Zesnulým vstup zakázán - part 1

Zaparkoval jsem kolo před květinářstvím. Rozdávám úsměvy na všechny strany.

„Kuroshi, záříš jak sluníčko,“ směje se paní Maya a skropí své květiny v květináčích vodou z konve. „Snad nemáš rande?“

„Zdravím paní Mayo,“ zamávám ji na pozdrav. „Jde to na mě tak poznat?“

„Moc ti to přeji, Kuroshi. Kdo je ta šťastlivá dívka, jestli to není tajemství?“

„Shiel,“ rozplývám se nad jejím jménem. „Nejkrásnější holka na škole.“

„Tak to bys jí měl vybrat ty nejhezčí květiny.“

Poletuji mezi nádobami s květinami jako motýl, očichávám každý květ, beru od každé jednu, protože všechny jsou krásné a netuším, jaké má Shiel ráda a doufám, že aspoň jednou se do jejího vkusu trefím.

„Moc ti to Kuroshi sluší, je z tebe fešák. Být mladší…,“ pomrkává po mě paní Maya.

Zastavím se před velkou zrcadlovou stěnu, která opticky zvětšuje plochu obchodu. Kamarád Roy, který se učí na kadeřníka, se na mě včera večer vyřádil, dobrovolně jsem mu dělal pokusného králíka a nechal mu volnou ruku a dal jsem se ostříhat. Nikdy jsem se o vlasy nestaral, jen je stáhl do culíku, když už jsem nevěděl, co s nimi. Roy je sestříhal do nepravidelného tvaru, na pravé straně jsem je měl kratší, než na levé, tam mi plavé vlasy sahaly skoro na rameno. Konečky podbarvil úplně tmavě černou, takže tam byl velký barevný rozdíl, ale moc se mi to líbilo. Chtěl mi pomoct vybrat i oblečení na rande, ale raději jsem odmítl. Trochu mi přišlo, že je gay a rychle jsem pak utekl.Ale i s taškou oblečení, co mi vnutil, tak jsem si stejně před chvílí udělal módní přehlídku před zrcadlem a fakt jsem se skoro oblékl podle jeho představ. Bílé tílko a na něm vestu s kapucí a lebkou přes celá záda, kožený stahovák na levé ruce a bezprstá rukavice na pravé, černé kalhoty s velkou kapsou na boku, staženou řemínkem a řemen s velkou sponou. No jo, mám trochu rád punk, tenhle styl byl ušitý akorát pro mě. Helmu jsem nechal doma, ta se k tomu všemu nehodila, pro jednou se snad nic nestane. Vyměnil jsem ji za černou širokou šiltovku.

Mám plnou náruč květin a paní Maya se pořád usmívá.

„Udělám si z nich takovou malou krátkou kytici, ať je na tom kole nepolámeš a nedovezeš z toho koště,“ sebere mi veškerou tu krásu z ruky a pustí se do vázání.

„Máš naplánovaný nějaký program?“ vyzvídá paní Maya. „Kino, park,…?“

„Nějaké rady do života?“ odpovím otázkou.

„Jelikož za tuhle kytku tady necháš určitě celé svoje kapesné, volila bych procházku parkem,“ zazubí se paní Maya a podá mi svázanou kytici.

„Nepřehánějte,“ ušklíbnu se a vysypu všechny peníze na pult.

Fakt si srandu nedělala, ale něco na zmrzlinu mi zbylo. Měl jsem možná raději něco natrhat cestou, oškubat něčí předzahrádku. Ne, to se na první rande nehodí. Šetřit na dívce svých snů nebudu.

Položím kytici na řidítka a šlápnu do pedálů. Zdravím každého na potkání, slunce se opírá do oken okolních domů, nebe je bez mráčků a nic nemůže pokazit tento výjimečný den.

Zastavil jsem se ještě v pekařství a koupil pár zákusků. Krabička se mi houpe na ruce a dávám si pozor, abych s ní moc neházel a nedovezl z nich namixovaný mišmaš.

Mrknu na hodinky. Jedu přesně na čas. Máme sraz pod hodinami, které jsou dominantou jednoho starožitnictví na rohu hlavní křižovatky. Soustředím se jen na cestu, snažím se vyhýbat kanálům na silnici a mírně přibržďuji, protože silnice je z kopce a ústí přímo v křižovatce.

Vidím ji už z dálky. Moje školní láska, která konečně podlehla mému kouzlu a svolila k dnešnímu rande. Medové vlasy má rozpuštěné a vítr si s nimi lehce hraje. Zahlídne mě a zvedne ruku na pozdrav. Šaty na ramínkách, těsně obepínají její štíhlou postavu a je děsně sexy. Mám oči jen pro ni. Zamávám ji…. Dnes mám rande, s nejkrásnějším stvořením pod sluncem.

