Zesnulým vstup zakázán - part 4

Je možné, abych usnul? Kopretiny se nade mnou sklání a usmívají se. Vypadají šťastně, nepřetvařují se. Mohou být květiny šťastné? Nejsou ničím výjimečné, nejsou krásné, nemají miliony barev, kterými by oslnily. Proč je má Tsuji tak rád?

Zvednu se ze země a snažím se najít Tsujiho. Není tu, odešel, aniž bych to zaznamenal. Nebo se mi to možná všechno zdálo. Nikdy jsem Tsujiho třeba nenašel.

Buch, buch…

Ten tlak na prsou bolí. Nemá mě co bolet. Nemá mi tam co tlouct. A přesto mám takový divný pocit.

Slunce se schovává za domy a vrhá dlouhé stíny. Možná přijde Tsuji domů. Sedím na lavičce před jeho bytem. Lidé přichází a odchází. Když přišel Tsuji, byla už tma. Byl střízlivý. A zamyšlený, že mě skoro přehlédl.

„Tsuji,“ vyskočím radostně.

„Kuroshi,“ řekne vylekaně. „Jsi duch, nemůžeš mě tak strašit!“

„Promiň, nějak jsem tě zaspal,“ omlouvám se.

„Vypadal jsi spokojeně, tak jsem tě tam na té louce nechal,“ ušklíbne se Tsuji. „Nemusíš semnou chodit všude.“

„Jasně, počkám na tebe na chodbě,“ usměji se blaženě, že ho zase vidím.

„Ah…spal jsi na chodbě?“ zpozorní Tsuji. „Duchové spí? No asi jo, protože tam mezi kopretinami jsi byl úplně mimo. Ale já, no nevím, jestli tě mám pustit dovnitř…“

„V pohodě, nedělej si semnou starosti,“ mávám před sebou rukama.

„Myslel jsem, že takový jako ty, umí procházet zdmi,“ řekne ironicky Tsuji a otevře dveře.

„Asi jsem se moc nepovedl,“ snažím se odlehčit situaci. Třeba mi v tom brání ta část lidskosti, ta část, která si připadá živá a která ožívá pod jeho dotykem.

„Nebo je to jak s upírama, když tě někdo nepozve…ha, ha,“ připadám si trapně, protože Tsujimu to jako vždy vtipné nepřipadá.

„Třeba,“ hlesne a naznačí mi rukou, abych šel dál. „Dám si sprchu, ty si dělej, co chceš.“

Odhodí na židli své oblečení a přejde nahý přes kuchyň do koupelny a vleze do sprchy. Přistihnu se, jak zase civím. Nejenomže jsem fascinován jeho duší, jeho doteky, ale teď dokonce i jeho tělem. Svalnatá záda a ramena vypracována stovkami hodin strávených v bazénu. Může se duch zamilovat? Do muže? Sakra, co mě to napadlo! Odtrhnu pohled od skleněných dveří sprchy, po kterých stékají kapky vody a rozmazávají nahou Tsujiho siluetu. Jel jsem přece na rande! S holkou! Měl jsem oči jen pro ni, a proto jsem přehlídl tu červenou. Oblíknul jsem si kvůli ní tohle…. Proč jsem si tohle vzal proboha na sebe?! Vypadám jako bych utekl z rockového koncertu. A nemůžu to se sebe sundat, budu v tomhle strašit až… do konce. Příště, až budu chtít umřít, vezmu si jen bílé tričko!

Zvonek u dveří mě vyděsil. Jsem docela lekavý duch. Fakt jsem se nepovedl. Někdo na tom zvonku asi usnul, protože nepřestává pronikavě cinkat.

Slyším, jak Tsuji vypnul vodu, jak hlasitě nadává a pak vyšel z koupelny s ručníkem omotaným kolem pasu. Voda mu ještě stéká po kůži.

„Někam se schovej,“ zavrčí na mě, když kolem mě procházel.

Schovat se? Já? Co je to za blbost?

