Tři trestné večery pro Shizua - Třetí Izayův trest

„Co jsem to udělala?“ rozklepala se Anri. „Zabila jsem mého Shizua!“

„Shizuo bude určitě v pořádku,“ poklekl k němu doktor Shinra. „Však ho znáte, nic ho nezastaví. Vezmeme ho dovnitř, ošetřím ho.“

„Ne, chci si ho vzít domů,“ zastoupil mu cestu Orihara Izaya. „Ještě dnešní večer patří mě.“

„Ale je raněný... nebude vám k ničemu, sotva se hýbe,“ vzlykla komtesa a nechala si utřít slzy od Masaomiho, který ji k sobě přitisknul, a bylo mu jedno, jestli ji ušpiní její krásné šaty.

Orihara Izaya svou myšlenku: To mi právě vyhovuje polknul a nasadil tvář neposkvrněné panny Marie.
„Teoreticky mi zachránil život, rád bych se o něj postaral...jako vděk.“

Otočil se na Celty a usmál se na ni:
„Kotě, hodila bys mého Shizu-chana ke mně domů?“

Bezhlavá dívka vytáhnula ze sukně svůj komunikační deník a zamávala textem baronovi před nosem: „Nejsem taxík!“

„Já pojedu s vámi,“ vyhrkl doktor Shinra a aniž by s baronem čekali na odpověď přízraku, naložili polomrtvého dlouhána na vůz. „Rád bych vám slečno cestou položil pár otázek.“

Shinra se vyškrábal na kozlík a lehce se dotknul dámy bez hlavy.

„Velice zajímavé, vaše tělo vyzařuje klasickou teplotu lidského těla,“ poškrábal se na hlavě doktor. „Doktore, krvácí nám tu na zem pacient. Nechte si své otázky až na cestu zpět. Jestli vás teda Celty hodí vůbec domů,“ ušklíbnul se Orihara Izaya a vyšvihnul se na svého hnědáka.

„Vaše jméno je Celty? Máte moc hezké jméno...“

„Doktore!“

„Co používáte místo navigace, když nemáte hlavu?“

„Doktore! Celty!“

Další doktorova otázka zanikla v hrčení kol, když se konečně kůň hnul a vydal se k domu, který Orihara Izaya vydával za svůj domov.

Baron shrnul všechno ze stolu. Nepozastavil se ani nad hodnotou čínské vázy s pozůstatky uschlých růží. Nechal na stole jen bílý ubrus s červeně vyšitými pivoňkami. Blonďák vůbec nebyl lehký, do toho se cestou probudil, několikrát chtěl jít po svých a opouštěl vůz, teď škrábal jako kočka, nechtěl ze sebe sundat roztrhané oblečení, pořád dokola opakoval své: Nedotýkat! Vyraženou stříkačku s morfiem musel jít doktor Shinra hledat pod pohovku. Kupodivu to bylo ono, na jednu stranu děsivé, na druhou stanu nádherné stvoření, které uklidnilo horkou hlavu Heiwajima Shizua. Chytila ho za ruku a on se na ni podíval takovým pohledem, jako by viděl její tvář, četl její myšlenky a dokonce na své tváři vyloudil úsměv, který změnil jeho tvář k nepoznání, přetvořil ho v jiného člověka, až se všichni přítomní nad tím jevem, odporující všem přírodním zákonům pozastavili. Nejvíc baron Orihara Izaya, který se náhle přistihl, že má pootevřená ústa, v oblasti hrudníku zvláštní bolest, tlačící na jeho srdce, které začalo postupně přidávat na obrátkách. Nervózně otáčel svým prstenem na prstu a donutil se zavřít pusu. Sjel pohledem na doktorovy ruce, které ošetřovaly zranění a pak k nelibosti Orihary, začal zakrývat obvazy tu dokonalost těla sluhy komtesy Anri. Snažil se nevracet neustále pohledem na jeho další přednosti, které dotvářeli před třemi dny jeho ovocný obraz. Dokázal si tu ukrytou část pod tenkou vrstvou spodního prádla živě představit a najednou měl chuť se jí dotknout, promnout ji v ruce a postavit ji znovu do pozice hořící svíce.

