Hurikán 5

Seděli spolu u baru. Jess si ani v první chvíli nemohl vybavit jak se sem dostali, ale poté mu v hlavě secvakly ty správná kolečka dohromady a on si vzpomněl.

Marie se na něj, jakmile vyšel z šéfovi kanceláře vrhla a objala jej jako kdyby se po dlouhé době setkala s dlouho ztraceným bratrem, který se před ní objevil v tu nejočekávanější dobu. „Jessi, jsem tak šťastná, že jsi v pořádku, měla jsem o tebe takový strach!“
Vytrhl se jí z objetí a nevěřícně jí pohlédl do očí. Když však v jejím pohledu nezahlédl ani špetku fakše, pousmál se na ni. „Díky. Měla bys jít za Tomem, ten na tom teď není moc dobře!“
Ten bude v pohodě, přežil už dost horších zranění a hlavně, má tuhej kořínek. Co bys řekl tomu, že vyrazíme do baru a oslavíme tvůj první velkolepý čin! Zachránils svýho parťáka, vytrhls ho ze spárů smrti, která už měla nabroušenou kosu a čekala až s ní bude moci seknout a...“
„Hej, to by už stačilo,“ vyhrkl dřív než mohla pokračovat a vytvořit z toho téměř hrdinský čin. „Udělal jsem jen správnou věc, to je všechno.“
„A copak to je za fešáka?“ najednou se vrátila její stará povaha a pousmála se na Henryho, který stál za Jessem a tvářil se, že tam vůbec není.
Henry si nepatrně povzdechl čehož si všiml Jess a také to dal najevo tak, že se raději otočil k odchodu a jen odvětil: „V sedm budu na baru, tak se nezpozdi,“ a byl pryč.

No, a teď seděl vedle Henryho, který byl téměř ze všech stran obklopen zvědavci, kteří se ho ptali na to, proč je tady. Jess nevěděl jestli ví, že je z vedení, ale pokud to věděli nejspíš jim to ani nevadilo. Chovali se totiž k němu jako ke svému nejlepšímu příteli.
Jess však byl z nějakého neznámého důvodu naštvaný. Na všechny otázky odpovídal jen zavrčením. Možná to bylo způsobeno tím, jak se k němu ostatní chovali když tu začínal. Ano, tohle chování vůči zcela cizímu Henrymu bylo odlišné o stoosmdesát stupňů.
Sice byl od určité doby zapřísáhlým odpůrcem alkoholu, ale tahle atmosféra jej donutila, aby si vzal jednu skleničku a u jedné to neskončilo.
Po třech hodinách poslouchání otázek, které se ho vůbec netýkaly a odpovědí, které ho nezajímaly, se skleničky rozrostly o hodně vysoký počet. O takový, že je zapomněl i počítat.
Omámeným pohledem se otočil na Henryho, který jej pozoroval zkoumavým pohledem, který jej donutil k tomu, aby zčervenal a po tichém: „Promiňte,“ zmizel na záchodě. Když se po deseti minutách vrátil na bar, seděl tam jen Henry, který podpíral zcela společensky unavenou Marii, která se po něm sápala jako břečťan a neustále jej ovíjela svýma sádelnatýma rukama. Jess se otřásl, alespoň mu to zvedlo náladu. Ten pohled, který měl Henry totiž stál i za tu opici, kterou si odsud odnese. Jo, už teď věděl, že kvůli té bolesti snad ani zítra nevstane z postele.
„Jednu sklenici vody,“ obrátil se s lehkým úsměvem na barmana, který jeho úsměv opětoval. Poté se k Jessovi naklonil. „Za hodinku tady končím, co bys řekl na malou procházku?“ zašeptal tiše a laškovně na mladíka zamrkal. Jess zrudl a skleničku s vodou si přiložil ke rtům. Neodpověděl na jasnou nabídku, ale ani to barmana neodradilo. „Já mám pro takové typy jako jsi ty, slabost!“
Typy? Jessovi se zvedl žaludek, ale stále zachovával klid. Nemůžu se nechat rozhodit. Co se stalo poté, neočekával. Kdosi si jej přitáhl na klín a kousek od jeho ucha zazněl autoritativní hlas, který v první chvíli nevěděl kam zařadit. „Na něj si nech zajít chuť, jasný! Dane!“
„Jasný, jasný, Henry.“ pozvedl v obraně ruce, „já nevěděl, že je tady s tebou! A co tamta!“ kývl hlavou na Marii, která se teď ovíjela kolem dalšího muže. Nejspíš jí bylo jedno, kdo spadne do jejích spárů, nejdůležitější asi bylo aby to byl chlap.
„Nevím, dnes jsem ji viděl poprvý!“ odpověděl. Sevřel Jesse silněji v bocích a jemně mu dýchl do ucha, což Jesse roztřáslo. Otočil se k Henrymu čelem a položil mu dlaně na hrudník. „Pusť mě!“ Chtěl, aby to znělo jasně a rozhodně, ale vypadalo to přesně naopak.
„Pokud chceš, abych to udělal, nasaď jiný výraz. Teď vypadáš, jako kdybys po mě vyžadoval další doteky, které se do slušné společnosti nehodí.“
„Ty parchante,“ vyletělo z Jessových úst a na Henryho tváři přistála facka. Nejspíš ji nečekal, protože ihned na to, Jesse pustil. Mladík se postavil na nohy, přimhouřil oči a zhluboka se nadechl. „Tys zapomněl?“
„Promiň Jessi,“ zamumlal omluvně a pohladil jej po zarudlé tváři. „nezapomněl, jen... kdybys věděl jak moc jsi sexi.“
Tohle vyznání podnítilo ještě větší Jessovo zrudnutí.
„Henry, já si vždycky říkal čím to je, že dostáváš ty nejlepší kusy a teď to vidím v přímém přenosu. Šéf by se od tebe mohl...“
„Sklapni, idiote!“
Tahle výměna názoru Jesse vytrhla ze zasnění. Otočil se na patě a vyběhl ven. Vůbec ho nezajímalo, co se teď bude dít s Marií. Bylo mu jedno jestli... teď chtěl být sám a přemýšlet o tom, jestli Henryho někdy doopravdy znal.
Kdo je ten šéf?
Zastavil se v parku naproti baru a až tam se zhluboka nadechl, aby se posadil na lavičku. Položil hlavu do dlaní a rozplakal se.

