Hurikán 3

Skrytá pravda

Po roce, který jsem stejně jako můj bratr strávil v cizině, jsem se vrátil domů, kde mě čekalo jen ticho a slzy. Na otázku - „Co se stalo?“ na mě matka pohlédla se slzami v očích a odvrátila se ode mě. Jediné co jsem zaslechl bylo - „Kdyby jsi to tak byl ty!“ V té chvíli se se mnou celý svět zastavil a já pochopil, že se mému milovanému bratrovi něco stalo. Rychle jsem vběhl do svého pokoje a pokusil se najít jakýkoli náznak toho, že by mi bratr zanechal nějakou zprávu. Po půl hodině hledání byl celý můj pokoj vzhůru nohama a já si až poté, s hlavou v dlaních, všimnul krabičky. Ležela osamoceně na stole a čouhal z ní pomačkaný kus papírku. S roztřesenýma rukama a slzami v očích jsem se zvedl a... Věděl jsem, tušil, co mě tam čeká, ale nic mě nemohlo připravit na ten pocit beznaděje, který mě v tu chvíli zaplavil. Beznaděj, která mě toužila zadusit, když jsem četl ten neosobní vzkaz od vlastního otce. Matka na to nejspíš neměla sílu.

Poslední Teddyho slova byla – Vraťte to Henrymu a ať si najde svoji lásku. Prosím, slibte mi, že mu to vrátíte.

A to bylo všechno. Jediná věta, která dala vědět jak moc mnou pohrdají a nevidí ve mně vlastního syna. V tu chvíli jsem pochopil, že ON byl jediná osoba, která mě kdy milovala a nevěřil jsem, že by tomu mohlo být někdy jinak. Ne, nikdy mě už nikdo nebude milovat tak jak on a já nebudu nikoho milovat tak silně jako jeho.
Ano, byl to ten samý prsten kterým jsme stvrdili naši lásku a on mi jej vrací! Proč? Nemohl jsem věřit tomu, co vidím a to jsem nevěděl tu podstatnou část... on jen tak neodešel... on...

****

Pohřeb a to co následovalo potom.., vše bylo jako kdyby nastal konec světa. Ano, pro mé rodiče tomu tak určitě bylo. I když jsem stál nad jeho hrobem stále jsem vlastně vůbec netušil co se mu stalo, nikdo nebyl ochoten se mi s ničím svěřit.
Já stále nechápal a pak jsem se to dozvěděl a byla to jen náhoda. Smutek dokáže hodně věcí, ale takovou nenávist kterou ke mně začali moji rodiče chovat bych si nepředstavil ani v těch nejděsivějších snech.

„Drahá neměla bys...“
„Cože! Vždyť jsme ani jeden z nás nechtěli, aby se narodil... byla to chyba! Kdybych šla na ten potrat... ale ty ne! Rodiče by se z toho obraceli v hrobě! To byla tvá odpověď! A teď to máš!“
„Možná máš pravdu, ale i tak je to náš syn a potom když jsme přišli o Teodora, tak...“
Chvíli bylo ticho a poté následoval její šílený křik. „Sklapni! Kdyby na té motorce seděl ten bastard a ne můj milovaný Teddy. Panebože, proooč!“
Polkl jsem slzy, které se mi draly do očí a čekal co odpoví otec. Odkašlal si a nejspíš ji objal. „Pšt, drahá. Teddymu by se nelíbilo jak o něm mluvíš. Vždycky ho miloval!“
„Ano, já vím, ale nikdy ne jako bratra!“
Ta věta. Srdce se mi na malý okamžik zastavilo a já i na chvíli přestal dýchat. Oni to vědí! Jak to jen mohou vědět? Jak se to dozvěděli!
Matka stále pokračovala: „Stejně to byla jeho chyba! Chtěl být s ním a takhle to dopadlo!“

