Hurikán 1.

Dílko bude pojednávat o dvojčatech, chlapci a dívce, kteří při automobilové nehodě přijdou o oba své rodiče. Matka, jako řidič, zavinila nehodu při které společně s nimi zahynul i jeden mladý motocyklista. Tak alespoň zněla závěrečná policejní zpráva.
Jess s Annie se kvůli tomu stěhují z města ve kterém strávili téměř celý život a stěhují se do vlasti svých rodičů. A to hlavně z toho důvodu, aby mohli začít znovu, od začátku.
Protože žili ve velkoměstě, velmi těžce se smiřují se životem ve vesnici, ve státě ze kterého jejich rodiče utekli. Sice svoji vlast milovali, ale nemohli se smířit s tím, kam spěje.
Tetička se o ně stará jako kdyby byli její vlastní děti. V lásce totiž neměla štěstí, muž kterého milovala ji opustil kvůli jiné ženě jen proto, aby mohl udělat kariéru. Nepomohlo ani to, že s ním čekala dítě o které vlivem stresu poté přišla.
Nejlépe se s novou situací srovnává Annie, naopak Jess se ocitá na šikmé ploše a netrvá dlouho a dostane se do pasťáku, kde se setká s někým kdo zná jeho minulost!
Stane tváří v tvář bratrovi sraženého chlapce, který zemřel při nehodě kterou zavinila jeho matka. Henry, tak se sedmnáctiletý chlapec jmenuje, však ví víc než se zdá. A tak se Jess dozvídá jak to bylop doopravdy!
Po uplynutí Jessova trestu se jejich cesty rozdělují a vše nasvědčuje tomu, že teď už bude všechno jen a jen lepší.
Jess však po roce zjišťuje, že mu něco v jeho životě chybí. Po půlroční známosti se zasnoubí a poté nastupuje na policejní akademii. Po jejím absolvování se opět setkává s Henrym a poté pochopí co mu doopravdy v jeho životě schází.
Láska!

Henry se dostal do pasťáku vlastně z docela zvláštních důvodů. Bere totiž na sebe veškerou zodpovědnost za gang, kterého je vůdcem. Strážní andělé (tak si jeho motorkářský gang nechal říkat) zaviní vážné zranění skupiny studentek. A on jako jejich vůdce bere vše na sebe.
Po návratu do normálního života si však na něj jeho tzv., přátelé opět vzpomněli. Dostává se mezi vyšší společnost, není však v postavení ve kterém by si mohl vybírat.
Minulost si prostě vybírá svoji daň a s Henryho se stává jeden z mafiánských poskoků a právě to je důvod proč se ti dva znovu potkávají. Tentokrát je však vše jinak. Každý z nich stojí na jimé straně přesto však je jejich přátelství silnější anebo je to už...láska?

Návrat ke kořenům

Jess s Annie nastoupili do vlaku a posadili se do jediného volného kupé, které se nachazelo ihned za strojovnou. Chlapec si položil hlavu na chladné sklo a zelenýma očima přehlédl celé nástupiště. Ani jeden z jeho přátel jej nepřišel vyprovodit. Sice si pamatoval, že je žádal o to, aby nechodili, ale i přesto byl zklamaný a nešťastný.
Annie jako správná sestra chápala jeho rozpoložení, ale přesto na něj musela promluvit. Anebo právě z toho důvodu? „Neměj strach, určitě si najdeš nové přátele!“
„Ale já nechci,“ zavrčel a zavřel oči. „Nech mě spát!“
Dívka jen zavrtěla hlavou a založila ruce na hrudi. Poté si jej přeměřila naštvaným pohledem a cosi zamumlala. Jess ji však nevnímal, nyní byl v myšlenkách v tom dni, kdy se celý jeho život změnil.
Pamatoval si jako kdyby to bylo včera, co byla jeho poslední slova, která adresoval svým rodičům. Teď už je nemohl vzít zpět a oni se už nikdy nedozví jak moc je miloval. Proč jen byl tak bláhový!
A dnes měl začít svůj život v jakémsi venkovském zapadlém městečku v České republice. Nedokázal si ani představit jak moc to bude rozdílné od Mnichova, ve kterém strávil celý svůj život, přesněji – šestnáct let.
Ve městě si vždycky dělal co chtěl, byl černá ovce celé rodiny a nic s ním nesvedl ani jeden z rodičů, možná by se mohlo zdát, že teď bude vše jinak, ale Annie tomu nevěřila.
Už dávno přestala doufat, že by se její bratr mohl umoudřit. Narodil se sice dříve, ale soudnosti moc nepobral. Nedokázal za sebe převzít žádnou zodpovědnost a nedokázal přiznat svoji chybu. Nikdy to nedokázal. A tak i ona mu po letech přestala věřit.
Zavrtěla hlavou a také vyhlédla z okýnka ven na pomalu ubýhající krajinu.

