Hurikán 6

6. Nebezpečná společnost

Pár týdnů poté, co Jess odešel i Henry změnil své působiště. Zbývající trest si musel odbýt ve věznici s ostrahou. To co prožil doteď měla být po tomhle procházka růžovým sadem.
Zhluboka se nadechl a vystoupil z auta. Ruce měl spoutané a cítil se jako ten největší zločinec. Ty pohledy, které mu věnovali ostřílení trestanci... Věděl, že tohle ve zdraví nepřežije.
Přivedli ho do cely.
Když procházel kolem ostatních cel slyšel jen hvízdání a jakési oplzlé vtípky, které roztřásly jeho tělo. Jestli... na takové otázky však jeho mozek neměl čas. Jediné, co si přál bylo, aby jeho trest skončil a on se mohl přesvědčit o tom, že je Jess v pořádku.
„Mladej,“ dveře před ním se otevřely. „měl bys co nejrychleji zapadnout do cely, pokud nechceš hned první den...“ vběhl dovnitř jako krysa do kanálu. Dveře se za ním zavřely a Henry právě teď pochopil, že je ztracený, dopadlo to na něj jako těžký závěj sněhu.
Otočil se čelem ke dveřím a pevněji v náruči sevřel těch několik kousků, které mu mohly připomínat jeho minulost. Jen pár věcí, které mu dovolili aby si nechal.
Položil čelo na dveře a zhluboka se nadechl. „Jak dlouho tam míníš stát?“ ozvalo se mu za zády a poté zaslechl zaskřípání postele jak se z ní kdosi zvedl. Uskočil ode dveří a roztřeseným pohledem se podíval na muže, který jej se zaujetím sledoval. „Pokud tady chceš přežít tak bys měl vědět, že...“
„Kdo jste?“ zeptal se ho roztřeseným hlasem, který ani sám nepoznával. Kdy se ze mě stala třasořitka?
Muž se pousmál. „Je dobře, že jsi skončil tady, tam venku by se s tebou nikdo nemazlil. Hned by ti ukázali, kde je tvoje místo. Když budeš poslouchat a budeš hodnej kluk, budeš se mít dobře.“
„Já nejsem žádná d***a!“ vyhrkl. Až pozdě si uvědomil, co vypustil z úst. Sklopil zrak k zemi a zrudl. „Já... omlouvám se,“ zašeptal.
„Jak pak se jmenuješ? Líbíš se mi. I když víš, že bys měl na tu svoji pusu dávat pozor, i přesto řekneš co si myslíš. My dva bychom měli v pohodě vycházet. Kámoši?“ natáhl před sebe ruku a opět se usmál, když uviděl nedůvěřivý pohled, který mladík věnoval jeho nabízené ruce. „Neboj, nekoušu. Já nejsem jako oni,“ kývl hlavou směrem ven. „Mě nikdy nelákali koloušci jako ty. I když jsem tady dost dlouhou dobu...“ na chvíli jako kdyby se ztratil ve vzpomínkách.
„Pane?“
