SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 15.

„Nikam nepůjdete!“
„Ale, Seiji…“
„Ne! Minule se tam motala Ritsuka a…“
„Jak jste byli rádi, že tam je…“
„Prostě nikam nejdete!“


Stáli u ústí jedné úzké uličky a všichni čtyři nejistě nahlíželi dovnitř. Ve všech bojoval pud sebezáchovy, který se jim během let vyvinul v jakýsi samostatný smysl, s tou základní, živočišnou zvědavostí, která nutí lidi vrážet vidličky do zásuvek a pouštět draky za bouřky.
„Proč vždycky Botan?“ zeptal se nechápavě Nanami a odhrnul si z čela pramen černých vlasů, který mu tam stále vháněl vítr. „Co je na tom místě tam božího, že se tam vždycky chtějí všichni scházet? To si před sebou prostě rozložíte mapu Tamayori, podíváte se na ní a řeknete se: A helemese, Botan, takové pěkné, příhodné místečko!“ Zatímco mluvil koutkem oka pozoroval Yua, který stál opodál.
„Víš, že ani nevím?“ pokrčil Yuu rameny. „Prostě… se vědělo, že je to místo, kde se vždycky odbývají takovéhle věci.“
Homura a Nanami si vyměnili významný pohled. Takovéhle věci pro ně pro oba znamenaly velice nepříjemná, nebo dokonce život ohrožující zranění.
„Víš jistě, že je to on?“ zeptal se zničehonic Hibiki, který celou cestu zádumčivě mlčel. Všichni tři se na něj ohlédli. Vypadal hrozně. Hnědé vlasy měl rozcuchané větrem a pod očima se mu modraly široké kruhy. Navíc měl ve tváři výraz naprostého nezájmu, což u Hibikiho nebylo zrovna obvyklé.
„Úplně jistě ne. Ale s největší pravděpodobností.“
Hibiki mlčky přikývl a povytáhl si límec černého kabátu. Homura se na něj zamyšleně zadíval. Čekal, že se alespoň zeptá, kde jsou jeho sestry a jak se mu povedlo je udržet doma. Hibiki však nejevil sebemenší zájem. A Homura, respektive jeho bratrský komplex, si nemohl pomoct a dělal si starosti. Navzdory tomu, co tvrdil Nanamimu a Ritsuce, vlastně mu Hibiki ani tak nevadil.
„Jdeme?“ nadhodil a rozhlédl se po svých třech společnících.
Nanami se pokoušel zapálit si cigaretu, ale zapalovač stále nechtěl vydat toužený plamínek. Nakonec cigaretu s pohoršeným mlasknutím zasunul zpátky do krabičky a tu schoval do vnitřní kapsy bundy. „Jdeme,“ přikývl.
Yuu vyrazil jako první. Homura ho chtěl mít pořád na očích, protože si stále nebyl jistý, jestli za těmi útoky není právě on. Ale pořád se necítil tak vyděšený, jako před dvěma lety, kdy se hnal ulicemi aniž by věděl, že nejde pozdě. Tentokrát mu šel Nanami v patách a když se občas koutkem oka podíval za sebe, viděl jeho siluetu.
Krátký průvod uzavíral mlčenlivý Hibiki. Bylo až s podivem, jak velká změna se s člověkem může udát za pár dní.
Obezřetně procházeli uličkami Botanu a rozhlíželi se, jak za každým rohem čekali útočníka s baseballovou pálkou. Pomalu se blížili k místu, které si všichni čtyři pamatovali.
Vůbec se nezměnilo. Stejný popraskaný chodník s vyvrácenými dlažebními kostkami, v jehož spárách rašil plevel, stejná mírně křivá lampa, stejná zabedněná okna v přízemních patrech domů, stejné šedé, ošumělé zdi posprejované sprostými slovy a anatomicky nepřesnými obrázky jistých lidských partií.
„V člověku by to skoro vyvolalo nostalgii, co?“ nadhodil Nanami napůl žertem, ale hlas mu moc vesele nezněl. Dlaní si mnul levé rameno.
Homura podezřívavě zíral na Yua, jako kdyby čekal, že každou chvíli zpod bundy vytáhne nůž. Yuu se k němu otočil a všiml si toho mimoděčného úkroku směrem k Nanamimu, který Homura okamžitě udělal. Zatvářil se trochu dotčeně, ale raději to nekomentoval. Moc dobře si uvědomoval, jaké chyby v minulosti udělal.
Byli na místě. Na prázdném místě. Ať se rozhlíželi, jak chtěli, pořád nikoho neviděli. Hibiki si odhrnul pramen hnědých vlasů z čela a zimomřivě si přitáhl límec. „Určitě to má být tady?“ zeptal se v duchu klasických dramatických hlášek. Přitom se na Yua zadíval stejně nevěřícným pohledem, kterým ho hodnou chvíli sjížděl Homura.
„Určitě. Tedy pokud jsem si velice jasnou větu Na Botanu, ty víš kde, nevyložil špatně,“ odpověděl Yuu sarkasticky a založil si ruce na hrudníku.
„Nech si ten sarkasmus od cesty,“ utrhl se na něj Hibiki.