„Mohl by chvilku spát,“ vytrhl Oriharu z jeho živého snu doktor Shinra. „Nepřeneseme ho někam na postel?“

Baron udělal pár kroků a přejel dlaní po vypracovaném hrudníku Shizu, aby se ujistil, že se sluha ani nepohne, nepřerazí mu slonovinou vykládaný stolek o hlavu a nechá se bez jediného protestu osahávat.

„Myslím, že to tady na tomto místě pan Heiwajima pár hodin přežije,“ řekl Orihara, nespouštěje svou ruku z horké kůže pacienta. „Měl byste se vrátit, dokud je Celty ochotná vás odvézt zpátky.“

Jakoby už nikdo jiný neexistoval. Už neposlouchal, nezajímalo ho, zda hosté již odešli nebo stále stojí ve dveřích. Shodil ze sebe sako a povolil si vázanku, která se stočila jako had do klubíčka hned vedle saka na podlaze. Chytil Shizuovu bezvládnou ruku a chvíli si ji prohlížel, přejížděl mu prsty přes všechny vystouplé kůstky a pak si ji položil na hrudník, kde mu ta splašená věc bolestivě rozbíjela hrudní koš.

„Slyšíš ho, drahý Shizuo? Co jsi provedl za ty tři dny? Jsi spokojený?“ šeptal baron a rozepnul si knoflíky uprostřed košile, aby s blonďákovou rukou mohl vjet pod ten kousek oblečení a ucítit teplo jeho dlaně přesně v místě, kde ho svíral ten podivný pocit. „Tvoje srdce je tak klidné... tvé tělo neodporuje... mohl bych si s ním dělat, cokoliv bych chtěl.“

Schoval jazyk zpět za zuby, když si uvědomil, že se při těch slovech olizuje. Svou druhou rukou však stále zkoumal ležící tělo vedle sebe. Tuhle ránu zapomněl doktor ošetřit. Nebo je možná tak nepatrná, že nepotřebuje žádné ošetření. Stačilo by jí jen malé pozornosti, smýt z ní těch pár kapek krve, tvořící se na hraně zasychající jizvy. Sklonil se, přičemž tím pohybem rval zbytek knoflíků pod tíhou dvou sepjatých rukou směrem dolů, zasunul si Shizuovu ruku hluboko do kalhot, až se sám zachvěl nad tím nenadálým pocitem, co ho zaplavil a vehnal mu mravenčení do špičky prstů, jakoby spadl do příkopy plné kopřiv. Vydechl svůj horký sten na ránu, ke které se skláněl, chvilku rychle dýchal, až si zvykl na ten tlak ve svém rozkroku a pak obtiskl své rty na Shizuovu kůži, přejel svým drsným jazykem přes krvavou rýhu, pomalým tahem a dával si záležet, aby si vychutnal každou kapičku sladké krve, která mu ulpívala na jazyku.

„Tak dobře chutnáš, Shizu-chan,“ narovnal se Orihara a zesílil tlak blonďákovy dlaně na jeho probouzející se místo chtíče. „Chutnáš i jinde....tak dobře?“

Udělal pár pohybů pánví, aby se co nejvíc otřel o teplou kůži a pak se vrátil svými ústy dál mapovat nehybné Shizuovo tělo. Zatracoval obvazy, které mu bránily v cestě, poznat všechny ty svaly na jeho těle, které měl možnost už poznat jako dokonalé plátno pro jeho mistrovské dílo. Zasténal, když ucítil zesílený tlak mezi stehny.

„Kruci!“ vykřikl, když si uvědomil, že dlaň už není tak příjemná, ale že ho drtí, zatím jen slabě, ale je připravena z něj udělat během několika vteřin, sličnou baronku.

Prohnul se v zádech, věnoval prostoru před sebou tichý sten a pak jeho pohled padl na blonďákovu tvář, s hlubokou vráskou uprostřed čela, odhalenými zuby připravené vytrhnout jedním trhnutím tepnu z jeho krku a drtící pomalu jeho jméno po slabikách: „I-z-a-y-a!“

Baron Orihara byl známý svou rychlostí, co se týká zmizet z místa činu a nechat za sebou jen obláček prachu. Odskočil od stolu a jen se usmál, otřel si prstem krvavé značky na rtech, které by ho mohly usvědčit z toho, že se dotýkal zakázaných míst.