„Zapoměň na to!“ mávl rukou jako kdyby odháněl dotěrný hmyz. „Se mnou za zády budeš v bezpěči. Stačí, když si vezmeš tohle.“ Hodil po Henrym krabičku ve které byl prsten. „Stačí, když si jej pověsíš na krk. Nikdo z nich si na tebe nedovolí sáhnout!“
„Kdo jste?“
„Mno, řekněme, že jsem hodný strýček, který nemá rád když někdo ubližuje takovým jako jsi ty. A věř mi, dlouho by sis tady tu svoji hebkou tvářičku neudržel. Na jak dlouho tady jsi?“ odvedl docela okatě poslední větou řeč jiným směrem.
Henry, který stále postával u dveří, s plnou náručí svých pár švestek, si přešlápl z nohy na nohu. „Na necelé dva roky. Tři měsíce jsem si odseděl v nápravným zařízení.“
„Aha,“ muž si promnul několikadenní strniště a sjel celou Henryho postavu od hlavy k patě. „Jak jsi na tom po sportovní stránce? Dokázal bys mě porazit?“
„Pane?“
Muž se rozesmál a smíchy se málem svalil na zem. „Kolik si myslíš,“ vyhekl mezi nádechy, „že mě je...“ opět se rozesmál. Nakonec setřel z tváře slzy smíchu a dokončil nakousnutou větu, „...let?“
„Nevím.“
Starší muž se posadil na kraj své postele a poklepal na místo vedle sebe. „Pojď si sem sednout. Nemsuíš se bát, ale já fakt nekoušu.“
Henry jen přikývl a posadil se na druhou stranu postele.
Muž si povzdechl, ale už nic neřekl. „Jmenuji se Vilém Polák a dostal jsem se sem místo svého bratra, který využil zmatku, který vznikl při jeho zatýkání a utekl. Neříkám, že jsem bez viny, ale... víš neměl bych ti to říkat, ale to je teď jedno.“
„Co tím myslíte?“ tohle začalo Henryho zajímat. I když věděl, že by měl být ostražitý, ale pokud se dostane k vlivu někoho kdo je jako tenhle muž, mohl by zajistit, aby se Jessovi už nikdy nic nestalo.
„Co bys řekl tomu, že až odsud vypadnu, budeš můj bodyguard?“
Henry se podíval na svoje ruce a poté na Viléma Poláka. „Proto jste se ptal na moje sportovní nadání? No, vzhledem k tomu, že tohle oblečení toho dost skrývá, tak...“
Vilém se rozesmál. „Já mám tohle v oku! Stačí že uvidím nějakou postavu a už vím, co od toho člověka mohu očekávat. Nikdy mě nikdo nepřechytračil.“
„Až na vašeho bratra,“ odvětil Henry tiše a lokty se opřel o stehna.
Vilém se na něj koutkem oka podíval a souhlasně pronesl: „Jo, až na bratra. Kam ten svět spěje, že nemůžeš věřit ani vlastní rodině.“
Na tohle Henry nereagoval, moc dobře tenhle pocit znal. Dřív tomu nebyl ochoten věřit, ale když TA SLOVA slyšel z úst vlastních rodičů, pochopil.