„Co ti sakra je, Hibiki? Poslední dobou se chováš jako…“
„Jako co, Shirogane?“
„Jako idiot. Jasně, chápu, že máš zlomené srdíčko, ale to neznamená, že se budeš chovat jako naprostej blbec!“
Hibiki si odfrkl a chtěl se proti Nanamiho ostrému nařčení ohradit, když se ozval pomalý dutý zvuk, jako kdyby někdo bušil kusem masa do sudu.
Všichni čtyři se ohlédli a zahleděli se na postavu, která se opírala o vzdálený roh a pomalounku tleskala.
„Ale to snad ne. Vážně jsem doufal, že to nebudeš ty,“ zasténal Yuu. Homura si vyměnil jediný krátký pohled s Nanamim a Hibiki si odhrnul vlasy za ucho, aby mu nepřekážely v očích.
Za dva roky se ta tvář změnila skoro k nepoznání. Ale pořád všichni čtyři věděli, o koho se jedná. Tři z nich ho totiž alespoň nějakou část svého života prohlašovali za kamaráda.
Jediný Homura se na muže, který stál před nimi, zadíval s mírným zaváháním. „Je to Kobayashi? Ti Yuovi poskoci mi vždycky trochu splývali.“
„Jo,“ přikývl Nanami, „je to Kobayashi.“

Ve dnech, kdy Yuova parta ještě vládla železnou pěstí, měla jistou hierarchii. Okrem obyčejným přicmrndů, kteří se jen občas svezli na nějaké akci, ale jinak se k Yuovi moc nehlásili a řadových členů, měl Yuu i jakési pobočníky. Lepší výraz pro to neexistoval. Pro Yua byli těmito pobočníky hlavně tři lidé. V první řadě tu byl Nanami, jediný člověk, který měl na Yua alespoň minimální vliv. Kromě něj měl ještě dva patolízaly, kteří mu odkývali každý šílený nápad, který dostal. Souta a Kobayashi. Profesionální přitakávači, řiťolezci, kteří byli za trochu uznání schopni plazit se po zemi. Nanami se na jejich úroveň nikdy nesnížil a to byl důvod, proč si na něm Yuu kdysi vylil zlost s nožem. Ale to byla už zase jiná historka. Hlavní bylo to, že Souta a Kobayashi by byli svého času ochotni podepsat Yuovi právo na využití jejich orgánů.
Nanami a Homura nikdy nezjišťovali, co se stalo se zbytkem Yuovi party, co ho policie zatkla. Měli od nich klid a to bylo důležité.
Nanami si odfoukl vlasy z očí. „Dobře, Kobayashi, tuším, že teď nám ve velice dojemné historce vysvětlíš, proč jsi nám poslední měsíc ztrpčoval živ-“
„Zničili jste mi život!“ Kobayashi tu větu vykřikl tak nahlas, až se ozvěnou několikrát odrazila od okolních domů. Rázným krokem se přiblížil k čekající čtveřici.
Nanami povytáhl obočí, až mu zmizelo za linií uhlově černých vlasů. „Aha, tak to by mě nenapadlo,“ pokýval uznale.
„Drž hubu, buzerante!“ okřikl ho Kobayashi ostře. To ovšem těžce přestřelil.
Nálada zničehonic klesla ještě hloub pod bod mrazu. Nanami sebou trhl. A v příštím okamžiku popadl Homuru, který stál vedle něj, za rukáv bundy, aby po Kobayashim hned neskočil.
„Raději gay, než trávit cizím lidem psy,“ řekl Nanami chladně a sevřel stisk na Seijiho paži. Moc dobře cítil, jak napíná svaly, ale zatím se ještě víceméně ovládal.
„Zasloužili by jste abych ty vaše čokly podřízl!“ Kobayashi na ně upřel nenávistný pohled.
„Můžu vědět, proč přesně?“ zeptal se klidně Hibiki, na kterého Kobayashiho představení vůbec nedělalo dojem. Homura se po něm ohlédl, načež znovu upřel pohled na Kobayashiho.
„Zničili jste mi život,“ zopakoval Kobayashi. Zdálo se, že to měl naučené jako frázi. „To vám samotným nedojde jak?“
Homura, Nanami, Yuu a Hibiki se rozhlédli po těch zbylých třech, jako kdyby čekali, že se jim na čele objeví nějaké znamení, které by jim napovědělo, jak tuhle hádanku rozluštit.
„Asi se necháme podat,“ pokrčil rameny Nanami a povytáhl obočí.
„To vám to vážně nedojde?!“
Nanami vylekaně o krok ustoupil a ohlédl se po Seijim, který stál za ním. Ten se na Kobayashiho nevraživě mračil, ale vypadal spíš zamyšleně než rozzlobeně. Nanami se pořád divil, jak rychle jeho přítel střídat nálady.
„Ty.“ Kobayashi ukázal na Yua. „Tys to všechno začal!“
„Já? Co jsem provedl?“ Yuu se nechápavě zamračil. Nanami a Homura se na něj podívali s tak jednoznačným výrazem, že mu ihned došlo, že toho provedl vcelku dost.
„Ty. Natáhl jsi mě do té svojí party. To byl začátek! Zlanařil jsi mě na ty kecy, že nás všichni budou respektovat a budeme největší frajeři ve městě! A jak jsme skončili?! Jako póvl, co se baví vysklíváním výloh!“
„Hele, tak tohle na mě nehodíš!“ Yuu zvedl ruce v obranném gestu a v jeho pohybech byla vidět obezřetnost, kterou se vyznačují lidé, jež jednají s šílenci. „Já tě do ničeho nenutil. Mohl jsi odejít. Hibiki od nás taky odešel a teď je v pohodě!“
Ohlédl se na Hibikiho, který upíral prázdný pohled někam za Kobayashiho.
