Hurikán 9

9. Nežij minulostí

„Slečno,“ zalistoval v papírech a pak se podíval nazpět na dívku, „Annie. Mohu Vám tak říkat?“
Dívka jen přikývla, ale nezvedla pohled ze země, kterou tak soustředěně pozorovala.
Muž si povzdechl, aby vzápětí složky opět zavřel a otočil se na další dívku, která s nimi byla v místosti. „El, měla bys začít ty!“
„Jistě,“ nadšeně vyhrkla asi sedmnáctiletá dívka. Měla na sobě krátké tílko, které spíš vypadalo jako top. Mini sukni, která toho více odkrývala než skrývala a síťováné punčocháče. Na uších jí vysely obrovské kruhy, na krku měla nespočet náhrdelníků, stejně jako na rukou. Pohodila hlavou a na prst si navinula pramen svých vlasů, které měly nespecifickou barvu. Barva se skládala z několika různobarevných pruhů, nejvíce však převládala modrá! „Kde bych měla začít Marku?“ koketně zamrkala a přehodila nohu přes nohu.
Chlapec, který seděl napravo od ní si jen polohlasně odfrkl. Naopak blondýn, který seděl přímo naproti se rozesmál.
„No. Možná by ses měla vaší nové přítelkyni představit!“
„Přítelkyni?“ ne zrovna moc nadšeně si Annie prohlédla a pak si odfrkla stejně jako před chvílí černovlasý mladík.
Mark se zhluboka nadechl, pohodlněji se opřel a upřeně se na dívku zadíval. „Nedělej rozbroje! Ano, El!?“
„Jasně,“ rozhodila poraženě rukama a zamračila se na všechny kolem jako kdyby někdo z nich mohl za to, že se na ní Mark naštval. „Ahoj lidi! Všichni co mě znáte víte, že jsem Eliška a jsem tady proto, že jsem d***a!“
„Přestaň!“
Po zaznění posledního slova z dívčiných úst sebu Annie cukla a zděšeně se na El zadívala aby se vzápětí rozbrečela a vyběhla z místnosti ven.
„Co sem řekla?“ ozvala se dívka nechápavě. Doopravdy byla zmatená! Nemohla přeci říct něco, co tu holko mohlo tak rozrušit. Vypadala jako typická vesnická holka, která se prostě jen k něčemu přimotala a teď potřebuje sezení k tomu, aby...
„Měla bys přemýšlet než něco řekneš!“ ozval se naštvaně chlapec, který předtím reagoval tak, že si odfrkl. Právě teď reagoval úplně stejně. Odklonil se od El a zadíval se z okna.
„Eli!“
„Ano?“ vykřikla a ihned se narovnala a zadívala se na Marka. Psycholog se jí upřeně zadíval do očí a čekal na jakoukoli reakci. Dívka sklopila pohled k zemi a kousla se do rtu. „Půjdu se jí omluvit, i když nevím...“
„Ne! Moc dobře víš proč! Vzpomeň si jaká jsi byla když jsi sem přišla. Ano?“
„Jistě,“ polkla, „omlouvám se...“
„Mě se neomlouvej a už bež! Ať jsi tady za deset minut zpět i s Annie. My na tebe počkáme!“