Mám úsměv na tváři a rozzářené oči štěstím, když jsem ucítil silný náraz a tlak mě vyhodil z kola. Drobné kostičky skla se mi zahryzávají do kůže na rameni a na tváři. Stačím zahlédnout vyděšený výraz řidiče, který křečovitě svírá volant svého auta a sešlapuje pedál brzdy až na zem. Svezu se po kapotě auta a dopadnu tvrdě na asfalt silnice. Mám stále na ruce provázek od krabice se zákusky, které se teď válejí vysypané kolem mé hlavy. Kytice těch nejkrásnějších květin leží kousek ode mě na zemi. Snažím se zvednout, ale tělo mě neposlouchá, tak jen natáhnu ruku, ve snaze se jich dotknout. Projíždějící auto je rozdrtí na směs zelených stvolů a barevných okvětních lístků. Moje ruka se sevře v pěst v tíživé beznaději. Přivřu oči, slunce je najednou tak pálivé, zem podemnou je nepříjemně mokrá a horká. Něco mi teče po tváři. S námahou si sáhnu na obličej.

„Chlapče, nehýbej se,“ slyším vedle sebe někoho křičet.

Nemůžu se pohnout. Přesto vidím, jak vedle mě klečí nějaký muž, poznávám v něm ten vyděšený výraz za volantem. Podívám se na svou ruku, která se nepřirozeně třese a je celá od krve.

„Jak…?“ otevřu ústa v údivu, ale slova mě neposlouchají a jen mi vyteče pramínek krve, stékající po bradě, přes krk a splývající s červenou kaluží, která se zvětšuje pod mou hlavou.

Muž mě chytí za ruku a já se přestanu na chvíli třást.

„Nemůžu za to,“ šeptá muž a slzy mu stékají po tváři. „Vjel jsi mi přímo pod kola…“

Jeho ruce, které schovali moji dlaň, jako dvě lastury perlu, jsou příjemně teplé a uklidňující. Pohlédne na mě svýma vyplašenýma očima, sytě čokoládovýma, schované pod hustými dlouhými řasami.

„Mám rande,“ pokusím se o úsměv a snažím se otočit hlavu, abych zahlédl Shiel.

„Vydrž, za chvilku tu bude sanitka…“ položí mi ten muž svou velkou ruku do vlasů.

Slunce se muselo schovat za mraky, protože přestalo hřát. Ochladilo se. Muž si sundal svůj dlouhý těžký kabát a přikryl mě. Nepomáhá to. Je mi pořád zima.

„Chlapče, všechno bude v pořádku,“ opět mě chytne za ruku a netrpělivě se rozhlíží kolem sebe.

„Kuroshi, jmenuji se Kuro..“ vysoukám ze sebe, ale krev hromadící se mi v ústech mi slova vezme.

Zahlídnu stíny, které se kolem nás začínají seskupovat. Shiel nikde nevidím. Nemám květiny, nemám žádné sladkosti. Ležím na zemi. Nemám sílu donutit oči otevřené. Nechci spát. Chci jít na to rande. Shiel tu není. Je tu jen on, opálená pleť, černé uhlazené vlasy, s neposlušným pramínkem spadajícím středem čela a čokoládové oči, stále vyděšené a plné strachu. Bílou košili má plnou červených skvrn od krve. Od mé krve. Najednou se mi vnitřnosti sevřou v panické hrůze. Asi jsem udělal něco blbě. To červené světlo na semaforu jsem asi přehlédl. Asi určitě. Můj pohled patřil totiž pouze Shiel, mávající na druhé straně silnice.

„Pane,“ zachroptím. „Mám strach…“

„Neboj se, všechno bude v pořádku, Kuroshi,“ nakloní se nade mnou a šeptem mě chlácholí. „Jmenuni se Tsuji a jsem tu s tebou. “

Chtěl jsem zopakovat jeho jméno, ale už nemám nějak sílu. Nikoho tu neznám, proto je fajn, že tu semnou někdo je a drží mě za ruku. Už se tak nebojím. Čeho se vlastně bojím? Všechno bude v pořádku, říkal Tsuji. Vypadá důvěryhodně. Usměji se na toho chlápka, abych ho trochu rozveselil. Dnes mám přece svůj šťastný den. Nechci, aby byl někdo smutný.

Jmenuji se Hateru Kuroshi a přesně za 42 dní mi bude 17 let.

Mám rande s vysněnou dívkou Shiel.

Místo toho držím za ruku cizího chlápka, Tsujiho, a usmívám se na něj.

Je pátek, 13-tého června, odpoledne.

Den, kdy jsem umřel.