Ukončení novým začítkem 5: 2. část Zbylá pravda na střeše

Teplo z jeho saka se nemohla vyrovnat teplu z jeho paží. Slzy přestaly téct a oči jsem měla otevřené dokořán z toho šoku. Objímal mě, on mě objímal. Chlad deště, pochmurná atmosféra a bolestné představy mě donutily ho taky obejmout. Dlaně jsem měla na jeho žebrech a jeho košili jsem sevřela pevně do pěstí. Je to ani ne rok, co se s tím snažím smířit, ale nikdy jsem se nikomu tak neotevřela.
„Musí existovat možnost, jak se to vyléčí,“ říkal to spíš do větru, než mě.
„Je, ale u mě je to padesát na padesát. Přestěhovala jsem se tady k vůli jednomu novému doktoru, který s tím má už bohaté zkušenosti. Chodím na chemoterapie a už jsem dostala od rodiny část kostí dřeně, ale mé tělo se s tím i tak nevypořádalo. Má krev má Rh- a tady není nijak běžná, abych našla správného dárce. Už nějakou doby jsem zapsána na čekací listině na dárce, ale zatím je to marné.“ Vysvětlila jsem mu kratší verzi mého případu, a zhluboka si vzdychla.
„Dozvěděla jsem se to, když jsem náhodou šla na krevní testy. Nepřišli na to pozdě, ale nepřišli na to hned. Rodiče a hlavně děda se málem zhroutili. Taťka, mamka a já jsme velmi cestovali, jestli aspoň někde nenajdeme vhodného dárce, vše zbytečné. Rodiče…, po genech mám jejich krev, ale i když jsou to pokrevní příbuzní, naše shoda je jen o něco větší než polovina, mít sourozence vše by bylo lepší. Mé tělo kostní dřeň mamky odmítlo.“ Už jsme nebyli v objetí, ale cítila jsem se, jako bych mu dlužila vysvětlení. Nevím proč, jak můžu vědět, že když se ve třídě přetvařuje, že mu můžu říct můj příběh, nebo aspoň větší část.
„Proto jsi vůči všem odtažitá?“ Zeptal se mě, když už jsme byli oba uklidnění, teda hlavně já.
„Nechci jednou někomu způsobit prázdnotu v srdci, až odejdu,“ snažila jsem se vysvětlit své pocity, ale vše je složitější.
„Co když ten, co to o tobě ví, i přesto se bude chtít s tebou střetávat. Nehledě na to, co by mohlo přít. Sama jsi řekla, že šance jsou půl na půl.“ Jeho hlas byl zlomený a výraz bolestný. Co se mi snaží říct?
„Nechci zbytečně doufat v něco, co nemusí přít,“ něco na jeho slovech pravdy je, ale to není můj případ.
„Neměla by sis spíš, jak to říct…, užívat života a přátelit se?“ Podíval se mi hluboko do očí a objevila se v nich ochota a laskavost.
„Vždyť to dělám pořád,“ vysvětlovala jsem mu.
„Ty bereš užívání si života za falešné urážky a vyprovokované hádky?“
„Ty si mě asi neposlouchal z toho, co jsem říkala, že?“ Byla jsem trošku zklamaná z toho, že mě asi moc nepochopil, ale nemůže mě pochopit.
„Některé věci nemůžeš pochopit. - Řeknu ti to jinak. Život si užívám, a dělám to, co všichni, plus nějaké to dobrodružství navíc. Co se seznamování týče s okolím, ráda zkoumám, ale sebe zkoumat nenechám.“ Zkusila jsem to říct po lopatě.
„Dobrodružství, hm…? A co si pod tím představuješ?“ Zeptal se mě a oči mi vrazil hluboko do duše, až se mi kolena roztřásla.
„Něco co bych normálně neudělala, nebo bych k tomu nevzala odvahu.“ Řekla jsem a uvědomila si, že jen díky dědečkovi mám motorku. Jen díky nemoci, jsem procestovala snad celé Japonsko, od hor po moře od kopců k mýtinám. A jen díky Tasukovým slov, jsem si uvědomila pravé slovo odvaha. Tsuki, díky tobě si můžu užít život naplno, díky za polibek na veřejnosti, díky za to, že máš ke mně víru a díky za to, že mi odpustíš a nezapomeneš. Pomyslela jsem si s úsměvem na rtech, který teď nepatřil Tasuku.
