Boží posel 9.

Nejdelší noc v mém životě. Jo, to je ono. A přitom si z ní vlastně pamatuju jen tak málo.. Bílé měsíční světlo pronikající skrz lehké záclony, které vlály v lehkém nočním vánku. Hidekiho svalnaté tělo, kterým mě objímal, jako kdyby jsme splynuli v jedno. Nebyli jsme člověk a upír, byli jsme duše, kdysi rozdělená na dvě části, teď už konečně zase celistvá. Pohled do jeho hlubokých stříbrných očí, ve kterém jsem se utápěl. Vášeň, která mě spalovala. Hlas, který pořád dokola opakoval moje jméno a za ním tu krásnou frázi.. Miluju tě.

Byl jednou jeden krásný zámek.
Bylo právě ráno.
V tom zámku byl taky pěkný pokoj s výhledem na moře.
V tom pokoji leželo na zemi jedno velmi nervózní prostěradlo.
Kolem toho prostěradla stála čtveřice upírů a snažila se přesvědčit Yasuhira, ať z něj vyleze. Zatím neúspěšně.

„Ale no tak,“ zopakoval snad posté Alex. „Byl to jenom sex..“
„Znásilnil mě! On mě znásilnil, dop*dele!“ ozvalo se prostěradlo zoufale.
„Líbilo se ti to,“ pronesl uraženě Hideki.
Bílá tkanina na to reagovala směsí sarkastického smíchu a zoufalého zaúpění, bezprostředně následovanou sérií neartikulovaných vzlyků.
„Nikdo není dokonalý,“ pokračoval spěšně Hideki a vrhl na prostěradlo velmi výmluvný pohled. „Tréninkem se dá vylepšit všechno.“
„Přestaň, Yasuhiro přece není žádná začínající prostitutka.. Možná jsi měl být trochu víc něžný,“ poznamenala soucitně Clarissa.
„Já jsem byl něžný!“ namítal Hideki a nenápadně odkopl pod postel zapomenutá pouta.
„Zjevně ne dostatečně,“ opáčila Fleur a starostlivě si prohlížela hroudu u svých nohou.
Chvíli bylo trapné ticho.
„Dá si někdo lízátko?“

