Ten druhý - Kapitola 5

Naprosto jsem ztuhl zděšením. Nechápal jsem, jak se dokázal vysvobodit. Byl jsem si jistý, že jsem ty provazy utáhl pořádně.
Ruku, kterou mi držel přes ústa, stáhl dolů a chytil mě za rameno. Zaznamenal jsem, že v té druhé drží provazy, kterými jsem ho předtím svázal.
„Co to mělo znamenat?“ Sykl.
„Promiň.“ Zamumlal jsem tiše.
„Jenom promiň?!“ Najednou mě pustil a odstrčil mě trochu dál, jako by se mě štítil. Rychle jsem se k němu otočil tak, abych mu viděl do obličeje. Čekal jsem, že bude naštvaný, zklamaný. Ale on se usmíval.
„Jak by se ti líbilo, kdybych ti udělal to samé?“ Zamyslel se.
„Moc ne,“ neodpustil jsem si odpověď a radši ustoupil o krok vzad.
Pokrčil rameny. „Stejně to zkusím.“
Ustoupil jsem o dalších pár kroků.
„Ale no tak, neutíkej,“ řekl a vydal se směrem ke mně.
Dál jsem ustupoval, ale najednou jsem o něco zakopl a začal padat. Schody…? Vykřikl jsem, když jsem se udeřil hlavou o hranu schodu, ale bylo to spíš překvapením, než bolestí. Ta se dostavila až po pár vteřinách.
„Hej! Opovaž se mi tu omdlít.“ Kaorův hlas ke mně přicházel jakoby z velké dálky. Všechno bylo takové přitlumené. Barvy, zvuky, vůně… Jenom ta bolest pořád sílila. Za chvíli ale všechno nahradila tma a já za to byl vděčný.

Poslední dobou jsem sem chodil s otcem často. Míval tu práci a já si to tady mezitím prohlížel. Bylo to tady zvláštní. Čas od času hranici přeběhla nějaká kočka a já z toho měl radost. Kočky se se mnou vždycky mazlily a předly, ale hned jak se objevil otec, začaly vrčet a utekly pryč.
Dnes jsem zašel dál než obvykle. Kolem byly stromy a koček bylo hrozně moc. Zvědavě si mě prohlížely a mňoukaly. Napadlo mě, jestli jsem už náhodou nepřešel hranici. Pravděpodobně ano, ale bylo mi to jedno. Věděl jsem, odkud jsem přišel.
Kočky začaly seskakovat ze stromů a běžely ke mně, třely se mi hlavičkami o nohy a prosebně mňoukaly. Sedl jsem si na zem a začal je hladit.
Takhle jsem tam strávil asi půl hodiny. Začalo se stmívat, tak jsem se vydal zpátky a kočky běžely za mnou.
Už jsem šel celkem dlouho a okraj lesa pořád neviděl, takže jsem začínal panikařit. Cesta trvala až moc dlouho.
Rozběhl jsem se a kočky také zrychlily.
Les se ponořil do tmy a korunami stromů prosvítal měsíc. Bylo mi jasné, že jsem se ztratil. Zastavil jsem se na místě a rychle dýchal. Kočky se taky zastavily.
Lehl jsem na zem a začal se s nimi mazlit. Snažil jsem se nebrečet a vymyslet, co udělat. Vzduch byl chladný, ale jejich kožíšky hřály. Předení mě uspávalo, tak jsem si jedno kotě přitáhl k sobě, stulil se do klubíčka a připravil se na to, že ráno budu pěkně rozlámaný.

