Boží posel 7.

Šokovaně se na mě otočili. Chvíli bylo ticho, byl slyšet jen vzdálený ruch dole na ulici.
"Hele," zrudnul jsem. "Já jsem se nechtěl plést do žádnejch osobních věcí, jen.."
První se vzpamatoval Alex. Bleskově ke mě přiskočil a chytil mě za ramena. "Jak jsi to poznal?!"
"No.. Já.." koktal jsem vyděšeně. "Já jsem to cítil.." Sakra, to vyznělo ale blbě.
"Jakože jsi se na svět podíval jinak a viděl jsi naše duše a vztahy?"
"Tak nějak," zamumlal jsem ulehčeně.
"Tak, to by jsme měli. Je to on." Alexander mě pustil a zadíval se na Hidekiho. "Taky jsi si nemohl vybrat někoho normálního, když už člověka?!"
"Jak jsem to asi měl vědět?!" odsekl Hideki a pohodil hlavou. "Krom toho, budeme tvořit pěkný pár a oni to vezmou líp.."
"Děláš si srandu?! Zabijou ho! Nemůžeme ho tam vzít!"
"Zlatíčko," zavrčel. "Co můžu a nemůžu dělat je moje věc."
"Já to ale nedovolím!" rozkřikl se Alex. "On tě miluje! Ty ho miluješ! Nezaslouží si, aby jsi ho přitáhl tam!"
"Takže chceš utajit jeho schopnosti? To by byla velezrada. A ty to moc dobře víš.." Oba upíři na sebe zarputile zírali a slabě vrčeli.
"Řekne mi někdo co se tady sakra děje?!" zakřičel jsem naštvaně. Škubli sebou a se slabým hmmpff se otočili každý na jinou stranu.
"Zkrátka a dobře," začal Alex.
"To co jsi právě objevil," pokračoval Hideki.
"Je velmi důležitá schopnost.."
"Která by mohla být v boji proti nižším levelům velmi užitečná..."
"Ale bohužel v církvi nemají příslušné lidi.."
"Kteří by byli schopni tě trénovat a rozvíjet tvoje nadání dál.."
"A shodou okolností takový lidé, tedy vlastně upíři, přebývají pouze.."
"Na panství královského rodu ve Francii.."
"A proto tě chci přivést ke mě domů a představit tě mojí rodině."
"A proto tě ten bastard a sobec chce přivést k sobě domů, k rodině, která tě bude nenávidět," dokončil Alex naštvaně.
"Hmm.. Kolik je nejstarším autoritám v tvojí rodině, Hideki?" zeptal jsem se zamyšleně.
"No.. Byl by tu Lucas, můj pradědeček.. Pořád mě nutí do korunovace a je mu přes dva tisíce."
"No.. Tomu říkám ortodoxní rodina," uchechtl jsem se. "Ten by se asi netvářil nadšeně, že si jeho pravnouček přivede domů kluka, co?
"Ale ne, to je mu úplně fuk.. Spíš jde o to.. Že nejsi upír a nejsi ze šlechtického rodu. Ale protože jsi právě objevil něco, co se v naší rodině nevyskytlo už staletí, je dost dobře možné, že mu to bude ukradený, jen když budeš na naší straně."
"Jinými slovy," nadechl jsem se. "Z neznámého Posla, co i k obyčejným misím potřebuje Hlídače se během několika sekund stal někdo s megahustěúžasnými schopnostmi, kterého si žádá sama královská rodina ve Francii.. No to je ale blbost," ušklíbl jsem se.
"Chápeš to výborně," zazubil se Hideki. "Jsem na tebe tak pyšný-" Probodl jsem ho vražedným pohledem.
"No.. Ty schopnosti zatím nijak závratné, ale vzhledem k tomu, že jsi už na první pokus dokázal odhalit minulost, kterou jsme se my dva snažili usilovně zakrýt je jasné, že se budeš velmi rychle zlepšovat," vysvětloval optimisticky Alex. "Pod správným vedením."
"Ha, takže souhlasíš, že s námi pojede do Francie?" vybafnul Hideki.
"Dělejte si co chcete," zabručel Alex, vytáhl z kapsy lízátko a rezignovaně si ho strčil do pusy.
"Výborně vyrážíme," zamnul si Hideki ruce. "Yasu-chan, zabal si."
"Hej, a proč se nikdo nezeptá mě?! A neříkej mi tak!!"