„Dneska máš trénink s Felixem,“ ozval se Alex a opatrně se na mě otočil.
„Hmm.. Fajn,“ zabručel jsem a naládoval do sebe další obří porci ovesné kaše.
Clar si mě starostlivě přeměřila. „Ehm.. Slyšel jsi ho, Yasu?“
„Jasně!“ vyštěkl jsem podrážděně. „Mám trénovat s Felixem. Boj, předpokládám.“ Upíři si vyměnili znepokojený pohled.
„Ehm.. Ale.. Felix.. On je.. Není..“
„Nestarám se o to, jaký je nebo není. Pokud ho mám porazit, udělám to.“
Rázně jsem se postavil a nechal na stole prázdnou misku. „Já totiž, na rozdíl od někoho, hraju fér!“ dodal jsem dotčeně a šlehnul pohledem po Hidekim, který si s extrémně spokojeným výrazem přeléval do číše jakousi karmínově rudou tekutinu.
„Já taky hraju fér,“ namítal klidně. „Chtěl jsem se s tebou vyspat, tak jsem to udělal!“
„Ale na to jsou potřeba dva, nemyslíš?!“
„Vždyť my jsme dva,“ zadíval se na mě udiveně.
„Bože, vysvětlete mu to někdo!“ zaúpěl jsem zničeně a vyrazil z jídelny. Automaticky jsem zamířil ke stájím. Bylo to místo, kde jsem se vždycky uklidnil, v přítomnosti frkajících koní a vonícího sena se nepříjemné myšlenky rozpouštěly jako cukr v horké vodě. Adagio ve stáji nebyl, za což jsem byl místním ošetřovatelům dost vděčný. Nesnášel ty čtyři stěny kolem sebe, byl pak nervózní a okusoval, co se dalo.
„Adagio je v severním výběhu,“ ozval se za mnou dívčí hlásek. Otočil jsem se a pátravě se rozhlédl. Za mnou ve stájové chodbičce stála malá dívenka v prostých bílých šatečkách. Nesmělé azurově modré oči na mě tiše zíraly a její vlasy měly neuvěřitelně plavou barvu.
„Jak víš, že se tak jmenuje?“ zamračil jsem se.
„Řekl mi to,“ pronesla s takovou lehkostí, jako kdyby jí koně svoje jméno sdělovali každý den. „Povozíte mě na něm, pane Anděli?“
„Anděli? Jsem Yasuhiro..“
„Jsi Anděl,“ podívala se na mě vážně. Z toho pohledu mě zamrazilo v zádech.
„Klidně, pokud se o tebe nebude bát maminka,“ zachrčel jsem nervózně.
„Maminka je mrtvá,“ opáčila dívenka. Její hlas měl zvláštní zasněný podtón, jako kdyby ho používala zřídkakdy.
„To je mi líto,“ zamumlal jsem tiše a zvedl dítě do náruče. Nevážila skoro nic. Mlčky jsem přešel dlážděné nádvoří a zamířil k výběhům, které jsem míjel cestou sem. „Není vám s tatínkem smutno?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Tatínka nemám. Nikdy jsem ho neměla.“ Děvčátko natáhlo své bledé ručky a objalo mě kolem krku. „Nevadím vám, pane Anděli?“
„Proč bys mi vadila?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Lidé mě vyhánějí, protože jsem Přízrak,“ řekla nevzrušeně. „Když mě uvidí, pouštějí na mě psy.“
„Vždyť jsi živá.. Proč si tě nikdo nevezme k sobě?“ zamumlal jsem rozhořčeně a víc ji k sobě přitiskl. Dívenka si opřela hlavu o moje rameno a začala si pobrukovat nějakou melodii.
Adagio se popásal u kraje obrovské pastviny. Když mě uviděl, přiklusal blíž a ostražitě si prohlížel zvláštní osůbku v mém náručí. „Kamaráde, nesu ti někoho ukázat,“ řekl jsem uklidňujícím tónem a přistoupil k němu blíž. „Tohle je..“ Tázavě jsem se odmlčel.
„Eléanor,“ zazpívala dívenka něžně a pomalu natáhla ruku ke koňskému čelu před sebou.
„Hezky Eléanor svezeš, ano?“ zabručel jsem a vysadil dívku Adagiovi na hřbet. Nebál jsem se o ní, tenhle hřebec stejně jako mnoho jiných koní přesně rozeznal, kdy má na sobě malé zranitelné lidské mládě. Eléanor se štíhlými prstíky zachytila koňské hřívy a zaklonila hlavu.
„Pane Anděli.. Hideki zemře,“ řekla náhle tak jasně, až jsem sebou škubnul.
„C-cože? Proč?“ vykoktal jsem zděšeně. Dívka se na mě zadívala znepokojenýma bledýma očima a chvíli mlčela.
„Vrány to povídaly,“ řekla pak. „Musíte to zvládnout. Nesmíte zapomenout na to, co je nejdůležitější. Zbraň. Potřebujete jí, myslete na to.“
„Ale já..“
„Bůh tě poslal na zem, aby jsi to ukončil. Tuhle válku. Zachránil lidi. Chápeš to, Yasuhiro?“
Naklonila se ke mě a políbila mě na čelo. Její rty byly naprosto ledové. „Dávej na sebe pozor,“ zašeptala a rozpřáhla ruce, jako kdyby chtěla vzlétnout. V příštím okamžiku byla pryč, silný poryv větru jí rozfoukl stejně snadno, jako chmýří z pampelišky. Adagio nehybně stál a zíral na nebe.
„To je.. Dobrý..“ zamumlal jsem tiše a přiložil dlaň na jeho krk. „Nebyla zlá. Jen.. nepochopená. Duše takových lidí zůstávají na světě, i kdy se jejich tělesná schránka dávno rozpadla.“ Zachvěl jsem se zimou. Podzim.. Ani jsem si nevšiml, že už je tady. Čas.. Čas. To je tak relativní pojem. Už asi blbnu. Měj se, kámo.