Když jsem se probudil, kočky byly pryč a slunce už bylo vysoko na obloze. Posadil jsem se a rozespale mžoural kolem, abych zjistil, co mě vlastně probudilo.
„Ne, vážně to roste jenom tady, tak si už nestěžuj. Však to přežiješ. Já tuhle trasu chodím třikrát za měsíc.“
„Taky by ses konečně mohla začít chovat jako dáma. Poddaní z tebe mají legraci.“
Srdce mi začalo bušit rychleji, když jsem ty hlasy zaslechl. Sice zněly celkem zdaleka, ale znamenalo to, že se dostanu ven z lesa. Rychle jsem si stoupl a z toho rychlého pohybu se mi zatmělo před očima.
„Dáma? To je velice relativní pojem.“
Rozběhl jsem se za hlasy.
„Neříkám ti, že se máš změnit. Jenom před nimi čas od času zahraj menší divadýlko, to pomůže.“
Každým krokem jsem je slyšel jasněji.
„Za to mi nikdo z nich nestojí.“
Málem jsem do nich vrazil. Já zíral na ně, oni na mě. Byli dva, ona a on. Překvapeně na sebe pohlédli. Dívka si přede mě klekla, aby překonala výškový rozdíl a zvědavě se na mě podívala. „Co tu děláš, maličký?“
„Ztratil jsem se.“ Zamumlal jsem. „A nejsem žádný maličký!“
On si taky klekl. „Fajn. Kolik ti je?“
Hrdě jsem vypjal hruď. „Deset!“
Ušklíbl se. „Jsi maličký.“
„Nejsem!“ Zaprotestoval jsem. Pak jsem se nadechl, abych se uklidnil. „Mohli byste mě vyvést ven z lesa?
Ona mě chytila za ruku. „Kde bydlíš?“
„Hodně daleko, ale s tátou sem poslední dobou jezdím. Líbí se mi to tady, jsou tu kočky. Mám je rád.“
„Takže… Ty nepocházíš odsud?“ Zeptala se.
„Odsud?“
„Tady vládne král Christian.“ Vysvětlila mi. „Takže jsi přešel hranice.“
Zamračil jsem se. „Aha. Dovedete mě tam už konečně? Mám hlad.“
„Nestačilo by, kdybychom ti ukázali cestu? Pospícháme.“ Nervózně si prohrábl vlasy a pak se zvedl ze země.
Vzdorovitě jsem našpulil rty. „Ne!“
Ona se taky se smíchem zvedla. „Holt půjdeme trochu dál.“
Zmateně jsem se na ně zadíval. „Dál? Neříkejte mi, že pocházíte odsud!“ Asi jsem vypadal doopravdy vyděšeně, protože mě hned začali uklidňovat.
„Samozřejmě, že ne, maličký.“
„To je dobře. Protože lidi odsaď jsou zlí, víte? Pořád vyhlašují nějaké války a tak.“ Drmolil jsem.
Naklonil hlavu na stranu. „Nikdy jsem neslyšel, že by král téhle země vyvolával války.“
„Ale náš král to říká, takže je to pravda!“ Stál jsem si za svým. Zakručelo mi v břiše a já nasadil zmučený pohled. „Půjdeme už?“

Začal jsem se radovat, když mě vyvedli z lesa.
„Odtud už trefíš?“ Zeptala se mě.
„Táta už mě určitě hledá.“ Vysvětlil jsem. „Za chvíli mě určitě najde.“
„Jsi si tím jistý?“
Přikývl jsem.
Rukou mi prohrábl vlasy a usmál se. „My už musíme. Měj se tu dobře.“
„Děkuji.“ Řekl jsem ještě a sledoval, jak vchází zpátky do lesa.
„Kaori!“ Když mi zmizeli z dohledu, objevil se otec.
„Tati!“ Vypískl jsem nadšeně a rozběhl se k němu, abych mu řekl o těch lidech, kteří mi pomohli ven z lesa.

