Tři trestné večery pro Shizua - Den před večerem

Orihara Izaya měl přivřené oči, pozoroval dva motýli nad záhonem rozkvetlých azalek, kteří kolem sebe poletovali, možná v milostném tanci nebo možná v bojové rozepři. Baron měl stejný pocit, nebyl schopen si roztřídit své myšlenky, byly zmatené, neucelené bez uspokojivého závěru.

„Jste myšlenkami jinde,“ zkusila to znovu komtesa. „Doufám, že vás Shizuo moc nešikanuje a je vstřícný vašim požadavkům.... stojí ještě váš dům?“

Orihara Izaya k ní zajel svým pohledem a podíval se do těch velkých hnědých vystrašených očí.

„Byl bych rád, kdyby ty nebohé sochy váš sluha dal zpátky na své místo a taky bych se rád koupal uvnitř domu a ne pod širým nebem. Ale jinak jsem s jeho službami spokojen, slečno Anri,“ řekl monotóním hlasem Orihara a zakousl se do koláčku.

„Domluvím mu,“ omlouvala se koktavě dívka. „Oh, barone, mohla bych vás o něco poprosit?“
Orihara Izaya nadzvedl obočí v otázce.

„Víte, pozvala jsem dnes na večeři hraběte Mikado Ryugamineho, nerada bych stála uprostřed rozepře, raději bych byla na neutrální půdě... Vy spolu dobře vycházíte, nemohl byste mu dělat cestou doprovod, nejsem si jistá, zda na něho příznivci žlutých šál nebudou čekat... byla bych raději, kdyby měl po boku někoho... schopného...jako jste vy, barone Oriharo.“

„Lichotíte mi, komteso,“ začervenal se Orihara Izaya. „Není problém...mám vyrazit hned?“

„Napřed si dáte chutný oběd, není kam spěchat,“ usmála se Sonohara Anri. „Řekněte mi zatím nějaké novinky. Nebo co jste si vymyslel na dnešní večer za úkol pro Shizua. Ty poslední dva dny je takový zamlklý, asi na něj máte uklidňující vliv...“

„O tom silně pochybuji,“ odpověděl skoro neslyšně baron a pak konečně nasadil svůj okouzlující šarm a bavil komtesu Anri, než byli ze zahrady vyzváni do jídelny na oběd.

Heiwajima Shizuo neobsluhoval. Prostě ho baron ani jednou neviděl. Znervózňovalo ho to, ale nechtěl na sebe nijak upozornit, neměl v úmyslu se o něm ani slůvkem zmínit, tudíž se ani zeptat, kde blonďák tráví svůj čas. Potkal ho až při výjezdu z pozemků slečny Sonoharo, když se se všemi rozloučil a vydal se na cestu naproti mladému hraběti Mikado Ryugaminemu. Míjeli se na koních, skoro se dotýkali jezdeckými botami, ale ani jeden nepokynul na pozdrav, jen po sobě hodily zkoumavé pohledy. Dnes tě dostanu, Heiwajima Shizuo, pomyslel si baron a pobídl koně ke svalu, aby měl svůj dnešní úkol co nejrychleji za sebou.

Mikado Ryugamine zdědil velké pozemky a dům po svém strýci, přebral jeho podnik a dostal na svou stranu hodně vlivných lidí, utvořil si kolem sebe skupinu věrných, kteří dohlíželi na jeho bezpečnost a udržovali ostatní v dostatečné vzdálenosti donucené výhružkami či násilím. I když byl Mikado Ryugamine nijak nevýrazný, spíš zamlklý mladý muž, nemohl si kvůli svému postavení dovolit dávat svou milou povahu tak často najevo.

„Mikado, jsi rychlejší, než jsem myslel,“ zamával rukou Orihara Izaya rukou na přibližující se postavu, držící důstojný posed na svém čistém bělouši bez jediné skvrny. „Ten kůň sotva mele nohama.“

Mladík, skoro stejně vysoký jako baron, se usmál a prohrábnul si zaprášené tmavě hnědé na krátko střižené vlasy.

