Sparkless: Double Bang - Kapitola 17.

Nanami vážně nevěděl, co má dělat.
Zdálo se, že skutečný konečný střet ho teprve čeká.
A to ne s tajemným atentátníkem, ale s vlastním přítelem.
A nebyl si tak jistý, jak tenhle střet dopadne.


Tu noc strávili na gauči v obýváku. Oba psi vehnali dovnitř a tak Hammy poklidně pochrupoval obtočený okolo květináče s fíkusem, zatímco Sylvester se rozvaloval v křesle, hlavu zvrácenou, jazyk vyplazený a zadní tlapky vytrčené do téměř pravého úhlu.
Ani Homura, ani Nanami nechtěli nic riskovat a tak zamkli na všechny zámky a zástrčky, které měli a na jednu noc se přestěhovali do přízemí, aby byli hned u vchodu, kdyby se něco dělo.
Nanami seděl v rohu pohovky a držel Homurovi, který ležel s hlavou spočívající na jeho klíně, k oku pytlík s mraženou zeleninou. V místnosti vládlo ticho, jen občas přerušené Hammyho přidušeným poštěknutím, jak ve snu proháněl kočky.
Ani jeden nespal. Pomalu se blížila třetí hodina ranní, ale oni oka nezamhouřili. Měli k tomu víc důvodů, než se na první pohled zdálo.
Nanami stáhl tající sáček Homurovi z tváře a odhrnul mu pramen navlhlých vlasů z očí. Homura tázavě vzhlédl, načež očima zase uhnul.
„Chceš se rozejít?“ zeptal se najednou.
Nanami pokračoval v pomalém přehrnování jeho vlasů a nehnul při tom ani brvou. Chvíli mlčel, než odpověděl: „Ne. Ty?“
Homura zavrtěl hlavou.
Zase nastalo ticho.
„Ale tohle vyřešit musíme,“ řekl Nanami.
„Já vím.“
„Takže…?“
Homura pokrčil rameny a natáhl ruku, aby si stáhl Nanamiho dlaň z čela. Zamyšleně se na ní zahleděl a bříškem palce mu sjel k místu, kde se obyčejně měřil tep. Nato pokračoval po předloktí, u lokte se zastavil a pomalu prsty klouzal zase zpátky. „Nudíš se se mnou?“ zeptal se na oplátku.
„Já.. nevím. Něco tomu poslední dobou chybí. Není v tom ta…“
„…jiskra. Jo. Já vím. Taky mě to napadlo.“
Dalších několik vteřin ticha.
„Už nám není sedmnáct. Možná to takhle má být,“ zamumlal Nanami, ale v duchu si přál, aby to tak nebylo. „Změnili jsme se.“
„Já jsem se změnil,“ opravil ho Homura, pustil Nanamiho ruku a prudce se posadil. Nanami překvapeně zamrkal.
„Tohle, dneska… bál jsem se, ale zároveň mě to hrozně bavilo. Já vím, že je to hrozný, ale je to tak. Mám to prostě v sobě. A nemůžu to změnit, promiň.“
Nanami se zamračil. „Cože?“
„Poslední rok jsem se snažil chovat, tak abych nikoho nezklamal. Tebe, naše, nikoho. Ale prostě mi to nejde, Shirogane. Jsem hrozně náladovej, vždycky jsem byl. Občas mám chuť někomu zpřerážet kosti a mám takový nedostatek sebeovládání, že to občas i dělám. A nemůžu si pomoct.“
Nanami nechápavě zavrtěl hlavou. „Takže tys…“ začal, ale pak se zarazil. Začínalo mu svítat. Takže… ahá… Homura… no, dávalo by to smysl. Člověk neobrátí o sto osmdesát stupňů jen tak přes noc. A on o tom nikdy zvlášť nepřemýšlel.
Pobaveně se zasmál. „Ty jsi fakt idiot,“ zamumlal a zaklesl si ruce Homurovi za krkem. „Stěžoval jsem si snad někdy? Když jsem se do tebe zamiloval, byl jsi ten největší bručoun pod sluncem. Tak proč bych asi chtěl, aby ses měnil?“ Pak se má divit, že to ztrácí kouzlo, když se jeho přítel pro jeho dobro přetvařuje.
„Ale já…“ začal Homura, ale Nanami se natáhl a opřel se čelem o jeho.
„Miluju tě.“
Homura se usmál. „Takže?“ zeptal se tentokrát on.
