Zesnulým vstup zakázán - part 3

Když se ráno otevřely dveře, vyskočil jsem čile na nohy a nahodil zase svůj nejhezčí úsměv, co jsem uměl. Ten chlápek, co mu trčely havraní vlasy na všechny strany, kruhy pod očima mu přidaly tak deset let navíc, oděn pouze do trenýrek, se jen na mě podíval, přejel po mě pohledem od shora dolů a zase dveře zabouchl. Ach, to bylo kruté. Asi jsem neměl žádnou naději, že mě přijme.

Stál jsem na chodbě se svěšenou hlavou přes půl hodiny, než Tsuji vyšel zase ven. Byl už oblečený do plátěných kalhot a trička, zamknul byt a dělal, že mě nevidí. Nebo mě možná opravdu nevidí.

„To jsem já, Kuroshi,“ skočím mu do cesty. „Vzal jsem tě včera domů.“

Tsuji se zastavil a vrhl na mě tak nepřátelský pohled, až mě zamrazilo.

„Jsi jen výplod mé fantazie, zbytky alkoholu v krvi,“ bručí Tsuji. „Jestli jsi mě přišel strašit, tak ti doporučuji se na to vykašlat, protože já se tě nebojím.“

„To jsem si oddychl, že tě neděsím,“ cupitám za ním jako pejsek. „Hledal jsem tě. Nevím vůbec proč, ale třeba mi pomůžeš na to přijít.“

„Nechci ti pomáhat, běž pryč. Běž si do nějakého toho světla a mě z toho vynech. A nemluv na mě, vypadám divně, když si tu vykládám sám pro sebe.“

„Můžu být aspoň s tebou? Nebudu ti překážet,“ prosím.

„Pospíchám do práce,“ odsekne.

„Do nemocnice? Jsi lékař…“

Jeho kroky se zastaví. Nevidím mu do tváře, protože pozoruje svoje špičky bot. Jen ruce se mu kroutí do pěsti a jeho nahrbený postoj těla mě donutí kousek couvnout.

„Už nezachraňuji lidské životy. Od té doby, co jsem tě o ten tvůj připravil.“

„Ale ty přece za nic nemůžeš. Jel jsem na červenou, byla to moje chyba…“

Jeho ruce mě chytly za klopu kabátu a přitáhl si mě těsně k obličeji. V odraze skleněné výlohy jednoho z obchodů Tsuji vypadá, jakoby se chystal na pěstní souboj. Lidé se mu obloukem vyhýbají a mumlají něco o opilci za bílého dne. Dal si sklenku, nebo dvě. Cítím z něj alkohol, lehce mě šimrá v nose. Zvláštní, jak vnímám svět, když se mě Tsuji dotkne.

„Proč jsi tedy přišel za mnou? Proč nejdeš za svými rodiči, za svou holkou, za mými pacienty a neřekneš jim, jak jsi byl nezodpovědný a že vše, co se tenkrát stalo, je pouze tvoje chyba. Proč jsi přišel teď? Nechal jsi mě celý rok utápět se ve výčitkách, sebelítosti a beznaději.“

Uhnu pohledem. Celý rok?

„Jsi v nebi nebo v pekle? Kam jsi se za svou hloupost dostal?“ zeptá se mě tiše.

„Jsem tu s tebou,“ odpovím a zapíchnu pohled doprostřed jeho hrudníku. „Záleží na tom, kde jsi ty, Tsuji.“

„Tak tedy vítej v mém osobním pekle, Kuroshi!“

Když vstoupil do budovy s rychlým občerstvením, zavřel mi dveře před nosem. Jakoby si uvědomil, že bez něj nemůžu nic. Že když mě nevezme sebou, dovnitř se nedostanu. Nezbývá mi než ho pozorovat skrz sklo a polostažené žaluzie. Dal si smažená vajíčka se slaninou a černou kávu. Svou snídani si vychutnává a nechává mě čekat. Mě to ale nemůže odradit. Mám čas si zatím přehrát náš rozhovor. Tsuji už není lékař, všichni mu vyčítali, že zabil dítě. Moje rodiče, prý moje holka, všichni. Prostě jsem mu jeho život převrátil vzhůru nohama. Chápu, proč mě nenávidí. Taky se za to nenávidím.

Když vyšel ven, vrhl na mě vyčítavý pohled.

„Budeš mě opravdu pronásledovat?“

„Nemám kam jít,“ hlesnu a opět mu dělám ocásek za zadkem.

„Víš, že k tobě chovám silné empatie a nejsem nijak nakloněn tomu, že jsi tu semnou.“

„Rozumím. Chtěl bych to napravit.“

„Jak chceš něco napravit, když už jsi vše zničil.“

„Vše… zničil?“

„Musel jsem nechat práce v nemocnici. Odstěhovat se z města. Opustili mě přátelé. Dostával jsem obviňující maily. Nebýt Masahira, který mi nabídl práci….“ zatnul zuby a pak máchnul rukou do prázdna. „Už je to stejně jedno.“

Můj mozek, vstřebávající všechna obvinění, najednou zpozorněl. Něčí hlas, volající o pomoc. Slabý dětský hlas. Chladno a strach mi prochází tělem. Otřesu se.

