Hurikán 8

8. Odhalení

Jess věděl, že jakmile stane tváří v tvář své noční můře jménem Robert, může se stát něco špatného. Něco hodně špatného. Pokud neudrží na uzdě svoji zlost mohl by mu ublížit a to si jako policista nemohl dovolit. Proto jej vyděsilo když týden na to, co si promluvil s Henrym, potkal na policejní stanici právě toho koho si přál už nikdy v životě nevidět.
Byl pozván na výslech, protože jeden z mrtvých chlapců, který se trochu vymykal těm ostatním mrtvým, byl jeden zaměstnanec z jednoho jeho mnoha bordelů. Nazýval je sice velice honosnými jmény, ale všichni věděli co se v nich děje, pokud před tím podvědomě nezavírali oči. Stejně tak jako většina papalášů, kteří si právě v těchto domech užívali. Utráceli peníze daňových poplatníků a vůbec je netrápilo, že přispívají na zločin.
Muž kolem něj nevšímavě prošel. Určitě si nepředstavoval, že by se tady mohl setkat s někým ze své minulosti. Minulosti, kterou si určitě, možná podvědomě, pokoušel vytěsnit ze své mysli. Jeho povýšený pohled se jej ani nedotkl, přehlédl jej jako širý lán a nakráčel si do kanceláře jejich přímého nadřízeného. Jistě, přeci s ním nebudou hovořit ve vyslíchací místnosti, to se přeci nehodí pro toho, kdo jim přispívá na jejich platy. A za druhé, přeci není podezřelý.
Jess zaskřípal zuby a sevřel ruce v pěst. Tohle je hodně špatný!
„Potřebuji důkazy a ty dostanu jen tak, že mu předhodím volavku. Předhodím mu sousto, které se těžko odmítá.“ slíbil si polohlasně a vyrazil do své kanceláře, kterou mu George po letech konečně přiřadil.

„Pane, je mi velkou ctí vás zde vidět. Sice je to za velmi smutných okolností, ale...“
Robert se posadil a bočním pohledem se podíval na svůj doprovod, který si hned po vstupu do ředitelovi kanceláře sundal z hlavy. Měl jej stažený až k očím, aby jej náhodou jeho otec nepoznal. Poté se zadíval na postaršího muže a jakoby nervózně si skousl spodní ret. „K věci pane řediteli. Víte, čas jsou peníze a já toho času nemám nazbyt. Je mi doopravdy líto toho chlapce. Byl velice oblíbeným číšníkem a také to byl zábavný člověk.“
Jen při vzpomínce na to jak křičel když... se Robert usmál.
Poté přehodil nohu přes nohu, položil levou ruku na koleno a pravou si podepřel hlavu. Upřeně se muži přes sebou zadíval do očí. „Za týden pořádám oslavu na počest otevření nového pětihvězdičkového hotelu a rád bych vás tam viděl, samozřejmě společně s vaší okouzlující chotí.“
„Myslím, že manželce by se tam nelíbilo. Velmi často jí trápí migrény a hlavně, za týden odjíždí k mojí tchýni a plánuje tam nějakou dobu zůstat.“ odvětil a vyhlédl z okna.
„Tak to je mi líto. Ale mohl byste tam zajít sám. Určitě se nebudete nudit.“
Ředitel se otočil zpět a pohledem zavítal k muži, který stál za Robertem a vypadal velmi znuděně. Takové typy se mu vždycky líbili, rád krotil tak divoká a krásná zvířata.
David jeho pohled vycítil a křečovitě sevřel ruce v pěst. Věděl, že pokud bude Robert souhlasit s mužovým výběrem, nedokáže mu říct ne.
Robert se předklonil, odkašlal si a tak donutil muže aby se na něj podíval. Když tak ředitel učinil, mávl na Davida a tím jej pobídl k tomu, aby z kožené tašky kterou svíral v levé ruce a vzápětí ji položil na stůl, vytáhl velké černé desky. Položil ji před muže a otevřel ji.
Muž se k ní napjatě sklonil a otočil první stránku. „Co to má znamenat?“
„Ach, to je menu!“
„Menu?“
„Stačí si vybrat jednu položku na seznamu a bude vám nabídnuto jedno z našich nejluxusnějších jídel!“ mrkl na muže při vyslovení posledního slova a opřel se zpět do opěradla svého křesla.
Zaťukání na dveře jej vytrhlo z nadšeného prohlížení. V knížce, kterou mu Robert přistrčil, byl ke každému jídlu napsán podrobný popisek. Rozrušeně šanon zaklapl a upřeně se zadíval na dveře, které se po jeho – Dále – otevřely a dovnitř nakoukl Jess. „Pane,“ začal aby se poté zvědavě zadíval na muže, kteří byli v místnosti společně s jeho nejvyšším nadřízeným.
„Copak, Jessi?“
„Mohl byste na chvíli? Máme něco, co by Vás mohlo zajímat!“
„Jistě. Pojď dál, my jsme tady už skončili.“ otočil se na Roberta, který se postavil. Krátce kývl a v tichém Davidově doprovodu vyšel ven. Ve dveřích se ještě otočil na Jesse a zpod přivřených víček jej chvíli pozoroval. Tenhle mladík se mu zdál sakra povědomí a když si přečetl jeho vysačku zbledl, aby vzápětí zezelenal.
Jeho doprovod si změny v jeho náladě ihned všiml a zděšeně k muži přiskočil aby jej podepřel dřív než se zhroutí k zemi. Podezřívavě se podíval na muže, který před chvílí přišel a měřil si jej vražedným pohledem. Jess pohodil hlavou a podíval se zpět na ředitele. Tenhle kluk ho nemůže rozhodit!
„Pane,“ zašeptal a společně s ním vyšel ven.

