Ukončení novým začítkem 4:Polibek na veřejnosti

Dech se mi zastavil, když jsem zrovna myslela ne to čudného blonďáka.
Tsukiho plné rty se dotýkaly těch droboučkých mých. Vlasy jsem měla rozprostřené na potahu postele a on se rukou vzpíral hned vedle nich. Oči jsem ze šoku nemohla zavřít, a tak blízko jeho tváře jsem ještě nebyla.
Když jsem si myslela, že má Tsuki dokonalou tvář, tak jsem si to opravdu jen myslela. Jeho tvář nebyla dokonalá, byla božská, jako by ji vytesali andělé. I přesto jsem vážně nečekala, že mi ukradne první polibek. Možná jak jsem byla mála, jsem chtěla být jeho princeznou, ale teď už je jiná doba. Co si mám myslet a dělat, když nevím na kterém místě mám srdce, i když teď tluče jako zvon.
A proč jsem zrovna musela myslet ne něj?
Místo tváře Tsukiho se objevil Tasuku a já ho hned odstrčila. V šoku jsem na něj zírala a nechápala, co se stalo. Vše už bylo normální, jenom mé ruce se strašně klepali. Proč jsem ho neodtáhla dřív?
„já…,“ vykoktala jsem.
„Proč jsi tak dlouho otálela?“ Zeptal se mě pořad v klidu.
„…,“ zmohla jsem se jenom na otevření pusy, která nevydala ani hlásku či mrčení.
„Pokud jsi nic necítila, tak fajn a nic neříkej,“ přerušil několika minutové ticho pokoje. Nebyla jsem si jistá jestli to znamená, jestli se aspoň můžu zeptat, aby to lépe vysvětlil, ale nevím jak by to bral. Zvedl se a namířil si to ke dveřím. Neobětoval mi ani křivý pohled zpět na mě a zabouchly se za ním dveře.
„Dobrou noc,“ řekla jsem normálním hlasem a přesvědčila se o tom, že jsem něco řekla, takže jsem své city nezapřela, jenom jsem mu je neukázala.

Našla jsem si noční košilku, v mžiku jsem ji na sebe dala a šla spát do postele, na které ani ne před půl hodinou na mě skoro ležel a políbil mě první kluk, který se mi kdy líbil a který je ode mě skoro o sedm let starší.

Hlavou se mi honilo tolik věcí.
Děda: Kdyby tu nebylo Tsukiho, tak má kolem sebe jen lidi, kterým platí. I když platí i Tsukimu,ale mu by platil tak jako tak, protože ho bere jako svého vlastního syna, jenže to on chtěl něco dělat a být na vrcholu jeho ochranky, znamená, že mu děda dává veškerou důvěru.
Tsuki: Od desíti let jsem po něm šplhala a znám veškeré jeho tváře. Po nehodě jeho rodičů byl hodně uzavřený, ale dny kdy nás děda seznámil, se mi zaryli do paměti. Jeho tvář plná bolesti po ztrátě milovaných lidí; tu tvář už nechci nikdy vidět ani si ji představit, jenže díky mě by ji mohl znovu mít.
Slzy, bolest, úzkost, odpor, odtažitost, láskyplnost, smích, štěstí, pokora, lítost, pomoc,…, a dalších milion vlastností, emocí a tváří jsem u něj viděla, přesně tak jako on u mě. Ale představa, že jsem měla jeho plné rty na těch mých, mi stále přináší divné pocity. Kdyby to mělo být na vždy nebo jen na měsíc, neumím si představit, že by mě den za dnem líbal.
Tasuku Kazuyama: Proč když jsem se líbala s Tsukim, mi připadalo, jako by mě políbil on. Viděla jsem místo karamelových očí, modré tůně. Mořská modř mě zaplavila úžasným pocitem, který byl intenzivní a vzrušující, a ty jeho vlasy, jako bych se jich dotýkala, jako samet. Připadala jsem si jako v jednom ohni, které ve mně probouzel on. Celá jsem se rozechvěla a nechápala, na co myslím. To on, to určitě Tsuki ve mně vyvolal tyhle pocity.
Tři body, ale dlouhá bezesná noc, nebyl čas zamhouřit oči, ať jsem se snažila sebevíc, hlavou běhalo příliš informací a u srdce příliš emocí, abych mohla usnout.

