SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ten druhý - Kapitola 6

Byla válka. Otec hlídal u hranic a já tam byl s ním, protože nepředpokládal, že boj proběhne tady.
Naposledy jsem tu byl před rokem. Vypadalo to pořád stejně. Rozhlehlá pláň, kterou rozděloval les a značil, kde naše země končí a začíná druhá.
Když nastala výměna stráží, vklouzl jsem do lesa. Tentokrát jsem si s sebou vzal křídu a na stromy kreslil šipky, abych věděl, kudy jsem šel. Byl jsem na sebe pyšný, že mě to napadlo.
Z větve stromu seskočila kočka a zvědavě se na mě zadívala.
„Čičičí!“ Zavolal jsem a sedl si k ní na zem, abych si ji pořádně prohlédl. Byla skoro celá černá, až na bílou špičku ocasu. Pohladil jsem si ji, ale neměl jsem to dělat, protože zavrčela a kousla mě do ruky. Rychle jsem se zvedl. „Zlá kočička!“ Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Možná ze mě cítila psy.
Šel jsem dál a přemýšlel o své poslední návštěvě Kouzelného lesa. Chtěl jsem ty lidi z minula znova potkat, což bylo poněkud naivní přání.
Čím dál jsem byl hlouběji v lese, tím více jsem si všímal toho, že některá místa jsou otrhaná. Zbylé stonky z rostlin ještě nezvadly, tak to muselo být nedávno.
I když… Vadnou vůbec květiny, které mají pořád kořeny?
„Sakra, přestaňte žrát tu šantu!“
Ten hlas jsem poznal. Ta holka z minula… To přece nebylo možné. Přesto jsem se za tím hlasem rozběhl.
Byla to ona. Vlasy měla tmavší, ale jinak vypadala naprosto stejně.
„Kočko jedenáct, kočko dvacet tři, kočko padesát, ta šanta tu není pouze pro vás,“ říkala třem naprosto stejně vypadajícím kočkám, které na ni obdivně hleděly. Možná měly na krku nějaké štítky s čísly, co já vím.
Když si mě konečně všimla, ušklíbla se a kočky mávnutím ruky odehnala pryč. „Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím, maličký.“
„Mě taky nenapadlo, že tu budeš.“ Pronesl jsem kousavě, ale v duchu jsem skákal radostí. „A neříkej mi maličký.“
Usmívala se. „Co tu děláš?“
Pokrčil jsem rameny. „Táta tu dělá strážce, kdyby sem náhodou poslal král Christian další vojsko.“
Její úsměv zmizel. „Christian žádná vojska neposílá. To ten starý dědek!“
„Starý dědek?“ Zamyslel jsem se. „Tím myslíš našeho krále?“
Přikývla.
„Ne,“ zaprotestoval jsem. „Sám říká, že druhý král poslal vojsko jako první.
„Tak lže.“ Odsekla.
Povzdechl jsem si. Nejsem tu s ní ani dvě minuty a už se hádáme. „Minule jsem se tě ani nezeptal na jméno.“ Rozhodl jsem se změnit téma. „Tak jak se jmenuješ?“
Znova se usmála. Byl jsem za to rád. „Přátelé mi říkají Mira.“

