Boží posel 8.

"Hideki?" zamumlal jsem a zavrtěl jsem se v jeho náručí.
"Ano?" ozval se klidně a na moment mi přestal vískat vlasy. Tohle na něm doopravdy obdivuju. Člověk s ním chce v půl šestý ráno začít rozhovor a jemu to.. Nevadí.
"Proč u vás vychází slunce tak brzo?"
"Nevím," zahihňal se. "Proč tě to zajímá?"
"Jen tak." První sluneční paprsky laskavě olízly modrou stěnu mého pokoje. Emma seděla na zábradlí balkónku a čechrala si peří. Dravci mají vážně něco do sebe, proběhlo mi hlavou. Vůbec mi nevadilo, že Hideki zůstal přes noc u mě. Houpal mě jako malý děcko, dokud jsem konečně neusnul. Pochybuju, že on vůbec šel spát. Nepotřebuje to. Na mojí postel jsme se koneckonců vešli oba. V tomhle má stoprocentně prsty Alex. Když jsem se mu po cestě do Francie přiznal, že jsem ještě v životě s nikým nespal, zatvářil zklamaně a mumlal, že to tu postel vybíral zbytečně. V tom případě ale musel plánovat dopředu, že sem pojedu.. Potřásl jsem hlavou. Ještě, že mě Hideki k ničemu nenutí. Má sakra velkou sílu.. Nedokázal bych se mu bránit.
"Na co myslíš?" ozvalo se mi u ucha.
"Uhmm.. Že má Emma krásný oči!" zrudnul jsem.
"Ty máš hezčí."
"Když to říkáš ty.." Zavřel jsem oči. Stříbrná láskyplně hřála. Nedokážu si představit, že by mě opustil.. Ale tohle si musel Alex říkat taky. Jak to jenom myslel s těmi anděly?! Vždyť přece neexistují.. "Tvoje maminka byla hodně chytrá, viď?" otočil jsem se k Hidekimu.
"To jo," usmál se. "Hodně."
"Nevysvětlovala ti někdy, co to doopravdy znamená věřit?"
Zkoumavě se na mě zadíval. "Říkala," začal pomalu. "Že lidé vždycky potřebují někoho nebo něco, čemu by věřili. A pokud to neexistuje.. Pak si to musí vytvořit."
"Takže.. To myslel.. Takhle?" zašeptal jsem pro sebe. Jemně jsem odstrčil Hidekiho ruku, vyklouzl z postele a vyšel jsem na balkónek. Emma se na mě zkoumavě zadívala. Teprve teď jsem si uvědomil, že za lesem ohraničujícím upíří zámek začíná moře. Můj pokoj byl vlastně přímo nad ním. Obmotal jsem si ruku kouskem košile a nastavil jsem jí káněti. Okamžitě si na ní přelezla. "Leť!" poručil jsem a vyhodil jsem jí do vzduchu. Zavřískla a vrhla se vpřed. Obrovskou rychlostí se vznesla nad moře, chvíli setrvávala ve vzduchu a pak se jako kámen spustila k vodě. Těsně nad hladinou vyrovnala let a zamířila zase vzhůru. Sledoval jsem její křídla. Věřit.. Otočil jsem se. Hideki stál za mnou. Jsou to moje schopnosti, ne? Musí to fungovat.. "Polib mě.. Prosím," prohlásil jsem nejistě. Na tváři mu zahrál pobavený úsměv. "Jak si můj Posel přeje.."
Když spojil naše rty, zase jsem zapomněl na svět kolem sebe. Existoval jsem jen já a on. Já, nervózní a trochu poplašený, a on, sebejistý a něžný. Věřit... Smíchal jsem to všechno dohromady. Zvuk mého rychle bijícího srdce, jeho vůni a všechen ten zvláštní zmatek. Stačilo jen věřit...

Hideki

"To je.. Neuvěřitelné," vydechl jsem.
"Mám je jen díky tobě," usmál se Yasu a mávnul křídly. Byla tmavě hnědá, jako hořká čokoláda, ale nejmenší a nejměkčí peříčka byla světle růžová.
