Hurikán 7

7. Procitnutí

Všechny indície jej vedli k tomu, že je pachatelem na sto procent Robert, ale podstatné co chybělo byly – důkazy. Věděl, že nikoho nepřesvědčí tím, že to ví! Pocity a jeho šestý smysl mu to jasně říkaly, ale soudu to nevysvětlíte, neuvěří vám!
„Šéfe!“ vykřikl týden poté, co mu byl celý případ svěřen. Bylo brzy ráno a Jess byl prvním na stanici, když nepočítáme George, který tam snad i přespával. Nikdy se neoženil, i když, nejspíš byla jeho jedinou manželkou práce a on jí byl až pedantsky věrný. „Šéfe, před deseti minutami mi přišel mail, že našli další tělo. Nejspíš se jedná o první oběť!“
„Jak jsi na to přišel?“ ozvalo se unaveným hlasem, který doprovázelé táhlé zívnutí.
Jess se pousmál a posadil se naproti šéfovi, který si protíral ospalé oči. „Zase jste tu spal,“ odvětil a starostlivě si jej přeměřil pohledem. „Víte přeci, že to není zdravé. Měl byste se věnovat i něčemu jinému než práci.“
„Nestarej se, ano! Na to mám matku!“
„Máte pravdu,“ podložil si hlavu dlaní a pokračoval, „ptal jste se jak to vím. Na to mám jednoduchou odpověď. Řekl mi to patolog.“
„Hmmm,“ přikývl a čekal co dalšího z Jesse vypadne.
Mladík se pohodlněji opřel do křesla a skousl si rty. „I on měl na sobě tetování a jeho tělo neslo stopy násilí a hlavně byl několikrát... znásilněn. Oproti předchozím obětem se tomu však stalo až po jeho smrti.“
„Tak to je hnus!“ vykřikl šéf. Jess na to jen přikývl a čekal až se George uklidní. Šéf vyskočil ze svého křesla a následně se naklonil z otevřeného okna. Nejspíš musel vydýchat ten pocit vlastní nemohoucnosti. „Kolikáte to už je tělo?“
„Páté! A nerad vám to říkám, ale u tohoto čísla určitě nezůstaneme. Henry se zmínil o tom, že jeho informátor má nějaké důkazy o tom, že to poslední tělo by mělo být...“ na chvíli se odmlčel, snad aby našel odvahu k tomu říct to nejpodstatnější. „Možná se vám bude zdát, až to číslo uslyšíte, že je to nemožné, ale musíte počítat s tím, že většina z nich byli prostituti a téměř devadesát procent z nich nemá nikoho, kdo by se o ně staral anebo je hledal.“
„Máš pravdu,“ založil ruce na hrudi a upřeně se zadíval do Jessových očí, „tak kolik?“ Zády se opíral o okno, které už raději zavřel, protože jinak by po zaslechnutí toho čísla z okna určitě vypadnul.
„Patnáct!“
George zbledl, aby vzápětí zezelenal, poté se předklonil a začal se dávit. Jess vyskočil na nohy a měl se k tomu, aby přiskočil k šéfovi, ale jeho ruka jej zastavila. „Jsem v pohodě,“ zavrčel jako poraněný pes. „Jen ať to není David, jen ať to není David,“ opakoval stále dokola jako nějakou mantru.
David? opakoval mladší z nich v duchu jméno, které zaslechl z šéfových úst. David? Kdo je sakra David!