****

Noviny se o tom zmínily jen krátce, ale i tak to dost probíraly. Teddovu motorku vytlačilo ze silnice auto, které řídili manželé. Ten kdo tu nehodu zavinil, byla řidička vozu. Tak to alespoň reprezentovali na veřejnosti a moje nenávist se tak obrátila na její rodinu. Ani jeden to nepřežil. Chápal jsem to jako jistou satisfakci za to, že zabili mého milovaného bratra. Jak jsen jsem byl v té chvíli naivní!
Chtěl jsem a udělal jsem cokoli abych tu rodinu zničil a začal jsem jejich dětmi. Ano, to bylo jediné spojení s těmi co zavinili jeho smrt.
Oni museli nést za tu skutečnost zodpovědnost. Roznesl jsem o nich po městě drby a hlavně o jejich synovi. Všichni věřili tomu, co jsem řekl. Jistě, proč by ne. Moji rodiče přeci byli ve vysoké politice a co bych měl z toho, kdybych lhal!
A pak se odstěhovali a já zjistil tu pravou pravdu! Pravdu, kterou se oni pokusili skrýt.

„Nemyslíte, že toho bylo už dost?“
„Ne, nemyslím! A ty jako náš asistent bys o tom neměl ani přemýšlet.“
Jen čistě náhodou jsem zaslechl část rozhovoru, který mě doopravdy začal zajímat, když jsem zaslechl bratrovo jméno.
„Teodor by to takhle určitě nechtěl!“
„Co by chtěl nebo nechtěl...“
„Pane, já končím! Nemůžu s tím mít už nic společného. Té rodině jste zničili život! Byla to jeho chyba a ne té nebohé ženy!“
Jeho chyba! Tohle slovní spojení jako kdyby zastavilo tok krve v mém těle. Já zničil život nevinným lidem. Jen proto, že... že jsem uvěřil jejich slovům.
Jak jsem mohl být tak hloupý a... rozrušený na nejvyšší míru jsem udělal něco, na co bych jinak, za jiných okolností ani nepomýšlel. Vstoupil jsem do soukromého hovoru svého otce, muže který pro mě otcem ani nikdy nebyl. Byl pro mě stejně cizí jako ten jejich asistent. „Otče, co tím myslí!“
Ten pohled, který na mě vrhl, kdyby pohledy dokázaly zabíjet, už nejsem mezi živými. „Ty nevíš, co je slušné vychování!“
„Ne,“ vyhrkl jsem dřív než jsem se mohl dokázat zastavit a popřemýšlet nad důsledkem svých slov, „nikdy jste mě to neučil, otče!“
„Jak se opovažuješ...“ nedořekl, protože se Henry otočil na asistenta. „Henry zavinil tu nehodu?“ Starší muž polkl a sklopil zrak k zemi. „Ano.“ Tahle jediná věta Henrymu stačila k tomu, aby...
„Otče, odcházím z domu a nehledejte mě... i když.... Možná jsem měl říct, zapomeňte, že jste kdy měli jiného syna než Teddyho. Jak jste mu to mohli udělat takhle pošpinit...“ Henry nedořekl, protože z otcovi strany přiletěla facka, která jeho tvář otočila téměř o stoosmdesát stupňů. I přesto však pokračoval, „...jeho jméno. Nenávidím vás! Kdyby to viděl...!“
„Drž hubu! Elizabeth měla pravdu, měli jsme se tě zbavit dřív než ses narodil. Jediný, kdo může za jeho smrt, jsi ty! Chtěl být s tebou, chtěl... všechno nám o vás řekl a...“
Henry na nic dalšího nečekal, otočil se na patě a vyběhl do svého pokoje, kde si z psacího stolku vytáhl svoji šekovou knížku. Spořil si v ní od svých dvanácti let až do dneška. Ani jeden z jeho rodičů nevěděl, že chodí už tři roky na brigády a předtím si přivydělával jako opatrovatel domácích mazlíčků a několikrát pomáhal i bratrovi s jeho partou a motorkami. Zabalil si několik svých věcí, pár fotografií, dárky které dostal od svého bratra k patnáctým narozeninám. Vázalo se k němu tolik vzpomínek. Zamyslel se na chvíli. Na řetízek si dal prsten od Teddyho a pověsil si jej na krk. „Udělám to!“
Ano, rozhodl jsem se, že napravím chybu kterou jsem udělal a pokusím se u té rodiny najít odpuštění.

