SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ten druhý - Kapitola 3

Vypadal tak šťastně, když mi vysvětloval, jak to tady chodí. Měl jsem z toho ještě horší pocit, než předtím. Proč jsem si já blbec radši nezalezl někam do křoví?
„Hej,“ na tváři mě zalechtal něčí horký dech, „posloucháš mě vůbec?“
Trhl jsem sebou a zadíval se na Kaorua, který se nade mnou skláněl. „Jasně!“ Odpověděl jsem a nasadil úsměv neviňátka.
Narovnal se a taky se usmál. „Chceš ještě něco vědět?“
Váhavě jsem zavrtěl hlavou. Už jsem věděl všechno, co jsem potřeboval.
„Mám žízeň. Mohl bys mi dát něco k pití?“ Zamumlal jsem. Přišla chvíle, které jsem se asi obával nejvíc.
Neodpověděl, jenom vesele přikývl a začal hledat pití.
Sáhl jsem do tašky a přitom jsem nahmatal jednu úplně plnou láhev vody.
Nechci to udělat, ale musím.
Vytáhl jsem to, co jsem potřeboval. Malou skleněnou lahvičku, kterou mi dal králův čaroděj. Otevřel jsem ji a čichl si k jejímu obsahu. Žádná vůně. Ani předtím, ani teď. Lahvičku jsem sevřel v ruce a čekal, až mi Kaoru nalije pití.
„Tady to je!“ Přímo pod nos mi strčil až po okraj naplněnou sklenku.
Usmál jsem se a vzal ji do prázdné ruky. „Děkuji.“ Všiml jsem si, že si taky nalil. To znamenalo, že můj úkol bude lehčí.
Kaoru opatrně položil svou sklenku na parapet okna.
„Hele, podívej!“ Vykřikl jsem najednou a ukázal oknem ven.
„Co?“ Zadíval se směrem, kterým jsem ukazoval.
Já toho hned využil a nalil obsah lahvičky do jeho pití. Pozoroval jsem, jak přebytečná tekutina přetéká přes okraj.
„Nic nevidím.“ Kaoru se na mě podíval v tu samou chvíli, co jsem schoval lahvičku.
„Měl jsem pocit, že jsem zahlédl třínohou kočku. Asi utekla.“ Řekl jsem.
Posmutněl. „Chudáček kočička, mít tři nohy musí být strašné.“ Natáhl ruku a zvedl svou sklenku k ústům. Za chvíli ji prázdnou položil nazpátek. Zkoumavě se na mě zadíval. „Proč nepi-“ Větu už nedokončil. Jeho tělo spadlo bezvládně k zemi.
„To bylo rychlé.“ Zamumlal jsem překvapeně. Bylo mi řečeno, že je to ten nejlepší nápoj na uspávání. Měl mi usnadnit práci s jeho zabitím.
Sáhl jsem do tašky a vytáhl svůj nůž. Sedl jsem si k jeho tělu a zvedl ruku do vzduchu, aby pak nůž zajel hlouběji.
Ale nedokázal jsem to. Věděl jsem, že to nedokážu, ale stejně jsem to zkusil.
Seděl jsem vedle něho celé minuty. Nůž jsem už dávno uklidil zpátky. Bylo mi jasné, že když jsem do nezvládl napoprvé, tak to nezvládnu ani teď.
Zase jsem sáhl do tašky a vytáhl pevný provaz. Nejsem já to ale šikovný, že jsem připravený na každou situaci?
„Takže dobře.“ Povzdechl jsem si. „Doufám, že tu máš sklep.“ Zvedl jsem se a začal běhat po domě.
Nakonec jsem sklep našel. Vedly do něho naprosto obyčejné dřevěné dveře, které byly stejné jako všechny ostatní.
Vrátil jsem se ke do kuchyně a popadl Kaorua a provaz.
„Těžký!“ Zafňukal jsem. Lekce posilování zdarma.
Nejhorší asi byly schody do sklepa. Několikrát mi podklouzla noha a já málem spadl.
Položil jsem Kaorua a provaz na zem. Začal jsem se rozhlížet kolem. Bylo tu celkem čisto a teplota byla jen o něco nižší.
Klekl jsem si na zem a začal Kaorua svazovat. Ten provaz mě štval, nešel pořádně utáhnout.
Naštěstí jsem to jakž takž zvládl. Ještě jednou jsem překontroloval uzly a vydal se ze sklepa pryč.
Potřeboval jsem na vzduch. Možná vzduch vyčistí moje špatné svědomi.
A možná ne.
Venku bylo teplo a já hned přehodnotil svůj názor, že ve sklepě není zima.
„Zdravím tě, Kaoru! Co tu děláš? Obvykle chodíš ven až k večeru.“
Podíval jsem se, kdo to na mě promluvil. Byl to nějaký stařík, který vypadal celkem sympaticky.
„Prostě jsem najednou dostal chuť jít ven.“ Odpověděl jsem a byl na sebe pyšný za to, že jsem vlastně ani nelhal.
„Ale stejně je to zvláštní.“ Řekl stařík. Pak se ke mně naklonil a spiklenecký hlasem zašeptal: „Víš, kdo se vrátil?“
Zamrkal jsem. Měl bych to snad vědět? „Ne, nevím.“
„Čarodějka.“ Stařík nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Je divné, že lidé onemocní vždy, když tu není.“
Jenom jsem s přihlouplým úsměvem přikyvoval. Kdo je čarodějka? Kaoru mi o ní nic neřekl.
Stařík si svou mlel dál. „Angela má horečku, takže až dneska půjdeš na hrad, tak o tom čarodějce řekni. Zašel bych za ní sám, ale asi by mě nepustili. Však víš proč.“
„Samozřejmě, že jí to řeknu.“ Měl jsem problém. Absolutně jsem nevěděl, o co jde.
Staříkův obličej se rozzářil. „Děkuji ti, Kaoru.“ Otočil se a začal se belhat pryč.