„Myslím, že se přes to dostaneme,“ odpověděl Nanami zamyšleně a pak se na Homuru zaculil. „Jenom už žádné přetváření. Kašli na nějaké zklamání, fajn?“ dodal a projel Homurovi krátké vlasy dlaní.
„Taky bychom si to mohli trochu oživit,“ doplnil ho Homura, který konečně pochopil, že Nanami to myslí vážně. „Vždycky jsem se chtěl podívat do Evropy, co říkáš?“
Nanami ho stáhl na pohovku a opřel se o loket tak, aby mu viděl do tváře. „Co takhle Británie?“
„Možná Francie?“ zakřenil se Homura. „I když francouzsky neumíme ani slovo.“
„Nebo do Finska. Prý tam mají nádhernou přírodu!“
„Dobře, měním názor, francouzsky bych uměl poděkovat, ale finsky fakt ne!“
Homura se usmál a přitáhl si Nanamiho blíž. „Je to jen malá krize. Nudit se někdy může každý. Dva roky nám to klapalo až podezřele dobře. Jasně, že jednou se něco muselo objevit.“
Nanami mu úsměv oplatil. „Jestli se ta krize nepřehoupne v aférku s nějakým fešným spolužákem, nějak to překousnu,“ řekl pobaveně a pomalu Homuru políbil. Ten zavřel oči a jen se proti jeho rtům pousmál.
No, mohlo to dopadnout hůř.

Ritsuka seběhla ze schodů a cestou do kuchyně nakoukla do obýváku. No jistě. Její starší bratr i Shirogane ještě spali. Gauč měli roztažený, takže měl velikost téměř manželské postele, ale stejně spali přitulení v na jedné straně. Síla zvyku je prostě síla zvyku.
Potichu přešla do kuchyně, postavila si vodu na čaj a rychle si udělala toast, což byl vrchol jejích kuchařských schopností. Všechny kuchařské geny si vyžral Seiji a jí a Kyouko nechal jen tolik, aby si byli schopné udělat omeletu a nepodpálit při tom dům.
Kyouko se k ní připojila po několika minutách. Vlasy měla narychlo stažené do culíku a mžourala jako čerstvě vylíhlé kuře. Stačil jí krátký pohled na starší sestru, která byla na rozdíl od ní jako vystřižená z titulky časopisu, aby měla náladu ještě horší. „To se to někomu vstává, když ho čeká přítel.“
Ritsuka chtěla protestovat, nakonec ale jen pokrčila rameny.
„Vyříkali jste si to všechno?“ zeptala se Kyouko a otevřela chlebník, aby se podívala, jestli se v něm neschovává zapomenutá kobliha nebo loupák.
„Víceméně,“ přikývla Ritsuka s plnou pusou toastu.
„Slíbil ti, že Fujikiho nezabije?“
„Ne. Měl snad?“
Kyouko se ušklíbla. Z obýváku v příští chvíli přicupital Hammy a usadil se vedle její židle, vrtíc ocasem a tvářící se jako anděl. Kyouko si povzdechla a hodila mu kousek koblihy.
„Víš, co říkala máma. Nemáme je krmit zbytky,“ ozvala se Ritsuka.
„Jo, ale řekla bych, že po tom, co ho Kobayashi přiotrávil si trochu toho rozmazlování zaslouží.“ Podrbala psa mezi ušima, až slastně zakňučel a složil jí hlavu na koleno. Hammy už vyrostl z té štěněcí baculatosti a byl teď ve fázi té pubertální nohatosti, kdy vypadal trochu jako hříbě.
„Vrací se tuhle středu,“ připomněla Ritsuka. „Myslíš, že se dozví, co se tu dělo?“
Kyouko se na okamžik zamyslela než přikývla. „Řekla bych, že tentokrát jo.“
„Já si taky myslím.“
„Možná se to nedozví všechno.“
„Doufejme.“
Ritsuka pohlédla na nástěnné hodiny a netrpělivě si odhrnula vlasy z čela. Kyouko si toho všimla. „Tak kdy tě přijde vyzvednout?“ zeptala se pobaveně.
„Má zákaz sem strčit nos.“
„Myslím, že Seijim dělají starost úplně jiné části…“
„Kyouko!“ okřikla ji Ritsuka, najednou rudá jako rak. Kyouko se zašklebila.
