Ten druhý - Kapitola 4

Rychle jsem si dal ruku před pusu, ale už bylo pozdě. Oba dva si mě všimli.
„Zdravím,“ řekl jsem tiše a snažil se být neviditelný. Se skloněnou hlavou jsem je sledoval.
Králi se najednou po tváři rozlil šťastný úsměv. Jako by zapomněl, že se zrovna pohádal s Mirch. „Kaoru, co tu děláš? Dal jsem ti přece pro dnešek volno.“ Pak se zamračil. „Ty sis ostříhal vlasy?“
Pohledem jsem se zatoulal k Mirch, která nás pozorovala. Ve tváři měla tak zuřivý výraz, až jsem sebou trhl. Zase jsem pohlédl na krále. „Já… Neměl jsem co dělat, nemyslím si, že se mi to volno nějak moc líbilo. A ty vlasy mi už vadily. Navíc si myslím, že takhle vypadají lépe,“ zamumlal jsem, „pane.“
Král si stoupl a došel až ke mně. Natáhl jednu ruku a prohrábl mi vlasy. Ztuhl jsem.
„Asi máš pravdu,“ pronesl zamyšleně. „Vážně vypadají dobře.“
Ustoupil jsem o dva kroky vzad a narazil do zdi. Snažil jsem se o nenucený úsměv, ale nemyslím, že se mi to nějak zvlášť dařilo.
„Vážně ti to sluší.“ Řekla Mirch, která najednou stála vedle mě. Pravděpodobně sem došla, když jsem si povídal s králem.
Vyděšeně jsem na ni zíral a doufal, že neprozradí mé tajemství. Ale popravdě – moc jsem tomu nevěřil.
Král se na ni podrážděně zadíval. „Ty jsi ještě tady? Padej pryč, než na tebe pošlu stráže.“
Povzneseně se zasmála. „Dobře, už jdu.“ Když to říkala, nedívala se na krále, ale na mě. „Uvidíme se později, Kaori.“ Pak se otočila na podpatku a se smíchem vyklouzla dveřmi pryč.
Král nechápavě zavrtěl hlavu. „Ani si nepamatuje tvoje jméno. Vážně to s ní jde z kopce.“
Polkl jsem. Bohužel si moje jméno pamatovala až moc dobře.
„Kaoru, vážně nemůžu nic udělat s tím tvým volnem. Na tvé místo dnes nastoupil někdo jiný, tak to budeš muset vydržet,“ oznámil mi král.
„Chápu, pane.“ Přikývl jsem a sledoval, jak odchází pryč.
Chvíli jsem ještě zůstal v místnosti a přemýšlel. Proč je ke mně král tak milý? Jaký měl vztah s Kaoruem? A proč Mirch neprozradila moje tajemství? Povzdechl jsem si a otevřel dveře.
Už jsem vůbec neměl náladu na nějaké zkoumání, tak jsem se vydal nazpátek. Ale to jsem nevěděl, koho potkám před vchodem do hradu.
„Já věděla, že se tu ukážeš,“ řekla Mirch.
„Proč jsi neprozradila moje tajemství?“ Zeptal jsem se a podezřívavě si ji prohlížel.
„Měla jsem? Můžu to napravit, jestli chceš.“
„Ne!“ Odpověděl jsem až moc rychle.
Z úst jí unikl tichý smích. „Dobře. Stejně bych to tomu zmetkovi neřekla, jen ať si to neví.“
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že tím zmetkem myslí krále. Zkoumavě jsem se na ni zadíval a snažil se jí ve tváři najít jakoukoliv známku lži. Nic jsem nenašel, tak jsem to nakonec vzdal. „Proč ses s králem hádala?“ Zeptal jsem se opatrně.
Naštvaně zasyčela. „Do toho ti nic není.“
Chystal jsem se protestovat, ale napomenul jsem se. Uklidni se, zná tvoje tajemství. „Chápu. Potřebuješ ještě něco?“
Bez odpovědi se otočila a rozešla se pryč.