****

„d***a, d***a,...“ udeřil pěstí do stolu a krvavě podlitýma očima se zadíval na ženu, která se před ním provokativně naklonila a tím odhalila svoje přednosti a usmála se na něj. Našpulila rty a se smutným pohledem odvětila: „Já?“
„Ne, ten bastard!“ zavrčel a mávl rukou jako kdyby odháněl dotěrný hmyz.
Po vyslovení téhle věty žena zbledla a se znechuceným: „Další b******t.“ se otočila a vyrazila k dalšímu z mnoha hostů.
Muž si opět nahnul ze své skleničky a očima sledoval okolí kolem sebe. Všude kolem se nakrucovala všemožná pofidérní stvoření, až se k němu natočil mladík, který na první pohled vypadal tak na patnáct let, možná i míň. Olízl si rty a sjel muže pohledem, který jistě podle něj měl vypadat sexi. Muži se však z toho spíše zvedl žaludek. Otočil se k mladíkovi zády a opřel se o pult.
Mladíček se však nenechal odradit. Podle jeho úsudku byl muž určitě hodně bohatý a káply by mu z toho nějaký ty peníze, které potřeboval na svůj život. Nikdy mu nevadilo nechat ze sebou orat, pokud tím něco získá. I když byl raději většinou ten nahoře, kvůli prachům by to skousl.
Posadil se na barovou židličku, která byla napravo od muže a přivolal si číšníka. „Jednu whiskey, tu samou jakou má tady pán,“ kývl prstem směrem k byznysmanovi a opřel se o bar.
„Jistě,“ přikývl číšník a s úsměvem se otočil zpět k baru aby splnil zákazníkovo přání.
„Jakpak se Vám tady líbí?“ promluvil, ale odpovědi se nedočkal. Muž stále mlčel a zarytě se díval na dno své skleničky. „Mnoo, mě se zdá, že je tady nuda. Co byste řekl na...“
„Sklapni,“ zavrčel a stále pohled neodtrhl od sklenice, kterou točil na stolku. „Nemám náladu na další takovou děvku jakou je on.“
„Hej,“ ozval se mladík, „copak vypadám jako d***a?“
„A nejsi?“ tentokrát se na mladíka otočil.
Ten sebou jen cukl, ale nic mu na to neřekl.
Muž kývl a zvedl se od stolu. Hodil na bar peníze a zmizel ven.
„Copak, snad tady nejsi sám?“ ozvalo se chvíli na to, co muž zmizel. Mladík zvedl oči od sklenice, která mu už chvíli teplala na baru a podíval se skelnýma očima na muže, který na něj promluvil.
Ten se k němu naklonil a prstem mu z líčka setřel slzu, která si našla cestu z jeho očí. „Proč tak smutný? No, no, tohle se nehodí pro tak krásnou tváříčku.
Mladík se i přes slzy pousmál. Tak přece jen jeho strategie měla výsledky. A to se proti tomu jeho přítel tak stavěl. „Děkuji,“ zakoktal. Popotáhl a utřel si tvář společně s nosem do rukávu.
Telefon v kapse mladíka se rozvibroval a po tichém promiňte telefon zvedl. „Jasně mami! Neboj, za tři hodinky jsem doma. Jo budu!“
„Jakpak se jmenuješ?“ otázal se starší muž zvědavě mladíčka a položil mu ruku na koleno.
Chlapec se pousmál a trochu se ze své sklenice napil, aby se vzápětí rozkašlal.
„Jsi tak sladký!“
Mladík zrudl, ale v duchu si gratuloval. Nečekal, že se chytí až tak velká ryba. Moc dobře věděl, co je tenhle muž zač. Nebo si alespoň myslel, že to ví!

