Ukončení novým začítkem 5: 1.část Pravda na střeše

„Tak ty jsi fakt něco. Myslela jsem si hned ze začátku, že budeš nějaká arogantní k***a, ale tohle už je i na mě příliš. Ne jen, že jsi první den přišla do třídy skoro jako trhan, druhý ses musela upravit, abys všechny okouzlila, no a ten třetí…, to sis musela přivést nějakého starého páprdu a ještě se přede všemi oblizovat se svým přítelem co?“ Jak začala mluvit, tak jsem ji hned ignorovala, ale potom co jsem uslyšela něco o dědovi a Tsukimu, už jsem se sotva držela. Prostě jsem neříkala nic a nehty zarývala do lavice s tichými slovy: „Ať už konečně zvoní.“
„Tak panenka mě bude ignorovat jo? Nějaká namyšlená princezna, no ne?“ Otočila se ke svým přítelkyním a zase se do mě začala navážet. Musím to strpět.
„Že by se nás bála,“ začala se smát nepříjemná černovláska.
„Taky má proč,“ přidala se k ní brunetka a blonďatá Enriko jim vše odkývala s rukama složenými na hrudi. Otočila jsem se k oknu a dívala se na šedivé nebe. „Asi bude pršet,“ pomyslela jsem si.
„Tak to ne,“ uslyšela jsem hlas Enriko a potom hned rychlé kroky směrem ke mně. Oči jsem měla stále namířené ven, jenže jsem z části viděla postavu s čokoládovými oči a krásně až zlatými vlasy k žebrům. Nestála mi ani za pohled a přála jsem si poprvé od doby, co jsem zjistila, že už nemám čas na rozdávání, ho urychlit.
„Ty jedna namyšlená ****,“ její slova mě nějak nerozladila, až její čin. Zvedla nohu a nechutně kopla do mé lavice, že se za ní dal slyšet jenom nechutný pískot.
„Co máš za problém. Zrovna na tebe nemám náladu a na někoho jako jsi ty, ji rozhodně, ani nikdy mít nebudu!“ Zakřičela jsem přes celou třídu, kde snad už nikdo nechyběl a všechny oči se upřeli, jen na nás dvě. Když počítám ty tři holky, které si za ní stoupli, tak pět.
„Ale, ale, slečinka se nám znovu vytočila…,“ vím, že jsem včera nebyla vůči nim přívětivá, ale jen jsem chtěla, aby mě ignorovali, tak jako já.
„Co po mě chceš?“ Zeptala jsme si ji na rovinu vyrovnaným hlasem.
„Abys vypadla,“ odpověděla s domýšlivým úsměvem na rtech.
„Neboj se, ten čas přijde,“ zašklebila jsem se na ni. Neochotně jsem se zvedla ze židličky, že si spravím tu lavici, jenže jakmile jsem se otočila, ucítila jsem silný náraz do zad, div jsem se na té lavici nerozplácla.
„Chci, aby si vypadla, HNED,“ začala. Ale na toto, už jsem nervy neměla.
Chytla jsem ji za límec a tak nasr*** pohled, jsem snad ještě na tváři neměla.
„Nikdy jsem se neprosila, abych musela na tuhle školu. Stejně tak jsem si nevybrala, z jaké pocházím rodiny, a ani to, že mi dnes můj starý kamarád udělal takový rozruch na škole. A to že si bereš do úst mého dědu…,“ vyzvedla jsem ji ještě víc a protože byla drobná, tak byla i lehká a možná už teď mohla stát tak trochu na špičkách, „je pro mě neodpustitelné!“ v očích mi museli vidět rudé žilky stejně tak se mi museli objevit nepřátelské žíly na čela, protože její opora v podobě stejně křehkých, ale stejně krásných holek udělaly tak tři kroky zpět. No a kluci, ti jen nečinně přihlíželi a celkem se i bavili. Kromě Tasuku, kterého jsem si vůbec nevšimla, že by byl ve třídě. Kdy odešel?
„Pusť ty jedna …,“ zamrčela, protože ta košile ji musela očividně škrtit.
„Tak to dopověz a já tě pustím.“ Navrhla jsem ji s démonským úsměvem a oči sklopila dolu, že mi jen několik delších pramenů spadli do očí a hned jsme se zase podívala na ni.
„nebudu lhát. Pusť ty ****,“ jen co to dořekla, povolila jsem a švihla s ní dozadu, ale tak aby nespadla. Konečně jsem si srovnala lavici a sedla na místo. Než konečně zazvonilo, jsem dělala, jako by se nic nestalo.

Se zvoněním přišel do třídy i Tsuki a ona si hned začala vymýšlet, jak jsem ji málem neudeřila, že jsem ji zničila košili a takové. „A prý nelže,“ říkala jsem si pobaveně v duchu.

Čekala jsem, že po těch jejích lží se na mě podívá asi, jako ráno, ale když se nikdo nedíval, jeho oči byli spíše plné chápaní.
O chviličku později přišel do třídy učitel a začala hodina.