Dívka vyšla ven a nervózně se rozhlédla kolem. Vždy když byla nervózní tak si kousala nehty, nejinak tomu bylo i teď. Odhodila si z očí pramen vlasů, který jí tam padl když se rozhlédla kolem a poté se zády opřela o zeď. „Sakra!“ zanadávala a opět se kousla do rtu.
Popotáhnutí, které se ozvalo zprava ji donutilo aby se tím směrem otočila a pak uviděla třesoucí se Annie. Zhluboka se nadechla a vyrazila směrem k ní.
„Já...“ zastavila se u dívky a čekala. Annie však nevypadala, že by příchozí dívku zaregistrovala, plakala dál a zhluboka dýchala, jako kdyby se jí nedostávala dechu. El si k přidřepla a opatrně jí položila ruku na rameno. „Omlouvám se, nechtěla jsem...“
Annie se na ní otočila se slzami v očích a pak se dívce vrhla do náruče. El jí nechápavě hladila po zádech a čekala až se mladší dívka uklidní. „Já..“ vzlykla, … měla bych...“ opět vzlykla. Odtáhla se od konsternované El a setřela si s tváří slzy. „...já bych se měla omluvit!“
„Za co?“
„Za to jak se chovám! Nemám vůbec žádné právo tady být. Nemusela jsem prožít nic tak hrozného jako všichni kolem mě a přesto jsem...“ nedořekla. Jen si prsty přejela po jizvách které měla na zápěstí a zhluboka se nadechla. „Chtěla jsem se zabít jen kvůli vlastní hlouposti a slabosti a přitom... On k tomu měl o hodně víc důvodů a přesto...“ opět nedořekla protože se znovu rozplakala.
El k ní s úsměvem natáhla ruku a počkala až ji Annie vezme do své a pak se společně zvedly. „Pojď, měly bychom pokračovat tam kde jsme skončily.“
Druhá dívka se usmála a společně ruku v ruce se vydaly zpět do místnosti, kde je už všichni nedočkavě čekali.

„Tak,“ začal opět Mark. „Možná bych měl začít já a alespoň vás vzájemně představit. Když řeknu vaše jméno, tak se postavíte a něco o sobě řeknete, ano!“ Když všichni přikývli, vyslovil první jméno. „Robine!“
Jediný chlapec, který se prozatím nijak nevyjadřoval, zrudl a postavil se, přesto oči stále od země nezvedl. „A-ahoj,“ vykoktal a zrudl ještě víc, „jmenuji se Robin a jsem tady protože jsem přišel o oba rodiče. Uhořeli, když z našeho domu zachraňovali mého mladšího bratříčka.“
To že ten dům zapálil jim však zamlčel.
Mark si odkašlal a pokynul dalšímu z chlapců. Mladíkovi, který to všechno z nadhledem pozoroval. „Další bude, Dominik!“
Ten si založil ruce na hrudi a namyšleně se rozhlédl kolem sebe. „Mě sem dostali rodiče, protože jsem jim přerostl přes hlavu. Bral jsem drogy a vydělával jsem si na ně všemi možnými způsoby.“
Také on zamlčel, že je tady vlastně proto, že mu nevyšel pokus o sebevraždu. Vzal si tzv, zlatou dávku!
Mark zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Edvarde, další jsi ty!“
Dalším byl typický emo mladík. Postavil se a prokřupal si prsty, poté si všechny prohlédl založil jednu ruku v bok a druhou se opřel o židli. „Ubližuju si a dělá mi to dobře!“ vyhrnul si tričko a všem ukázal čerstvě vypadající jizvu. „Tuhle jsem si udělal předtím než jsem sem přišel. Byl jsem hodně nervózní a... uklidňuje mě to, proto to dělám!“ uzavřel a posadil se zpět.
I on zamlčel, že byl týrán svými rodiči a následně i svými pěstouny, kterými byli jeho prarodiče. Jo, rodina se nezapře.
„Eli, pokračuj tam, kde jsi skončila a buď upřímná, ano!“
Dívka si skousla spodní ret a zadívala se z okna. Zhluboka se nadechla a podívala se na Marka, který se na ni povzbudivě usmál. Přikývla a začala: „Všichni, kdo mě znáte tak to víte, ale...“ zadívala se na Annie a založila si ruce na prsou. „Moji rodiče měli málo peněz a protože nás doma bylo hodně hladových krků, musela jsem začít pracovat. Byla a jsem nejstarší a tak na mě spoléhali. Sice my bylo jen dvanáct, ale...
My dřív žili na Ukrajině a tam to vypadá jinak než tady. I já mohla pracovat a tak jsem dřela jako kůň aby se moji mladší sourozenci měli líp než já.“ Tady se odmlčela a tázavě se zadívala na Marka. Očima se jej jasně ptala jestli má pokračovat.
Muž se na ni usmál a zavrtěl hlavou. „To by mohlo stačit Eli. A teď jsi na řadě ty, Annie!“
„Já...“ začala a pak se odmlčela. „Bude to ale nadlouho!“
„To nevadí, my máme času dost!“ mávl rukou Dominik a usmál se na Annie neodolatelným úsměvem, jak si alespoň myslel. Na dívčině tváři to však vyvolalo jen úsměv.
„Možná bych měla začít úplně od začátku.
Já a můj bratr jsme přišli o oba rodiče, kteří zemřeli při nehodě. Všichni tvrdili, že to byla jejich vina, ale nedávno se můj bratr dozvěděl, že viníkem byl motorkář, který zemřel společně s ními, ale protože byli jeho rodiče bohatí, zametlo se to pod stůl.
Do toho se stalo ještě několik věcí a my museli odjet pryč. Museli jsme se vrátit do vlasti.“ zde se odmlčela a sklopila zrak k zemi. Po pár vteřinách se nadechla a nervózně si promnula klouby na rukách.
„Dál?“
„Bráška se dostal do problémů a byl zavřený v jednom nápravném zařízení. Když se vrátil byl to úplně jiný člověk. Nikdy se ani slovem nezmínil o tom, co se tam dělo a nejspíš bych se to nikdy nedozvěděla, kdyby osud nechtěl jinak.“ Opět se odmlčela. „Byla to moje chyba. Já mu řekla, že pokud ještě udělá nějakou chybu tak mu... řekla jsem mu, že mu nepomůžu. Kdybych to neřekla, možná by měl ke mně důvěru a svěřil by se mi s tím, co se mu tam dělo!“ Nyní se rozbrečela naplno, nebyla k zastavení a tak toto sezení Mark rozpustil. Pobídl Elišku, aby dívku vyprovodila do pokoje a pak zavolal sestřičku, aby dívce píchla nějakou uklidňující injekci.