Yasuhirův deník

Z Livorna jsme vyrazili asi v deset hodin dopoledne. Hideki trval na tom, že Kardinála o všem informujeme až budu ve Francii, aby neměl možnost mě zadržet. Na moje opatrné dotazy typu Proč by to jako dělal nebyl brán ohled. Můj Milovaný Upíří Bastard si při sedlání broukal melodii stupidní dětské písničky a pořád se culil. Alex cumlal lízátko a sčesal si blonďaté vlasy přes jedno oko, přičemž si mumlal něco o světě kolem a o tom, že mu nikdo nerozumí. Na ulici přepadnul jednu vyděšenou slečnu s dotazem, zda má černý lak na nehty a nějaké žiletky. Obojí jsme mu zabavili a konečně jsme se vydali na cestu. Už po kilometru jsme ovšem museli zastavit, protože si Hideki nebyl jistý, kudy to máme jet. Alex zabrumlal pouze Na Bělehrad! a dál se debaty neúčastnil. Hideki vodil Toscana se zamyšleným výrazem pořád v kruhu a Alexova nádherná bílá klisna tiše a trpělivě stála. Po pěti minutách jsem jednoduše zařval Jedeme na sever! a pobídnul jsem Adagia do cvalu. Bílá kobylka se přidala a nadšený Toscano též, ačkoliv na něm Hideki seděl obráceně a pročítal mapu se slabým mumláním Myslím, že jedeme blbě. Několik hodin jsme jeli naštěstí jakžtakž v pohodě, ale kolem poledne jsme zastavili u velké přehrady. Oba upíři se s nadšeným voláním Rybičkyyyy!!! vrhli do vody a o koně jsem se zase musel postarat já. Pane Bože, zač mě to trestáš?!

Téhož dne večer

"Hele, Alexi.. Já.." zadíval jsem se nesměle na modrookého upíra. Hideki byl někde v lese, údajně nasbírat dříví, takže jsem se konečně odhodlal zavést řeč na moje ranní zjištění.
"Nedělej si s tím hlavu," podíval se na mě vážně. "Už je to dávno.. Ani jsi nebyl na světě."
"Ale.. Musí to pro tebe být těžké, ne?"
"Nějak jsem to překonal," pokrčil rameny. "Stejně bylo vidět, že pro něho nejspíš nejsem ten pravý.."
"Cítím se hrozně," přiznal jsem popravdě. "Jako kdybych ti Hidekiho ukradl.."
"Už jsem řekl, že je to v pohodě," usmál se. "Dáš si lízátko?"
"Rád.. Díky."
"Vlastně," zamumlal zamyšleně. "Bylo z něj vždycky cítit, že to se mnou asi nemyslí tak úplně vážně. Byl jsem dost mladý a neuvědomil jsem si, že mě vlastně jen využívá.. Jako kdyby prostřednictvím mě utíkal před sebou samým, před tou částí jeho mysli, která ho pořád poháněla hledat dál.. Proto tě tak miluje. Jsi jediná věc v jeho životě, která má nějakou spojitost s minulostí. Vždycky to nesnášel, neslavil svoje narozeniny, nechtěl slavit naše společné výročí, nebral si žádné suvenýry odnikud.. Ale v tom momentě, kdy tě zachránil a tvůj křížek se mu vypálil na hruď.. Bylo to, jako kdyby jsi ho svázal nějakou magickou smlouvou. Vím to, i když jsem u toho nebyl. Odvezl tě do Říma a pak se vrátil do Francie.. Byl dost rozrušený a nedokázal mluvit o ničem jiném než o tobě.. Myslím, že už tenkrát tušil, že budeš mít nějaké schopnosti, ale nezmiňoval to před tebou, aby tě nedeprimoval, kdyby jsi pak náhodou zůstal obyčejný. Tenkrát jsem dost žárlil, protože jsme se rozešli teprve před několika roky a mě to.. Stále bolelo. Divný viď," zasmál se nervózně. "Žárlil jsem na pětiletý děcko."
"Asi bych udělal to samý.."
"Každopádně, pak to nějak přebolelo a mě teď jenom stačí, když vidím, že jste spolu šťastní."
"Jsi obrovsky statečný, Alexi. Děkuju ti," usmál jsem se na něj.
"Myslíš?" zamrkal překvapeně.
"Jasňačka. Tvoje duše je.. Mísí se v ní světle a tmavě modrá. To znamená, že jsi spolehlivý, máš rád klid a mír. Uvědomuješ si svoje povinnosti a dokážeš se skvěle soustředit. Zároveň jsi ale jasný jako letní nebe, upřímný a milý, dokážeš lidem pomáhat a dodávat jim inspiraci. Važ si toho, jaký jsi, protože jsi úžasný."
"Má pravdu, Alexi," ozval se tiše Hideki, který se k nám připojil. "Nechci, aby jsi se trápil. Hodím řeč s Felixem, až se vrátíme, co ty na to?"
"T-t-to fakt ne!" zavřískl Alex a zrudl až ke kořínkům vlasů. "Nechci, aby jsi s ním mluvil, rozumíš?!"
"No doobře," rozesmál se Hideki. Přisedl si ke mě a přitáhl si mě do náručí.
"Co to děláš?"
"Potřebuješ pomazlit," prohlásil spokojeně.
"Aha.. A jak to víš?"
"Vidím ti to na očích."
Rezignovaně jsem si nechal vískat vlasy a brzy jsem usnul.

Teplo. Stín. Teplo. Stín. Bzučení nějaké včely. Hidekiho hlas, který si prozpěvoval jakousi písničku. Alex, který se zasmál a něco poznamenal. Dlouhý stín. Klapot kopyt a frkání koní. Cvrlikající ptáci.