„K čemu bys nevzala odvahu?“ Zeptal se mě a já měla sto chutí změnit všechna téma, co tu proběhla, všechny depresivní emoce a zkusit udělat představu realitou. Nemám, co ztratit, stejně ho už nikdy nebudu muset vidět.
Udělala jsem k němu asi dva kroky blíž, že špičky naších bot se dotýkali. Trošku jsem zahnula hlavu kvůli jeho výšce a on zase hlavu sklopil, že mu několik pramenů spadlo do tváře.

Přesně ani nevím, o co se snažím, nikdy jsem kluka neměla. I když jsem nevěděla o své nemoci, převážně jsem se držela stranou. Jedinou zápletku s klukem, bych asi mohla nazvat tu s Tsukim a to k němu cítím jen přátelské pocity.

Lemy košile u pasu jsem mu sevřela mezi palci a ukazováčky, přitom jsem ho stále neodhodlaným pohledem sledovala. Oči se mi musely lesknout od napětí, dokud se mi nezačali třepat kolena. Sklonila jsem hlavu a podívala se na suchou zem, na rozdíl od zbytku střechy. Ucítila jsem teplo na bradě a zvedl si mě k sobě.
„Tohle bych nenazval odvahou,“ usmál se ďábelsky a nechal mě, ať ho dál pozoruji. Vše na něm bylo skvostné a záhadné. Oči mořské modř, vlasy ve více blonďatých odstínech, pleť středně opálená, výška, že by si o mou hlavu mohl mírně skloněný opřít bradu, i hruď propracovaná, jak jsem s předchozích dotyků zjistila…, přesto vše jsem uhnula pohledem a udělala krok zpět.
„Asi má pravdu, nemám tolik odvahy,“ řekla jsem si tichoučce pro sebe, ale jestli to slyšel, netuším.
„Byl to tvůj přítel? Pro to si se odtáhla?“ Zeptal se a teď bylo sto procentní, že nás musel s Tsukim vidět. Škubnutím hlavy jsem se otočila zpět na něj.
„Není to můj kluk, je to můj přítel od dětství, …netuším, o co se snažil. Možná mi chtěl ukázat trochu toho vzrušení, nebo jak bych to nazvala.“ Odpověděla jsem spíš na své otázky, než na ty jeho možná to až znělo, jako bych přesvědčovala sama sebe.
„Potom by nemělo vadit vrátit se tam, kde jsme skončili.“ On co krok ke mně, já krok zpět, dokud jsem zády nenarazila do zdi. Naše boty se opět setkal a zavalil mě stejný podivný pocit, jako s Tsukim. Jenže tento byl mnohem více příjemnější.
Vím, o co se snaží, ale nevím, jestli to vědět chci.
Déšť neustával, právě na opak. Černo na obloze se rozšiřovalo a v dáli se začaly objevovat i blesky ve fialové atmosféře. Po celé střeše se linul rachot dopadajících kapek a chlad postupoval i přes sako.
„Není ti zima?“ Zeptala jsem se váhavě. Změnila jsem téma a zkusila si pomalu sundat sako, které mi hned vrátil zpět na ramena.
„Rozhodně menší, než tobě,“ odpověděl a dál se upřeně díval do mích očí a sledoval mě. Sledovala jsem ho, i když si dal ruku za mou hlavu a rozdělal mi skřipec. Volné vlasy začali všude padat a při jemném vánku větru se nepřestávali hýbat. Jeden z předních pramenů si chytil mezi prsty a začal si s nimi pohrávat. Ani na sekundu jsem se na to nepodívala, jen jsem stála a dokonale sledovala jeho oči. Už jsem ani nechápala, kde jsme a co se děje.

Jiná dimenze, bez nemoci, smutku, bolesti, strachu, úzkosti, doufání. Ukázal mi asi v necelé hodině, co jsme byli na střeše, jiný smyl života. A ukázal mi, jak se tam mám dostat.

Kdo udělá další krok? Pořad jsem se ptala sama sebe a už nevěděla, co dál. Skutečnost je jiná než v knihách a filmech. Nikdy není nic, jak v představách, to byl taky jeden z důvodu, který mě donutil nedoufat v možnost mého uzdravení.

Když se přestal hrát s mými vlasy, tak jsem ucítila jeho ruce na mých bocích. Nebylo mi to nepříjemné, ale když jsem znovu začala přemýšlet, nad tím, co o něm vím, tak to bylo spíše divné.
