Sparkless: Double Bang - Kapitola 16.

Homura se krčil za jedním rohem a horečně přemýšlel.
O pozornost se mu v hlavě pralo několik elementárních otázek.
Umře?
Proč se s ním Nanami nudí?
Rozejdou se po tom všem?
A je fakt, že i přes to všechno by ho nejraději odtáhl do nějakého temného rohu, v tenhle okamžik vážně tak nevhodný, nebo je to jen jeho pocit?


„Kyouko! Nech mě! Slyšíš? Já ne- Hej! Já nechci!“
Hibikiho z hlubokého zamyšlení vytrhl Ritsučin hlas. Kyouko ho před dobrými deseti minutami nechala sedět v kuchyni a vytratila se do poschodí. Podle všeho kvůli tomu, aby sehrála roli zprostředkovatele osudu.
Nasucho polkl, když se na schodech ozvaly kroky. Respektive zvuky zápasu.
„Ritsuko! Nebuď jak malá!“ Sestry měly skoro totožný hlas, v Kyoučině ale teď zazněl tón rozeného generála. Hibiki se otřásl. V příštím okamžiku dveřmi zahlédl záblesk hnědovlasé postavy, která sklopýtala ze schodů a ihned se ohlédla. Hibiki si domyslel, že Kyouko postavila doprostřed schodů a odmítá se hnout.
„Kyouko,“ zakňučela Ritsuka a chytila se jednou rukou zábradlí. „No tak!“
Nejmladší Homurová ale náhle zvedla hlas. „Seber se, Ritsuko!“ Seběhla schody, popadla svou starší sestru za zápěstí a navzdory jejím horlivým protestům ji vtáhla do kuchyně. Hibiki vykulil oči, ale nic neříkal. Nějak nevěděl co.
Kyouko Ritsuku vtlačila do židle naproti Hibikimu.
„Vy dva,“ řekla potom, opět tím velitelským tónem, „si teď promluvíte! A vyjasníte si to mezi sebou!“
„Ale…“ zkusili to oba dva, Kyouko však mírně povytáhla obočí a zpražila je tak ledovým pohledem, že oba raději nechali své protesty vyšumět. Oběma Kyouko najednou připomínala Seijiho a to takovým způsobem, že to nebylo ani vtipné.
„Máte si to asi dost, co říct,“ pokračovala Kyouko.
„Já jí tedy co říct nemám,“ zamumlal Hibiki, v němž se opět zažehl ten uražený, tvrdohlavý plamínek vzdoru.
Ritsuka se odvážila střelit přes stůl rychlým pohledem, ale hned zase očima uhnula stranou, jako kdyby se bála navázání očního kontaktu.
„Kuš, Hibiki,“ okřikla ho Kyouko. „Já teď jdu nahoru a přísahám, že jestli si to mezi sebou nesrovnáte, tak… víte, ani nevím, co bych vám udělala, ale vzhledem k tomu, jak mě ty vaše utrápené ksichty vytáčejí, asi by to nebylo nic pěkného!“
Hibiki chtěl možná ještě něco dodat, Kyouko se ale otočila na podpatku a s hlasitým dusáním vyběhla do patra. Ozvalo se bouchnutí dveří.
V místnosti nastalo ticho přerušované jen rytmickým tikáním hodin.
„Hibiki, já…“ začala po chvíli Ritsuka slabě, Hibiki ale zavrtěl hlavou.
„Já to vážně nechci slyšet,“ řekl chladně a díval se při tom na desku stolu. Nechtěl riskovat pohled do její tváře, protože hrozilo nebezpečí, že by to mohlo narušit jeho dokonalou obranou hradbu.
Ritsuka se zamračila a odhrnula si vlasy z čela. Neměla brýle a kdyby se Hibiki odvážil podívat se na ní, všiml by si, že má oči pořád znatelně červené.
„Já jen, že…“ Ritsuka se zarazila a skousla si dolní ret, jako kdyby váhala.
„Vůbec nevíš, jak to bylo,“ řekla nakonec. Hibiki si odfrkl.