„Dobře, obyčejně bývá v pohodě, tohle je jen,“ Yuu zagestikuloval, jak hledal to správné slovo, „fáze. Trochu depresivní fáze. To přejde.“
Hibiki si založil ruce na hrudi a zamračil se na něj.
„Ale každopádně… do ničeho jsem tě nenutil. Byli jsme děti. Hodně hloupý děti. Ale pořád děti. A tys alespoň neproseděl dva roky života ve vězení. To ve dvaceti není zrovna něco, čím bych se chlubil. Dva roky, to je desetina mého dosavadního života, uvědomuješ si to? A jak jsi z toho vyvázl ty? Pokud vím, ty jsi utekl. Ty i Souta jste se vypařili potom co…“ Najednou se zarazil a pomalu se rozhlédl.
„Aha. Už mi to asi dochází,“ zamumlal.
„Mně to teda nedochází,“ pokrčil rameny Homura. Nanami se soucitně usmál a poklepal ho po lokti.
„Klid, Seiji, ono ti to dojde. Jen tomu dej chvíli.“
Dal tomu chvíli, během níž se ozývalo jen vzdálené hučení dopravy. Kobayashi na ně pořád upíral nenávistný pohled a zdálo se, že se třese vzteky. Nanami si přitáhl bundu blíž k tělu a otřásl se při vzpomínce na tohle místo. Neměl s ním spojeno moc příjemných zkušeností.
„Už to asi mám.“ Homura si z čela odhrnul pramen vlasů způsobem, který by leckterý režisér použil do reklamy na předražený šampon. Naklonil hlavu na stranu a poklepal si prstem do brady. Nanami musel obdivovat, jak neuvěřitelně provokativně se dokáže chovat.
„Ty se v podstatě snažíš shodit na nás celý svůj zpackaný život. Yuu tě přibral do party, Nanami ji opustil a tak se z toho vlastně stala fraška, já můžu za to, že Yua zatkli a díky Hibikimu a Ritsuce ho obvinili. Ale to bych bral spíš jako důvod pro pomstu od Yua. Co to má společného s tebou? Jak řekl Yuu, ty ses odsud vypařil ještě před koncem.“
Nanami měl chuť mu varovně šlápnout na nohu, protože on Kobayashiho znal. A i kdyby ho neznal, viděl by ty varovné příznaky. Viděl, jak Kobayashi zatíná pěsti i zuby, jak sklání hlavu, jak je napnutý jako pružina.
„Víte, jak tohle město zachází s těmi, co utekli?“ zeptal se Kobayashi a hlas se mu třásl.
Nastalo ticho. Tamayori bylo jako stroj. Co nebylo dostatečně silné, to semlelo. A ještě ke všemu to byl stroj s docela jednoznačnými morálními kodexy. Historka o střetu mezi Yuem a Homurou se stala pomalu legendou. A bylo překvapením, že kdo ji slyšel, stál na Homurově straně, zvlášť protože na jeho straně byl i Aiiro a v Tamayori nebylo člověka, kdo by se chtěl postavit na opačnou stranu proti Aiirovi.
Hibiki poprvé, od chvíle, co se Kobayashi objevil, promluvil. „Vysmáli se ti?“
„Vysmáli se mi!“ Kobayashi se rozkřikl na celou ulici. „Kam jsem přišel, tam jsem byl lidem pro smích. Říkali: Jo, Yuu ten si to alespoň odsedí, ten neutekl! Zbyla mi jediná možnost!“
„Ale ne,“ zasténal Nanami, „ne poslední možnost. To je fakt jako ze špatné telenovely.“ Homura se na něj koutkem oka podíval a povytáhl obočí. Nanami se sotva znatelně pousmál.
Kobayashi si místo odpovědi vykasal rukáv. Všichni čtyři zkřivili tvář. Kobayashiho zápěstí bylo protkáno vystouplými žílami a loket měl rozedraný od vpichů. Některé z ran byly zanícené a budily dojem, že v nich každou chvíli začnou rašit houby. Celá jeho paže měla nepřirozeně bledou barvu, která jen kontrastovala s fialovými podlitinami. „Co jiného mi zbylo? Vykopli mě ze školy, neměl jsem partu.“
„Tak ses dal na drogy? A to shazuješ na nás?“ Hibiki si podrážděně odfrkl, otočil se ke Kobayashimu zády a vyšel zpátky k uličce, kterou přišli. Ostatní se na něj ohlédli. „Pardon, ale tohle na mě fakt dojem neudělá.“ Hibiki se ani neobtěžoval ohlédnout a jen mávl na rozloučenou.
V příští chvíli se ozval výstřel.
A pak ticho.
Homura s Nanamim se prudce otočili opět čelem ke Kobayashimu. Ten stál uprostřed ulice, jako by nic, a svíral v napřažené ruce zbraň. Ruka se mu třásla a v očích se mu zračila směsice úžasu a jakési zvrácené radosti.
Hibiki se sesul na kolena.
