SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Umění lásky 16

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Další den také nebyl zrovna příznivý. Bylo zamračeno a zima. A jak už to bývá, se zimou přichází rukou v ruce rýma a nachlazení. Což za daných okolností může být pěkně nepříjemné. Zvláště s rýmou jako trám a s omezenou zásobou papírových kapesníků.
No co k tomu říct dnešní den se moc nedařil. Všechno mě padalo z rukou a už jsem dostal i pár dotazů na mé zdraví. Super. S kapesníkem u nosu a z bolestí hlavy jsem se vydal na další nemilosrdnou hodinu. Naštěstí mě odchytli Skot a Tea takže se moje šance nečekaného pádu ze schodů zmenšovali.
„Prosím tě nechceš jít radši domů?“ přemlouvala mě Tea když viděla, že se sotva vleču.
Mírně jsem zavrtěl hlavou. „Ne už tak mám dost zameškaných hodin. Navíc není to tak hrozné,“dodal jsem spíš sám pro sebe.

Další hodina byla naštěstí čeština, tak to jsem se mohl v klidu prospat. Umělecká má fakt některé neocenitelné výhody, protože tohle bych si na gymplu nikdy nedovolil. Pomyslel jsem si těsně před tím, než jsem usnul na lavici. Zdál se mi divný sen o nějakém vousatém chlápkovi, který se nademnou skláněl a furt do mě něco hučel. Byl to tak divný sen, že jsem se nakonec musel probudit, bohužel když jsem tak udělal, zjistil jsem, že je to skutečnost a tem vousatý chlápek je profesor z matiky. Rychle jsem se omluvil, což mi bohužel neprošlo a tak jsem byl vyhozen z hodiny se slovy: „Spát si můžete i doma.“
Sedl jsem si na topení u okna a čekal jsem na zvonění. Venku začal padat sníh a zima už se projevila v plném proudu. Takže jsem si připomněl útržky Ladovské zimy od Nohavici:
…To mokré, bílé svinstvo padá mi za límec.
Už čtvrtý měsíc v jednom kuse furt prosinec…
…Jak v dálce vidím zasněžený Říp,
říkám si: Praotče Čechu, tys byl ale strašný cyp.
Kdyby, jsi popošel ještě o pár kilometrů dále,
tak jsem se teď mohl kdesi v teple v plavkách válet…

Pěkná to pravda. Však globální oteplování to vynahradí. Bude to sice ještě chvilku trvat, ale zato to pude horší cestou. V pravěku měli globální ochlazování, my máme globální oteplování, co k tomu dodat, snad jen časy se mění.

Zrovna když jsem si tak filozofoval a procházel se na chodbě, někdo na mě zavolal. Otočil jsem se za tím zvukem a poznal profesora technického kreslení, který mě zachránil první den před rozzuřeným Alexem.
„Ale co pak zase máte zadělané na dalším vroubku?“ zeptal se přívětivě s káravým podtónem v hlase. Došel až ke mně a opřel se o holou zeď vedle okna. Mlčky jsem přikývl a pokrčil rameny.
„Co to bylo tentokrát? Vyrušování v hodině?“ řekl s úsměvem. No asi už si tady nějaká ta léta pobyl, takže asi ví, jak už to tady chodí.
„No jaksi mě přepadla únava v nevhodnou dobu s ne moc přívětivým profesorem,“přiznal jsem a sedl si znovu na topení.
„No máte kuriózní problém, pane Tobiasi,“ prohlásil nakonec. „Abych věci uvedl na pravou míru. Všichni o vás mluví jako o geniovi a o nadějném umělci…“
„A co si myslíte vy?“
„Hmm jsi dobrý. Odtažitý, tichý ale dobrý. Protože se umíš dívat na věci z jiného úhlu a to je velmi výhodné pro cestu kterou kráčíš…“
„Filozofujete se mnou?“ zeptal jsem se opatrně, tak abych ho neurazil.
„Vlastně ano,“ usmál se profesor. „Navíc si velice všímavý a umíš prokouknout člověka, což není tak úplně k zahození,“ přisvědčil.
„Ale doufám, že se nenecháte zviklat na špatnou stranu, byla by vás škoda…“ Vůbec jsem mu nerozuměl a ani jeho významnému vševědoucímu pohledu, který říkal: „já to vím.“
„Promiňte, ale domnívám se, že nevím, o čem mluvíte …“
„Dobře, řečeno jinak. Rodina Langů má ve zdejším kraji hodně vysoké postavení, což ale není důležité… řekněme, že mám v téhle rodině jistého blízkého přítele, který je také zcela náhodou kmotrem a příležitostným opatrovníkem pana Alexandra, což ovšem také není důležité…“ na chvíli se odmlčel a krátce si povzdychl. „Důležité je, že se řítíte po hlavě do složité situace a radil bych vám si dobře rozmyslet, do čeho jdete, to je vše, co bych vám doporučil.“Potom odkráčel k opačné straně chodby a zmizel za rohem.