„Orihara Izaya,“ nahnul se ze sedla k baronovi, podal mu ruku na pozdrav a pevně stiskl. „Neříkejte mi, že vás slečna Anri vyslala mě chránit?“

Orihara Izaya se ušklíbnul.

„Vydávat se sám na cesty je v téhle době docela nebezpečné. Anri je z tebe celá unešená a moc dobře vím, že ty z komtesy nemůžeš spustit oči a že bys ji rád dostal do postele.“

„Ale, barone,“ začal se ostýchavě vrtět Mikado Ryugamine v sedle. „Vidíte kostlivce tam, kde nejsou. Jsme jen přátelé.“

„Jistě, přátelé,“ pokýval hlavou Orihara Izaya. „Mám na dnešní večer něco rozjednáno, takže povídat si můžeme cestou.“

Orihara pobídnul koně. Neměl z té cesty dobrý pocit. Pozemky Masaomi Kida byly blízko, kamenné patníky byly sem tam vidět skrz stromy a to podivné ticho, bez jediného zaštěbetání lesních ptáků, ho nabádalo k větší ostražitosti, než by chtěl. Zrovna dneska se mu nechtělo přijít s nikým do styku, byl myšlenkami upnut na chvíli, kdy odloží hrnek čaje o páté a ten blonďatý švihák mu vejde do domu, ze kterého se musí odplazit poražen po kolenou.

Zaklel, když mu kůň uskočil na stranu a málem ho shodil na udusanou lesní cestu. Celý den měl blbé tušení, že se něco musí stát. Stalo se to. Právě teď. Kruci! Těch pět chlapíků, co se netajili žlutými šátky přes obličej k přívržencům hraběte Masaomiho, jim zastoupilo cestu, čtyři seskočili na zem z koní a všichni měli podezřele vyhlížející zbraně v ruce. Vůbec nevypadali na to, že by něco předstírali, hráli si na drsňáky či si chtěli jen chvilku v opuštěném lese hrát.

„Barone, tohle je jen mezi nimi a mnou,“ zařval Mikado Ryugamine a vytáhnul svou vycházkovou hůl. Pomalým pohybem z dřevěného krytu hole vytáhnul štíhlý meč. „Prosím, nepleťte se mi do cesty.“

Orihara Izaya otočil svého splašeného koně několikrát dokolečka, než ho uklidnil a uskočil do trávy vedle cesty, když se s křikem kolem něj mihnul mladý hrabě, mávající mečem nad hlavou. Prohnal se skupinkou vyčkávající na zemi, kteří před kopyty koně rychle uhýbali, věnoval každému jezdci jednu ránu, která je poslala dolů jak zralé hrušky. Orihara Izaya jen uhnul hlavou, jakoby chtěl pomoci v úhybných manévrech Mikadovi Ryugamine, ale očividně tu ránu dřeveným klackem vedenou na jeho hlavu neviděl, srazila ho z koně a on těžce dopadnul na záda. Baron zkřivil ústa bolestí, jakoby ten dopad prožil on sám a otřepal se, když těžká okovaná bota dopadla na mladíkovo zápěstí a drtila mu tak dlouho kosti, až s řevem pustil meč. Další kopanec přímo do žeber donutil mladého hraběte schoulit se do klubíčka. Orihara Izaya se poškrábal na bradě, přemýšlejíc, jestli se má do té šarvátky vetřít nebo poslechnout přání mladého hraběte a držet v ústraní pěsti vítězi.