„No tak, nekaž mi radost. Než si najdu někoho i já, nezbývá mi nic jiného než tiše závidět!“
„Co? Hibikiho? Shiroganeho? Myslíš, že je co závidět?“ zeptala se pochybovačně, když si ale všimla Kyoučina pohledu, znovu pokrčila rameny. „No jo, tak asi je.“
„Komu co závidíme?“ ozvalo se ode dveří a dovnitř vešel Nanami. Zívl, div si neroztrhl pusu a drbaje se ve vlasech přešel k lince.
„Ale nic,“ odpověděly obě sestry unisono a obě sklonily oči ke své snídani.
Nanami se na ně podezřívavě zadíval, pak ale pokrčil rameny a zašmátral v kredenci po cukřence.
„Seiji ještě spí?“ zeptala se Kyouko, aby řeč nestála, nebo hůř, aby se nestočila k tématu o němž mluvily předtím. Kdysi, úplně na začátku, když spolu Homura a Nanami ještě nebyli, měla pro něj jistou slabost.
„Řekl bych, že teď by ho nevzbudil ani tank,“ přikývl Nanami. Byla pravda, že si to Homura za ty poslední týdny zasloužil. Odhrnul si černé vlasy z očí a zamyšleně se zadíval z okna. Mezitím z obýváku přiběhl i Sylvester a usadil se vedle Hammyho, aby se přidal do spolku žebravých psů.
„Kdy se vůbec vrací vaši?“ zeptal se Nanami, aniž by spustil oči ze zahrady.
„Ve středu. Za pět dní jsou tu jako na koni.“
„Takže se to všechno dořešilo právě včas,“ usmál se a přešel k chlebníku, aby se podíval, jestli po Kyoučině slídění ještě něco zbylo.
„Vy dva jste si to taky…?“ začala Ritsuka nejistě a zagestikulovala ve vzduchu, protože si nebyla jistá, jak by pantomimou ukázala Vy jste si taky vyřešili svoje problémy ve svém homosexuálním vztahu?
„Hm? Jo. No. Ano,“ přitakal Nanami a zalil si čaj. „Asi to bude chvíli trvat, než se to úplně urovná, ale víceméně to máme vyřešené.“
V tu chvíli se rozezněl Ritsučin mobil. Ta rychle jukla na displej, usmála se a zvedla se od stolu. „Už musím jít.“
Nanami a Kyouko si vyměnili významný pohled. Ritsuka je ignorovala, popadla z botníku tašku, natáhla si bundu a divže se nepřerazila, jak spěchala ze dveří. Hned za dveřmi se ovšem zastavila, aby neztratila nic ze své těžce nabyté důstojnosti. Urovnala si sukni školní uniformy, popotáhla si brašnu výš na rameno a klidně přešla k vrátkům.
„Mohl jsi zazvonit na zvonek,“ řekla jakoby mimochodem, když branku otevřela a vyšla ven. Hibiki, který se opíral o sloupek plotu.
„To by ovšem mohlo znamenat, že mi otevře tvůj bratr a ten rozhodně není v náladě, kdy by mě rád viděl.“
„Seiji momentálně spí a rád tě neměl nikdy, myslela jsem, že už si zvykneš,“ pokrčila rameny. Hibiki se na ní zašklebil.
„Jo, to rozhodně potěší.“
„No tak, mají tě rádi moji rodiče. Je jasné, že alespoň starší bratr tě bude muset nenávidět. Jinak bys to měl moc jednoduché.“
Hibiki si povzdechl a nenechal se obměkčit, ani když ho políbila na tvář. „To není fér. Můj brácha tě rád má. I moji rodiče. V naší rodině tě mají rádi všichni.“
Ritsuka se usmála. „Vaši mě mají rádi jenom protože to byl náznak, že asi nebudeš gay!“ Jako kdyby se ty dva týdny, kdy spolu nemluvili, ani nestaly. Prostě… se to znovu vrátilo do starých kolejí. Až na to, že tentokrát už to nebylo tak úplně přátelství.
Pomalu vyšli směrem k Ritsučině škole. Hibiki ji vždycky doprovázel a pak šel na autobus, aby stihl i vlastní vyučování. Ritsuka proto chodila dřív, než bylo potřeba ale byl to takový milý zvyk.
„Nezajdeme odpoledne někam?“ zeptala se Ritsuka s předstíraným nezájmem a po očku sledovala Hibikiho reakci. Ten se potutelně usmál.