Otevřel jsem oči. Před sebou jsem viděl.. Něco stříbrného, něco modrého a něco zeleného. Zamrkal jsem a trochu pootočil hlavu. Teď se přidala i bílá. To je.. Hidekiho košile? Ano! Takže to stříbrné.. To jsou jeho vlasy.. A to modré je nebe a koruny stromů. "Kde to jsme?"
"Už ve Francii," slyšel jsem Hidekiho.
"Cože?" vyjekl jsem a pokusil jsem se vstát, přičemž jsem málem spadnul z koně, na kterém jsem seděl před Hidekim.
"No jo.. Trochu jsme to urychlili," uchechtl se.
"Uspal tě a dva dny jsme jeli bez přestávky," ozval se za mnou Alex.
"Proč? A co koně?" ptal jsem se zmateně.
"Proč.. Protože se mi chtělo a koně.. Neprotestovali," pokrčil Hideki rameny.
"Pochopitelně že neprotestovali!" zadíval jsem se na něj vyděšeně. "Jak by asi tak mohli, když nemůžou mluvit!"
"Brzy budeme v našem sídle," ozval se smířlivě Alex. "Budou v pohodě.."
Jen jsem něco zabručel a přesedl jsem na svého koně. Nevypadal nijak unaveně, spíš.. Jako kdyby měl něco za lubem? Nedůvěřivě jsem se na něj podíval. Už taky blázním, pomyslel jsem si.

Yasuhirův deník

Po mém probuzení jsme postupovali rychleji. Cesta vedle téměř pořád jen lesem. Hideki něco nadšeně mlel, pravděpodobně o dravých ptácích, ale neposlouchal jsem ho. Jeli jsme téměř celý den bez přestávky, cestu zkomplikovaly jen dvě služtičky u nějakého venkovského sídla, které trvaly na tom, že je Alex jejich zbožňovaná rocková hvězda a musí se jim podepsat rtěnkou do památníku. Trochu rozpačitě to udělal, ačkoliv mi potom sám řekl, že s hudbou nemá společného absolutně nic a nedokáže zazpívat ani jednoduchou melodii. Pozdě odpoledne jsme dorazili do zvláštní krajiny, kde, jak jsem byl informován, začínalo panství upírů.

Yasuhiro

Vnořili jsme se do dalšího lesa, tentokrát již s vědomím, že jsme na území královské rodiny. Měl jsem z něho zvláštní pocit. Nebyl to strach, spíš nějaká tíha.. Minulosti? Ani jsem to nedokázal popsat. Každopádně.. I stromy tady měli snobácký výraz. Podél cesty byly občas umístěné zvláštní sochy z mramoru a malé fontánky. Jinak tu bylo absolutní ticho. Rozhlížel jsem se kolem s ostražitým výrazem.
Najednou se Adagio zastavil. Pohlédl jsem na cestu, abych zjistil, co ho to zaujalo.. A uviděl jsem vlka.
Bylo to obrovské šedivé zvíře s jasně azurovýma očima. Vlk byl velký asi jako dva koně, měl tři ocasy a klidně mě pozoroval.
"Co má být zase tohle?" pronesl jsem nedůvěřivě a otočil jsem se na Hidekiho. Jenže on za mnou nebyl. Ani on, ani Toscano, ani Alex s jeho koněm. To si snad dělaj srandu! Znovu jsem se otočil na vlka. "Doobře, jestli má být tohle nějaká pitomá zkouška.."
"Jsi Yasuhiro?" pronesl vlk jasným hlasem.
"Co je to za pitomou otázku?! Jasně že jsem."
"Tak pojď za mnou. Do hlavního sídla budeš odveden později, nejdřív se mnou provedeš rituál.Tvého koně nech prosím tady, nejspíš by tam nahoru nevyšplhal." Přivázal jsem Adagia ke stromu.
"Nechci být nezdvořilý, ale ještě nevím, kdo jsi ty," pohlédl jsem na vlka zpříma. "Přijel jsem do vašeho panství, protože mi bylo řečeno, že to mám udělat. Jsem tu dobrovolně, ale chci vědět, jakým právem mě teď chceš vytáhnout na ten tvůj rituál. Viděl jsem i horší věci než mluvící vlky, takže se tě nebojím. Ale chci vědět, s kým mám tu čest."
"Severská krev," pousmál se vlk. "Náš pán si umí vybrat přítele."
"K věci prosím," odkašlal jsem si a snažil jsem se zamaskovat ruměnec.
"Mám dost dlouhé jméno pocházející z kelštiny, v překladu by to znamenalo něco jako ranní rosa. Říká se mi prostě Rosa, protože jsem vlčice. Jako štěně jsem vyrůstala na zámku a teď plním funkci.. Vy lidé by jste asi řekli strážce. Opravdu to neznamená přímo tohle, ale něco v podobném významu. Byla jsem u křtu každého potomka šlechtického rodu a pokud někdo nový přijíždí na zámek, mám za úkol ho nejdřív zavést k Ruinám zapomnění a až pak má dovoleno vstoupit na půdu královského rodu. Je to něco jako zkouška, aby bylo jasné, že je to ten daný člověk nebo upír schopný se šlechtici vydržet."
"Ehmm.. Jasně. Úplně to chápu," prohrábl jsem si unaveně vlasy.
"Nemusíš to chápat, stačí, když to uděláš." Vlčice se znovu pousmála a vydala se mimo cestu někam do srázu. Váhavě jsem se pustil za ní. Už je to tady.. Nebudu mít dostatečný IQ a pošlou mě domů, přemýšlel jsem zoufale.
Šli jsme poměrně krátce. Výš ve stráni začalo ubývat stromů, až jsme vyšplhali na úplný vrchol kopce. Vítr cuchal vlčici srst a pohrával si s mými vlasy. Ačkoliv bylo celý den pod mrakem, tady byl vidět západ slunce a mizející paprsky barvily do ruda rozvaliny jakési stavby. Tázavě jsem se podíval na vlčici.
"Běž dál," mávla čumákem k něčemu, co byl dříve asi vchod, ale teď z toho zbyl jen polorozbořený kamenný oblouk. Opatrně jsem jím prošel...