„Tsuji, myslím, že se něco děje,“ zastavím se a zbystřím sluch.

„Nezajímá mě to. Nezajímá mě nic, co řekneš.… Nezkoušej mě do něčeho zatáhnout!“

Rozhlížím se, odkud ten podivný pocit plný naléhavosti, přichází.

„Támhle u řeky,“ chtěl bych ho chytnout za ruku, ale jen hrábnu naprázdno.

Pozoruje moji ruku a pak se mi podívá do očí. Je v nich trochu zvědavost, rád by přišel na to, jak to všechno funguje. Ten zvláštní vztah mezi námi. Jako lékař určitě není ochoten připustit žádné nadpřirozeno a duchy.

„Tak co máš za problém?“ povzdychne si rezignovaně.

Rozeběhnu se směrem do parku, kterým protéká řeka. Otočím se po Tsujim, jestli mě následuje. Tsuji stojí uprostřed chodníku, prohrabuje si své tmavé vlasy a přemýšlí. Nakonec zavrčí něco o bláznech, zrychlí krok, prokličkuje mezi jedoucími auty a potom se dá taky do běhu.

„Kuroshi, co se sakra děje?“ křičí za mnou.

Ukážu směrem k mostku, kde stojí tak pěti leté dítě a po tváři mu stékají slzy velké jako hrachy. Jeho matka je několik metrů od něj, byla pro děti koupi zmrzlinu, která se ji roztéká po prstech. Když spatří svého syna, samotného na mostě, odhodí zmrzliny do trávy a rozeběhne se na most s vyděšeným výrazem ve tváři. Naklání se přes zábradlí a pak začne volat o pomoc.

„Ta dívka spadla do vody,“ zastavím se na břehu řeky. „Slyším její hlas. Plné strachu.“

„Nikoho nevidím, nemůžu tam jen tak skočit,“ rozhlíží se Tsuji po hladině.

Napřáhnu k němu ruku a zavřu oči.

„Já ji najdu, stále ji slyším. Slyším, jak její srdce z posledních sil tluče a odmítá se vzdát.“

„Kuroshi?“ nevěřícně zašeptá Tsuji.

„Nevěříš mi? Myslíš, že ti chci ublížit?“

Jeho ruka je teplá. Příjemná. Svírá tu mou pevně. Z toho stisku vyzařuje absolutní důvěra. Jako bychom se znali věky. Usměji se na něho a oba skočíme do řeky.

Řeka tu nemá silný proud. Přesto se mi ten hlas vzdaluje. Tsuji je vynikající plavec. Bere vodu rychlými tempy, pod mokrým tričkem se mu rýsují svaly a dýchá pravidelně. Musí urazit aspoň 300 metrů. Voda bude studená, vidím, jak za takovou chvilku Tsujimu zmodraly rty. Povzbudím ho svým úsměvem. Jako vždy ho neopětuje, soustředí se na vodu a neustále pátrá po hladině, jestli někoho nezahlédne.

„Chytni se mě, povedu tě,“ otočím se na něj. Pevně stiskne límec kabátu. „Tady půjdeme pod vodu. Šetři dech.“

A pak ho stáhnu do hlubin. Voda je opravdu ledová, podvědomě vnímám její chlad. Každou chvilku pokukuji po Tsujim, jestli má pořád zásobu vzduchu. Má stále ten svůj napjatý výraz ve tváři. Zahlédl ji první a pustil se mě. Několika rychlými záběry se dostal k ní a uchopil bezvládnou dívku kolem pasu.

Když ji vytáhnul na břeh, nenechal si ani vteřinu na odpočinek. Jednal rychle, automaticky, bez jediného zaváhání. Stál jsem opodál a pozoroval svého Tsujiho. Ta aura štěstí, která ho obklopila, když se dívka rozkašlala a opět začala dýchat, byla skoro hmatatelná. Hladil ji po vlasech a opakoval pořád dokola tu větu, které jsem v momentě, kdy jsem umíral, tolik věřil. Věřím ji neustále.

Třel její prokřehlé tělo, dokud nepřiběhla její máma a malý bráška.

„Je v pořádku,“ řekne Tsuji tím svým přesvědčivým chlácholícím hlasem. „Jen je trochu podchlazená.“

„Děkuji, děkuji,“ drmolí žena a houpe dívku v náručí.

„Měl jsem takový strach,“ vzlyká malý klučina a vrhne se na sestřičku, aby ji také objal.

