Ďábel (ice) má srdce 3.Díl Vřelé uvítaní

Jen co jsme prošli portálem, ocitla jsem se v pekelném ohni. Pro mě jako napůl člověka bude chvíli trvat, než si na takové prostředí zvyknu, ale nesmím to dát na sobě znát.
Objevili jsme se v roklině, po obou stranách se stavěly obrovské skály mizející v červeno-černých oblacích naplněnými blesky. Vydlážděná cesta kde jsme stáli, nás vedla do dalekého úpatí temných hor. Podél ní se řinula ohnivá voda a šlehající plameny do výše několika metrů.
"Ando, to je tvůj Night Shadow", zavolal ne mě Kyle a já se otočila za sebe. Vedle sebe měl černého koně, ale ne jen tak obyčejného. Jeho ohnivá hříva musel být vidět na sto honů a stejně tak měl plameny i nad kopyty. Místo princeznovské hvězdy na čela měl černý zakřivený roh na se špičkou ostrou jako jehla.
"Úchvatné, jenže i když mám potlačenou energii, tak si mě každý všimne na takovém stvoření," řekla jsem poněkud zklamaně.
"O to se nemusíte bát, cesta je ještě dlouhá, dovolil jsem si portál vytvořit dál od vašeho sídla, abys měla čas si to tu porozhlédnout a zvyknout si na prostředí a neboj se v pravou chvíli vám řeknu kdy se sednout," odpověděl v klidu Kyle.
"Už by ses měl rozhodnou jest-li tykat nebo vykat. Jdeme," jenom se pousmál a v ten samý moment se po jeho levici objevil podobný kůň, co mám já. Byl černý a i když neměl ohnivou hřívu měl stříbrné pruhy jaké má on ve vlasech.
I přes to, že jsme mohli uhánět, chtěla jsem jet pomalu, protože když jsme opustily temné skály, rozlehlo se údolí. Ohnivá voda udělala několik jezer. Nad jezery se táhla šedá mlha, která místy zableskla v žlutém, odstínu. Protější strana byla Z částí zalehlá několika zelených močálů se spálenými stromy připomínající vrby, jenže i přes popel a prach měly listy, a to tmavě modré. V dálce byli další temné hory a pod nimi se rozléhaly tmavě zelené travnaté pláně a skalnaté plochy. Lesy husté v modro-zeleném zabarvení modrozelené upoutaly mojí přítomnost hlavně proto, že před nimi se pásla stáda komorytů. Nejvíc bych je mohla přirovnat k nějakým jelenům, až no to že to jsou masožravci. Není chvíle, kdyby jim od pusy nepadaly sliny a k tomu jsou i momenty kdy se požírají navzájem, i tak jsou poněkud v přemnoženém stádiu. A ještě je na nic jiné, že mají dlouhý ocas, který musí táhnout na zemi. Je lehké je vystopovat, protože na konci ocasu mají těžkou trykarmikovou kouli, a když se, se stádem táhnou, nechávají díky ní za sebou hluboké stopy. Jsou odchytávaní právě pro tu trykarmikovou kouli, která se potom zpracovává jako nejtvrdší druh železa na brnění a meče, ale i tak se moc nepoužívá, jelikož kdo se rozhodne už takové brnění mít, není jasné, že se toho dožije. Tyto monstra jsou poněkud hodně agresivní a ještě když z nejvyšších démonů, kteří si snad jako jediní můžou dovolit je lovit. Jakmile komoryti vycítí jejich trykarmik jsou o to naštvanější a potom už jen adie démonům, kteří na ně nebyli připraveni, protože utočí ve vysoké početní smečce.
"Za chvíli tam budeme," řekl mi Kyle, který byl přede mnou, když jsme procházeli posledními aleji stromu, které nás vedli k sídlu. Potom jsme sesedly z koňů a on mi otevřel velkou bránu jen silou vůle. Sešli jsme z cesty a odvedli koně do vzdálenosti kde bude moc použít magii na odvolání tak, aby to ostatní mocní démoni nevycítili. Nechtěla jsem chodit daleko, protože aura panství byla hodně vzdálená a chodit se mi moc nechtělo, už jsem se nemohla dočkat. Použila jsem magickou barieru a schovala jeho sílu, aby stíny mohl odvolat.
"To jsi nemusela, já bych tu barieru mohl udělat klidně sám," pověděl mi Kyle zahanbeně.
"Budeš ji potřebovat," odpověděla jsme strmě a nával špatných pocitů mi říkal, že jsme neklamala. Nechápavě se podíval, ale bez jediné námitky.