„Ty jsi přišel? To se dost divím.“ Felix si mě chladně měřil fialkovýma očima a na tváři mu hrál uštěpačný úšklebek. „Jsem pro tebe jediný adekvátní protivník tady. Ne snad proto, že by jsi byl tak dobrý, je to jednoduše tím, že pokud se prokážou tvoje – ehm, ehm – úžasné schopnosti, dá se předpokládat, že na tebe protivníci pošlou největší nápor svých čarodějů. Musíš se naučit jim vzdorovat, jinak chcípneš po prvním slaboučkém útoku, a celá ta náročná příprava, kterou upíří šlechtici podstupovali, všechno to piplání se s tebou, budou naprosto v háji. Promarněný čas, životy a zkušenosti. Chápeš?“
„Jasně.“
„Kdo byli tvoji rodiče?“ Otázka práskla jako rána bičem.
„Lidé.. Obyčejní lidé.“
„To jsem si mohl myslet,“ ušklíbl se.
Chladně jsem si ho přeměřil. A Nejotravnější tón roku vyhrává Felix, jinak též zvaný Dop*delenes*rsedomojírodiny, vo*e!
„No přestaneme ztrácet čas žvaněním,“ pokračoval. Stále stejně arogantním tónem. „Budu na tebe útočit, máš možnost se bránit jak jenom chceš, krom jakýchkoliv zbraní. Musíš používat jenom svojí hlavu.“ Otočil se a přešel na druhou stranu prázdného sálu, který jsme měli vyhrazený na náš společný trénink.
„Jsi připravený?“
„Jo, js-“ Ještě než jsem to stačil doříct, sebral mě obrovský poryv větru a třískl se mnou o stěnu za mnou.
„Ale, ale. A to jsem se ti ani nesnažil ublížit,“ ozval se škodolibě Felix.