A ocitl jsem se ve tmě. Bylo tu teplo a ticho. Slyšel jsem jenom vlastní dech. Zkusil jsem se otočit.. Ale oblouk už za mnou nestál.
"Dobré ráno," ozval se něčí hlas. "Tušil jsem, že se tu objevíš.."
"A ty jsi zase kdo?! A momentálně je večer," opáčil jsem zoufale.
"Není to důležité. Něco pro tebe mám.." Ze tmy se vynořila ruka, která držela filmovou pásku.
"Co to je?"
"Uvidíš." Opatrně jsem se pásky dotkl.. A uviděl jsem to, co jsem viděl už tisíckrát. Jednou doopravdy.. A dál ve svých nočních můrách. Večer, kdy mi zemřela rodina. "Nechci to vidět! zakřičel jsem do tmy a ucukl.
"Tak se toho zbav," rozesmál se hlas. "Nic nedokážeš.. Pořád tě všichni jenom zachraňují.." Tentokrát jsem neuviděl ani žádnou pásku. Jen to se mnou škublo.. A uviděl jsem sebe, jak pláču v Hidekiho náručí. Ten den, kdy mi ho přidělili a on mě zachránil podruhé.
"Vidíš?" pokračoval hlas. "Nikdy jsi nemluvil o tom, jak zemřel tvůj bratr.. Že tě taky zachraňoval.. Jednoho dne by se mohla stát taková legrační věc.."
Viděl jsem kolem sebe bitevní pole. Mrtvá těla, navrstvená na hromadách. Krev, která se vsakovala do prašné země. Jednu mrtvolu jsem poznal. Byl to Hideki.
"Pokud tě bude zachraňovat pořád, je jen logické, že mu to jednoho dne nevyjde. Ty vážně chceš celý život zůstat k ničemu? Jen na obtíž všem, kteří se o tebe budou starat? Jak sobecké," posmíval se hlas.
"Nechci!" zakřičel jsem. "Já nechci!"
"Nechci! Nechci!" pitvořil se hlas a nepřestával se smát. Zhluboka jsem se nadechl.

Nemám zájem, abych byl celý život k ničemu. Vím to. Nechci být nikomu na obtíž a tím méně, aby se o mně musel pořád někdo starat. Nechci být sobecný. Chci pomáhat ostatním lidem, protože jsem přežil. Chci být s Hidekim, protože žiju díky němu. Chci.. Žít. Ne přežívat jako pijavice.

Zavřel jsem oči. Bez obtíží jsem před sebou uviděl plamen duše. Okamžitě jsem vytáhl meč z pochvy a s jistotu sekl. Nemohl jsem minout.

Vypadalo to, jako kdyby se temnota přede mnou rozletěla na kousky. Když jsem se rozhlédl, stál jsem vedle vlčice u oblouku. "Co to sakra bylo?!"
"Nevím," zamumlala omluvně. "Sama jsem u něho nikdy nebyla. Mým úkolem je pouze sem vodit návštěvníky."
Zamyšleně jsem si prohlédl svůj meč. Odkapávalo z něj cosi jako.. dehet.
"Jsi silný," pronesla vážným tónem. "Jenom málo lidí se od něho vrátí.. Naposledy to byl někdo před dvaceti lety."
"Nejsem silný. Jsem tu proto, abych byl silnější."
"A to se ti rozhodně podaří," pousmála se. "Vrátíme se?"

