SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Umění lásky 18

Ivet říkala, že jestli chci, můžu nastoupit už dneska tak jsem zamířil tam. Ale cestou jsem se ještě stavil v knihovně a vypujčil si nějaké knížky. Takže jsem tam došel tak o hodinu později než jsem měl v plánu, ale co.
„A Tobiasi díky bohu že jsi tady, došel sem nějaký chlap no a už má dost a nechce se odsud hnou, jestli víš jak to myslím…“taktně mi naznačila Ivet, když jsem otevřel dveře. Přišel jsem k baru a hned uviděl nějakého muže, jak do sebe klopil panáka.

„Promiňte, pane ale tohle není hospoda,“ upozornil jsem nezvaného návštěvníka.
„A i kdyby nebyla, copak nemá člověk právo si dát pár skleniček?“ zeptal se mě bez jakékoli obtíže. Tiše jsem si povzdychl, protože to byl zrovna ten muž, kterého jsem dneska už nechtěl vidět ani za nic.
„Pane, děsíte personál, pokud chcete, zavedu vás do jiného podniku, kde mají otevřeno až do ranních hodin,“ nabídl jsem mu. Vyklopil do sebe ještě jednoho panáka a postavil se k odchodu. Ivet po mně hodila vděčný úsměv a vzkázala mi, že mám zítra přijít včas.
Zavedl jsem toho muže do nedaleké hospody, která byla proslulá svým nonstop barem a levným alkoholem. Když už jsem chtěl jít, chytl mě za rukáv bundy a houkl na mě, ať si sním, dám aspoň jednoho panáka. Neochotně jsem souhlasil a šel spolu s ním do zakouřené hospody. Sedli jsme si do zadu kde bylo napsáno, že se tu nesmí kouřit, no aspoň že tak. Ten muž objednal dva panáky a pivo.
„Tak jsme tu zůstali sami dva skvělí umělci, pro které nemá nikdo ani zlámanou grešli nazbyt,“ postěžoval si.
„Promiňte, ale měl bych jít,“ upozornil jsem ho a zvedal se k odchodu.
„Opravdu si myslíš, že prodáš svoje snění?“ Tahle otázka pro mě byla jako šlehnutí bičem. Pomalu jsem se k němu otočil a užasle na něj hleděl. Pokynul mi, ať si zase v klidu sednu. Když jsem tak udělal, pustil se do vyprávění.