„Jessi,“ ozvala se po hodině cesty.
„Hmm,“ zahučel, ale oči neotevřel. Když však ani po chvíli z jejích úst nezazněla žádná věta a ani slovo, uráčil se otevřít jedno oko.
„Mohl bys mi sundat ten batoh.“
Rozespale zamrkal a nechápavé na ni pohlédl. „Proč?“
Annie se zhluboka nadechla a založila ruce v bok. Jak moc se podobala na matku! Píchlo jej u srdce a beze slova se zvedl, aby požadovanou věc sundal. „Tady!“ natáhl k ní ruku a čekal až si batoh převezme. Jejich ruce se setkaly, ale ani jeden z nich neucukl. „Promiň!“
Dívka jen nechápavě zamrkala a v údivu pootevřela ústa. Možná nebude tak...
„Chtělas v ní něco, ne?“
„Jasně,“ vrátila se zpět k věcnému tónu. „Mám hlad, dáš si něco?“ Její bratr jen zavrtěl hlavou a vrátil se zpět k tomu, co dělal celou cestu. Zavřel oči a snažil se usnout.
Svou sestru miloval, ale stejně jako rodičům jí to nikdy neřekl. Možná doufal, že to pozná! Stejně tak však věděl, že by k tomu z jeho strany mělo i něco... nevěděl přesně jak to popsat. Ne, on nikdy nedával své city najevo a láska z jeho strany vypadala spíš jako nenávist.
S Annie dříve býval jedno tělo, jedna duše, ale jakmile se dostal do party jednoho prostoduchého rváče, nebylo cesty zpět. Kvůli jeho náklonnosti k sestře si z něj dělali legraci. V hlouby srdce sice věděl, že to není správné, ale... prostě chtěl někam patřit a tak svoji povahu zcela zasklil a začal se chovat jako parchant!
Nepomohlo domlouvání, vyhrůžky. Jediným jeho štěstím bylo že se velkým potížím vyhýbal, ale i štěstí se jednou unaví a pak, pak je pozdě.
Sestra byla o dvě hlavy menší a tudíž by ji měl chránit, ale ona to dokázala sama. Byla mrštná, rychlá a vynikala v hodně sportech a stejně tak byla i chytrá.
Ne, že by byl hlupák, spíše naopak. Přeci jen byli jejich rodiče vědci! Ale právě tahle jeho inteligence mu možná vždy zachránila krk.
„Myslíš, že tam bude aspoň nějaký klub?“
„Teta mi psala, že v jejich městě se jednou začas pořádají i koncerty. Agnes má květinářství a dokonce mi navrhla, že bych mohla vypomáhat v jedné místní cukrárně. Škola do které budeme chodit je v jejich druhém největším městě!“
„Hmm, a kolik má obyvatel? Dvacettisíc?“ odvětil posměšně.
Dívka znovu zavrtěla hlavou. „Něco kolem půl milionu. Víš, že nastupujeme na gymnázium a právě proto by ses měl začít učit. Nezahazuj svůj...“
„Nezdá se ti, že jsi nějak chytrá!“ zavrčel na ni a pohlédl na ni zpod přivřených víček jako šelma která se chystá vyskočit a zardousit nevinného přežvýkavce.
„Jasně,“ zvedla v obraně ruce, „měl by ses začít chovat jako dospělej. A to hlavně po tom, když jsme zůstali sami.“ zalkla se, ale nerozplakala se. Nechtěla aby věděl jak moc se cítí poníženě po tom všem co jí udělal.
„Annie,“ pokusil se omluvně. Dívka však zuřivě zavrtěla hlavou a vyběhla do uličky. „Annie,“ opět vykřikl.
Opřela se čelem o chladné sklo a pokusila se vydýchat tu bolest, která zaplavila celé její nitro. Netrvalo to dlouho a ucítila na svém rameni dotek. Bylo z něj cítit bezpečí. Ta dlaň byla tak velká, kdyby chtěla dokázala by ji ochránit. „Promiň,“ zašeptal jí do ucha. Zachvěla se, ale na tváří se ji na chvíli mihl ůsměv. Přitiskla se k té konejšivé dlaní a na chvíli zavřela oči. „Já prostě nevím jak bych se měl chovat. Jsem jen pubertální idiot, kterej si myslí, že sežral všechnu moudrost světa. Nevím proč...“
„V pohodě,“ usmála se a pohladila jej po tváři. „Jako tvoje sestra se o tebe postarám, když to ty sám nezvládáš! Ale pamatuj si! Stačí jediný krok vedle a už ti nic nepomůže!“