Rosa mě odvedla pryč z pahorku až k Adagiovi. Sám jsem pak pokračoval lesní cestou, dokud jsem nedojel k jakési části, která připomínala spíš park. Po další čtvrthodině jsem uviděl první budovy. Ale až když jsem uviděl ohrady s koňmi, došlo mi, že to jsou teprve stáje. Na prostorném dvoře jsem sesedl. Okamžitě se u mě objevila štíhlá dívka v oblečení, které mi nejvíc ze všeho připomínalo uniformu. "Dovolíte?" usmála se a chytila Adagiovy otěže.
"Ehmm.. Jistě.. Ale.. Zvládnete ho? Je to dost temperamentní hřebec.."
"Jsem si jistá, že to bude v pořádku, pane," zazubila se na mě a já zahlédl výrazně vyvinuté špičáky. Zamyšleně jsem sledoval, jak bez nejmenších obtíží odvádí koně, který jednomu stájovému poskokovi zlomil vaz a i trenér měl výrazné potíže ho zvládnout. Po krátkém zaváhání jsem se vydal po něčem, co vedlo k obrovské siluetě hlavní budovy sídla.
Pokud by se na celém světě měla najít budova, která by měla v honosnosti konkurovat hlavnímu štábu, byla by to tahle. Nenápadně jsem se proplížil hlavním vchodem a nejistě jsem zůstal stát na červeném koberci v obrovské mramorové vstupní hale. Vždyť sem by se vešlo tábořiště celé církevní bitevní jednotky! Otočil jsem se a málem jsem srazil k zemi služku, která za mnou tiše stála. "O-Omlouvám se, já nechtěl," vykoktal jsem rozpačitě.
"To je v pořádku pane," pronesla nesměle a lehounce se uklonila. Měla podobnou uniformu jako dívka ve stájích, ale místo kalhot měla velkou řasenou sukni po kolena. Kabátec měla stejný. "Pan Hideki mě požádal, abych vám ukázala váš pokoj a pak vás odvedla do lázní. Jmenuji se Adelaide a budu vaší osobní služebnou." Znovu se poklonila a lehounce zrudla. Měla tmavě hnědé vlasy po ramena.
"D-děkuji. Rád tě poznávám.. Neříkal Hideki ještě něco?"
"No, ve skutečnosti dodal ještě a jestli se ho pokusíš svést, tak ti utrhnu hlavu, pane."
"Oh.. Dobře. Doufám, že to nemyslel vážně. Mohla by jsi mě tedy prosím odvést do mého pokoje? A nemusíš se pořád uklánět, cítím se pak blbě."
"Račte za mnou, pane," lehce sebou škubla, jak se snažila neuklonit se a vedla mě nahoru po schodišti. Po čtvrtém zabočení do jiné chodby jsem už absolutně netušil, kam to jdeme. Oddechl jsem si, když jsme nakonec zastavili u nevelkých dveří, zastrčených mimo hlavní schodiště. Opatrně jsem vešel dovnitř.
Pokud se dá pokoj nazvat "přátelským", tenhle si to přízvisko rozhodně zaslouží. Možná mohl být trochu menší. Ne že bych si nepřál obrovský psací stůl, balkón s výhledem do zahrady, postel s nebesy a mamutí skříň se spoustou přihrádek, ale v Církvi jsem si zvykl na malý pokojík a ve větších jsem se cítil trochu ztracený. Na nočním stolku byla váza s obrovskou kyticí bílých růží. Barevně byl pokoj laděn do tmavě modré. Svůj vak jsem zavřel do skříně a následoval jsem Adelaide přes čtyři další chodby zase k jiným dveřím, do kterých jsem vstoupil už sám.
Původně jsem myslel, že půjdu do koupelny. Teď jsem musel svůj plán přetvořit na půjdu do obrovského bazénu s příslušenstvím. No potěš koště.. Větší snobáky jsem ještě neviděl. Svlékl jsem se, oblečení složil do jedné z přihrádek a obmotal jsem se ručníkem. Přišel jsem až ke kraji obrovského bazénu. Kolem byla řada kohoutků a různých menších bazénků a nádrží. Celou místnost osvětlovaly křišťálové lustry. Nervózně jsem se zadíval do vody, ale vzápětí mě něco prudce srazilo do bazénu.
"Kterej bastard?!!" prskal jsem a vykašlával vodu. Místnost byla prázdná. Aha.. Takže hra na schovávanou? No.. Já už nejsem tak neschopný. Soustředil jsem se a zavřel jsem oči. Stříbrná.. A chce si hrát.
"Vylez, Hideki," zabručel jsem.
"Tuhle koupelnu miluju..." Hideki za mnou šlapal vodu a tvářil se, jako kdyby moje mokré vlasy byly to nejúžasnější, co kdy v životě viděl.
"Nemusel jsi mě sem hodit," zamumlal jsem.
"Chtěl jsem vidět ten tvůj naštvanej výraz.."
"Tss," zasyčel jsem a odplaval kousek pryč.
"Heej, neutíkej," zakňoural. "Jsi jako nějakej ledovej princ.."
"Jsem dost unavenej. A taky mě celkem štve, že jsem objevil ty zázračný schopnosti.."
"Proč?" zadíval se na mě zkoumavě.
"Noo.. Mohl jsem v pohodě žít.. Zabíjet upíry.. A teď jsem v domě, kterej je upírů plnej a ještě ke všemu snobů.. A něco se ode mě očekává.. A já to asi nedokážu.."
"Hele," začal Hideki vážně. "Už to, že jsi tady, něco znamená. Z posledního člověka, kterej se odvážil k Ruinám zapomnění jsme našli jenom.. Ehm.. Takový to.. Když to všechno splácáš dohromady a přidáš dost krve.. Zkrátka, bylo to červený a moc toho nebylo."
"Hmm.."
"Poslouchal jsi mě?"
"Ne."
"Podívej.. I kdybych odjel, tak bych se dozvěděl, co jsi tady dělal. Krom toho.. Já se za tebe vážně nebudu stydět. Jsi neuvěřitelně schopnej." Sakra, jak zase poznal, co se mi honí hlavou?! "Krom toho," pokračoval. "Nemůžu tady svého Poslíčka nechat samotného.. Někdo by mi tě odvedl.. Nebo kousnul."
"Hmm.. Pokud si vzpomínám.. Byl jsi blízko, když se mi stalo tohle.." vypálil jsem pomstychtivě a chytil jsem se za jizvu na krku. Hidekiho výraz se okamžitě změnil. Zvědavě jsem zavřel oči. Stříbrná zešedla. Vypadala jako kus obyčejného železa.. A pak se začala rozpalovat.. Za chvíli žhnula tak, že byla zářivě bílá. Ucukl jsem. Pálilo to dokonce i v duševní rovině, ve které jsem se pohyboval.
Zatřepal jsem hlavou a cákl po něm trochu vody. "No tak.. Já to tak nemyslel."
"Myslel jsi to tak, jak jsi to řekl," prohlásil ledově a plaval směrem k okraji bazénu.
"Kam jdeš?"
"Zabít jí."
Než se ozvěna té věty odrazila od stěn koupelny, Hideki byl pryč. Jenom za ním tiše klaply dveře. No super.. Ještě on se urazí.. To mi tak scházelo.
Ve skřínce jsem našel nové oblečení a ačkoliv mi připadalo až příliš vznešené, překousl jsem to a oblékl se do něj. Trochu zamyšleně jsem vyšel z koupelny, kde čekala Adelaide. Její emoce mě švihly jako čerstvý lískový prut. Je vyděšená. "Co se ti stalo?!" vybafnul jsem okamžitě.
"T-to nic, pane. Jen.. Pán Hideki.. Vypadal, jako když jde někoho zabít.."
"Ah.. Buď v klidu. On to neudělá. Přinejmenším neví, kde teď Ciara je.."
"Ciara?!" vyjekla a prudce zvedla hlavu. "Říkal jste Ciara, pane?"
"No.. Ano.. Ty jí znáš?"
"Jen jsem o ní slyšela," zavrtěla hlavou. "Jde o to.. Že paní Ciara.. Je snoubenkou pána Hidekiho, pane."