„Vůbec to není tak, jak to vypadá, Shizu-chan,“ ustoupil o další krok dozadu, když se blonďákovo tělo zvedlo, posadilo na stole a pak se zhmotnilo ve své velikosti na svých odhalených bosých nohou, jen v těch spoďárech, které svou těsností nezakrývali nic.

Baron ze stolečku, vedle sochy bez hlavy, otevřel kufřík a rozechvělými prsty se začal přehrabovat v množství lahviček, aby z jedné z nich vysál nazelenalý obsah do skleněné injekční stříkačky, protože to byla jediná možnost, jak dostat dlouhána do stavu ležícího panáka na podlaze.

Shizuo Heiwajima udělal pár vrávoravých kroků opakující stále baronovo jméno takovým tónem, které zabíjelo všechno, co mu přišlo do cesty. Chytil za křídlo velké piano z černého ebenového dřeva a nadzvedl ho několik centimetrů nad zem.

„Shizu-chan, právě jsi se vysmál smrtce do očí, nejsi ještě uzdravený...měl by ses...,“ uskočil na stranu a jen nevěřícně sledoval let toho kolosálního hudebního nástroje kolem jeho hlavy, tříštící před sebou všechny tabulky skla ve velkém francouzském oknu, vedoucí na zahradu a vyvracející tvrzení, že velblouda uchem jehly neprostrčíš. „...šetřit,“ dodal a jen reflexivně před sebe napřáhl ruku se stříkačkou, na kterou se Shizuo Heiwajima ve svém zuřivém skoku nabodl.

Baron byl tlakem nárazu odhozen na trávu vyskleným oknem a udělal několik ukázkových kotoulů plavmo a pak jen vyskočil na nohy, jakoby se nic nedělo. Zíral na trosky, směs rozlámaného dřeva a kladívek, děsivě trčících dlouhých strun do nebe a bílo černých kláves, rozsetých všude kolem v zeleném trávníku.

„Co se děje?“ ozvalo se za baronem a ten se jen úlekem otočil.

Za ním stál doktor Shinra, vedle něj na zemi seděla Celty, kolem sebe měla po zemi rozházené popsané listy papírů a vypadalo to, že tu celou dobu vedly živou konverzaci.

„Je to v pohodě! Jen se držte dál od oken,“ usmíval se na ně baron Orihara a mával omluvně stříkačkou před sebou. „Shizuo se jen probudil a nemá zrovna dobrou náladu. Píchl jsem mu něco na uklidnění...“

„Barone! Nemůžete si jen tak do někoho píchat léky!“ zabrblal Shinra. „Mám tam své experimentální látky, jen doufám, že.... jste se vyhnul těm zeleným lahvičkám....“

Orihara Izaya ho už neposlouchal, brodil se skleněnými střepy zpátky do domu, aby se přesvědčil, jestli to blonďáka zmohlo a dostalo do kolen. Shizuo Heiwajima opravdu klečel na zemi, držel si obličej v obou dlaních, jakoby brečel.

„Shizu – chan, jsi v pořádku? Nechceš si lehnout?“ zavolal opatrně baron, z dostatečné vzdálenosti, aby při sebemenším náznaku blonďákovi náhlé brutality vůči jeho osobnosti stačil uskočit a v replay ukázce provést ty samé kotrmelce po trávníku.

„Mohl bych s tebou?“

Orihara Izaya při jeho slovech uskočil, protože čekal něco ve stylu: Zabiju tě.

„Semnou...co?“ promnul si ucho dlaní Orihara Izaya, jakoby nevěřil svému sluchu a to měl uši v prvotřídním stavu, protože jako informátor je nutně potřeboval ke své obživě. „Chceš jít semnou ...do postele?“ utvrdil se znovu v tom, jestli dobře slyšel.