****

Byl v nové škole už dva měsíce, ale stále si nenacházel žádné přátele. Možná za to mohl jeho přístup, možná za to mohl fakt, že žil v Německu, možná...
Všichni se na něj dívali skrz prsty a nenapomáhal tomu ani fakt, že si jen oblíbili téměř všichni učitelé. Snad to byl i důvod té jejich nevraživosti.
Po návratu z jarních prázdnin, ale pochopil pravý důvod toho proč jej jeho spolužáci nenávidí. Ano, teď už věděl, že ty city které k němu chovají nejsou nevšímavost, ale... nenávist. Pomluvy se šířily po celé škole a nakonec Jessovi nezbylo nic jiného než...
„Pane řediteli, chtěl bych odejít ze školy.“ pokorně sklopil hlavu a upřel pohled na své vzájemně propletené ruce. „Ne, nejedná se z mé strany...“
„Dobrá, já vím, že není jednoduché vyjít s někým, kdo si o vás udělal špatný obrázek, ale... neměl byste házet flintu do žita. Víte, jedná se o takový slovní obrat, který...“
„Promiňte,“ přerušil jej, „nemusíte my to vysvětlovat. Stejně by jste mě po nějaké době požádal o odchod sám. Vím, že před nedávnem jeden z rodičů podal návrh na to, abych tuhle školu opustil.“
Ředitel také sklopil pohled, ale nepromluvil. Oba dva věděli, že by se tomu v budoucnosti nevyhli, ale... „Je mi to doopravdy líto. Vy jako výborný student jste mohl tuhle školu vyzvednout na celostátní úroveň. Odpusťe, že jsou naší lidé tak...“
„V pořádku,“ mávl rukou, jako kdyby odháněl dotěrný hmyz. „Rád bych vás však požádal o laskavost. Nemohl byste na nějakou dobu neinformovat moji tetu a sestru? Ona byla tak šťastná, když jsem se sem dostal a...“
„Jistě, to je z mé strany to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“

Sbalení věcí na internátu mu trvalo jen malou chvilku. Stejně si za ty dva dny ani nevybalil. A to, co tam přes prázdniny nechal stejně už nemohl použít.
Nejvíc jím otřáslo to, co uviděl, když vstoupil do svého pokoje. Pokoje ve kterém, idiot, zanechal pro sebe tak důležité věci. Jediné, co bylo celé a čeho se snad ani neodvážili dotknout byla fotka jeho rodičů a sestry. Fotka na které byli ještě všichni šťastní.
Zhluboka se nadechl, vzal do ruky tašku a přehodil si ji přes rameno. Sešel těch pár schodů a ani jednou se neohlédl za sebe. Nechtěl vidět obličeje těch... ne, nenalézal pro ně žádné vhodné pojmenování. Jak jej mohli soudit, když ho neznali!
Kroky jej neomylně vedly do nejzapadlejšího baru. Na místo, kde by jej nikdo nehledal. Po několika skleničkách však poznal jak moc se mýlil.