Následující půlhodina patřila k nejhorším tréninkům, jaké jsem kdy zažil. Především proto, že jsem vůbec netrénoval. Felix na mě se znuděným výrazem posílal různé živelné pohromy a já jsem padal, uhýbal a snažil se bránit, jak se dalo. Problém byl v tom, že ono se nedalo nijak bránit. Svoje schopnosti jsem vůbec nechápal, natož abych je uměl ovládat. Právě když mě zlila obrovská vodní kanonáda od hlavy až k paty, rozrazily se dveře a dovnitř se vřítil Hideki.
„Co se to tu- Yasu, proboha! Co se ti stalo?!“ vyjekl a okamžitě se ke mě přihnal. Se starostlivým výrazem si mě celého prohlédl a na chvilku přivinul k sobě. Obyčejné gesto, které mě ale neuvěřitelně utěšilo.
„Fakt to chceš vědět?“ pousmál jsem se hořce. „No, smetla mě menší tsunami, pak jsem málem spadnul do nějakýho žhavýho jícnu, prohnal se tu uragán, bylo tu taky několik zemětřesení a na závěr menší průtrž mračen. Ale to je v pohodě-“
„Není to v pohodě! Koukni se na sebe!“
„No.. A co mám vidět?“ Pravda, byl jsem sice plný modřin, škrábanců (nevím, jak se tu to obří křoví tak naráz vzalo) a ošklivě mi otekl kotník, ale to nebylo nic tak hrozného.
„Zavolal jsem Fleur-“
„Ale to jsi nemusel,“ zabrblal jsem rozmrzele. Už takhle mi stačilo, jak se na mě Felix díval skrz prsty, ještě až zjistí, že jsem si na pár škrábnutí zavolal nejschopnější léčitelku v zemi. Bohužel, jen co mi tahle nepříjemná myšlenka proběhla hlavou, byla Fleur u mě. Se soustředěným výrazem ke mě vztáhla ruce, které se jí obalily narůžovělou aurou. Měla stejnou barvu jako plamen její duše. Za pár sekund jsem si uvědomil, že jsem už úplně v pořádku.
„Yasu, promiň že se ptám, ale.. Ty ses vůbec nebránil?“ podívala se na mě starostlivě.
„No a jak jsem se asi mohl bránit, když vůbec nevím jak!“ vypěnil jsem naštvaně.
„Počkej.. Felix to s tebou neprodiskutoval?“ otázal se pomalu Hideki a zabodl se do mě pohledem.
„Ne!“ potřásl jsem rozhodně hlavou. „Jen mi řekl, že se mám bránit jakkoliv, ovšem bez reálných zbraní!“
„To znamená.. Že jsi mu to nevysvětlil?“ zavrčel Hideki hrozivě a postavil se přímo proti hnědovlasému upírovi.
„Není to upír. Přece nečekáš, že se budu vybavovat s nějakým špinavým člověkem!“ zavrtěl hlavou Felix. Facka mu přistála na tváři tak rychle, že jsem nestačil ani mrknout.
„Na kolena,“ zasyčel Hideki. „Hned!“
Zase mu v hlase zazněl ten tón, který jsem slyšel na návštěvě v jeho minulosti. Královská krev, proběhlo mi hlavou. Byl zvyklý poroučet a bylo jasné, že nestrpí jakékoliv odmlouvání. Podvědomě jsem cítil, že se krčím na zemi stejně jako Felix, a byl jsem neuvěřitelně rád, že Hideki není naštvaný na mě. Stříbrná v jeho duši žhnula bílou nenávistí jako rozpálené železo.
„Uvědomuješ si vůbec, vznešený upíří šlechtici, že na tomhle špinavém člověku závisí osud de facto celé naší společnosti? To znamená i tebe, kdyby jsi to náhodou nepochopil,“ dodal a přeměřil si Felixe klečícího u jeho nohou znechuceným pohledem. „Jak se má asi tak bránit v boji, když mu to ty neukážeš? Je mi z tebe nanic! Jediný důvod, proč můj poklad učíš ty je ten, že jsi jedinej zas*anej čaroděj v celým tomhle sídle! Kdybych měl jakoukoli možnost tě nahradit, už dávno bych to udělal! A pamatuj si.. Ať máš sebevíc ušlechtilých předků, nejsi hoden ani vyčistit Yasuovi boty. Šlechticem tě dělá to, co máš v srdci a ne kolik von máš načmáraných na cáru papíru. Je to jasné?!“
„Ale-“ pokusil se upíří šlechtic a vzdorně zvedl hlavu. Hideki ho zpražil pohledem plným nejhlubšího opovržení a tisícileté autority jeho předků a Felixovi nezbylo než se sklonit níž k podlaze.
„Ano, Vaše Výsosti.“
„Nikdy jsem neuplatnil svůj nárok na korunovaci,“ odvětil Hideki ledabyle a otočil se ke dveřím. „Takže mě tak laskavě neoslovuj. Chci vědět o čemkoliv.. Podezřelém, co se tady stane, Yasu. Omluvte mě,“ zakončil spokojeně a vyšel ze dveří.
„Taky půjdu,“ ozvala se Fleur a vyběhla za Hidekim.
Chvíli bylo ticho. Usilovně jsem se snažil nepodívat se na Felixe a věděl jsem, že on je na tom stejně. Nakonec prolomil mlčení on.
„Takže.. Mám ti to vysvětlit?“
„Neobtěžuj se,“ zarazil jsem ho. Právě mě totiž v hlavě zacvakl poslední dílek skládanky, kterou jsem sbíral za posledních několik dní. Přesvědčuješ mě o tom, že tu ta křídla jsou.. Clar. Jsi neuvěřitelně silná osobnost.. Alex. Pokud s tím dokážeš vytvořit i něco jiného.. Hideki. Ti všichni mě to říkali. Pořád dokola. Jsou to jenom moje schopnosti. Když to šlo předtím, půjde to teď taky.. Obráceně.
„Začni,“ houkl jsem na upíra před sebou. Pokrčil rameny, mávnul rukou a vyslal proti mě vodní vlnu, stejnou jako předtím.

Je to všechno jenom v mojí hlavě. Ta vlna tu vlastně nikdy nebyla, ne? Teď patří mě. Utočí na mě, přísluší do mého světa. A já jí můžu jednoduše.. Ignorovat. Není tu, nikdy tu nebyla.

Není tu.

Vodní masa se zastavila ve vzduchu a chvíli setrvala na místě, jako kdyby se nemohla rozhodnout, co bude dál. Pak trochu zatetelila.. A zmizela. Vítězoslavně jsem se podíval na Felixe, který se tvářil jako kdyby si nedopatřením přidal do kávy místo cukru sůl a pak se zhluboka napil.
„Pochopil jsi to,“ konstatoval suše. A vida. Skutečně to tak je. On mě přesvědčuje, že na mě poslal vlnu.. A já se bráním jednoduše tím, že nepřipustím její existenci. Tak.. Jednoduché, pousmál jsem se spokojeně.