Bylo něco kolem čtvrté hodiny ranní, a byla jen velmi malá šance, že jsem spala aspoň dvě hodiny. Myšlenky jsem zahnala a jako kouzlem dokázala usnout aspoň na ty zbylé dvě hodiny.

Ranní snídaně do postele, kterou mi poslal dědeček, byla famózní a vůně z čerstvých modrých růží, které jsem si za poslední dobu velmi oblíbila, byla třešničkou na dortu, i když jsem měla jenom jahodový dezert. Po snídani jsem chtěla do koupelny, na kterou jsem jaksi včera zapomněla. Tác s talířem jsem položila na kraj postele, vázu s růží položila na noční stolek a v noční košilce jsem vykoukla na chodbu.
„Ah…,“ pískla jsem, když jsem uviděla Tsukiho, který měl postoj jako brnění ve starých hradech.
„Dobré ráno,“ pověděl stejně klidným tónem, jako včera mluvil k večeru. Ani přes noc se nevrátil do původního stavu.
„Dobré…, ty Tsuki? Kde je koupelna?“ Zeptala jsem se asi stejným tónem, jako když jsem včera nevěděla, kde mám vlastní pokoj. Nepatrně se usmál a ukázal prstem, hned na dveře vedle.
Vyběhla jsem z pokoje, aniž bych si uvědomila, že hedvábná tyrkysová košilka s krajkami mi taktak schovává dolní partie. Hned jsem za sebou zavřela a ještě škvírkou koukla na jeho postoj s pobaveným výrazem. Přece se umí pořad svůdně smát.

Koupelna byla obrovská a do vany s trysky by se vlezli minimálně tři lidi. Sprchový kout měl v sobě i vlastní saunu a celkový kávově meruňkový efekt byl kouzelný. Opláchla jsem si obličej a v jedné z mnoha skříněk jsem našla nový kartáček. „Snad ho nikdo nebude potřebovat,“ řekla jsem svému odrazu v zrcadle a vyplivla pastu.