****

Jako synovi vlivných rodičů mě nedělalo problémy je najít a to, co jsem se poté dozvěděl... ne, ani v té nejhorší noční můře jsem si nepředstavoval co moje pomluvy způsobily. Ne že bych byl tak sebestředný, že bych si myslel, že nesu zodpovědnost za vše co se jim dělo, ala za valnou většinu problémů toho chlapce jsem mohl já sám!
Neměl šanci se zbavit nálepky kterou jsem na něj dal, ale sám tomu i dost vydatně napomáhal. A nakonec se dostal do pasťáku, z jakého to však bylo důvodu? Vše kolem něj od té doby bylo obestřeno tajemstvím a já se rozhodl, že se za každou cenu musím k němu dostat co nejblíže.
A i tentokrát, jako vždy, mi k tomu napomohl můj bratr. I když již nežil jeho vliv na můj život byl stále velmi patrný. Mohla za to naše společná láska k rychlým kolům, k těm nejrychlejším a nejnebezpečnějším – motorkám.

Telefon několikrát zazvonil než jsem se konečně vyhrabal z peřin. Celou předcházející noc jsem nemohl usnout a zabral jsem až těsně nad ránem. Pohled na hodiny mě přesvědčil, že jsem spal necelé dvě hodiny. „Hmmm,“ zabručel jsem nabroušeně. Veselý hlas, který mi odpověděl jsem však nemohl nijak rozrušit. Byl totiž zvyklý na mé nálady. „Copak? Snad jsi to nedostal!“
„Idiote! Co chceš, že mě budíš v tak nekřesťanskou hodinu.“ opět se projevila má vrozená vlastnost. Za všech okolností jsem milý.
V telefonu chvíli bylo ticho a pak se opět ozval jeho hlas. Ne, nemohl mě oblafnout. „To jsi mě teď urazil,“ téměř zakňučel.
„Tebe? Dovol abych se zasmál! Ty jsi učiněnej nezmar a nic tě nerozhází!“
„Chichi, zase jsi mě prokouk. Ale teď k věci,“ najednou jeho hlas zvážněl. Tohle znamenalo jediné, teď by mohlo jít o hubu a to bylo to, co by mě mohlo dostat z mé deprese. „Tak povídej a přeháněj!“
„Vím, že... jinak.... Dneska je to měsíc, co Teddy odešel a tak jsme si s klukama mysleli, že by jsme mohli někam vyrazit. Tenhle měsíc je v Český republice Grand prix a tak...“
Nenechal jsem ho ani domluvit. Věděli jsme to oba dva, on by byl naštvanej kdybychom si to nechali uniknout. On tím žil! „Jasně, moc rád.“ slzy jsem nemohl zastavit a tak jsem jen tiše popotáhl. „Teď by se my vysmál. Díky!“
„Za co my děkuješ, trubko! To my bychom měli děkovat tobě!“
„Proč?“ odvětil jsem zmateně a druhou rukou, kterou jsem nesvíral mobil, jsem si podepřel hlavu. Ještě zmateněji můj hlas ani nemohl znít.
Rozesmál se, trvalo mu alespoň minutu než se dal dohromady, ale slzy smíchu stále nedokázal skrýt. Znovu se pousmál a pak řekl něco, co mě zmátlo ještě víc. „Jasně, to neřeš. Zítra vyrážíme, tak ať si v pět ráno před garážemi. Máme tady pro tebe překvapení, budeš nadšenej. Tak zatím,“ a s tím telefon zaklapl.
Jen oznamovací tón my dal vědět, že jsem před chvílí s někým telefonoval. Díval jsem se na jeho svítící displej, který po chvíli zhasl a až poté si povzdechl. „Třeba ho tam potkám a...“ nechal jsem zbytek věty vyznít do ztracena a vrhl se na svoji skříň.
