Hurikán 2

Daň ze štěstí

Když se vrátil ke své sestře a tetě, jako kdyby se z něj stal úplně jiný člověk. Dokázal se omluvit za své předchozí chování a začal se chovat jako spravný starší bratr. Ve všem své sestře pomáhal a hlavně... začal dálkově studovat. Jeho hlavním cílem bylo udělat si maturitu a pak se dostat na policejní akademii, aby zamezil tomu zvěrstvu, které se dělo v tom odporném pasťáku.

****

Jeho poslední den, který v něm strávil, totiž předčil veškerá jeho očekávání. Henry byl na několik dní zavřený na samotce za něco, co nespáchal a tak k němu ONI měli cestu zcela volnou. Stačila jedna věta a Jess věděl, že tenhle den si bude pamatovat až do konce svého života. „Máme pro tebe dárek na rozloučenou!“
Když se poté probral ihned se pozvracel, protože jen vzpomínka na to, co se s ním posledních několik hodin dělo, byla nechutná. Ležel na ošetřovně a sestřička omývala veškeré jeho rány dezinfekcí. Dotýkala se jej velmi opatrně a co chvíli se kousala do rtu. Jakmile si uvědomila, že se probral ucukla od něj. A co bylo doopravdy divné, bylo že se mu nedokázala podívat do očí. „Bolí to?“
Zhnuseně si odfrkl, ale přesto jí odpověděl. „Proč vás to tak najednou zajímá! Nebude to náhodou proto, že zde dnešním dnem končím a ONI si najdou jinou hračku? Víte... tentokrát by jste to mohla být vy. Určitě jste si těch jejich pohledů všimla.“ Chtěl aby jeho hlas zněl tvrdě a hlavně, chtěl aby si myslela, že jej ani v nejmenším nezajímá komu ti hajzlové příště ublíží!
„Já vím...“
„Nic nevíte,“ vykřikl rozrušeně. Ani se nepokoušel postavit. Věděl, že by se mu to nepovedlo. Ne po tom co na něj použili nůž. „Teď už máš moji značku, kotě!“ Otřásl se jen při té vzpomínce.
„...vím, že nemám právo žádat po tobě odpuštění a ani je nechci.“ dodala, když viděla jak se Jess nadechuje k odpovědi. ON jen vydechl a upřeně se na ni podíval. „Měla jsem s tím něco udělat, ale jsem příliš zbabělá. Ty přeci víš, co dokáže skupina lidí, kteří se ničeho neštítí.“
Uchechtl se, ale stále nic neříkal. Poté se přetočil na bok a přivřel oči. „Jistě...! Ale chtěl bych vás varovat, všechny, pokud jej necháte... Pokud dopustíte, aby se ta zvěrstva opakovala... pokud budete zavírat nad touhle skutečností oči.... budete litovat. Ale pak, pak už bude moc pozdě. Pozdě na cokoli a někdo nevinný za to zaplatí životem!“
Nebyla to vyhrůžka, jen je informoval o jasné skutečnosti!