Muž, který před chvílí vyšel z hospody, zavřel mobil a samolibě se usmál. „A to jsem mu nevěřil, že se na to někdo chytí!“ Strčil ruce do kapes a vydal se domů. Za tři hodinky se jeho přítel vrátí a oni si užijí, jako vždy, nádherný, přímo živočišný sex. Vždy když někoho mladší z nich sbalil dostal pak na svého přítele ještě větší chuť než normálně. Nikdo jiný ho totiž nedokázal udělat tak jako on. Proto se k němu tak rád vracel.

Po několika skleničkách byl mladík tak vláčný až se musel Robert pousmát. S tímhle nebude skoro žádná práce! „Dominik, to je velmi krásné jméno. Nechtěl bys jít se mnou ke mně?“
Mladík vypadl jako kdyby se v té chvíli probral. Olízl si rty a podíval se na ty Robertovi. „Mohl bych tě políbit?“
„Jistě,“ pousmál se, „proč ne!“
Mladík se naklonil k Robertovi a přitáhl si ho k sobě za kravatu. Zprvu se jeho rty těch druhých jen dotkly, ale poté se na něj vášnivě přilepil. Položil mu ruku na temeno a lehce po rtech přejel jazykem, ty se lehce pootevřely a on svým jazykem vnikl dovnitř.
Starší si jen za bok přisunul blíže k sobě a jednou rukou mu vjel pod tričko, kde polaskal jednu z jeho bradavek aby ji vzápětí silně siskl. Mladík zasyčel, ale nechal jej ať ho pomalu dráždí. Druhá Robertova ruka zamířila na mladíkův klín a jemně stiskla přes kalhoty jeho vzrušení. Opět vzdychl do jejich polibku a pak ruku v ruce zmizeli na toaletě.
Pět minut na to vyšli ze záchodu ven, Muž na bar hodil tisícovku a oba vyšli do mrazivého večera. Do noci, která začala pomalu ožívat. Do noci, které měla být pro naivního mladíčka tou poslední!