Věděl jsem že nemám moc času ale přesto moje oblečení nemohlo vypadat jako kdybych vylezl před pár minutami z postele a také, musel jsem něco udělat se svou vizáží. Ne, nevypadal jsem na necelých osmnáct let a ani jsem se tak necítil.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a zimomřivě si přitáhl bundu těsněji k tělu. I když byl srpen, rána byla chladná jako kdyby měl každou chvíli nastat podzim. Tolik k globálnímu oteplování. Stál jsem tam snad půl hodiny a po klucích nikde ani stopy. Jestli si ze mě vystřelili, tak... zbytek jsem nedomyslel, protože se otevřela garáž. Zamžoural jsem a pohlédl do projasněné místnosti, kde přímo přede mnou stál... Zalapal jsem po dechu a pomalu přistoupil blíže k tomu, co jsem myslel, že už nikdy v životě neuvidím. Přímo přede mnou stála Henryho... motorka!
Přistoupil jsem k ní a pozoroval ji z uctivé vzdálenosti, nemohl jsem si dovolit na ni jen jediným prstem sáhnout, pokud mi to Teddy nedovolí. A pak mě ta skutečnost bacila gumovou palicí po hlavě, Teddy mi to už nikdy nedovolí. Zhroutil jsem se jen pár centimetrů od ní a zorbrečel se jako malá holka. A mě cosi skočilo na záda a se smíchem mě povalilo na zem. „Co blbneš Henry.“
„Já jsem vám to říkal!“
„Jo, měli jsme ho na to připravit!“
„Máš recht!“
Stále se ozívali další a další hlasy a to mě vhánělo další salvu slz do očí. „Vy všichni...“
„Klucííí, podívejte se jak je na měkko a to to byl vždycky tak velkej drsňák!“ přidal se k nim ten idiot, který mě před chvílí porazil na zem. Za to samozřejmě schytal ode mě pořádnou herdu do zad až mu vyhrkly slzy. „Vy idioti!“
Chvíli bylo ticho a pak se dvojhlasně ozvalo: „Hej, starej dobrej Henry se nám vrátil!“
„Jak vás vůbec tahle blbost napadla? A hlavně jak jste ji dali dohromady, rodiče říkali že je dobrá tak akorát do šrotu.“
„A ty jsi jim věřil,“ odsekli s nadhledem.
Zvládl jsem jen nevěřícně zavrtět hlavou a odvětit něco co znělo jako: Viděl jsem ty fotky! „Ale zpátky k té motorce. Myslíte to jako vážně? Teddy jí věnoval tolik času a tak moc ji miloval a hlavně, váže se k ní tolik vzpomínek na...“
„A nemyslíš, že je to právě ten důvod! My ji tady mít nemůžeme, dívali bysme se na ni jako na jeho memento a nikdy bychom se neposunuly dál a hlavně, všichni víme, že by si to tak přál. Určitě chtěl abys ji jednou dostal. Proto tak taky nechal naspat tvý jméno, idiote,“ Andrej mě bodře uhodil do ramene.
Andrej byl vlastně první a jediný, kdo věděl o našem vztahu. Jediný z našeho okolí a taky jediný, který nás za to neodsuzoval. Byl Teddyho pravá ruka a přítel snad ještě ze školky.
Byl a stále je dobře naladěný za všech okolností, ale někdy se v jeho očích objeví bolest. Nikdy jsem se vlastně nedozvěděl, co ten pohled zapříčinilo. Jen... možná v hloubi duše jsem tušil, že k mému bratrovi něco cítí. Jestli to bylo něco víc než přátelství? To nikdo nevěděl a možná ani on ne.
Dalším z partičky byl Kevin, kdyby jste ho někdy zahlédli mimo jejich okruh nenapadlo by vás, že patří k motorkářům. Byl to takový, jak bych to řekl slušně? Model. Krásná tvářička, vždy upravené vlasy, oblečení nejvyšší kvality. Ale jakmile se dostal do své role u Andělů, byl z něj učiněnej rebel. Ani vlastní matka by jej nepoznala. Jednou jsem totiž zahlédl na jakési párty a kdyby se k Teddymu hnad nehlásil asi by mě ani nenapadlo, že k nim patří.
Třetím členem byl Mark, silnej chlapík a taky nejstarší. Samozřejmě měl z nich nejvíc rozumu a většinou je tahal z průšvihů. Měl spořádanej manželskej život a tohle všechno kolem byl jen malej koníček. Koníček do kterého vkládal hodně peněz. Ale ta idylka byla jen na oko. To jsem se ale dozvěděl až hodně pozdě. Vždy jsem v něj viděl oporu, ale když se vožral. Ne, jinak to nešlo nazvat. Dokázal provést úplně všechno.