****

„Jessi,“ vykřikla Annie a přiběhla k němu. V ruce svírala obálku s razítkem školy na kterou odeslal přihlášku a usmívala se na něj. „Přišla ti odpověď.“
Převzal od ní obálku a několikrát s ní napjatě otočil, aby si ji vzápětí strčil do kapsy.
„Ty ji neotevřeš?“ zamumlala zklamaně s sklopil oči, aby se upřeně zadívala na špičky svých bot.
Usmál se na ni a poté pokrčil rameny. „Nevím, co říkáš ty?“
„Nedělej si ze mě legraci,“ šťouchla jej do ramene, „já moc dobře vím, že jsi strašně moc nedočkavej z toho jestli tě vzali! Tak mě nenatahuj na skřipec.“
„I ty brepto,“ zamumlal a objal ji pažemi. Přitikl si ji k sobě. „Nechci tě tady nechat samotnou. Lidi jsou tak zlí a ty jsi tak hodná a hlavně... naivní!“
Pokusila se vyprostit z jeho sevření a podívat se mu do očí, ale jeho stisk jí to nedovolil. „Co se ti tam stalo?“ zašeptala a z očí jí začaly stékat pramínky slz. „Proč máš tolik zranění a hlavně, proč...“
Položil jí prst na rty a tím ji donutil aby zmlkla. „Pššt. Všechno je v pořádku, nejdůležitější je, že se tobě nic nestalo! Nedopustím, aby ti kdokoli ublížil.“
„Ale!“
Zavrtěl hlavou a upřeně se jí zadíval do očí. „Nechceš to vědět!“
„Annie, Jessi, co tady vyvádíte. Pošťačka mi právě teď řekla, že ti přišel dopis z Brna! Konečně ti poslali odpověď a ty si to ani nepřečteš!?“
Se smíchem zavrtěl hlavou a dopis vytáhl na světlo světa. „Když jinak nedáte!“
„Tak co!“ vyhrkla chvíli poté co dopis otevřel a rychle po jeho řádcích přejel očima. Nemohla se dočkat až promluví, ale Jessovi papír po chvíli vypadl z ruky a nečekaně se posadil na zem. Měla neblahé tušení, že...
Protože však ani po chvíli nepromluvil, odhodlala se tetička k činu a dopis ze země zvedla. Ihned se zaměřila na konec dopisu a poté se podívala na Annie, aby se vzápětí podívala na Jesse který se otřásal potlačovaným smíchem. Sice mu nechtěla jeho zábavu kazit, ale... nemohla se dívat na to napětí ve tváři jeho sestry. „Ty malej prevíte,“ lehce jej bouchla do ramene.
„Promiň,“ s úsměvem se podíval na Annie, „ale nemohl jsem si pomoc. Vzali mě!“
Annie jej chvíli nechápavě pozorovala a poté mu s nadšením skočila kolem krku. „To jsem moc ráda!“ Ani slovem se nezmínila o tom, že si z ní udělal legraci. Nemohla, když vypadal tak šťastně. Po téměř nekonečné době byl zase šťastný a za to byla ráda. Trochu smíchu si po tom všem čím prošel přece zasloužil, a to nevěděla co musel protrpět za ten půl rok v pasťáku.

****

Dva dny po návratu domů z pasťáku mu přišel dopis. Byl od ošetřovatelky se kterou tam strávil svoje poslední hodiny, oznamovala mu, že...

Jessi, vím, že jsi mi nedovolil abych tě jakkoli kontaktovala, ale naplnila se tvoje předpověď. Pamatuješ si na toho třináctiletého chlapce, který přišel asi před měsícem?
Jistě, že, ano... proč se vlastně ptám!?
Nikdo neví jaký byl důvod toho, co udělal, ale... Možná se mu nestalo to samé co tobě, ale... kdo ví. Včera se pokusil o sebevraždu...

Dál už Jess nečetl. Dopis mu vypadl z ruky a on se rozplakal. Po chvíli však vyskočil na nohy a jednou z pěstí zuřivě uhodil do stěny svého pokoje. Na kloubech ruky mu ulpěla omítka a sedřel si kůži až do krve. Pár krvavých kapek zůstalo na zdi jako upomínka.
„Ten bastard!“
Ano, moc dobře si na toho chlapce pamatoval. Z nějakého pro něj neznámého důvodu mu připomínal jeho sestru. Stali se z nich dobří přátelé a možná právě proto... Nervózně si přejel dlaní po obličeji a rozběhl se do tetiny pracovny, ve které jako v jediné místnosti v domě, byl počítač. Jako fretka zajel na koženou židli a rychle pustil PC. Chvíli čekal až se nažhavý a pak klikl na ikonku internetu.
Několik minut hledal na vyhledávači než nalezl co hledal, poté chvíli proklikával odkaz a nakonec se dostal tam kam potřeboval.
Ne nadarmo byl v počítačech na škole tak dobrý... no, mohl by si přiznat že i nejlepší. Hravě do kapsy strčil i jejich profesora a to bylo dost co říct. Právě proto byl zpočátku ve škole tak oblíbený, ale nakonec... zbytečně se dostal na tenký led. Ti jeho... takzvaní přátelé jej totiž hodili přes palubu.
No jo... přece se jen chtěli stát alespoň na chvíli těmi nejlepšími.
Nikdo z profesorů se nikdy nedozvěděl kdo se dostal na jejich zabezpečený server a stáhl všechny informace o testech, které tam byli.
Právě proto se k němu otočili zády. Věděl na ně něco, co by před nikým jen tak neukázali. Věděl o nich jak moc jsou zkažení a oni věděli, že... mysleli si že když jej ze školy vyštvou nebudou se už muset ničeho bát. Jak byli hloupí!
Teď se tomu už smál, ale v té době mu do smíchu nebylo. Takový podraz od nich nečekal. On by nebyl schopný své přátele zradit. Nyní však věděl, že pro ně to nic neznamenalo.
Nemohl tam strávit moc dlouhou dobu, mohli by jej vystopavat, a on je nechtěl zklamat. O tom, co se stalo tam byla jen malá zprávička. Nebyl tam ani náznak z toho, že by někoho podezřívali. Prostě to bylo označeno jako jasná sebevražda. Pak ho však upoutala jedna maličkost, které by si jinak nevšiml. Správně by však měl říct – něco, čeho by si nevšiml někdo, kdo to tam tak dobře neznal. Fotka místa činu! Proč tam bylo něco takového, když je to sebevražda? problesklo mu na malou chvíli hlavou.
Na stole stála fotka jeho rodiny.