Promnul si oči a nechápavě se kolem sebe rozhlédl. Pokusil se pohnout, ale bolest celého těla mu v tom zabránila. Sakra, co se stalo?
„Ale, náš malý delikvent se probral!“
„Kde-kde,“ koktal, „kde to jsem?“
Se všech stran se ozýval jen smích. Jess se třásl na celém těle. Byla mu neuvěřitelná zima a hlavně, ani za nic na světě si nemohl vzpomenout co se, do pr**le, včera stalo!
„Vypadá tak nevinně a přitom je to malej grázl. Možná má z toho chlastu takový okno, že si nepamatuje jak zdemoloval ten bar na kraji města.“
„Anebo,“ ozval se na to jiný hlas, „anebo je tak blbej a snaží se ze sebe dělat chytrýho. No, tady moc dlouho nepřežiješ s tak roztomilou tvářičkou.“

„Hmm,“ zazněl další hlas. Hlas ze kterého mu přeběhl mráz po zádech. „A víš, že máš pravdu! Z něj by byla super hračka. Dokázat skrotit takové dravé zvířátko.“
Jess nevěřícně polkl. Ne, tohle je jen sen ze kterýho se za chvíli probudí. Opět se pokusil pohnout, ale tentokrát mu vtom zabránili neznámé, ledově studené ruce. Věděl, že jedinou obranou je útěk. Udělal by to, kdyby toho byl schopný, ale... Snažil se prohlédnout tou temnotou kolem sebe, ale ti bastardi mu sundali brýle a tak kolem sebe viděl jen nejasné šmouhy a pak...
Na tváři ucítil další ruce. Prsty, které se ho dotkly jako první náhle změnily svůj směr. Neznámý člověk jej objal pažemi a přitiskl si jej na hrudník. Další se mu snažily... S děsem v očích se přestal hýbat aby vzápětí vykřikl a trhl sebou. Další ruce mu neomylně mířily do klína. „Nééé,“ vykřikl naposledy a celý svět kolem něj zčernal.

****

„Co tím myslíš teti? On tam nemůže zůstat!“
„Já vím, ale... je to rozhodnutí soudu. Musí nést zodpovědnost za své činy.“
Annie zuřivě zavrtěla hlavou. „Viděla jsi přeci jak vypadal. Ty jeho oči, už v nich nebyla ta jiskra která... Ani nereagoval na to, že jsem na něj mluvila. Jessovi určitě moc ublížily a ty modřiny, nedokázal je ani skrývat.“
Teta ji konejšivě položila ruku na paži. „Kdyby mu ubližovali, určitě by se ozval. Vždyť víš jaký je. A hlavně slyšela jsi, co říkala ta vychovatelka. Bezdůvodně napadl jednoho z nejstarších chovanců, nejspíš se jen bránil.“
„Ale,...“
„Všechno bude v pořádku. Za půl roku bude zpátky! Je to jen předběžné opatření. Nikomu v tom baru neublížil a jen si to bude muset odpracovat.“