„Myslíš jako rande?“
Ritsuka povytáhla obočí. „Možná.“

„Takže?“
„Takže všichni jsou šťastní, všechno dobře dopadlo a já jen čekám, kdy se nám nad domem objeví duha,“ pokrčila Kyouko rameny. Remyuu se zakřenil a nabídl jí sáček preclíků.
„Ritsuka byla dneska celý den naměkko. V první chvíli jsem myslel, že je nemocná,“ přidal se i Kiyoteru a ucucl si z krabičky pomerančového džusu.
„Milá Ritsuka. Máme ještě čekat kobylky, hnisající rány a krvavou Shimario? Neměli bychom už začít natírat rámy dveří beránčí krví?“ zeptal se pobaveně Roger. Mezi ostatními to zašumělo tichým smíchem. Nemysleli to ale vážně. Všichni to Ritsuce přáli. A možná ještě víc to přáli Hibikimu, protože ten kluk měl zatracenou trpělivost.
Na chvíli v divadle zavládlo ticho přerušované jen Kiyoterovým srkáním zbytků džusu z krabičky. Když to pokračovalo víc jak půl hodiny, pleskla ho Meg po zátylku a rukou ukázala k poblíž stojícímu odpadkovému koši. Kiyoteru si ublíženě promnul hlavu, ale pokorně šel krabičku vyhodit.
„Stejně je to fajn, že se konečně dali dohromady,“ ozval se Ueda trochu závistivě. „Člověk by jim to skoro až záviděl.“
„Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne, láska je plamen, který v očích žhne, láska je moře vyplakaných slz, láska, jak každý ví, je zákeřný jed i balzám hojivý,“ zarecitoval Roger jako odpověď, za což si vysloužil Remyuův zoufalý pohled.
„To snad není možný. On si tady cituje Shakespeara. Kdybych neměl přítele, neměl bys šanci,“ potřásl hlavou. Roger se na něj zaculil.
„Myuurine, pozor na pusu,“ mlaskla pohoršeně Kamishiro, nejlepší kamarádka Remyuova přítele, která pomáhala u Aloners dělat kulisy.
„Snad bys nedonášela?“ zamračil se na ní Remyuu, ale v koutcích mu pocukávalo. Roger opodál se křenil jako čerstvě narozené medvídě. Na to dorážení od Remyua byl zvyklý a nikdy to nebral vážně. Na jednu stranu mu to dokonce lichotilo, protože kompliment je pořád kompliment i když je od šťastně zadaného gaye. Možná že právě od něj je ještě upřímnější.
To se do rozhovoru znovu vložila Kyouko. „Když už jsme u těch vztahů, potřebovala bych dneska u někoho přespat.“
„To je zajímavé, zrovna na dnešek se ke mně domluvila i Ritsuka,“ podotkla Meg jakoby mimochodem.
„Náhodička,“ pokrčila rameny Kyouko, ale všichni věděli, o co se jedná a například Remyuu nepotlačil zasvěcený úsměv. Nakonec to byl právě on, kdo se ozval:
„Můžeš být u nás. Tenhle víkend je doma táta, takže Shimeji k nám ani nepáchne a on má táta vždycky takovou radost, když je u nás nějaká holka.“
„Tomu se říká falešná naděje,“ ozval se Kiyoteru, Remyuu nad ním ale mávl rukou.
„Klidně přijď.“
„Vezmu nějaký film, aby ti to nebylo líto,“ usmála se na něj Kyouko.
„Hlavně žádný horor, abych tě pak nemusel doprovázet domů ze zkoušek, jako když jste viděli Lidskou stonožku a bála ses za tmy vytáhnout paty z domu.“
„To bylo…“ začala Kyouko a snažila se rychle vymyslet nějakou výmluvu. „Nedařilo se jí to. „Tys ten film neviděl, co? Kdybys ho viděl, nedivil by ses mi!“
Roger povytáhl obočí a otočil se na Remyua. „Pusť jí prosím nějaký film z studia Disney a v půl devátý ji ulož, ano?“
„Hej!“ okřikla ho Kyouko.
Remyuu ji ovšem chytil okolo ramen a přitáhl si ji k sobě. „Uděláme si fajn večer, viď, Kyo?“
Kyouko se nevzmohla na odpor, protože… no, protože se jí nechtělo strávit noc na lavičce v parku.

„Zdá se mi to, nebo tvoje sestry vážně provedly něco, co se dá popsat jenom jako vyklizení domu?“ zeptal se Nanami, když seděli u večeře. Homura se na něj podíval přes stůl, pusu plnou rýže, a zmateně povytáhl obočí.
