Zrada temné strany - 1.díl - Příslib lásky

Stovky elfích hlav se uklonilo, aby poctilo příchod elfí královny Lauralanthalas a jejího chotě Alfadase. Sál ztichl a královský pár prošel středem místnosti. Nikdo se neodvážil na ně ani pohlédnout a přesto se na malý okamžik oči Alfadase střetly se zelenkavým a hřejivým pohledem elfa, stojícím v rohu místnosti. Věnoval mu krátký úšklebek a zase svůj obličej zahalil do závoje vážnosti. Když se podíval znovu, už tam nestál. Sám pro sebe se usmál. Věděl, že ho bude elf později očekávat v zahradách.
Po splnění všech večerních povinností a lehké večeři se společně s královnou rozloučili a každý se vydal do svého pokoje. V elfí zemi platil zákon, ve kterém stálo, že manželé spolu smí trávit lože a tudíž se oddávat milostným hrátkám jen jednou za každých deset let od svatební noci, aby se přes tento dlouhý čas jejich láska zpevnila a prohloubila. Král osobně to považoval za hloupost. Bral ji spíš jako sestru. On sám si musel Lauralanthalas vzít z donucení, aby se dvě obrovská elfí království spojila v jedno. Naposledy se ten den podíval na královnu, popřál jí dobrou noc a zavřel za sebou dveře do své ložnice.
Alfadas se z honosných šatů převlékl. Vzal si na sebe kalhoty z lehké látky, bílou košili po lemech vyšívanou zlatou nití, vysoké hnědé kožené boty a potichu vešel na balkon. I když nesdílel pokoj ani lože s královnou stále hrozilo, že by snad mohla vyjít na balkon a zahlédnout ho, jak se v noci plíží do zahrad přes balkon jako potulný zlodějíček. Ladně přeskočil zábradlí balkonu, udělal při skoku obratné salto a nohama pevně dopadl na větev stromu, jakoby to byla pevná zem. Poté seskočil na zem a vzhlédl k obloze. Do výšin se tyčil živý strom, z něhož byl dle potřeb elfů vytvořen hrad. Žádná z části hradu nebyla nijak násilně upravována, strom měl své pokoje a vše ostatní vytvarován magií elfských lesních čarodějů, která mu nijak neškodila. S očima nyní upřenýma na hvězdnou oblohu, v duchu děkoval bohyni noci, Noxis, že měsíc ukryla do temných oblak.
Vydal se do středu zahrad. Přesně tam, u malého jezírka, ho měl elf očekávat. Jakmile tam došel, okamžitě elfa spatřil. Ležel na kamenném lehátku přímo u břehu vody. Blonďaté, téměř bílé vlasy mu téměř zářily v odrazu jasných hvězd, sytě zelené oči upřeny na hvězdnou oblohu, potichu vyzpěvujíc pomalou a smutnou elfí ukolébavku.
Přešel k lehátku a oči nespouštěl z ležícího elfa. Jejich oči se střetly. Zelený pohled blonďatého uvězňoval ve své nekonečnosti ten jantarově zlatavý hnědovlasého. Alfadas zašeptal jeho jméno:
„Laurene,“
Odpovědí mu byl lehký úsměv. Lauren se posadil a naznačil, aby se Alfadas posadil vedle něj. Nešel hned. Zahleděl se na oblohu a s lehkým náznakem úsměvu pronesl do tiché tmy:
„Noc dnes bude jasná, velice jasná,“ a s těmito slovy usedl vedle svého společníka a otočil se k němu tváří. Pozoroval jeho profil. Jak moc někdy toužil jen sedět a pozorovat jeho nehybnou, dokonalou tvář. Místo toho, musel celý den sedět na trůně nebo ve své pracovně a vládnout.
Náhle se na něj Lauren zadíval a usmál se. Aniž by promluvil, dal Afadasovi jasně najevo, co se děje. Pochopil. Blonďatý začal mluvit o všech krajích, kde za poslední měsíce byl, co všechno prožil. Král si smutně povzdechl. Jakmile začal takto mluvit, mohlo to znamenat jen jedno. Blíží se královna, aby uvítala svého bratra zpátky doma.