„Jessi,“ vykřikl hned jak vyběhl před bar. Rozhlížel se kolem, ale po Jessovi nikde ani památky. „Ty blbče, v takovým rozpoložení se přeci nemůžeš toulat v těhle ulicích. To snad nevíš, co se tady za individua vyskytuje. Sakra, jsi přeci polda!“ Byl vytočený na nejvyšší možnou míru. Dan nikdy neví, kdy může mluvit a kdy má držet hubu! „d******e,“ kopl do popelnice, která se svalila na zem a celá se vysypala. „Jessi, kde jen můžeš být!“ rozhlédl se ještě jednou. Jeho pohled opoutal zapadlý parčík, který se skrýval ve stínech. To pravé místo pro úchyláky všeho druhu.
Jakmile vstoupil na cestičku, která vedla dovnitř, zaslechl tichý výkřik, který na sto procent patřil Jessovi. Jeho hlas by si nikdy nespletl.
Rozběhl se za hlasem, který pomalu slábl. Po chvíli však jako kdyby Jessův hlas nabral ztracených obrátek. Tentokrát byl plný bezbranosti a jako kdyby se pomalu vzdával. Jessi, jen to ne! Mihla se mu hlavou jediná myšlenka. „Jessi!“
Výkřik jeho jména nejspíše útočníka odehnal, protože po chvíli se před ním objevil Jess. Klopýtavým krokem mířil k Henrymu a k tělu si tiskl potrhané oblečení. Ne, ne! křičel Henry v duchu. Zastavil se jen pár kroků od Jesse, který byl bledý jako stěna. „He-Henry?“ zakoktal zmateně. „Ty jsi pro mě... přišel,“ zašeptal a zhroutil se do Henryho náruče.
Pohladil jej po tváři. „Vůbec ses nezměnil, hlupáčku.“ Na nic nečekal, rozhlédl se kolem sebe, opatrně vzal Jesse do náruče, aby jej vzápětí odnesl do svého auta, kde jej položil na zadní sedadlo a poté se rozjel do svého bytu.