****

Když si pozorně prohlédl své oblečení a ujistil se, že je vše na svém místě, až teprve tehdy vyšel ven. Cítil na sobě snad pohledy všech spoluvězňů, ale nemohl si pomoc. Věděl, že ho nenávidí jen z toho důvodu, že se tak lehce vetřel do přízně jejich bosse.
Sice byli stále ve vězení, ale minulost, kterou prožili na svobodě, určovala jejich společenské postavení i zde.
Pro některé se tím pádem uzavřel vstup do vyšších společenských vrstev a právě z toho důvodu byl všem trnem v oku. Věděl, že pokud by upadl v nemilost Poláka, nepřežil by tady ani minutu ve zdraví. Jeho bezproblémový život zajišťoval jen ten malý prsten, který každému ukazoval komu patří.
Ano, věděl, že je teď jeho majetkem a on si s ním může dělat cokoli, ale pokud chtěl až tohle místo opustí pomoci Jessovi, musel se snížit i k tomuhle.
Nikdo si nedovolil na něj byť jen promluvit, ale Henryho to nemrzelo. O čem by si s nimi tak povídal? O tom kolik lidí zmlátili, okradli a nebo nedej bože zabili či znásilnili? Jen z pomyšlení na to, se otřásl.
Zrovna byl čas oběda a Polák jej požádal, aby jídlo donesl na celu. Byl z toho nervózní, ale po tom dni, kdy jej Polák doprovodil poprvé jej vždy raději žádal, aby zůstal, že to zvládne sám.
Zhluboka se nadechl a postavil se do řady. Šepot před ním ustal a řada začala řídnout, až si uvědomil, že stojí přímo před kuchařem, který se tvářil jako kdyby to jídlo před chvíli sežvýkal a vyplivl na talíř. Zvedl pohled na Henryho a zbledl, aby vzápětí zezelenal. „Pa-,“ zakoktal. Henry mimovolně sevřel v dlani řetízek s prstenem a poté se s úsměvem na muže podíval. „Dobré odpoledne, rád bych si vzal dvě porce. Děkuji!“
Muž získal zpět ztracenou rozvahu a pokusil se o něco co mělo nejspíš vypadat jako úsměv, vznikl však z toho jen škleb. „Pan Polák se tady dnes neukáže?“
„Ne, není mu moc dobře, nejspíš mu nesedla snídaně.“
Kuchař zbledl a rozhlédl se kolem sebe, aby vzápětí zpod pultu vytáhl jídlo, které se tomu, které normálně servíroval nepodobalo ani zdaleka. Bylo to jídlo, které se většinou objednává v kvalitních restauracích. „Tak to je mi líto, mohl byste mě u něj omluvit a jako dárek prosím ode mě přijměte tohle.“ přistrčil k tomu ještě balíček cigaret.
„Ach, nemusel jste si dělat škodu,“ odvětil jako kdyby se bavil se starým přítelem. Tohle na tom bylo to nejlepší!
„Co se to tady děje! Rychle padejte do řady a seberte si to žrádlo, anebo chcete zůstat o hladu?!“ ozval se jako výstřel z pušky hlas dozorce. Všichni se kolem sebe rozhlédli a poté jim pohled padl na Henryho, který vzal jídlo a vyrazil směrem ven. Cestu mu však zastavil právě ten dozorce, který se před chvíli objevil v jídelně. „Kampak, mladej! Ty nevíš, že není dovoleno vynášet jídlo ven!“
Z nějakého důvodu si Henry nedovolil aby se mu podíval do očí jak to většinou dělal u spoluvězňů a některých dozorců. Snad za to mohla ta přirozená autorita která z muže vyzařovala. „Pane, já mám dovoleno od ředitele...“
Muž jej přerušil tichým nesouhlasným zasyčením. „Dívej se mi do očí, když se mnou mluvíš!“
Henry zvedl hlavu a podíval se na dozorce, který natočil hlavu na stranu a pozorně si Henryho prohlédl. „No, tebe jsem tady ještě neviděl. Jseš novej nebo co?“
„Pane,“ začal znova, „tak já bych si tedy sedl...“
„Neodpověděl jsi mi na otázku, ale to nevadí, popovídáme si u mě! Za hodinu ať jsi v knihovně, jasný!“ Henry nechápavě zamrkal na což muž reagoval zvláštním úsměvem, který neznažil nic dobrého. „Nezapomeň, za hodinu!“ mrkl a odešel pryč.
„Na co čekáš!“ okřikl ho další z dozorců, který se po tom předchozím objevil za Henrym jako stín. „Pan Polák nerad čeká!“
„Jistě,“ přykývl a vyběhl z jídelny ven.