„Kdysi jsem znal podobného snílka, který si o sobě myslel, Bůh ví, co a nestaral se o nic víc než o sebe. Byl tak zapálený do svých nápadů, že se vzepřel otci a byl skoro vyděděn. Jenže tehdy byl mladý a nic to pro něj neznamenalo, tak si šel za svými sny. S odřenýma ušima prospěl uměleckou školou a šel si za svými ideály i přes to že ho všichni varovali, že jeho nápady jsou nerealizovatelné. Tenkrát mu to bylo jedno. Dokonce nedal ani na starého mistra, který mu byl vždy oporou a vydal se na vlastní pěst do světa. Jenže jak mu došli peníze, poznal, že váha umění má i druhou stranu mince. Zůstal sám a bez prostředků, pak si vzpomněl na starého mistra a na jeho učení no a toho vlastně zachránilo. Ale měl na vlásku, protože kdyby neodstoupil od svých ideálů, skončil by velice špatně.“
Chvilku jsem nad tím přemýšlel. A zvažoval, jestli to může být pravda. Nebo jestli to je jen další opilecké blábolení.
„Jaké je tvé jméno chlapče?“ zeptal se.
„Tobias.“
„Připomínáš mi hrozně jednu dívku, kterou jsem kdysi miloval…“ No a teď mi tu bude vyprávět o své ztracené lásce skvělé.
„Byla laskavá snad ke každému člověku, kterého potkala bez rozdílu, jestli si to zasloužil. Byla už prostě taková. Myslím, že se jmenovala Helena, ano krásné jméno, ale nejkrásnější byli její oči modrozelené stejně jako tvoje.“ Počkat Helena? Tak se jmenovala moje matka. „Měla plavé dlouhé vlasy a úsměv, který lámal mužská srdce…Chtěli jsme jít společně na uměleckou no já spíš kvůli ní, protože už od dětských let jsem byl do ní tajně zamilovaný. Ale když nastal čas zkoušek a celkové hodnocení, přijali mě, ale ji ne. Řekli jí, že nemá cit pro realitu a skutečnost. Tenkrát se jí tím zbortil celý svět, protože už od malička si nepřála nic jiného než být umělkyní, ale nevyšlo jí to. Chtěl jsem to kvůli ní odříct, ale řekla, ať to nedělám, ať si nekazím svoje ideály jen pro ni. Chtěla, abych tam šel ne pro ni ale pro sebe a tak jsem šel.“ Potom se odmlčel, obsluha zatím donesla objednané pití a on to do sebe všechno nalil.
Helena? Mohl mluvit o mojí matce? Tohle mi neustále vrtalo hlavou. Takže jsem se prostě musel zeptat. „Promiňte ale ta žena, o které mluvíte, nebyl její otec hrnčíř?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ano to byl, jak to víš?“ Vyhrkl na mě a všechna jeho opilost byla pryč.
Váhavě jsem se ošil. „Moje matka se jmenovala Helena a můj děd je hrnčíř, dělá lidovou keramiku. Navíc matka si vždycky přála jít na tu školu…“
„Takže je to pravda, jsi její syn… Ha! Hned jsem si říkal, že ty oči jsou mi povědomé… ale počkat jmenovala, jak to myslíš?“ zeptal se naléhavě.
„… Minulý rok zemřela,… doktoři říkali, že to byl infarkt,“hlesl jsem. Stále bylo těžké o tom mluvit. Zavládlo ticho ani jednomu z nás se nechtělo do řeči.
Ten muž si objednal další panáky, a když je obsluha donesla, jeden ke mně přisunul. „Tak na její památku,“ řekl povzbudivě, ale moc nadšení v tom nebylo.

„Myslím, že by si máma nepřála, kdybych si sváma připíjel na její památku… Vlastně ani nevím, kdo jste.“
Tajemně se usmál. „Marco jméno mé a myslím, že by zas tak proti nebyla, kazil jsem mládež, už když jsem byl v tvojem věku a nikdy to nedopadlo tak zle,“prohlásil sebejistě. Přiťukli jsme si tedy a on objednal další pití. Ani nevím, do kolika jsem tam s ním seděl. Vím jenom, že do mě lel jednu vodku za druhou. Přiznám vám, že se to trochu zvrtlo, ale to jsem mohl přiznat, dokud jsem ještě o sobě věděl, protože potom si už jen pamatuju velké černé nic a že nás oba dovezlo jakési černé auto před veliký bílý dům, pak už má mysl zeje prázdnotou.