„Marie, mohl bych mít jednu takovou indiskrétní otázku?“
„No,“ upřeně se na něj zadívala, ale vzápětí přikývla, „jasně že můžeš.“
„Kdo je to David?“
„David?“ žena se rozhlédla kolem sebe a pak chytila Jesse za ruku a přitáhla jej k sobě. „Na tohle by ses měl zeptat šéfa, ale on by ti to nejspíš neřekl, ale pamatuj, ode mě to nevíš. Zabil by mě!“
„Kdo?“
Na tuhle otázku mu neodpověděla. Zatáhla jej do vyslíchací místnosti a obezřetně vypnula mikrofon. „Řeknu ti to ještě jednou! Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem ti to řekla! Opakuji! Nikdo!“
Jess přikývl a čekal co z jeho spolupracovnice vypadne.
„Může se ti zdát, že šéf je samotář, ale vždycky tomu tak nebylo. Když začínal měl milující ženu a syna, ale vzhledem k tomu jak je jeho práce nebezpečná.... Měl počítat s tím, že se to k této práci nehodí. Tady je nejlepší, když se na nikoho nevážeš, nikdo to tak nemůže využít proti tobě!“
Mladík dál napjatě čekal, ale začínal tušit co se vlastně skrývá za tím workholismem. Začínal tušit proč je jejich šéf tak moc posedlý touto prací.
„Šéfoval tady tomu oddělení dva roky, když narazil na takzvanou zlatou žílu. Našel informátora, který jej dovedl k jednomu z nejvlivnějších pasáků a prodejci drog. V té době to byla dost velká ryba, ale teď je už několik let po smrti.“ odmlčela se a zahleděla se v dál. „Všichni co jsme tady si tu dobu moc dobře pamatujeme. Sice jsem tady v té době nepracovala, ale i tak mě ta akce dost ovlivnila. Právě z toho důvodu jsem vlastně tady!“
„Hmm, a co to má společného s tím, Davidem?“
„Víš o tom, že je šéf angličan, ne?“
„Jistě, vždyť to je veřejným tajemstvím,“ rozesmál se Jess, ale vzápětí nasadil vážný výraz. „Co to má společného s...“ Marie jej však nenechala tuhle větu dokončit a pokračovala tam, kde skončila.
„Zamiloval se tady a později se i oženil. Patřil k nejlepším na anglické půdě, ve Scotland Yardu. Jeho manželka zemřela pár let po narození jejich syna. Když tomu chlapci bylo patnáct tak se ztratil a bude to asi dva roky, kdy se na scéně objevila nahrávka právě s ním.“
„Nahrávka?“
„Porno se synem muže, který právě proti tomuhle bojuje. Bylo vidět, že to ten chlapec nedělá z vlastní vůle, ale kdo by se na to ptal, že! Začal ho tímhle vydírat a doufal, že vyhraje, ale nakonec na to doplatil sám. Chtěl získat velký vliv, ale neunesl to!“
„Ty mluvíš o tom... sakra jak se jen jmenoval! V té době, kdy jsem sem nastoupil to byla velká věc. Zradil své společníky a předhodil jim svého bratra, ale moc daleko se nedostal. Byl zabit při nějaké razii, je to tak ne?“
„Ano, byla to náhoda. Schovával se ve vietnamské tržnici, která vyhořela. Uzavřelo se to s tím, že to byl nějaký bezdomovec a ten požár vlastně zavinil.“
„A pak?“
„Po Davidovi se úplně slehla zem a šéf jej od té doby hledá. Téměř nikdy ho neuvidíš jinde než v práci, ale přiznám se ti, že mě překvapilo, když odešel aby přivedl tebe. Nechápu co ho k tomu vedlo, ale... možná mu připomínáš jeho syna!“
Jess se rozesmál. „To už přeháníš!“
„Myslíš?“