Za okamžik se zahradami roznesl její zvučný a vysoký hlas. Spatřila bratra ve společnosti svého chotě. Zprvu se zarazila. Nerada by rušila manžela. Co kdyby s jejím bratrem řešil něco důležitého. Potřásla hlavou a znovu se rozeběhla. Její setkání s dlouho neviděným bratrem bylo důležitější než nějaké nudné jednání.
„Laurenethasi!“ křikla a zcela zapomněla na své vychování, když bratrovi skočila kolem krku. Pak od něj poodstoupila, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Možná Alfadase v tom šeru klamal zrak, což by bylo velice nepravděpodobné, ale nemohl najít žádný podobný rys ve tvářích obou sourozenců. Krom blonďatých téměř bílých vlasů, na nich nebylo nic stejného.
Zatímco k němu byla královna otočena zády, usmál se na Laurena, otočil se a zmizel mezi temnými stromy. Cestou si dával moc dobrý pozor, aby ho nebylo vidět. Než se nadál, stál ve své ložnici a skopával z nohou boty.
Zatáhl stříbrné závěsy, které zakrývaly vstup na balkon, a lehl si na postel. Čekání se mu zdálo být nekonečné, a přesto věděl, že Lauren jeho úsměv pochopil. Bylo to tichá domluva, že se později sejdou u něj v ložnici. Začal přemítat o různých věcech, nejčastěji o kráse blonďatého elfa v záři hvězd a pomalu se ho zmocňovala únava. Zakázal si spát, a přesto to nepomohlo. Víčka mu těžkla, dokud se zavřela úplně a král neusnul.
S trhnutím se probral. Když otevřel oči, zjistil, že hlavou spočítá Laurenovi v klíně.
S pokrčenýma nohama seděl na posteli a vískal Alfadasovi vlasy. Celou dobu klidně pozoroval králův spánek a nyní se mu díval do mírně zmatených jantarových očí a usmíval se. Pohladil ho po tváři a usmál se ještě víc. Blonďaté vlasy měl zastrčené za špičatýma ušima a lehce se nakláněl k hnědovláskově tváři. Naklonil se blíže, dokud se jeho rty téměř nedotýkaly těch Alfadasovích. Stačil letmý dotek rtů, aby král Laurena strhl do lehu a sevřel jeho rty v dlouhém a vášnivém polibku.
Alfadas stáhl Laurenovi loveckou kazajku i vestu, kterou přes ni měl volně přehozenou a pohladil jeho nahou hruď. Jeho polibky směřovali od úst, přes krk, hruď, bradavky, bříško až těšně k okraji těsných loveckých kalhot. Až teď si všiml, že elf pod ním na jeho dotyky nijak nereaguje. Tázavě se na něj zadíval, ale Lauren se pořád jenom usmíval, dokud se rychle, téměř nepostřehnutelně nezvedl a neuvěznil Alfadase pod sebou. Laskal jeho tělo, dokud se král pod ním nezačal vzpínat a sténat. I přes jejich vzrušení se žádný ani náznakem nepokusilo něco víc. Pokud už teď zrazovali královnu, manželku a sestru, jaké by to bylo, kdyby si lásku projevili poněkud vášnivějším způsobem. Moc by ji i přes její nevědomost zradili a nemohli by se jí podívat do očí. A navíc, v Canthalosu se taková zrada trestala vyhnanstvím, které bylo horší než samotná smrt.
Mazlili se spolu dlouhé hodiny, dokud slunce na východě nezačalo vycházet a nepokrylo ranní nebe krvavě rudými červánky. Nastal čas loučení.
Oba elfové rychle pobíhali po pokoji a hledali zahozené svršky, v rychlosti si je oblékli, dali si poslední polibek na rozloučenou a pak se už je Alfadas díval z balkonu na lehce temnou siluetu svého švagra, který se přes zahrady v tajnosti vytrácel do svého pokoje na druhé straně hradu.
Měl asi ještě dvě hodiny času, než přijdou sluhové. Padl vyčerpáním na postel a okamžitě usnul. I ve snu se mu zdálo o Laurenethasovi a jeho polibcích.