„Ne, já už ne...“ vzlykl i když věděl že je to zbytečné. Bylo to už pomalu tři měsíce co si jej mezi sebou půjčovali jako kus hadru. Když si s ním jeden z nich užil,... pokračovalo to stále dokola.
Věděl, že nemá cenu, aby ze sebe smýval tu špínu a semeno, které mu stékalo po stehnech.
Poprvé když... nemohl se ani hnout, ale to nikomu z nich nevadilo. Usnul, aby se vzápětí probral, když do jeho krvácejícího otvoru vnikal další z nich.
Byl jediným který koloval z jednoho pokoje do druhého a pak se cosi změnilo, na chvíli.
„Nezdá se ti trochu apatickej. Vždycky mě vzrušovalo to, jak se bránil, ale teď... je z něj jen hadrová panenka. Měli bychom ho vyměnit.“
V té chvíli by se v Jessovi krve nedořezalo. V jedné chvíli se cítil tak šťastně, ale pak mu došlo, že by si mohli vybrat za oběť někoho, kdo by to nedokázal vydržet tak dlouho. Někoho, kdo by si po tom všem mohl i ublížit.
„Možná, ale... ta jeho díra je k nezaplacení. Necháme mu pár dní klidu a třeba se zase vrátí zpět jako naše malý lišťátko.“
Zhnuseně s sebou otřásl. Byla mu zima a tak se blíž přitiskl k noze která mu byla najblíže. „Vidíš, už teď...“ odmčel se, „víš co bych mu dal na Vánoce?“ Chvíli bylo ticho a pak zaslechl jen téměř neslyšný šepot po kterém následoval hurónský smích. „Super nápad.“
Kdosi z nich do něj kopl tak silně až zakňučel. V téhle pozici si připadal jako pes. Už několik týdnů nepromluvil a zřízencům v ústavu to vůbec nevadilo. Nikdo jako kdyby si nevšiml jak se z mladého chlapce stává troska. Nikoho nezajímalo proč na ošetřovně tráví tolik času a ani ošetřovatelka jako kdyby neviděla ta všechna jeho zranění. Jess je už dávno přestal počítat. Ale v hlouby duše si slíbil, že až odsud vypadne! Nikdy nenechá nikoho aby na něj byť jen sáhl.

„Jessi! Máš tady nového spolubydlícího.“
Mladík polkl a vystrašeně se podíval na dveře do kterých vstoupil pro něj neznámý mladík. Oddechl si. Čekal, že to bude jeden z kumpánů toho prasete, které... „A-hoj,“ zakoktal a sklopil pohled k zemi.
Cítil na sobě zkoumavý pohled druhého mladíka, ale ani sebou nepohnul. „Ahoj,“ ozvalo se po chvíli a postel na které před chvíli seděl se prohnula pod náporem těla svalnatého mladíka. Viděl to koutkem oka. Odmítal se pohnout, co když... A pak se jej nečekaně druhý mladík dotkl.
Vykřikl a uskočil.
„Jsi v pohodě? Jen by mě zajímalo... proč máš na ruce tu spáleninu?“
Jess zamrkal a udiveně se podíval na paži. Na místě kam druhý před chvílí ukazoval, zářila jako neonové světlo spálená kůže. „Já-já... nevím,“ polkl. Doopravdy si nevybavoval kterou noc, či den a kdo, mu tohle zranění způsobil. Nebolelo to, ne, správně by mělo znít... necítil tu bolest. Už dávno přestal jakoukoli bolest cítit.
„Pojď sem, ošetřím ti to!“
„Ne,“ opět vykřikl.
Mladík zavrtěl hlavou a dvěma rychlými kroky byl u něho, chytil jej za druhou ruku. „Neblbni, může se ti to zanítit a pak...“
„Prosím, pusť mě,“ vzlykl, „já už nechci!“ vzlykl opět a s vypětím všech sil se mu pokusil vytrhnout. „Nech mě... umřít!“
Druhý chlapec jej pustil jako po zásahu elektrickým proudem. „Takhle bys neměl mluvit. Můj brácha...“

****

Jeho pobyt v tomhle domově hrůzy se chýlil ke konci. Ten den, kdy se v jeho pokoji objevil Henry, se úplně všechno změnilo. Život jako kdyby nabral jiný směr. Henry mu ukázal jak začít znova.
Z jeho pomocí se zbavil nálepky d***a pro všechny. Sice ho to stálo dost sil, ale byl mu za to vděčný. Bez něj si už život nedokázal představit. Právě z tohohle důvodu byl nešťastný z toho, že se tady jejich cesty rozpojí.
Tím, že odsud odchází za sebou nechává jednu etapu svého života. Etapu, která z něj udělala jiného člověka. Muže, který se bude rvát za spravedlnost. Už nikdy nepřipustí, aby někdo trpěl tak jako on. Věděl, že má před sebou dlouhou cestu, ale...
„Jessi, nezapomeň co jsem ti říkal. Nikdy neskloň hlavu a bojuj proti bezpráví!“
Kývl a kousl se do rtu. V očích se mu zaleskly slzy a cukl rameny. Byl v pokušení Henryho obejmout, ale věděl, že by to nedokázal. Ne po tom, co mu ti bastardi provedli. Dodržel své předsevzetí, že už na sebe nenechá sáhnout! Po mírném zaváhání před sebe natáhl ruku a Henry ji ihned stiskl. „Bude se mi po tobě stýskat!“
„Mě taky!“

Minulost v nás!