****

Maturitu už měl v kapse a teď už jej jen čekal nástup na jeho vysněnou vysokou! I když vlastně v té době, kdy přihlášku posílal ani v nejmenším nepočítal, že jej vezmou. Ne, jen v to... doufal.
„Nahoď úsměv a vykroč pravou nohou,“ instruovala ho sestra s úsměvem od ucha k uchu. „Právě teď se začíná tvůj nový život. Hlavně neudělej naší rodině ostudu.“
„Rozkaz, pane!“ zasalutoval úslužně. Na rtech mu však hrál lehký úsměv. Na chvíli přimhouřil oči a upřeně se zadíval k nebi. Já najdu pravdu, Tobi!

První den probíhal téměř tak jak čekal. Učebny vypadaly tak jak si představoval a dost okolo sedících studentů vypadalo vyjukaně jako prvňáčci, kteří přišli ze školky do velké školy. Rozesmálo ho to... někteří se na něj podívali pohoršeně, ale dvojice, která na první pohled vypadala jako dva nejlepší přátelé se na něj podívala s úsměvem. Byla to holka s klukem, podle toho jak se představovali spolu chodili již na střední a nejspíš spolu i vyrůstali. Poté se podívali na sebe a nepatrně kývli.
Další přestávku, kdy byl čas na oběd si k Jessovi přisedli a tak začal jeho, z počátku, šťastný život na vysoké.

****

V dalším roce se ale všechno mělo změnit. Nyní byl šťastný ve společnosti svých přátel, kterým se téměř se vším svěřil. Věděli, že si toho hodně vytrpěl, že si na něm v pasťáku ostatní zgustli, ale nevěděli to podstatné, co se v tom slově vlastně skrývá.
Ne, nenašel v sobě dost odvahy k tomu, aby se jim přiznal, že se nechal těmi bastardy tak zneužívat.

