SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Umění lásky 17

V tom jsem ucítil lehký tlak na klice, kterou jsem nevědomky svíral, ale než jsem si stačil uvědomit, co se děje už jsem padal dopředu. Hlavou jsem přistal na něčem měkkém. Počkat ale zem není měkká. Pomalu jsem vzhlédl a zároveň se zděsil, protože jsem pod svojí vahou mačkal mladou servírku, která byla asi tak stejně stará jako já. Rychle jsem se pokusil vstát.
„Moc se omlouvám,“ vyhrkl jsem na servírku, která se pomalu zvedala na nohy.
Oprášila si černou zástěru a mile se na mě usmála. „Nic se nestalo. Prosím posaďte se,“ řekla mile, jakoby se nic nestalo a pokynula mi k jednomu ze stolů. V restauraci bylo liduprázdno. Konec konců všední den odpoledne nebylo se čemu divit. Váhavě jsem si sedl ke stolu pro dva a pohledem přeletěl nápojové menu, které bylo na stole.
„Co si dáte?“ ozvalo se vedle mě, až jsem nadskočil překvapením. Milá servírka stála u mého stolu a přívětivě se usmívala. Měla vlasy ebenové barvy svázané v malém culíku, ze kterého trčelo pár neposedných pramínků. Dál, měla velké hnědé oči, které jsem jak tě živ neviděl. Její úsměv přímo zářil vřelostí, až jsem zahanbeně sklopil oči zpátky k nápojovému lístku.
„Dáte si něco k jídlu, dneska máme vynikajcí menu.“
„Ne… děkuji, dám si jen vodu,“ vykoktal jsem.
„A opravdu nechcete něco k jídlu?“ ptala se starostlivě.
„Ne, opravdu dám si jen vodu, nemám hlad…“ no možná by mi to i uvěřila nebýt mého hladového břicha, které už tyhle lži nehodlalo dál poslouchat. Takže začalo kručet jako o život. Zrudnul jsem jako rak a rychle se chytil za řvoucí břicho, když jsem uslyšel tichý příjemný smích. Podíval jsem se na milou servírku, která se usmívala od ucha k uchu a sotva zadržovala další smích.
„No vypadá to, že tvoje břicho říká něco jiného,“ řekla spiklenecky k mému břichu a laškovně na mě mrkla. „Hned něco donesu.“
Sesunul jsem se na židli a vyjeveně hleděl do stropu. Bože proč se tohle děje zrovna mně? Nejradši bych se propadnul do země.

„Tak tady to je,“ skoro jsem zase nadskočil, když se ke mně zezadu přiblížila.
Opatrně jsem vzhlédl a ucítil libovou vůni. No tak přece nepodlehneš svému ubohému hladu, a nepodlehneš nad něčím tak, tak… křičelo na mě moje svědomí …Tak úžasným.
Libová vůně zcela pohltila moje chuťové buňky. Chvilku jsem bojoval s pokušením, ale moje pevná vůle byla skoro zanedbatelná oproti hladu, který mě zžíral útroby. Váhavě jsem uchopil vidličku a nabral si kousek vepřového řízku. Myslím, že mé chuťové buňky zachvátila extáze. Ne že bych byl nějaký přeborník na maso ale kombinace vepřového řízku a nivy se mi zdála božská, k tomu navíc mé oblíbené americké brambory, za které by se nemusela stydět ani Sam.
Rychle jsem to do sebe začal ládovat. Když jsem si uvědomil, že mám společnost, která mě pozoruje tak jsem se zarazil. „Promiň, ale už jsem dlouho neviděla někoho se tak cpát,“ řekla upřímně a malinko se začervenala. Vypadala docela roztomile.
„Spíš já bych se měl omluvit… protože je to vinikajcí a já, nemám, čím bych se vám odvděčil.“ Na chvíli jsem v její tváři viděl zmatek ale pak náhlé prozření a pochopení mé situace, ale neviděl jsem tam žádnou zlost, což mě překvapilo. Spíš pochopení a vstřícnost.
„S tím si nedělej starosti, v klidu dojez. Jsem ráda, že ti chutná. Vlastně že vám chutná… sakra mám v tom zmatek, nerada někomu vykám hlavně, když je zhruba v mém věkovém rozmezí,“ přiznala. „Jsem Iveta, říkej mi Ivet nebo Iv nesnáším když mě někdo oslovuje celý jménem z člověka to leze jak s chlupaté deky a navíc když to někdo nemá rád...“ postěžovala si a napřáhla ke mně ruku v přátelské gestu.
„Tedy já jsem Tobias, sice se to ještě hůř vyslovuje, ale pár lidí mi říká Skyi,“představil jsem se a váhavě jí stisk ruku. Mile se na mě usmála a začala se vyptávat na takové ty běžné otázky typu: z kama si, co tě baví, co posloucháš,…