Všechno mě bolelo. Nevěděl jsem proč. Nepamatoval jsem si, co se mi stalo. Jediné co jsem věděl, že ten sen byl doopravdy zvláštní. Ale ať jsem se snažil jakkoliv, nemohl jsem si vzpomenout na tváře těch lidí, kteří mi pomohli.
Slabě jsem zasténal bolestí a pomalu otevřel oči. Bylo mi hrozně špatně.
„Probouzí se.“ Oznámil hlas, který jsem rozhodně slyšet nechtěl.
Co tu dělá Mirch? Proběhlo mi hlavou.
„No konečně,“ zavrčel Kaoru.
Vyjeveně jsem si je oba prohlížel. Pohnul jsem se, že se zvednu, a sykl bolestí.
„Nehýbej se.“ Přikázala mi Mirch. „Pravděpodobně máš otřes mozku. Jak ti je?“
„Špatně.“ Zamumlal jsem. To jediné slovo hrozně bolelo.
Povzdechla si. „Podrobněji.“
„Hrozně mě bolí hlava. Je mi špatně. Chce se mi spát.“ Každé slovo, každá slabika, každé písmeno bylo utrpení.
„Pamatuješ si něco?“ Zeptala se.
Prudce jsem zavrtěl hlavou a hned zalitoval, že jsem to udělal.
„Vymýšlí si.“ Sykl Kaoru.
„Já hodnotím, co mu je.“ Odsekla. „Jdi ke mně domů, ve skříni v ložnici mám lahvičky s léky, přines tu hned druhou zprava nahoře.“
„Nejsem žádný sluha.“
Zvedla se ze země a nasadila povýšený pohled. „Já, Miranda Mirch Anemone, ti právem dědice nařizuji, abys to sakra přinesl!“
„Nenávidím tě.“ Odpověděl jí naštvaně a rozběhl se pryč ze sklepa.
Absolutně jsem nechápal, co mu Mirch právě řekla.
Začala přecházet po místnosti a nahlas přemýšlela. „Byl jsi v bezvědomí asi osm minut. Aspoň to tvrdí Kaoru. Pravděpodobně otřes mozku, podle příznaků to tak vypadá.“ Nadechla se a pokračovala dál. „Bydlím kousek odtud, takže Kaoru ty léky přinese brzy. Do dvou minut, hádám. To by ti mělo pomoci od bolesti. Pak budeš muset asi týden ležet a nic nedělat.“
„Proč mi pomáháte?“ Zašeptal jsem. „Kaoru to stejně nahlásí králi.“
Pokrčila rameny. „Můj důvod znáš, a on mi něco dluží. A pochybuji, že by tě král po dnešku nechal popravit.“
Po dnešku? Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, o čem mluví. A pak mi to došlo. Ona věděla, že král a Kaoru spolu něco měli.
Než jsem stihl začít protestovat, do místnosti vběhl Kaoru s malou lahvičku v ruce s průhlednou tekutinou uvnitř. „Tady to máš.“ Řekl posměšně a hodil lahvičku Mirch, která ji zručně chytila. Prohlédla si ji, pak ji otevřela a přiložila mi ji k ústům. „Vypij to,“ přikázala mi.
Poslechl jsem ji, ta bolest byla nesnesitelná. „Nepomohlo to.“ Zamumlal jsem naštvaně.
„Počkej pět minut.“ Poradila mi. Pak se obrátila na Kaorua. „Potřebuje odpočívat.“
Podezřívavě přimhouřil oči. „Co tím chceš naznačit?“
„Že se budeš muset podělit o postel.“ Řekla to tak, jako by to byla naprosto normální věc.
„Ani nápad!“ Vyjekl.
„Však ty jsi na to zvyklý, ne?“ Pronesla kousavě. „S Christianem se o ni dělíš pořád.“
Trochu znejistěl. „To je něco jiného.“
„Fajn, tak si třeba spi na zemi.“ Pokrčila rameny. „A teď ho odnes do postele.“
„Nejsem sluha!“
„Příště už může jít sám, ale lék ještě nezačal působit. Potřebuje se tam nějak dostat.“
Christian? Pořád jsem byl omámený bolestí, tak mi to nedocházelo. Sledoval jsem Kaorua, který přišel až ke mně, předklonil se, vsunul mi pod tělo ruce a rychle se zase – se mnou v náruči – narovnal.
„To bolí!“ Neubránil jsem se zafňukání.
„Nestěžuj si.“ Odsekl.
Po schodech to bylo ještě horší a já se modlil, aby ten lék konečně zabral. Mirch šla za námi. Pravděpodobně ho hlídala, aby mě cestou nevyhodil z okna.
Konečně jsme došli až k posteli v ložnici. Čekal jsem, že mě položí, ale nestalo se tak.
„Proč mě pořád držíš?“ Zeptal jsem se tiše.
„Až mě pustíš, tak já tebe pustím taky.“ Zavrčel.
Ani jsem si neuvědomil, že v rukou svírám jeho triko. „Promiň.“
Položil mě na postel a odstoupil trochu dál. „Kde mám sakra spát?!“
Mirch zrovna vcházela do pokoje, když odpověděla. „Buď překonej ten tvůj divný odpor a lehni si k němu, nebo spi na zemi.“
„Já bych byl radši, kdyby spal na zemi.“ Zamumlal jsem. Matně jsem si uvědomoval, že už můžu normálně mluvit.
Mirch se rozesmála. „Gratuluji, teď udělá to druhé.“
„Na zemi je to tvrdé.“ Odpověděl Kaoru a sedl si na druhou stranu postele.
„Jestli mu něco uděláš, tak…“ Mirch se tajemně usmála. „Přece víš, co se stane.“
„Fajn, tak už padej pryč z mého domu.“
Se smíchem odešla pryč.
„Opovaž se mít v noci nějaké divné choutky.“ Řekl Kaoru a lehl si do postele, co nejdál ode mě.
„Mm.“ Zamumlal jsem. Lék už vážně začínal působit. Byl jsem ospalý a bolest byla pouze mírná. Schoulil jsem se do klubíčka – jako vždycky – a usnul.