„Beru to jako ‚ne‘.“ Zamumlal jsem.

Když jsem přišel zpět do domu mého milovaného bratříčka, šel jsem se podívat do sklepa, abych zjistil, jestli je pořád v bezvědomí. Ležel na tom stejném místě, na kterém jsem ho nechal. Jeho blonďaté vlasy ostře kontrastovaly se šedí podlahy.
Chvíli jsem ho ještě pozoroval a pak vyšel po schodech nahoru.
Prohledal jsem kuchyni a naprosto šťastný zjistil, že je plná jídla. Sedl jsem si ke stolu a na posezení toho spořádal nejméně čtvrtinu.
„Dobré.“ Řekl jsem si spokojeně sám pro sebe.
Rozhlédl jsem se kolem, zvedl se a začal hledat ložnici. Sice ještě nebyl večer, ale já byl ospalý.
Rozveselilo mě, že postel je hodně veliká. Kašlal jsem na to, že na sobě mám pořád staré oblečení a zachumlal se do peřin.
Už jsem skoro spal, když jsem si uvědomil, že vůbec nevím, kdy se mám zítra dostavit do hradu a co dělat. Ale spánek všechny starosti odnesl pryč.

Probudilo mě klepání na domovní dveře.
Bylo divné, že to bylo slyšet až sem do ložnice. S povzdechem jsem se vyhrabal z vyhřáté postele a trhl sebou, když jsem na kůži ucítil ranní chlad.
Prohlédl jsem si oblečení, které jsem měl na sobě. Asi jsem se ve spánku hodně převaloval, protože bylo hodně pomuchlané.
Klepání neustávalo, tak jsem se šoupavým krokem vydal ke dveřím. Pomalu jsem je otevřel a zadíval se na osobu, která na mě naštvaně hleděla zpod hustého obočí. Hned jsem tu osobu poznal. Pan… Sice jsem si nemohl vzpomenout na jeho jméno, ale z vyprávění Kaorua jsem pochopil, že je to někdo jako jeho nadřízený, kterému se zpovídá.
„Už jsi měl dávno pracovat.“ Vyštěkl.
Zíral jsem na něj a snažil se pod mlhou rozespalosti pochopit, co říká. „Omlouvám se. Zaspal jsem. Jenom se převleču a hned přijdu.“ Uklonil jsem se mu a doufal, že mi odpustí. Přes vlasy, které mi spadly do obličeje, jsem sledoval jeho stále rozzuřený výraz.
„Ať jsi na hradě do půl hodiny. Přijdeš o minutu později a vykopnu tě.“ Zakřičel na mě. „Král s tebou chce mluvit.“ Dodal už trochu mírněji. Pak se ale ušklíbl. „Zase.“
Zamrkal jsem. „Rozumím, pane.“
Natáhl se po klice a než jsem si uvědomil, co chce udělat, zabouchl mezi námi dveře.
„Dědek jeden.“ Zavrčel jsem si sám pro sebe.
„Já to slyšel!“ Vyštěkl hlas za dveřmi.
Já pouze zrudl a utekl zpátky do ložnice, kam jsem šel najít nějaké Kaoruovo oblečení, které by mi bylo.

Před hradem na mě už čekal Pan Dědek a v obličeji měl podrážděný výraz. „Padej do hlavního sálu, drzoune.“
Rychle jsem přikývl a rozběhl se dovnitř. Matně jsem si uvědomoval, že běžím kolem stráží, kteří tu včera nebyli.
Před hlavním sálem jsem se zastavil a přemýšlel, jestli nemám radši někam utéct. U dveří bylo rovnou pět strážců.
Ruku jsem položil na kliku, dveře otevřel pouze na malou škvíru a vklouzl dovnitř. Pak jsem je za sebou tiše zavřel.
V místnosti jsem krále neviděl, tak jsem popošel pár kroků dopředu.