„Cože ty chodíš na uměleckou,“ vykoktala ze sebe a užasle na mě hleděla. Nejistě přikývl. „Kdysi jsem se tam taky hlásila, ale vypadla jsem už v prvním kole to je užasný,“ vyprávěla s nadšením. „Slyšela jsem, že je to tam hodně těžké zvláště, protože tam na tebe kladou strašné normy.“
„To sice ano, ale není to tam tak hrozné. Ty normy jenom říkají: Pokud tady nechceš být, nemusíš, nikdo tě tu nedrží. To je všechno,“vysvětlil jsem jí.
„Stejně to musí být úžasný chodit do školy se stejně pošahanýma lidma jako si ty,“nadchla se. „U nás je to jen samá nuda a počítání. No jo no ekonomka, co jsem mohla čekat. Každý druhý je tam genius a myslí si o sobě kdo ví co,“ postěžovala si.
Dojedl jsem oběd a nevině nadhodil debatu. „Bylo to skvělé, ale no nemám peníze a opravdu nevím, jak bych se ti odvděčil,“přiznal jsem. Ale Ivet jen na to mávla rukou. „S tím si nedělej starosti, jíst potřebuje každý a přece bych tě nenechala umřít hlady,“ ujistila mě s úsměvem. „Ale pokud bys chtěl, můžeš tu po škole brigádničit, jsem tady sama a jedny ruce navíc by mi určitě hodily,“ navrhla a já s nadšením přijal. Konec konců brigáda by se hodila a stejně po škole nemám co dělat.
Rozloučil jsem se s Ivet a běžel jsem zase do školy, tentokrát s dobrou náladou a s plným spokojeným žaludkem. Hodina nám začínala za patnáct minut, takže jsem měl ještě trochu času. Vyběhl jsem po schodech nahoru přímo na půdu a cestou jsem div nesrazil jednoho pána. Vyhnul jsem se mu tak tak a sám jsem to napálil do zdi. Naštěstí to odneslo jen koleno a odřený loket.