Heiwajima Shizuo se zvedl, prsty si projel své světlé vlasy, pomalu, dělající pět pěšinek v jeho účesu, s tím děsivě sexy úsměvem na rtech a vyslovující baronovo jméno způsobem, jako by popisoval třešničku zabořenou ve šlehačce, naloženou v rumu, bez pecky, rozplývající se na jazyku, jemně ji olizující, napřed z jedné strany, pak z druhé i když má třešeň tvar kuličky a stačil by na její oblíznutí jeden pohyb. Převaloval jeho jméno požitkářsky v ústech a pak najednou stál před ním, své velké ruce na jeho zadku, ne na kalhotách, ale na holé kůži, pod sněhobílými spodními kalhoty, hladící ho na jeho hýždích, bílé kůži, která neviděla nikdy slunce, s prsty směřujícími doprostřed. Předával mu tu třešni jazykem, hluboko za zuby, na svém hebkém jazyku, až se baronovi volně svěsily ruce podél těla a nechal se unášet na vlnách libé slasti zapomnění, že toho člověka nesnáší a přitom miluje.

„Pane Heiwajima,“ zasípal baron mezi vášnivým polibkem. „Jste si jist, že to chcete..tohle...,“ pomalu ho od sebe odtahoval přitlačenými dlaněmi o jeho hrudník.

Říkal doktor něco o zelené lahvičce? Není si najednou jistý, co mu zapíchl mezi prsa.

„I-z-a-y-a-k-u-n,“ volal za ním tesklivým hlasem Shizuo a začal ho pomalými kroky následovat. „Miluji tě...chci, aby sis mě vzal!“

Do prkýnka, duhovýho, bez koleček, zavrčel baron a začal couvat, mnohem rychleji než by chtěl. Vyskočil na stoleček a na zem spadla další váza, nejspíš z doby Mao-Caing. Věděl to až moc dobře, je zatraceně drahá a baron Izaya Orihara už na ni měl dokonce kupce.

Shizuo Heiwajima se na chvíli zastavil, olízl si vyprahlé rty a znovu si tím sexistickým gestem prohrábl vlasy. Baron zalovil ve své kapse v kalhotách a vytáhl svůj nožík, který použil naposledy na loupání ovoce. Zatraceně, ten Heiwajima je ale nebezpečný. Ale je povolný, mohl by si s ním dělat, co chce. Ale najednou si nemůže vybavit, co by všechno s ním chtěl provést.

Heiwajima Shizuo chytl obě nohy stolku a jedním pohybem svých svalnatých paží je urval hned u dřevěné desky, takže stůl pod ním poklekl jak kůň s podraženými předními nohami a Orihara Izaya stačil udělat jen pár kroků, nezdařilé pokusy udržet rovnováhu pod padajícím zvířetem a spadl přímo do náruče rozvášněného blonďáka, který ho k sobě hned přitisknul a dával mu patřičně najevo, jak myslí svá slova vážně. Ta tvrdost na baronově stehně je nejenom že nepřehlédnutelná, ale je i zatraceně cítit, že to Orihary nenechává chladným a svoje vzrušení dává najevo otřením pánve o blonďákovo svaly tvrzené břicho.

Jejich ruce se propletly jako kořeny stromů, v těsném objetí prstů. Oba se dívali navzájem si do očí, Shizuo v očekávání, kam si ho baron položí a učiní ho šťastným, pod nátlakem podivné experimentální drogy, která mu kolovala v těle a oblbovala mozek v osidlech lásky. Orihara Izaya neměl zcela jasno, co vlastně chce, netušil, jak dlouho bude hromotluk v tomto poddajném stavu a moc dobře si i při zatemnění mysli touhou, uvědomoval, jak to dopadne, až Shizuo přijde k sobě. Přesto ho tlačil před sebou, nutil ho, aby dělal kroky poslepu dozadu, tam, kde to zná, do velké postele, nad kterou se tyčí vyřezávané dřevěné torzo nebes, ověšené rudým brokátem, splývající v čele až na polštáře.

Shizuovo tělo dopadlo do nadýchaných peřin a baron v ten okamžik záviděl tomu saténu i peří, které svými pažemi osahávají ze všech stran to dokonalé tělo, poskytují mu oporu a láskyplné objetí, beztrestně se mazlí s jeho nahými zády a širokými rameny, jeho svalnaté paže nejdou skoro vidět, vypadají jako by na ně někdo našplíchal šlehačku, on se v ní pomalu utápěl. Baron Izaya Orihara ze sebe nervózně strhl košili a odhodil ji na zem.