„V kolik budeme vyjíždět?“ Zeptala jsem se Tsukiho, který tam stále stál.
„Máš necelou hodinu, přece jenom jeto dlouhá cesta,“ řekl jak jinak než znovu klidným hlasem, až mi začal připomínat robota. To se musím projít polonahá, aby byl zase milí?
„A kdo mě poveze?“ Ještě mě zajímala tato informace.
„Pan Benjiro se chce podívat na tvou školu, takže už popíjí kávu a připravuje se. Samozřejmě mu dělám osobní stráž, takže jedu také a řídí náš nejrychlejší řidič.“ Oznámil mi, a když uviděl, jak se napřahuji na kliku dveří mého pokoje, přeskočil mě a otevřel je.
„Děkuji,“ přimhouřila jsem oči a zakývala hlavou. Proč to pořád dělá? Bručela jsem v pokoji a automaticky hned šla do šatníku. Asi bych si tu i zvykla.
Tam, kde jsem včera nechala uniformu, už nebyla.
„Tsuki!!“ Zakřičela jsem a v mžiku se objevil v šatníkových dveří.
„Kde je moje uniforma?“ Zeptala jsme se celkem vyděšeně.
„Tahle,“ vytáhl ji zpoza svých zad, krásnou, vyčištěnou a…, voňavou?
„Včera jsem ti ji vzal, když jsi večeřela a nechal jsem ti ji vyčistit.“ Oznámil mi a podal mi ji. Přitom se dotknul dlaní, mojí ruky a jeho konečky prstů sjeli po jejím hřbetě.
„Děkuji,“ špitla jsem a ucítila hřejiví pocit na lících. Nic neříkal a zase mě pozoroval očima.
„Dovolíš na moment,“ řekla jsem a ještě víc jsem červenala, protože představa, že by mě sledoval, když se převlékám, nebyla zrovna příjemná.
„Jistě,“ a taky zrudl.
Rychle jsem ji na sebe hodila a ještě si pořádně upravila mašli u krku. Po včerejšku už jsem neměla vlasy tak zvlněné, ale od ramenou dolu se ještě mírně kroutil. Trochu jsem je protřepala a u hlavy uhladila.
„Nevím, jestli sis všimla, ale v pokoji máš menší kosmetický stoleček,“ uslyšela jsem zpoza dveří.
„Myslíš ten stůl s dvoumetrovým zrcadlem s ozdobným rámem a s těmi šuplíky všude kolem?“ Zeptala jsem se přes dveře a ještě jsem si vyhrnovala podkolenky.
„Přesně to,“ ozvalo se souhlasně. Včera jsem si toho všimla, jenže jsem si to nijak neprohlížela. Ještě jsem si vzala vínové tenisky, aby ladili k uniformě a vrhla jsem se k zrcadlu.
„Tak co si dneska udělám?“ Tázala jsem se před Tsukim.
„Můžu ti něco provést já?“ Zeptal se.
„Ale budu muset na veřejnost,“ zasmála jsem se.
„Věř mi,“ k vážnému hlasu i vážná tvář.
„Tak dobře.“ Když tak si to umyji.
Po nějaké chvíli mi dovolil se podívat do zrcadla, a když jsem si včera v těch šatech myslela, že jsem krásná, tak teď jsem nemohla poznat ani svou tvář. Oči zvýrazněné popelovými stíny s lehkými odstíny hnědé a řasy až do Paříže. Až na ty řasy oči působili velmi přírodně a pleť, na které jsem nemohla najít žádnou nedokonalost i zrcadlem, co uměl velmi přibližovat. Rty byli světloučké a perleťový lesk s vanilkovou chutí mě velmi lákal na olíznutí. Vlasy my nadzvedl a sepnul ozdobným skřipcem zdobenými růžemi v černých odstínech a místy byli i velmi lesklé plochy s kamínky. S mým dovolením mi dal i náušnice, taky tvaru růži, které byli dlouhé skoro pět centimetrů a jako set mi dal i náhrdelník.
„Ale já jdu jenom do školy,“ řekla jsem a dle mého vzhledu, mít jiné oblečení anebo by možná nevadilo ani toto, mohla bych na ples.
„Myslím, že po dnešku se vracíš domů a asi znovu hned nepřijedeš, a o víkendu máš narozeniny, který tu bohužel nebudu, takže bych ti chtěl něco dát.“ A vytáhl z kapsy sáčka větší krabičku.
„Všechno nejlepší,“ řekl sladce a podal mi ji. Zděšený úsměv se objevil na mých rtech a nevěděla jsem co si myslet.
Když jsem otevřela kravičku, nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
„Kde si na to vzal?“ Hleděla jsem na něj a absolutně nechápala.
„Jídlo a ubytování mám skoro zadarmo a plat hlídače ve dne v noci, ještě bodyguard je celkem vysoký,“ zasmál se a vytáhl z krabičky ty hodinky Versace a nasadil mi je na ruku. Jedny z nejdražších jaké jsem kdy viděla.
„Jsi pro mě jako diamant, nerozbitná a nedosažitelná,“ řekl nejistě klidným hlasem. Podívala jsem se na několik malých kamínků kolem ciferníku a na ploše. V tom momentě slovo „díky“ by bylo příliš málo. Silně jsem ho objala a na líce mu dala velkou pusu.
„Nevím, co ti říct. Ani se mi to nechce přijat nebo nosit, jak je to krásné a jak se bojím, abych to nezničila,“ řekla jsem a pořád na ně zírala.
„Vezmeš si je a budeš je nosit, i kdyby co kdyby,“ v hlase měl přísnost a já nehodlala zkazit jeho práci.
„Děkuji,“ ještě jednou jsem se na něj usmála, dokud jsem se pořádně nezadívala na ty ručičky.
„Myslím, že je tak akorát abychom vyrazili,“ řekla jsem, když se schylovala k půl sedmé. Ještě štěstí, že nám odpadá první hodina.
„Jo málem bych zapomněla, tady asi děda pro mě brýle mít nebude, že?“ Zeptala jsem se když se mi trochu rozmazala devítka na hodinkách.
„Třetí šuplík zdola, napravo od stolku,“ řekl mi s úsměvem a pobaveným hlasem. Výběr byl zase větší, než se dalo čekat. Nebyl čas nazbyt, tak jsem si vzala první bez obrouček a následovala Tsukiho.
Děda stál u auta a čekal na nás, přitom se velmi nervózně díval na hodinky.
„To stihneme, mě odpadá první hodina,“ uklidňovala jsem ho.
„Dobře…, kde chceš sedět vzadu nebo vepředu?“ Zeptal se mě.
„A ty budeš sedět kde?“
„Vzadu,“ řekl a stál u dveří za řidičem.
„To pojedeme Panamerou?“ Porsche, proč Porsche? Tázala jsem se sama sebe.
„Tak v Lamborghini, bych nemohl jet já,“ řekl provokativně.
„Ale no ták, to snad nemyslíš vážně. Já vím, že vlastních mnoho společností a tak, ale kde na to bereš. Pokoj, dům, auta, ochranka, služba,…“ už jsem se prostě musela zeptat.
„Nedávno jsem jednu firmu prodal,“ znělo to, jako by mu spadl kámen ze srdce.
„Počkej, to nechápu. Ty si takhle žiješ díky prodeje firmy? Očividně jsi za ní dostal majlant, tak proč bys ji prodával?“ Nechápala jsem a nechala řidiče, aby mi otevřel dveře vedle dědy. Tsuki si sedl dopředu.
„Ono je to složité. Na mě už toho hodně padalo a dostal jsem i nabídky na koupi jiných firem, ale už tak jich mám mraky a v hodně jsem více majitel, tak jsem prodal tu nejméně prospěšnou a koupil si nové věci. Třeba ten pokoj.“ Vysvětloval mi toho ještě víc, o chodu společností, jeho vydělávaní, prosperitě a podobný věci, ale bylo to strašně zdlouhavé a má pozornost byla nestálá.
„Jinak dědo, já vím, že tohle auta vytáhne opravdu hodně, ale není to trochu na tebe rychlé,“ na povolených silnicích to auto jelo skoro stejnou rychlostí, jako já na motorce.
„Vůbec, co si myslíš, že já jsem dělal zamlada,“ zasmál se jeho nepravidelným smíchem a vrásky na tváři se mu mile roztáhly.
„Nic proti, ale ta doba už pominula. NE?“ Zeptala jsem se váhavě.
„Nemyslím si,“ pobaveně se na mě podíval a usmál se.
„Jinak, co by sis přála na narozeniny.
„C-C-O-Ž-E??“ Vykoktala jsem.
„Jak, cože? Prostě jenom co si přeješ?“ Znovu celý pobavený.
„Já myslela, že jsem dostala ten pokoj,“ nechápala jsem momentálně, co se děje.
„Abys ho dostala k narozeninám, musel by být z nějakých briliantů, ba co rovnou bys měla dostat celý dům. A pokud vím, nic takové jsem neřekl,“ proč se všichni včetně dědy baví na můj účet.
„Jó, to jsem chtěla. Koukej,“ rychle jsem dědovy změnila myšlenky, abych nemusela říkat, co bych si přála i kdyby to stálo pětník, tak jsem mu ukázala svoje Versace.
„Překrásný,“ řekl s obdivem a chytl se mě za zápěstí a prohlížel si je.
„No mám vysokou konkurenci,“ dodal a podíval se na Tsukiho, který se usmál nejsladším úsměvem od jeho vyjádření ke mně. Až na to, že se neotočil, jen jsem ho viděla v odraze zrcátka.
„Na tebe nikdo nemá, i kdybys mi dal jenom pusu dědečku,“ řekla jsem mu s něhou a políbila ho na líce.
„Děkuji,“ pohladil mě po vlasech a já si vybavila celou mou rodinu a málo času.