****

„On by se nikdy neopozdil!“
„Je to puberťák a ti tohle prostě dělají!“
„Neznáte ho, tak...“
„Co se tady děje?“ ozval se podrážděný hlas, který patřil muži, který právě procházel kolem a tak zaslechl rozhovor muže a policisty, který seděl na svém místě za stolem a otráveně ťukal do klávesy počítače.
„Přišel jsem nahlásit zmizení!“ ozval se muž, který vypadal že se každou chvíli sesype.
Příchozí si jej zvědavě měřil. Zdálo se mu, že toho muže odněkud zná, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout odkud. „A co děláte na kriminálce a ještě k tomu u organizovaného zločinu? Vždyť jde jen o pohřešování.“
Muž polkl a sklopil oči. „Protože...“ zmlkl a poté se na muže opět zadíval, „...můžu Vám věřit?“
„Co tím myslíte?“ tohle začalo George čím dál tím víc zajímat.
„Možná bychom si měli popovídat někde jinde,“ dodal, když si všiml podezřívavého pohledu muže, který těkal všude kolem. „Měl bych se nejspíše představit, já jsem George...“ dál neměl šanci pokračovat, protože jej muž přerušil. Vyskočil na nohy a nadšeně se rozzářil. „Stalo se něco?“ s obavami si jej prohlédl.
„Vám to říct mohu!“

„Můj přítel,“ začal, když se společně usadili v kanceláři policisty, „si rád zahrává. Vždy někde někoho sbalí a pak se vrátí domů a my... víte.“ nedořekl, připadal si před mužem trapně. Poprvé před někým koho obdivoval prozradil svoji orientaci.
„Ano,“ přikývl chápavě.
„Ale přestalo mu to stačit. Já ho moc miluju a udělám pro něj všechno jen aby byl šťastný, i když mě bolí jak mi zahýbá, ale nikdy bych ho neopustil, a ani mu neublížil. To mi musíte věřit.“
George přikývl, ale sám se stále nijak nevyjadřoval.
„Včera jsme byli v baru a sehráli tam malou šarádu a já odešel. Byla to taková naše malá hra. Včera jsme to zkoušeli poprvé,...“ polkl a složil hlavu do dlaní. Chtělo se mu brečet, ale stále se držel. Třeba se mu nic nestalo. „Sbalil tam dost tučný sousto. Rád si nechal za své služby platit a já mám strach jestli na to nedoplatil.“
„Kdo byl ten muž?“ promluvil po dlouhé době konečně i George.
Mladší z mužů si propletené ruce složil do klína a promluvil do země: „Patří mu tady většina nejenom zábavních podniků... Robert!“
„Tím chcete říct co?“
„Možná to nevíte, ale... já jsem novinář jednoho našeho bulvárního plátku a vy jste byl jeden z těch které jsme kdysi dávno...“
George jej přerušil. „Co to má společného s tím člověkem?“
„Jde o Davida, vašeho syna!“
„Davida?“ muž zbledl a křečovitě zaryl nehty do desky stolu. „ Co s tím má můj syn společného?“
Na to muž neodpověděl. Jen zalovil ve své tašce a hodil na stůl fotografii. Fotka se natočila tak, že se na zděšeného muže dívaly oči tak moc podobné těm, které kdysi dávno ztratil. „Ah ne!“ odvětil a fotku sevřel v ruce.
„Nechtěl jsem to udělat, ale když se Dani nevrátil. Jestli mu ten bastard něco udělal... do nejdelší smrti si neodpustím, že jsem ho nechal tohle dělat.“
George zvedl telefon a vytočil číslo na Jesse, který to po druhém zazvonění zvedl. „Za minutu ať jsi tady.“ Na Jessovo – To nestihnu. – nereagoval a zavěsil.
Po necelé minutě se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř se vřítil udýchaný mladík, za kterým v těsném závěsu vlál Henry.
„Chtěl jsem mluvit jen s tebou!“
„Promiňte, ale...“
„V pohodě, teď se posaď a poslechni si tohle!“ kývl bradou na sedícího muže a ten opět spustil. Začal od začátku a skončil půl hodiny poté.
„Kdy jste ho viděl naposledy, má u sebe svůj telefon, zkoušel jste mu volat?“ vychrlil na něj nespočet otázek. Muž se zpočátku nechápavě jen rozhlížel kolem sebe a poté na všechny položené otázky odpověděl. „Včera večer v deset. Má, ale nemohl jsem se mu dovolat.“
„Tohle vypadá špatně.“ otočil se Jess na Henryho a poté na šéfa. Poté se podíval na zděšeného muže. „A je ten telefon alespoň dostupný?“
Muž přikývl.
„Dáte mi jeho číslo?“
Opět přikývnutí.
Po nadiktování čísla se na druhé straně telefonu několikrát ozvalo zazvonění a poté následovalo pípnutí. Telefon někdo zvedl a z druhé strany se ozvalo chraptivě: „E-Eriku....“
Muž Jessovi vytrhl telefon z ruky a vrhl se k sluchátku. „Dani, Dani, jsi v pořádku?“ V odpověď se mu ozvalo jen zachrčení. „Dani, Dani, za chvíli jsem u Tebe!“ Otočil se na trojici mužů, kteří mlčky seděli. „Dokážete vystopovat...“
„Jistě. Najdeme ho!“ ozval se jako první Jess. Vytrhl Erikovi z ruky telefon a vyřítil se ven z kanceláře. „Jo,“ zatnul ruce v pěst. „tentokrát tě ty bastarde dostaneme.“

