Zesnulým vstup zakázán - part 2

Už několikátý den prší. Stojím uprostřed chodníku, obličej přilepený na okenní tabulce skla a snažím se rozpoznat tváře uvnitř. Konečně jsem ho zahlédl. Sedí sám, u stolku pro dva, jen s prázdnou lahví whisky a cigaretou, z které právě odpadl centimetrový váleček popela přímo do misky slaných kešu oříšků.Usmál jsem se. Našel jsem ho. Dveře baru se otevřeli a já vklouzl dovnitř. Ladně se protáhnu mezi barovými stoličkami až k jeho stolu. Nevadí mi štiplavý cigaretový kouř ani puch alkoholu různých značek.

Sednu si na volnou židli, přímo proti němu. Vypadá přesně tak, jak si ho pamatuji. Akorát trochu zanedbaně, několikamilimetrové strniště na tváři, vlasy několik dnů neumyté a splihlé do očí. Tak dobře, hodně zanedbaný. A hodně smutný.

„Ahoj,“ zamávám mu rukou před nosem.

Zvedne hlavu od skleničky a jeho čokoládové oči se upřou přímo na mě. Nahodím ten nej happy úsměv, co umím.

„Barmane, ještě jednu láhev,“ zahuláká muž a zatřepe prázdnou lahví od whisky.

„Myslím, že máš už dnes dost, běž domů, Tsuji“ sebere mu barman prázdnou lahev a obrátí se k němu zády.

Je to on. Jméno, které mě provází celou dobu. Nevidí mě! Zatraceně. Jak bych na sebe upozornil? Natáhnu se po skleničce, která je ještě skoro plná a snažím se ji převrhnout. Spíš to vypadá, že si v tekutině máchám prsty. Vstanu, obejdu stůl a rýpnu mu prstem do ramene. Do ucha. Cuchám mu vlasy. Hmmmmm

Muž típne cigaretu do misky s oříšky, kopne do sebe na jednou celý obsah skleničky, položí bankovku na stůl a zvedne se k odchodu. Přede dveřmi se zastaví, chvíli pozoruje prudký déšť a nakonec si jen zvedne límec od riflové bundy a vyjde do ulic.

Vyrazím za ním. Nesmím ho ztratit z dohledu. Samota mě hrozně tíží, neznám na tomto světe nikoho, jen jeho. Muže, který mě zabil a vyprovodil na cestu smrti. Svěsím hlavu. Proč si musím pamatovat jenom jeho? Proč si nepamatuji mámu, tátu, nebo třeba svou holku, jestli jsem nějakou měl. Proč mám v hlavě jen jeho jméno, jeho tmavé oči, který mě ubezpečovaly, že všechno bude OK.

„Máš nějaký problém?!“ otočí se najednou na mě ten muž, obrovskou tlapou mě chytí pod krkem a přimáčkne mě na skleněnou tabuli výlohy se šperky.
„Sleduješ mě?“

Jak to, že mě dokáže chytit? Jak to, že mě vidí? Může mě uškrtit? Podruhé zabít?

„Vidíš mě?“ zasýpám s vyvalenýma očima.

„Nejsem slepej!“ zavrčí a zesílí stisk.

„Páni, ty mě i slyšíš!“

„Nejsem hluchej! Ty seš divnej! Chceš mě okrást?“

„Já jsem Kuroshi. Ten Kuroshi, kterému jsi slíbil, že bude vše …“

Stisk povolil a Tsuji mě odhodil takovou silou, že jsem se svalil na chodník.

„Ku..ro…shi je mrtvej!“ cedí moje jméno mezi zuby.

Tak to je jediná věc, kterou jsem si bohužel na 100% jistý. Zrovna od něj jsem to slyšet nechtěl. Sleduji jeho vzdalující se postavu, jak se přidržuje zdí domů, sotva se drží na nohou. Nechci, aby odešel. Je to jediné, co mi na tomto světě zbylo. Nepřišel jsem na nic, co by mi osvětlilo, proč jsem tu zůstal trčet. Někdo chtěl, abych tu zůstal. Možná abych tu zůstal pro někoho. Možná právě pro něj. Zvednu se ze země a pomalu ho následuji, s hlavou skloněnou, ruce v kapsách dlouhého kabátu, který je mi o několik čísel větší. Kabát muže kráčející přede mnou, o kterém nic nevím.

Když se sveze na mokrou dlažbu chodníku, složí se přímo do jediné kaluže široko daleko a zůstane v ní nehybně ležet, nechávajíc se bičovat neodbytnými kapkami, zastavím se těsně vedle něj a pozoruji ho smutnýma očima. Lidská troska. Pamatuji si ho jako krásného muže, s teplou dlaní a hřejivým pohledem. Opravdu je on to, co jsem celou dobu hledal?