„Jessi, tímhle rokem ti přiřazujeme tvého instruktora. Měl by sis toho vážit, protože před nedávnem patřil k těm nejlepším z kriminálky.“ Bylo to první, co uslyšel, když přišel první den do hodiny obrany – na tělocvik.
Zhluboka se nadechl a založil ruce na hrudi. „Ano! Jen by mě zajímalo čím jsem si to zasloužil!“
„Patříš k těm nejlepším, to možná bude ten důvod.“ drcl do něj jeho kamarád a potutelně se ušklíbl. „Měl by sis užívat té pocty! Být vybrán...“
Elis do něj kopla on se na ni podrážděně otočil. „Sklapni!“ dodala ještě a kývla hlavou ke dveřím ve kterých stál chlap jako hora. Erik jen naprázdno polkl a sjel obra od hlavy až k patě. V hlavě mu naskočila jen myšlenka – Upřimnou soustrast.
Jediný, kdo se nenechal vyvést z míry byl Jess, nebo tak alespoň vypadal. Kývl hlavou směrem ke svému budoucímu instruktorovi a posadil se na své obvyklé místo. Tahle jediná a dost chudá reakce všechny překvapila. Muž se však jen pousmál a přistoupil k profesorovi. „Nejsem nikdo důležitý tak nepřehánějte.“
Jess to nechápal ale ten muž v něm evokoval vzpomínku na minulost, kterou chtěl vytěsnit ze své mysli za každou cenu. Ne, vůbec nebyl tak vyrovnaný jak vypadal, uvnitř se třásl jako ratlík během třeskuté zimy.
Nenápadně si jej prohlížel a pokoušel se na něm najít něco co by... bývalý policista by nemohl, nesměl být podobný na někoho kdo...mu zničil život.
Muž byl vysoký, Jess věděl, že sám není malý, ale tahle velikost... překvapilo ho to. Sám měřil téměř metr osmdesát, ale neměl takové svaly jako on. Napínaly tílko a když se nadechl téměř se Jess hrozil toho, že se roztrhne. Dívky, kterých tam měli jen pár, vzdychaly jen se o ně otřel pohledem.
Jess se otřásl. Tohle nevypadá dobře.
„Pokud vám to nebude vadit,“ mužův hlas jej vytrhl z rozjímání, „rád bych si se svým budoucím svěřencem promluvil.“
„Jistě,“ přikývl. Vypadal šťastně, jako kdyby měl radost z toho, že ten muž bude od něj v dostatečné vzdálenosti. Ne, doopravdy se na tom něco Jessovi nelíbilo. „My vás na chvíli opustíme, abyste měl dost prostoru k cvičení.“
Muž se usmál a pak promluvil jako kdyby mluvil na malé dítě. „Promiňte, ale to není to co budeme dělat.“
Husí kůže která z toho Jessovi naskočila nevěstila nic dobrého. Dívky se na sebe potutelně ušklíbly a pak se otočily na Jesse. Věděl, že ho z nějakého pro něj neznámého důvodu nemají rády, ale stále nechápal proč!
Elis mu chlácholivě položila ruku na rameno a povzbudivě se na něj usmála. „Neboj on tě určitě nekousne a z těch trubek si nic nedělej. Jen na tebe žárlí!“
„A proč?“ víc beznadějně ale jeho hlas ani nemohl znít.
Opět se usmála. „Víc si věř!“
„Jo, věř si!“ zabručel Erik na půl pusy a stiskl mu paži. „Jsou to jen krávy který žárlí na to, že si tak dobrý a vybral si tě někdo jako on.“
„A navíc,“ dodala Elis, „ je tak sexi.“
„Cože!“ zvládli jen oba zděšeně vykřiknout.

****

Za celý rok, který strávil v jeho těsné blízkosti se jeho nevraživost změnila v... úctu. Obdivoval toho muže za vše co dokázal. Sloužil na kriminálce do svých pětatřiceti let, stále byl mladý a přitom měl toho tolik za sebou. A pak se mu svěřil ze svým dřívějším případem. V té chvíli by se v Jessovi krve nedořezalo.