Díky navigaci v autě řidič bez problémů vždy našel správnou zatáčku a tak jsme byli v blízkosti školy co by dub.
„Dědo, myslíš, že je možný nezastavovat u školy, ale trochu dál?“ Zeptala jsem se nevrle. Vždyť jsem ani nechtěla tam parkovat na motorce, natož v Porsche.
„Jelikož se chci podívat na školu, tak ne,“ věděl jak to myslím, a jediný kdo mě chápal víc jak on, seděl přede mnou.
Zhluboka jsem vzdychla, když řidič zastavil na školním parkovišti, přímo před vchodem. Nikdo mě vevnitř auta nemohl vidět, přes ty černá skla, ale mě se z těch tváří dělalo zle. Pravda, že tato škola je na úrovni, ale to neznamená, že zde chodí jen studenti z vyšší třídy. Škola otevírá široké možnosti těm studentům, kteří mají vědomosti a udělají vstupní testy. Tak mě napadá, jak to, že mí spolužáci se svým IQ sem chodit můžou. (zasmála jsem se)
A jako včera, nečekaně si zase za rohem školy vykuřovali nějací vyvrhelové a s nimi i ten, co mi přinesl bezesnou noc.
„Nebudeš se chtít po škole projít, že ne?“ Zeptala jsem se sklíčeně.
„Vy jste jí to neřekl?“ Z ničeho nic se ozval Tsuki.
„Co jsi mi měl říct?“ Hleděla jsme na dědu, který dělal, jakoby nic.
„Měla by to vědět,“ pokračoval Tsuki.