Henry žil celý svůj život ve stínu svého staršího bratra. Ne, že by jej nenáviděl, on jej miloval.

Kdy jsem vlastně pochopil, že svého bratra miluji? No, začalo to když mi bylo dvanáct.
Teodor byl na mě vždy hodný, se vším mi pomáhal a neustále mě vyprovázel svým záhadným úsměvem. Nemohli mi ujít ty jakoby náhodné doteky, které mi věnoval když nebyl nikdo poblíž. Doteky, které byly na hony vzdálené těm, které by měl bratr bratrovi věnovat.
Zpočátku jsem netušil, že ten cit který ke mně chová není tak čistě bratrský jak na první pohled vypadá a pak... Bylo my dvanáct a kamarádi se začali ohlížet po holkách. Několik z nich se chlubilo tím, že se líbali, ale já... bratr mě držel skrátka. Rodiče si mě vlastně ani nevšímali, pro ně existoval jen on. Syn na kterého mohli být po právu hrdí. Co jsem jim mohl dát já! Byl jsem jen pouhou kopií jejich dokonalého prvorozeného syna. On byl ve všem nejlepší a já, já byl jen ubohý průměr.
Jediné, co nás dva mohlo spojovat byla láska k rychlým kolům. To bylo vlastně naše první a velké tajemství. Bratr si založil takový malý gang, který po nocích brázdil silnice. Vymlouval se na schůzky se svijí přítelkyní a oni mu věřili. Proč by ne!
Nikdy je nezklamal.
Vždy mi předhazovali jeho jedinečnost, vyjímečnost a nadřazenost nad ostatními. Ukazovali mi jej jako vzor ctnosti a... i přesto jsem ho nemohl nenávidět.
Měsíc po mých dvanáctých narozeninách jsem ho poprosil o laskavost. Zpočátku byl lehce vyděšený, ale nakonec...
„Bratříčku?“ ta otázka ve větě byla jasně patrná.
Otočil se na mě s tím svým záhadným úsměvem.
„Mohl bys mě naučit...“ zmlkl jsem a zamrkal. Řasy sebou zamžikaly a bratrovi jako kdyby na chvíli selhal dech.
Vytřeštil na mě oči a poté se na jeho tvář opět vrátil ten jeho charakteristický úsměv. „Copak?“
Přešlápl jsem z nohy na nohu a cosi zakuňkal. Věděl jsem že mi nerozuměl ale i přesto... moje odvaha zjevně vyprchala.
Jeho dlaně se dotkly mé tváře, prsty mi sjely na bradu a donutily mě abych se mu podíval do očí.
Pootevřel jsem rty a nervózně po nich přejel jazykem abych si je vzápětí olízl. Polkl až mu na krku povyskočil ohryzek a já se zmohl na jediné, opět jsem jen zakoktal. „Na-na-naučil...“
„Co bys chtěl naučit?“ naklonil hlavu na stranu a pousmál se.
„Chtěl bych se naučit líbat!“
Ucukl ode mě jako kdyby dostal přímý zásah elektrickým proudem. „To- to nejde,“ zašeptal tiše. „Tohle po mě nemůžeš chtít, Henry.“
Poprvé po dlouhé době mě oslovil mým jménem. Oslovil mě jinak než jen pouhým – bratře! Mé srdce na chvíli jako kdyby ztratilo svůj rytmus, aby se vzápětí rozbušilo přímo zběsilým tempem.
„Teddy,“ natáhl jsem k němu ruku a prsty jsem obtočil kolem jeho. „Je to jen... polibek, nic víc.“
„Ale,“ zakoktal a upřeně se mi podíval do očí.
Neucukl jsem.
Teddy se zhluboka nadechl a vzal mě do náruče, aby se se mnou vzápětí posadil na postel. Seděl jsem zády k jeho hrudi a on mě vískal ve vlasech. Natiskl jsem se k němu blíž a zaklonil hlavu tak, abych mu mohl vidět do očí. Leskly se a jako kdyby dostaly zvláštní nádech, vypadaly jako zamlžené. Zhluboka dýchal, poté přivřel oči a na chvíli zadržel dech. „Dobře,“ zašeptal opět tiše. Objal mě v bocích a položil svoji hlavu na mou. „ale pak toho nelituj!“
Přes moji tvář se mihl úsměv. Vyprostil jsem se z jeho obětí, postavil se a opět se mu posadil na klín, tentokrát však čelem. „Neboj, nebudu.“