"Počkej!," zavolala jsem na něj když se chystal vést mě. V moment kdy se otočil, "Co j…", jsem ho rukama chytla za tvář, přitáhla se a políbila ho na rty, na ty horké a protizákonně sladké rty. Oči jsem měla zavřené, ale nepatrnou škvírkou jsem se dívala na jeho reakci. Oči měl otevřené a bez chuti. Jeho tělo mluvilo místo něj, "To byste neměla, proč si musíte se mnou pořád hrát?" Dokud mi jeho podvědomí nepřestane oslovovat s úctou , můžu se snažit sebevíc - marně. Nakonec jsem se odtáhla a prošla kolem něj bez sebemenšího náznaku zájmu, mysli na co chceš, třeba i na to, že tě zneužívám.
´´To bylo štěstí, že jsme tu barieru udělala tak, aby nevycítili mou energii,´´ pomyslela jsme si.
Zajímalo by mě kdo ještě tu z pekla/podsvětí má ještě ohnivé stopy jako já. Když jsem šla po chodníku a otočila se za sebe a asi ještě dvacet stop za mnou hořelo, bylo celkem zajímavé a ještě bude zajímavější, jak půjdu mezi démony, ta kapuce a černý svázaný plášť je možná pořád málo.
Kyle byl už celou cestu potichu a i tím způsobem mě následoval. Když jsem konečně přes vysoké tmavé husté stromy zahlédla špičky věží, nadchlo mě štěstí.
"Pohni si Kyle, už tam budeme," zavolala jsme na něj a přidala do kroku.
"Ano, paní." Ví jak mě o štěstí připravit, to mu jde. Tak fajn, chceš to tak máš to mít, když jsme tvá paní tak ty se chovej jako můj podřízený! Moje podvědomí zuřilo a měla jsem chuť všude kolem sebe roztáhnout vražednou auru a oznámit svůj příchod.
Když jsem konečně uviděla celé sídlo, nemohla jsem uvěřit svým lidským očím. Renesanční architektura byla oproti tomuto zámku, ne paláci, domeček z karet. Ty dvě věže co jsem předtím viděla, vypadali tak blízko, ale to bylo jen klam. Palác je dlouhý ba i víc jak dvě stě metrů. Věže se hromadily, tak moc, že se i navzájem překrývali, pokud to nebyl další klam. Oken a zdobných rámu bylo nespočitatelně. Ani jedna šedě-černo-hnědá cihla, která tvořila celou struktury, nebyla v nepořádku. Vyčnívající zdi do prostoru, které ručili z pohledu nebe tvar kvádru byli obloukového tvaru a na jejich střeše byli ty dvě nejvyšší věže. Obrovský balkon nad schodištěm a hlavními dveřmi mi vyráží dech. Okopy zdobeny chrliči a rýhovými sloupy byli zkrátka skvostné. Bude dost času si to tu prohlédnout.
Pomalu jsem vycházela schody dokud jsem se nezastavila u dveřích vysokých dobrých pět metrů. V momentě, co jsem zastavila, doklusal Kyle a strčil do nich s tím, že už měl na sobě kapuci, aby ho také nikdo nepoznal, i když určitě ho už vycítil, sice oni ho znali jako pod příšeru, které jsme dala krásu, ale i tak to na tom nic nemění. ne všichni o něm ví jako o mém sluhovi, Souta.
Ocitli jsme se v přeplněném obrovském sálu, nikdo mi do tváře neviděl i když já měla krásný výhled. Jen co jsem udělala první krok, všichni se otočili.
"Kdo to ku*** je?; Jak si to dovoluje přijít pozdě?!; Asi přišla večeře…," a podobné hlášky, ne že by mi byli příjemné, ale pro teď to chci vše ignorovat. Neznám plně jejich chování, takže nechci hned na sebe upozornit, prostě je nechám ještě netrpělivé.
Svět démonů není jenom a stvůrách podobným lidem s jizvy, tetováním a červy žijící v nich. Našlo se tu i několik krásných jedinců, co by se dalo i použít, jenže ti bývají právě, že i nejnebezpečnější. Byli něco jako je Souta, za každým krásným stáli minimálně dva bodyguardi. Zvířecí tlamy a přerostlé kytičky se zuby, nebyli výjimkou, jenom kdyby to nebyli masky. Každý odtud má své dvě tváře a vždy ta druhá má část tváře z člověka, ale jenom nejsilnější jsou nejdokonalejší. Když jsem našla toho, koho jsem konečně potřebovala, tak jsem zůstala uprostřed davu.
I přes oči které jsem pořád cítila na svých zádech mi bylo příjemně. K čemu strach?