„Potom, co jsem se dozvěděl, že tu budeš chodit na školu, jsem věnoval menší finanční částku školy. – Ale neboj, o tobě zmínka nebyla, ví to jen ředit, nikdo z učitelů o ničem neví.“ Začal mě uklidňovat, ale to už bylo zbytečné, protože se ve mně vařila krev. (zhluboka jsem se nadechla a vydechla na uklidnění)
„Aspoň, že to pomůže škole.“ Nebudu se hádat ani rozčilovat. Přesvědčovala jsem se.
„Takže důvod, proč jsi sem chtěl jít, abys viděl budovu, kam jsi vrazil peníze. A vůbec kolik to bylo?“ Vyptávala jsem se.
„Ne, chtěl jsem jít s tebou, a být ti co nejblíže. Co se financí týče, jsi si jistá, že to chceš vědět?“ Otázal se on mě.
„Ano,“ můj hlas byl zcela rozhodnutý.
„Takže nechceš, řeknu jen to, že číslo mělo sedm cifer, víc nepovím,“ řekl a pak mávl rukou, aby vystoupil řidič a otevřel dveře. V tom samém momentě vystoupil i Tsuki a ten otevíral dveře mě.
„Stačí ti vidět školu jen zvenčí?“ Hleděla jsem na dědu, který si ji velmi prohlížel, ale to jistě už musel předtím ne?
„Peníze jsem nepředával osobně a školu jsem ještě nějak neviděl, tak si ji chci prohlédnout a ještě něco prodiskutovat s ředitelem,“ oznámil mi. Chytla jsem se za čelo a snažila, co nejvíc skrýt svůj obličej, což bylo marný. Všechny oči se upíraly jenom na nás tři, protože řidič zůstal v autě.
„Můžu ti vzít tašku?“ Zeptal se mě Tsuki.
„Děláš mi to naschvál, že?“ Zašeptala jsem jedovatě, aby nás neslyšel děda, který šel vepředu a tím se nám všichni vyhýbali z cesty.
„Právě naopak, pomáhám ti,“ řekl a normálně mi tu tašku vzal z ruky. Nechtěla jsem dělat scény na veřejnosti, ale to si s ním ještě vyřídím.
Ještě než jsme vešly do školy, podívala jsem se k rohu kuřáků a sledovala, jak mě zdráhavě pozoruje Tasuku. Ten jeho pohled nebyl zrovna nadšený.
Kráčeli jsme po chodbě a už mi z těch klepů docházela trpělivost.
„Kdo je ten krásný kluk?“; „Spíš kdo je ta holka?“; „Slyšela jsem, že přestoupila a je hrozně namyšlená.“; „Je ti taky ten chlap povědomí?“; „Někde jsem ho jistě viděla.“; „Myslíš, že je to její přítel?“; „Třeba je to bratr…,“; „Není to ten slavný podnikatel, jak se jen jmenoval.“
„Dědečku myslíš, že bych už mohla do třídy?“ Zeptala jsem se váhavě, protože jsem opravdu nepotřebovala být všem na očích.
„Jistě, promiň. A v kolik končíš, že tě i vyzvedneme, aby sis přijela pro tu motorku,“ oznámil mi a vypadá to, že zápornou odpověď slyšet nechce. Někdy umí vypadat tak, že kdybych ho neznala, asi bych ho obešla velkým obloukem. Nedivím se, že je tak úspěšný.
"Kolem druhé," špitla jsem a chtěla si vzít svou tašku.
„Pane Benjiro, myslíte, že bych mohl jít ještě kousek s Asano,“ vyprosil se Tsuki. Prosím, prosím, ať řekne ne.
„Jistě, já to tu chvilku přežiji,“ rozhlédl se všude kolem, jestli je opravdu v bezpečí, ale asi nakonec usoudil, že žádný studen jen tak po kapsách nenosí zbraň. Jinak já jsem byla v háji.