„Tsuji, dlouho jsi se u mě neukázal, měl jsem o tebe strach…oh, vypadáš sexy,“ slyším cizí hlas z chodby.

„Měl jsem hodně práce, však víš, zaměstnáváš mě,“ řekne Tsuji.

Tsujiho doprovází vysoký hubený mladík, s dlouhými bloďatými vlasy, splývajícími volně přes ramena. V ruce nese láhev whisky a položí ji na konferenční stolek.

„Chyběl jsi mi, Tsuji,“ usměje se příchozí a přejede Tsujimu prsty po nahém hrudníku. Sebere několik kapek vody z jeho kůže na konečky prstů a pak si je slízne jazykem. Tsuji se zachvěje a přivře oči.

„Masahiro, myslím, že to není dobrý nápad, jsem docela unavený…“ zaprotestuje Tsuji, ale blonďák ho umlčí vášnivým polibkem a zajede mu rukou pod ručník.

Budu blinkat! Je mi špatně! Točí se mi hlava a třesou se mi ruce. Můj Tsuji… Tsuji!

Nechává se laskat polibky na krku a klíční kosti. Z černých vlasů mu stále kape voda, přímo na podlahu, jak ji má zakloněnou v extázi vášně. Ručník sklouzne na zem a odhalí jeho bílou kůži a vzrušení toužící po dalších dotycích. Nemůžu odtrhnout oči od jazyka, který sjíždí po mokré kůži, bere sebou všechny kapky, které mu stojí v cestě za vytouženým cílem. Tsuji prohrábne jeho světlé vlasy a sykne, když jeho ztopoření zmizí v propasti rozkoše.

Rozběhl jsem se skrz obývák, s nesnesitelnou tíhou zklamání na hrudi a bez rozmyšlení jsem to vzal přímo proti zdi.

„Kuroshi!“ doprovází mě skrz stěnu Tsujiho výkřik.

„Kdo je sakra Kuroshi?“ už jsem neslyšel.

Dopadl jsem na chodník vedle opuštěného dětského hřiště. Podle toho, jak jsem se cítil, jsem se musel rozbít na milion kousků, roztrhán zradou jediného člověka, který mi na tomto světě zbyl. Chce se mi křičet, vykřičet všechno to ponížení. Brečel bych. Vyplavit slzami tu bolest z těla.

Zvednu se na nohy a pomalými kroky se přišourám k houpačce. Nemám sílu, jakoby mě všechna opustila. Všechno to teplo, které jsem si nashromáždil z dotyků, najednou vyprchalo jako z propíchnuté duše. Svezu se na kolena, chytím se řetězů houpačky, abych nedopadl na zem, a položím hlavu na sedátko.

Proč tu jsem? Nechci tu být.

„Někdo si mě už vemte, do nebe či do pekla, je mi to jedno, jen mě prosím netrapte,“ šeptám do tmy.

„Kuroshi?“

„Běž pryč! Nechci tě už nikdy vidět!“ sevřu pevně řetězy.

Tsuji se posadí vedle na houpačku a položí ruce do klína. Má na sobě jen kalhoty a je bosý. Musel za mnou hned vyběhnout.

„Masahiro je člověk, který mi pomohl postavit se na nohy,“ promluví do ticha. „Potkal jsem ho pár dní po té nehodě. Je to právník a nabídl mi pomoc. Neměl jsem sílu se sám bránit proti těm všem obviněním, byl jsem rád, že je někdo na mé straně. Pracuji pro něj, sleduji některé klienty či podezřelé… a jsme milenci. Omlouvám se, že jsem se neovládnul… zapomněl jsem na to, že tam jsi.“

Nemůžu těch pár posledních slov rozdýchat. Jakoby se kolem mě omotal had a pomalu začal utahovat smyčku. Asi omdlím.

„Kuroshi, jsi v pořádku?“ dolehne ke mně Tsujiho hlas a dotkne se mého ramene.

Zalapám po vzduchu.

