SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zrada temné strany - 2.díl - Nečekaný útok

Ráno bylo jako každé jiné v elfí říši. Slunce svítilo nepříjemnou žlutí a nutilo všechny obyvatele lesa vstávat.
První se vzbudil Lauren. Protřel si zelenkavé oči a protáhl ztuhlé tělo. Pak se znenadání zarazil. Ne toto ráno nebylo stejné. Vedle něj se zavrtěl druhý elf. Konečně mu došlo, čím se toto ráno tak liší. Konečně to udělali! Alfadas mu slíbil věčnou lásku. Zavřel oči a zamyslel se. Honilo se mu hlavou tolik vzpomínek na včerejší večer, že ani nevěděl, která se udála dřív. Na mysl mu vplul obraz. Alfadas ho líbal na vnitřní straně stehna, šeptal něžná slůvka ve staroelfštině a po té se téměř líně přesunul na poněkud citlivější místo. Lauren se zachvěl a musel se sám pro sebe usmát.
„Čemu se směješ?“
Lauren se lekl a trhl sebou.
„Čemu se směješ?“ zopakoval Alfadas svou otázku znovu, tentokrát se zjevným pobavením.
„Ničemu,“ potichu mu odpověděl a začal po trávě sbírat své svršky, jen aby Alfadas neviděl, jak je červený v obličeji. Alfadas se mezitím vyhrabal z dek, které si včera volně rozložili na trávu, a k Laurenovu údivu už byl oblečený.
Začal balit a sklízet jejich provizorní stanoviště, když si všiml jantarového medailonku, který ležel v trávě. Usmál se. Moc dobře si tento šperk pamatoval.
V jejich rodině se předával z generace na generaci. Každý syn, který se ženil, dostal od své matky medailonek, který měl dát při námluvách své budoucí choti. Když byl dotlačen ke sňatku s Lauranou, měl jí tento medailon dát. Lauren byl tehdy starý sotva tří století, ale pro elfy nebyl nic víc než jen dítětem. Když ho tehdy tento malý výrostek v chodbách hradu málem srazil k zemi, neobořil se na něj, ani mu to nevyčítal. Naopak byl dokonale uchvácen jeho krásou. Aniž by přemýšlel, vyndal medailonek z malého váčku u opasku a pověsil ho chlapci na krk a zanechal ho na chodbě samotného. To, že je to královnin bratr se dozvěděl téměř o pět set let později, když si ji bral. Jenže to už Lauren nebyl malý. Vyrost v krásného a ušlechtilého mladého elfa.
Vzal medailon do dlaně. Na ranním slunci se krásně třpytil a vydával medové odlesky, které tančili Alfadasovi na ruce. Přešel k blonďáčkovi. Odhrnul mu dlouhé vlasy z šíje a přejel po ní prstem. Cítil, jak se elf pod jeho lehkým dotykem zachvěl. Rozvázal uzlík na kožené šňůrce a zavěsil mu medailon zpátky na krk.
„Neztrať ho,“ zašeptal ještě, než se zase vrátil k úklidu.
Pokud se ráno i dopoledne nesmírně vlekly, tak odpoledne se zastavilo na mrtvém bodě. Les byl pořád stejně hustý, ticho bylo místy až neúnosné a obavy z napadení žoldáky velké. Navíc začínal být Alfadas nervózní z opoždění Elle a jejího vlka. Co se týkalo dochvilnosti, věděl, že elfka není zrovna vzorným příkladem.
V blízkém křoví zapraskala větvička. Oba elfové na koních znervózněli. Vytáhli své luky a napjali tětivu s šípem. Znovu zapraskala větvička, tentokrát hlasitěji. Koně začali nervózně řehtat a hrabat kopyty. Křoví se pohnulo a v ten okamžik se z lesa vynořila elfka sedící na velkém vlku s úsměvem od ucha k uchu.
„Elle!“ vydechl úlevou Alfadas, „Už jsem si začínal myslet, že se ti snad něco stalo,“