„Byl to můj poslední případ a snad i proto se mi tolik dostal pod kůži. Byla to jasná sebevražda a všichni to tak i uzavřeli, ale něco mi na tom případu nesedělo. Nedokázal jsem to nijak popsat, ale musel jsem to zjistit, musel jsem přijít na důvod, který toho třináctiletého chlapce vedl k tomu, aby to udělal. Byl to jen obyčejný pasťák, nic zvláštního, ale ten den kdy jsem vlezl dovnitř jsem to pochopil. Tohle není jen tak nějaký nápravný ústav... tohle je peklo!“
Jess s sebou při těch slovech cukl, ale stále se snažil zachovat chladnou hlavu. „Proč mi to říkáte!“
„Uvidíš, jen poslouchej,“ odvětil a záhadně se usmál.
Jessovi po zádech přeběhl mráz, zmohl se jen na přikývnutí a sevřel ruce v pěst až se mu nehty zaryly do dlaně. Ten pocit bolesti, konečně ji dokázal cítit, jej vrátil zpět do reality. Tohle zavánělo dost silným pocitem deja-vu.
Starší z nich se pohodlněji usadil.
Jessův pocit, že vztah mezi nimi je hodně podobný tomu z Henrym, zmizel. Teď jako kdyby ho to uhodilo přesně do tváře, ale stále si zachovával alespoň malý pocit naděje, že jeho první pocit z tohoto muže mohl být stále mylný. Snad si něco nalhávám!
Ale ten úsměv! Vyskočilo to na něj opět nečekaně.
„Ten chlapec se nějaký čas před tím než se to stalo vyskytoval v dost těsné blízkosti jednoho chlapce. Chlapce, který byl určitou dobu bossovým oblíbencem.“
„Boss?“ zašeptal tiše, až měl pocit že z jeho úst to slovo neuniklo. „Boss?“ zalkl se, mužův pohled mu však unikl. Benedikt se bavil, skvěle se bavil. Konečně má svoji obět tam kde ji chtěl mít.
„Kde jsem skončil?“ pokračoval. „Ach, ano,“ mávl rukou, „v té době byl v celém ústavu klid. Takový klid, který nastane chvíli před tím než začne bouřka. Ještě abych se vrátil k tomu, co byl ten chlapce vlastně zač a proč se dostal na takové místo už v tak mladém věku. Prostě se narodil do nesprávné rodiny. Rodiny která si nevážila ničeho, jen využila jeho tvářičky k tomu, aby...“
„Sklapni,“ vykřikl dřív než se mohl zastavit. „Proč mi to do pr**le říkáš!“
„Ty nevíš?“ usmál se lišácky. „Tak mě nech ať ti to dovyprávím a pak pochopíš. Neboj, nebude to trvat už moc dlouho.“
Jess se kousl do rtu. „Nemusíš už nic říkat!“
„Ty nechceš vědět proč to vlastně Tobi udělal? Vůbec tě netrápí, že...“
„Já vím... vím že...“ zasekl se a podíval se na zem. Byl nasraný, doopravdy nasraný a nejvíc na sebe protože věděl, že.... „Byla to moje chyba!“ Slzičky, kterým se celou dobu tak vehementně bránil, si našly svoji cestu. „Kdybych tam zůstal, kdybych je nechal aby si se mnou dělali co chtěli, kdybych...“
„Pšt,“ přistoupil k němu a téměř něžně jej objal. „Kdyby ses tam neobjevil ty, mohlo by umřít mnohem víc lidí. Ty jsi je všechny zachránil.“
Jess se šíleně rozesmál „To nemůžeš myslet vážně!“
„Chtěl jsem to nechat na později, ale vypadá to, že nemám jinou možnost. Robert po sobě zanechal několik videí, které by tě mohli zajímat.“
„Zanechal, on...“
„Ne, neumřel. Nikdo jej nezastavil, nikdo k tomu neměl dost síly aby to dokázal. Ne pokud měl za zády tolik lidí. Víš, proč jsi se tam vlastně dostal ty!“
Mladší zavrtěl hlavou a pevněji se přitiskl ke staršímu, kterému začalo být jeho oblečení dost těsné, ale Jess si ničeho z toho nevšímal. Jeho chyba.
„Vyhlídl si tě. Kdysi dávno jsi ho při jedné příležitosti zaujal a on využil náklonnosti, kterou k němu choval ředitel toho domu děsu.“ chlácholivě jej objal a nechal jej ať se v jeho objetí uvolní. Hladil jej po zádech a do ucha mu šeptal slova útěchy.
„Já,“ škytl, „proč... bych...“ opět škytl a přitiskl se k němu ještě blíž. „...já to nechtěl... nikdy, a on...“
„Pštt... nikdy se už k tobě nedostane, já to nedovolím. Teď jsi jen a jen můj, můj!“
Jess strnul a pokusil se muže od sebe odstrčit, ale jeho síla mu to nedovolovala. Nebyl schopný s ním pohnout ani o milimetr. „Já...“
„Teď si sedni,“ tlakem na ramena jej donutil, aby se posadil do křesla, které stálo příhodně hned za mladíkem. Jess se vyděšeně rozhlížel kolem sebe a hledal možnost k útěku, ale na ten už bylo pozdě. „Buď v klidu, nechci ti ublížit. Pokud budeš hodnej kluk!“
„Jessi, pokud budeš vědět, že nemáš šanci... pokus se to co nejdéle prodloužit!“ Vzpomínka na Henryho mu vrátila ztracenou rozvahu. „Co se tedy stalo?“
Pohled který na něj muž vrhl hovořil za jediné. „Doopravdy jsi chytrý chlapec. Ale vraťme se k tomu třináctiletýmu zmetkovi. I když si za těch pár let prožil dost, stále mi nebylo jasné proč se za to dostal zrovna tam. Sice něco ukradl, ale měl důvod. Ale dostal se do dobré společnosti. Setkal se s tebou a tak se mu vyskytla jakási naděje na to, že by mohl začít znovu. Naděje, že i když se nechal prodávat stále se může stát dítětem po kterém nikdo nebude chtít to, co po něm chtěli jeho vlastní rodiče. Vysvitlo mu slunce, ale... pak ten pád byl o to horší. Srazili jej dolů a on už neměl sílu na to být takový jako dřív.“
„Takže to přeci jen byla moje chyba,“ zašeptal.
Muž se nenechal vyvést z míry a pokračoval dál. „Sice jsem odhalil důvod toho proč to udělal, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Na vše bylo už příliš pozdě a tohle byla ta pověstná poslední kapka. Prošlo mu i tohle a tak se odhodlal k dalšímu činu. Začali se ztrácet chlapci, zpočátku si všichni mysleli, že utekli, a musím se přiznat, ža ani já nebyl vyjímkou, ale nakonec se někteří z nich našli a... Ne, nechtěl bys je identifikovat. Ani ti nejotrlejší z nás na to neměli žaludek. Po některých však nezůstala ani ta malá stopa, jako kdyby se úplně vypařili z povrchu zemského. No a pak... Robertovi skončil jeho trest a vše utichlo. Jako kdyby přešel hurikán a zanechal za sebou jen spoušť, ale hlavně naději, že bude klid, alespoň nějaký čas.“
„On jen tak...odešel!? A co je s ním teď, kde je!“ vykřikl Jess a rozzuřeně se podíval staršímu z nich do očí, až musel ucuknout pohledem. „Já...“
„Pštt, teď z tebe jde strach! Až z tebe bude policajt... nechtěl bych se ti dostat do rukou.“ odvětil s úsměvem a rozcuchal Jessovi vlasy.
Jess se opět nadechl k jakési reakci, ale Benedikt jej přerušil jediným pohledem do očí. „Jen seď a poslechni si tohle!“ poté vstal a z psacího stolu vytáhl DVD, které poté zasunul do přehrávače. „Možná si to nepamatuješ anebo jsi o tom ani nevěděl, ale oni si na tebe zanechali upomínku. Přesněji by mělo znít, Robert tě chtěl mít pořád u sebe.“
To co na něj vzápětí zazářilo z obrazovky jako kdyby mu vypálilo do mozku díru. Byly to záběry na jeho nedobrovolný sex s celým spolkem, který se vyskytoval kolem tzv.: bosse.
„Mohl bys to...vypnout,“ dostal konečně ze sebe po pěti minutách. Po dlouhých pěti minutách, které pro něj znamenaly téměř nekonečno. Po době, kdy dokázal ze svých úst vyloudit alespoň pár těchto slov. „Pro-prosím,...“
Benedikt pokrčil rameny, ale video nevypnul, jen ho o několik hodin posunul. „Tahle část je asi nejdůležitější... odehrává se pár dní poté co jsi odtamtud odešel. Jen se dívej a pak snad pochopíš!“