O cca hodinu později

Ležel jsem na posteli už asi dvacet minut. Bolela mě hlava a bylo mi hrozně. Nejdřív milenec.. Teď snoubenka.. Sakra, chápu, že žít přes dvě stě let je fakt záhul, ale proč toho o něm vím tak strašně málo?!
Milenec.. Snoubenka.. Stěna pokoje.. Zapadající slunce, které na ní vykreslovalo divadlo zlatých tónů.. Bílé růže.. Milenec.. Snoubenka..
Všechno se mi v hlavě míchalo dohromady. Měl jsem toho až po krk. Jednoduše jsem nechal svoje tělo povalovat se na posteli a vyletěl jsem nahoru. Moment.. To je pitomost.. Nebudu tu poletovat jen tak, jako duše.. Lehce jsem se soustředil a vykouzlil jsem si motýlí křídla. Pak jsem nenápadně proklouzl pootevřenými dveřmi a poletoval jsem chodbou. Hmm.. Takže.. Potřebuju víc informací.. Takže.. Obrazárna? Něco takového by tu mít mohli.
Bez větších potíží jsem se vydal po hlavním schodišti nahoru. Budova pro mě byla pulzujícím svazkem emocí, bylo jednoduché řídit se jimi. Otevřeným arkýřovým oknem jsem vyletěl ven a jiný oknem zase dovnitř, do jiné místnosti.. To byla obrazárna. Bylo tu dusno. Myšlenky mě tlačily k zemi. Pokud jsem náhodou zabloudil k nějakému obrazu blíž, bylo to jako sprcha. Polila mě nálada, kterou malíř měl. Letěl jsem dlouhou chodbou dál a dál. Konečně jsem dorazil k poslednímu obrazu. Byla na něm vyobrazená malá dívenka s černými vlasy a velmi složitým účesem, sedící v křesle. Po její levé straně stál chlapec, asi tak stejně starý... Měl šedé vlasy, stříbrné oči.. A nesmírně vážný výraz. Přiletěl jsem trochu blíž.. A obraz mě do sebe vtáhnul.