"Souto – sama? Neříkal jste, že máme čekat hosta, očividně to není nikdo moc důležitý, máme na práci i jiné věci?," zvolal démon stojící kousek přede mnou. "Jo přesně!!," přidávali se k němu další. Souta, který byl ten, kterého jsem hledala, stál kousek od prázdného trůnu, který zůstal po minulém ďáblu, kterému skončila smlouva a zmizel ve světě, kde se nemusí bát vzpoury a ani bojů. Jeto svět nacházející se zde v podsvětí, něco jako penze, byl v částečné dimenzi. Díky tomu se jeho bývalá síla stala mojí, plus má daná, proto je každý nově zvolený ďábel mocnější, ale ne jen on i jeho poddaní. Avšak je jenom na samotném Satanovy, kdy chce odejít, někoho to přestane bavit, někdo se zahanbí, někdo v tom už nic nevidí, jenže já ano.

Konečně jsem si dokázala v hlavě najít nejsilnější démony a jejich chutě na to stát se nejmocnější. Nejslabší, ale dobří bojovníci zůstávali hlavně vzadu, až na pár odvážlivců ve předu, kteří měli pro boje uděláno. Našlo se i několik podvrhů, že si hráli na mocné, ale dali by se pozabíjet jenom mrknutí oka, jejich technika klamstva není špatná, jenže na mě krátká.
Mé soustředění bylo vyrušeno návalem energie zleva ode mě, když několik démonů spolu začalo bojovat. Jejich energie se zhmotnila do pařátů aury, plastické hmoty a vražedných pohledů promítajících se skrz sílu. Začali se k nim přidávat další a Souta se jen vesele bavil. Že by věděl, že už tu jsem, ale pokud už objevil Kyla?
Kyle do mě zezadu trochu strčil, že už by bylo načase. A měl pravdu, představení začíná.
Uvolnila jsem část mé síly, abych naplnila sál a upoutala veškerou pozornost. Kolem mě se začala tvarovat fialová aura, a mocné ohnivé kruhy stejné barvy pode mnou. Potlačená energie byla uvolněna jen do jisté míry. Jenom tak, abych ukázala, že by se měli zklidnit,a poznali kdo je mocnější. Celou sílu jsme ukázat nemohla, aby nevěděli kolik toho vydržím. Po čas ,co jsem tu energii celou dobu v sobě zadržovala a rázem uvolnila, jsem ucítila, že zde v pekle jsem minimálně stokrát mocnější než na světě, ale to určitě i Souta s Kylem.?
Oči všech se upřeli na mě podle plánů a démoni nejblíže u mě couvali do vzdálenost deseti metrů, jenom Kyle zůstal u mě, a tak jsem se snažila, aby ho proud plasmatické hmoty nezasáhl. Za chvíli i ti, co stály u zdí pocítili moji sílu jako ti co mi stály nejblíže. Několik z démonů nevydrželo nával a padlo, ale to opravdu ti nejslabší a bylo překvapující, že ti co se skrývali to ještě jakš takš vydrželi. Raději jsem auru dala do původního stavu a nechala jsem kolem sebe pobíhat jenom několik siluet pro výstrahu. Ti co byli zhroucení na zemi zůstali tam a klaněli. Ostatní, co vydrželi na nohou s údivem poklekli taktéž. Až na pár jedinců, co si to mohli dovolit zůstali stát se složenými pažemi. Ti co stály přede mnou se odsunuli na bok, aby mi udělali místo rovnou k trůnu, kde už mě čekal mírně pokloněný Souta. Kyle si šel stoupnout po mé pravici a poklonil se, potom ruku natáhl směrem k trůnu a naznačil, že mám jít. Ještě ve svém maskování, abych nedala pozornost mému lidství jsem pomalu přistupovala k trůnu. Stoupla jsem si o schod výše než je Souta, ale pořad níž, aby se nejmenovala Satanem sama.
"Konečně jsme se vás dočkali vaše veličenstvo, kdy jste dorazila?" Zeptal se Souta, aniž by mi viděl do tváře.
"Takže jsi ji zafixoval mojí vůni energie? Jinak jak jsi mě ucítil jsem se zjevila," zrazu jsem mluvila tónem jako k drzému spratkovy, ale potom jsem hodila diplomacii, aby nepoznal mou lež, nemůže jenom tak zjistit, že se umím skrýt. Kromě těch do mě viděli přicházet a stály v mé blízkosti, to nikdo neví, ale s těma si to telepaticky už vyřizuje Kyle. Chudáčci démonci, asi ztratí několik minut paměti.