Zbytek dne probíhal v klidném tempu. Felixovi se už ani jednou nepodařilo propašovat nějakou živelnou pohromu do mé blízkosti, bez potíží jsem je jednu po druhé likvidoval. Když se venku setmělo, zamumlal upír něco ve smyslu „můžeš jít“ a já se vydal zpátky do svého pokoje.
Hideki stál venku na balkónku a když jsem vešel, nehlučně se ke mě přiblížil. Silně mě obejmul a naléhavě políbil, jako kdyby jsme se neviděli roky a ne jen pár hodin.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se a překvapeně si ho prohlédl. Až teď jsem si uvědomil, že má na sobě cestovní plášť.
„Našel jsem Ciaru a jdu jí zabít,“ prohlásil tvrdě.
„Ale..“ zamumlal jsem tiše.
„Ublížila ti! Zabila někoho, kdo ti byl blízký!“ Ano, ublížila mi. Ale svět přece nemá být založen na nenávisti, ale na schopnosti odpouštět..
„Je to tvoje snoubenka.. A vůbec..“
„Nikdy jsem nestál o to vzít si jí,“ zavrtěl Hideki hlavou. „A taky to nikdy neudělám.“ A to je právě to, proč je tak něšťastná a plná nenávisti, proběhlo mi hlavou. Jenže ty to asi nepochopíš, Hideki.. „Vezmi mě aspoň s sebou,“ ozval jsem se odevzdaně.
„Jestli chceš..“

Nejeli jsem lesem obklopujícím hrabství ani půl hodiny, když Hideki přivázal koně k jednomu ze stromů a vydal se nahoru do stráně. Po chvilce zatřepal hlavou a s omluvným úsměvem se ke mě připojil. „Promiň.. Jdu moc rychle.“
„Trochu,“ zafuněl jsem námahou a škrábal se do strmého kopce. „Kam vlastně jdeme?“
„K jejímu letnímu zámečku. Nikdy mě nenapadlo, že by měla tu drzost se v něm ukrývat, když jsem tak blízko-“
Hideki mi začal něco vysvětlovat, ale neposlouchal jsem ho. Viděl jsem v duchu tu ztrápenou dětskou tvářičku. Malá dívka, která se poprvé zamilovala.. A musí snášet nejen to, že jí její vysněný upíří princ nechce, on ji přímo nenávidí. Všechny ty chvíle, na které se těšila jako na příjemný čas strávený se svým snoubencem musí sledovat, jak jí každým svým pohybem, každou svou větou dává najevo, jak moc si přeje být někde jinde a dělat něco jiného. Stejně to bylo i s tímhle zámkem.. Všechno co dělala, dělala pro tebe, Hideki. Copak to nechápeš?
„-takže to s ní rychle zkoncujeme,“ dokončil Hideki.
„Jistě,“ zamumlal jsem tiše a snažil se nevnímat slzy, které mě pálily v očích. Tady, kolem malého zámečku, který se před námi objevil, jsem upírčiny emoce chápal víc než kdy jindy. Doléhaly na mě ze všech stran, toužily po tom, aby si jich konečně někdo všimnul.. Aby je někdo pochopil.
Dřevěná vrata nebyla zamčená, takže jsme jednoduše vstoupili dovnitř. Hideki mě s jistotou vedl nahoru, do nějakého menšího sálu. Po obvodu hořely svíce, v křesle uprostřed seděla Ciara. Měla na sobě bílé šaty. Bílé šaty... Okamžitě mi došlo, jak to myslí.
„Takže jsi přišel, Hideki. Přišel jsi mě zabít, viď?“ Smutně se pousmála. „Čekala jsem to. Nebudu se bránit, je to pro mě jediný dostačující trest.“
„Taky si myslím,“ zavrčel Hideki a vytáhl svůj tenký, lehce zdobený meč. Ve světle svící po něm běhaly zvláštní odlesky.
Ciara vstala a pomalým krokem se vydala napříč síní. Šla si pro smrt, a přesto kráčela hrdě jako královna. Celým svým postojem vyzařovala jasnou nenávist, ničeho nelitující pohrdání. Aspoň tak to vypadalo, dokud se jí člověk nepodíval do očí. Do těch hlubokých černých očí.. Do těch očí plných zoufalství. Do očí, které chtěly tak málo.. A nedostaly nic. Aspoň špetku lásky. Aspoň trochu vlídnosti.
Upírka před Hidekim poklekla, sklonila hlavu a odhrnula si husté černé vlasy ke straně. Když pozvedl meč, rozhodl jsem se. Beze slova jsem si kleknul na zem vedle Ciary a bez jakéhokoliv strachu jí obejmul.
„Nech to na mě, Hideki. Aspoň projednou vím, co dělám.“ Slyšel jsem, jak od nás trochu poodstoupil. Nadechl jsem se.. A začal mluvit. Mluvil jsem klidným, tichým hlasem, jakým se utěšují zraněná zvířata. Dívka v mém náručí byla také raněná.. Ale na duši.
Vykládal jsem jí o všem, co zakusila od doby, kdy se s Hidekim zasnoubila. Vyprávěl jsem jí o strachu, bolesti, lásce, porozumění, lítosti, zoufalství. Mluvil jsem k ní tak dlouho, dokud jsem jí podrobně nevylíčil celý její život.
„Ale.. Ale já jsem ti tolik ublížila.. A přitom jsem jen chtěla..“
„Přitom jsi jen chtěla, aby byl šťastný,“ přisvědčil jsem smutně.
„Chtěla jsem být lepší.. Chtěla jsem být úplně jiná,“ zamumlala. A pak se rozplakala. Plakala dlouho a hodně. A já jí celou tu dobu houpal v náručí. „Děkuju, Yasuhiro. Děkuju za všechno. Všiml sis, viď..?“ podívala se na mě odevzdaně.
„Ano.. Jenom on to nepochopil.. Je mi to líto,“ řekl jsem upřímně.
„To je v pořádku,“ usmála se unaveně. „Má tebe, to je důležité.“
„Možná.. Jsi připravená?“
„Ano. Omlouvám se.“
„Odpouštím ti. Odejdi v pokoji.“
S těmi slovy jsem se od ní odvrátil a snažil se nevnímat hvízdavý svist meče, který ukončil její život.