***

„Kde to jsem?“ zakoktal hned jakmile se probudil a rozhlédl se kolem sebe. Tohle místo si nepamatoval, věděl, že na takhle luxusně vybavený pokoj by určitě nezapomněl.
„Už jsi vzhůru, to jsem rád!“ ozvalo se ode dveří. Jess do nich pohlédl a vzápětí zrudl. Ve dveřích stál Henry, kolem boků měl ovázaný ručník a po celém těle se mu leskly kapičky vody. Nejspíš před chvílí vylezl ze sprchy. Poté se však podíval na sebe a zrudl ještě víc, pokud by to bylo možné. „Tys mě... vysvlékl.“
„Jasně, jak jinak bych tě umyl!“
Jess na to zase zbledl. „Takže jsi to viděl!“
„Jo, viděl.“
Blonďák vstal z postele a zamotal se do přikrývek, aby se pokusil kolem Henryho prosmýknout a dojít si do koupelny. Henry jej však zastavil tak, že jej objal. Položil mu hlavu do vlasů a zhluboka se nadechl jeho omamné vůně. Tahle náklonnost Jesse donutila k tomu, aby v jeho obětí ztuhl.
„Proč?“
„Co, proč!“ pozvedl k vyššímu svůj zelený pohled plný bolesti.
Tmavovlasý zavrtěl hlavou a stiskl jeho tvář ve svých dlaních, zavrtěl hlavou a opět mladíka objal. „Proč sis to nenechal odstranit!“
„Nechtěl jsem! Je to vzpomínka na to jak moc jsem byl slabý. Chci, aby my to připomínalo, co musím udělat, abych...“
„Proč nezapomenout?“
„Nejde to,“ rozplakal se a také Henryho objal. „Nejde zapomenout!“

Dlouhých několik minut stáli v těsném objetí. Stáli by tam jistě ještě hodně dlouho, kdyby nezačal zvonit Jessův mobil. Neber to, neber... snažil se k němu telepaticky poslat své myšlenky, ale nezabralo to.
„Promiň, tohle musím zvednout.“ Přitáhl si těsněji k tělu přikrývku a pomalu došel ke způsobně poskládanému oblečení, které bylo na židli několik metrů od postele na které... Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby vzápětí zvedl hovoor který byl od... „Ano zlato?“
„Doopravdy?“
Tyhle rozhovory se svojí nastavájící vedli snad každý den. Doopravdy ho to štvalo. Ten ubíjející stereotyp, to stále dokola se opakující vyznání lásky z její strany. Ne, nedokázal jí lhát. Nikdy se nedonutil k tomu, aby jí řekl, že ji miluje, i když to ona stále opakovala.
„Cože? Za dva měsíce? To snad nemyslíš vážně? Nikdy nebudu...“
….
Z telefonu se spustil vodopád slov, který jej otrávil ještě víc, než kdyby se dozvěděl, že se zítra stane prezidentem a šéfem jakési vládní agentury.
„Vyřiď svému otci, že si to ještě rozmyslím!“
….
„Ach, ty nechápeš?“
….
„Jen mu připomeň náš rozhovor na univerzitě...“
….
„Ano,...“
….
„Dobře, tak mě ho dej a já mu to řeknu sám!“
….
„Pane Horký, tohle nemůžete myslet vážně, já za žádných okolností nebudu podávat žádost na povýšení a ani kdyby.... Cože? Těhotná? A to my nemohla říct sama? Ale co to má společného...“
….
Opět byl nejspíše přerušen, protože na mobil nevěřícně pohlédl aby se zhluboka nadechl a opět jej přiložil k uchu. „...mohl byste mě vysvětlit, proč to mám dělat!“
….
„Jistě, že si ji vezmu, je to...“
„...ne, já od závazků neustupuju, jen... vy nechcete aby byla šťastná?“
….
Jess se rozesmál, protože nejspíš jeho nadcházející tchán řekl něco velmi směšného. „Říkáte, že se mnou bude šťastná!? Nebo...“ promnul si oči a poté se posadil na zem. „Chtěl byste vědět, kde jsem právě teď!“
….
„Ano? Co byste řekl tomu, že sedím nahý na zemi, v cizím pokoji a...“
Henry mu z rukou vytrhl mobil a rukou mu jasně naznačil ať mlčí. „Omlouvám se, ale Jess na tom právě teď není moc dobře. Včera se málem stál obětí násilného... cože? Ano, je v pořádku, ale psychika.“
Jess protočil oči a vydal se do koupelny, kde se posadil na vanu a přemýšlel o tom, kde sakra udělal chybu. „Vždyť jsem si dával pozor! Ta mrcha!“