„Proč jsi musel se mnou?“ Zeptala jsem se, když jsme kráčeli po schodech do čtvrtého patra.
„Chci, aby ostatní věděli, že nejsi tak nepřátelská, jak ze sebe děláš,“ řekl mi a to, že jsem si myslela, že mě jako jediný chápe, proč jsem, jaká jsem, tak jsem zklamaně zjistila, že mě nechápe.
„Má to háček,“ řekla jsem s ďábelským úsměvem.
„A jaký?“
„Že bych tu před všemi mohla udělat scénu, znemožnit tebe, a ze sebe udělat zlou mr**u. A tvé plán by se rozpaadli.“ Škodolibě jsem čekala na jeho reakci.
„A já bych tě mohl, přede všemi políbit.“ Zrudla jsem při vzpomínce na včerejšek.
„To si nedovolíš, je tu příliš lidí,“ řekla jsem panovačně a v duchu doufala, že tolik troufalosti nepobral. Nestačila jsem se ani divit, ale jen co jsme vyšli poslední schod čtvrtého patra, jeho ruka byla kolem mého pasu, má taška, co nesl, na zemi a jeho rty na těch mích. Dal se slyšet zklamaný šepot dívek, které okouzlil na první pohled a zděšené hlasy kluků, u kterých jsem se proslavila včerejší změnou ve vzhledu. – A co teprve dneska…

Odstrčila jsem ho, že kdyby za ním byli schody, tak by jistě upadl a velmi si ublížil, ale to naštěstí nebyli a udělal několik kroků zpět do prostoru široké chodby. Sklonila jsem se pro tašku a začala uhánět do třídy, bez jediného slova. Nedokázala jsem se ani otočit, jenom jsem si držela prsty na rtech a nechápala, kde se to vše v něm bere. Změnil se.
„Před celým patrem, jak mě mohl políbit, skoro přede všemi. Byl tohle jeho plán už od doby, co nasedl do auta?“ Pořád jsem se tázala sama sebe.
Zapadla jsem do třídy a sedla si na místečko. Jenže sotva jsem si sedla, tak si sundal tašku a taktéž sedl i Tasuku. „On šel hned za mnou?“ Znovu jsem se tázala sama sebe v duchu. „Viděl to?“ moje podvědomí panikařilo a nechápala jsem, co se děje kolem. Škoda, že to nebylo to nejhorší, co se mohlo stát. Do třídy přišla, Eriko.