Najednou mě někdo objal kolem pasu a přitiskl k sobě. Polekaně jsem vypískl, skoro jako holka.
„Nechtěl jsem tě vylekat,“ zašeptala mi ta osoba do ucha a mně podle hlasu docvaklo, kdo to je. Král. V puse jsem měl najednou sucho, pokusil jsem se polknout.
„Konečně jsme zase sami.“ Zavrněl tiše a stiskl mě ještě pevněji.
Voněl po vanilce.
Takový s ním měl Kaoru vztah? Tak proto byl sál zvukotěsný.
„Jsi nějak zticha.“ Jemně mě kousl do ucha a moje tělo ztuhlo. Zasmál se mé reakci. „Chceš si hrát?“ Rukama mi zajel pod triko a já se kousl do rtu.
„Jenom je mi trochu špatně.“ Pronesl jsem a zaznamenal, že se mi třese hlas.
„Tak ti udělám dobře.“ Teď rukama zajel za lem mých kalhot.
Snažil jsem se vymyslet, jak se z toho vykroutit, ale…
Vanilka. Všude jsem cítil vanilku. Chutná taky on jako vanilka? Pomyslel jsem si, ale hned se okřikl, na co to vlastně myslím.
Najednou si mě k sobě otočil čelem a než jsem stihl nějak zareagovat, jednou rukou mi zaklonil hlavu a svými rty se dotkl těch mých.
Nevěděl jsem co dělat. Bylo to nečekané.
Nemohl jsem ho odstrčit. Zaprvé mě držel moc pevně a zadruhé byl král. Mohl mě nechat popravit!
Dohrát hru do konce nebo se nechat zabít? Jedno lepší než druhé. Ale nakonec jsem se rozhodl.
Zajel jsem mu rukama do vlasů, které byly překvapivě jemné. On mě za to kousl do rtu a to mě donutilo trochu pootevřít ústa. Hned toho využil k tomu, aby mi do nich vnikl jazykem.
Zavřel jsem oči a snažil se spolupracovat. Jestli to nedojde dál, bude to v pořádku.
Líbal mě, pevně mě k sobě tiskl a já mu polibky oplácel se stejnou vervou.
Pak mě ale líbat přestal, popadl mě do náruče a donutil mě tím znova vypísknout. Neprotestoval jsem. Omotal jsem mu ruce kolem krku a čekal, co udělá.
Donesl mě až k trůnu a postavil mě před něj. „Zůstaň takhle,“ řekl tiše.
„Rozumím, pane.“ Pronesl jsem přiškrceným hlasem.
Povzdechl si. „Kolikrát ti mám ještě říkat, abys mi nevykal?“ Pak klesl na kolena a než jsem si stačil uvědomit, co chce udělat, vyhrnul mi triko a rty mi přejel po těle.
I když jsem to nechtěl, moje tělo na ten dotek zareagovalo.
„Koukám, že někdo je rád, že se ho dotýkám,“ zašeptal a já v jeho hlase zaslechl touhu.
Třásl jsem se a nebylo to zimou. Bylo to směsicí strachu a vzrušení.
Něžně mě políbil na břicho a pokračoval směrem nahoru k bradavkám. U nich se zastavil, zaklonil hlavu a zadíval se mi do očí. „Mám pokračovat?“ Zeptal se a na tváři mu hrál úsměv.
„Ano.“ Vydechl jsem a snažil se netřást.
Jednu bradavku mi olízl. Bylo to pouhé kmitnutí jazyka, ale stejně to stačilo k tomu, aby mi s úst unikl tichý sten. Párkrát to zopakoval a pak mi ji jemně zkousl. Opřel jsem se o trůn, protože jsem měl pocit, že se každou chvíli zhroutím na zem.
Přesunul se k druhé bradavce a začal mi přes kalhoty hladit rozkrok. Znova jsem zasténal.