Ale jak sám řekl, užívat si života ne?
Podívala jsem se na jeho ruce a s úsměvem jsem se znovu podívala do jeho tváře, která byla blíž, než předtím, to mě donutilo se usmát ještě víc.
„Kam tohle směřuje?“ Zeptala jsem se a jediné, co jsem v hlavě měla, byl ´ON´.
„Tam kde to skončí,“ zase psychologický kec, ale měl pravdu.
„A kdy to začne?“ Usměv mě donutil ukázat i zoubky a čekala jsem na jeho odpověď.
„Za deset sekund,“ řekl.
„Deset,“ -
„devět,“-
„osm,“-
…
…
…
„jedna,“odpočítávala jsem spolu s ním.
Jeho rty se ocitly na mých a takovou zátěž na kolena jsem ještě neměla. Oči jsem měla zavřené a nohy byli nestálé až vratké. Vycítil to, musel to vycítit, jinak by mě tak pevně nedržel. Mezi našimi těly nebyla sebemenší škvírka a já už byla na špičkách. Rukou se vzpíral o zeď na kterou mě vzápětí přitlačil. Ruku mi přiložil k bradě, kterou trochu pootevřel má ústa, a já se nechala jím vést. Zahrála jsem si na jeho hadrovou panenku.
Rty jsem měla vláčné a jeho jazyk si začal pohrávat s mým. Do očí se mi div nevyhrkly slzy a něco ve mně mi říkalo, ať se k němu tisknu ještě víc. Ruce jsem mu položila na lopatky, naše nohy byli střídavě položené mezi sebou. V momentě, kdy jsme se oba nadechli, jsem si samou vášni potichoučku povzdychla.
Za celé ty roky, bych jedině o tom to momentu mohla říct, že je to užívání života.
Užívání života je to, co děláš v určitý moment, nehledě do budoucna.
Doslova si hrál s mými rty a nejvíc středem pozornosti byl spodní, který mi chvilkami jemňounce skousával nebo špičkou jazyka přejížděl. Husí kůži jsem už neměla s chladu, ale jeho dotyků. I když mi sjížděl jen přes košili a to na, páteři, bocích a palcem sjížděl i po bříšku. Kdybych měla začít věřit na osud, tak mu poděkuji, že uzavřel ty dveře.
Rukama si mě podchytl na hýždích, objal mě a trochu si mě nadzvedl, že jsem na pár sekund byla ve vzduchu. Ruce jsem mu dala kolem krku a prohrábla se nejen v blonďatých pramenech, ale hedvábných blonďatých pramenech. Na tváři se mi objevil další úsměv a teplo z jeho těla mě hřálo všude včetně duše a srdce. Ruce měl spjaté pod sakem, tak se brzy ocitlo na zemi, což ani jednomu z nás nevadilo. Oba jsme se pousmáli a mě jen napadlo, jak se budeme na sebe dívat, až se odtud dostaneme. A jelikož jsem se toho začala obávat, tak jsem to raději nechtěla ukončit.

Já nebyla ta, co to ukončila, po dalších několika až vášnivých polibcích se ode mě trochu odtáhl a usmíval se. Já celá rudá na něj hleděla, dokud jsem neuhnula pohledem k rohu, kde byli dveře.
„Nepřemýšlíš o útěku, že ne?“ Pobaveně mi řekl a rukou si natočil mou hlavu znovu k němu.
„Kdy by to šlo,“ přiznala jsem.
„Asi tu ještě pobudeme,“ byl šťastný, ale nervozita z něho se dala taky vycítit.
„Předtím ses ptala, kam to směřuje, a já řekl, tam kde to skončí,“ začal něco naznačovat. A já jen přikývla.
„Kde bys chtěla, aby to skončilo?“ Jeho slova měli dvojsmysl a já si neodvážila hádat.
„Dám ti přednost v odpovědi,“ řekla jsem mu na to.
„Chci poznat veškeré tvé stránky. Chci na tebe vzpomínat a stále myslet.“ Teď ten kdo odvrátil zrak byl on a v jeho tvaří se objevila trochu červeně.
„Nápodobně,“ zamumlala jsem a zčervenala o hodně víc, než on.
„Ale mám podmínku…,“ navrhla jsem mu a on jen nečině čekal na to, než to dopovím.