Nanami se znovu otočil a přeběhl k němu. „Co je, Hibiki, jsi v pořádku?“ Přiklekl si k mladšímu chlapci a vzal ho za ramena. Hibiki seděl na zemi a s výrazem naprostého zděšení zíral před sebe. Nanami se ohlédl k místu, kam se upíral jeho pohled. Díval se na zeď, která stála sotva dva metry od něj. A v té zdi byla díra. Díra po kulce.
Hibiki se vzlykavě nadechl a přitiskl si dlaň k ústům.
„Ty debile!“ Homura udělal několik kroků blíž ke Kobayashimu. „Co si o sobě myslíš?!“
Kobayashi sebou trhl a zamířil na Homuru. Ten se zarazil a opět ucouvl, přičemž očima hypnotizoval hlaveň. Yuu zvedl ruce v uklidňujícím gestu.
„Zničili jste mi život.“ Zdálo se, že Kobayashi se zasekl na téhle stanici. „Vy všichni… dohromady. Jste mi zničili život.“
„Klid. Polož to a promluvíme si. Hlavně… se uklidni, fajn?“ Yuu se snažil mluvit tichým, uklidňujícím tónem. Kobayashi obrátil zbraň proti němu.
„Proč bych se měl uklidňovat? Konečně vám to všechno můžu vrátit.“
On se zbláznil, pomyslel si Nanami, normálně zešílel. Znovu sklonil hlavu k Hibikimu, který se krčil před ním. Třásl se jako osikový list a po tváři mu stékaly slzy.
„To bude fajn, Hibiki.“ Nanami mu sevřel rameno. Chtěl dodat, ať se sebere, ale tušil, že on by se nechoval jinak, kdyby na něj padla tíha toho zjištění, že jen o nějaký metr unikl kulce. To by otřáslo i silnějšími povahami a Hibikimu bylo pořád jenom sedmnáct. „Neboj, to bude fajn,“ zopakoval, protože nevěděl, co jiného říct.
„Proč musíte vždycky vytahovat pistole?“ zamumlal Homura a nenápadně ukročil tak, aby stál mezi Kobayashim a Nanamim s Hibikim. Yuu se k němu pokusil otočit tak, aby zároveň nespouštěl z očí Kobayashiho.
„Tehdy to byla maketa, ty debile.“
Homurovi ve tváři škubnul jediný mimický sval. „Cože?“ zeptal se klidně.
„Maketa. Jediný způsob, kterým bych tě s tím mohl zabít, by bylo kdybych tě s tou hračkou mlátil do hlavy bez přestání několik hodin.“
„Děláš si ze mě srandu?“
Nanami obdivoval, jak oba mluví klidně, i když hádal, že mají chuť po tom druhém skočit a prokousnout mu hrdlo.
Kobayashi si mezitím uvědomil, že zase přišel o pozornost a tak zvedl ruku nad hlavu a znovu vystřelil.
Všichni čtyři sebou při tom zvuku trhli.
„Polož to, Kobayashi. Takhle si život nespravíš.“ Homura se roztřeseně nadechl, když se zbraň opět zamířila na něj. Chvíli se díval Kobayashimu do pološílených očí, než pokračoval. „Bude jen horší. Yuu by ti mohl vyprávět. Tohle z tebe frajera neudělá.“
„Co kdybych to nejdřív zkusil? A pak to můžu přehodnotit?“ Kobayashi pokrčil rameny a mávl pistolí ve vzduchu, jako kdyby to byla taktovka. Yuu i Homura při tom mimoděčném pohybu rychle couvli. Oba si uvědomovali, že tohle je mnohem vážnější, než se na první pohled zdálo.
Nanami se pokoušel vybavit si alespoň to něco málo, co si zapamatoval na Základech psychologie. Najednou litoval, že si tu přednášku nezapsal i na druhý semestr. Možná by pak tušil, co Kobayashi udělá dál.
Opatrně se zvedl na nohy a ještě opatrněji vytáhl Hibikiho za sebou. Ten pořád vypadal trochu otřeseně, ale po druhém výstřelu se trochu oklepal. Hřbetem ruky si otřel tváře a popotáhl. Najednou vypadal trochu zahanbeně, Nanami ho však jen familiárně popleskal po zádech a usmál se na něj.
„Vím, že tu bude znít jako klišé, ale chystáš se nás zabít?“ zeptal se Yuu.
Kobayashi se díval kamsi za něj a chvíli mu trvalo, než sebou trhl, jako kdyby se probudil a zaostřil na Yua, jako kdyby ho nikdy předtím neviděl.
„Jo. Řekl bych, že asi jo.“

Pud sebezáchovy je někdy mrcha, ale většinou funguje, a když je potřeba, vyrve mozku otěže a navede tělo do pohybu ještě dřív, než si ta racionální část myšlení vůbec uvědomí, že se něco děje. Proto když Kobayashi znovu vystřelil, Nanami už byl v pohybu. Drapl Hibikiho za rukáv a strhl ho s sebou za poblíž stojící přístřešek na popelnice.
„d******e,“ zaklel Nanami a zády se přitiskl ke stěně z vlnitého plechu. „Tohle už fakt není možný. To bych toho chtěl tak moc? Klidný měsíc v Tamayori?“
Opatrně vyhlédl zpoza přístřešku a viděl Kobayashiho, jak stojí skoro na stejném místě, jako předtím. Homura a Yuu nikde neviděl, takže hádal, že stejně jako on a Hibiki se někam narychlo schovali.