„Shizu-chan, jsi tak dokonalý,“ šeptal baron a stáhl si dolů kalhoty, poskakoval na jedné noze, aby si sundal botu, a pak předvede ten samý pohyb i s druhou botou.

Zatímco sešlapoval chodidly dolů své kalhoty, jeho ruce se už dotýkaly rozpálené blonďákovy kůže a znova se ujišťovaly o jeho jizvách, které pokrývaly zbytek těla, jenž nejsou schované pod obvazy. Tak jako bradavky, usazené do středu tmavě růžových dvorců, které se při dotyku jeho prstů stavily nad hladinu pokožky, braly sebou i drobné nerovnosti kůže v podobě drobounkých perliček lemující okraj dvorců, vytahující světlé chloupky na odiv. Shizuo si hrnul do hrsti saténové povlečení a prohnul se v zádech, přičemž se jeho svaly na břiše tím pohybem zpevnily natolik, že by se na jeho pevnosti břišních svalů daly louskat vlašské ořechy.

Orihara Izaya neváhal ani vteřinu a zbavil sluhu komtesy Anri posledního kousku jeho oblečení, aby se mohl kochat pohledem na zbytek těla, které měl v úmyslu tento večer potrestat, poskvrnit a pořádně si vychutnat své možná poslední minuty svého života, než z něj blonďák udělá neživoucí hadrovou panenku, bez jediné kosti v celku.

Zakleknul mezi dlouhé štíhlé nohy, vzrušeně pod sebou chodidly hrnoucí peřinu, všechno to peří na jedno místo, že se tam utvořil viditelný pahorek. Dlaně položené na kolena znamenali pro blonďáka chvilkové uklidnění. Vstřebával teplo z těch dlaní a pak jen vydechl, když se Izayaovy ruce pohnuly, nedočkavě ty kolena od sebe oddělily, každé na jinou stranu, daleko od sebe, aby se dostal blíž, k místu, které ho tak láká. K několika místům. Je jich tolik, že si najednou nevěděl rady, nebyl si jistý, co by jeho ruce chtěly dřív ochutnat na polštářcích svých prstů. Opustil kolena a zkoumal viditelnou fialovou žílu na vnitřní straně stehna, k jednomu prstu přidal i ostatní až položil celou svou dlaň na tu horkou pokožku a Heiwajima Shizuo hlasitě vydechl, pustil ze sevření satén a vjel si pod své obvazy, drtil je v hrsti a pak jakoby nemohl přes ně dýchat, strhl je ze svých ran. Rudé kapky pošpinily tu bělostnou dokonalost, předznamenávajíc blížící se pád čistého anděla do spárů ďábla.

Baron Orihara se nechal ihned nalákat na nabízenou krvavou hostinu, sevřel pevně blonďákova stehna, nechal na nich otisknuté značky svých prstů, promnul jeho hýžďové svaly a pak zahřál Shizuovy prochladnuté ledviny, nadzvedl si ho směrem ke svým ústům a jazykem mapoval odhalenou kůži posetou rudými, stále živými, jizvami. Na svém břiše pociťoval ten tlak Shizuovy touhy, který ji zvyšoval prohýbáním pánve proti Izayovi. Baron Orihara byl už na pokraji zhroucení. Vzrušení ho celého ovládlo, sám se otíral o Shizuova stehna a zanechával na nich své první kapky, které nedokázal ovládnout. Nevnímal ani svá ústa, která vášnivě otiskoval do ran a rozséval červené obtisky v podobě dvou půlměsíců na alabastrovou blonďákovu pokožku. Snažil se každým polibkem utlumit steny a rychlé nádechy, aby nedal navenek znát své citové rozpoložení, plně ovládané touhou vzít si toho bezmocného anděla pod sebou, jenž měl svá křídla volně složená vedle sebe v měkkých peřinách.