„Žádné přetvářky,“ řekla jsem mu a v hlavě si promítla, co by to znamenalo.
„Na obou stranách?“ Zeptal se. „Na obou stranách,“ zopakovala jsem jeho slova oznamovacím způsobem.
„Dobře,“ odkýval, až mě to překvapilo.
„A ještě teď chci o tobě zjistit, co nejvíc. Předem tě upozorňuji, že nesnáším lži.“ Usmála jsem se a čekala, co všechno mi řekne.
Sako na zemi roztáhl, sedl si na něj a já si mu sedla mezi jeho povolně rozkročené nohy a ze zadu mě objal.
„Asi si ho pak budeš muset vyprat,“ řekla jsme při pohledu na to sako.
„Asi máš pravdu.“ Zasmál se,“ A co bys jako první o mě chtěla slyšet?“ Zeptal se mě.
„Rodina, přátelé, tvůj dosavadní život, záliby, a důvod proč zůstáváš ve stejné třídě, když víš, že máš na víc?“ Řekla jsem mu osnovu.
„No tak to jsi řekla velmi stručně, ale nevím no. Asi budeš chtít vědět vše v hodně podrobnostech, co?“ Řekl pobaveně, jenže to bylo těžké usoudit, když jsme si neviděli do tváří. Nic jsem neříkala, a čekala, až si vybere.
„Tak moje matka je psycholožka i psychiatrička, dělá nejen pro obyčejné lidi, všude kde se podíváš, ale i slavní lidé mají své potíže…“ to vysvětluje jeho mluva. Poslouchala jsem dál, „… Otec vlastní hotel Cameron,…“ – „Ten pěti hvězdičková hotel, který si může dovolit, jen opravdu málo kdo?“ Pověděla jsem překvapeně. „Tak nevím, jestli zrovna málokdo, ale má velmi slušný výnos. Jinak nemáme rodinný dům. Žijeme převážně tam, a proto bylo pro nás zbytečné si něco zařizovat. I matka tam má část své práce,“ dodal.
„Předtím jsi říkal, že si nastoupil na školu o něco později.“ Získávala jsem informace dál.
„Otec ještě před tím to hotelem, měl nějaké menší hotely ve vysokých číslech, a když po prarodičích zdědil hotel Camero, tak jsme se přestěhovali. Ne, že bych nastoupil do školy v pololetí, asi tak měsíc po škole začátku, hned v prvním ročníku. Bylo to stěhování dost narychle a před začátkem roku jsem ještě ani nevěděl, že se vůbec stěhovat budeme. Všichni jsme se nakonec přizpůsobili. Své pravé přátelé bez přetvářek jsem zanechal v rodném domově a hned, jak jsem přišel sem, tak si mě každý oblíbil. Chvíli jsem nechápal, pak jsem si zvykl. Jenže když jsem doma stál jednou před zrcadlem, tak jsem se málem nepoznal. Viděl jsem jen arogantního egoistu, a tak jsem se začal přetvařovat. Naše škola je něco, co můžeš přirovnat ke kvokárně, cokoliv se řekne, už se všude ví.
Teď třeba všichni mluví o tobě a tvém, jakože příteli. Nikdo nehledí na to, jestli jsou to lži, či přetvářky. To co se jim libí, to je u nich pravda, která se stává pravidlem.“ Jeho slova mi dali myšlenku, že ze mě asi brzo udělají lehkou děvu. Zaťala jsem pěsti na kolenou, které mi vzápětí pohladil a já je uvolnila. „Nemám rád šarvátky, pomluvy a podobné věci. Nemůžu přestoupit do vedlejší třídy, protože by asi vznikly nějaké řeči, které by mě akorát rozptylovaly. Jsou i lidi, co mě v oblibě nemají a ti se nejvíc nacházejí tam.“ Vysvětlil a další myšlenka, co mě napadla, byla, že pokud by tam neměli rádi jeho, co potom mě. Už vidím ty řeči, že když jsem nezapadla mezi svou ligu, tak půjdu mezi prosťáčky, super no. „Co tě zajímá dál?“ Zeptal se mě a já se mírně opřela o jeho hruď.
„Zájmy?“ Navrhla jsem.
Vím, že z toho co mi řekne, stejně nebudu moc tvrdit, že ho znám, to by chtělo víc času, takže si budu muset vystačit s tím, co mi řekne.