****

„Takže tě nakonec madam uhnala!“
„Ještě i ty mi to připomínej!“
Myslel si, že setkání s přáteli jej uklidní, ale bylo tomu přesně naopak. Jo, pamatoval si, že ho varovali, ale on si myslel, že má všechno pod kontrolou. Jak mohl být po tom všem tak naivní. Ta holka udělá všechno proto, aby dostala to, co si zamane i kdyby potom měla být nešťastná. Prostě nedokázala pochopit, že on ji šťastnou učinit nemůže.
„Řekli ti teda na co přišli, když vyhořel ten ústav?“
„Jasně že jo, ale...“
„Vím, nemůžeš nám nic říct, ale... jsi rád že to všechno skončilo, ne!“
„Skončilo?“ Tohle nikdy neskončí, ne, pokud bude ON naživu.

„Ty dokumenty, které jsme v tom trezoru našli...“ upřený pohled, který na něj Jess vrhl, jej na chvíli rozhodil, nervózně se pousmál a zavrtěl hlavou. „Nejzvláštnější na tom je, že o vás tam není ani řádka. I když přesněji by mělo znít. Je tam napsáno jen Top secret! Což je samo o sobě dost zvláštní. O vás tam jsou jen nejasné indicie a hlavně... víme, že jste s těmi zločiny co se tam děly neměl nic společného. Náš svěděk totiž jasně řekl, že jste byl oběť, ale nic přesnějšího jsme z něj nedostali. Ale když jsme se zeptali na syna tehdejšího ředitele, tak zbledl a přestal mluvit docela. Co to vlastně bylo za člověka?“
I po letech se z toho všeho Jessovi zvedl žaludek. „A co všechno se tam přesně dělo? Víte, já byl zcela mimo dění kolem. Ten svět který kolem mě vytvořili... nechtěl byste nic z toho zažít a já o tom ani nehodlám mluvit!“
„Dobře, to je vaše věc, ale zpátky k tomu o čem jsem s vámi chtěl mluvit. Jednalo se přestupní stanici mladých a pohledých osob, sice většinou chlapců, ale skrývali tam i pár dívek. A když říkám přestupnou stanici tak mám na mysli...“
„Ano,“ přerušil jej Jess, „máte na mysli bílé maso. Občas jsem něco z toho zaslechl, když...“ na chvíli jako kdyby se ztratil v myšlenkách. „...byly to ještě děti, viděl jsem, že někteří z nich byli jen malé děti. Tohle by neudělo ani zvíře!“
„Máte pravdu, prodávali je do různých domů „Lásky“ jak jim nadneseně říkali. Nazývali je tak i v těch listinách. Na většině byli i podpisy, ale buďme objektivní, kdo z nich je podepsal dobrovolně.“
„Nikdo,“ dořekl po chvíli, když Jess nereagoval, sám. „A ti kteří jim byli z nějakého důvodu na nic, použili na něco jiného.“
„Na orgány. Slyšel jsem něco o tom, že se jich pár ztratilo a když se našli...“ polkl a odvrátil zrak. Kdyby tak o tom kdysi dávno věděl, pokusil by se s tím něco udělat. Teď už věděl, že měl na Roberta alespoň nepatrný vliv, kdyby... Ale na takové myšlenky bylo už pozdě, moc pozdě.
„Ben, že!“
Jess jen přikývl.
„Z nějakého důvodu to však pak šlo všechno do kytek. Možná za to mohl fakt, že ředitel zemřel a ten po něm už neměl takový respekt anebo to byla vina jeho syna, ale...“
„Věděl jste o tom, že ho zneužíval. Bral svého syna jako něco, co ukojí jeho sexuální potřeby. Jak může člověk něco takového udělat druhému člověku a navíc vlastnímu dítěti!“
Šéf zavrtěl hlavou a upřeně se zadíval do Jessových očí. „Jaký byl vlastně váš vztah k tomu chlapci?“ Chvíli se měřili pohledy až po cvhíli Jess odpověděl. „Nenáviděl jsem ho! Vždycky když jsem ho uviděl tak... do té doby jsem si myslel, doufal, že jej konečně někdo zastaví. Doufal jsem a věřil, že je to všechno jen sen a já se z něj jednou probudím, ale... bohužel. Sen to nebyl... byla to noční můra ze které se nemáte šanci probudit, protože je skutečná. Slyšel jste někdy o tom, že pokud ve snu anebo myšlenkách umřete, tak se tak i stane!“
Následovalo pouze strohé přikývnutí.
„Já v to jeden čas doufal. Hračka... myslíte si, že jsou lepší hračky jen na jedno použití!? On se tak díval na lidi kolem sebe. Ve všech kolem viděl jen a pouze hračky, které existují jen proto, aby mu zpříjemnily život a pak, pak se jich může zbavit!“
„Tobiáš byl také jednou z jeho hraček?“
„Tobi? Ten malej čertík? Já nevím, když jsem odtamtud odcházel... bylo to tak milé dítě!“ v očích se mu zalekly slzy, které zahnal tak, že si protřel oči. „Nevěděl jsem o tom že... kdybych... Promiňte šéfe, chovám se jako fňukna!“
„Já to chápu, viděl jsem jeho tělo!“
„Proč to Ben dopustil? On nevěděl nic o tom, co mu dělají vlastní rodiče?“
Šéf se zhluboka nadechl a poté se rozpovídal. „Benedikt byl vyjímečné a nadané dítě, jeho rodiče se v něm viděli a pak se narodil Tobiáš. Bylo to jejich zlatíčko, jejich slunce, ale po pár letech...
Bude to znít jako pohádka o maceše a jejím nemilovaném nevlastním dítěti, ale bylo tomu tak.
...jejich matka zemřela, Ben začal studovat a otec se znovu oženil. Zpočátku to bylo idylické manželství, ale poté otec onemocněl a byl upoután na lůžko. Z pětiletého chlapce se rázem stolo 'děvče' pro všechno. Nejspíš byl zpočátku šťastný, že může být svému otci v něčem prospěšný, ale pak všechno dobré skončilo. Tobiášův otec zemřel a macecha se vdala znovu.“
„Kolik v té době bylo Benediktovi?“ přerušil jej, „mohl si ho vzít k sobě a...“
Zavrtění hlavou a následná slova Jesse ještě víc rozrušily. „Nemohl. Byl v Afgánistánu a když se všechno dozvěděl bylo pro Tobiáše už moc pozdě. Macecha jej, na popud svého nového muže začala prodávat, aby měli na drogy. Bylo to krásné dítě a oni z něj udělali trosku!“
„Proč se dostal zrovna tam?“
Odpověď která následovala měla být očekávatelná. „Aby dostali víc peněz, až moc pozdě si uvědomili, že tím vlastně přijdou o jisté prachy! Po pár měsících se peníze rozkutálely a je nenapadlo nic jiného než ústav vydírat. Netrvalo dlouho a po obou se slehla zem.“