Stál jsem jak opařený. Sice jsem mu moc nerozuměl, ale jeho varovaní nebylo řečeno jen tak do větru. Věděl o mě a Alexovi a také mi nedoporučil, abych se s ním ještě víc zapletl. Ale zmínka o Alexově rodině mě zarazila. Věděl jsem, co se o jeho rodině říkalo, konec konců jeho původ byl zřejmý hned na první pohled. Sám Alex mi řekl, že jeho matka je poněkud povolnějších mravů a otec, no asi si nepadli zrovna do oka.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo tiché zvonění na přestávku. Ale já netoužil jít hned do třídy. Chtěl jsem se jen tak poflakovat nanic nemyslet, nic nedělat. Ani nevím, kam jsem to zašel, ale nakonec jsem skončil před školním dvorem. Což bylo špatné, protože přímo do dvora šlo vidět skoro ze všech oken, takže jsem musel rychle honem zmizet. Přeskočil jsem nízkou zídku, která dělila školní pozemky a dvůr a utíkal jsem pryč. Zastavil mě až přísný hlas školníka .
„Nemáš teď mít náhodou hodinu?“ ozvalo se za mnou a já se pomalu otočil.
„No víte…“
„Já býval taky mladý…“ zavzpomínal školník a dal mi ruku na rameno. Byl to vysoký urostlý muž s drsnou zarostlou tváří a děsivě vyhlížejícím zevnějškem, ale ve skutečnosti to byl dobrák od kosti. Tuhle práci vlastně dělal jen tak pro potěšení, protože jinak by ho přijali kdekoli jinde a hlavně za slušnější mzdu.
„Takže s které písemky ses ulil. Matika, fyzika…“uvažoval.
„Ne nic takového,“ujistil jsem ho a pak si hlasitě povzdychl. „Jen jsem chtěl na chvíli od toho všeho utéct, ztratit se a užívat si chvilku klidu,“přiznal jsem.
„Hmm tak tomu dobře rozumím. Někdy to tady na člověka usedne. Pamatuj si všechno má, své klady a zápory. I na nejsvětlejším místě nalezněš trochu toho stínu, a tak je to se vším.“
Vzal mě do svého malého kumbálku. Bylo to celkem útulné místečko, spíš taková zašívána no. Dokonce hodiny jsme tam se školníkem poseděli a on mi vyprávěl, jak to tady bývalo dřív. Dozvěděl jsem se, že tahle škola je o hodně starší než jsem si myslel, to mě donutilo nad sebou se zamyslet.
Když jsem odcházel od školníka, pokládal jsem si otázku, co tu vlastně dělám. Co to vlastně znamená umění? A podstata toho slova. Je to jako hledat jehlu v seníku. Stále jsem nechtěl nikoho vidět tak jsem zamířil na půdu. Bylo zde sice chladno ale, zato v rámci možností čisto. Střešnímy okny sem probleskovalo světlo, jinak tady bylo ponuro celou dobu ponuro a zataženo. Na protější stěně od dveří ale bylo jedno velké střešní okno, kterým se dalo vylézt na střechu. U něho byl nastěhovaný stůl pár skříněk z boku u zdi. Sedl jsem se na stůl a koukal do okna. Počasí venku bylo chladné a tudíž samotná obloha šedě zatažená.
Co je to vlastně umění? Co je to krása, a kdo hodnotí, co je pěkné a ošklivé? Proč je našemu oku líbeznější mladá dívka v rozkvětu než stařenka s vrásčitou tváří. Vzal jsem si do rukou svůj skicák a tužku a kreslil jsem tyto protiklady a přitom přemýšlel.
Umění člověk se v něm snaží vidět krásno ale tak to není. Umění je a není. Krásné či ošklivé, oku člověka. Hřejivé či smutné, laskavé nebo bolestné, milostné, hříšné, nevědomé… Umění lze vyjádřit v jakékoli formě, a proto je tvořeno pro jakéhokoliv člověka. Boháče či chudáka, bílého nebo žlutého, krásného nebo ošklivého. Je na světě tolik lidí….
Povzdychl jsem si a dokreslil skicu uschlé růže. Pozorně jsem se na ni zadíval. Někomu by se zdála možná ošklivá a zcela nezajímavá ale mě přišla zajímavá. Matně jsem si vzpomínal na výroky slavných, kteří toho možná věděli o umění víc než já, ale možná taky ne. Potichu jsem si zacitoval:

Příroda je dílo vesmíru, umění však dílem člověka. Karel Čapek

,,Skutečný umělcův talent, se skládá z umění přesvědčit druhé, že jeho bláznivé nápady jsou pro ně absolutní nezbytností" Pablo Picasso

Umění je umělcům nutností, ale nikdy ne podnikatelstvím. Investovat šikovnost s nadějí na výnos náleží spekulantům. Umění musí být umělci osudem, nikoliv živností. Josef Čapek

Předmětem umění není jednoduchá pravda, ale složitá krása. Oscar Wilde

„A nakonec,“ Kdybych věděl, co je UMĚNÍ, nikdy bych se tím netajil. Pablo Picasso

Tohle byla všechno pravda, ale je to opravdu „to“ za čím se honí všichni umělci světa?
Asi jsem musel usnout, protože když jsem se konečně probudil, bylo něco kolem dvanácté. No dneska jsem se tedy v učení nijak nepředřel. Tiše jsem si povzdychl a sešel jsem dolů, abych se mohl v klidu vypařit. Nepozorovaně jsem se vyplížil k hlavnímu vchodu a s tama už jen stačilo rychle zmizet.
Když se mi to povedlo bez obtíží, zamířil jsem do města. Dneska jsem měl chuť na teplý oběd. Ale do školní jídelny bych se nevracel ani za nic. A jelikož jsem byl student jako každý jiný, měl jsem i omezené zdroje na své stravování. S nadějí jsem se podíval do své peněženky. Ale jak moje podvědomí tušilo, bylo tam sotva pár drobných. Takže to stačilo na pár suchých rohlíků, holt život dává různé rány, co se dá dělat.
S prázdným žaludkem jsem se toulal ulicemi. Jenže to bylo ještě horší, protože kde jsem se podíval, všude bylo jídlo. Zrovna když jsem procházel kolem malé restaurace, přepadla mě taková křeč v břiše, že už se to nedalo vydržet. Opřel jsem se o dveře restaurace. Na dveřích bylo napsané, Vítáme vás. Tomu jsem se jen pousmál, protože jak praví jedno staré dobré přísloví: „Bez peněz do hospody nelez.“

Dodatek autora:: 

Tento díl zase o něco odkryje z tajů umění a také přiblíží typický charakter středoškolského studenta Wink Smile

4.761905
Průměr: 4.8 (21 hlas)