„Nedotýkej se mě! Už nikdy! Nenávidím tě, vrahu!“

A s těmi slovy nenávisti zmizím ve tmě.

****

„To byla velice zlá slova z úst anděla.“

Nejsem anděl.

„Doufal jsem, že pomůžeš té ztracené duši najít sama sebe.“

Snažil jsem se.

„Záleží ti na něm?“

Mám ho plnou hlavu.

„Proto by jsi ho neměl zatracovat. Kvůli jednomu okamžiku, který jsi viděl.“

Chtěl jsem, aby tu byl jen pro mě a já pro něj.

„Zní to jako láska.“

V tom případě ho miluji.

„Je chycen do nastražené pasti temných sil. Měl bys mu pomoci otevřít oči, protože on už nemá sílu spatřit to, co mu někdo zatřel černou barvou.“

Někdo?

„Pozorně se dívej. Nespadl do své beznaděje kvůli tobě. Zkus najít pravdu. Stojíš proti silnému protivníkovi. Dávej na sebe pozor.“

Kdo jsi?

„Přítel.“

Přítel?

„Zkusíš to s ním ještě jednou, Kuroshi?“

Nechci ho už nikdy ztratit.

***

Jsem zpět v Tsujiho bytě. Vůbec nechápu, jak jsem se sem dostal. V obývacím pokoji se svítí, na stole leží převrhnutá malá tuba a kolem jsou vysypané tablety. A taky vršek od whisky. Tsuji leží na zemi mezi pohovkou a stolem, pouze v kalhotách, v kterých jsem ho viděl naposledy, v ruce svírá prázdnou láhev.

„Tsuji, ty idiote!“ vyjeknu a kleknu si k němu.

Dal bych mu pár facek, vytáhl ho z poza stolu, ale jen mávám rukama na prázdno, aniž bych se ho jen letmo dotknul. Zatraceně, zatraceně. Jsem neschopný. K ničemu!

Jemně našlapoval po dřevěné podlaze, jen drápky na tlapkách prozradily jeho příchod. Velký bílý pes, japonská akita, se zastavil těsně vedle mě, vrtěl šťastně ocasem a vyplazoval na mě jazyk. Tsuji má psa? Tenhle pes… byl divný. Chytil Tsujiho za nohavici a začal ho trhavými pohyby vytahovat ven. Když ho konečně dostal na volné prostranství, vrhl se mu na obličej a svým drsným jazykem ho oblizoval.

„Tsuji, prober se! Co jsi to ksakru udělal!“ křičím na něj, když pootevřel oči.

„Ty… ty…“ sotva hýbe rty.

„Tsuji, co jsi to sežral za prášky?!“ ukazuji na stůl.

„…ses vrátil?“

Zvedne ruku a položí mi ji do vlasů.

„Chyť se mě, prosím,“ naléhám.

„Je mi blbě,“ zamumlá Tsuji a zase zavře oči.

Bílá akita se ho pět snaží přimět otevřít oči svým jazykem přejíždějícím po celém jeho obličeji.

„Roka, fuj!“ ožene se Tsuji rukou po psovi a pak se střetne s mým vystrašeným pohledem. „Kuroshi, máš na sobě děsný hadry.“

Chytne se mě za kabát a posadí se. Když mě konečně obejme kolem ramen, pomůžu mu vstát. Projede mnou náhle ostrá bolest, palčivá, jakoby mi někdo sevřel hlavu do rozžhavených želez. Přímo přede mnou se odehrává rozmazaný děj, Tsuji se svěšenými rameny vcházející do místnosti, rozčilený blonďák, rozhazující rukama.