"Kdo jste?," namítl drze jeden z těch nejkrásnější démonu z přední řady a směřoval pohledem ke mně.
"Jak si dovoluješ, takhle sprostě mluvit k naší pekelné výsosti!," než jsem stihla něco namítnut já, vyjel po něm Souta. Všichni pootevřeli ústa a začali si mě prohlížet místečko vedle místečka. Místnost s velkou ozvěnou začal doprovázet šum a nepoznatelné otázky.
"Jestli je to pravda, tak se omlouvám, ale i tak malá ukázka energie nic neznamená. A pro informaci, náš pán neumí mluvit sám?," znovu začal ten drzý a namyšlený démon hovořit. Jenže když Souta chtěl znovu něco namítnout sklonila jsem se k němu a přes kapuci mu zašeptala do ucha: "Ještě cekneš a jsi mrtvý", trochu jsem odtáhla kapuci, aby mi jenom on viděl do tváře a mohl uvidět rudé rty, jak se vražedně usmívají.
"A že si právě zrovna ty dovoluješ ke mně mluvit, když jsi jenom malí démonek na páté úrovni. A jsem PANÍ!!," ostrým a tím exotickým hlasem, co ke mně vždy promlouval jsem zakřičela do celého sálů že všichni strnuli, protože se slovem PANÍ, se můj plášť proměnil v miliony jisker, které dodávali šťávu mému já. Když se ještě vrátím zpátky, dělat si srandu s páté úrovně nebylo nejchytřejší, jelikož i tak patří k těm nejsilnějším.
Úrovní je celkem šedesát šest a do šestnáctky se dostane jenom pár jedinců.
Když jsem si uvědomila jejich přehnané reakci a oči nalepené na mé lidské kůži pokrývající hlavně stehno, byl šok, jak se z několika stvůr stali lidské odrazy. Objevilo se několik překrásných žen, svůdně oblečené a s vražedným apetitem vůči mě.
Drzý démon se hned uklonil a ospravedlnil se.
"Mnohým to došlo, ale pro ty, kterým ne těm to povím takto. U nás se říká: Chybovat je lidské, a proto ti to má část promíjí, ale jen pro tentokrát jinak." Pověděla jsem klidnějším, ale přesto pořád hlasitým hlasem, aby mě všichni slyšeli, a potom jsem se podívala na svalnatého bodyguarda Souta.
"Lidská dívka?" zakřičela s výsměškem, jedna z démonek co připomínala lehkou ženu a tak povzbudila ostatní, aby se též začali smát. V duchu jsem prohodila ´transfere´ a myšlenkou jsem se k ní přemístila. Hned jak jsem se objevila držela jsem ji rukou pod krkem a nehty ryla do jejího hrdla. Potůčky krve vábili slabé démony k ní, ale jejich strach ke mně jim nedovolil se ani o krok přiblížit. Z davu vycházeli nepatřičné uchvácené a částečně vystrašené výrazy a mnozí byli jenom v klidné autoritě s pomyšlením, ´´tak ji patří, měla držet hubu´´.
"Měla bys přestat Ando," objevil se u mě Kyle a já bělovlasou démonku pustila k zemi, kde se skácela. Její úroveň, asi patnáct.
"Dovoluješ si příliš služebníčku," odvrátila jsem se ke Kyleovi a ledově jsem mu pohlédla do očí. Ve tváři měl respekt, ale na to jsem se nedívala, v jeho očích jsem viděla odraz své tváře. Jsem to já? Oči černé bez jiskry a tváře o to bělejší. Ten výraz vraživosti se nedal vydržet, tak jsem se musela okamžitě odvrátit a jít zpět k Soutovi. Pomalu jsem se vracela na schodky a přemýšlela, jestli toto jsem opravdu já. Sa*** jak jsem se mohla leknout sama sebe?
Kyle zůstal mezi davem a já změnila ustaraný výraz opět do kontroly.
"Trochu se navyšuješ ´má paní´, to že jsi chytla pod krkem ubohou démonku na patnácté úrovni, neznamená, že se tě zalekneme mi ostatní a to v první šestce. K tomu to malé představeníčko tvé kupodivu zajímavé fialové aury s plasmatickou hmotou, taky nebylo nijak moc zajímavé. A sklonil jsem se jen, protože jsem nechtěl vyčnívat, i když to je teď jendo? Nemám pravdu?." Ozval se hlas z dálky a já se tam vypadala tentokrát po svých. Při chůzi se na mě lepili oči a každý si mě prohlížel. Na mou dráhu díky ohnivým stopám si nikdo nedovolil vstoupit a tak jsem cestu zpět měla jistou.