„Pane,“ knikl, když Polák odložil příbor a soustředěně si vytáhl cigaretu z balíčku, aby si ji nechal od Henryho zapálit.
„Ano?“ reagoval muž po chvíli když si užil svůj první šluk z cigarety. „Copak se děje? Vypadáš hrozně, takhle by se mi... Počkej...“ zvedl se ze židle a přistoupil k Henrymu. „Co má znamenat tahle čmouha?“
Henry mu nechápavě pohlédl do očí. Polákovo obočí se tyčilo nad jeho temnýma očima, kterými na něj shlížel. „Cože?“ odvětil a dlaní se dotkl obličeje.
Polák z kapsy vytáhl zrcátko a podal mu je do ruky. „Podívej se sám!“
Až v tu chvíli si uvědomil, že se ho ten neznámý dozorce dotkl. A jak si dobře pamatoval, Polák nesnese když se kolem něj točí špinavý lidi. Nesnese kolem sebe ani smítko prachu. Nesnesitelný puntičkář!
„Omlouvám se,“ vyhrkl a pokusil se z kapsy vytáhnout kapesník. Nepovedlo se, jen je celé vysypal. Polák si povzdechl a jeden ze svých kapesníčků, které měl všude kolem sebe, použil na Henryho očištění. „Kdybys jen nebyl tak nesnesitelně sladký,“ zamrmlal si pod vousy. Henry na něj nevěřícně pohlédl. Vždyť říkal?
„Netvař se tak blbě! Nikdy jsem ti neřekl, že bych tě nechtěl přehnout a... ty víš co! Jen mám takový menší problém!“ posadil se zpět na židli a popotáhl z cigarety, která pomalu dohořívala.
Mladík polkl a posadil se na svoji postel.
„Chtěl jsi mi něco říct, pokud se nepletu. Tak to vyklop!“ vrátil se zpět k předchozímu tématu hovoru. Tohle byla asi nejhorší jeho vlastnost, vždycky se vracel k tomu co někdo byť jen nakousl. A Henry věděl, že to, co mu řekne se mu nebude líbit. „V jídelně mě zastavil dozorce a řekl mi abych byl za hodinu v knihovně, že si popovídáme.“
„Ale, snad nám zase Beneš nevystrkuje růžky!“
„Be-Beneš?“ vykoktal Henry.
Polák natáhl ruku před sebe a rozcuchal mladíkovi vlasy. „S ním si tu svoji hlavičku nezatěžuj, ano! Zůstaň tady a nech to na mě.“ usmál se na Henryho a vstal. „Pokud to půjde dobře tak nás příští měsíc pustí na svobodu. Jen se neptej jak! Neřekl bych ti to!“ dodal, když se za ním zavřely dveře, které vzápětí zamkl.
„Proboha, kam jsem se to dostal?!“ zavil a položil si hlavu do dlaní.
Za chvíli se postavil a rozestlal si postel, aby do ní hned vlezl. „Když to zaspím,“ zamumlal, zívl a po několika sekundách už zhluboka odddechoval.

„Jasně jsem ti říkal ať ho necháš na pokoji!“
„Ale, hned se tak nečerti! Nemohl jsem si pomoc, když jsem uviděl to jeho chování. Jak se nese a co si o sobě myslí...“
„Tím chceš říct, že na to nemá!“
„Ne! Nikdy bych nesnižoval tvůj názor na tyhle typy, ale měl by vidět kde je jeho místo.“
„Místo?!“ vykřikl Polák a vražedným pohledem si změřil Beneše. „Ale on ví, kde je jeho místo! Jeho místo je po mém boku a nikdo, opakuji nikdo se ho nedotkne ani pohledem, ne, pokud to nedovolím. To si pamatuj!“
„Ale prosím tě! Copak na něm vidíš? Vždyť to je ještě mladej kluk, který ani neví...“ natáhl k Polákovi ruku a položil ji na jeho tvář. „Snad jsi nezapomněl na to jak jsi byl šťastný... se mnou.“ Pokusil si jej přitáhnout k polibku, ale druhý muž se mu vytrhl.
„A ty jsi zapomněl na to, co jsi my udělal!“ zařval a měl se k odchodu.
„Kdybys věděl jak moc si to vyčítám, ale neměl ses s nimi zaplétat, nikdy by se to nestalo. “
Polák si povzdechl a skelným pohledem se podíval druhému muži do očí. „Kolikrát jsem ti vysvětloval, že to bylo jinak, aly ty... věřil jsi těm bastardům a udělal jsi ze mě...“ zalkl se a vzápětí se rozplakal. „Kdybys aspoň mohl na chvíli pocítit tu samou bolest jako já. Kdybys věděl jaké byly moje pocity, když mi něvěřil někdo koho jsem miloval! Je to snad osud, že jsem tě musel zase potkat a zrovna tady!“
„Podvedls mě!“ odvětil jako kdyby to mělo všechno vysvětlit.
Polák se bláznivě rozesmál. „Aha, a to tě opravňovalo k tomu abys ze mě udělal eunucha! Proboha, ti bastardi mě přece znásilnili, já to nechtěl, ale ty... Nechápu to! Nechme toho! Ty necháš toho kluka být a já na všechno zapomenu, ano!“
„Viléme,“ zašeptal jeho jméno. „Dobře. Příští měsíc tady končí tvůj trest. Bereš si ho sebou?“
Polák přikývl, ale druhému muži se do očí nepodíval. „Hned jakmile vyřídím všechny formality kolem nástupnictví po bratrovi, tak jej adoptuji.“ dodal věcně a měl se k odchodu.
Beneš ho však zastavil tak, že jej chytil za paži a přitáhl si ho do objetí. „Adoptuješ?“ zešeptal mu do vlasů.