Hodiny šli loudavě za sebou a skoro v každé hodině jsem se držela zpět, ale když jsem byla vyvolána nebo na něco otázaná, tak jsem skoro až excelentně odpověděla.

Ani jsem se nenadála a zase byla dlouhé přestávka a tentokrát jsem to riskla a šla na střechu, protože se ve třídě začaly objevovat tmavší mraky, než venku.

Ovzduší bylo vlhké a chladné a tak jsem se chtěla vrátit aspoň pro sako, které jsem si nechala ve skříňce, jenže když jsem chtěla otevřít dveře, tak to nešlo.
„Sakra,“ zaklela jsem a cukavými pohyby chtěla ty dveře rozhoupat a otevřít. Marně.
Opřela jsem se o zeď a nade mnou byl jakoby menší přístřešek. Mobil a veškeré své věci jsem si nechala ve třídě, včetně oběda, jelikož jsem absolutně neměla chuť k jídlu.
Mraky začaly nabírat víc a víc na šedé barvě a to mě přimělo přemýšlet, že se opravdu schyluje k bouřce.
Vystartovala jsem se podívat jestli je někdo otevřel, jenže když už jsem se k nim dostala…
„Ať se nezavřou!“ Zakřičela jsem na něj, jenže už stál dávno na střeše a dveře byli zavřené. Zklamaně jsem si povzdychla a hleděla na Tasuka, jak mě nechápavě sleduje.
„Co proč?“ Rozhlížel se a nic nevěděl.
„Zkus ty dveře znovu otevřít,“ řekla jsem mu a zpět na své místečko u zdi, kde jsem měla znovu v plánu si jít sednout. Po chviličce přišel za mnou a přisedl si kousek ode mě.
„Jak dlouho už tu sedíš tak zavřená?“ Zeptal se mě.
„Po tom co se ochladilo, jsem se chtěla vrátit pro sako, ale ty dveře byli zaseknuté. A očividně jdou otevřít jen z jedné strany.“ Řekla jsem ponuře. Už jsem ani nemohla sedět se skrčenými koleny, kvůli krátké sukni a spodnímu prádlu jsem se jen nepohodlně natáhla nohy a zahnula hlavu o zeď.
„To je divné, včera mi ještě otevřít šli…,“ řekl si spíš pro sebe, ale slyšet se to dalo.
„škoda, že včera není dnes,“ a trošku jsem se zachvěla a se zavřenými oči, vnímala lehoučký vánek na tváři.
Na hrudi a ramenou se objevil závan tepla, které mě opět donutilo oči otevřít. Rozhlédla jsem se a on byl asi dvaceti metrů opřený o betonové zábradlí střechy, jen ve své košili, protože teplé a krásně voňavé sako zůstalo u mě. Nešlo odolat a kousek z něho jsem sevřela do pěst a přitáhla si ho k tváři, abych si víc vychutnala tu vůni.