A čtvrtým, předposledním členem byla Santa. Jo, nechala si tak říkat, nikdy jsem se nedozvěděl proč a abych řekl pravdu, tak jsem byl i rád. Byla to drsňačka jak tělem, tak duší. Velké plochy jejího těla byly pokryty tetováním a vždy nosila jen kožené oblečení. Jak to zvládala v zimě to netuším doteď.
A nakonec Teddyho pravá ruka a ten co zabezpečoval veškeré finance. Když jste jej viděli v normálním životě, hned jste si řekli – úředníček, kam ho postavíte, tam ho najdete. Ale nebyla to zas tak úplně pravda, jeho chladná hlava a úsudek je dostali z nejedněch problémů. Když nastali potíže Adolf je z toho vysekal. Ani jeden z nich neměl žádný škraloup na svém bezchybném rejstříku trestů. Ani na jednoho z nich jste nenašli nic, co by je mohlo poškodit. Všechno dokázal zamést pod stůl a sám měl namířeno do vysoké politiky.
Ano, všichni z nich patřili ke zlaté mládeži a právě to mě na nich dokázalo vždy naštvat. Ale i přesto mi byli ze všech lidí nejblíž. Možná právě proto, že mezi svými si na nic nehráli.
„Slyšeli jsme, že to byla Teddyho vina a hlavně,“ Andrej mi upřeně pohlédl do očí, „myslíš, že by se mu líbilo, co jsi udělal tomu klukovi!“
„Já vím...“
„Idiote, nic nevíš!“ přidala se k němu Santa, která mě uštědřila pořádnou ránu. „Měl jsi se zeptat nás. Řekli bysme ti, že to vlastně...“
„Santa ti chtěla říct, že za to můžeme my!“ zašeptal tiše Mark. „Kdybych se ten den tak nevožral.“
Adolf odvrátil hlavu a začal čistit jakási neviditelná smítka na své ukázkově se lesknoucí motorce a snažil se ztratit. „Měl jsem ho vzít autem a ne ho nechat...“
Kevin my položil ruce na ramena a donutil mě abych se mu zadíval do očí. „Všichni ti chtěli říct tohle. Teddy věděl, že se ten den máš vrátit domů a hlavně... věděl, že tě rodiče nevyzvednou...“
„Ale já...“ přerušil jsem ho. Kevin mě sevřel pevněji a zavrtěl hlavou. „On nevěděl, že nepřijedeš.“ Urputně jsem zavrtěl hlavou. Přece jsem volal domů, že... opět se se mnou celý svět zatočil. Oni mu to zamlčeli!
„Došlo ti to! Ale vraťme se k tomu dni. Oslavovali jsem, musím ti říct, že teď už vlastně nevím ani co, ale to sem teď nepatří. Všichni jsme byli na mraky a viděli dvojitě, nekteří z nás i trojitě.“ významně se podíval na Marka. „Ale ani tohle ho nemohlo zastavit. Áda jen chvíli před tím odjel a to byl jedinej z nás kterej ještě zvládl dělat koordinované pohyby. Santa se tak scukla s nějakým fotříkem a já... vždyť mě znáš!“
Polkl jsem a pokusil se promluvit, ale nedovolil mi to. Jen zavrtěl hlavou a pustil mě. Když mě nic nedrželo sesunul jsem se na podlahu a skelnýma očima se podíval na tu zasranou motorku. Měl jsem nutkavej pocit se na ni vrhnout a rozmlátit ji něčím hodně těžkým, neslučitelným s její trvanlivostí. Heh, to znělo, jako kdyby byla poživatelná.
„Super. Takže za to může tahle herka!“
„Jo, máš recht. A proto si zaslouží, aby se pořádně projela před tím, než skočí ve starým železe.“
Pousmál jsem se a vyhlédl ven z garáže. Venku se začal rýsovat krásný den a my měli před sebou několika hodinovou cestu. Nejvíc jsem se těšil na cestu po Čechách a ani mě neděsila dálnice, kterou znali snad všichni motorkáři, kteří si nenechají ujít Velkou cenu v Brně – D1.