Znovu zatáhl hlavu dozadu jako želva a projel si vlasy dlaní. „To bych toho chtěl TAK MOC?“
Hibiki vedle něj se nervózně uchechtl.
„V pohodě, Hibiki?“ zeptal se Nanami a otočil se na něj.
„Co?“ Hibiki sebou trhnul, ale nakonec narychlo přikývl. „Jo. Jasně. Fajn.“
Nanami pokýval hlavou, než se k němu otočil a bez jediného slova ho udeřil. Hibiki se chytil za tvář a se zaúpěním o krok ucouvl. Nanami ukročil opačným směrem a sevřel si ruku mezi kolena.
„Jau,“ zakňučel a zkusmo zkusil ohnout a narovnat jeden prst po druhém.
„Ty říkáš Jau? Co mám říkat já?! Za co to bylo?“ Hibiki si šokovaně svíral tvář. Nanami se narovnal a promnul si hřbet ruky.
„Tak nějak aby ses probudil a taky protože si to zasloužíš.“ Prohlédl si klouby pravačky. „Můžeš být rád, že jsem se vyhnul nosu a zubům,“ dodal.
Hibiki nechápavě vytřeštil oči. Až na tvář, do které ho Nanami tak jemnocitně udeřil, byl bledý jako stěna. Shirogane se necítil příliš pyšný na to, co udělal, ale co měl jiného dělat?
„Poslouchej, Hibiki. Teď se sebereš a zmizíš odsud. Tohle jenom navazuje na tu věc před dvěma lety a už do té jsem tě nechtěl zaplést, pamatuješ. Takže odsud vypadneš.“
„Nemůžu vás t nechat!“
„Je ti sedmnáct, blbečku!“ utrhl se na něj Nanami a znovu vyhlédl zpoza rohu. Kobayashi pořád stál na místě a zdálo se, že je fascinovaný sám sebou a zbraní, kterou svíral v pravačce. Nato se znovu obrátil na Hibikiho, který už si zase mnul tvář.
„Málem tě střelil.“
„Toho jsem si všiml,“ odfrkl si Hibiki, ale při té vzpomínce se mu udělalo mdlo.
„Takže se ztrať.“
„Ale…“ začal Hibiki, ale jako odpověď mu do dlaně dopadly hozené klíče. Nechápavě se na ně zadíval a pak vzhlédl k Nanamimu.
„Jdi k nám. A udrž tam holky. Hlavně ať nejsou za námi. I kdybys je měl třeba zamknout, ať nechodí ven, jasný?“
„To nemůžu,“ zavrtěl hlavou Hibiki, ale Nanami nad ním protočil oči.
„Bože, Hibiki, tohle není pravá chvíle, abys trucoval. Je mi jedno, co jste si s Ritsukou udělali, ale tohle je vcelku slušná možnost, jak si to mezi sebou urovnat.“
Hibiki se na něj chvíli nevěřícně díval a mnul klíče mezi prsty, jako kdyby si pořád nebyl jistý. Nanami mu viděl až do žaludku. Viděl, jak moc se chce s Ritsukou usmířit, jak moc chce pryč, jak moc se chce zbavit toho pocitu, že ho jen o chlup minula kulka. Hibiki byl jeden z jeho nejlepších kamarádů už od jeho vlastních čtrnácti. A tak ho znal. „Běž,“ řekl znovu a mávl rukou, jako kdyby se ho snažil odehnat.
„Ale…“ zkusil to znovu Hibiki, ale Nanami se na něj zamračil.
„Ještě jedno ale a vrazím ti ještě jednou.“
A tak Hibiki jen přikývl a zmizel v jedné z uliček, kterými byl Botan protkán.

Když v zámku zachřestily klíče, Kyouko i Ritsuka seděly na schodech naproti vchodu a pokoušely se tu druhou telepaticky přesvědčit, aby navrhla, to co chtěla navrhnout ona sama, tedy aby šly za Seijim a Shiroganem.
Proto když se ozvalo cvakání kliky, obě byly hned na nohou.
„Hibiki?“
Hibiki se zarazil a pomalu se k nim otočil. Kyouko jasně slyšela, jak se Ritsuka ostře nadechla. Kdo by se jí ovšem divil. Hibiki byl bledý jako stěna, jen na tváři měl jasně zřetelný otisk dlaně. Kromě toho byl rozcuchaný, jako kdyby ho přepadlo tornádo. A ty vlasy, navíc měly úplně špatnou barvu.
Nastal okamžik trapného ticha, který mohl trvat stejně půl minuty jako dvě stě let.
Hibiki ledově modrýma očima chvíli zíral na Ritsuku, než potřásl hlavou a uhnul pohledem vedle. Kyouko se najednou cítila jako páté kolo u vozu. Co páté… šesté, sedmé a osmé dohromady. Jako všechna přebytečná kola!
„Jsem tady, protože mě sem poslal Shirogane, to je vše,“ řekl Hibiki odměřeně a snažil se na Ritsuku znovu nepodívat.
„Jasně,“ přikývla Ritsuka a odhrnula si pramen vlasů za ucho.
Hibiki se nadechl, jako kdyby chtěl ještě něco dodat, ale nakonec se sklonil a tvářil se, že je plně zabrán do rozvazování svých tkaniček. Ritsuka zoufale těkala očima ze své sestry na Hibikiho, než se otočila na podpatku a vyběhla do patra.