****

Nečekal, že bude mít takovou výdrž, ale počítal s tím, že s takovou ztrátou krve to nepřežije. Ani jej neprohledal jestli nemá v kapse telefon. Nemůže mít sílu k tomu, aby si zavolal. To byla jediná jeho myšlenka, když na chvíli pomyslel na to, že si může nějak zavolat pomoc.
Kdyby byl v té chvíli více ostražitý možná mohl vraždit o něco déle.
Mladík zachrčel a natáhl ruku před sebe. Toho Robert využil a s výrazem šílence mu na ni dupl. Ozvalo se odporné křupnutí po kterém následoval šílený výkřik bolesti. „Kdybych měl víc času tak to dokočím, ale...“
nedokončil, otočil se na patě a zmizel mladíkovi z dohledu. Jeho oči se po chvíli zavřely.

Zranění nebyla tak hluboká, ale stále krvácela. Něco jej po nějaké době donutilo, aby otevřel oči. Jednou rukou byl připoutáný k trubce od topení a druhou měl zlomenou. Telefon se opět rozsvítil.
Baterka se pomalu loučila se svým životem.
A pak se ozvalo zazvonění. Nebyl to Erikův telefon, ale nikdo jiný neměl jeho telefoní číslo. I přes nepředstavitelnou bolest se překonal a vytáhl mobil z kapsy. Hodil jej na zem a nohou si ho odsunul trochu dále od sebe, poté se k němu naklonil a nosem přijal hovor. „E-Eriku....“ zachrčel. Poslední co zaslechl byl hlas člověka, kterého tak moc miloval a kterému tak moc ubližoval. „Dani, Dani, jsi v pořádku?“ opět zachrčení, po kterém omdlel od bolesti. Nezaslechl tak jeho další větu: „Dani, Dani, za chvíli jsem u Tebe!“