„Udělal jsem si docela přesný obrázek,“ odsekl Hibiki a založil si paže na prsou. Ritsuka se zamračila, opřela se dlaněmi o desku stolu a nahnula se přes něj k Hibikimu.
„A to je ono! Udělal sis svůj naprosto chybný obrázek!“ Hlas už jí rezonoval pomalu narůstající sebejistotou. Hibiki se konečně odhodlal a vzhlédl. Ritsuka měla na tváři odhodlaný výraz. Výraz s nímž by přeprala i medvěda, kdyby chtěla.
„Tak jaký obrázek jsem si měl podle tebe udělat?“ zeptal se Hibiki a pohlédl jí do očí.
Ritsuka zničehonic zrudla a odvrátila se. To Hibikiho překvapilo. Ritsuka přece nikdy…
„Já nevím, mohl jsi s tím počkat až ti to vysvětlím. Třeba. Nebo jsi mohl vejít dovnitř, když jsi Fujikiho viděl!“ Ritsuka couvla od stolu a odhrnula si ofinu z čela. „Proč jsi se vůbec neozval? Klidně jsi ho nechal…“ nedořekla, ale bylo to spíš hanbou než čím jiným.
„Nevypadala jsi, že by ti to vadilo!“ ohradil se Hibiki a také vstal. Ritsuka si zase jednou uvědomila, jak je Hibiki teď vysoký.
„Vážně? Já si to vlastně docela užívala. TO JSI TAKOVÝ IDIOT?!“ Poslední větu na něj přímo zakřičela. Hibiki nedokázal potlačit ten reflex a o krok ucouvl. Ritsuka pohodila hlavou, až se jí kaštanově hnědé vlasy sesunuly do čela.
„To sis vážně myslel, že bych něco měla s Fujikim?!“
„Ne, ale čekal jsem, že ho nenecháš na sebe sáhnout.“
Nastal okamžik ticha. Ritsučina pozornost těkala mezi tím, co Hibiki právě řekl a faktem, že s tmavými vlasy má ještě modřejší oči než kdy dřív.
„Cože? Co myslíš, že jsem měla dělat? Prorazit zeď jeho hlavou?“
Hibiki se cítil jako idiot, ale vyslovil to dřív, než se stihl zarazit: „Dřív by ti to nedělalo problém.“
„Už mi není patnáct, Hibiki! Nemůžu si dovolit to, co dřív!“
„To je hodně slabá výmluva!“
„Tak co ode mě chceš slyšet, krucinál?“ rozkřikla se zničehonic Ritsuka. „Že jsem byla blbá, když jsem se ti nevrhla kolem krku už dávno? Že tě miluju?“
Vzhlédla právě včas, aby se střetla s jeho průzračně modrým pohledem, přesně v okamžiku, kdy váhavě přikývl.
A pak nastalo ticho.

„Fajn, uklidni se, Seiji. Už jsi byl v horším situacích,“ mumlal si Homura neslyšně pod vousy. Jeho podvědomí se mu v příští chvíli upřímně zasmálo. Jo, to určitě. Horší v jakém smyslu? Myslím, že zastřelení, jakože vážné zastřelení ti nikdy nehrozilo. Yuu měl nakonec maketu a ani tehdy nebyl takový maniak jako byl teď Kobayashi.
Opatrně nakoukl za roh a ještě opatrněji se zpoza něj přesunul za opodál stojící kontejner. Jeho překvapivě přesný smysl pro orientaci ho naváděl přesně k uličce, kde ještě před chvíli byl jejich pronásledovatel.
Dostat se mu za záda… vážně se to líp řeklo než udělalo.
Ale on tam prostě nechtěl zůstat. Potřeboval ukázat, že to má pevně v rukou.
V hlavě mu pořád běželo to,c o předtím řekl Nanami. Takže on se taky zamyslel nad tím, kam jejich vztah vede? A podle všeho se nad tím zamýšlel stále, zatímco on si na to už nějaký ten den nevzpomněl.