„Sport; basketbal. Díky matce psychologie, filozofie, sociologie, logika o vědění i třeba etika. Pak asi auta a podobně. To mě vede k tomu, že by mě celkem zajímalo, co máš společného s těmi auty, které pro tebe buď přijelo a dnes tě zase jiné přivezlo?“
Otázku položil on.
„Když pro mě přijela ta nová Mazda, tak to byl můj otec, jelikož je více prezident společnosti, a jako reprezentant dostal novou Mazdu RX-9 , která teď vyjde do prodeje. V autech si taky ráda pohraji a možná si dovoluji tvrdit, že se v nich i vyznám. Jinak dnes mě přivezl děda, který jak jsem zjistila nehledě na jeho věk, se vyžívá v rychlosti,“ pobaveně jsem mu vysvětlila. „A tvá matka?“ Taky se zeptal.
„Je profesionální návrhářka od galanterie po oděvy, je na volné noze a prodá to, kdo co koupí za nejlepší cenu i za menší. Měla už několik nabídek k stálím firmám, ale kvůli stěhování , zůstává na volné noze, a proto že je v oděvnictví hodně známá o své živobytí nemá starost,“ vysvětlila jsem mu.
„A kdo přesně je tvůj děda?“ Zeptal se dál vyzvídavým tónem. Hej to já ho chtěla zpovídat.
„Benjiro Anjizaku,“ řekla jsem s klidem.
„Myslíš ten, …“ než stihl doříct, …
„Ano, to je on. Kvůli zbytečnému rozruchu moje rodina, jako já a rodiče mají jiné příjmení.“ Řekla jsem mu a trochu k němu natočila hlavu.
„Já si říkal, že je mi nějaký povědomí,… a on by ti nemohl, s jeho známostmi, zařídit lepší léčbu?“ Téma se změnilo a já zase nad tím začala uvažovat.
„Snažil se velmi a pořád snaží, ale pořád je to nezdar,“ řekla jsem smutně a vybavila si veškerou snahu, co pro mě děda dělá.
„Každý by řekl, za tu dobu, co jsem na seznamu, tak už bych měla být zdravá, ale většinou se objevili i podvodníci, kteří si za to žádali ještě vysoké peníze,“ řekla jsem mu a okem jsem viděla jeho znechucenou tvář. Ruku jsem mu položila na koleno a jeho dech se zklidnil.
„A to jsi se až teď přestěhovala do Tokya, to jsi měla hned ze začátku jen kvůli městu a větším šancím,“ řekl.
„Byla jsem tu hned ze začátku a nechala se zaregistrovat. Tady nám řekli, že máme začíst cestovat, a kdyby se vyskytla nějaká příležitost, tak se nám i hned ozvou.“
„Ještě něco na mě?“ Zeptala jsem se.
„Nevíš kolik je hodin?“ Zeptal se mě. A já si uvědomila své hodinky. Podívala jsem se na ně a on si je nečinně prohlížel s údivem. „Budou dvě,“ to číslo mě přimělo si uvědomit, že by sem brzo měl přijet děda. „Pěkný kousek,“ řekl mi. „Dostala jsem je jako dřívější narozeninový dárek.“ Vysvětlila jsem mu s úsměvem na Versace. „Od koho?“ Vyzvídal.
„Od Tsukiho…, hm… to je ten, co mě dnes doprovodil,“ jeho výraz byl poněkud pohoršený.
„Kdy máš narozeniny?“ Zeptal se a očividně to chtěl opravdu vědět.
„Teď v sobotu,“ řekla jsem mu s menším úsměvem na rtech.
„A už máš plány?“ Zeptal se mě.
„Ani ne, asi budu s rodinou a jinak nevím,“ řekla jsem a i tak jsem se velmi těšila.
„Mohl bych tě někam pozvat?“ Zeptal se celkem nejistě.
„Možná,“ usměvavě jsem mu pověděla a opřela se o něj ještě trochu víc. Rukama mě objal pod prsy a jeho dech jsem cítila ve vlasech.
Uslyšeli jsme zaskřípaní dveří, ale kdo by asi šel na střechu školy v dešti, tak jsme to vůbec neřešili.
„Asano!“ Uslyšela jsem křičet svoje jméno známým hlasem, který začal panikařit.

MY O VLKU, a ten ve dveřích????