****

Henry položil svůj mobilní telefon na svůj stůl a zamyšleně pohlédl na své dočasné spolupracovníky kteří zmateně pobýhaly kolem. Slyšel rozkazy, které nepatřily jemu a tak je poustěl zase ven. Ani jedno slovo mu nezůstalo v hlavě až na to, když promluvil Jess. Sice ani tahle slova nepatřila jemu, ale Jesův hlas na něj působil jako silné afrodiziakum. „Tome, kde je ten svědek! Ještě před pěti minutami tady seděl a teď je...“
„Uklidni se, „ reagoval na to oslovený, klidným hlasem. „říkal, že si musí skočit na toaletu, tak...“
„Tak tady tak neseď a hned ho přiveď sem! Jasný!“
„Hej, nemusíš se chovat jako velký šéj jen proto, že jsi dostal tak velkej případ, stále jseš jen zelenáč!“ rozčíleně vyskočil na nohy, ale vyrazil na toalety, aby svědka přivedl. Za deset minut však byl zpátky, oči navrch hlavy a vypadal jako kdyby zažil neuvěřitelně velký šok. „Ten-ten,“ koktal.
Jess se na něj naštvaně podíval s rukama v bok. „Co se děje, vymáčkni se, sakra!“
„Je-!“ mávl rukou směrem k záchodkům a pak se svalil zpět na svoji židli. „Ten svěděk je... mrtvej!“
„Cože!“ vykřikl Jess a rozběhl se tam odkud Tom před chvíli vyšel, následován Henrym. „To snad není pravda! Jak se to d******e mohlo stát! Vždyť jsme..“
„Musíš počítat s tím, že Robert má svý lidi úplně všude. Nejspíš nechce abychom ho odhalili, ale já na něj mám něco, s čím určitě nepočítá!“
Sklonil se nad tělo svého doposud jediného svědka a zcela zbytečně zkontroloval jeho puls. Ten krev, která byla všude kolem jasně svědčila o tom, že se v jeho těle neskrývá ani jiskřička života. Bylo to zcela nelučitelné se životem.
Sakra!
Zcela automaticky muži rozepnul košili jako kdyby hledal něco určitého, ale pak si zklamaně povzdechl. „Ne, tahle značka mi nic neříká.“ Sedl si na zem a zády se opřel o vykachlíčkovanou zeď. Naštvaně udeřil pěstí do dlažby a poté se podíval na Henryho. „Co si o tom myslíš?“
Zmatený pohled, který na něj starší vrhl mu na tváři vyvolal nepatrný úsměv. Chvíli na to se Henry sklonil k tělu a rozepnutou košili rozhalil dost na to, aby ho do očí uhodilo tetování, které se mu začínalo na bedrech a táhlo se k zádům. Přesně tohle tetování odhalovalo člověka, který patřil do Polákova gangu. Henry zalapal po dechu a bočním pohledem se podíval na Jesse, který jej napjatě pozoroval. „Promiň, ale tohle mi nic neříká!“
„Doopravdy,“ vetoval na to Jess.
Henry jen opatrně přikývl.
„Tak dobře! Mohl bys prosím zavolat George?“
„Jistě,“ odvětil a byl pryč.
Co před mnou skrýváš Henry? Snad si nemyslíš, že jsem až tak blbej! Za jak velkýho idiota mě vlastně máš?

„Mohl bych s tebou mluvit?“ Bylo první, co vyslovil, když Polák po prvním zazvonění zvedl telefon.
Sladký hlásek, který mu na to odpověděl, vyvolal mírnou husinu: „Jistě, synku!“
Argh! zavrčel v duchu. „Máš s tím něco společného?“
„S čím?“
„Nedělej ze mě blbce,“ zhluboka se nadechl a pokračoval o poznání klidnějším a tišším hlasem. „nemám rád, když se mě někdo dělá blbce!“
„Ale synku. Řeknu ti jen jednu věc! Ty se teď postaráš o to, aby všechny cesty které by mohly vést ke mně, byly čisté a netknuté. Potřebuji, aby byl ON odstraněn a nepletl se do mé práce. Jen já je mohu mít všechny pod palcem, jen já můžu rozhodovat o tom, kdo z nich bude anebo nebude žít! Rozumněl jsi mi?“
Henry polkl a pevněji v dlani sevřel telefonní sluchátko. „Ano, pane!“
„Ale, na co jsi tak formální. Říkej mi přeci, otče!“
„Jistě, ale teď se to nehodí!“ zhluboka se nadechl a pokračoval: „Co má společného s Tebou?“
Na druhé straně telefonu se rozezněl zvučný smích, který byl nejspíše tlumen dlaní, která ležela na sluchátku. Poté si Polák přiložil telefon opět k uchu. „Řeknu ti to takhle. On mohl nedopatřením něco vyžvanit i o mě. Tak proto!“
„Kdo to udělal? Který z nich pro tebe pracuje?“
„Snad si nemyslíš, že ti to řeknu. Pak by ti stačilo jen ho dostat z dosahu a mohl bys... nerad bych se tě musel zbavit. Víš, dost jsi mi přirostl k srdci, ale moje práce je přednější. To si pamatuj! Nestrpím kolem sebe zrádce!“
„Jistě, otče!“
Jess po zaslechnutí toho slova – otče, ztuhl. Vždyť Henry je sirotek!
Následující kroky jej donutily aby se odlepil od stěny a obrátil se jako kdyby právě teď přišel. „Henry, rád bych s tebou o něčem mluvil!“
„Jistě!“