„Však víš, jak to myslím,“ mávl Nanami rukou. „Nebo myslíš, že je to náhoda, že obě dvě se náááhodou rozhodly, že si dají přespávačku u kamarádů?“
„Chceš říct…“
„…že se domluvily, ano,“ přikývl pobaveně Nanami a vstal od stolu, aby po sobě umyl talíř. Homura zavrtěl hlavou.
„Proč by to…“ začal, pak se ale zarazil.
Byly to přece jeho sestry. Ta starší řekla rodičům, že je yaoistka, když jí bylo patnáct a tahala z něj detaily o jeho sexuálním životě od okamžiku, kdy se k nim Nanami nastěhoval a ta druhá… byla hodná, ale Ritsuka ji přece jenom zkazila.
Jistě. Vyklízení domu. Podle všeho jim na kliku pověsily pomyslnou ponožku.
Ohlédl se po Nanamim, který k němu stál zády a přemýšlel, jestli by mu prozřetelnost jeho sester měla dělat radost nebo starost.
„Myslíš, že je Ritsuka vážně u Meg?“ zeptal se najednou, jak mu myšlenky sklouzly trochu jiným směrem.
„Cože?“ otočil se k němu nechápavě Nanami, utíraje si ruce do kalhot. „Jako jestli není u Hibikiho?“ dodal, když mu došlo, kam míří myšlenkové pochody jeho přítele.
„Nedivil bych se,“ zamumlal Homura ponuře a lžící vyškrábl poslední zbytek omáčky z talíře.
„No tak, Seiji, jsou spolu od… včerejšího večera a to možná ani ne oficiálně. A i kdyby, je jí sedmnáct.“
„No právě! Je jí sedmnáct!“ Homura odhodil lžíci do prázdného talíře a založil si ruce na hrudi. Nanami se na něj podíval měkkým, chápavým pohledem.
„A kolik bylo tobě, když jsme spolu začínali?“ nadhodil.
Homura se k němu otočil a zamračil se. „To je něco jiného. Já a ty… to je… něco jiného. Celé to probíhalo jinak. Je to… je to moje mladší sestra, proboha, i kdyby jí bylo čtyřicet, byla by na to moc mladá!“ bouchl nakonec do stolu.
Nanami se pobaveně zakřenil. „Komplex staršího bratra… rok od roku se to zhoršuje, fešáku, jestli si nedáš pozor, tak tě to sežere zaživa.“
„Jojo, jen počkej, až ti tvoji šprčci začnou randit a povíme si.“
„Co ty budeš dělat, až si někoho najde i Kyouko? Myslím někoho stálejšího?“
„Asi zešedivím,“ pokrčil rameny Homura. Nanami se sklonil a políbil ho zezadu na tvář.
„Musíš se s tím smířit, Seiji. Už to nejsou děti. A ty jim nemůžeš mluvit do životů. Víceméně.“
„Ony mi do toho mého mluví v jednom kuse,“ připomněl mu Homura. „A do toho tvého taky, když už jsme u toho.“
To byl rozhodně dobrý argument. Byl tak dobrý, až se Nanami musel na okamžik zarazit a zamyslet se. „Tak já nevím,“ řekl nakonec, „vy jste divná rodina.“
„Zatímco ta tvoje je v pohodě. Jakou dobu se spolu nebavíte, pak se tvoji rodiče usmíří a ty máš najednou ne dvě, ale dokonce tři rodiny, protože musíš počítat ještě tu naši.“
Nanami se usmál a jak stál za jeho zády, přejel mu dlaněmi po ramenou. Nikdy to Homurovi neřekl, ale jeho považoval za čtvrtou rodinu. Rodinu skládající se jen z nich.
„Jdu si dát sprchu,“ řekl, naposled konečky prstů přejel po linii Homurových ramen a zamířil do patra. Homura se po něm ohlédl, ale to už byl Nanami pryč ze dveří.
Pomalu se zvedl, aby uklidil nádobí od večeře a při tom přemýšlel, jak asi dnešní noc dopadne. Tušil, že se mu bude líbit víc než ta předchozí.

Přesně o čtyřicet jedna minut později se ujistil, že se nepletl.
Přesně o dva dny a sedmnáct hodin později Ritsuka a Hibiki oficiálně přiznali, že spolu chodí.