„Co to mělo Tsuji znamenat?! Kam jsi šel?!“ křikne Masahiro, sotva se Tsuji objeví ve dveřích.
Tsuji ho bez povšimnutí mine a těžce dosedne na pohovku. Vezme ze stolu lahev whisky a a odšroubuje víčko.
„Proč jsi říkal to jméno, Kuroshi? Myslel jsem, že jsi se s tím už vyrovnal! Bereš ty prášky, co jsem ti dal?“ sype na něj Masahiro otázky.
„Nech mě na pokoji, vypadni!“ osopí se na něj Tsuji a převrátí do sebe obsah láhve.
„Tsuji! Chci vysvětlení,“ Masahiro si k němu přisedne a položí mu ruku na stehno. „Jestli jsi ve stresu, pomůžu ti ho překonat,“ sjede rukou níž k rozkroku.
Tsujiho ruka s lahví se začne lehce třást. Postaví whisky na stůl.
„Nemůžu, nechci!“ zastaví jeho pohyb.
„Tsuji, tak co tě tak rozrušilo? Dohodli jsme se, že na to jméno zapomeneš. Vždycky jsem ti pomáhal,“ šeptá Masahiro a přejíždí svou druhou rukou po vypracovaném nahém hrudníku. „Udělám ti dobře, přijdeš na jiné myšlenky.“
Líbe ho na rameni a za uchem. Tsujiho tělo reaguje na vzrušující podněty, i když jeho srdce nechce.

Tsuji zaklekl u záchodové mísy a zabořil hlavu dovnitř. Strhl mě sebou, drží mě stále kolem ramen, takže mám skloněnou hlavu vedle té jeho a vypadáme, jako zvracecí duo. Ještě stále mám v hlavě Tsujiho vzpomínky, které mnou projely jako elektrický výboj. Tohle opravdu nedám. Myslel jsem si, že to překousnu, ale nejde to. Je to tak… ponižující.

Tsuji se najednou vyvrátil, jakoby omdlel. Bílý pes nás pozoruje ode dveří s vyplazeným jazykem.

„Roko, jmenuješ se Roka, že? Pomůžeš mi s tím ožralou?“ zavolám na psa, který hned přikluše a chytne Tsujiho za pásek od kalhot.

Táhneme ho spolu do sprchy.

„Nechci to!“ trhne sebou Tsuji a vyskočí na nohy. „Promiň Masahiro, nejde to.“
„Najednou mě odmítáš? Když ti bylo nejhůř, to jsem ti byl dobrej, co?! Proč jsi si zrovna teď vzpomněl na toho kluka! Mohli jsme mít hezký večer.“
„Omlouvám se, Masahiro. Prosím, odejdi!“
„Nechci odejít! Dlouho jsi u mě nebyl, hrozně po tobě toužím! Nemůžeš mě odmítnout!“
„Prosím, vypadni!“ zvyšuje hlas Tsuji.
Masahiro ho chytne za ruku a zkroutí mu ji za záda. Donutí ho svou silou, která se bůhví kde vzala v tom hubeném těle, zakleknout na pohovce.
„Masahiro! Co chceš dělat?“ vyhrkne Tsuji.
„Vezmu si to, pro co jsem přišel. Patříš mě a nikomu jinému!“ supí Masahiro, jakoby ho najednou posedlo šílenství.

Nadzvedl jsem Tsujiho a opřel ho o hladkou vykachlíčkovanou zeď sprchového koutu. Těžce dýchám a je mi špatně. Mám chuť utéct, pryč od těch obrazů, co mi pronikají do mozku, kdykoliv se mě Tsuji dotkne. Otočím kohoutkem studené vody. Když mu první kapky dopadnou na vlasy a začnou stékat po obličeji, otřepe se a zakryje si dlaní oči.

„K…a,“ zachroptí.

Instinktivně natáhnu ruce k němu, jak ztratil rovnováhu, ale on přepadl dopředu, vzal mě sebou a zapřel se rukama o protější zeď. Svou vahou mě tlačí ke zdi, voda mu stéká po kůži.

„Kuroshi?“ pohnou se jeho rty.