„Vím, že mě to nikdy nebude schopný odpustit. Ne po tom všem co jsem mu provedl, ale já ho... miloval jsem ho, doopravdy jsem ho miloval. Ne, neopravňovalo mě to a ani neopravňuje k tomu co jsem mu udělal, ale... Jsem jen prase, který musí mít všechno co si umane. Mohl bych to házat na něj, že mě naučil, že dostanu cokoli si zamanu, ale i tak...
Je to neodpustitelné!“
Na chvíli ze záběru jeho tvář zmizela, aby se po chvíli objevila znovu.
„Ne, určitě nechci aby to někdy viděl, ale proč to vlastně tedy nahrávám? Snad proto abych si ulevil? Kdo ví? Ale nejspíš tomu tak je. Ale stejně... hned jak skončím s natáčením opět někomu z nich ublížím. Kdyby tady byl on... stačilo mi že se brání, že se nesmířil se svým osudem a já ho stále můžu poslat na samotné dno a on se i přesto od něj opět odrazí a vše začne od začátku. No, oni to nikdy nedokázali. Vždy se z nich po chvíli stali jen hračky, hračky které mi byli na nic. Jen na jedno použití a pak... pak je vyhodit a vzít si další.“
Promnul si oči a v jeho obličeji se mihl šílený škleb.
„Jsem blázen, vím to, ale... někdo by mě měl zastavit! Někdo, kdokoli... jinak. Tohle nedopadne dobře a on to věděl a proto...“
Záběr chvíli zrněl a pak se opět objevil Robertův škleb. Jeho obličej byl bledý a strhaný.
„Udělal jsem to a... bylo to něco šíleného, ale i... bylo to tak vzrušující. Ten pocit nadvlády, že... kdybych to nechal zajít dál tak jsem mohl...“ polkl a vytřeštil oči aby se vzápětí rozplakal. „Je to jen a jen jeho vina, kdyby neumřel, kdyby mi neuděl to co mi udělal. Proč si vybral mě! Proč zničil mé dětství, které... jak mi to mohl udělat... vlastní otec!“ zalkl se a na chvíli jako kdyby se ztratil ve vzpomínkách. „Já vám vlastně neřekl co anebo kdo stojí za tím vším. Kdo vlastně stvořil takovou stvůru jako jsem já... Jen... doufám, že tohle nikdy nikdo neuvidí, hlavně ne on, jen ne ON. Jessi prosím... odpusť!“
Pohled který vrhl Robert do objektivu jako kdyby propaloval jeho čočku. Kdokoli, kdo se na něj díval jako kdyby viděl přímo do jeho duše, srdce. Bylo v tom tolik bolesti a touhy po... snad, odpuštění?
„Ředitel pasťáku, takhle ho všichni viděli. Muž, který si vybral hračku mezi těmi všemi nepovedenými bastardy, ale... nebylo tomu tak. Sice si mě vybral, ale i zplodil.“