Na příjezdové cestě do parku se mihla houkající sanitka. Tsuji se zvedl na nohy a podíval se směrem ke mně. Ten úsměv patřil jen mě. Bylo to, jako by se mě dotklo slunce svými hřejivými paprsky. Úsměv jsem mu oplatil. Vidět tenhle výraz pro mě byl tou největší odměnou.

Ztratil se v parku dřív, než si toho někdo všimnul. Ta dívka už byla mimo nebezpečí a jemu ten okamžik, kdy začalo její srdce opět tlouct, úplně stačil. Víc nepotřeboval.

Prodral se hustými keři, které ohraničovaly park, a zastavil se na okraji nekonečné zelené pláně. V dálce se tyčí siluety vysokých domů. Zastavím se vedle něj a rozhlédnu se. Rozlehlá louka jasně zelené trávy, sahající svými útlými stébly po kolena, projasněné bílými květy kopretin. Co bych dal za to, dotknout se těch jemných okvětních lístků.

Tsuji se svalil do vysoké trávy. Mokré oblečení je na něm přilepené jako jeho druhá kůže a nezakrývá vůbec nic. Tvář má ještě stále bílou, ale rty už dostaly svůj růžový nádech. Zhluboka dýchá, jakoby až teď doplaval a potřeboval zklidnit svoje plíce.

„Je tu krásně,“ zašeptá a zavře oči.

Pozoruji ho, jak spokojeně oddychuje. Spíš na něj civím.

„Stíníš mi,“ podívá se na mě Tsuji, ale nevyčítá mi to. Jen položí ruku vedle sebe a poklepe s ní o zem.

Lehnu si vedle něj a pozoruji mraky, bílé nadýchané beránky plující po modré obloze, měnící tak rychle tvary, že jim nestačím ani přidělit jména.

„Miluji kopretiny,“ povzdechne si Tsuji. „Jsou tak jednoduché a nepřetvařují se.“

Nevím, co bych mu na to odpověděl. Kytkám vůbec nerozumím. Nejsem moc nakloněn tomu, že tu Tsuji leží v promočených šatech a myslí si, že to na něm uschne.

„Jak jsi to věděl?“ promluví směrem do modrého nebe.

„Slyšel jsem ji,“ pokrčím rameny. „Jsi dobrý plavec…“

„No, plaval jsem na škole závodně,“ zabrble jakoby omluvně.

„Jaký jsi měl pocit, když jsi tu dívku zachránil….?“

„Kuroshi,“ zastíní mi náhle svým tělem výhled na oblohu a dotkne se mé ruky. „Nevím co říct, nechtěl jsem ti nikdy ublížit…“

Prohrábne mi vlasy a nechá dlaň položenou na mém spánku. Zhluboka se nadechnu, jako kdybych několik minut zadržoval dech. Vůně lučních květin a trávy mě udeří silně do nosu, až se mi zatočí hlava.

„Kuroshi, promiň,“ vyhrkne muž a chystá se svou ruku rychle oddělat.

Chytnu ho za zápěstí a přitisknu svůj obličej k dlani.

„Tvé ruce jsou tak teplé,“ šeptám. „S tvým dotykem si připadám … živý.“

„Kuroshi,“ nakloní se těsně nad moje ústa. „Moc mě mrzí, co se stalo. Obětoval bych cokoliv, abych mohl vrátit čas.“

Zvednu hlavu a seberu mu další omluvy ze rtů. Mám velkou touhu žít, potřebuji ho k životu, jeho dotek, jeho dech, nechci ho nikdy pustit.

Letmé otření našich rtů je tak elektrizující, běhá mi mráz po zádech a syknu bolestí, jak se jeho ruka ve vlasech sevřela. Tohle není možné, tohle se mi musí jen zdát. Jsem mrtvý. Nemůžu…

… cítit. Polibek, který spaluje. Pro který udělám cokoliv.

„Byl to úžasný pocit, jakoby se do mého života vrátilo světlo,“ zašeptá rozjařeně Tsuji a svalí se zpět do trávy. Jeho dobrá nálada však najednou zmizí a zamračí se. „Co jsem to proboha se svým životem udělal!“

Po jeho tváři začínají stékat slzy, jedna za druhou. Skrápí bledý obličej, tvoří si cestičku kolem uší, stékají po krku a vsakují se do země. Tak rád bych je setřel.

„Pomůžu ti najít cestu zpět,“ špitnu.

Tsuji jen stiskne rty a lehce kývne. Položí svou hlavu na můj hrudník, obejme mě jako plyšovou hračku a zavře oči. Začne lehce oddychovat, jakoby z něj spadla veškerá únava. Usnul. Vstřebávám jeho teplo, jsem omámený silnou vůní květin a nastavuji tvář vánku, který se mi otírá o obličej. Moje srdce je však němé. Ale to jeho je tak hlučné. Cítím, jak se jeho údery prodírají skrz mou kůži, tíží mě na prsou, jakoby chtělo bít za nás oba.