Zazvonění telefonu, který jej vyrušil ze vzpomínek, vzal s otráveným pozdechem. „Cože?“ šokovaně se podíval na své přátele. Jejich pohledy mluvily za všechno: „Co se děje?“
„Dobře, za čtvrt hodiny jsem tam! Nechejte všechno na svým místě a počkejte na mě. Jo, i když tam je šéf, musím to vidět. Jen jedna otázka má oběť na těle nějaké tetování?“
….
„Růže? Není to růže?“
….
„Ptáte se mě, proč to vím? Před týdnem bylo vyplaveno na přehradě tělo mladého chlapce, pokud nečtete noviny tak jste to určitě slyšel v televizi...“
…

„Co to má společného? Děláte si ze mě legraci? Určitě jde o stejného pachatele... jak jste řekl... „ nevěřícně se podíval na sluchátko a pak na Erika. „Ten d***l to zavěsil.“
Telefon opět zazvonil.
S nepatrným pokrčením ramen telefonní sluchátko opět zvedl. Chvíli poslouchal hlas, který se ze sluchátka ozval a poté odpověděl: „Ano? Šéfe? Ne, v pořádku. Takže je to pravda.“
….
„Proč? Tohle je Robertova značka, kterou věnuje každé ze svých hraček! A podle toho kam je umístí můžete poznat co k nim v té době cítil.“