"Můžu.. Můžu si na ně sáhnout?"
"Bezevšeho," pokrčil rameny a stočil křídlo ke mě. Jemně jsem pohladil heboučká pírka. Yasu se zachvěl.
"Je to příjemné?" pousmál jsem se.
"Docela jo," zrudnul. "Pera u ptáků jsou ukotvena v jejich kůži, moje jsou.. Předpokládám, že v mojí duši. Je to zvláštní pocit. Cizího člověka bych na ně sáhnout nenechal..."
"Z čeho všeho je vyrobil?" Dál jsem si je fascinovaně prohlížel.
"No.. Je toho v nich hodně.. Tvoje vůně, ten pocit, který mám, když se mě dotýkáš, trošku zmatku a dalších věciček a zbytek je jen čistě to, co k tobě cítím.."
"Doufám, že je to ta světlá část," rozesmál jsem se.
"Ty považuješ hnědou za špatnou barvu?" zeptal se překvapeně. "Je to barva klidu a důvěry.. Jsi klidný, když mě líbáš a já ti zase důvěřuju," zamumlal rozpačitě.
"Aha.. Takže tu barvu ovládám taky já?" přemýšlel jsem nahlas. "V tom případě.. Co takhle zkusit něco vášnivějšího? Mohly by být třeba červený, kdybych se s tebou vyspal.."
"To ani náhodou!" zaječel naštvaně a pokusil se mě praštit křídlem. Využil jsem toho a celé křídlo sevřel v náručí. Yasu ztuhl a překvapeně zamrkal.
"Tak jaký to je?" otázal jsem se pyšně.
"Uh.. Málem to se mnou švihlo.."
"Stejně je to fantastický, že jsi je vytvořil čistě z emocí..." Opatrně jsem křídlo pustil a uhladil trčící peříčka. "Zkusíš se proletět?"
"Zatím ne.. Musím to nejdřív zkoušet ze země. Nejsem si jistý, jestli mě unesou," prohlásil starostlivě a znovu máchl perutěmi.
"V tom případě," začal jsem pomalu a přitáhl jsem si Yasuho k sobě. "By jsme je měli začít posilovat, ne?"
"Takhle to nefunguje, úchyláku," zabručel, ale přitiskl se ke mě. "Doufám, že mi to nějak pomůže."
"Pokud dokážeš vytvořit i jiné věci než křídla, pak je to neuvěřitelně silná zbraň," sevřel jsem ho v náručí.

Yasuhiro

Nevadilo mi, že spoustu věcí nechápu. To se mohlo vyřešit později. Stačilo mi, že je Hideki se mnou. Aspoň zatím.. Protože já musí být lepší a silnější. Závěrečná bitva se blíží. Schyluje se k ní posledních sto let, a až konečně nastane.. Nechci sedět doma a třást se strachy. Trochu rozpačitě jsem přitáhl křídla a obalil je kolem nás dvou. Měl jsem tak pocit, že Hideki objímá nejen mě, ale i mou duši. "Víš, jak se říkalo andělům?" Tázavě se na mě zadíval. "Boží poslové. Zařizovali pro něj všechny důležité záležitosti a dávali pozor na lidi. Vzácně se stalo, že měl i anděl dalšího anděla, který na něj dával pozor. Jedna stará legenda tvrdí, že tihle andělé chtěli velmi pomáhat lidem a nesnášeli všechno, co jim škodilo. Byly to převtělené duše lidí, kteří na světě přišli o svoje blízké. Chtěli pomáhat ostatním, ale byli příliš horliví, takže jim nakonec zbyla jen nenávist. Andělé, co je dostali na starost jim pomáhali tuhle nenávist překonat...
Všichni Poslové z Církve jsou andělé, kteří byli posláni na zem, aby pomohli lidem. I já. Narodili se tu jako děti a většinou přišli o všechno. Jejich úkolem je pomoci lidem i za cenu vlastního života. Nenávidí všechno, co lidem škodí. Většina z nich je rozumná a jsou schopní držet svojí nenávist na uzdě a v boji se chovají zručně a rozumně. Já jsem to nedokázal, proto jsem dostal tebe."