Vždy tady byli jeden pro druhého. Pomáhali si ve všem a ani jeden tomu druhému neodmítl pomoc. V ničem! A tak se vlastně ten den splnil tajný sen staršího z bratří. I když veděl, že je to nenormální a hlavně nemorální. Nemohl se tomu už bránit, nemohl svému bratříčkovi odmítnout žádost, ne když se na něj podíval těma svýma něžnýma a nevinnýma očima, už moc dlouho po tom jen toužil.

Teddy se ke mně naklonil a jemně mě políbil, aby se ihned, jakmile se naše rty setkaly, odtrhl. „To je všechno,“ zamumlal jsem zklamaně. Pousmál se a odhrnul mi vlasy z čela. Zavrtěl hlavou a po horním rtu mi opatrně přejel bříšky prstů. „Ne, to je začátek.“ odvětil. Znělo to jako slib a já se opět jemně usmál. „Jsi tak krásný,“ jeho šepot mi dolehl k uším. Zatetelil jsem se blahem a zavrtěl se na jeho klíně. „A dál?“
Teď už oba dva věděli, že už není návratu. Možná mladší z nich netušil, že to, co teď dělají není normální, ale... bylo to tak krásné, vzrušující.
Starší mladík se k mladšímu naklonil a spojil jejich rty v zpočátku váhavém polibku, který se změnil na vášnivý. Přitiskl si jej více k sobě a rukou kterou se neprobíral v jeho vlasech, přejel po bratrově boku. Henry zavzdychal do jeho úst a pak...

Venkovní dveře se s vrzotem otevřely a vzápětí se ozval hlas matky, po kterém následoval otcův: „Jsme doma!“
Odtrhli jsme se od sebe, ani jeden se na druhého nepodíval.
Teddy vyskočil z postele a přitom mladšího ze sebe shodil. Henry se něj ublíženě podíval a poté odběhl do svého pokoje. Starší si nervózně přejel dlaní po tváří a z očí se mu spustil vodopád slz. „Teď už je na všechno pozdě!“

****

Léta ubýhala. Teddy už tři roky studoval ve městě, aby se několik dní před bratrovími patnáctými narozeninami vrátil domů. Tam, kde všechno začalo, aby to nakonec vyústilo v konec, který jim měl být jasný už v den, kdy podlehli té spalující touze po těle toho druhého.