„Hej není ti nic?“ ptal se starostlivě pán, do kterého jsem skoro narazil.
„Ne v pohodě, omlouvám se, nedával jsem pozor,“ vykoktal jsem ze sebe, když jsem se zvedal na nohy.
„No než se oženíš tak se ti to zahojí,“ řekl s úsměvem na můj odřený loket. Taky jsem se pousmál a konečně k němu vzhlédl. Byl to vysoký elegantní muž v obleku. Co mě ale překvapilo, byli jeho oči a jeho pokřivený úsměv. Typoval bych mu něco kolem třicíti. Měl husté hnědé vlasy, které měl zastřižené těsně po bradu, na tváři měl lehké strniště a knírek s bradkou ve stylu Johnnyho Deppa. Oči měl v barvě světlé jasné modři a kolem nich se mu začínali dělat vějířky vrásek, ale spíš ho jen doplňovali, než mu kazili štramáčky vzhled, starého mládence.
„Nevíš, kde je ředitelna?“zeptal se a zkoumavě si mě prohlédl.
„Ah, promiňte o patro níž, zahněte do leva, jděte rovno po dlouhé chodbě a pak zase do leva a uvidíte velké dveře s nápisem ředitelna, neměl by, jste to minout,“ ujistil jsem ho a sbíral se k odchodu.
„Promiň, nemohl by, jsi mě tam dovést, je to už dlouho co jsem tu byl na a můj orientační smysl není na tom zrovna nejlépe,“ dodal s úsměvem.
Sešli jsme společně o patro níž. „Na jaký obor chodíš?“ vyzvídal.
„Na malbu,“ odvětil jsem.
„Dobrý výběr,“ potvrdil. „Učí tam pořád ten starý páprda?“ Překvapeně jsem nadzvedl obočí. „No takový dědula, dlouhá bílá bradka s knírkem… myslím, že začínal na A,“vzpomínal. Tiše jsem si povzdychl.
„Pan profesor Adamec, ano stále tady učí,“ přisvědčil jsem už s ne takovým nadšením. A zase tady byl ten zkoumavý pohled, který jsem mu s odhodláním oplácel, potom se malinko uchechtl. „Hádám, že tady to někdo bere až moc vážně, no nic díky za doprovod,“ řekl nakonec a vešel do ředitelny.
To bylo hodně zvláštní setkání. V tom zazvonilo. Vyběhl jsem rychle do třídy a sedl jsem si rychle do lavice. Pár očí se sice zvedlo, očekávajíc mistra ale nikdo nic neřekl. Alex dneska ve škole chyběl, takže jsem mohl být v klidu. Položil jsem si hlavu na lavici a čekal jsem, až se ozve zvuk vrzajících dveří. Najednou mi přistála za krkem čísi ruka. Chtěl jsem se zvednout, ale ruka na mém zátylku mi to nedovolila. „To se nedělá spát na lavici, když má být vyučování,“ zazněl tichý hluboký hlas. Zpočátku jsem nevěděl kdo to je ale, když jsem uslyšel ten hravý smích, ušklíbl jsem se znechucením.
„Tohle je uzavřené vyučování, veřejnost zde nemá co dělat,“ řekl jsem směle, když tlak na mém zátylku ustal. Pomalu jsem se napřímil a setkal se s křivým úsměvem toho muže, kterého jsem doprovázel k ředitelně.
„Ale, ale taková nezdvořilost, no počkáme na pana profesora, co na to řekne.“ Sakra zněl až moc klidně a sebejistě.
Potom se konečně ozvaly dunivé kroky a otevírání dveří. Naprázdno jsem polkl, ten muž si zatím sedl vedle mě a nenuceně vyčkával, na tváři mu hrál lehký úsměv a celkově vypadal, jak lev který se chystá skočit na nevinnou antilopu.
„Tak už jsem tady, omlouvám se za zpoždění, ale cesty osudu bývají nevyzpytatelné...“řekl přicházející mistr, který si jako obvykle nesl stoh papírů. Potom se obrátil k nám. „A vidím, že nostalgie přichází i na ty nejproblémovější studenty.“Sakra mohlo mě napadnout, že je to bývalý student.
„Máte pravdu, vůbec se to tady nezměnilo,“potvrdil můj spolusedící.
„No vy si dělejte, co chcete, a pro vás ostatní jsem si připravil zátiší,“ řekl mistr k nám a dál už se tím podivínem nezaobíral. Srazil jsem si stoly k sobě a doprostřed dal mistr zátiší skládající se z vázy, ve které byli rozkvetlé, žluté karafiáty, dál tam byl sádrový kvádr, přes který byl přehozený kus modrobílého ubrusu s kostkovaným vzorem. A posledním tělesem byla otevřená knížka, která se hřbetem opírala o roh kvádru. Každý jsme si vybrali jedno těleso a kreslili ho tužkou podle zadání. Nejdřív ve skutečné velikosti a pak určitý detail a ten pak zvětšený. Já si vybral vázu s karafiáty.
Protože jsem radši kreslil živé věci. Připadalo mi to, víc reálnější a živější. Slabě jsem si načrtl úzkou vázu s třemi karafiáty. Váza byla zhotovena ze skla. Takže už na první pohled bylo zřejmé, že cílový objekt jsou karafiáty. Takže jsem se z vázou moc nezaobíral, jen jsem jí jemně naznačil obrysy a malinko přidal kulatého dojmu. Potom jsem se pustil do květu karafiátů. Dva se tyčili hrdě vzhůru a byli zrovna v plném rozkvětu. Jenže třetí jako by byl bez života odkláněl se od těch dvou a mířil směrem dolů. Byl sice taky rozkvetlý a krásný ale něco v něm vzbuzovalo lítost.