****

„Ne, nemůžete ode mě očekávat že...“
„Dostal jsem tě odtamtud tak by jsi měl prokázat i trochu respektu!“
„Ani omylem, mě nedonutíš k tomu abych jej zradil. I když ze mě udělal to, čím jsem... nemůžu mu to udělat, nikdy!“
„Davide, Davide, ty se nikdy nepoučíš!“
„I když mám Roberta rád a vím, co dělá! Vím, že by nikdy neublížil. To samé ale nemůžu říct o něm. Stačí když o něm řeknu jen jedno křivé slovo... on neodpouští těm co zradí. Otec... můj otec by za to zaplatil životem.“
„Pořád mě budeš omlacovat o hlavu svýho otce! Proč to d******e děláš! Vždyť se tě ani nepokoušel hledat, vys**l se sakra na tebe!“
„Ne!“
„Ne?“ hlas se hystericky rozesmál. „Jeho kariéra pro něj byla přednější než život jeho syna. Nechal tě aby z tebe ten bastard udělal děvku!“
„Jo, nechal, ale taky mu to vrátil i s úroky a teď s tím musí celý život žít!“
„Hmm. On si teda myslí, že když odstranil toho pěšáka tak si tím vyslouží nějaké uznání nebo...“
„d******e, za co ho máš! On to neudělal proto, aby ho někdo postavil a piedestal a uctíval. On jen chtěl spravedlnost! A teď s tím jako člověk, který dělá jen to co je správné, musí žít. Musí žít s tím, že zabil člověka!“
Smích se nepoužívaným krytým koupalištěm rozlehl všude kolem. Cvaklo natahování kohoutku a pak zaznělo jen tiché: Žbluňk. „Super, jen si v klidu zaplav, Davide. A hlavně nezapomeň pozdravovat Roberta a řekni mu....“ Hlas se odmlčel a počkal až mladík vyplave na hladinu. „Řekni mu, aby nezapomněl na minulost. Stačí že mu zkřivý byť jen vlásek na hlavě a je z něho mrtvej muž. Zapamatuj si to!“ Poté zazněly kroky po kterých následovalo cvaknutí dveří a pak... ticho.
„Sakra!“ zařval do ztichlého prostoru a několika tempy připlaval ke hraně bazénu. Přitáhl se k ní rukama a vylezl na suchou zem. „Za tohle mě snad Robert zabije!“

„Já...“ pokusil se začít, ale byl přerušen.
„Ticho!“ zařval a sklonil se nad zakrváceným asi patnáctiletým chlapcem. Koutkem oka se podíval na svého mokrého partnera a pak z mladíkovi tváře olízl stroužek pomalu schnoucí krve.
David jen tiše polk, nemohl od této scenérie odtrhnout zrak. Věděl, že je tímto mužem posedlý, ale vůbec mu to nevadilo. Věděl, že ho to jednou bude stát život, ale nemohl si pomoc.
Ležící mladík vzlykl. Pokusil se od sebe muže odstrčit, ale vysloužil si za to jen úder do hlavy. Schoulil se do klubíčka, vzlykot nabral na síle. Opět úder, tentokrát kopanec, do boku. Zakňučení, které surovce rozesmálo.
„Nic jsem mu neřekl.“
„Já vím,“ několika kroky byl u Davida a položil mu dlaň na tvář. „Já to vím!“ Prsty druhé ruky mu přiložil k bradě a lehce ji nadzvedl. „Ty bys mě nikdy nezradil, protože mě miluješ. Tohle já moc dobře vím. Miluješ mě, protože jsem ti ukázal jaký doopravdy jsi. Ty nejsi jako on, nejsi tak povrchní jako on. I přesto co jsem mu udělal... oba dva jsme věděli, že to sám chce, ale proč se tedy tomu tak bránil?
Všechno je to jeho vina! Za všechno může jen a jen on. Tolikrát jsem mu říkal, že ho miluju, tolikrát jsem mu řekl co k němu cítím, ale co na to řekl on! Jen se tak hloupě zatvářil a pak... ne, nemohl jsem mu ublížit, ne tak jako jim!“
„Pane,“ v očích se mu zaleskly slzy. Chytil Roberta za klopy kabátu a po kolenou se svezl na zem. „Nikdy vám neublížím tak jako on! To přeci moc dobře víte!“
„Jistě.“ zašeptal a následoval svého partnera. I on se svezl na zem a těsně se přitiskl k jeho chvějícímu se tělu. Jejich tváře byly od sebe jen nepatrně vzdálené a pak mladší toho staršího políbil.