„ Omlouvám se, že jsme se zpozdili, ale Canis odmítal kamkoliv jít, dokud se nenají,“ sdělila mu a vrhla na vlka zlobný pohled.
Vydali se na cestu. Dlouhou chvíli si krátili konverzací v případě Elle vtipkováním, ale smích je měl brzy přejít. Dorazili na malou mýtinku, a když už se chystali, že rozloží tábor, z lesa se vynořila skupinka žoldáků.
Měli na sobě černé brnění, na kterém bylo vidět obnošení. V ruchách hřímali dlouhé meče, někteří i štíty a v jejich obličejích byla vidět zloba a strach zároveň.
Ze skupiny vystoupil vysoký muž s brunátným obličejem. Zřejmě si natolik věřil, že se ani nenamáhal nasazovat si helmu. Nehezky se ušklíbl a vrhl chtivý pohled na elfku.
„Ty dva zabít, elfku nechte naživu, můžeme ji později prodat,“ přikázal svým mužům a ti se s bojovým pokřikem vrhli na elfy.
Elfové mrštně seskočili z koní připraveni bojovat, ale Elle se nehýbala. Upírala pohled svých oříškových očí na velitele žoldáků. Alfadas s Laurenem vytáhli své meče a už se chytali vyrazit, když najednou Elle pozvedla ruku a zarazila je.
„Není třeba bojovat,“ sdělila svým společníkům. Pohlédla se zjevným opovržením na vůdce žoldáků.
„Kdy ses přidal na špatnou stranu Scale?“
„Když tvá matka opustila mého otce,“ odsekl jí.
„Proč?“ vydechla udiveně.
„Ty a tvá matka jste nás zradili! Opustily jste mého otce a jemu to zlomilo srdce. Vzali jste mu život!“ obvinil ji.
„Jak se opovažuješ-…“ chtěl Alfadas zasáhnout, ale Elle ho umlčela.
„Jak jsi na to přišel?! Já a má matka jsme tvému otci nic neudělaly! Utekly jsme, protože v království už nebylo bezpečno,“ odpověděla mu klidně.
„Můžete za smrt mého otce a zaplatíte za to,“ trval si na svém názoru Scal a dál už s Elleanthas nemluvil.
„Do útoku!“ zahřměl a žoldáci zaútočili. Alfadas s Laurenem okamžitě zareagovali. Postavili se do bojové pozice s meči v rukách.
Lauren, který byl zvyklý bojovat s přesilou, se mrštně otáčel, sekal a bodal do každého žoldáka, který na něj zaútočil. Zrovna udělal ladnou otočku, aby bodl nepřítele do nechráněného místa pod paží, když hluk boje přehlušil zvuk mnohem horší a bolestnější. Dokončil útok a rychle se otočil za zvukem, aby spatřil elfku, jak se v záchvatu vzteku vrhá na Scala, který zranil jejího vlka, a ten teď v bezvědomí ležel za ní.
Vytáhla z opasku dýku a vztekle postupovala za Scalem, který před ní strachy couval. Oháněla se kolem sebe zbraní, vychylovala ze směru rány mečem, kterým se jí Scal snažil zasáhnout, ale vše bylo marné. Elle byla vzteky bez sebe, vlasy jí v rychlosti útoků vlály kolem obličeje, který měla zkřivený nenávistí. Když Scal zjistil, že boj je marný, v rychlosti otočil a utekl do lesa, následován svými nohsledy a Elle.
Lauren za nimi chtěl vyrazit, ale Alfadas ho zadržel.
„Ona to zvládne. Věř mi,“ řekl mu potichu, chytl ho za ruku a propletl jeho prsty se svými. Pak se otočil a dovedl je ke Canisovi.
Byl to příšerný pohled. Vlk ležel na boku, těžce oddechoval a tiše kňučel bolestí. Přes bok se mu táhla dlouhá rána, která mu zamazala dlouhé šedobílé chlupy do červena a slepila je k sobě. Do krku ho někdo střelil šípem, ale naštěstí netrefil nic důležitého. To byla alespoň viditelná zranění. Alfadas pustil Laurenovu dlaň a poklekl k vlku. Tiše ho konejšil, zatímco prohmatával nepřirozeně zkroucenou tlapu a žebra.