"Ale já.. Nejsem anděl," namítl tiše Hideki.
"Ano. Ty jsi upír. Ale já taky nejsem anděl. Jsem pouze jeho převtělení.. A to už prakticky nic neznamená. Možná se dostanu do pekla."
Hideki se rozesmál, ale pak zase zvážněl. "Hele.. Vážně to asi nebyl dobrý nápad, přivézt tě sem. Většina upírů tě bude nenávidět.."
"Slibuješ to?" usmál jsem se šibalsky.
"To si piš," mrkl na mě. "Co ti mám přinést k snídani?"
"To je celkem jedno," zamumlal jsem. Chvíli bylo ticho. Otočil jsem se na Hidekiho. "Stalo se ně-" Šokovaně jsem sledoval jeho zuřivý výraz.
"Jak ti může být jedno, co dostaneš k snídani?! Víš, jak je důležitá zdravá strava?!" Zaraženě jsem si ho prohlížel a pak jsem se pousmál. Následující přednášku o vitamínech a živinách jsem vůbec neposlouchal.
"Takže.. Co chceš k tý snídani?" Hideki se na mě přísně díval.
"Čokoládu," pronesl jsem zřetelně a ušklíbl jsem se. Chvíli to vypadalo, že mě Hideki praští, protože si mě přitáhl k sobě a zuřivě se na mě díval. Místo rány do obličeje mě však jen rychle políbil, zamumlal zlobíš a vyběhl z pokoje.
Zamyšleně jsem se zadíval na nebe. Co to dělám. Proč to dělám. Kdo jsem. Ptáci tenhle problém neřeší. Jsou to prostě ptáci, jsou volní.. Patří sami sobě. Jsou býložraví ptáci, kteří se starají jen o semena a rostliny a dravci, kteří loví všechno, co je menší než oni a nasytí je to. Narodí se, vyrostou, vyvedou mladé a zemřou. Jednoduché. Tak jednoduché. Mezi mnou a tím holubem, kterému Emma právě zabořila ostré pařáty do krku, není až tak velký rozdíl. Jenže on umíral s čistým strachem o sebe, pokud zemřu já, budu mít strach o spoustu lidí kolem sebe. On je sám sebou, mě svazuje spousta dalších pojítek s jinými lidmi. Oba dva žijeme, trpíme, bráníme to, co je nám blízké, ztrácíme, získáváme, doufáme, prohráváme, milujeme. Jediný malý rozdíl je v tom, že ani holub, ani dravec si to neuvědomují. Já ano. A mám navíc i tu smůlu.. Že si to pamatuji.
Otočil jsem se – a zděšeně jsem ucouvl. Těsně přede mnou se zubila Fleur a za ní jakási další upírka.
„Nazdárek,“ zahlaholila Fleur nadšeně. „Přišly jsme si s tebou hrát!“
„N-ne! Já nechci,“ zaječel jsem a couvl až k zábradlí balkónku.
„Ale no taaaak.. Já si neměla s kým hrát už asi padesát let! Všichni jsou tu tak hrozně upjatí..“
„Ale mě je už sedmnáct!“
„To nehraje žádnou roli!“
„Nech ho, Fleur,“ usmála se druhá dívka. Měla nakrátko ostříhané rezavé vlasy a ačkoliv na sobě měla jednoduché krátké kalhoty a bílou košili, vyzařovala z ní přirozená síla a autorita. „Nepřišli jsme si s tebou hrát, chceme tě vzít za zbytkem týmu. Já jsem Clarissa, prostě Clar,“ pokračovala a natáhla ke mě ruku. Spokojeně jsem si s ní potřásl. Konečně to vypadá na někoho, kdo se chová normálně.. „Těší mě,“ usmál jsem se. „Ale jak jsi to myslela s tím týmem? Já v nějakém budu?“
Obě upírky si vyměnily překvapený pohled. „Hideki ti nic neříkal?“
„Noo.. Měl?“ otázal jsem se trochu nervózně.