****

Robert se samolibě rozhlédl kolem sebe. Na tenhle den tak dlouho čekal. Konečně měl moc, moc která dalece převyšovala tu otcovu.
Lidé, kteří se kolem něj motali patřili k té nejvyšší smetánce a využívali jeho vliv k tomu, aby mohli popustit uzdu svým fantaziím, svojí vášni, mohli naplnit svoji touhu, kterou si tak dlouhu odpírali.
Mladík sedící vedle něj se jemně usmíval. Když se jeho milenec vrátil před měsícem zpátky ze svého dalšího lovu, vypadal trochu mimo, ale i tak byl spokojený. Tušil, že stalo něco s čím nepočítal, ale neměl odvahu se ho na to zeptat.
Kolem nich prošel Polák, který byl mezi pozvanými, následovaný v těsném závěsu Benediktem. Lehce se uklonil a poté se posadil naproti Robertovi. „Doopravdy to tady máš nádherné, užívej si toho lesku, moc dlouho si jej totiž užívat nebudeš!“
„Co tím myslíš?“
„Uvidíš,“ záhadně se usmál a poté mrkl na Davida. „Až tě tenhle přestane bavit,“ kývl hlavou směrem k Robertovi, „mohl by ses vrátit ke mně. Chlapci by tě rádi zase vzali mezi sebe. Chybíš jim.“
Mladík neodpověděl, jen drtil v ruce kus ubrusu a nenávistně se podíval na Polákova bodyguarda. Benedikt se pousmál, ale dál na to nijak nereagoval.
„Sem ne....!“
„Máme tady povolení k prohlídce a také... zatykač!“ ozvalo se ode dveří a následně na to dovnitř vtrhla skupina policistů po kterých následoval Davidův otec.
Mladík zbledl a pokusil se co nejrychleji zmizet. Otec ho však ihned uviděl a vrhl se k němu.
Nastálého zmatku využil Polák a společně s Benediktem zmizel. Který si nevšiml nechápavého Jessova pohledu, když ho uviděl.
Robertovi na obličeji stále hrál úsměv, který však zmizel hned nato co dovnitř vjel mladík na vozíčku. Podle bledého obličeje, který poté nasadil, David pochopil. Tohle je ten důvod!
„Davide,“ šeptal mu do vlasů, když ho objímal. „Davide,“ stále dokola opakoval jeho jméno, „matka by byla šťastná, kdyby...“ zalkl se. Položil mu ruce na ramena a kousek ho od sebe oddálil. Díval se mu zpříma do očí, ten pohled nemohl jeho syn vydržet a tak sklopil oči k zemi. „Je mi to tak líto, tati,“ zašeptal tiše.
Na Robertových zápěstích cvakla pouta, což mladíka vytrhlo ze šťastného shledání z otcem. I přesto, že musel vědět, co ho v nejbližší době čeká, vynutil si na tváři úsměv a široce se na Davida usmál. „Nikdy toho nebudu litovat!“ Jen oni dva však věděli co tím chtěl říct. Nikdo z lidí okolo nemohl chápat jaký vztah vlastně mezi nimi byl.
Otec svého syna opět pevně objal. Mladík se třásl, emoce ho zcela uchvátili a pak se na otce otočil. „Mohl bych s ním chvíli mluvit? Jen pár minut, prosím!“ Muž se podíval na své podřízené a pak jen stroze přikývl. David se na svého milence vrhl jako smyslu zbavený. Chtěl ho přede všemi políbit, ale to mu Robert nedovolil. „Nechceš přeci ubližovat svému otci, ne?“ zašeptal mu tiše do ouška.
Mladík se zachvěl potlačovanou touhou, ale ovládl se. Za ty roky, které s Robertem prožil mu byl vděčný, byl mu vděčný za to, že ho dostal z toho začarovaného kruhu. Nikdo nemohl pochopit ty city které k němu choval! Nikdo, ani jeho otec ne! „On za to zaplatí!“
„Ne!“ odvětil tiše. Pozvedl spoutané ruce a zval do dlaní mladíkův obličej. „Nechceš být přeci jako já. Teď se před tebou otvírá dobrá budoucnost tak... nezkaž si ji.“
„Oni tě ale za...“
„Pššš,“ přiložil mu ukazováček na rty, „nech toho, prosím!“
Jeden z policistů je od sebe surově odtrhl až Robert málem upadl, ale téměř ihned získal stabilitu. Na mladíka se už neotočil a odkráčel směrem, který pro něj už neměl návratu.
Spravedlnost konečně dosáhla svého.
Jess si oddechl a posadil se na jednu z volných židlí. Henry toho využil a klekl si před něj. „Mohli bychom to jít oslavit, co říkáš?“ Jess jen tiše přikývl a složil hlavu do dlaní. Konečně to skončilo!