***
Bože nesnáším rána, nesnáším světlo a zvlášť hlasité zvuky.
Probudila mě ostrá bolest hlavy a přeležená ruka. Pomalu jsem otevřel oči a oslepilo mě přímé světlo. Když jsem se konečně rozkoukal do té fáze, že jsem něco viděl, najednou mě přepadla dost divná myšlenka. Sakra já nejsem ve svém pokoji. Všechno kolem mě bylo bílé a neznámé. Vyhrabal jsem se z velké luxusní postele, v které jsem spal naštěstí sám, sice jenom v trenkách ale to ještě nic nesvědčilo. Vyškrábal jsem se na nohy, a kdyby nebylo té velké postele, asi bych se pěkně praštil do hlavy, protože jak jsem zjistil moje koordinace, nebyla v moc dobrém stavu. Všechno se kolem mě točilo a houpalo a já myslel, že mě snad praskne hlava. Znovu jsem se pokusil vstát, ale tentokrát jsem se soustředil, aby se mi nohy netřepali jak z rosolu a nechal jsem zavřené oči. Trochu to pomohlo. Došoural jsem se k bílým dveřím a zase mě oslepilo to blbé světlo. Bože kdo ten barák stavěl, vždyť to tady musí být jak v akváriu.
„Áááá.“Ozvalo se za mnou zapištění a já se pod tím náporem ostrého zvuku musel klesnout do kolen. V hlavě mi hučelo jako v úlu.
„Ah moc se omlouvám,“ začala malá dívka, ale gestem ruky jsem jí naznačil, ať se ztiší. Potom jsem se odvážil vstát a podívat se na tu proviněnou. K mému překvapení a zděšení to však byla služka z Alexova domu, což znamenalo…
„Jolano, kolikrát ti mám říkat, že si máš s tou snídaní pohnout,“ ozval se ostrý hlas, který mě donutil zase prozkoumat své kolena. Když jsem vzhlédl nahoru, bylo to ještě horší, než jsem si myslel, protože se nademnou už neskláněla malá ochotná služka ale zrovna pán tohohle domu. Tiše jsem zasténal nad touhle trapnou situací.

„Co tady děláš?“ zeptal se Alex vyjeveně. No kdo by taky nebyl, když najde ve svém domě spoře oděnou osobu, co se tam jen tak promenáduje jen ve spodním prádle.
„Ehm může být tahle situace ještě trapnější?“ zeptal jsem se na oplátku, ale odpověď byla jasná, Ne nemůže. Naštěstí ta mladá dívka byla mnohem pohotovější, než jsem mohl doufat.
„Pane asi má kocovinu,“řekla nejistě, když se snažila vybrat vhodnější slova. Vděčně jsem se na ni usmál. Nakonec mě ta milá dívka zavedla do koupelny, kde jsme se spoznali poprvé a přislíbila mi čisté oblečení. Když jsem ze sebe udělal aspoň vzdáleně připomínajícího člověka, donesla mi Jolana čisté věci, skládající se z šedého nátělníku a černých tepláků.
„Pan Alexandr vás čeká v jídelně,“ vyřídila mi vzkaz a chystala se k odchodu, bohužel zapomněla na jednu maličkost.
„Promiň, ale mohla bys mě tam zavést, moc se tu nevyznám, je to tady moc velký,“ postěžoval jsem si a ona přikývla na souhlas. Sešli jsme dolů do dlouhé chodby, zavedla mě k velkým poloproskleným dveřím. Zhluboka jsem se nadechl a vešel.
První co upoutalo mou pozornost, byl velký mahagonový stůl uprostřed místnosti, kolem něj bylo deset židlí. V čele seděl Alex a upřeně mě sledoval. Po jeho levici ob jedno místo seděl Marco a ládoval se rohlíkama s marmeládou. Pohrdavě jsem si odfrkl. Když si mě všiml, zamával na mě a pokynul mi na místo naproti němu.

„Takže co se přesně tady včera stalo?“ zeptal se prozíravě Alex a těkal pohledem mezi mnou a Marcem.
„No víš synovečku ono je to težší, ale můžu tě ujistit, že tady se nestalo vůbec nic,“ prohlásil Marco vyhýbavě a dál si v klidu pil svojí ranní kávu.
„Fajn, můžeš mi aspoň ty říct, co jste včera dělali?“ zeptal se Alex přímo na mou osobu.
„Nech ho na pokoji, za to můžu já,“ ozval se Marco věnující se pořád své kávě. No aspoň že to přizná.

Dodatek autora:: 

Tak tento další díl trochu odkryje tajemství tajemného muže, možná to bude vzhledem k sletu věcí hodně matoucí, ale prosím o shovívavost. Wink Smile

4.88889
Průměr: 4.9 (18 hlasů)