Zase mě začal líbat po těle, ale tentokrát to byly tak něžné doteky, až mi z nich naskočila husí kůže. Dech se mi zrychlil.
Pak mi začal stahovat kalhoty a moje vzrušení najednou opadlo. Aspoň jsem si to myslel, i když jedna část mého těla pořád zůstávala tvrdá. Začal jsem panikařit. Co když ho mám jinak velkého než Kaoru? Věděl jsem, že je to poněkud absurdní myšlenka, ale stejně…
Znova mě políbil na odhalené břicho a všechny starosti mě rázem opustily. Zavřel jsem oči a užíval si jeho doteky.
Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem byl nahý. Rty pořád přejížděl po mém těle, ale rozkroku se vždy vyhnul. Začínal jsem z toho být nervózní.
Najednou do mě jednou rukou strčil a já spadl přímo do pohodlí trůnu.
Třetí vypísknutí za den.
Král se zvedl a něžně mě políbil na rty. To mi ale nestačilo. Za jeho dlouhé vlasy jsem si ho přitáhl těsně k sobě a začal ho tvrdě líbat. Překvapilo ho to, tak pár vteřin nic nedělal, ale pak zase převzal iniciativu.
„Nikdy jsi takhle nespolupracoval.“ Jeho rty se otíraly o mé, když mluvil.
„Všechno je jednou poprvé.“ Odpověděl jsem.
Narovnal se a mě to zamrzelo. Ale jen na chvilku. Zase si klekl a tentokrát udělal něco mnohem lepšího, než bylo všechno předtím.
Jemně mi olízl vnitřní stranu stehna a pak můj úd uchopil do úst.
Tentokrát bylo zasténání hlasitější.
Přejel mi po něm jazykem, od kořenu ke špičce, a když jsem slabě zakňučel, udělal to znova. Pak trochu přitlačil a já slastí zaklonil hlavu.
Rukama mě chytl za nohy, přitáhl si mě blíž k sobě, takže jsem napůl ležel a napůl seděl, ale celou dobu mě pořád dráždil jazykem.
Prsty mi začal přejíždět kolem té dírky a mně tělem projel třas, když mi jeden prst zasunul dovnitř. Trochu to zabolelo, ale bolest přebila slast, když mi špičku údu začal tvrdě sát.
Potom do mě zajel i druhým prstem, ale žádná bolest se už nedostavila. Hned po druhém prstu následoval třetí a další sten mi vyklouzl z úst, když s nimi vevnitř začal pohybovat.
Najednou se ode mě odtáhl a prsty vyndal.
„Ne.“ Zamumlal jsem roztřeseným hlasem.
Zase stál na nohou a začal si ze sebe stahovat oblečení. Se mnou si při svlékání hrál, ale teď pospíchal a byl svlečený ihned. Ani jsem si nestihl prohlédnout jeho tělo, protože se ke mně okamžitě přitiskl. Tvrdě mě políbil a vnikl do mě.
Vykřikl jsem mu do úst v návalu bolesti zkombinované se slastí. Rukou mi uchopil úd, který jsem měl citlivý z předchozích hrátek a začal po něm přejíždět. Bolest díky slasti ustoupila trochu do pozadí.
Přirážel celkem rychle a tvrdě, takže bolest začala ustávat asi až po dvou minutách. Vždycky když část bolesti zmizela, tak se slast zvýšila. Každý příraz ze mě vyrážel nový sten. Znova mě políbil a já ho pevně objal.
„Kao…ru.“ Tiše zasténal jméno mého bratra, ale bylo mi to jedno. Já jsem teď byl Kaoru. A té pozice jsem se nechtěl vzdát.
Slast se pořád zvyšovala a já to už nemohl vydržet. „Prosím, prosím, prosím.“ Křičel jsem a ani nevěděl proč. Slast pořád stoupala a já toužil, aby přestala a zároveň aby nikdy neskončila.