Něčí ruka mi cuchala vlasy. Otevřel jsem oči a ospale zamžoural na osobu, která mě probudila.
„Promiň,“ zašeptal král, „nechtěl jsem tě probudit.“
„Nevadí.“ Zamumlal jsem a rozhlédl se po pokoji. Kaoru tam už nebyl. Sedl jsem si a přemýšlel, co tu vlastně král dělá.
Zezadu mě objal kolem ramen. „Jsi hrozně neopatrný. Jenom ty můžeš jen tak zakopnout o schody.“
„Mm.“ Zamručel jsem a opřel se o něj. Takže si myslel, že jsem prostě zakopl na schodech. I když… Vlastně to byla pravda.
„Je ti dobře?“ Zeptal se a opřel si bradu o temeno mé hlavy.
Srdce mi začalo bušit rychleji. „Jo, je mi dobře.“ Hlava mě už vůbec nebolela.
Zasmál se. „To jsem rád.“ Jednou rukou si začal hrát s lemem mých kalhot.
„Christiane, Christiane…“ Do pokoje vešla Mirch a nechápavě vrtěla hlavou. „Na pět minut se od tebe vzdálím a ty ho hned probudíš jen proto, že máš chuť na sex?“
Král mě hned pustil. Já pouze zrudnul a sklonil hlavu. Král Christian… Proč mi to jeho jméno nedošlo dřív?
„Neříkej mi křestním jménem. Nemáš na to právo,“ ignoroval její poznámku.
Ušklíbla se, popošla směrem k nám a sedla si na okraj postele. „Ty víš, že mám na to větší právo, než kdokoliv jiný.“ Povzdechla se. „A padej na hrad, máš povinnosti. Nechals‘ ty idioty ze sousední země zavřít a nic jiného. Prasárničky počkají.“
„Já jsem král, záleží na mě, je jedno, kdy to vyřídím.“ Řekl a nasadil povýšený výraz.
Chvíli jsem přemýšlel, o čem to vlastně mluví, ale pak mi to došlo. Do hradu přece přišli lidé z mojí země.
Mirch z kapsy vyndala lahvičku. „To je tvůj lék.“ Hodila mi ji a já se ji pokusil chytit. Nepovedlo se mi to a spadla na postel. Zvedl jsem ji, podezřívavě si ji prohlédl a pak vypil její obsah.
„A teď padej pryč.“ Rozkázal jí král.
Zvedla se z postele a uklonila se. „Jak si přejete, pane.“ Odpověděla mu posměšně a se smíchem odešla pryč.
Vypadal naštvaně, tak jsem se k němu naklonil a opatrně ho objal. „Nevztekej se kvůli ní, Christiane,“ uklidňoval jsem ho, „nestojí ti za to.“
„Máš pravdu.“ Povalil mě na postel a taky mě obejmul. Tiskl se ke mně a zase mi rukou cuchal vlasy. „Myslíš, že bych se prostě mohl vzdát trůnu?“ Zeptal se mě najednou.
„Proč?“
„Už mě to prostě nebaví.“ Zamumlal. „Pořád řešit nějaké důležité problémy, dávat rozkazy… Navíc zase hrozí válka.“ Objal mě pevněji. „Mirch by se na post vládce hodila víc. Kdyby si tolik nehrála na zlou a tenkrát neudělala tu chybu, tak by byla dobrá královna.“
„Možná.“ Odpověděl jsem mu a přemýšlel o tom, co mi právě řekl o Mirch. Absolutně jsem to nechápal. Budu se na to pak muset zeptat Kaorua a doufat, že mě nezabije.
„Umíš vůbec odpovědět více slovy, než jedním?“ Řekl a škádlivě mě zatahal za vlasy.
„Samozřejmě!“ Odsekl jsem.
Tiše se zasmál. „To ti nevěřím.“
„Mm.“
„Tak co si myslíš o Mirch jako královně?“ Vrátil se zpátky k tématu.
Chvíli jsem o odpovědi přemítal. „Že bych si zalezl pod stůl a doufal, že po mně nebude nic chtít.“
„Myslím to vážně.“ Řekl mi.
Kousek jsem se od něho odtáhl, abych mu viděl do očí. „Já to taky myslím vážně.“
Zamračil se. „Možná bych dokázal zařídit, aby Mirch byla královnou. Vždycky si to tak přála. Jsem král na nic. Je čím dál bojů s druhou zemí. Nedokážu to zastavit. Mirch by to dokázala.“
Z té jeho nálady jsem byl zmatený. Nevěděl jsem co říct. „Myslím si, že jsi dobrý král,“ odvětil jsem opatrně.
„Ostatní poddaní ne,“ pronesl kousavě.
S povzdechem jsem se mu schoulil v náručí. „Přestaň se už kritizovat, nelíbí se mi to.“
„Počkat… Nesmím se kritizovat jenom proto, že se to nelíbí tobě?“ V jeho hlasu byl slyšet náznak smíchu.
„Porozuměl si tomu dobře.“ Odpověděl jsem.
Zasmál se a já za to byl rád.
„A teď bys už měl zase spát.“ Pobídl mě. „Předtím jsem tě probudil, musíš to dohnat.“
„Fajn.“ Zavřel jsem oči a poslouchal tlukot jeho srdce. Ten zvuk mě uspával.
Přemýšlel jsem o Mirch. Jak by ona mohla být královnou? Absolutně jsem to nechápal.
„Spíš?“ Zeptal se mě Christian po chvíli.
„Ano.“ V podstatě to ani nebyla lež. Už jsem nebyl ani pořádně vzhůru.
Rukou, kterou měl pořád v mých vlasech, mi zajel na záda. „To je dobře.“

Dodatek autora:: 

Já vím, je to krátké. Ale nápady se pořád schovávají za gaučem, takže... Laughing out loud Navíc se už blíží konec školního roku a já se celé odpoledne a noci učím či spím. ^^"
Tenhle díl je v podstatě celý "postelový". A ať vás nenapadají žádné úchylárny! Laughing out loud
Věnováno těm, kteří si najdou čas na komentář. Smile

4.95
Průměr: 5 (20 hlasů)