Vstávání, umývání, oblékání a poté konečně snídaně. Zasedli s královnou společně ke stolu, každý však na jeho opačném konci. Lauralanthalas se na manžela usmála a on její úsměv opětoval, ale jeho oči mířily jinam. Díval se na prázdnou židli po své pravici. Zde měl sedět Laureneathas , ale nepřišel. Jeho místo zůstalo podivně osiřelé.
Sluhové vročili dovnitř a nesli mísy s ovocem, sladkostmi, zeleninou a jinými různými pochoutkami. Vše pečlivě rozmístili doprostřed jídelního stolu, poklonili se a odešli. Lauralanthalas si k snídani vybrala čerstvé jahody, pár zákusků a plátky manga. Vše elegantně napichovala na vidličku, zatímco Alfadas si na talíř nabral jen trochu zeleniny a kousek elfského chleba a duchem nepřítomen se otráveně probíral jídlem. Sem tam něco nabodl, ale se stejným nechutenstvím to zase rychle vrátil na talíř.
„Lauren nepřijde?“ zeptal se královny.
„Zřejmě ho něco zdrželo, ale měl by se tu objevit,“ sdělila mu a usmála se.
„Děkuji ti, Laurano. Mimochodem, jaké jsou ty skořicové řezy?“ optal se jí ve vší slušnosti.
„Vynikající. Být tebou dám si, jinak hrozí, že je všechny sním,“ zasmála se.
„Ani bych se tomu nedivil, sestřičko,“ ozval se pobavený hlas ode dveří.
Alfadas prudce zvedl hlavu. Opravdu tam stál. V celé své kráse, s rošťáckým úsměvem. Prošel kolem sestry, pozdravil ji, zatímco Alfadasovi se uklonil a posadil se. Nabral si jídlo, a když se ujistil, že se jeho sestra opět plně věnuje řezům, lehce a nenápadně se konečky prstů dotkl Alfadasovi ruky, když si bral do ruky vidličku. Alfadas se na něj usmál, ale dál se, nyní už o něco veseleji a s chutí, věnoval jídlu.
Po snídani si neprodleně zavolal Laurenethase k sobě do pracovny. Chtěl slyšet novinky z celé země a zemí spojenců přímo od něj. Ne nadarmo ho musel celé měsíce postrádat. Lauren byl elfí zvěd ještě dávno před tím, než Alfadas usedl na trůn a spojil království. Vyzval ho, aby mluvil. Hovořil o všech zemích, které navštívil, o všech dobrodružstvích, ale když ho Alfadas vyzval, aby mu pověděl o cestách, hlavně o té do Krolu, trpasličí říší schované hluboko v Brallských horách, zaváhal. Nejprve mluvil opatrně, jakoby se snad bál, že jedno špatné slovo a král se bude zlobit. Pak se ovšem rozpovídal. Mluvil o žoldácích, pochodujících v malých skupinkách na jih, o pohostinnosti krále trpaslíků. Také mluvil o žádosti trpasličího krále. Žádal elfy o pomoc v boji proti žoldákům. Napadali jeho skupinky zvědů, rabovali okrajová města říše a vůbec se všemožně snažili škodit trpaslíkům. Sám na ně nestačil, a přece jen nechtěl riskovat životy mužů zvlášť, když trpasličích bojovníků bylo čím dál míň.
Alfadas jeho vyprávění zvednutím ruky zadržel. Jestliže jeho tvář předtím vypadala zachmuřeně, teď byla ještě zachmuřenější. Zamyšleně přemítal o všem, co mu Lauren řekl. O poskytnutí pomoci trpaslíkům nebylo pochyb, jen velice nerad by si znepřátelil jejich krále, se kterým tak dlouho vycházel v přátelství. A přece jeho mysl zastínil stín pochybností. Poprvé si nebyl jistý svými kroky a postupy. Jestliže žoldáci postupují na jih, chystá se něco velkého. Něco, co rozpoutá mezi rasami krvavou válku, která bude možná horší než ta poslední.
Drobné rozepře rozdělily národy na dlouhá staletí. Nikdo nemohl věřit nikomu, jen dbát sám o sebe. A v tomto temném čase mezi všechny vystoupili králové všech ras a rozpoutali válku, která se vlekla dlouhá dvě století. Válku o území a moc.