Jak by taky mohl, když v posledních dnech musel řešit věci jako cihla v okně, vybuchující poštovní zásilka, otrávený pes, milostné problémy jedné z mladších sester, na povrch vyplouvající sklony k agresivitě druhé mladší sestry a tak podobně?
Promnul si čelo a nakoukl za další roh.
V příští chvíli se prudce stáhl zpátky a zhluboka se nadechl, protože přesně za tím rohem stál Kobayashi.
Tep srdce se mu adrenalinem zase nahnal do vyšších obrátek. V duchu zaklel a otřel si dlaně zborcené ledovým potem do kalhot. Doufal, že Hibiki jeho sestry opravdu dobře hlídá.
Kolik nábojů v té hračce tak mohl mít? A kolik jich už vůbec vyplýtval? Teď by byl rád jasnovidcem, aby věděl, jak usilovně se má v duchu modlit. Nerad by totiž skončil s kulkou v nějaké choulostivé části anatomie, i když co se týče kulek, tak to byla choulostivá asi KAŽDÁ část anatomie. I když byla pravda, že by asi lépe snášel průstřel ramene než ledviny.
Nasucho polkl a znovu vyhlédl zpoza rohu. Kobayashi k němu byl otočen zády a zřejmě se soustředil na místo, kde byli Nanami a Yuu. Homura doufal, že se v nejbližších několika vteřinách nerozhodne jít k nim blíž, protože on těch pár vteřin potřeboval na tiché poděkování životu za vše, co mu dopřál. Když to vzal kolem a kol, nebylo toho málo. Skvělí kamarádi, úžasná rodina a naprosto velkolepý přítel, kterého miloval víc než si byl ochoten připustit.
A najednou si uvědomil, že by nerad přišel byť o jednu z těch věcí. Nudí se Nanami v jejich vztahu? Bezva, ale Homura k tomu bude mít co říct a rozhodně to neodsouhlasí. A jestli si kdo myslel, že se rval s Yuem, nebo kýmkoliv jiným, ještě neviděl, jak moc byl Homura připraven rvát se za jejich vztah.
Horlivě přemýšlel, jak se k tomu blbci dostat bez toho, aby si vysloužil slušivou díru do žaludku. Stále váhal, protože… protože nebyl sebevrah.
Nemohl tam přece jen tak naběhnout, no ne? Musel by nej- PRÁSK!
Za zvuku tříštícího skla se roztříštilo světlo pouliční lampy, která stála jen pár metrů od Kobayashiho. Homura se přitiskl blíž k oprýskané zdi a zmateně se rozhlédl. V příští vteřině se rozletělo sklo i v druhé lampě a uličku v níž Kobayashi stál zalila tma, mírně ředěná jen matnou září, která se drala mezi zataženými žaluziemi v jednom okně.
Homura nechápavě pohlédl do tmy. Dobře, jestli tohle byla karma, tak jí musel mít pořádně nahrabáno. A nebo Kobayashi musel být ve velkém mínusu. Každopádně to znamenalo jednu věc. Kobayashi nemohl vidět absolutně nic, protože roj jisker z první lampy mu vybuchl kousek od hlavy. Tím pádem tu byla slušná šance že se díval přímo, nebo alespoň směrem ke světle. A nic vám noční vidění nepohnojilo tak jako pohled do jasného záblesku světla.
Seiji se sklonil a rozhodl se. Teď nebo nikdy. A vzhledem k tomu, že v něm pořád ještě žhnul ten kyselý, žlučovitý hněv, který pocítí každý, komu hrozí, že se něco stane jeho nejbližším. A že Homura nebyl na zvládání hněvu nikdy zvlášť expert.

Kobayashi slyšel šramot, ale neviděl vůbec nic. Slepě se rozehnal pistolí, ale zaváhal. Viděl moc filmů, kde se zbloudilá kulka odrazila ode zdi a trefila střelce do čela. Se svým IQ si samozřejmě neuvědomoval, že šance, že se to stane, je velice mizivá.