Něco, jako já první den, tam jen tak stál a vítr, který nabíral na síle, se mu prohraboval v těch delších krásných, rovných, přesto rozcuchaný vlasů. Jeho tvář byla velmi vážná a záhadná, až jsem dostala nutkání se dozvědět o něm víc. Zvedla jsem se a pomalými, nejistými kroky jsem si to mířila, tentokrát opravdu za ním.
„Chodíš tu často,“ začala jsem nepatrně téma.
„Každičký ten, včetně deště nebo záplav horka,“ jeho tvář zůstala vážná, dokud se na mě nepodíval. Já zabalená v jeho saku, on s váhavým úsměvem.
„Toto místo, ať se to zdá sebevíc zvláštní, mi dává pocit klidu po každodenních přetvářkách,“ se stejným úsměvem se díval dál do krajiny obklopenou, části zeleně a z částí vysokých budov a to celé s šedým pozadí.
„Ani se ti nedivím,“ usmála jsem se a ruce jako pěstičky jsem si položila o zídku.
„Co se vlastně stalo ve třídě,“ zeptal se mě a tak oddálil téma, které jsem chtěla postupně přivést k hovoru, o něm.
„Možná by se dalo říct, že to bylo přesně opačně, jako tehdy s tou holkou,“ řekla jsem, aniž bych věděla, co mé slova způsobí.
„Tehdy jsi opravdu chtěla, aby ti vrazila. Proč?“ Tahle otázka už mu musela určitě v hlavě několikrát proběhnout.
„Protože by mi ta bolest přinesla úlevu od té opravdové bolesti,“ bezmyšlenkovitě jsem vypustila se svých úst.
„A to je?“ Vyzvídal.
„Nechce se mi o tom mluvit,“ zkusila jsem jeho téma oddálit, chci něco zjistit o něm.
„Nebudu tě nutit, a můžu se ještě na něco zeptat?“ Očividně je střecha jeho územím a já jsem jen vetřelec.
„No, co?“ Ať už to mám rychle za sebou.
„Přiznávám se, že v určitých momentech, které mají víc jak polovinu dne ve škole, přetvařuji. Ale když jsi ve třídě ty, tak ty se přetvařuješ pořád. Nemám pravdu?“ Buď umí číst myšlenky, nebo opravdu umí lidi odhadnout jen podle pohledu.
„Nemám ráda lidi, co mají vlastnosti, jako já. Pak mě velmi snadno odhalí,“ nejednoznačně jsem mu tak potvrdila jeho domněnku.
„Takže ano,“ řekl trochu potěšeně a znovu se zahleděl do dáli.
„Proč tě to zajímá?“
„Protože i kdyby to přetvářka nebyla, znamenalo by to, že tě v životě zasáhlo ještě něco víc, než se ti stalo,“ řekl na mě až moc psychologicky.
„Kolik ti je vůbec roků?“ Hleděla jsem na něj, protože rozum musel mít genia.
„Budu mít tento rok devatenáct,“ odpověděl.
„A to ještě studuješ?“ Nechápala jsem.
„Určitě sis všimla, že tahle škola není jen pro obyčejné lidi, právě naopak. Naše třída je založena přímo jen pro ty, co jejich rodiče mají vliv. Potom jsou třídy, kde jsou jen nadaní a nižší vrstvy a potom ti, co jsou velmi nadaní až umělecky, či velmi matematicky. Tak se škola vyhýbá zbytečné žárlivosti a šikaně ve třídě. Naše třída je něco jakože, tomu jde tamto ale ne ono a naopak. Ty jsi že ti jde od každého velká část, k tomu jsi zapadla i mezi dívky vzhledově, jenže pro ně jsi krásnější. Proto jsou takové a upřímně, tyto lidi nemám rád.
Podobně, jako ty, jsem se taktéž přistěhoval. Nastoupil jsem o pár týdnu později hned v prvním ročníku, a v předmětech jsem hned vyvrcholil. Nemohl a ani si nemůžu dovolit, jít do třídy mezi génia a tak si nechávám průměrné výsledky a zatím nejlepší, než jsi přišla ty.“ Po jeho proslovu, který se ještě z daleka nemíří ke konci, se na mě podíval a usmál se. „k původní otázce, proč ještě studuji je ten, že jsem nastoupil do školy později, a nejen proto si mě začalo hodně lidí všímat. Jsou tam i opravdoví lidi, co se umí přátelit. Byl to třeba ten, co tě zval, ať jdeš s nimi ven.“ Nakřivil obočí a já jen sklopila zrak. „Ostatní se přetvařují a jak jsi řekla, něco ze mě dělají. Ne, že by se mi to líbilo, ale raději to nechávám, jak je. Nemám rád hádky a ani vyčnívání, už jen z toho důvodu, že se tomu nemůžu vyhnout.“
Po jeho proslovu jsem nevěděla, jestli si mám o něm myslet, že je tedy zneužívá nebo jimi opovrhuje, jen to nechce udělat horší, než se v jeho očích zdá. Já si vždy o toho udělala odstup a převážně jsem se držela stranou. Tady mi to očividně nevyšlo.
„Proč mi to všechno říkáš?“ Zeptala jsem se, i když jsem se na něco takového zeptat chtěla.
„Upřímně řečeno děláš velký povyk a už se o tobě říší klepy, které bys nerada slyšela. A řekl jsem ti to proto, že by se ti mohlo něco hodit k tvojí přetvářce.“ Usmál se, otočil se o sto osmdesát stupňů a opřel se o beton.
„Moje přetvářka se nedá změnit. A až odtud odejdu, vše už může být jedno,“ smutně jsem mu řekla přímo do očí, které se mu vzápětí zúžily.
„Kam odcházíš?“
„Nevím, někam. Někam, kde jsem ještě nebyla. Ale tam odchází každý.“ Usmála jsem se s bolavým srdcem a potom, co jsem si zaklonila hlavu k nebi a spadla mi do tváře první chladná kapka deště, který mě donutil jít zpátky pod ten menší přístřešek.
„Můžu mít poslední otázku, co se tebe týče?“ Zeptal se mě, co jsme oba stáli v suchu pod přístřeškem a ledovali, jak suchá plocha střechy mizí.
„Stejně nebude poslední, ale ptej se.“
Nenávidím déšť. Vždy, i když je na dopad kůže studený, pořád je teplejší než mé kusy ledu, které při něm tají. Dokáže mě obměkčit natolik, že jsem otevřená, jako kniha.
„Co jsi přesně myslela tím, že jsi říkala něco v tom smyslu, že pro dobro ostatních, se jim straníš.“ Jakmile to řekl, ten čas, co jsem chtěla první hodinu zrychlit, jsem teď, chtěla zastavit.
„Mám leukémii a nevím kolik mám ještě času.“
Kdybych mohla svést na déšť mé mokré líce, udělala bych to. Jenže má tvář, byla plná slaných slz.