Kyouko počkala na bouchnutí dveří, než si založila paže na hrudi a odfoukla si ofinu z čela.
„Kdo ti dal facku?“ zeptala se Hibikiho, který se mezitím zul a kývnutím ho nasměrovala do kuchyně.
„Shirogane. A nebyla to facka.“ Hibiki se posadil na jednu židli a promnul si tvář. Vypadal, že ho štve fakt, že musí být zavřený tady a nemůže být s Homurou, Nanamim a Yuem na bojové výpravě. I když na druhou stranu… ten zvuk výstřelu za zády ho asi bude strašit až do smrti.
„Takže tě sem poslal, abys nás ohlídal?“
Ne, poslal mě sem, aby mě tam nezastřelili. Což mimochodem pořád hrozí vašemu bratrovi a jeho příteli. Hibiki se nakonec rozhodl to neříct nahlas. Jen tak pro jistotu, aby Kyouko vážně nemusel zamykat do sklepa.
„Jo,“ přikývl místo toho a promnul si koutky očí. Adrenalin mu pořád tepal v žilách a po zádech mu běhal mráz. Na jednu stranu byl rád, že je z toho bitevního pole pryč, na druhou stranu se ale bál o Shiroganeho a Seijiho. Jistě, ti dva na sebe navzájem dávali pozor, ale stejně…
Povzdechl si a zahleděl se na Kyouko, která naprosto klidně seděla naproti němu a zamyšleně ho pozorovala. Někdy proklínal jejich geny. Byly si s Ritsukou tak neuvěřitelně podobné, že by si je kdekdo mohl splést.
„Hibiki?“ zeptala se opatrně.
„Hm?“
„Co se tam stalo?“
Hibiki ale ihned zavrtěl hlavou. „Seiji a Shirogane vám to potom řeknou.“
„Nechceš mě strašit, co?“ nadhodila Kyouko a podepřela si bradu dlaní. Hibiki se na ní opět zkoumavě zadíval. Někdy přemýšlel, proč se nezamiloval do Kyouko, ale do Ritsuky. Kyouko byla milejší, extrovertnější a nebyla tak často naštvaná.
„Nechci,“ přikývl Hibiki. Kyouko se na něj chápavě usmála.
Kdyby se zamiloval do Kyouko, měl by to jednodušší. Ale nezamiloval. Zamiloval se do té paličaté, kousavé a věčně nakvašené Ritsuky. Jeho pud sebezáchovy prostě zamával bílou vlajkou a bylo to.
Nastalo několik minut ticha. Nebylo to trapné ticho. Bylo to prostě ticho mezi dvěma lidmi, kteří se baví tak často, že si můžou dovolit pár tichých minutek. Kyouko si na prst natáčela pramen vlasů a pozorovala Hibikiho, který byl s tmavými vlasy jakoby smutnější. Možná to nebylo jen těmi vlasy.
„Chceš s ní mluvit?“ zeptala se a kývla směrem ke stropu.
Všimla si, jak se sval v Hibikiho tváři napjal. „Ne,“ zavrtěl hlavou, ale nezněl příliš přesvědčivě. Kyouko povytáhla obočí. „Určitě?“ zeptala se znovu, jako kdyby se snažila Hibikiho zviklat.
„Nemáme si co říct,“ řekl Hibiki.
„Vážně? Vypadalo to, že Ritsuka toho má spoustu. Myslím, že celá ta řeč by začínala slovy Promiň a končila Miluju tě. Ale to je jen můj názor. Možná se pletu,“ pokrčila Kyouko rameny a po očku sledovala mladíkovu reakci při slovech Miluju tě. Nepřekvapilo jí, když sebou trhl.
Trochu nevěřícně se na ní zadíval a v očích se mu zračila viditelná naděje.
„Víš, musím tě trochu namlsat,“ usmála se omluvně. Hibiki se na ní zamračil. Určitě by mluvila jinak, kdyby věděla, co se děje venku s jejím bratrem a jeho přítelem.
„Nechci s ní mluvit,“ zopakoval rozhodně, i když mu v hlase skřípala nejistota.
„Jasně, jasně.“

Nanami se překulil za roh a byl by si rozbil hlavu o nízko posazený parapet, kdyby ho Homura, nepopadl okolo pasu a nestrhl ho k sobě. Okolo nich doznívala ozvěna dalšího výstřelu. Nanami stihl ulici přeběhnout jen tak tak a skočil k Homurovi těsně před tím, než kulka odštípla ze zdi kus omítky.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Homura a i přes povahu situace zněl nesmírně starostlivě. Nanami rychle přikývl a odhrnul si z čela pramen černých vlasů.
„Kde je Hibiki?“
„Poslal jsem ho domů, aby ohlídal sestřičky,“ zamumlal Nanami, za což si vysloužil od Homury rychlý polibek do vlasů.
„Bude to v pohodě,“ řekl Homura, jako kdyby se snažil zároveň uklidnit sebe i jeho.
„Já vím. Vždycky to dopadlo dobře,“ usmál se Nanami a vyvlékl se Homurovi z paží několik vteřin před tím, než se zpoza rohu vynořil Yuu.