****

Přesně deset dní po nečekaném návratu mezi svobodné občany, Polák Henrymu osvětlil jeho situaci.
„Henry, měl bys vědět, že...“
„Pane, já...“
„Mlč,“ okřikl ho příkřeji než měl v úmyslu, ale neomluvil se mu. „Teď mě pěkně poslouchej! Sedni si na zadek, zavři tu svou pusinku a tvař se, že jsi zaujatý tím, co ti chci říct. Alespoň se tak pokus tvářit, ano!“
Henry jen přikývl a způsobně se posadil. Polák si jej s úsměvem prohlédl a pak se dal do vysvětlování: „Jistě ti už za těch pár dní, co jsi v mém domě, pochopil jak se chovat! A také bys měl vědět, co vlastně dělám já. Vlastním pár, řekněme tomu, hospůdek kde se točí prachy, které nejsou zas tak bezproblémové protože nejsou tak trochu zdaněné. Jak tomu pár lidí říká – peru špinavý prachy. Zpočátku to byl bratrův kšeft, ale protože pár svých kumpánů zradil a nakonec jim předhodil mě, rozhodli se, že by všechny jeho akce měli přejít na mě. Byl jsem a ještě pro ně stále jsem jen takovým bílým koněm, který o ničem nic neví, ale to se zmýlili.“ na chvíli se odmlčel a upřeně se podíval do Henryho vytřeštěných očí. „Čím sis myslel, že se zabývám?“
„No,“ začal, ale za chvíli se odmlčel. „Já si myslel, že jste jen obchodník...“
Polák jej s nepatrným úsměvem doplnil: „...který má pod palcem ty nejhorší grázly ve vězení s ostrahou?“
„Máte pravdu, přišlo mi to divné, ale... v dnešní době se není čemu divit. Myslel jsem si, že máte dost peněz na to abyste...“
„Částečně máš pravdu. Téměř šedesát procent těch, kteří ve vězení jsou byli a jsou mými zákazníky. Část těch, kteří mají dostatek peněz a vlivu k tomu, aby se vězení vyhnuli, mezi ně taktéž patří. Vím na ně dost na to, abyc se vězení také vyhnul...!“
Mladík opět začal další otázkou, kterou měl jistě Polák očekávat. „Ale jak to, že jste tam byl?“
„No, řekněme, že hledám určité osoby, kterým bych mohl věřit a to, že jsem tu osobu získal vlastně vyplynulo ze situace.“
„Tím myslíte...“
Polák se postavil a došel k oknu, aby se lokty opřel o parapet a vyhlédl ven do oslepujícně zářícího města, které bylo i přes pozdní hodinu stále rušné. „Všichni ti lidé, kteří žijí nočním životem jsou obrazně řečeno mými lidmi. Někteří z nich o tom nemají ani tušení, ale... Víš jak je to nádherné tahat za nitky nic netušícím marionetám?“ koutkem oka se ohlédl na Henryho, který vypadal jako kdyby nemohl popadnout dech. To Poláka skoro rozesmálo, ale ve tváři zachoval vážný výraz. „Víš, proč máš tu čest vyhřívat se na stejném výsluní jako já?“ Henry zavrtěl hlavou a když se jeho oči na chvíli spojily s těmi Polákovými, své oči sklopil k zemi a založil ruce na prsou. „Rozhodll jsem se, že je na čase, abych začal zaučovat svého nástupce! No a za měsíc tě čeká první akce. Zítra začíná tvůj výcvik, tak se snaž!“ dořekl. Otočil se a vyšel z pokoje, který nezapomněl za sebou zamčít. Než se dveře zavřely a následně v zámku cvakl klíč řekl ještě jednu větu, která Henrymu nedovolila aby celou noc zamhouřil byť jen na chvíli oči. „Do týdne podepisuji papíry k adopci. Možná to nevíš, ale před týdnem se tvý rodiče staly obětmi nějakého neznámého atentátníka.“