Zjevila se na cestě jako duch. Tiše, bez toho, aniž by ji prozradil klapot bezhlavého koně či rachocení kol vozu na prašné cestě. Obklopená černou mlhou, vznášející se jak horká pára nad šálkem odpoledního čaje. Seskočila z kozlíku, s tím svým krásným vyšněrovaným poprsím, útlým pasem a sukní až na zem, přes ramena přehozený tmavý plášť, splývající s jejím štíhlým tělem. Bledé krásné ruce sevřely černé dlouhé kopí ukončené kosou. Ti, co ji spatřili jako první, stačili odchytit koně a s vyděšenými výrazy zmizeli v lese. Ten, co se ještě kochal krví, barvící mladíkovi košili na hrudníku, po jeho zásahu nožem, jen vyjeknul, když mu kosa projela tělem a zbavila ho veškeré životní energie, skácel se s bezmocným výrazem vedle zpustošeného Mikada. Ohnala se tou zvláštní přízračnou zbraní ještě několikrát, zanechávající za sebou černý dým, rozptylující se pomalu do vzduchu.

Orihara Izaya pustil otěže, nasadil svůj nejlepší obdivuhodný úsměv a zatleskal.

„Vynikající práce, Celty,“ řekl pochvalně.

Otočila se po jeho hlase velice, velice pomalu, kosu držíc nebezpečně stále v ruce. Kdyby měla hlavu, určitě by se tvářila naštvaně a vrhala po baronovi zlověstné pohledy bodající jako dýky.

„Měl jsem zakázané mu pomoct,“ pokrčil rameny baron. „Výslovně mě o to požádal.“

Seskočil z koně a zamířil k nehybnému mladíkovi, ležící v kaluži krve. Jeho hrudník se slabě zvedal a sem tam zanaříkal bolestí. Baron k němu přiklekl a zatřásl s ním. Mikado Ryugamine pootevřel oči a chtěl něco říct, ale vydal ze sebe jen nesrozumitelné zachroptění.

„Můžu využít tvůj povoz?“ zeptal se Orihara Izaya. „Myslím, že cestu na koni nezvládne.“

To stvoření bez hlavy vjelo rukou do kapsy od sukně, vytáhlo papírový sešitek v ošoupaných deskách a ohnutými rohy, černý uhel a načmáranou poznámku otočilo k baronovi.

„Nejsem taxík!“

„Ale Celty,“ usmál se smutně Orihara. „Vidíš, jak na tom je.“

Pokrčila poraženě rameny a pak kývla na souhlas.

„No, pomohla bys mi s ním... nerad bych se ušpinil...je celý od krve“

Výhružné zvednutí kosy donutilo barona se sklonit a vzít mladíka do náruče. Položil ho do vozu a vyšvihnul se na koně. Bělouš hraběte Mikado Ryugamineho svého pána poslušně následoval. Orihara klusal vedle žijící legendy a ikdyž se s ní setkal už několikrát, vždy měl před ní respekt a nepřestával ji obdivovat. Nemohl si dovolit ji naštvat. Takové stvoření mít na své straně jako spojence není nikdy k zahození.

Příjezd bezhlavé ženy s bezhlavým koněm vzbudil před sídlem slečny Sonoharo velký rozruch. Doktor Shinra si první všimnul zkrváceného mladíka a i přes to, že by raději obhlížel tu bytost, nejlépe za pomoci skalpelu, která by neměla z lékařského hlediska vůbec dýchat, pustil se do prohlídky Mikadových zranění.

Komtesa Anri stála na schodech, držela si své štíhlé ruce v krajkových bílých rukavičkách před obličejem a byla těsně před výbuchem hysterického pláče.

„Co se stalo... mému... hraběti...měl jste ho chránit... Oriharo...“ vzlykala dívka.