****

Jessova svatba se i přesto, že se jeho sestra pokusila o sebevraždu, odehrála.
Pro mladíka se tahle velká akce, která pro většinu lidí bývá nejšťastnější události jejich života, stala tou nejhorší.
Když čekal na svoji vyvolenou, kterou mu měl přivést její otec, samotný policejní prezident. Věděl, že mu ji všichni závidí, ale ochotně by si to s kýmkoli z nich vyměnil. A to hlavně poté, co se stalo mezi ním a Henrym.
Úsměv na její tváři vyvolal v jeho těle nervozitu. Bylo mu špatně, ne z ní, ale ze sebe. Kdyby byl jen trochu důsledný, kdyby měl nějakou svoji hrdost, nikdy by jí nedovolil, aby si z něj udělala svoji hračku. Myslel si, že ji to za nějakou chvíli přestane bavit a pochopí, že spolu šťastní být nemohou.
Ale právě teď pochopil, že byl neskutečně naivní.
Měl to pochopit hned když mu řekla: „Choď se mnou!“ Už v té chvíli byla skálopevně rozhodnutá, že jej dostane za každou cenu. Bude ho mít i kdyby si tím měla zničit celý svůj život.
Kdo z nich tedy na to nejvíc doplatil?
Zastavila se napravo od něj a zářivě se usmála na všechny kolem. Zhluboka se nadechl a nabídl jí svoje rámě, zavěsila se do něj a políbila ho na tvář. Poté se nahnula k Jessově uchu: „Alespoň se trochu usměj, nejsi na funuse.“
„Jistě, drahá,“ odvětil a udělal oč jej požádala. Následně se obrátil ke knězi a čekal na to, co muselo přijít. Její téměř monstrózní břicho, mu poté málem znemožnilo, aby ji políbil. Políbil poté, kdy je prohlásil za muže a ženu, v dobrém a zlém, v nemoci a ve zdraví....