Neměl čas nad tím přemýšlet příliš dlouho, protože v příští chvíli ho cosi silou, za kterou by se nemusel stydět ani profesionální zápasník, přirazilo k nejbližší zdi a dost nevybíravým způsobem mu tvář protlačil podél řady obnažených cihel.
„Myslíš, že doteď jsem ti zničil život?“ zasípal mu Homura do ucha a přitlačil mu obličej ještě hloub do hrubé omítky. Kobayashi cítil, jak se mu v odřeninách pomalu začíná perlit krev.
„Ty jeden..“ zavrčel Kobayashi na oplátku a zkusmo stiskl spoušť zbraně, kterou stále svíral v dlani. Už mu bylo jedno, jestli se kulka odrazí a vystřelí mu ten zbytek mozku, který si ještě nepřipekl na vnitřní stranu lebky drogou, z hlavy. Teď mu šlo jen o jedno a to, pokusit se udělat totéž Homurovi. U něj ale převzal otěže vztek a na strach nezbyl čas.
Zkroutil Kobayashimu pravou paži do tak nepřirozeného úhlu, že jen pohled na to bolel, a udeřil mu zápěstím o zeď.
Kobayashi si myslel, že je vcelku slušný rváč, ale co mu to bylo platné proti někomu, kdo měl přes metr osmdesát, velkou část posledních několika let strávil na fotbalovém hřišti nebo v bitkách a lomcoval jím takový vztek, že by byl schopen prorazit hlavou zeď. V nejlepším případě cizí hlavou.
Po několika dalších úderech nemohl jinak než pistoli pustit. Homura jí prudce odkopl dál do uličky a znovu přirazil svého protivníka na zeď.
„Ty zkurvysyne,“ zamumlal a jak svíral Kobayashimu překřížené ruce za zády, trhl prudce dolů, aby se svezl na kolena. „Jestli jsem kdy nenáviděl Yua, tak kam se hrabe na tebe. Protože on byl jen zbabělec, dítě, které si nahánělo sebevědomí! Ale teď,“ přitlačil koleno Kobayashimu mezi lopatky, „teď už jsme dospělí. A to dává celé téhle věci úplně jiný rozměr.“
„Všechno sis to zasloužil,“ řekl Kobayashi slabě, jak mu Homura tlačil tvář proti zdi.
Kdyby Homura dával větší pozor, všiml by si, že Kobayashi se jednou nohou zapřel o zeď. V příštím okamžiku se od ní prudce odrazil a vyvedl tak Homuru z rovnováhy. Ten překvapeně povolil sevření a Kobayashi mu v předklonu zabořil rameno do břicha.
Homura naštěstí zažil horší fauly a tak se pokusil jít po směru rány, aby co nejvíc zmenšil její sílu. V nedokonalém kotoulu se svezl k zemi a ihned se zase hrabal na nohy. Kobayashi si promnul bradu a odplivl si. K Homurově nemalému potěšení se mu přes tvář táhly dlouhé pruhy odřenin.
„Seiji!“
Homura přemohl touhu spustit oči z Kobayashiho, ale věděl, že to by mohla být poslední chyba, kterou v životě udělá. Promnul si loket, který si narazil při svém nepříliš povedeném kaskadérském kousku a mávl rukou směrem ke konci uličky, kde hádal, že právě stojí Nanami a Yuu.
Chvíli přemýšlel, co by měl říct, aby to neznělo, jako z béčkového akčního dramatu, které nízkorozpočtové televizní stanice vysílají okolo druhé hodiny ráno. „Nepleťte se do toho,“ vybral si nakonec, i když to jeho kritéria příliš nesplňovalo.
„Cože?!“ Slyšel uražený tón v Nanamiho hlase. On ale nechtěl, aby se Kobayashiho dotkl někdo kromě něj. Jestli už odplata, tak už pořádná.
„Dobře, řeknu to takhle, Shiro. Nepleťte se do toho a pokud možno jděte pryč, protože se chystám udělat něco, u čeho bych byl nerad, kdyby mě někdo viděl, ano?“
Nastalo několik vteřin ticha a Homura si všiml, jak Kobayashimu přes tvář přeletěl stín obav.