„Je v pořádku, má jen pár zlomenin, ale nic vážného,“ hlásil doktor Shinra, aby uklidnil komtesu. „Řezná rána je jen povrchová...“

„Připletlo se nám do cesty pár mužů od hraběte Masaomi, jejich drzost nezná mezí, přepadnout nás za bílého dne,“ osvětloval situaci Orihara a seskočil z koně. „Mikado Ryugamine se chtěl s nimi vypořádat sám...“

„Nechal jste ho sám... vypořádat se se žlutými šátky? Nechat ublížit mému... mému...můj,“ začala se zajíkat dívka. „Zaplatíš! Zaplatíš svou krví! Zabiju tě!“

Ten meč, co se mu objevil před nosem a jemně ho škrábnul na paži, se objevil v dívčiných nevinných rukou úplně nepředvídatelně. Přejel mu mráz po zádech, když se střetnul s pohledem šelmy, rudě žhnoucími a jasně si říkající o další porci lidské krve. V hlavě mu začalo hučet, stále se dokola opakující slova: Zaplatíš! Další ránu vedenou na jeho hlavu neviděl. Byl odhozen stranou, jakoby do něj narazila rozjetá lokomotiva, jen koutkem oka zahlédnul bílou košili vrážející do jeho ramene, která ho sejmula k zemi.

„Slečno Anri,“ promluvil tiše dlouhán, který se postavil mezi barona a běsnící dívku, ovládanou démonem meče Saika. Rána táhnoucí se mu přes celý hrudník, se rozpíjela do bílé látky a začala se prodírat přes černou vestu. „Prosím, uklidněte se. Baron je váš přítel.“

„Měl chránit,“ vrčela komtesa. Oči podlité krví plné nenávisti. Hnědé vlasy se rozpletly z úhledného účesu do rozdivočelých pramenů, vlající jí kolem hlavy. „Zaplatí.“

Další ránu vykryl Heiwajima Shizuo jen paží, do které se mu zaťalo ostří meče a jeho krev zkropila kamennou dlažbu před schody. Blonďák té ráně věnoval jen krátký pohled, jakoby ho kousla dotěrná blecha a znovu promlouval k rozzuřené dívce.

„Slečno Anri!“ přistoupil blíž blonďák. „Nechcete nikomu ublížit.“

Dívka těžce dýchala, prováděla svůj vnitřní boj s démonem a máchla mečem už ne tak přesvědčivě, ale i přes to rozpárala Heiwajima Shizuovi kalhoty a další kapky dopadly na cestu.

„Slečno Anri,“ promluvil znovu tiše dlouhán, dostatečně blízko, aby ji jeho dlouhé paže uvěznily v uklidňujícím obejmutí.

Saika v posledním záchvěvu své nadvlády přinutila Anri ještě před tímto gestem Shizuovi skryté dobroty pozvednout meč, vychutnala si to teplo, když projela měkkou masou vysokého Heiwajima Shizua a zanechala mu děsivý pocit, který se mu rozléval krví do všech zákoutí jeho těla: Zemřeš!

„Komteso Anri!“ vykřiknul Mikado Ryugamine a vynaložil veškeré své úsilí, dostat se ke komtese, držíc se za pohmožděný hrudník. I když táhnul nohu za sebou, by u ní rychle, stíral ji krvavé čmouhy z obličeje a snažil se utišit její vzlykání doteky, pročesávajíc ji svými prsty rozpuštěné neupravené vlasy, splývající ji na roztřesená ramena.

Heiwajima Shizuo se zapotácel, odstoupil několika kroky od dívky a usmál se, když viděl to pouto mezi mladou dvojicí, držíc se pevně ve více než přátelském obětí.

„Slečna je v pořádku...,“ zašeptal blonďák, pak zůstal stát, zvednul hlavu k modrému nebi, jakoby přemýšlel, jestli něco nezapomněl, a pak se nehlučně sesul na zem do sedu.

„Shizu-chan!“ přikleknul k němu Orihara Izaya. „Ty blázne, nemusel si mě zachraňovat.“

„Idiote,“ zavrčel dlouhán a šmátral v kapse po cigaretách. „Jen nesnáším násilí,“ vložil si cigaretu do úst, zavřel oči, jakoby usnul v sedu, a pak se jen převrátil na bok a zůstal nehnutý ležet v prachu příjezdové cesty.