„Jsi ten nejšťastnější chlap na světě,“ prohlásil jeho parťák a bodře jej uhodil do ramene. Jess se jen strojeně pousmál a hodil do sebe další skleničku whiskey. „Měl by ses krotit, abys dnes v noci splnil svoji novomanželskou povinnost.“ mrkl na něj a tajemně se usmál.
Mladší muž se opřel jednou rukou o stůl a druhou mávl na svoji manželku, která za ním za chvíli docupitala a posadila se vedle něj na stoličku. „Copak, miláčku?“
„Nebude ti vadit, když se na chvíli vzdálím? Potřeboval bych na čerstvý vzduch.“
„Jistě,“ líbla ho na tvář a pak se opět postavila a mávla na svého otce, který k ní přišel a láskyplně ji objal. Podíval se svému zeťovi do očí a přikývl. „Dobře se o ni starej!“
„Otče,“ odvětil a obrátil se k odchodu, „když mě omluvíte, musím se jít nadýchat čerstvého vzduchu.“
Když se za ním zavřely balkónové dveře oddechl si a opřel se o nich, aby si vzápětí z kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu z nich si zapálil. Obvykle nekouřil, ale tahle situace k tomu vybízela.
Zhluboka se nadechl, nechal si v ústech převalovat dým a poté jej z úst vyfoukl, aby se rozešel k zábradlí a opřel se o něj. Pohled do rozlehlé zahrady v něm budil pocit, že je na celém světě sám. Kdyby dokázal sám sebe litovat, udělal by to, ale... Zavrtěl hlavou a k ústům si opět přiložil cigaretu, aby ji i přesto že ji do úst nestrčil, chvíli na to oklepal a zahasil o zábradlí. Znechuceně se otočil zády a opřel se o zábradlí. Zvrátil hlavu vzad a rozhořčeně zavrčel. „Sakra!“
Zazvonil telefon, který jej na chvíli probral z vlastní sebelítosti, aby se pár minut nato otevřely balkónové dveře a v nich se objevila prvně ruka s telefonem a následně tvář Jessovi manželky. „Telefon, pro tebe, od šéfa,“ úsečně zavrčela. „Mohls mu říct ať ti dneska nevolá!“
„Jasně, promiň, ale zapomněl jsem na to!“ odvětil a sluchátko od ní převzal. „Pane?“
Na druhé straně telefonního sluchátka bylo chvíli ticho a pak se ozval unavený Georgeův hlas. „Promiň, že tě ruším, ale potřeboval bych tě tady co nejdřív. Sice vím, že tě čeká novomanželská noc, ale...“ nedořekl, protože Jessovi vytrhl telefon z ruky jeho tchán a cosi do něj zavrčel, aby jej vzápětí zavěsil.
Poté se otočil na svého zetě a naštvaně přimhouřil oči do tenkých škvírek. „Alespoň jeden týden!“
„Dobře,“ přikývl Jess a následoval oba zpět do sálu.