..Byl jsem v nějakém sále. Otevřenými okny byla vidět krásná zahrada. Bylo teplo, skoro dusno. Těsně vedle mě stál Hideki. Lépe řečeno Hideki asi desetiletý. Měl ten samý výraz jako na malbě. Vedle něj v křesle seděla Ciara. Malá holčička s krásnýma, ale smutnýma očima. Ani jeden z nich se nehýbal. Jediným zvukem v místnosti bylo bzučení hmyzu v zahradě a tahy štětce.. Přiletěl jsem blíže k plátnu, abych se podíval na malíře.
Byla to krásná dívka. Mohlo jí být asi devatenáct lidských let, tedy něco přes 150 upírských. Ale to, co mě na ní upoutalo nejvíc, byla neuvěřitená podoba s Alexem. Musí to být jeho blízká příbuzná! Protože tahle malířka měla také modré oči a blonďaté vlasy. Měla je dlouhé asi po pás a volně rozpuštěné... Při malování měla šťastný a uvolněný výraz. "Hideki," ozvala se. "Nemusíš se tvářit tak smutně."
"Budu se tvářit tak, jak to vyžaduje moje postavení," pronesl Hideki. V tónu jeho hlasu bylo něco, před čím jsem se podvědomě skrčil. Něco děsivého.
"Ani kvůli Ciarce by jsi si to neudělal?" povzdechla si malířka. "Tenhle obraz bude vyset v obrazárně, zkazíš jí to."
"Slečna Ciara se bude chovat zase tak, jak to vyžaduje její postavení. Jako moje budoucí žena musí znát svoje místo," opáčil Hideki nezaujatě.
"Ale no tak..." zamumlala blondýnka. "Když se budeš chovat takhle, nebude tě mít nikdo rád."
"Nepotřebuji, aby mě měl někdo rád. Potřebuji, aby mě lidé respektovali a poslouchali. Pokud budu mít ženu, která nebude schopná dostát roli královské manželky, budu všem akorát pro smích." Hidekiho slova šlehala jako bič. Malá Ciara se ve svém křesle lehce otřásla a silou vůle se nutila se nepohnout.
"Vůbec nechápu, proč si musím vzít zrovna tebe," pokračoval Hideki znechuceně. "Není na tobě nic speciálního.. ani tvoje rodina nepatří k hlavním královským liniím. Muselo to být na tvoje přání.. Proč jsi si mě chtěla vzít?!" Teď už křičel.
"J-já.." šeptla Ciara. "Chtěla jsem, aby jsi byl šťastný.."
"Šťastný?! Ty jsi si myslela, že budu šťastný?! Co si to jenom beru za hlupačku.."
"Ovládej se Hideki," zasyčela malířka.
"Mohl jsem pomstít moje rodiče! Mohl jsem pomáhat lidem a církvi! A místo toho budu trčet tady a podepisovat hlášení upírů, kteří jsou v bojích! A večer s tebou budu sedět v salónku, poslouchat tvoje kecy o vyšívání a hladit tlustý psi! Co je tohle za život?!"
"Mohla bych ti třeba pomoct," zachvěla se Ciara. Vypadalo to, že každou chvíli omdlí. Hideki na ní zuřivě zíral. Chvíli to vypadalo, že jí uhodí do tváře, ale pak se hrozivě rychle zklidnil. Na tváři se mu opět usídlil onen vážný výraz. "Fleur, obraz dokončíme jindy," kývnul směrem k malířce. "Slečno," uklonil se Ciaře. "Bylo mi ctí. Očekávám vás na slavnostní večeři v osm hodin večer. Loučím se, dámy." Vypochodoval ze salonku a prásknul za sebou dveřmi.
"Cio," ozvala se tiše Fleur, zatímco si utírala ruce od barev. Ciara stále seděla na stejném místě a lehce se třásla. "Cio.. Je mi to líto," zašeptala znova Fleur, přistoupila k ní a objala ji.
"J-já za to nemůžu!" rozplakala se Ciara. "Já vážně jen chtěla, aby byl šťastný!"
"To bude dobrý," houpala jí Fleur. "Víš.. On to nemyslel zle. Nejsi pro něj ta pravá. V jistém slova smyslu je mu tě líto a nechci ti to říct do očí.. Tak neví, jak jinak by to vyjádřil.."
"J-já.. jen doufám, že jednoho dne najde někoho, koho bude opravdu milovat."
"Jsem si jistá, že už někoho takového našel.." zamumlala malířka. A podívala se přímo skrz mě.

Škubnul jsem sebou a vynořil jsem se z obrazu. A sakra.. Tohle je zlý. Cítil jsem, jak mi těžknou křídla. Emoce všude kolem mě a ještě ty vzpomínky do toho.. Pokud se dá říct, že duše dýchá, bylo mi, jako kdybych se dusil. "Co tu děláš?!" zaslechl jsem za sebou. To není na mě.. Mě přece nevidí.. Vidí jen motýla.. Nemůže to být na mě- Přímo přede stála malířka ze vzpomínek. Šokovaně se na mě dívala. Pak jsem se propadl do tmy.