Nechtěl, stejně jako jeho otec zažít smrt spousty elfů. A nejen jich. V oné válce zahynula spousta milovaných krále, včetně Alfadasovi matky a nenarozeného bratra. Alfadasův otec, nosíc v srdci vztek a smutek ze ztráty milované ženy a druhého syna se zběsile vydal do sebevražedné bitvy, která sice skončila pro elfy vítězstvím, ale pro Alfadase skončila smutkem. Jeho otec padl a on se stal novým králem jejich říše. Smutné, snad ironické na tom bylo, že Alfadasova otce zabil Laurenin a Laurenův otec. Ale to je jiný příběh.
„Zítra ráno odjíždím k trpasličímu králi, abych mu předal poselství o naší pomoci,“ vytrhl ho Laurenův hlas z myšlenek.
„Ne!“ zvýšil hlas král hlas z Laurenova oznámení a vyskočil zpoza stolu. „Je to příliš nebezpečné.“
„ A kdo jiný předá trpaslíkům poselství, když ne já? Už dávno nejsme v době, kdy elfové říkali jen pravdu. Některý z poslů by mohl být nepřátelský špeh lidí,“ odvětil mu klidně, ale v jeho hlase zazněla hořkost a podráždění.
„ Nikam nejedeš! Mé poslední slovo krále,“ odsekl mu. Věděl, že blonďáček bude naštvaný, ale nechtěl ho pustit tak daleko od říše, zvlášť když hrozila válka.
„ Jak si přeješ, můj pane,“ zamumlal Lauren naštvaně.
Po jejich rozhovoru se Lauren cítil lehce naštvaný. Alfadas proti němu nikdy nepoužil svou moc. Nikdy mu neporoučel ani nic nezakazoval. Ale slovo krále platilo za svaté a trest za neuposlechnutí byl vysoký. Uraženě a ublíženě se vydal za sestrou, aby si postěžoval. Pokud nepřesvědčí Alfadase ona, pak už nikdo jiný.
Druhé ráno si Lauren nechal přichystat koně. Jeho plán vyšel téměř dokonale. Stačil smutný pohled jeho sestry a Alfadas vyměkl. Ale štvala ho jiná věc. Alfadas trval na tom, že pojede s ním, aby se s trpasličím králem setkal osobně. Poněkolikáté znova zkontroloval přezky na sedle svého hnědáka. Nebylo to z opatrnosti, ale z nervozity. Měl příliš strach, že by se jim, hlavně Alfadasovi, mohlo něco stát. Lesy byly pro osamocené dva elfy příliš nebezpečné.
Vyšvihl se do sedla a zpoza přivřených víček pozoroval bránu. Každou chvilkou by měl král vyjít ven, nasednout na svého grošáka a vyjet společně s ním na dalekou cestu. Ale když Alfadas vyšel, nešel sám. Po jeho boku rychlým krokem pospíchala malá, hnědovlasá elfka. Lauren ji neznal osobně. Byla to častá společnice jeho sestry, snad i její důvěrnice, ale nikdy se s ní neseznámil.
Alfadas si všiml jeho nechápavého pohledu a očí, upřených na elfce.
„Toto je Elleanthas, nejlepší lukostřelkyně, poslední jezdkyně na vlku a také má malá schovanka. Brzy zjistíš, že nám bude velice užitečná. Nepřátelé jí říkají Šedý Stín, ale pro nás to bude jen Elle,“ pokynul směrem k elfce a Laurenovi neuniklo, že se omezil pouze na nezbytnou mluvu. Musel se v duchu pousmát. Alfadas byl naštvaný.
„Protože nemá ráda, když jí někdo říká celým jménem,“ doplnila ho a oslnivě se na Laurena usmála. Malá elfka byla všechno jen ne uctivá, zdvořilá nebo klidná. Dávala všem na obdiv jak je ve svém chování a postavě odlišná na rozdíl od ostatních žen, které byly štíhlých, plných tvarů, vysoké postavy a nejelegantnějšího chování.
„Proč zrovna Šedý Stín?“ zdvořile jí úsměv oplatil.