Nikdy ani jeden z mých rodičů se mnou neoslavoval mé narozeniny, jako kdybych ani neexistoval. Jediný kdo nikdy na mé narozeniny nezapomněl, byl můj bratr. I když se mi, bylo to asi tak měsíc před tím než zemřel, přiznal, že to on jim řekl že je slavit nechci. Ani potom jsem ho nezačal nenávidět.
„Henry,“ zaslechl jsem jeho hlas po dlouhé době. Stál nade mnou a usmíval se na mě. Bylo to to nejkrásnější probuzení po tolika letech. Jeho rty mě lákaly k tomu, abych ho políbil a tak jsem to udělal. Moje ruce byly rychlejší než mozek a tak jsem si jej k sobě přitáhl a hladově políbil. Na chvíli strnul, ale poté se k mému polibku přidal.
Po chvíli se ode mě odtrhl a trhaně promluvil: „Mám pro tebe dárek, Henry.“
Posadil jsem se na posteli a nedočkavě se z něj snažil vymámit co za překvapení se za slovem – dárek, skrývá. Jen se tajemně usmíval a pak se naklonil k mému uchu. Vnikl do něj jazykem, aby vzápětí začal mé ouško okusovat. „Zavři očka, zlato.“ zavrněl. Otřásl jsem se težce skrývaným chtíčem a splnil o co mě požádal.
„Už? Už?“ nedočkavě jsem vyhrkl. Následoval jen pobavený smích a pak...
„Máš je zavřený?“ otázal se se smíchem.
„Jo.“
„Určitě?“ škádlil mě dál. „Neměl bych se přesvědčit?“ Zavrtěl jsem hlavou, ale neodpověděl mu. „Otevři tlamičku, ano!“
Olízl jsem si rty a splnil jsem jeho další požadavek. Vložil mi do pusy jahodu namočenou v čokoládě a poté mě chytil za ruku, aby mi do ní položil malou krabičku. Zatajil jsem dech, ale oči jsem neotevřel. Ještě mi to totiž nepovolil.
„Můžeš.“ promluvil po chvíli. Cítil jsem na sobě jeho napjatý pohled a poté se mu podíval upřeně do očí. „Otevřeš to?“ zeptal se napjatě. Jiskřičky v jeho očích jej však usvědčily. Očekával moji reakci, které stále nepřicházela, protože jsem krabičku stále neotvíral.
„Mám?“ otázka, které jej napjala ještě víc než kdybych se na dárek vrhl a pak nevěděl jak reagovat na to, co obsahovala tahle tajemně se tvářící krabička.
„Musíš!“
Pomalu jsem sundal obal a pak krabičku otevřel. Zevnitř na mě zasvítily dva identické prstýnky. „Proč jsou dva?“
„Ten druhý je pro toho, kdo pro tobe hodně znamená. Ukazuje tvé city k osobě, která nosí tu samou věc jako ty.“ Oba dva jsme věděli co tím chtěl říct, ale věděl jsem, že mě do toho nechce nutit. A tak jsem udělal to, po čem on jen toužil.
Ten o něco menší jsem vytáhl a nasadil si jej na prst. Druhý jsem si chvíli prohlížel a pak jej vzal do ruky. Několikrát jsem ho přetočil v prstech a poté se mu podíval upřeně do očí. „Dej sem ruku,“ zavelel jsem a čekal. Kousl se do rtu a sklopil zrak k zemi, ale ruku dopředu natáhl. Políbil jsem ho na dlaň a poté přetočil jeho ruku hřbetem nahoru.
„He-Henry,“ zakoktal a vzápěti jeho prst zdobil ten samý prsten jako byl ten můj. Usmál se a objal mě, aby poté položil svoji tvář na mou hruď. „Miluju tě.“
„Já vím,“ přikývl jsem i když jsem věděl, že to nevidí.
„Neměli bychom!“
„Já vím!“
I přesto všechno. I přes tu skutečnost, že děláme něco špatného. I přesto, že kdyby se to někdo dozvěděl tak to ani pro jednoho z nás nedopadne dobře. I přesto jsme pokračovali v té zvrácené zábavě.

„Brouku, tohle ještě není všechno,“ ozval se Teddy po chvíli a obličej mu opět projasnil ten jeho tajemný úsměv. „Mám pro tebe ještě jeden dárek.“
Usmál jsem se a čekal, seděl jsem na své posteli a provokativně si položil ruku do klína, abych si s ní přejel po vyboulenině na svých trenýrkách.
„Trošku nedočkavý... nejsme?“
„Jsme,“ přikývl jsem a pousmál se na něj. „Chtěl bych tě políbit, můžu?“
Zavrtěl hlavou. „Ne! Jako první přijde můj hlavní dárek. Jen si v klidu lehni a užívej si mé luxusní péče.“ ušklíbl se.
Pohodlně jsem se tedy uvelebil na posteli a čekal co si pro mě můj milovaný bratříček přichystal.