál, že vzlyká a přitom se chlámal. Za to já už ležel na zemi se záchvatem smíchu. Byl jsem stočený do klubíčka a přetáčel jsem se na zemi zprava doleva a opačně.
„Ten míč… jak letěl… letěl,“ totální záchvat smíchu, “a přímo… ne já nemůžu… kyslík… ne to nejde… on letěl přímo… a jak srazil pivo… přesně vypočítaný…“ každá odmlka znamenala hledání způsobu jak dýchat, přes ty silné výdechy smíchu a utíraní slz, z toho nejhustějšího záchvatu. Tsuyo mě dál sledoval a celou dobu se mi smál. Když jsem se konečně uklidnil pořád celý vysmátý jsem seděl na zemi a Tsuyo mě sledoval z vrchu, až si pak ke mně taky sedl.
„Proč moje pivo,“ zakňučel ten vedle mě.
„Já nevím, to … to nebylo naschvál,“ opět jsem se začal smát jeho fňukání.
„Bez tak, teď si vezmu tvé,“ s úsměvem na rtech se rozběhl ke zbylému pivu a já se musel zase začal smát.
„Hej, Tsuyo, můžu ti tak teda říkat?-“, “Jasně budu rád.“,“Proč se vlastně tak hádáme a hašteříme?“ Změnil jsem téma a potřeboval se uklidnit. V obličeji se mu objevil zamyšlený výraz a pak se na mě stydlivě podíval. Jen jsem nadzvedl obočí a čekal, co z něj vypadne.
„Popravdě mám li být upřímný, tak ze začátku jsem byl opravdu hodně proti tobě. Slyšel jsem různé zvěsti o ´´star´´ školy a připadal jsi mi, jako namachrovaný frajírek s egem a tvůj mozek byl něco, co vlastní arogantní kre**n. Nano mozek.“ Odmlčel se a pak se na mě podíval.
„Tak dík, jsem si vždycky přál,“ řekl jsem s uraženou přetvářkou, protože jsem věděl, že říká pravdu. Tuto tvář jsem si udělal už dávno před střední.
„Ale později jsem zjistil, že jsi jiný. Nejvíc jsem toho pochopil, když jsem bydlel u tvého otce a našel i staré fotoalbum. Jinak v plenkách jsi vypal k zulíbaní,“ začal se smát a provokovat.
„Héj!!“ Zabreptal jsem a dal mu malinkou pěst do paže.
„Nejsi takový, jak se děláš, a ještě nikdy jsem se tak nebavil s klukem, jako ty. Ty hádky a provokace, ze začátku byli opravdové. Hodně jsi mě s*al, ale potom jsem pokračoval jen z jednoho důvodu…“ zaváhal, jako by nevěděl jestli to říct, a když se odhodlal pootevřít pusu a začít s nějakou hláskou, tak…
„Podělaný křáp,“ zavrčel jsem a vzal mobil.
„Prosím?“ Zeptal jsem se druhého konce.
„Ahoj zlatíčko, kdy přijedeš. Chtěla bych, aby si přijel dnes na večeři a vezmi sebou i Tsuyoshiho.“ Matčin hlas mi znechutil celý den a můj výraz se proměnil v kyselost a nechuť sama.
„My se teprve seznamujeme a už máme něco v plánu,“ lhaní je moje výhra.
„Ale to nebudete dělat celý den. Je někde u tebe?“ Otravovala dál.
„Ne není,“ opět jsem zalhal a ukázal na Tsuya, gestem aby byl potichu. Tím že jsem si prst dal na rty ukazováčkem.
„A máš jeho číslo.“
„Nemám, nedal mi ho a ani jsem ho nepotřebovala,“ zatím jediná pravdivá věta v celém tomto rozhovoru z mojí strany.
„Tak potom přijedu já,“ řekla rozhodně a já aniž bych přemýšlel nad další lží, ze mě vypadlo:
„Budeme tam, promiň už musím,“ a akorát jsem se ji to chystal položit, ještě řekla: „Těším se.“
„Tvoje matka?“ Zeptal se udiveně Tsuyo.
„Jo, večer k ní jdeme na večeři,“ řekl jsem otráveně.
„Super,“ řekl natěšeným tónem a výrazem.
„Asi tam budu jediný, kterému bude do zvracení,“ pověděl jsem si spíš pro sebe, ale on to slyšel. Poplácal mě po zádech a odebrali jsme se ze země, vyhodit prázdné kelímky. A opět když jsme si na to vzpomněli, začali další záchvaty smíchu.