„Budeme za rohem. Máš deset minut.“ To se ozval Yuu, následovaný hlasitým protestem.
„Cože? Ne! Já tady…“
„Klidně ho odtáhni a pověs ho za kapucu na nejbližší strom, Yuu. Prostě nechci, aby tohle někdo viděl.“
Shirogane se zarazil. Tohle byl tón, s kterým se nedalo hádat. Tón staršího bratra, který se každé živoucí bytosti zavrtal až na dno mozku a našel to primární nervové připojení. Nanami se nejistě ohlédl po Yuovi, který sotva znatelně kývl a oba dva jako jeden muž zase zmizeli za rohem.
Kobayashi se otočil a když zjistil, že jsou zase pryč, sklouzl pohledem zpátky k Homurovi, který si jediným pohybem rozepnul bundu a stáhl si ji z ramen.
„Vybral sis špatnou rodinu,“ řekl Homura a usmál se. „A tvoje jediná šance z toho vyjít víceméně nezraněný právě odešla.“
„Cože?“ Kobayashiho najednou opouštělo sebevědomí, jako kdyby někdo vytáhl zátku.
„Víš, proč jsem se poslední roky tak zklidnil? Proč jsem se nepral? Proč jsem nerozbil hubu každému, kdo přede mnou zmínil slovo b******t? Jenom kvůli Nanamimu.“ Pohodil hlavou, aby mu do očí neklouzaly prameny hnědých vlasů. „Naposledy, co jsem se zapletl do nějaké rvačky bylo vlastně s Yuem. A pokud si dobře pamatuju, ty jsi utekl.“
Kobayashi neodpověděl. Homura mezitím odhodil svojí bundu na chodník a beze spěchu si rozepínal pásek hodinek, které měkce dopadly do bundy jen několik vteřin poté.
„Víš, už dost dlouho mě nikdo takhle nevytočil. A ještě dýl jsem neměl šanci si ten vztek pořádně vybít. Takže, bych ti měl na jednu stranu možná i poděkovat.“

Trvalo to míň než deset minut. Nanami seděl zády opřený o nejbližší pouliční lampu a nervózně si trhal záděry, zatímco Yuu si opodál pokoušel zapálit cigaretu. Oba tak nějak chápali, jak to Homura prožívá, ale Nanami byl na jednu stranu i uražený. Vždyť jemu Kobayashi ublížil stejně jako Homurovi!
Yuu se po svém společníkovi nejistě podíval. Nervozita z něj přímo sálala. Ne, že by se mu divil. Ulička v níž Homuru nechali byla ponořená do tmy a pořád tu byla možnost, že to nedopadne tak dobře, jak by si přáli.
Nanami podle všeho přemýšlel o tom samém.
Jejich obavy ale necelých osm minut později rozehnal sám Homura, který vyšel z uličky, jako kdyby byl na nákupu, a upravoval si límec. Krom toho, že měl rozcuchané vlasy a jedno oko hrozilo, že se do druhého dne zabarví pořádným monoklem, vypadal nezraněně. Popotáhl si rukávy a zamířil k nim. Nanami se vyškrábal na nohy, ale zůstal stát na místě.
„Hotovo,“ řekl Homura, když k nim dorazil.
„Nevrátí se?“ Nanami se na něj podezřívavě zamračil, ale Homura zavrtěl hlavou a natáhl k němu ruku. Nanami na něj ještě několik vteřin upřeně zíral, než si poraženě povzdechl a za ruku ho vzal. Yuu protočil oči, ale nekomentoval to.
„Takže to určitě za měsíc nezačne znova?“ přidal se i Yuu a konečně se mu podařilo škrtnout zapalovačem připálit si konec úzké cigarety.
„Řekl bych, že ne,“ zavrtěl hlavou Homura, když pomalu vyšli směrem k Homurovo domu.
„Řekl bys?“ povytáhl obočí Yuu, Homura se ale jen usmál.