„ Krom povrchových zranění, zlomené tlapy a lehkého šoku mu nic není,“ zkonstatoval a povzdechl si.
„Děje se něco?“ zeptal se ho Lauren, když si všiml jeho podmračeného pohledu.
„Tu ránu na boku a na krku budu muset uzdravit, ale obávám se, že na tu tlapu už nebudu mít sílu. Ale pokud mu nepomůžu, může buďto vykrvácet, nebo si ten šíp zabodne hlouběji a zemře. To že mu nic jiného není, neznamená, že tato zranění nejsou pro Canise smrtelná,“ znova si povzdechl a položil ruce na vlkovo chvějící se tělo. Soustředil do dlaní veškerou svou energii, dokud neucítil, jak mu sálá teplo z dlaní, vysává tak vlkovu bolest a předává mu ji. Těžce se přemáhal, aby nevykřikl bolestí. Tenhle lehký vedlejší účinek uzdravovacích kouzel doslova nenáviděl. Když bolest ustala, věděl, že vlk je už v pořádku, tedy alespoň částečně. Vydechl úlevou a v bezvědomí padl zemi.
K vědomí ho až probudil Laurenův hlas. Začínalo se stmívat a Lauren vedle něj seděl a tiše nadával v řeči trpaslíků. Překvapeně se na něj zadíval a Lauren přešel do elfštiny.
„Ty jeden nemyslící hlupáku!“ obořil se na něj, „Jak můžeš léčit ostatní, když sám jsi zraněný!“
Alfadas netušil, o čem to mluví. Pochopil, až když se pokusil posadit. Zpátky do lehu ho strhla prudká, bodavá bolest v boku. V rychlosti boje úplně zapomněl, že ho jeden z vojáků zranil. Udiveně sledoval Laurena. Netušil, že se jeho milovaný za tu dobu tolik změnil. Nevěděl, že umí trpasličí řeč, ani že by byl schopný nadávat. Pořád v něm viděl toho křehce vypadajícího elfa, kterého kdysi poznal a přesně to na něm nejvíc miloval. Tu hluboce zakořeněnou něžnost a starost o ostatní. Nevnímaje bolest se lehce nadzvedl na loktech a natáhl ruku. Měl v úmyslu blonďáčka chytnout za ruku, ale síly mu to nedovolily. Jakmile jej uchopil, padl opět do lehu a strh Laurena na sebe.
„Na zraněného máš nějak moc síly,“ zabrblal Lauren, ale přece jen neodolal a políbil ho něžně na rty. Rád by zůstal jen u polibků, ale to už mu Alfadas svlékl tuniku a konečky prstů jezdil po linii páteře. Sám se zbavil košile a s dokonalou přesností se dotýkal všech citlivých míst na Laurenově těle.
Laurenův pohled padl na obvaz na Alfadasově boku. Přemírou pohybu se rána zase otevřela a přes obvaz začala prosakovat karmínová krev.
„Měli bychom přestat,“ zamumlal Lauren mezi polibky, ale nemusel to říkat dvakrát. Vyrušil je hlasitý zděšený výkřik. Pár metrů od nich stála rozcuchaná, od zaschlé krve zašpiněná Elle a upírala na ně ten nejvyděšenější a zároveň nejpohoršenější pohled, jaký kdy Alfadas u ní viděl.
„ Chraň nás Matka,“ zašeptal zděšeně Lauren, ale bylo pozdě. Elfka se otočila a bleskurychle zmizela v lese.
„Jsme v pěkném maléru,“ nechal se slyšet Alfadas, když i přes velké bolesti vstal, oblékl se a vydal se za Elle.

______________________________________________________________

Osud je loutkář... Hraje s námi přesně takové představení, jaké právě chce...

Dodatek autora:: 

Ehmmm XDD Jak jen to říct.. Komplikuju to XD Gomen za nesrozumitelnosti, snažila jsem se to co nejrychleji dopsat... Byl tu dotaz ohledně jejich božstev...Ano v budoucnu tam určitě zařadím bližší informace..Zatím díky, že se mnou máte trpělivost Smile)

5
Průměr: 5 (9 hlasů)