****

Soudní řízení probíhalo za Robertovi neúčasti, ze zdravotních důvodů. Nyní ležel ve vojenské nemocnici a byl hlídaný, jeho stráž byla posílená, protože na něj již poněkolikáté zaútočili jeho spoluvězni. Bylo téměř veřejným tajemstvím že za tím stál Polák. Nechtěl být zatažený do víru těchto událostí, protože teď měl šanci vládnout celému trhu jako předtím než se Robert objevil.
Na lavici svědků stál David. I když by si nejraději jazyk ukousl a o muži by neřekl ani jedno křivé slovo, věděl, že to udělat nemůže. Nikdy mu přeci neslíbil, že... polkl a odpověděl na právě položenou otázku. „Ano!“
„Dobře, a teď se vraťme k tomu na co se Vás chci zeptat.“ upřeně se mladíkovi zadíval do očí. Vzpurně trhl hlavou a čekal na otázku, kterou podvědomě očekával. „Věděl jste o tom, co těm mladíkům dělal?“
„Ne, jen jsem tušil, že...“
„Dobrá!“ otočil se k porotě a poté zpět na svědka, „Mohl byste mi říct jaký byl váš vztah k obžalovanému?“
„Já,“ zakoktal se a sklopil zrak k zemi. Díval se na své propletené ruce a myslel na poslední rozhovor který měl se svým otcem předtím než šel sem. „Byl můj nadřízený a já poslouchal jeho rozkazy!“
„To je vše, co jsem chtěl vědět, děkuji.“

„Mohl byste všem přítomným říct jaký byl váš vztah k obžalovánému?“ zazněla první otázka na Jesse, který si nervózně poposedl a poté se podíval na svoji sestru, která byla také v soudné síni. Původně nechtěl, aby sem chodila, ale nenechala se odradit a také – nechtěl jí to říct takhle. Pokud by to bylo možné nechtěl jí to říct vůbec nikdy. „Poznal jsem ho kdysi dávno v jednom nápravném zařízení!“
„Jistě.“ otočil se na soudce, který jen přikývl. „Mám tady jeden důkaz, který by mohl poukázat na to jaký byl mezi vámi vztah!“
Tohle začalo zavánět problémem. Jess sebou cukl a vyděšeně se podíval na soudce, který si muže, který se chystal k tomu, aby zničil celou jeho kariéru, přivolal k sobě. Sice nerozumněl tomu o čem si povídali, ale podle rozmrzelého výrazu právníka pochopil že ho soudce zachránil, jen nechápall z jakého důvou. Zdvižené pěsti jeho snoubenky mu všechno osvětlily. „Rád Vám zodpovím všechny otázky.“ sklopil oči k zemi a začal se svojí zpovědí.
„...nenáviděl jsem ho!“

„Nyní se vraťme k důkazům, které máme. Rád bych předvolal svědka, který jako jediný přežil vražedné šílení obžalovaného.“
Do soudní síně vjel vozíček s posledním klíčovým svědkem. Mladík měl celou dobu skloněnou hlavu. Věděl že tohle řízení mu zničí život, ale nemohl nechat toho bastarda aby unikl trestu. Byl jedinou přeživší obětí.
„...takže jste chtěl...“
„Jo, vím, co chcete říct! Vlastně jsem si to zavinil sám. Všichni, kdo někdo znásilní si přeci za to můžou sami, ne!“ zpříma se na něj zadíval. Byl to obviňující pohled a tak silný že musel právník svůj pohled odklonit. „Ale přiznávám se, že z větší části si za to můžu sám. Ale,“ polkl, „myslíte, že ho to opravňovalo k tomu co mi udělal? Chtěl byste vidět...“ zalkl se, ale po chvíli pokračoval dál. „Ten člověk byl sympatický a tak... jen jsem si chtěl užít. A pak jsem se probral v nějaké špinavé místnosti. Všude kolem byly tmavé skvrny a nade mnou se tyčil ten muž. Vůbec jsem ho nepoznával, ty krví podlité oči, šílený výraz v očích a v ruce držel nůž. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. A pak jsem ucítil neuvěřitelnou bolest, když se právě ta zbraň ocitla v mé noze. Vykřikl jsem a snažil se opět pohnout, odsunout se od něj, ale jedna z mých rukou byla připoutána k trubce od topení. Neměl jsem žádnou šanci a pak... stále bodal a bodal. Vyhýbal se všem tepnám a žilám, rány nekrvácely, ale bolelo to šíleně.“
„Dál.“ povzbudivě se usmál, když mladík už několik minut mlčel.
Daniel si povzdechl. „Byl jsem tam snad už tři hodiny a pak jsem si uvědomil, že jsem svému příteli slíbil, že se vrátím. Podíval sjem se na něj. Oddychoval a nevypadalo, že by se chystal k něčemu dalšímu a tak jsem na něj promluvil. - „Pusťte mě, prosím. Já nikomu nic neřeknu jen, musím se vrátit za svým přítelem. On bude smutný, když...“ - nenechal mě však domluvit a rudýma očima od pláče se na mě zadíval. - „Copak to nechápeš!“ - vykřikl a vrhl se ke mně. -„Já tě miluju, miluju tě Jessi!“- Chápejte vypadal zcela při smyslech když to říkal ale já věděl, že je úplně mimo.“
„Říkáte, že vyslovil jméno – Jess. Jste si tím zcela jistý!“
„Ano!“