Když jsem se probral, ležel jsem na posteli ve svém pokoji. Co to sakra všechno mělo znamenat?!
Posadil jsem se a rozhlédl. "Pane!" Vypísklo vedle mě cosi. "Pane, jste v pořádku?" Vedle postele klečela Adelaide s úzkostným výrazem.
"Jo.. Jsem v pohodě díky," zamumlal jsem rozpačitě.
"A to máš taky sakra štěstí!" ozvalo se z druhého kraje postele. Seděla tam Fleur. Vypadala přesně stejně jako ve vzpomínce, kterou jsem viděl. "Co tě to napadlo?! Nemůžeš dělat Výměnu duše, když máš tak málo energie! Mohlo se ti něco vážného stát! A ještě k tomu si vybrat motýla.. Ne že by jsi neměl smysl pro estetiku, ale musíš přece brát zvíře, které něco vydrží!"
"Ehh.. Promiň, ale já jsem tu Výměnu nebo jak se to jmenuje udělal dnes poprvé," zamumlal jsem nervózně. "A bylo to víceméně samovolný, nijak jsem to nekontroloval.."
"To si děláš legraci?!"
"Ne.. Prostě jsem se nudil, a najednou jsem měl pocit, že se.. Vznáším pryč.." Fleur s Adelaide si vyměnily šokovaný pohled.
"Tím chceš říct.. Že jsi udělal Výměnu.. Jen tak? Protože jsi se nudil?!"
"Jsem ti říkal, že je to machr, sestři," ozvalo se od vchodu. O rám dveří se ležérně opíral Alexander.
"O to nejde brácho!" zamumlala Fleur netrpělivě. "Vždyť tohle vyžaduje roky tréninku!"
"Někteří se tyhle schopnosti učí.. A někteří se s nimi narodí, že Yasu?" mrkl na mě. "Mimochodem, Hideki se už vrací. Měl svojí destruktivní náladu.. Takže jel vykácet pár lesů.. A říkal, že zítra tě představí rodině. Koukám, že ti Adelaide připravila jídlo. No tak ženský, jde se!" Chňapnul obě upírky za ruce a táhnul je pryč.
"Pane, koukejte to všechno sníst!" nakoukla ještě do dveří Adelaide. "A.. Dobrou noc." Vzápětí jí něco strhlo dozadu do chodby a slyšel jsem výkřiky typu Ty jedna mrcho! Tohle jsem chtěla říct já! Nemysli si, že jsi nějak extra roztomilá!! Do pokoje nahlédla rozcuchaná Fleur.
"Hezky se vyspi, Yasu," usmála se.
"Ségro.. Říkal jsem ti o něm a o Hidekim, ne?" zaslechl jsem z chodby Alexe. Fleur zrudla. "A ty víš," pokračoval. "Jak je Hideki žárlivý, ne?" Fleur předvedla dokonalou změnu barvy kůže - ze sytě rudé po jasně bledou. Zamumlala něco ve smyslu tak já musím a urychleně za sebou zavřela dveře.
To byl docela náročnej den.. Vstal jsem a otevřel balkónové dveře. Měsíc nebyl v úplňku, ale svítil docela jasně. Téměř vzápětí vlétla dovnitř Emma a zabrzdila u tácu s jídlem. "A hele.. Takže páníček přijde brzy, viď?" zasmál jsem se tiše. Usadil jsem se na postel do tureckého sedu a škádlil jsem jí kousky masa, které jsem schválně odtahoval mimo její dosah. Na balkóně se objevila stříbrná.
"Máš efektivní nástup," usmál jsem se.
"Omlouvám se," ozval se tiše Hideki a přesunul se ke mě na postel. "Zase jsem se nechal unést.."
"To je v pohodě," zašeptal jsem. "Taky jsem nebyl.. Dvakrát milý."
"Už víš.. To o Ciaře, viď?"
"Jo.. Potkal jsem se s Fleur."
"Choval jsem se jako idiot. Už tenkrát, když mi bylo nějakých 50. Ty.. Yasu. Pořád ještě můžeš odjet. Nalhával jsem si, že tě tady přiměju zůstat ale.. Záleží jen na tobě."
Díval jsem se na něj. Byl trochu poškrábaný od jakýchsi větví a ve vlasech měl jehličí, nicméně stále vypadal neuvěřitelně elegantně. Ale pro mě byly určující jeho stříbrné oči. Bylo v nich něco královsky majetnického, ale zároveň hluboká a nehynoucí láska. "Víš.. Hideki... Mě dlouho trvá, než si na něco zvyknu. Nemám rád změny. Ale jakmile si jednou zvyknu, nebo si něco oblíbím, nemíním se toho vzdát. A to platí i o lidech. Fakt tě nesnáším. Nesnáším tě tak moc.. Že tě miluju. Máš problém, už od tebe totiž nedokážu odjet."

Nevím, co mě v tu divnou noc přimělo mluvit tak otevřeně. Nikdy jsem se moc nevyjadřoval, tím méně o svých citech. Ale vím jistě, že když mě po mém proslovu začal Hideki vášnivě líbat.. Tak jsem se nebránil.