Prošel jsem bránou do hradu a ihned se zastavil. Asi by se zastavil každý. Červený koberec, závěsy, ozdoby... Prostě skoro všechno. Vypadalo to, jako by to někdo polil červenou barvou.
Nebo krví.
Zatřásl jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnal, ale nepovedlo se.
Mám pocit, že se mi přestává líbit červená.
Zase jsem se rozešel a hledal jakoukoliv známku života. Všude ale bylo prázdno. A taky podezřele čisto. Nikde ani smítko prachu.
Zatočil jsem na roh a uviděl poněkuď obtloustlejší služku, jak myje obrazy na stěnách. Zjistil jsem, že je tu někdo živý a to mi zatím stačilo.
Hned jak si mě všimla, tak se usmála. „Ahoj Kaoru. Jdeš za králem?“
Zajímalo by mě, proč jsou na mě všichni tak milí...
„Zrovna teď hledám čarodějku.“ Řekl jsem a čekal, co mi na to odpoví.
Odfrkla si. „Ta se teď hádá s králem. Zase. Divím se, že si tohle král nechá líbit. Jo, jiný by ji už nechal za ty všechny urážky popravit, ale on?“ Nechápavě zavrtěla hlavou.
Začínal jsem být doopravdy zvědavý. Na čarodějku i na krále.
„A kde teď jsou?“ Zeptal jsem se opatrně.
„Kde asi? Zapomnětlivko! Ty hrozně rád zapomínáš, co?“ Vesele se zasmála. „Vždycky se přece hádají v hlavním sále, tam jsou přeci zvukotěsné dveře.“
Taky jsem se zasmál. „Děkuji.“
Mávla rukou. „Ale, není zač. Ale teď upaluj, potřebuji to tady uklidit.“
Přikývl jsem a rozběhl se chodbou dál. Hledal jsem cokoliv, co by mi napovědělo, kde je hlavní sál.
Upoutaly mě černé, dvoukřídlé dveře s (samozřejmě) červeným rámováním. Klika byla pravděpodobně zlatá. Po stranách stáli dva strážci. Věděl jsem, že tohle bude ten hlavní sál. Chystal jsem se už otevřít, ale jeden ze strážců mě zadržel.
„Promiňte, pane Kaoru, ale král má teď velmi důležitou schůzku. Doporučoval bych vám, abyste přišel zítra. Jestli ale doopravdy potřebujete jít do sálu, tak buďte maximálně potichu. Přejete si tedy jít dovnitř?“
Rozhodně jsem přikývl na souhlas a druhý strážník otevřel dveře. Když jsem vešel dovnitř, tak je za mnou zase potichu zavřel.
Nevím co jsem čekal... Ale tohle rozhodně ne.
Král seděl na červeném trůně a hádal se s čarodějkou. Na tu jsem se ale teď nesoustředil. Na krále byl podezřele mladý. Ale pak jsem si uvědomil, že je to démon. Démoni vypadají mladě vždycky. Černé vlasy měl dlouhé až po pás a svázané do culíku.
Pak jsem se zaměřil na čarodějku. Byla ke mně otočená zády a naštvaně ječela na krále. Měl jsem pocit, že jsem ten její hlas už někde slyšel... A taky její vlasy mi připadaly povědomé.
A pak jsem si to konečně uvědomil. Mirch.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že Mirch tu teď stojí kousek ode mě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Když tu zůstanu, tak si mě později všimne. Když se pokusím utéct, tak si mě taky možná všimne.
Ze zoufalství jsem se zaposlouchal do hádky.
„Co si to jako myslíš, idiote? Chováš se ke mně jako k obyčejné poddané! Já mám platit daně? Já? Zabiju tě! Ne... Prokleju. Budeš litovat!“ Ječela Mirch. Překvapilo mě to. Když jsem ji potkal, tak byla pořád klidná. Ale ještě divnější bylo, že králi tykala.
„Klid, Mirch.“ Uklidňoval ji král. Narozdíl od ní vypadal klidně. „Vždyť tvoje daně budou jen poloviční a jestli se budeš chovat takhle, tak tě budu nucen potrestat.“
„Ne, odmítám! Zabiju tě, prokleju! Udělám z tebe žábu!“ Mirch to ani v nejmenším neuklidnilo.
Král si povzdechl. „Vždyť přeci ve skutečnosti kouzlit neumíš.“
Naštvaně si založila ruce v bok. „Jak to můžeš vědět? Jak si můžeš být jistý tím, že tě v tu žábu neproměním?“
Už toho jejího ječení měl asi plné zuby, protože nasadil povýšený výraz. „Promiň Mirch, ale takhle se vážně chovat nemůžeš. Přikazuji ti, abys ihned vypadla z téhle místnosti. A co mi řekneš na to, že mě štveš a že ty daně budeš platit?“
„Co ti na to řeknu?“ Hrozivě zavrčela. „Tohle.“ Rychle došla až ke trůnu, naklonila se a dala královi facku.
Stráže byli venku a nemohli tomu zabránit. A já už byl tak vynervovaný, že jsem se začal smát jako šílený.

Dodatek autora:: 

Jsem zlá, že ano? Od posledního dílu uběhlo už tolik času... A to proto, že jsem se vůbec nedostala na počítač a mohla jen na notebook, na kterém se mi hrozně píše. Fajn, přiznávám! Jsem taky hrozně líná. Laughing out loud

Věnováno těm, kteří si najdou čas na komentář. ^^

4.933335
Průměr: 4.9 (15 hlasů)