Izaya pustil sevření na Shizuových zádech, zapřel se dlaněmi vedle jeho loktů a ramenem se přitlačil na jedno koleno pokrčené nohy, aby si blonďáka mírně nadzvedl. Stále si nebyl jist, zda to chce udělat, ale chtíč byl mnohem silnější. Sklopil hlavu, soustředil se na hrudník pod sebou, zvedající se pod krátkým zběsilým dýcháním Heiwajima Shizua. Několikrát se nadechl a otřel se o místo, které tak moc chtěl pokořit.

„Barone,“ dolehl k jeho uším povědomý hlas, který ve svém současném stavu nebyl schopen zařadit patřičné tváři. „Nehodláte udělat něco, čeho byste později litoval?“

Baron Orihara Izaya bolestivě vykřikne, když jeho boky začnou drtit blonďákova stehna a jeho zápěstí, zabořené do peřin se začnou pod sevřením Shizuových prstů lámat jak stébla trávy ve větru.

Doktor Shinra jen pozvedl hlavu a chvíli mu trvalo, než identifikoval procházející postavu. Tyčila se do tmy v bělostném provedení antické sochy, nezanedbávající žádný kousek mužské anatomie s propracovanými detaily svalů a intimních partií. Měsíc do něj opíral své paprsky, aniž by odhalil jeho tvář. A přesto Shinra i Celty věděli, že není vhodné na to přízračné stvoření promluvit, protože vypadalo mnohem děsivěji než přihlížející dulahan. Chvíli tam tak nehnutý stál na okraji cesty, pozoroval drobné kamínky před sebou a pak v nich zanechal obtisky svých bosých chodidel a tma ho pohltila.

Hrabě Tanaka Tom seskočil z koně a stále nedokázal zavřít údivem otevřená ústa, když ve své zahradě na příjezdové cestě uviděl sochy obrácené hlavami dolů. Piano v záhonu bílých ibišků mu sebralo na pár vteřin vzduch z plic. Všude na trávě byly rozházené listy papírů, jakoby tu vybuchla fabrika na tisk knih.

„Barone!“ vykřikl do haly, sotva otevřel vchodové dveře. „Co se tu proboha stalo!“

Chytil se za prsa a snažil se rozdýchat všechny svoje drahocenné předměty, roztříštěné na mramorové podlaze. Hlavou mu probíhali všechny dynastie čínských a japonských císařů. Jeho ústa neustále opakovalo jediné slovo, vzývající toho nejvyššího, sídlící na nebesích.

„Oriharo!“ zakryl si ústa před dalším zděšeným výkřikem, když vešel do ložnice. „Máte deset minut na to, abyste opustil můj dům. Vaše nájemní smlouva právě skončila!“ a s těmi slovy se otočil na podpatku a odešel si nalít pořádnou dávku whisky.

Baron Orihara Izaya jen něco zamumlal a pokusil se trhnout svým tělem. Věděl, že je to beznadějné. Zkoušel to celou noc a celý den. Kovová mříž, bránící zlodějům ve vniknutí do přízemních pokojů, normálně zasazená do kamenné zdi a zakrývající okno, nyní poskytovala dokonalou ochranu baronovi, těsně ho objímajícího, s pažemi přitisknutými k tělu.

Celé to podivné kovově lidské umělecké dílo, visící několik centimetrů pod stropem, představovalo zničený sen, který nelze silou vytáhnout do reality. Oba moc dobře věděli, že něco začalo. Něco velmi podivného. Před třemi dny. Měl to být trest. Otázkou je, pro koho. Kdo trpěl? Kdo trpí teď, v tuto chvíli? Přikovaný železnou konstrukcí mříží těsně u stropu, pokořený svou nahotou před okolním světem nebo ten, co se dívá na své prsty, svírající cigaretu a v druhé ruce hořící sirku, olizující jeho kůži do černého oškvarku? Snaha toho druhého dostat na kolena. Stačili jim k tomu pouhé tři večery.

Dodatek autora:: 

Tuhle povídku si už nejspíš taky nikdo nepamatuje..a kdo ano, tady je poslední díl, třetí trestný večer pro Shizua..nebo možná ne... toť otázka, pro koho byl dnešní večer trestem...snad jsem to nezkazila... fakt jsem se bála tenhle díl dopsat.

Předešlý díl: 

Tři trestné večery pro Shizua - Den před večerem