Chytne se mého kabátu a snaží se zvednout. Trochu mě to vyděsí, jak se po mě dokáže šplhat jak opice po liáně. Jak to, že on se mě může dotknout a já jeho ne? Obejme mě kolem ramen a pověsí se na mě celou svou vahou. Převyšuje mě minimálně o 30 centimetrů a to nemluvím o našem váhovém rozdílu. I když já už asi nic nevážím.

Tsuji si sáhne do kapsy, vytáhne klíče od auta a začne s nimi kolem sebe mávat a tiskne zběsile tlačítko, dokud na něho nezamrká jeho auto zaparkované kousek od nás.

„Jsi na mol,“ zavrčím na něj.

„Jsem na mol,“ opakuje a kývá hlavou.

Zvednu mu ruku a stačí dvě krátká mávnutí a taxík zastaví vedle nás a nahodí nás sprškou vody. Nasoukám ho do auta na zadní sedadlo a vecpu se vedle něj.

„Kam to bude?“ otočí se na nás taxikář.

„Domů,“ šťouchnu do usínajícího Tsujiho.

„Domů,“ zablábolí Tsuji.

„Kde bydlíš?“ vrčím mu do ucha.

Taxikář vypadá dost vystrašeně, pozoruje svého zákazníka, který zírá na prázdné sedadlo vedle sebe. Tsuji má očividně okno a vůbec si nemůže vybavit, kdeže by rád složil hlavu.

„Tak mu ukaž aspoň svoje doklady,“ napovídám mu.

Tsuji začne šmátrat v kapse, u kalhot, pak od bundy. Jsem docela nervózní a to nemluvím o taxikáři, kterému nervozita čiší z obličeje. Konečně vytáhne peněženku a zamává mi s ní před nosem.

„Mě ne, jemu,“ zavrčím a pohodím hlavou k řidiči taxíku.

„Jemu?“ povytáhne obočí opilý Tsuji.

„Pane?“ vyhrkne taxikář.

Tsuji mu podá doklady a ukáže na mě.

„Ale tenhle mladík…nemám tušení, kde bydlí a nehodlám za něj platit. Byl bych raději, kdyby se mnou vůbec nejel. Nemůžete ho vyhodit?“

„Pane?“ nervozita u řidiče dosáhla vrcholu.

Tsuji se opřel o opěradlo sedadla a zavřel oči.

„To nic, myslím, že ten mladík už nikde nebydlí, je mrtvý,“ zašeptá a v koutku oka se mu objeví slza.

„Tsuji,“ vysoukám ze sebe a ta prázdnota v srdci je najednou tak veliká. Ještě nikdy jsem si za celou tu dobu nepřiznal, jak na tom opravdu jsem.

Taxikář mu hodí doklady roztřesenou rukou do klína a rozjede se. Nahnu se nad Tsujiho a podívám se na doklady. Kasuga Tsuji. 25 let. A má titul doktora. Docela málo na to, poznat tohoto člověka, který mi vzal život. Nebo já jemu? Proč mám pořád pocit, že ten, kdo vzdal svůj život, je on?

Vystoupili jsme ve čtvrti čtyřpatrových bytových domů. Stál jsem nehnutě na dešti vedle Tsujiho, který se snažil už deset minut trefit do zámku vchodových dveří. Nemluvil jsem. Nechtěl jsem na sebe upozorňovat, nechtěl jsem ho uvést do rozpaků, nechtěl jsem ho vyděsit. Dělal, že tam vůbec nejsem.

Když jsme se konečně dostali dovnitř, vyšli jsme dvě patra a Tsuji se zastavil hned u prvních dveří v dlouhé chodbě. Konečně budu s někým, koho znám. Třeba dostanu postel, nebo se vyspím na gauči, nebo na křesle. Nevím, jestli spím, nepamatuji si nic ze svého odpočinku. Myslím, že vůbec neodpočívám. Jsem unavený.

Když mi Tsuji zavře dveře od svého bytu těsně před nosem, propadne se moje duše až úplně na dno propasti bezmocnosti a smutku. Chvilku stojím přede dveřmi a doufám, že mě ten muž pozve dovnitř. Ale proč by to dělal. Proč si pouštět nějakého mrtvého ducha do bytu. Sednu si na zem a opřu se o dveře. Neumím procházet zdmi, jako ve filmech. Neumím pohybovat věcmi. Jsem úplně nemožný a odkázaný na ty živé. Obejmu svoje kolena a zavřu oči.

Třeba budu spát.

Třeba si odpočinu.

Třeba se už ráno neprobudím a budu konečně mrtvej.