„Jestli ho dají v nemocnici dohromady a bude si pamatovat, jak se mu to stalo,“ řekl napůl pobaveně. Všechen vztek byl najednou pryč a on mohl zase dýchat. Navíc, zítřek vypadal růžově. Nikdo nebyl zraněný. Nanami nikam neodjížděl jako před dvěma lety. A všechno šlo dál.
„Co přesně jsi mu udělal?“ zeptal se Nanami jistě, který si změny nálady svého přítele dobře všiml.
„Nechtěj vědět.“
„Koukám, že tys taky jednu schytal,“ podotkl Yuu a nezapáleným koncem cigarety si poklepal pod oko. Homura si volnou rukou sjel k vlastní tváři a lehce se dotkl zarudlé kůže.
„Neohlídal jsem jeden loket,“ připustil. „Už jsem vyšel ze cviku.“
„To doufám neznamená, že se do toho cviku chceš vrátit,“ ozval se najednou Nanami a zvedl k Homurovi čokoládově hnědé oči. Seiji mu pohled několik předlouhých vteřin oplácel, než naklonil hlavu na stranu a zamyšleně se zeptal: „Tobě by to vadilo?“
Yuu se rozpačitě rozhlédl, protože mu bylo jasné, že tohle je nenápadný začátek nepříjemné konverzace o budoucnosti a vztazích a takových věcech, které on příliš nemusel. A pokud by už měl být svědkem nějaké partnerské rozepře na téma Jak to s námi bude dál, rozhodně by si nepřál, aby ten pár byli tihle dva.
Nanami té otázce upřel na Homuru zamyšlený pohled, ale neodpověděl. Homura ho klidně pozoroval, ve tváři vyrovnaný výraz, který vůbec nepůsobil jako výraz někoho, kdo právě vybil duši z metrákového chlapa.

Kobayashi se převalil na záda a zahleděl se vzhůru, kde se klnula temná noční obloha. Cítil zlost, vztek, ponížení, ale hlavně bolest. Bolel ho každý čtvereční centimetr těla. Bolelo ho naprosto všechno. Jen mrknutí pro něj bylo utrpení.
Zaposlouchal se do hučivého ticha města. Zdálo se, že Homura i ti dva už odešli.
S bolestným zamžikáním se vytáhl do jakéhosi polosedu a opřel se zády o zeď. Tohle je bude mrzet, pomyslel si. Udělá to všechno klidně znova, aby jim oplatil, že ho ponížili podruhé. Jeho pomsta, jak si ji plánoval, prostě nevyšla.
Chtěl se zrovna vytáhnout na nohy, když se ulicí rozezněly kroky.
Kobayashi se prudce rozhlédl a přikrčil se, aby ho kolemjdoucí nezpozoroval, koky ale postupně zpomalovaly, až se zastavily několik metrů od něj. Kobayashi vzhlédl a zamžoural na postavu, která se matně rýsovala v šeru.
„Říkal jsem ti, ať toho necháš,“ ozvalo se a postava se před Kobayashim posadila na bobek. „Ale poslouchal jsi mě?“
Kobayashi se zamračil. „Ta světla… tos byl ty?“
Aiiro se usmál. Respektive, jeho rty se smály, jasně zelené oči ale zůstaly tvrdé jako kámen. Na první pohled se dalo poznat, že Aiiro nemá náladu na žerty. Kapucu kožené bundy měl staženou do očí a ruce zastrčené v kapsách.
„Proč bych s nimi měl něco dělat?“ zeptal se s předstíranou naivitou.
„Takže jsi to byl ty.“
Aiiro neodpověděl, ale Kobayashimu bylo jasné, že odpověď zná. Místo toho se Aiiro narovnal a protáhl se. „Myslím, že ses poučil, ž s Homurovými by sis zahrávat neměl.“
„Držím nad nimi ochrannou ruku?“ odfrkl si Kobayashi a popotáhl se rovného sedu. Aiiro se na okamžik zamyslel a našpulil přitom rty jako malé dítě.
„Víš, v tomhle městě mám pár oblíbenců,“ řekl nakonec šalamounsky a pomalým krokem zamířil k jedné převržené popelnici. Sklonil se a zvedl zpoza jednoho pytle na odpadky nějaký předmět.