****

David seděl ve svém pokoji, který se, pokud si to dobře pamatoval, za celé roky vůbec nezměnil. Nyní mu ten pokoj připadal tak osamělý tak úplně jiný než on. Vše kolem něj bylo naplněno ještě dětinskostí a nevinností. I když v té době už hodně ujížděl na drogách, stále to na něj dýchalo sentimentem. V té době netušil nic o krutosti okolního světa a myslel si, že má vše pod kontrolou.
Prohlížel si všechny maličkosti, kterých kolem něj bylo požehnaně a na tváři mu každá z nich vyvolala úsměv. Pohladil některé zašlé fotky a vzpomínal na svoji první velkou lásku.
Na svůj první polibek na svoje první... složil hlavu do dlaní a zhuboka se nadechl... na svoje první milovaní, které bylo jen a jen o sexu.
Vždy si myslel, že jeho poprvé bude s někým koho miluje, ale... Ten zasranej osud tomu chtěl jinak. Dostal ho jeho první pasák, za odměnu! Uchechtl se nad vlastní naivitou. Teď se tomu mohl jen smát, smát s kapkou hořkosti.
Nikdo nemohl pochopit, ne teď, čím pro něj Robert byl! Robert ho dostal z toho srabu ve kterém byl. Před ním byl nikdo a s ním, s ním mohl být sám sebou. Sám sebou stejně jako Robert s ním.
Na něj byl milý, něžný.
Když to mohl srovnávat s tím jak se choval k těm nebohým chlapcům... vždy se k nim choval hůř než ke zvířatům a Davida vždy na srdci hřál pocit, že s ním... s ním je jiný.
Měl by se za to nejspíš nenávidět, ale srdci rozkázat nedokázal. Nechtěl se připravit o ten naplňující pocit, který měl, když byl s Robertem. Stačil jen jeho, byť jen lehký, úsměv a celý svět dostal zas svůj růžový odstín.
Když slyšel co řekl poslední svěděk, poslední jeho oběť, na chvíli si představil jeho výraz a věděl, že v tu dobu byl Robert zcela přesvědčen o tom, že tam s ním Jess doopravdy je. Viděl to mnohokrát a vždy se tomu podvědomě bránil. Nechtěl, aby si jeho srdce myslelo, že pro Roberta není jediným. Věděl, chtěl aby jediným byl, ale...
Protřel si oči a přistoupil k onu, aby z něj mohl vyhlédnout ven, do zahrady.
Byl pro něj jediným, protože v něm dokázal vidět i něco víc než jen zvíře. Viděl v něm člověka
Nedávno se ho jeho otec, i když ho to určitě stálo hodně přemáhání, ptal na to kolikrát s tím -bastardem- spal. Nemohl mu říct, že... nechtěl mu říct, že nikdy jejich vztah nedošel až sem. Ne, že by to ani jeden z nich nechtěl! Oba však věděli, že by to jejich vztah zničilo.

„Davide?“ zavolal na něj přes dveře a čekal, až mu jeho syn odpoví a dovolí mu vstoupit do pokoje. Když se nějakou chvíli nic nedělo, ozval se znovu: „Davide?“
„Ano, tati?“
„Chtěl bych s tebou mluvit! Můžu dovnitř?“
„Jasně,“ odvětil a přistoupil ke dveřím aby je odemkl. Za celou dobu co pracoval pro Roberta si zvykl dveře zamykat, protože si nikdy nebyl jistý svojí bezpečností. Hlavně ne v ty dny, kdy Robert nebyl nikde na blízku. Byl totiž trnem v oku všem, kdo se chtěli dostat do Robertovi blízkosti. Blázni! Vždy se jim smál. Nepřežili by u něj ani pár minut, protože by si je dal k snídani.
Jednou se mu to totiž nevyplatilo. Od té doby se před ním měli ostatní napozoru, stejně jako on před nimi. Nechtěli se totiž stát obětí krvežíznivého tygra, který bezpochyby Robert byl!
Otec vešel dovnitř a rozhlédl se kolem sebe. Měl za to, že to tady David všechno změní, ale jak vidno, ničeho se ani nedotkl. Nechal vše na svém místě jako v ten den, kdy zmizel. „Proč jsi se nevrátil, když ON zemřel?“
„Nemohl jsem, protože... nepoznal bys mě!“
„Já...“
Syn svého otce přerušil a smutně se na něj usmál. „Byl jsem troska. Kdybych se v té chvíli viděl v zrcadle sám... nevěřil bych tomu, že se dívám na svůj vlastní odraz. Určitě tomu nechceš věřit, ale Robert mě zachránil. Nechci ho tím nějak obhajovat, vím že většině lidem kolem sebe ublížil, ale...“ odmlčel se a posadil se na postel. Poté pobídl otce aby se posadil a čekal jak na to bude reagovat.
„Nechtěl jsem s tebou o tom mluvit, ale... co ti říkal Polák před tím než jsem tam přišli se zatykačem!“
„Nabídl mi práci! Chtěl abych pokračoval tam kde jsem skončil, když jsem ještě dělal pro NĚJ! Ale fakt nejzajímavější na tom je, že nejspíš věděl, že k tomu zatčení dojde. Byl si jistý sám sebou když mi to ponoukal.“
Otec přikývl: „Má u nás své lidi a já o některých z nich vím a tak...“
„Co bys řekl, kdybych tu práci vzal,“ odvětil místo toho David a upřeně se na otce zadíval. Ten jen naklonil hlavu na stranu a nevěřícně se na něj zadíval. „Tím myslíš co?“
„Mohl bych dělat barmana, mám už nějaké zkušenosti a hlavně známosti. Několik z jeho nynějších zaměstnanců bylo určitě donedávna Robertovými.“
„Tohle ti nemůžu dovolit, jsi můj syn a ten bastard se ničeho neštítí. Mohl by tě opět stáhnout do bahna a teď... kdo by tě zachránil teď.“
„Neměj strach. Nějakou průpravu už mám a když jsem přežil u Roberta, tak...“
Otec se zhluboka nadechl a pak přikývl. „Dobře, jsi dospělý a jako zodpovědný člověk by si měl vědět co dělat. Jen se nenech ovládnout emocemi pokud zjistíš něco co se ti nebude líbit. Musíš mi to slíbit, ano!“
Mladík přikývl a svého otce objal. „Mám tě moc rád, tati!“
„Já tebe taky, Davi!“