„Bože, s těma chlapama je ale trápení,“ zabručela Fleur a otočila se ke Clarisse. „Budeme to muset vzít do vlastních rukou, Clar. Takže se převleč, Yasu, půjdeme,“ prohlásila rozhodně a obě upírky vyšly ze dveří. Trochu zmateně jsem se oblékl do čehosi, co jsem našel ve skříni. Fujtajksl, zase ten snobáckej upíří styl. Znechuceně jsem si prohlédl ozdobné sako se spoustou volánků a pak jsem vyšel na chodbu. Vzápětí, aniž jsem se stačil vzpamatovat, mě cosi chňaplo za ruce a táhlo chodbou. Fleur si zjevně neuvědomovala, že umím chodit sám, protože mě vláčela po chodbách jako nějakou přerostlou hadrovou panenku a u toho si prozpěvovala jakousi písničku. Pak se zastavila tak náhle, že jsem málem spadnul na podlahu. Pomalu zavřela oči, přiložila si špičky prstů ke spánkům, chvíli mlčela a pak se spokojeně vydala po schodech do hořejších pater. Trochu bezradně jsem zůstal stát na červeném koberci, když se za mnou ozval klidný melodický hlas, patřící Clarisse.
„Pojď, půjdeme za ní. Našla ti jediného zbývajícího člena týmu, kterého zatím neznáš. Felix je.. Dost velký snob i na upíra.“
„Felix? Hele nemá náhodou něco s Alexem?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Ne, to ne.. Proč?“ překvapeně se na mě zadívala.
„Eh.. To nic, zapomeň na to,“ mávl jsem rukou. „Takže.. Proč budu mít ten tým?“
„Jak jistě víš, jsme ve válce,“ začala pomalu. „A už dávno se hlavy význačných ušlechtilých upírských rodů rozhodly, že bude efektivnější, když budou schopnější šlechtici bojovat v týmech. Když některému půjde o krk, zbytek ho může zachránit a tak.. Každopádně - tvůj tým tvoří Hideki, Fleur, Alex, já a Felix. Mimochodem, být tebou, odstraním si ty křídla, je to tu úzký.“
„Och bože.. Omlouvám se, úplně jsem na ně zapomněl,“ zamumlal jsem nervózně a soustředil se, dokud křídla nezmizela.
„Ne, neomlouvej se.. To je v pohodě. Vlastně je to úplně úžasný, jsi fakt machr, Yasu,“ zadívala se na mě spokojeně.
„Vážně? Proč? Teda jako.. Promiň, ještě to tu moc nechápu.“
„Podívej, jediný známá další osoba kromě tebe, která dokáže ovládat psychiku, je Fleur. U žádného jiného upíra ani člověka jsme se s tím zatím nesetkali. Ona jí ovšem nevyužívá v boji, jde jen o to, že ví, oč při tom běží, jestli mě chápeš.. Zkrátka, dokáže vycítit určitou osobu, pokud jí hledá a občas si všímá emocí u různých lidí, ale nikdy to nedotáhla tak daleko jako ty. Když si dokážeš jen pomocí myšlenek a emocí stvořit věc, která ti pomůže a přitom svoje okolí přitom pořád přesvědčovat, že je vlastně reálná a navíc si to celé vůbec neuvědomovat.. To je fakt něco.“
„Teď jsem tě trochu nepochopil,“ poznamenal jsem upřímně.