„Ale o tom mluvit nechci. Chci se tě zeptat, kde jsi přišel k tomuhle.“ Pozvedl zbraň, kterou Kobayashi předtím střílel. „Vím o každé pušce, o sebemenším revolveru, světlici nebo třeba taseru. Tak jak se ti povedlo sehnat tohle?“
Kobayashi neodpovídal a tak si Aiiro povzdechl, přehodil si zbraň do levačky a spatra na Kobayashiho zamířil. Ten sebou trhl a upřeně se zahleděl do hlavně, kterou v šeru sotva viděl.
„Takže?“ zeptal se znovu Aiiro a naklonil hlavu na stranu.
„Přivezl jsem si jí z Tokya, když jsem ta před pár týdny byl,“ zamumlal Kobayashi hlasem o oktávu vyšším, než obvykle. Aiiro zúžil oči.
„Takže z Tokya?“ zeptal se jako kdyby Kobayashiho přeslechl. Ten váhavě přikývl.
„Fajn.“ Aiiro ruku z pistolí sklonil a znovu se usmál. Zpod kožešiny, kterou měl lemovanou bundu, mu vykukovalo několik pramenů vlnitých černých vlasů. Netrpělivě si je odhrnul z očí volnou rukou a znovu se ke Kobayashimu přiblížil. „Takže teď mě poslouchej. Tentokrát to řeknu jenom jednou. Už nikdy se k Homurovi, Nanamimu, Ryoumovi nebo Yamamotovi ani nepřiblížíš, jasné?“ Tón jeho hlasu zničehonic potemněl.
Kobayashi se na něj zadíval s očima plnýma strachu.
„Tohle není ani varování. Tohle je prostě upřesnění faktů.“
„A co ty s tím naděláš?“
Aiiro se nad tím nedostatkem pudu sebezáchovy musel zasmát. Smál se pro Kobayashiho až nebezpečně dlouho. „Ty jsi fakt, idiot,“ zavrtěl Aiiro hlavou a volnou rukou zalovil v kapse. Vytáhl mobil a naučeným pohybem ho otevřel. Naťukal nějaké podezřele krátké číslo a přiložil telefon k uchu. Ohlédl se po Kobayashim, který se bál pohnout a když si všiml jeho vyděšeného výrazu, povzbudivě na něj mrkl.
„Á, konečně,“ zahlaholil sotva člověk na druhém konci telefon zvedl, „chtěl bych nahlásit střelbu na Botanu. Nejsem si jistý, ale myslím, že někoho zasáhli. Nevím, jaká přesně ulice to je, ale být vámi, zkusím to v postranních uličkách okolo sedmé ulice. Nebo možná někde kolem Hirasakiho… jaké? No… asi střelné… bych tak tipl…“ A po těch slovech se znovu usmál a znovu zamířil.

Homura odemkl dveře a všichni tři vešli dovnitř. Nanami s úlevou zjistil, že nikde nejsou díry po kulkách, nožích ani otisky zubů jakéhokoliv dravého zvířete. Kromě zvuku televize, který se nesl z obýváku bylo v domě ticho. Vzhledem k tomu, že napsal Kyouko esemesku ještě, když byli na Botanu, nedivil se, že je nečekají na prahu.
Zatímco Homura zamířil první do obýváku, Nanami se, sotva se jeho přítel otočil, vrhl do kuchyně, v děsivé předtuše toho, co by se mohlo v nejbližších minutách stát.
„Ahoj, Seiji,“ pozdravila Kyouko svého staršího bratra, aniž by vzhlédla od videohry, kterou v hlubokém předklonu hrála na konzoli.
„Ano, jsem v pořádku, nic se mi nestalo, zachránil jsem den,“ ušklíbl se Homura, kterého ta absence starosti od nejmladší sestry zamrzela. Kyouko stiskla pauzu a konečně se k němu otočila.