****

Henry se naposledy rozhlédl kolem sebe a zhlubokým nádechem vyšel z kanceláří. Před policejní stanicí na něj už nedočkavě čekal Polák společně se svým bodyguardem, Benediktem.
Zastavil se jen několik kroků od něj, aby se vyhnul tomu, že jej chtěl Polák obejmout. Odůvodnil to jen tím, že na půl pusy odvětil: „Mohl by nás někdo vidět!“ Otevřel si dveře na straně spolujezdce a nastoupil. Polákovi tak zbylo jediné nastoupit dozadu společně s Benediktem. Řidič se otočil dozadu na svého šéfa a čekal. „Kam to bude, pane?“
Polák se naklonil k Henrymu a položil mu ruce na ramena. Mladík sebou lehce cukl ale nijak jinak na tento dotyk nereagoval. Starší však neodolal a přiložil k Henryho uchu rty a tiše zašeptal: „Jak se ti to s ním líbilo?
Robert se jednou zmínil, že u toho nádherně křičí!“
Mladík po těchto slovech jen zatnul zuby a vyhlédl z okna. Tohle mu za to nestojí!
Starší se pousmál a opřel se zpět do sedadla. Jak rád tohohle chlapce dráždil. Bylo to tak jednoduché. Pak se z boku podíval na Benedikta a jeho úsměv se rozšířil. Jeho výraz byl k nezaplacení, kdyby se neuměl tak dobře ovládat jistě by pocítil ve svém krku chladivý kov čepele. Pokud by měl dost času to pocítit.
Možná by smrt přišla rychleji než pocit nebezpečí. Ale věděl, že živý má pro svého bodyguarda lepší cenu než mrtvý. Chtěl jej ovládat, ale brzy pocítí, kdo z nich má větší šanci na přežití!
Jak jen ten chlapec může být tak bláhový! To si snad myslí, že jen proto, že o mě toho tolik ví, že mu tahle okolnost zajišťuje bezpečnost. Právě naopak! Pokud mu přestane být Benedikt přínosem, lehce se jej dokáže zbavit, ať už s pomocí policie anebo bez ní. I já mám své páky, příteli. Já moc dobře vím, co jsi celé ty roky dělal!
Byl v pokušení vytáhnout si cigaretu a zapálit si, ale poté co kdysi dávno okusil druhou stranu, začal cigarety nenávidět. Kdysi jsem svého bratra obdivoval!