Právník se otočil k porotě čelem a začal se svojí řečí. „Jak jste určitě všichni slyšeli posledního svědka. Můj klient byl zcela mimo realitu, když napadl svoji poslední obět a dle jeho výpovědi, kterou jsme natočily ve vězení jste měli šanci poznat, že není zodpovědný za činy které spáchal a proto byste měli zvážit to, že je psychický nemocný.“

****

„Chápeš to! Oni ho poslali do blázince!“
„Nic si z toho Jessi nedělej.“ přitáhl si ho do objetí a donutil jej tak aby svoji sklenici s drinkem odložil na stolek. „Teď už to všechno skončilo a ty můžeš začít od začátku!“
„Jasně. Za měsíc se budu ženit a pak můžu očekávat radostnou událost v podobě svého prvorozeného syna, no není to skvělý!“ Natočil se obličejem směrem k Henrymu a široce se usmál.
Henry polkl a olízl si rty.
„Mohl bych tě...“ začal a přímo hypnoticky sledoval rty svého přítele. Jazýček, který se opět objevil, jej donutil k tomu aby opět polkl. V hrdle mu zcela vyschlo.
„Ano?“
„Mohl bych...“
Henryho úsměv se rozšířil. „Copak bys chtěl?“
Na položenou otázku Jess neodpověděl slovy, ale činy. Přitáhl si druhého muže k sobě a vášnivě jej políbil na jeho lákavé rty.

Probudil se zašátral rukou na posteli, když však našel jen prázdné a chladné místo zděšeně otevřel oči a skoro ihned se posadil. Zmateně se kolem sebe rozhlédl a pak uviděl schoulené tělo, které se třáslo pláčem. „Jessi, co se stalo? Ublížil jsem ti?“
„Ne, zavrtěl hlavou a plakal dál.
„Co se tedy stalo?“ odvětil starostlivě a objal jej aby mu vtiskl polibek do vlasů. „Lituješ snad toho co se mezi námi stalo?“
„Ne, ale...“ polkl a otočil se na svého milence. „...lituju toho, že se to nestalo dřív než jsem poznal Roberta a... neměl jsem podlehnout jejímu nátlaku a mohli jsme být teď spolu. Já nemůžu... nesmím opustit své dítě. Chápeš to, viď že to chápeš.“
„Jistě hlupáčku, já to moc dobře chápu a nemůžu tě do ničeho nutit a ani nechci!“
Zazvonění telefonu je vytrhlo z jejich intimní chvilky. Neodbytně se dožadoval pozornosti a tak ho Jess zvedl. Po zaslechnutí prvních slov mu telefon vypadl z ruky a mladík se rozbrečel. Na starostlivé: „Co se stalo,“ neodpověděl a tak Henry telefon přiložil k uchu a ozval se: „Haló?“
„Vyřid Jessovi, ať přijede do nemocnice, jeho sestra je na tom hodně špatně. Pokusila se o sebevraždu, v dopise na rozloučenou se Jessovi omlouvala za to, že ho nedokázala ochránit a obviňovala se za to, co se mu stalo! Musí přijet dřív než bude pozdě!“