„Protože když bojuji na Canisovi, pohybujeme se tak rychle, že není vidět nic víc než jen šedá šmouha, z které létají šípy,“ zasmála se, a vydala se k lesu.
„Později vás doženu, musím najít Canise,“ omluvně pokrčila rameny a rozeběhla se k lesu.
Později, když už se bohyně Tethys se svým sluncem skláněla k obzoru, aby uvolnila místo své sestře Noxis a jejímu měsíci a hvězdám, Alfadas dal pokyn k utáboření. Elle s nimi ještě zatím nebyla, byla s Alfadasem domluvená, že se sejdou v polovině cesty.
Rozdělali oheň a v naprosté tichosti snědli trochu sušeného ovoce. Alfadas byl stále naštvaný a Lauren neměl sebemenší chuť mu něco rozmlouvat. Tiše oba zírali do ohně. Najednou se hnědovlásek pohnul a Lauren si všiml, že se kupodivu usmívá jeho směrem.
Nakrčil se jako kočka připravená ke skoku a hbitě skočil na Laurena a povalil ho na zem. Ruce mu sevřel nad hlavou a lehce ho kousl do zašpičatělého ucha. A pak blonďáček poprvé v životě slyšel Alfadasův srdečný smích. Král, který se nikdy moc nesmál a dával přednost spíše úsměvům a falešnému, krátkému smíchu, se nyní smál. Netrvalo to dlouho, ale pro Laurena to bylo, jakoby najednou začla hrát rajská hudba. Nikdy v životě neslyšel zvuk tak nádherný a přitom jasný. Jako tisíce malých cinkavých zvonečků smíchaných s ptačím zpěvem a zurčením vody v potoce.
„Překrásné,“ vydechl omámeně.
„Proč se nesměješ častěji? Je to nádherné,“ zeptal se krále.
„Pravý smích patří jen těm, kteří si ho zaslouží,“ odpověděl mu pořád ještě s úsměvem na tváři.
Pustil mu ruce, poklekl před udiveným Laurenem a pak do ticha promluvil a jeho slova nikdy nebyla vážnější.
„Přemýšlel jsem dlouho a konečně jsem dospěl k rozhodnutí. Bohyně mi napověděla a já myslím, že je to správné. Laurenethasi Hvězdozříle, já Alfadas Elemon Jasný VII., král Canthalosu, ti tu před očima bohyně noci, Noxis, přísahám věčnou věrnost, lásku, oddanost. Budu tvou oporou v časech zlých a součástí tvé duše v časech dobrých. Budu tvým mečem, a pokud bude třeba, položím za tebe život. Tak přísahám na svůj život a prosím bohyni, aby mi byla svědkem. Souhlasíš?“ zapal se s nadějí v očích.
Lauren byl trochu na vážkách. V očích cítil slzy dojetí, celé jeho tělo se chvělo. Pokud žádal i bohyni, byla tato přísaha neporušitelná. Bylo to, jako by ho žádal o ruku. Ale pokud by přijal, zradí sestru a Alfadas národ elfů. Zničil by celé spojenectví, spojená království a mír. Čekala by je válka a možná i smrt, pokud by se to někdo dozvěděl.
Chytl se nabízené ruky. Stačilo jediné nepatrné slůvko a manželství Laurany a Alfadase by překryla přísaha mnohem mocnější. Spojilo by je pouto mnohem silnější a zrušilo by tak slib daný Alfadasem Lauralanthalas. Všechna jeho přání by se vyplnila. Konečně by byli jen spolu a před zraky bohyně.
„Ano,“ šeptl tiše do noci. Na nebi zazářila hvězda a poté na chvilku zhasla a spadla z nebe. Bohyně ji tak dala svůj dar a stvrdila jejich slib. Teď už je nemohlo nic rozdělit.
Rozpačitě se líbali, hladili se roztřesenýma rukama a mysl měli oba plnou nervozity, když se chystali k tomu, co už si téměř celé století zakazovali. Alfadasovi ruce hladce klouzaly po světlé pokožce Laurena. Líbal ho po celém těle a něžně přitom šeptal slova lásky ve staroelfštině. Nikdy si nebyli blíže a jejich duše nikdy nebyly takto spojené. Nejen jejich duše, ale i srdce a těla.