„Vrať se!“
„Bratře?“
Výraz, který měl jeho bratr v očích, vyvolal v jeho těle zimnici. Když popotáhl ze své cigarety a nervózně si poklepal na koleno, vyschlo jeho mladšímu bratrovi v krku. Rozhlédl se kolem sebe. I když moc dobře věděl, že mu nikdo z okolostojících lidí nepomůže, upínal k této možnosti i jen nepatrnou částečku své naivní a prozatím i nevinné duše.
Očividně se jejich pomoci nedočká. Jak předvídatelné.
Polkl a udělal pár kroků směrem k němu.
„Jak dlouho budu čekat!“
Znovu polkl a překonal těch několik metrů, které je od sebe dělilo. Sklopil hlavu k zemi a čekal až o něj jeho bratr zahasí právě dokouřenou cigaretu. Co však následovalo poté nečekal a nejspíš to nečekal nikdo z přítomných. Starší z bratrů si toho mladšího za bradu přitáhl k sobě a pozorně si prohlížel jeho hebkou a mladou tvářičku. „Kolik ti je?“ promluvil nakonec a čekal na odpověď.
Pokusil se mu vytrhnout ze sevření, ale držel ho pevně. „Pa-pa-tnáct,“ vykoktal.
„Hmm,“ zamumlal a otočil se na muže, který stál pár metrů od něj a nechápavě svého nadřízeného pozoroval. „Zavolej mladýho Beneše!“
„Pane?“ zmateně.
„Slyšels!“ vražedný pohled, který na něj starší Polák vrhl jej donutil, aby o krok ustoupil. „Ať tady do pěti minut je nebo...“ přejel si prstem pod krkem a počkal až zmizí. Poté se na svého bratra otočil a usmál se na něj. „Mazej se vykoupat! Od zítřka začínáš s prací a ať na tebe neslyším ani jedno křivý slovo. Je ti to jasný!“
„Bratře?“
„Padej,“ odsekl a dál se už chlapci nevěnoval.
„Ale?“ nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Pohled mu spadl na jedinou ženu v místnosti. Žena však od něj odklonila zrak jako kdyby byl tím nejpodřadnějším tvorem na světě a přimkla se těsněji k muži, který vedle ní seděl. -Proč mu nikdo nechce vysvětlit, co s ním teď bude?-
Než se mohl pořádně zamyslet nad svojí budoucností, objevil se u něj jen o pár let starší chlapec, kterého několikrát spatřil v bratrově blízkosti a zvědavě si ho prohlížel. Poté se otočil na muže, který ho sem přivedl a protočil oči. „Tak tenhle, jo?“ Pak se přišoural k svému šéfovi a chytil jej za rukáv.
Mladšímu z bratrů Polákových na chvíli vynechalo srdce jeden úder. Moc dobře si pamatoval jak jeho bratr reaguje na byť jen sebemenší dotek od cizího člověka. Jaké však bylo jeho překvapení, když se na mladíka s úsměvem otočil a cosi mu zašeptal do ucha. Mladík zrudl jako školačka a koutkem oka se zadíval na mladšího z bratří. „Když myslíš,“ odvětil.
Pak se vrátil zpět a chytil nervózního a nechápavě se tvářícího mladšího Poláka a odtáhl ho pryč ze společnosti. „Jo, budu se těšit! Fakt to zní lákavě... oba dva.“ olízl se a laškovně mrkl.

Zavrtěl hlavou a opět na chvíli zavřel oči. Teď stáli na semaforech a před nimi byla ještě alespoň půlhodina cesty. Stále měl dost času na své vzpomínky.