„Pane,“ začal hned druhý den, když se otevřely dveře a stál v nich, kdo jiný než – Polák. Muž se na něj zamračil, ale přešel to mlčením. „mohl bych mít na vás otázku?“ Strohé přikývnutí staršího muže mu jako odpověď stačilo. „Co se stalo z věcmi, které zbyly po mém bratrovi?“
„Ach, tak tuhle otázku jsem nečekal, ala asi bych měl, že... Bylo téměř veřejným tajemstvím jaký byl mezi vámi vztah. Jednoho dne se totiž provalilo, že...“
„Kde jsou?“
Muž si povzdechl a posadil se do křesla, které bylo příhodně naproti Henrymu, který jej napjatě pozoroval. Položil mu ruku na koleno a podíval se mu do očí. „Zítra tady vše máš, ale jen pod jednou podmínkou.“ Ten mladší jen sklopil oči a skousl si nervózně spodné ret. Polák jen vzdychl a na chvíli zavřel oči. „Chci abys mi říkal otče!“
„Otče? Proč? Proč bych vám měl říkat otče? Pane?“
Starší vyskočil na nohy. Věděl, že to bude s Henrym těžké,... moc dobře to věděl, ale i přesto... Myslel si, že po tom když zjistil jaké byli mezi ním a jeho rodiči vztahy... doufal, že o tom nebude moc uvažovat a podřídí se... Ne, rezolutně zavrtěl hlavou, nikdy neměl se svým pravým otcem vztah který by měl mezi otcem a synem být! „Chápu.“ přikývl, ale na Henryho se nepodíval.
„Ne, vy mi nerozumíte. Já jen, nemohu cizímu člověku, i když vám věřím a jste pro mě hodně blízkým člověkem, jen tak ze dne na den říkat... otče! Ani jemu jsem tak neříkal. Jen když...“ nedořekl a složil hlavu do dlaní.
„Henry!“ spontánně sevřel mladíka v náručí. „Pokud chceš plakat tak plakej, ale před ostatními své slabosti nesmíš ukázat, využili by to proti tobě. Vždy jsem chtěl mít poblíž sebe někoho, kdo se nebojí projevit své city, ale musí vědět, kde jsou určité mantinely, které se nesmí překročit.“
„O-tče?“ vykoktal, a objetí staršího opětoval.
Tušil, že je to moc brzo, ale... i přesto netušil, že to pro něj bude tak lehké. Oslovit takhle téměř neznámého muže, ale ten pocit, když to vyslovil.
Ten člověk mu téměř zachránil život, když jej vzal pod svá ochranná křídla.
Takhle nějak by se asi cítil, kdyby mu jeho otec věřil!
Po cvilce, která byla vytyčena pro dojetí se od sebe odtrhly a nasadili, ve vzájemné shodě, stejné nezůčastněné pohledy. „Henry,“ zasčal jako první Polák.
„Ano, otče?“
„Tvým prvním úkolem bude aby ses dostal na policii, k vedení. Máš měsíc na to, abys získal určité dovednosti, které se ti budou později hodit. Zítra se tady ukáže tvůj instruktor, jeho výhoda je v tom, že to kdysi dávno býval jeden z nejlepších policistů. Nediv se, nejspíš mu už nestačily peníze které dostal jako výslužné nebo kdo ví. Ale mě je to fuk, pokud udělá vše za co mu zaplatím ať je to třeba samotný bůh anebo satan.“
Henry mu to nechcel vyvracet, ale sám věděl, že někdo takový by tohle určitě nedělal. „Jste si jistý, že mu můžete věřit, otče?“
„Ano, jsem. Mám k tomu jen jednu odpověď, něco mi totiž dluží!“