Přesně v tomhle okamžiku Michael video vypnul, ale ne úplně, jen zastavil obraz a na Jesse se díval jeden pár očí ve kterém bylo tolik bolesti, bolesti snad za celý svět!
Ano, Jess chápal jeho pocity. Přesně tak se cítil, když s ním oni skončili. Ale nedokázal mu to odpustit, jak by mu mohl odpustit to co mu provedl. Nikdo by toho nebyl schopný a ne už vůbec po tom, co se dozvěděl právě před pár hodinami.
Jediné co věděl bylo... musí ho zastavit! Někdo ho musí zastavit a pokud to neudělá někdo jiný, bude to muset udělat sám!
„Co po mě vlastně chceš!“
Benedikt se téměř hrozivě pousmál, v tu chvíli by si nezadal se šíleným vrahem, který před chvíli podřízl svoji oběť, a pak si olízl rty. „Co myslíš?“
Jess hlasitě polkl a pak opět sklopil zrak k zemi. „Proč JÁ?“
Tmavovlasý muž se k blondýnovi naklonil a téměř něžně uchopil jeho bradu do svých prstů. „Měl bys vidět svůj výraz když ti to dělali! Byls přímo k sežrání. Bylo vidět jak je ti to odporné ale přitom... bavil jsi se, právě proto se tak moc nenávidíš. Líbilo se ti to a ty si to jen nedokážeš přiznat. Užíval jsi si, že tě někdo ovládá a ty o ničem nemusíš přemýšlet.“
„To není pravda,“ zuřivě zavrtěl hlavou a z očí se mu znovu spustil vodopád slz. „Lžeš, ty lžeš...“
„Myslíš? Já ti to dokážu.“ neurvale jej chytil za zátylek a přitáhl si jej k divokému polibku.
Jejich zuby o sebe cinkly až se Jess lekl jestli mu ON nevyrazil nějaké zuby. Benedikt jednou rukou přejel po Jessově boku a poté se jeho ruce vydaly na průzkumnou výpravu pod Jessovo triko. Pokusil se bránit, ale železný stisk, který uvěznil obě jeho ruce mu to nedovoloval. Z koutků očí mu vytryskly slzy ponížení, ale neprosil. Nikdy se nesníží k tomu, aby... Ne, on nesmí a ani nemá pravdu!
Cítíl mírné pnutí, ale... „Ne...“ zahuhlal. Toho Michael využil a pronikl do před chvílí ještě nedostupných úst, které začal zuřivě plenit svým jazykem. Mezi prsty sevřel jednu z mladíkových bradavek a z úst se přesunul na ušní lalůček, aby vzápětí jazýčkem vnikl do Jessova ouška. Jess se zachvěl a zavzdychal.
„Já ti to říkal.“