Po skončení jsme se všichni sešli před vchodem a pak vyrazily do města k nějakému baru. Byla to jakási hospůdka na konci města a my si vybrali zrovna tu nejméně vhodnou dobu. Čas, kdy se tam scházeli Náckové snad z celé evropy.
A my jakožto Němci, jsme jim padli přímo do rány. Možná někomu z mých přátel bylo divné, že umím česky, ale právě teď se nám to hodilo. Pokřikovali na nás německy a my jakožto důší spíše anarchisti, ne, nemohlo to dopadnout hůř. Všem se vařila krev v žilách a do toho ten alkohol. Ano, zdemolovali téměř celý bar a policie na sebe nenechala dlouho čekat.
Ve špatný čas na špatném místě. Ano, to přesně vystihovalo naši situaci a já jako jediný – černá ovce, z vážené rodiny. Já měl škraloup a nechtěl jsem je do toho tahat. Teď si říkám, že jsem byl idiot, ale i přesto to mělo jeden velký význam. Později jsem získal to, proč jsem sem vlastně přijel.
Stačil jediný pohled na ostatní a jediné slovo: „Padejte.“
Děkovně se na mě pousmáli a zmizeli. Tohle by se těžko vysvětlovalo. Schytaly to nějaký holky, který se tam nějakým zvláštním způsobem zamotaly. A koho označily za pachatele? Ano, samozřejmě že mě, jakožto neznámýho týpka z Německa, který to tady nezná a tudíž je to jasné už na první pohled. Týpek, kterýmu se prostě něco nelíbí a tak ničí cizí majetek. Náckové záhedně zmizeli a nikdo si nepamatoval, že by se tam někdo takový byť jen nachomítl.