Když jsem k němu došla, byl ještě překvapenější než jsem si myslela.
"Jste ještě krásnější, než jsem vás viděl na dálku," zarazil mě poznámkou ke mně a sexy se usmál. Byl tisíckrát krásnější než Souta. Černé delší vlasy padající až ke špičce nosu, křivě prostříhané a jeho krvavé oči mě svlékali pohledem nebo to tak aspoň vypadalo, i když já dělala to samé, tak mě to příjemné nebylo. Neměl žádný plášť k sexy úsměvu sexy postoj. Černá košile mírně rozepnutá, světlejší vesta a černé kalhoty vůbec nešli ke stylu tohoto místa, nebo jsem si to aspoň tak nepředstavovala, vlastně ani nevím, jak jsme si to představovala. Ale vím jedno, nerada bych s ním přišla do sporu, ne pro teď.
"první úroveň ti už dává mít právo k otázkám, tak se ptej?," nahodila jsem poslušně.
"Takže ta síla, co jste ukázala, nebyla celá? Jste opravdu z části člověk? A Kyle je tvůj sluha?" s poslední poznámkou se dal do posměšku. Než abych vybouchla, podívala jsem se mu přes rameno a uviděla tři posluhovače a všichni zamaskovaní kápí. Ti se ani nehnuli, ale z aury co si nedokázali udržet bylo znát, že bych je dala, ale jestli i s jejich pánem?
"Kdo si?," zeptala jsem se.
"Kaito, šlechtický rod. A jak jste poznala první úroveň."
"Dobře tedy. Nemám důvod vám ukazovat vše, co můžu ani ty by jsi to neudělal na mém místě. Ano jsem napůl lidská dívka, a to pouhých šestnáct let stará, máš s tím problém? Ale mýlíš se Kyle není můj sluha," řekla jsem strmě a chystala se k odchodu.
Když jsem se otočila s ignorací, uchopil mě přede všemi za ruku, jenže to už v druhé ruce měl černý meč s červenou rukojetí zkřížený s ´Andoriho´ mečem, jeden s nejostřejším meču, co existuje, jeho rukojeť byla zdobena ornamenty tvaru, křídel a uprostřed s erbem, zastupitele Satana, ostří se rozšiřovalo do špičky a v nejblíže umístěných bodech ostří bylo několik volných děr, kde se ukládá čast energie majitele pro větší úder, a tím majitelem byl, Kyle. Na chvíli jsem se zastavila, ale jenom na moment, potom jsem šla dál zpět na mé místo.
"Kyle, nech ho. Ten za to nestojí." Zavolala jsem ho strmě a atmosféra se uklidnila.
"Jak si přejete, výsosti," pověděl a následoval mě.
Když jsem opět byla u trůnu bylo absolutní ticho a já mohla začít proslov a to mě nenapadali žadné slova, tak jsem něco máchla.
"Nikomu z vás nic nedlužím, žádné vysvětlení. Vy sami nejlépe víte jak to tady chodí a já sama si to nevybrala. Komu se nelíbí má krev jako temné paní, jako Satanovi, tak ať se ozve jako zde několik opovážlivců. Jenom si pamatujte, to že jsem napůl člověk neznamená, že budu lidské srdce používat k tomu, abych vás politovala! Jsem jakkoliv horší než vy všichni dohromady a to mějte na paměti, takže jestli chce ještě někdo otázku, mluvte!" Jako žena, jako ďábel, jako následník trůnu jsem zvolala do davů, který se bez jakýchkoliv námitek poklonil a tím dal najevo náklonnost vůči mě a to i Kaito.
Potom jsem konečně byla zvolena před zraky celého pekelného podsvětí jako nejvyšší ďábel, jako Satan. Jenže to nebyla tak úplně pravda, neměla jsme na vybranou, ale nesmí se dozvědět, že nejsem celá. A pokud ano, nebude to moc milé.

Před zrakem všech jsem si sedla na trůn a napila se číše plné krve. Na hrudi jsem ucítila těžkou bodavou bolest a nová paní temnoty povstala. Vlasy se rozvály v okolí trůnu, vyšlehlo několik pramenů ohně a krve z fontány a všichni mě začali oslavovat a obdivovat, takže jsem si nakonec přízeň získala a to v podstatě všech.
Ze všech démonů, démonků, posluhovačů, sukub, monster, mě ale zarazilo, že jenom Kyle měl vážnou tvář. Donutil mě se na něj soustředit dokud jsme to z něj neucítila. Sa***!!!