„Kuroshi už nikdy přede mnou nevyslovuj!“ vrčí Masahiro a zvýší tlak na zkroucenou ruku, že se Tsuji už dotýká hrudníkem polštářů na pohovce.
Masahiro mu stáhne kalhoty, aniž by se obtěžoval mu rozepnout pásek.
„Masahiro!“ zaprotestuje Tsuji, ale sevření je silné a svaly už otupělé alkoholem.
„Ale Tsuji,“ pohladí ho Masahiro po kůži. „Bude se ti to líbit. Jako vždy.“
A bez jakékoliv přípravy si ho tvrdě vezme.

Klaply dveře a Tsuji stále leží skroucený do klubíčka na pohovce. Rozetře si nadílku od svého milence po stehnu a pak si vytáhne kalhoty do pasu. Hrábne po tubě s léky, které mu tu nechal Masahiro. Nasype si jich plnou hrst a zapije je whisky. Nechce nikomu ubližovat. Už ne. Myslel si, že by mu mohl ten kluk opravdu pomoct. Když zachránil tu dívku, byl jako v rauši. Měl její život pevně v rukách. Chtěl by znovu pomáhat lidem. Pomoct Kuroshimu. Ale nejde to. Ani Masahiro to nedokázal. Vytřepal poslední kapku ze skleněné lahve a svezl se pod stůl.

Tsujiho dlaně sjíždí po kachličkách, bere mě sebou, až se jeho kolena dotknou země. Přitiskne čelo k mému a zavře oči.

„Proč jsi mě nenechal umřít, Kuroshi? Moje duše nestojí za záchranu,“ šeptá.

„Nechci tu zůstat sám. Mám jen tebe,“ odpovím tiše. „Slíbil jsem, že tě neopustím.“

Klečíme naproti sobě, ve sprchovém koutě, v kaluži studené vody. Každý pohroužen do svých myšlenek. Bílá akita leží na zemi metr od nás, hlavu položenou na sametových tlapkách a pozoruje nás.

„Omlouvám se za dnešní večer,“ sklopím hlavu. „Kvůli mně… tvůj přítel… udělal…“ začnu koktat a třást se po celém těle.

„Kuroshi?“ chytne mě Tsuji za bradu a podívá se mi zpříma do oči. „Jak… to víš?“

„Viděl jsem tvé vzpomínky. Omlouvám se, nemůžu za to, prostě jsem je viděl!“ skoro křičím.

„Masahiro už není můj přítel, za to, co mi udělal,“ procedí skrz zuby. „Začneme od začátku, ano? Dostanu ještě jednu šanci?“

Usměji se. Tsujiho ruka na mé bradě opět začíná hřát.

„Nezdálo se mi, že jsem viděl Roka?“ odbočí náhle od tématu. „Musel jsem být pěkně nalitej.“

„Jo, bílá akita. To je tvůj pes? Odtáhl tě sem,“ ukážu doprostřed koupelny, ale pes už tam neleží.

Tsuji zakloní hlavu a nechá si kapkami studené vody skrápět obličej.

„Tak to je divný, protože Roka už je půl roku po smrti.“

Pomalu se zvedne, ještě se mu motá hlava a musí se opírat o zeď. Zastaví kohoutek a vypotácí se ze sprchového koutu. Sundá si kalhoty a spodní prádlo a nechá je ležet na podlaze..

„Myslím, že už jsem měl dnes vody dost,“ hodí přes sebe osušku a schoulí se na posteli. „Zítra si vezmu dovolenou a budu odpočívat. Jsem nějaký unavený…“

Sednu si do křesla, přitáhnu si kolena pod bradu a obejmu je. Pozoruji spícího Tsujiho, jak těžce oddychuje, pořád se mu třese ruka a chvějí se mu víčka, jakoby měl špatný sen. Já měl taky divný sen. O někom, kdo stahuje Tsujiho ke dnu. A s ním se musím poprat. To bude brnkačka. Jsem přece tvrďák. Aspoň podle toho oblečení, v kterým jsem si trapně umřel, na to vypadám.

Tsuji, co jsi to proboha dostal za ochranného anděla! Obávám se, že semnou to bude rychlé a beznadějné.