Odložil jsem tužku a zadíval jsem se na to, co jsem viděl. Už jsem totiž neviděl jen krásné rostliny ale také jejich příběh, který se rýsoval z jejich postavení. Viděl jsem tři dívky. Dvě se slunili na slunci, užívali si letního dne, bavili se a smáli. Ale ta třetí seděla na lavičce ve stínu stromu a četla si knížku. Ty dvě byly krásné blondýny těšící se ze svého mládí a krásy, ale ta třetí byla jiná. Připadala mi víc uzavřená, sice neměla tolik krásy jako zbylé dvě, ale byla krásná něčím jiným. Jako přízrak jsem k ní došel a vzhlédl k její tváři. Měla jemné rysy mladé dívky, pomněnkové oči a lehce tvarované ústa. S jejími kudrlinkovými vlasy barvy slámy si pohrával slabý větřík a čechral jí její modré kostkované šaty...
„Hej kluku spíš?“ Vytrhl mě z přemýšlení čísi hlas.
Zhnuseně jsem se podíval na toho, který mě vytrhl z mých myšlenek. „Do toho vám nic není,“ odsekl jsem.
„No já jenom že ti ubíhá čas a ty máš jen rozkreslenou vázu a hlavu plnou snění,“podotkl ten otravný chlap. Hodil jsem po něm škaredý pohled a dal se do práce. Tentokrát jsem se neřídil tím, co vidím ale tím co jsem cítil. Protože to „snění" mi dalo pohled na skutečnost. Naznačil jsem si hrubé obrysy dvou karafiátů, kteří byli na světle a třetího, který byl schovaný ve tmě, ale oproti těm co byli na světle jako by zářil. Nepotřeboval jsem barvy, stačila mi hra světla a stínu. Zapojil jsem všechno, co jsem cítil z toho snění a přenesl ho na papír.

„Tak dneska budu známkovat, každý si dejte svoje práce před sebe a připište tam jméno,“ řekl mistr na konec hodiny. Podíval jsem se na svou práci. Jeden výkres A3 který vyobrazoval tři karafiáty, pak dvě A5 z detaily karafiátu a nakonec jedna A4 která věrně vyobrazovala tři dívky, jak jsem je viděl ve svém snu coby žluté karafiáty. Nebylo to špatné ale, když jsem se podíval na výtvory jiných, musel jsem se zastydět. Skoro všichni se soustředili na ubrusovou draperii a knížku. Někteří si pohráli různými vzory na ubrusu a převedli je do svého nápadu, jiní se soustředili na přesné vyobrazení zátiší.
Mistr společně s tím podivínem chodili kolem dokola a tiše diskutovali o známkách a my jsme napjatě čekali na jejich oznámkování. Vypadalo to, že se o něčem hádají. Mistr byl celkem v klidu, ale ten muž s něčím nesouhlasil, pak se podíval přímo na mě. V jeho očích byl nesouhlas a nějaká skrytá zloba. Potom zamířil přímo ke mně, podíval jsem se na mistra, ale ten jen zavrtěl hlavou.
Ten muž mě chytl za ramena a malinko semnou zacloumal, aby si přilákal moji pozornost. „Hej kluku, zadání bylo zátiší, ne výplody tvojí fantazie. Tak se konečně prober a přestaň snít! Za těmito dveřmi tě nečeká tvůj růžovoučký svět, ale svět kruté reality kde nejsi nic jiného než snílek!“Potom se otočil a odešel. Bez jakéhokoliv slova vysvětlení. No kdo taky zrovna o jeho vysvětlení. Počkal jsem si až nás mistr doboduje a vypadl jsem ze školy.

Dodatek autora:: 

Tento díl v sobě ponese opět roušku tajemna umění a nějaké nesrovnalosti z minulého dílu,
takže co dodat nakonec snad jen: Přeju hezké čtení Smile

4.941175
Průměr: 4.9 (17 hlasů)