„Koukni se na to takhle,“ pokračovala trpělivě. „Tyhle křídla jsi vyrobil z abstraktních, nehmotných věcí. A přitom reálně fungují. Ne proto, že by jsi přeměnil něco neexistujícího na obyčejnou hmotu, ale proto, že pořád přesvědčuješ svoje okolí o tom, že tu ta křídla jsou. Je to neuvěřitelná síla osobnosti. Jinými slovy, ty jsi mě teď celou dobu přesvědčoval - aniž bys o tom sám věděl - o tom, že tu ty křídla existují.. Proto je vidím a proto budou fungovat, chápeš?“
„Snad jo.. Ale já stejně netuším, jak jsem to udělal.“
„No, to je zatím jedno,“ usmála se. „Hlavně že to dokážeš, budeš se nám obrovsky hodit. Jo - Fleur je v našem týmu léčitelka, Hideki bojuje s mečem, Alex je excelentní střelec, pokud ovšem střílí náboje a ne ty svoje zatracený lízátka, já to docela zvládám s kopím a Felix je.. Ehm.. Čaroděj. Ovládá živly,“ poznamenala nejistě a znělo to, jako kdyby se omlouvala.
„Eh.. Bezva!“
„Jo jo, je to celkem fajn.“
Během rozhovoru jsme vystoupali do nejvyššího patra budovy. V chodbě tam stála Fleur a - chvěla se vztekem?! Naproti ní, ve vzdálenosti asi pěti metrů, stál upír. Měl krátké hnědé vlasy, světlounce fialové oči a každou částečkou svého bytí naznačoval, že mu nikdo nesahá ani po kotníky.
„Seznam se, Yasu,“ zasyčela přerývaně. „Felix, člen našeho týmu.“
Upír velmi pomalu pootočil hlavu směrem ke mě a jeho krásná tvář se stáhla do směsi jakéhosi pobavení a znechucení zároveň. „Takže ty jsi ten Hidekiho.. Mazlíček.“
„Závidíš, co?“ ozval se za mnou Hidekiho pobavený hlas. Vzápětí mě velmi majetnickým způsobem objal a vtiskl mi polibek do vlasů. Felix sebou naštvaně cuknul, pak se beze slova otočil a zamířil pryč.
„Tak co holky? Jak se vede?“ protáhl Hideki znuděně. Nevypadalo to, že by mě chtěl pustit z náručí.
„Budu ti muset odebrat tvůj poklad,“ ozvala se Clar.
Hideki se zamračil a přitiskl si mě víc k sobě. „Proč?“ zeptal se uraženě.
„Yasu má dneska celodenní soustředění s Alexem, opakování historie. A má přijít co nejdřív,“ poznamenala vesele.
„Nepustim ho.“
„Ale no tak, Hideki.“
„Ne a ne a ne!“

-------------------------

„Posloucháš mě, Yasu?“ zeptal se klidně Alex.
„Eh..“ Popravdě.. Ani trochu.
„Dobře, venku už je tma, tak pro dnešek skončíme,“ povzdechl si unaveně a zaklapl tlustou bichli, která ležela před ním na stole.
„Díky,“ poznamenal jsem vděčně a vyběhl z knihovny. Byli jsme tam zavření celý den, jen s malou pauzou na oběd. V hlavě mi hučelo a provinile jsem si uvědomoval, že z důležitých událostí, které jsem dneska s plavovlasým upírem probral, si nepamatuju ani jednu. Po chvíli bloudění jsem konečně dorazil do svého pokoje. Ještě než jsem stiskl kliku, uvědomil jsem si, že je v pokoji Stříbrná. Hideki ležel na mojí posteli a s velmi soustředěným výrazem četl nějakou knihu. Když mě uviděl, jednoduše jí hodil na zem a téměř v tom samém okamžiku mě povalil na postel.
„Ehm.. Co to děláš?“ zeptal jsem se nervózně.
„Hádej,“ zašeptal spokojeně. Začal jsem se soustředit, ale jeho duševní rovinu jsem prostě nemohl vycítit. „Ne ne, žádné nápovědy,“ pousmál se. „Dobře, budu pokračovat.“
„Fajn, teď mi žužláš ucho. Teď mi sundaváš košili. A co z toho mám jako pozn- Ne. Neeeeee! To nemůžeš myslet vážně!! Pusť mě, úchylee!!
„Došlo ti to, zlatíčko. Chystám se s tebou vyspat, přesně tak.“