„Proč s ním pořád jste?“
Víte,“ podíval se své psychoterapeutce upřeně do očí, „na tohle existuje jediná upřimná odpověď. Protože mě z toho dostal. Ukázal mi, že nejsem až takový ztracený případ za jakého mě měl ON. Víte otec se to nikdy nedozvěděl, ale ON mě k tomu nikdy nenutil!“
„Kdo je to – ON?“
Na mladíkově tváři se na chvíli objevil letmý úsměv, který zmizel stejně tak rychle jak se před chvílí objevil. „Kdybych vám to řekl... nedožila byste se dalšího rána. Proto se na něj už nikdy neptejte, ON ma oči všude a já se k němu nechci znovu vrátit. Takže to bude pořád jen ON.“
„Dobře. A co udělal tan váš ochránce? Čím vás zachránil?“
David zasněně pohlédl v dál a podložil si bradu dlaní. „ON mě dal jen to co jsem chtěl, to co jsem musel chtít. Byl jsem závislý, a když říkám závislý, tak myslím hodně závislý. Ujížděl jsem na drogách a sehnat jsem si je nějak musel, ne! A tohle bylo to nejjednoduší. Zavřít na chvíli oči a nechat se ojet anebo někoho ojet. Zezačátku si mě zaplatily i nějaký ženský, ale postupem času to byli čím dál častěji chlapy.
„Takže jste šlapal chodník. Kdy to vlastně začalo?“
„Prvně jsem to chtěl jen vyzkoušet. S klukama, když jsem oslavil svý čtrnáctý narozeniny. Bylo to v době, kdy otec truchlil nad matčinou smrtí a já s ním. Byly to jen nějaký tabletky a pak, asi po dvou měsících kámoši donesli něco silnějšího. Zezačátku jsme jen šňupali, ale pak někdo donesl nádobíčko a už jsme jeli ve velkým. Peníze který jsem si vydělal anebo dostal jako kapesný se rozkutálely. Nenašel jsem odvahu k tomu abych se přiznal otci a stejně tak jsem neměl odvahu k tomu abych ho okrádal a tak jsem jednoho dne zmizel. Nemohl jsem se mu po tom všem podívat do očí a ani jsem se toho nemohl vzdát! Nedokázal jsem to!“
„A pak?“
„Potkal jsem na ulici na první pohled sympatickýho týpka, řekl mi: „S touhle tvářičkou by sis mohl vydělat slušný prachy a pak bys mohl mít i peníze na tu svoji škváru.“ Tohle byl jasnej impuls k tomu, abych s tím sekl, ale... nemohl jsem!“
„Něco vám k tomu chybělo, že? Byla to vůle s tím skoncovat.“
„Jasně, takhle to bylo jednodušší. A to jsem nevěděl, že tahle jakoby pomocná ruka, tohohle samaritána, který samaritánem rozhodně není, nebude zadarmo. Udělal to proto, aby mohl využít toho co je můj otec zač. Ale to jsem v té době nevěděl.“ odmlčel se a rukou si zajel do náprsní kapsy ze které vytáhl krabičku cigaret. „Mohl bych?“
„Jistě,“ přikývla, „když Vám to pomůže!“
„Dík,“ přikývl a z krabičky vyklepal jednu z cigaret. Druhou rukou si ji dal do pusy a vzápětí krabičku strčil zpět do kapsy a z kapsy od kalhot vytáhl zapalovač, aby si s ním mohl cigaretu zapálit. „Tohle je teď jediná moje droga. Pokud nepočítám Roba!“ nostalgicky se pousmál.
„Robert, to je ten, který vás z toho dostal? To je ten Váš přítel, kterému vděčíte za to, že tady pořád jste?“