„Ahoj,“ pozdravil ho Nanami, „jak je?“
„Už bylo líp,“ zachrčel Yuu, který se právě promotal spletí uliček Botanu, aby se k nim dostal.
„Co budeme dělat?“ zeptal se a hřbetem dlaně si otřel pot z čela. Nanami a Homura se po době podívali, jako kdyby se pokoušeli na něčem telepaticky domluvit.
„Nemůžeme jen tak vzít kramle. Přesně vím, kam by zamířil,“ zamručel Homura ponuře a přes tvář se mu přehnal temný stín. „A mně se zrovna nelíbí představa, že mi rozstřílí psa, dveře a pak i sestry.“
Nanami opatrně vykoukl zpoza rohu a zamračil se. Vyklonil se ještě o něco víc, načež úplně vykročil.
„Shiro…“ začal Homura, ale Nanami se ihned vrátil zpátky.
„Je pryč,“ řekl Nanami a v obličeji byl znatelně pobledlý. Homura a Yuu se po sobě zamračeně podívali. Pak se rozhlédli na všechny strany. A pak se ještě víc přitiskli proti popraskané zdi.
„Cože?“
„Musel zajít do některé z těch uliček.“ Nanami se na Homuru zadíval znepokojeným pohledem, který přímo křičel po troše útěchy. Protože to byl jeden z důvodů, proč ho miloval. Kvůli tomu bezpečí, které v něm vyvolával.
„Rozdělíme se,“ navrhl Yuu, Homura ale zavrtěl hlavou.
„To by bylo ještě horší. Tři cíle místo jednoho. Větší šance, že by na nás narazil.“ Nedodal samozřejmě, že nehodlá Nanamiho spustit z očí, ani kdyby se kolem něj hroutil svět. Dva roky na něj dával pozor a teď s tím nehodlal přestávat.“
„Tak bychom se měli alespoň přesunout. Nechci tady stát jako terč na střelnici.“
To mu oba dva schválili souhlasným přikývnutím a po chvíli zamyšlení se pomalu vydali jednou z uliček, která ústila do té, v které zrovna stáli.
Postupovali opatrně, snažili se nevydávat žádný zvuk a bedlivě se rozhlíželi, jestli za dalším rohem nečíhá Kobayashi.
„Vážně se úplně zbláznil,“ řekl Nanami polohlasem a jak se zastavili, přikročil blíž k Homurovi. Ten se jeho směrem sotva znatelně usmál.
„Nikdy bych to do něj neřekl,“ přitakal Yuu a pohlédl na hodinky, „Dřív to byl takový moula, co se sám neuměl rozhodnout, jestli chce jahodovou nebo citronovou zmrzlinu a teď tohle.“
„Lidi se mění,“ pokrčil rameny Homura a nahlédl za další roh. „Ty sám jsi toho příkladem,“ dodal s očima upřenýma na Yua. Ten provinile přešlápl z nohy na nohu a neutrálně přikývl.
„Možná by se s ním dalo domluvit…“ začal Nanami a chystal se vykročit zpoza rohu, když se ozvala další hromová rána, následovaná táhlým zasvištěním letící kulky. Homura ho prudce strhl zpátky, zatímco z místa za rohem, kam ani jeden z nich neviděl, se ozval šramot a bouchání, jako kdyby někdo převrátil popelnici. Zpoza zdi se vyřítila strachem napůl šílená, do ohromné koule naježená kočka, která vyděšeně syčela a rychle se pustila ulicí pryč. Nanami lapal po dechu.
„Slibuju, že po tomhle už si nikdy nebudu stěžovat, že mě náš vztah nudí a že si nejsem jistý, že nám to vydrží. Už nikdy na to ani nepomyslím, pokud to znamená, že už nikdy nebudeme muset prolézat Botan s ozbrojeným šílencem za zády,“ drmolil a hlas mu přeskakoval. Homura, který ho stále svíral za loket a který se zády tiskl ke zdi vedle něj, se prudce otočil.
„Cože?“
Nanami si najednou uvědomil, co řekl. „Co?“
„Ty si nejsi jistý, že náš vztah má budoucnost?!“ Homura s pokrytectvím jemu samým zapomněl, že ještě nedávno přemýšlel o tomtéž. Teď ho ale šokoval fakt, že Nanamiho to napadlo také a že to cítí stejně. Že se nudí.
„Ale jsem, jenom… poslední dobou jsme jak manželé, co jsou spolu už třicet let…“ koktal Nanami a najednou zapomněl, že mají za zády šílence s nabitou zbraní. „Jen mi chybí to kouzlo.“
„A tohle ti nestačí?“ odsekl Homura a bradou trhl směrem ke zdi, za kterou se skrýval Kobayashi.
„Seiji, já…“
„Mohli byste si tyhle milenecké roztržky nechat až na doma, PROSÍM?“ přerušil je zničehonic Yuu, který nehodlal poslouchat o problémech jejich osobního života, obzvlášť když se to týkalo jejich konvencím se vymykajícího se vztahu. Ne, že by měl něco proti homosexuálům, ale někdy prostě byly okamžiky, kdy se to prostě nehodilo a tohle byl jeden z nich.
Homura na Nanamiho pořád nevěřícně zíral, Nanami si ale všiml, že to není pohled zloby nebo bolesti. Spíš překvapení.
„Neříkej mi, že tě to taky napadlo,“ řekl a naprosto tak ignoroval Yuovu prosbu.