„Prosím…“ Rukama jsem sklouznul z králových zad a snažil se najít něco, čeho bych se mohl chytit. Nakonec jsem prsty obtočil kolem opěrek trůnu a ponořil se do té hrozné slasti, která mi proudila celým tělem. Svaly se mi samy napjaly a já zaslechl, jak král zalapal po dechu a pak se ve mně rozlilo něco horkého. V tu chvíli mi úd stiskl pevněji a to už jsem to nevydržel. Tělem mi proběhla ohromná slast a taky jsem vyvrcholil.
Král ze mě vystoupil, objal mě a přitiskl k sobě tak pevně, až jsem spadl z trůnu a vzal ho sebou.
Choval mě v náručí jako malé dítě a mně se to líbilo. Zaposlouchal jsem se do tlukotu jeho srdce a užíval si vůně vanilky.
„Nebyl jsem na tebe dnes moc tvrdý?“ Zeptal se po chvíli.
„Ani ne.“ Zavrněl jsem a přitiskl se k němu ještě víc. Cítil jsem se v bezpečí.
Pohladil mě po vlasech. „Měli bychom se obléct, jinak se budou ostatní divit, proč jsme tu tak dlouho.“
„To je jedno,“ řekl jsem naštvaně.
„Taky tu chci s tebou zůstat, vždyť víš.“ Najednou mě pustil a zvedl se. Otráveně jsem zakňoural a pak si sedl. Pozoroval jsem ho, když se oblékal. Ten obrácený striptýz se mi líbil.
Když byl hotový, zvedl ze země moje oblečení a hodil mi ho. „Taky se obleč, abys tu před strážemi nebyl nahý.“
Zrudl jsem při té představě a začal na sebe rychle navlékat oblečení.
Počkal, dokud jsem nebyl úplně oblečený, pak mi podal ruku a pomohl mi zvednout se.
V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. „Pane králi, pane králi! Přijeli sem ze sousední země. Co máme dělat? Nevíme, jestli nechtějí náhodou rozpoutat válku a…“
V tu chvíli se král zamračil, což byl úplný opak jeho předchozího výrazu. Rychle došel ke dveřím a otevřel je. „Jaké jsou další informace?“
Jeden ze strážců hlasitě polkl a zase pokračoval: „Jeden z nich nese listinu, prý je od jejich krále. Mají s sebou zbraně. Když jsme jim řekli, že máte něco na práci, popadli lidi, kteří byli nejblíže a teď je drží jako rukojmí.“
„Takže to tady je teď nebezpečné? Myslíte, že mohou vzít i někoho dalšího?“
Strážce váhavě přikývl.
Král si povzdechl. „Rozhlaste po hradě, že dnešní směna se ruší. Ať se všichni zamknou v domě a nevylézají, dokud jim to nedovolím. Hned si s vyslanci ze sousední země půjdu promluvit, doufejme, že se to vyřeší brzy.“
„Rozumím, pane.“ Odpověděl strážce a spolu s ostatními strážci se vydal pryč.
„Kaoru!“ Zavolal na mě král přes sál a já k němu ihned přiběhl. Rychle mě políbil na čelo a řekl: „Jdi domů, máš zase volno.“
Najednou jsem si vzpomněl na to, co jsem měl už dávno říct. „Řekni Mirch, že Angela má horečku.“
Bez odpovědi odešel.

Když jsem došel domů, začal jsem pochybovat o tom, že vyspat se s králem byl dobrý nápad. Bylo to krásné, ale… Ale byl jsem zvěd.
Rozhodl jsem se jít zkontrolovat Kaorua, abych aspoň chvíli myslel na něco jiného. Seběhl jsem po schodech a rozhlédl se po sklepě. Nebyl tu. Určitě se někde schovává. Došel jsem na místo, kde předtím ležel, ale nebyl tam. Vyděsilo mě to.
Najednou po mně někdo zezadu skočil, zakryl mi rukou pusu, abych nekřičel a zasyčel mi do ucha: „Co sis myslel, bratříčku?“