„Rád bych ti někohlo představil.“ Zaslechl Henry brzy ráno, když si dával v tělocvičně do těla, hlas svého otce. O čem se bavili nezaregistroval, protože odpovědi neznámého muže byli vysloveny moc tiše.
Mluvili spolu jako dva staří známý i když v Polákově hlase bylo možné zaslechnout nepatrnou ostražitost, i smích, který doprovázel jeho slova byl takový... jakoby nucený.
Dveře se otevřely právě ve chvíli, kdy byl zabraný do bušení do boxovacího pytle. Jinak než bušení se to totiž nedalo nazvat, protože to k boxu mělo hodně daleko.
„Tak tenhle má být jednou Váš nástupce, pane!“
Henry se otočil a nevraživě si neznámého přeměřil. Ten se však jeho pohledem zastrašit nedal.
„Ale pohled má dobrý. S tímhle by se něco možná dalo dělat.“
S tímhle? Jak to myslí? Otočil se na Poláka, který se jen pousmál, vzal neznámého za paži a popostrčil jej blíž k Henrymu. „Tohle je tvůj instruktor, doufám že spolu budete dobře vycházet,“ a byl pryč.
„Ahoj,“ natáhl k němu neznámý ruku, „ty jsi Henry, že! Jsem rád, že tě můžu poznat, můžeš mi říkat Beny.“

****

Další náročný den pod dohledem Benyho skončil jako vždy v tu chvíli kdy se Henry už alespoň po padesáté zvedal ze země tím stylem, že opět dopadl zpět na tvrdou žíněnku. „Já už nemůžu,“ zahuhlal zničeně a zpod přimhouřených víček se podíval na svého cvičitele.
„Sice na mě ty tvý štěněčí oči nezabíraj, ale mazej se vysprchovat, kdo se na tebe má koukat,“ odvětil mu mírně zklamaným hlasem. „Jestli chce, abys...“
„Hej, já se ho o nic neprosil!“ vykřikl a vyskočil tak rychle, že ani nevypadal že by mě před chvíli na kahánku.
Beny zavrtěl hlavou a zády se opřel o žebřiny. Proboha kam jsi dal voči? Tenhle holobrádek má po tobě převzít... Na další myšlenky mu nevyzbyl čas, protože se jako stín před ním vynořil Henry. Na tváři měl odhodlaný výraz a jeho oči značily bojovného ducha.
„Můžeme pokračovat?“ odvětil.
Nevěřícně si jej změřil pohledem a pak pokrčil rameny. Naznačil útok, ale Henry jej předběhl a než se Benedikt nadál, byl na zemi. „Jak?“
Mladší jen k němu s úsměvem natáhl ruku, kterou Beny přijal a pomohl mu do sedu. „Jen jsem přemýšlel!“
„Aha. Cože jsi?“ odvětil zmateně.
„Pře-mý-šlel-jsem!“ odslabikoval mu s potutelným úsměvem na rtech. „Když jsem tě dostal na zem, mohl bych mít jednu otázku?“
„Jistě, ale musíš vědět, že ti na ni nemusím dát odpověď!“
„Co panu Polákovi dlužíš?“
Beny se postavil a s rukama na bedrech se otočil k Henrymu zády. „Měl bys mu říkat otče! O tom, že tě adoptoval už vědí všichni, dle jeho slov jsi jeho nemanželským synem a před nedávnem tvoji pěstouni zemřeli a... Ta otázka je zrovna ta na kterou ti nemohu dát odpověď. Jen,“ obrátil se k němu zpět čelem a chytil jej za ramena. „Dej si záležet na to abys Jesse ochránil?“
„Jesse?“ zamumlal zmateně, „odkud vy znáte Jesse?“
„Řekněme, že my dva toho máme spolu hodně společnýho. A jednou ze společných věcí je to, že pro nás hodně znamená!“

Večer se zaujetím sledoval zprávy, když zaslechl Jessovo jméno. Sice se o něm zmínily jen okrajově, ale stačilo jen to že zahlédl jeho tvář. Byly to jen krajské zprávy, které oznamovaly, že je jedním z nejmladších detektivů na oddělení zabívajících se archivem a zasloužil se za objasnění některých činů které byly založeny jako – nemožné objasnění. „Takže se ti splnil tvůj sen!“