Beneš si svého nového... jak to jen říct... si svoji novou holku prohlédl od hlavy k patě. Nemohlo mu ujít rudnutí té rozkošné tvářičky a nervózní stahování kraťoučké sukně. Klopil pohled jako malá školačka a přitom byl tak nádherný. „Tvůj bráška z tebe bude mít radost!“
„Brá-“ pokusil se ze sebe vykoktat a zrudl ještě víc.
„Pojď sem ke mně. Každý jiný na tvém místě by ti záviděl! Kdysi dávno bych za tohle všechno vraždil, ale teď...“ pousmál se a počkal až k němu Sebastián přijde. „Doufám, že ti nebude vadit, když ti budu říkat jménem. Teď jsme na stejný lodi a bylo by nepohodlný, kdybych ti říkal – pane Poláku!“ rozesmál se vlastnímu vtipu. „Sebastián-“ Převaloval jeho jméno chvíli na jazyku a když k němu mladší chlapec přišel stáhl si ho na klín. Mladík vykřikl a pokusil se vyvléct z objetí staršího, ale neměl k tomu dostatek síly. „Jsi tak rozkošný, tak rozkošný,“ vrněl, když jazykem přejížděl po chlapcově tváři. „ tak rozkošný až mě je tě téměř líto prznit, ale jen téměř!“ znovu se rozesmál.
Sebastián mu položil ruku na hrudník a opět se ho pokusil od sebe odstrčit, ale dosáhl tím jediného. Starší ho chytil za obě ruce a donutil ho se postavit. „Takhle by to nešlo, panenko! Tady se bude poslouchat a pokud ne...“ výhružně se mu podíval do očí a odněkud vytáhl krátký bičík. „Přeci nechceš aby tě to bolelo. Anebo chceš?“
Polknutí na krku mladšího bylo jasně patrné. Přikývnutí které následovalo poté a tichá slova, která vyklouzla z těch nevinných rtíků vyvolala v slabinách staršího zcela jiný ohlas než který měla určitě v úmyslu. „Bráška tě za to potrestá!“
„Určitě? To jsem moc, moc rád! Protože já miluju když to bolí!“

--------------------------------------------------------

„To nemyslíš vážně!“
Cukl sebou, ale na svého přítele se nepodíval.
„Ty jsi je nechal aby na tebe sahali?“
Ani na tuhle otázku nenašel odpověď. Neměl ani odvahu k tomu aby se mu podíval do očí a řekl jedinému člověku, kterého kdy miloval, že na něj sáhl i někdo jiný než on anebo jeho vlastní bratr. Polkl, stále sklopenou hlavou jen lehce kývl a čekal.
„Jseš d***a, víš to!?“ vykřikl a silně jej uchopil za stále ještě bolestivá zápěstí. Snad si nevšiml těch hlubokých ran, která tam měl od nedávno odstraněných pout, anebo si jich jen nechtěl všimnout. Mladší jen zatnul zuby bolestí a zavřel oči. Nechtěl, aby věděl že ho to bolí, protože by toho určitě využil proti němu.
Až teď se mu podíval do jeho očí, které byly přivřeny nenávistí.
Opovrhoval jím za to, že se nechal, že je nechal aby se ho dotkly. Jak mohl dopustit aby se ho dotkl někdo jiný než on.
„Ne.“ zašeptal tiše. Přikrčil se protože očekával úder. Nečekal však to, co mělo následovat.
Podíval se na něj jako kdyby byl odpad, jako kdyby byl něco co si nezaslouží být v jeho blízkosti. „Vysvleč se, hned!“ dodal, když se Sebastian neměl k tomu, aby splnil jeho rozkaz. „Pamatuješ si co jsem ti říkal že tě bude čekat pokud nebudeš poslouchat.“ Mladší jen přikývl, ale stále se neměl k tomu aby to splnil.
„Já nechtěl, to oni...“
„Nabízel ses jim?“
Opět zavrtění hlavou.
„Kde je?“
„Bráška?“
„Jasně, kdo jinej!“
„Já- já nevím!“
„Prodals jim ho!“
„Nikdy bych ho nezradil!“
„Ani potom, co všechno ti udělal? Udělal z tebe děvku a ty...“
„Neurážej ho... prosím!“
Starší se rozesmál a napřáhl se k úderu, který mladší z nich nečekal. Upadl na zem a uhodil se do hlavy. A tak mu bezvědomí dopřálo aby si nepamatoval, jak mu člověk, kterého začal milovat, ubližuje.

Zhluboka se nadechl jako kdyby vyplaval po delší době nad hladinu. Nikdo z jeho spolujetdců kteří s ním byli v autě si nevšiml jeho dočasné slabosti a tak si oddechl. Proč si mi nevěřil?