****

Neměl jsem ani žádné trestní stání, prostě mě šoupli do jakéhosi ústavu a v té chvíli jako kdyby se za mnou uzavřela zem. Bylo my jasně řečeno, že tam zůstanu do svých osmnácti let a pak si dva roky posedím. Holčiny si asi hodně stěžovaly!
Později jsem se dozvěděl, že jedna z nich měla vážná zranění a až do konce života bude upoutaná na lůžko. Jako kdybych toho byl schopnej. Ale nakonec to mělo svoji světlou stránku, která se ukázala, když jsem vstoupil do svého pokoje, který jsem měl sdílet s o rok mladším chlapcem.
Dveře se otevřely a následoval posměšný hlas, který oznamoval: „Jessi! Máš tady nového spolubydlícího.“ Vstoupil jsem dovnitř a několikrát zamrkal. Po tom jasném světle, které se vyskytovalo na chodbě mě ta temnota která vycházela z pokoje, na chvíli zarazila. Než jsem si zvykl na tu změnu, dveře se za mnou zavřely a na mě se koukal pár vyděšených očí. Mladík přede mnou stál jako kdyby ho vytesali z jednoho kusu kamene. Těkal očima kolem sebe a ani se nepohnul. Chvíli jsem na sobě cítil jeho oči, ale jakmile se setkaly s mýmy, tak ucukl. Hodnotil jsem jej pohledem, ale něco jako kdyby mi říkalo, že ho znám a pak promluvil. Jeho hlas zněl roztřeseně a jako kdyby se něčeho bál. „A-hoj.“ Henry pokrčil rameny a svalil se na volnou postel. Přesněji mělo zaznít – na postel, která byla nejblíž. A pak cosi upolutalo jeho pozornost, cosi co muselo hodně bolet. Zranění na chlapcově paži, spálenina od čehosi hodně rožhaveného. Dotkl se ho, myslel si, že opatrně, ale když mladík vykřikl a uskočil, sám se lekl a uhodil se na hlavou o poličku, která byla jen několik palců od jeho hlavy. Do očí mu vhrkly slzy bolesti, nevěřícně si položil ruku na bouly a pak se otočil na Jesse. „Jsi v pohodě? Jen by mě zajímalo... proč máš na ruce tu spáleninu?“
Chlapec zamrkal a udivěně si začal zranění prohlížet. Jediné co se my mihlo hlavou bylo: On to snad necítí! Už jen na první pohled bylo patrné, že to není nic povrchového a hlavně. Teď si začal všímat těch dalších a dalších ne zcela zahojených zranění, která se vyskytoval téměř na celém mladíkově těle. Hlavně tam, kde by si jich moc lidí nevšimlo. Pokud se Jess hodně dobře snažil, aby si jich nikdo nevšiml. „Pojď sem, ošetřím ti to!“ vyhrkl jsem dřív než jsem si to dokázal rozmyslet. Idiote, přijdeš a hned se k němu chceš chovat jako nejlepší přítel! Přeskočilo ti! Rozhovor, který se mu odehrával v hlavě dokázal na jeho tváři vyvolat jen lehký úsměv.
„Ne!“ vykřikl zase tím svým pištivým hlasem. Kdybych nevěděl, že je to kluk tak... Začal jsem si ho bedlivěji prohlížet a pak jako kdyby se mi rozsvítilo. V tu chvíli jsem věděl odkud toho kluka znám. On je syn těch manželů, kteří... Zhluboka jsem se nadechl a zavrtěl hlavou. S tímhle klukem to bude ještě hooodně těžký, ale musím si sklidit co jsem zasel. Natáhl jsem ruku a chytil jej za tu nezraněnou. „Neblbni, může se ti to zanítit a pak...“ nenechal mě ani domluvit.
„Prosím, pusť mě,“ vzlykl, „já už nechci!“ vzlykl opět a s vypětím všech sil se mě pokusil vytrhnout. „Nech mě... umřít!“
Stačilo poslední slovo a jako kdyby do mě udeřil blesk anebo dost silný elektrický proud. „Takhle bys neměl mluvit.“ zamumlal jsem a posadil se zpět na postel. „Tahle postel je tvoje, že? Promiň za moji drzost, ale... jmenuješ se Jess, správně?“
Přikývl a stále se obezřetně rozhlížel kolem sebe. Za chvíli se se skřípáním otevřely dveře a Jess se co nejrychleji to šlo ocitl na posteli za mnou. Téměř jako kdybych mohl slyšet jeho rychle tlukoucí srdce a jeho rychlý dech, který mě šimral za krkem vyvolal ne nepříjemnou zimnici. Sakra, co se mnou ten kluk dělá.
„Pro-prosím, už ne.“ Z toho hlasu přímo čišel strach, který se umocnil, když neznámý vešel dovnitř, zavřel dveře a promluvil temně znějícím hlasem. „Zlato, jdeš se mnou.“
Jess se křečovitě chytil mé košile, kterou ihned pustil jakmile si uvědomil, že ji svírá veškerou svou silou. Ano, hrozilo že mě udusí. „Ne,“ zavrtěl hlavou.
Tohle toho kluka nejspíš rozzuřilo do běla. „Nemysli si, že se přede mnou schováš. Však našeho nováčka zasvětíme do toho co čeká někoho, kdo by se nám chtěl vzepřít.“
„Do pr**le co se tady děje!“ vyhrkl jsem hned jak se za ním zavřely dveře. Pokud jsem čekal jakékoli vysvětlení, nestalo se tak. Jess po chvíli vyskočil na nohy a pomalu se vydal ke dveřím. „Kam jdeš!“ vykřikl jsem na něj. Cukl sebou, ale nepodíval se na mě. Poté udělal pár dalších kroků, rozrazil dveře a vyběhl ven.