„Seiji, zaprvé, psali jste esemesku, že jste v pořádku. Zadruhé, už mi není čtrnáct. A zatřetí, tentokrát jsi tam nešel sám a poslal jsi nám sem Hibikiho, aby nás ohlídal.“
Homura musel chtě nechtě přitakat, ale Kyouko se stejně zvedl z pohovky a objala ho. „Ale stejně jsem ráda, že jste v pořádku,“ dodala. Homura se usmál, rozcuchal jí ofinu a vyšel zpět na chodbu, aby zkontroloval i druhou sestru. Přesně v tu chvíli vyklopýtal z kuchyně Hibiki, který si málem rozrazil hlavu o botník.
„Ehm, ahoj, já… ehm, už jste zpátky. Super, tak já snad abych šel…“
Homura možná nebyl nejostřejší nůž v šuplíku, co se těchhle věcí týče, ale úplný tupec taky nebyl. Sklouzl očima z provinilé Hibikiho tváře na Nanamiho, který mu stál za zády s předtím ho tak šetrně vystrčil z kuchyně. Shirogane Homurovi pohled chvíli oplácel, než sotva viditelně smířlivě přikývl.
Pán domu rázně ukázal ke dveřím. „Domů. Yuu půjde s tebou.“
„Ano, pane,“ přikývl Hibiki poslušně a protáhl se okolo staršího bratra své vyvolené jako kdyby ho měl každou chvíli zlynčovat.
„A nepáchneš sem alespoň tři dny. Protože v nejbližších třech dnech bych tě asi zabil,“ dodal.
„To naprosto chápu,“ přitakal znovu Hibiki a couval ke dveřím. Yuu za jeho zády se podle všeho upřímně bavil.
„Ale jinak, ohledně dneška…“ řekl ještě Homura, než Hibiki s Yuem zmizeli za dveřmi.
„Hm?“
„…držel ses.“
Hibiki se usmál, mávl na Nanamiho a rychle zabouchl, aby si to Homura ještě nerozmyslel. Nanami ho poplácal po lokti a usmál se. Homura k němu sklonil oči a na okamžik nastalo ticho. Oba dva si vzpomněli, že mají ještě co dořešit. A nebyla to zrovna záležitost, do které by se jim chtělo. Nanami vypadal trochu provinile a tak uhnul pohledem, prohrábl si vlasy. „Seiji, já…“ začal, ale byl přerušen Ritsukou, která zničehonic vykoukla z kuchyně. Byla rudá jako rak, což jí nikdo nemohl mít za zlé a na tváři se jí zračila obava z bratrovi reakce.
Když se Homurovi zahleděla do tváře, povytáhla obočí. „Od čeho máš to oko?“ zeptala se opatrně. Bolest najednou, jako by si vzpomněla, znovu pulsovala Homurovo tváří. Ten si ji promnul a pokrčil rameny.
„To bych nebyl já, kdybych si nepřitáhl alespoň monokl.“
„Lepší než posledně,“ pokrčil rameny Nanami.
„A ty,“ ukázal Homura na Ritsuku, ještě dostaneš přednášku staršího bratra, jasné?“
Ritsuka se zatvářila uraženě, ale nakonec pokorně přikývla a zamířila po schodech nahoru. Homura těžce dosedl na židli a promnul si tvář. Nanami přešel ke dřezu, namočil utěrku a připlácl mu ji na zraněné oko. Homura bolestně zasténal a otřel si stružku vody, která se mu spustila po spánku.
„Naposledy to bylo takové dobrodružnější,“ řekl skoro zklamaně a nezakrytým okem se podíval po Nanamim, který se posadil naproti němu.
„Buď rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo,“ usmál se Nanami, ale Homura jasně viděl stín obav, který se mu zrcadlil v očích. Odvrátil pohled a zahleděl se do podlahy.
Dobře, jeden z nich do toho kyselého jablka bude muset kousnout. Dřív nebo později.

Přesně o šest hodin a pět minut později si to mezi sebou konečně vyřešili.
Přesně o tři dny, jedenáct hodin a šestnáct minut později se Hibiki znovu odvážil vrátit do Homurovic domu.