Zo školy som kráčala ako omámená. Takmer som zabudla, že som mala čakať na Ronyho. Našťastie som si však spomenula skôr, ako som sa pustila domov pešo.

*** Casiel

Od Kasdeyova probuzení uplynulo několik dní. Na těle mu zůstalo jen pár jizev, ale i ty po čase zmizí. Podařilo se mi najít mu ještě použitelné oblečení. Nic moc, ale lepší než nahota. Svůj čas jsem se snažil věnovat hlavně práci, z hradu se zachránilo jen asi deset procent, zbytek byl zničen, nebo se rozpadal. Seděl jsem v kanceláři a jen tak tupě zíral do díry, která sloužila jako provizorní dveře. Hora papírů dávno zmizela a teď tu leželo jen několik hlášení o stavu hradu. Prsty rukou jsem měl propletené a lokty jsem se opíral o opěradla křesla. Víc než o hrad a stávající práci jsem se zaobíral minulostí.

Keď mi uši zalialo ohlušujúce pípanie, strhla som sa zo spánku a pomyslela si, že prišiel koniec sveta.

*** Titivillus

Bitva byla v plném proudu. Se svým kopím jsem se oháněl na všechny strany a neustále pátral po mém lordovi. Plášť za mnou opisoval křivky, i když možná měl jednu či dvě zpoždění, holt jsem byl rychlejší než vlastní plášť. Nevzdával jsem se naděje, že se nakonec někde ukáže a bude hýřit vtipy, narážkami a nápady, jak uniknout papírování. Po mém boku se objevil Diablo. „Lorde Titivillusi! Vojáci mi řekli, že támhle,“ ukázal k vysokým skalám, „ucítili zvláštní energii.“