Venku bylo absolutně bílo. Překvapeně jsem se rozhlížel po krajině, která byla zapadaná sněhem. To už je zima?
Chvíli po mě vyšel Hideki. Přitulil jsem se k němu a doufal, že zapomenu na všechno, co se tu stalo.
„Čeho jsi si všiml?“ zeptal se mě po chvíli tiše.
„Měla na sobě bílé šaty. Bílé šaty, Hideki. Svatební,“ usmál jsem se hořce.
„Tolik jsem jí ublížil,“ zamumlal a přivinul mě k sobě.
„Právě proto bylo dobře, že jsem tu byl,“ opáčil jsem rozpačitě. „To nejhorší, co by se jí mohlo stát by bylo, kdyby zemřela s vědomím, že jí nikdo nikdy nerozuměl.“
„Máš pravdu.“
„Proč sněží?“
„Protože je prosinec.“
„Cože?! Vždyť nedávno bylo léto..“
„Tady běží čas jinak. A počasí reaguje na smrt někoho urozeného. Nevím proč, prostě to tak je. Vrátíme se?“
„Ano, prosím.“

Zpátky do hlavního sídla jsme se dostali s velkými obtížemi. Za těch pár hodin stačila cesta tak zapadat, že nám trvalo několik hodin probrodit se i s koňmi bílou masou. Odvedli jsem obě zvířata do stáje a vypadali se k hlavnímu domu. Na zápraží stála Fleur. Stačil mi jeden pohled, abych vycítil její absolutní zoufalství.
„Co se stalo?!“
„Já..“ zašeptala a odvrátila hlavu. „Nemohla jsem ho zachránit. Nedokázala jsem to.“
„Koho?“
„Já a Alex jsme nebyli dvojčata. Ale i to, že se upířím rodičům narodí víc než jedno dítě je zázrak,“ řekla tiše. „Jenže něco za něco. Všechny zvláštní schopnosti, všechen talent se musí rozdělit mezi ty dvě děti. Já jsem dostala schopnost léčit. A kvůli tomu byl můj bratr celý život slabý. Chápeš to, Yasu?“ podívala se na mě zoufale. „Díky tomu, že jsem speciální.. Díky tomu Alex celý život trpěl. Nesnášel změny počasí. Obzvlášť špatně... Snášel zimu.“
„Co se stalo?“ zašeptal jsem znovu, i když jsem odpověď už předem znal.
„Zemřel.“