Probudil jsem se, podle pohledu na hodinky byla půlnoc, ale po Jessovi nebylo nikde ani stopy. Rozespale jsem si promnul oči a zvedl se z postele. Kam jen ten idiot šel? Jestli ten strach nehrál, tak... Došel jsem ke dveřím, ale po chvíli jsem si to rozmyslel a zamířil do koupelny. Pustil jsem si na sebe téměř ledovou sprchu, což jsem nečekal a tak jsem to dal dost silně najevo a až pak my došlo. Jak to že má tady svoji koupelnu?
„Ten ředitel, nebo co to bylo, přece říkal, že mají společné sprchy.“ Ano něco my na tom nesedělo.
Po deseti minutách jsem vyšel ven s ručníkem omotaným kolem boků. Poté jsem se posadil na svoji postel a snažil se vysušit si svoje podlouhlé vlasy. V hlavě my vířilo několik otázek ale ani na jednu jsem nebyl schopný najít odpověď. Z rozjímání mě vytrhl zvuk pomaloučku se otvírajících dveří a pohled na zničenou hromádku někoho kdo snad ještě nedávno byl člověk. Třásl se, zuby mu drkotaly o sebe, ale i přesto byl jeho krok pevný. Byl pevný i když vypadal že se každou chvíli sesype. Jessi, zašeptal neslyšně. Chlapec však vypadal že by jej neslyšel ani kdyby mu jeho jméno zakřičel přímo do ucha. Křečovitě na sobě svíral cáry čehosi co dřívě bylo oblečením a poté se zavřel v koupelně.
Vyšel z ní po hodině a kdyby Henry úpřed chvíli nebyl svědkem toho jak vstoupil do pokoje, nikdy by jej nenapadlo, čím si musel před chvílí projít. „To bylo kvůli mně?“
„Ne,“zavrtěl hlavou. Znělo to jako kdyby tu otázku čekal a připravil se na ni. „Stalo by se to tak jako tak, jen to přišlo trochu dřív než jsem čekal. Říkal, že mě nechá odpočinout, ale...“ křečovitě v rukou sevřel cár košile, kterou měl přehozenou přes paži. „Tahle košile byla od sestry!“ zašeptal jako kdyby po něm chtěl Henry vysvětlení proč ji i když je zničená stále má.
„Jak dlouho?“
„Co myslíš?“ odvětil s úsměvem. „Co si myslíš, že mi dělá? Proč si myslíš, že by to měla být tvoje vina... já jen … nechtěl jsem abys to musel zažít jen proto, že tě ON dal sem.“
„Kdo je to...on?“
„Ro-Bossovi se nelíbilo, že tě sem ředitel dal. A ředitelovi se už přestalo líbit, že... Nemá rád, když mu někdo sahá na jeho hračky!“
„Kdo?!“
„Oba,“ odvětil s úsměvem, „oba dva jsou stejní. Ne nadarmo se říká... jaký otec, takový syn!“
„Ale,“ vykřikl Henry a vyskočil na nohy. „Musíš se tomu vzepřít, nesmíš dovolit aby z tebe udělali zvíře. Jsi přece člověk a máš právo na...“
„Právo?“ opět se pousmál a pohlédl na Henryho jako kdyby před chvílí vystoupil z létajícího talíře a začal mu nesrozumitelný jazykem tvrdit že je bohem. „Hned jakmile jsem se ocitl tady tak jsem veškerá práva ztratil, stejně jako ty!“ povzdechl si, jako kdyby mluvil k malému dítěti a posadil se na svoji postel. „I když mezi námi dvěma je podstatný rozdíl. Jak jsem slyšel tady tvoje cesta nekončí a možná právě proto jsem nechtěl, abys měl trpět za to, že tě přiřadil moc blízko ke mně. Musím tě ochránit, tohle je jediné moje právo. Tohle je jediné, co chci. Dovolili mi si vybrat a já toho nikdy nebudu litovat.“
„Postav se tomu čelem a braň se, já ti pomůžu!“
„Jsi si jistý?“
„Ano, tohle bylo naposledy, kdy jsi jim dovolil aby na tebe sáhli a já, já ti pomůžu.“