David přikývl a popotáhl z gigarety tak silně až ji téměř celou vykouřil. Poté vyfoukl z úst velký obláček dýmu a oklepal z ní popel do popelníku, který ona před chvílí vytáhla ze stolku. Na jeho tichý pohled jen odvětila: „Přestala jsem, před týdnem!“
„Jak jste řekla, on mě z toho dostal a ani to nejspíš neměl v plánu. Byl jen další figurka na šachovnici, ale jemu se to jednoho dne přestalo líbit a tak se vzbouřil. Vím, že to co dělal a dělá není správné, ale...“
„Milujete ho!“
„Vy mě za to nebudete soudit?“
„Měla bych?“
„Vždyť je to chlap a navíc... vy ho moc dobře znáte, pracujete pro něj a...“
Žena se zašklebila a nepatrně se otřásla. „Ano, já ho moc dobře znám, možná bych řekla že víc jak vy, ale to je irelevantní. To co k němu cítím já nemá s emocemi nic společného. Vím, že ubližuje lidem kolem sebe, já na něj ale nemohu říct nic špatného. Máte pravdu s tím, že není andělem, ale... On za to nemůže, měl by se léčit, on je nemocný.“
„Jistě, je!“ přikývl. „Měla jste vidět, co udělal tomu nebohému chlapci. Ale,... nemohl jsem ho litovat, protože... tím pádem bych byl jako on, ten, co mu zlomil srdce!“
Zhluboka se nadechl a opět se jí zadíval do očí.
„Mě by on nikdy neublížil, to vím!“
„Dobře,“ opět přikývla, „ale teď se vraťme k předchozímu tématu našeho rozhovoru. Vaše terapie je přednější, ano!“
„Robert mě našel v jednom z JEHO bordelů. Hodně dalece jsem se podobal na člověka, možná spíš víc zvíře než člověk. Ale on jako kdyby ve mně viděl něco víc. Třásl jsem se jen na mě promluvil, a když se mě snažil dotknout... kopal jsem kolem sebe, kousal. Byl jsem jen malý vyděšený zvíře, který dokázalo jen vykonávat svoji potřebu a to rovnou pod sebe a vůbec mě to nevadilo. Chodil tam téměř každý den a mluvil na mě, jen na mě mluvil. Někdy přinesl nějaký jídlo a nechal ho tam. Zezačátku tam všechno zůstalo, ale pak si získal moji důvěru a to byl jen krůček k tomu, aby mě odtamtud odvedl.
Když jsem se ho po půl roce ptal proč tohle všechno dělal. Tak mi řekl jen jednu jedinou větu. Litoval jsem tě! Rok poté mě všechno vysvětlil.“
„Vysvětlil?“
„Řekl mi co mu dělal jeho vlastní otec. Řekl mi, že vlastně svému otci vděčí za to, že z něj vychoval takovou zrůdu a on nechtěl aby se ze mě stalo něco takového jako on. Možná si chtěl vydobýt odpuštění u boha za všechno co kdy spáchal anebo spáchá, ale vysloužil si nejspíš jen jednu jedinou věc... moji nekonečnou a nehynoucí věrnost. Udělám pro něj cokoli, klidně i někoho zabiju, pokud mi to on rozkáže. Vím to!“

***

Naposledy se podíval na fotku svého syna a z tváře si setřel slzy. „Já tě najdu, to slibuji ve jménu památky tvé matky!“

PS: Jedna taková malá informace na závěr. Může se vám zdát zvláštní, že ta psychiatrička ví, co je Robert zač, ale není to nic divnýho. Ona jej totiž léčí také, jen neví, že je vrah. A co se týče toho muže, kterého nazývá David jen - ON, tak myslím, že vám to došlo a doopravdy ho ta terapeutka nezná. No, nemůže znát všechny záporáky.