„Jen… možná bychom to měli probrat později.“ Homura uhnul pohledem a sklouzl dlaní z Nanamiho lokte k zápěstí, jež něžně pohladil konečky prstů, než ruku odtáhl. Nanami k němu zvedl hlavu a pousmál se.
Jasně, možná tu byla krize, napadlo ho, ale ať by byla ta krize sebevětší, pořád nesmí zapomínat, že se jedná o Seijiho. O jeho Seijiho. O jeho Seijiho, který ho vytáhl z tolika bordelu a kterému pořád pár maličkostí dlužil.
Za rohem se ozvalo zašramocení a Yuu se odvážil vykouknout. „Nemůžeme ho nechat, aby se tady jen tak potuloval s nabitou pistolí,“ zamumlal. „Dřív nebo později se mu povede dostat se nám za záda a pak už to bude jen otázkou jeho dobré mušky.“
Homura se na okamžik zamyslel, než upřel oči na Nanamiho. Ten si jeho pohledu všiml a okamžitě zavrtěl hlavou. Nastala mezi nimi ta chvíle telepatie spřízněných duší. Yuu nechápal, co se děje, když Nanami zavrtěl hlavou i podruhé. „Ne, Seiji,“ odmítl razantně a chytil ho za rukáv, „nikam nepůjdeš!“
„Obejdu ho zezadu. Nelíbí se mi představa, že vy dva tu zůstanete takhle na ráně, ale nedá se nic dělat,“ řekl Homura a naladil tón hlasu tak, aby brnkl na Nanamiho slabou strunu. Jak někdo uměl udělat psí oči, Homura uměl hlas se stejným účinkem.
„Jestli se ti něco stane,“ zavrčel Nanami, ale Homurův rukáv stále nepouštěl.
„Neboj,“ usmál se Seiji a pokusil se vyprostit bundu ze sevření svého přítele, Nanami měl ale železný stisk, když chtěl. „Nic se mi nestane.“
Yuu se na oba dva díval se směsicí všech možných emocí. Cítil dojetí, strach a v neposlední řadě ho bodl i osten žárlivosti. Ne vůči některému z těch dvou, jako spíš z celého jejich vztahu. Ať se na to díval jakkoliv, oba dva toho druhého zbožňovali, potřebovali a chtěli chránit.
„Můžu jít já,“ nabídl se, ale Homura, oči stále upřené na Nanamiho, zavrtěl hlavou.
„Tohle už je hodně osobní záležitost,“ řekl a učinil konečný pokus vysvobodit svůj rukáv z Nanamiho sevření, který nakonec povolil.
„Jdu,“ dodal, když si ale všiml Nanamiho vzdorného pohledu, povzdechl si a nedbaje na Yuovu přítomnost ho políbil. Chtěl to udělat krátce, Nanami ho ovšem chytil za vlasy na zátylku a přidržel si ho o něco déle, než Yuu považoval za vhodné vzhledem k situaci. Nanami se od Homury nechtěl odtáhnout, jako kdyby ta pusa měla být poslední.
„Jestli tě zastřelí, zabiju tě,“ varoval ho, když ho konečně pustil.
„Už jsem říkal, že tě miluju?“ usmál se Homura, zatímco couval opačným směrem, než kde byl Kobayashi. Měl v plánu se spletí uliček dostat až za něj a překvapit ho zezadu.
„Občas to zmíníš,“ přikývl Nanami se stejně přiblblým úsměvem, načež se Homura ztratil v přítmí a on se mohl otočit zpátky k místu, kde lomozil Kobayashi.
Vůbec mu nedošlo, že zůstal sám s Yuem, ale vzhledem k tomu, že krize jeho vztahu se Seijim se zdála prozatím zažehnána, ani ho to potom nějak netrápilo. Vlastně měl celkově lepší náladu, než by se slušelo.
„Kdy chystáte svatbu?“ nadhodil Yuu trošku rozladěně, Nanami už se ale zase začínal strachovat. Dostat se Kobayashimu za záda, to se snadněji řeklo, než udělalo. A jestli Homura bude mít třeba jen škrábnutí, nebyl si jistý, že by se udržel.
„Bude v pohodě,“ řekl Yuu po několika okamžicích všestranného ticha.
Nanami se po něm překvapeně ohlédl, Yuu už se ale díval někam za něj, jako kdyby nic neřekl.

Přesně o jedenadvacet minut později zazněl poslední výstřel.
Přesně o čtyřiatřicet dní a jedenáct hodin později pustili Kobayashiho z nemocnice.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Veselé Vánoce ♥
Teď jsem týden byla v Itálii, takže nová kapitola vyšla pěkně na Vánoce a v téhle se konečně dozvíte, KDO je ten atentátník. Po takové době nevědomosti to tady máte.
Dostala jsem úžasnou spoustu teorií. Fujiki, Meiko, Meičin bratr, Mizuki, Nanamiho rodiče, samozřejmě Yuu a dokonce i můj malý králíček Aiirinka ♥
Ale nikdo jste netrefili. Takže se pěkně pusťte do čtení, ať se dozvíte, kdo za tím je.
Jinak: Ještě pro vás mám takové menší vánoční překvapení, ale to uvidíte sami.
Zatím si užijte tuhle kapitolu a pěkně komentujte ♥

5
Průměr: 5 (30 hlasů)