Umění lásky 04

„Jak si to udělal?“ ozvalo se za mnou a já se otočil tím směrem. Za mnou stál o zeď opřený ten kluk, a jak jsem se dneska dozvěděl, jmenuje se Alexandr, no co na to říct, snobské jméno stejně na míru jako jeho majitel.
„Co jako?“ opáčil jsem bez zájmu a pomalu jsem se otáčel k odchodu.
„Ty barvy, jak si namíchal tak jasné barvy?!“ naléhal a chytil mě za rameno.
„Promiň, ale nejsem povinen ti na cokoli odpovídat, takže jak to tak vypadá, tohle tajemství si vezmu nejspíš do hrobu, teda ne že by tě to mělo zajímat,“ řekl jsem nezaujatě a jemně jsem se mu vyškubl ze sevření.
Skoro jsem až mohl slyšet to zatnutí pěsti. „Nechci to zadarmo, zaplatím ti…“ nabízel, ale já ho rychle umlčel.
„Nepotřebuju cizí peníze, pro to co bych ti stejně asi nevysvětlil. Barvy musíš cítit. Každý má v sobě jiné spektrum barev, jde jen o to se ho naučit vnímat a to si za peníze nekoupíš. Nauč se naslouchat a věřit v sám sebe, to je to hlavní.“

Ani nevím, proč jsem mu tohle řekl, ale bylo to sakra divné. Takže jsem se otočil a rychle zmizel z dohledu. Nasedl jsem do autobusu a nasadil si sluchátka. Jo dnešek byl nějak divný, možná něco bylo ve vzduchu. Do uší mi hned začala hrát příjemná pomalá hudba, takže než jsem dojel domů tak jsem skoro usnul. Naštěstí mě z polo spánku probudilo nadávání nevrlého řidiče, který telefonoval podle rozhovoru asi s ještě nevrlejší manželkou. Vystoupil jsem na příští zastávce a šel jsem domů pěšky.
Šel jsem pomalu a nemněl kam spěchat doma nikdo nebyl, táta odjel včera na služební cestu. Říkal, že ho to mrzí tak narychlo, ale prej musí ještě něco zařídit. Neměl jsem mu to za zlé, protože i slepý by poznal, že pro něj ta práce hodně znamená, ne kvůli penězům ale kvůli ostatním lidem co na něj spoléhali. Tuhle jeho vlastnost jsem na něm obdivoval. I když byl obvykle samotář a na nikoho se nevázal, tak těch pár lidí co se kolem něj drželo, blízcí přátelé, rodina měl natolik rád, že dělal pro ně první poslední. Nebyl prostě ten typ člověka, co jen nečině přihlíží. Pokud to bylo v jeho silách, pomohl nebo poradil, jak byla třeba a to nedovedl každý.

Od sladkého domova mě dělilo už jen pár schodů tak jsem přidal do kroku. Už jsem byl na třetím schodu, když jsem si všiml malého černobílého uzlíčku u plotu. Vrátil jsem se a podíval se kdo, že mi to leze na soukromý pozemek. Zkoumavě jsem se podíval na ten uzlíček neštěstí, který si spokojeně pochrupoval v zákoutí velké břízy.
Bylo to kotě černé s bílými fleky na tlapkách, a s bílým čumákem. Opatrně jsem ho vzal do náručí a přenesl ho přes práh domu. Cestou jsem zjistil, že není „to“ ale „ta.“ Ani se neobtěžovala vzbudit. Položil jsem ji na gauč a tam mi věnovala první zkoumavý pohled typu: „Kdo jsi?“ Měla krásné modré oči, taková ta tmavá pronikavá modř, která mi někoho připomínala. Poškrábal jsem ji mezi ušima a kočička začala spokojeně příst jak kolovrat. „Budu ti říkat Lapis,“ řekl jsem ji a ona znovu zapředla, tak jsem to pokládal za souhlas, že se, ji to jméno líbí.

Nachystal jsem Lapis misku z vodou a nějaké zbytky od včerejší večeře. Hned zítra jí musím koupit granule a kočičí záchod jinak mi tady bude dělat ještě větší nepořádek. Kolem se ještě váleli nějaké krabice po stěhování tak jsem jí jednu vycpal dekou jako pelíšek. Zkoumavě mě pozorovala a potom si opatrně všechno očuchala. Když zjistila, že pelíšek je podle jejího gusta s chutí do něj hupsla a zamňoukala na souhlas.
Dal jsem si něco lehkého k večeři a šel jsem se umýt. Lapis asi bylo smutno, protože se mi mňoukáním dobývala do koupelny. Pootevřel jsem jí dveře, aby mohla dovnitř, a přitom jsem si napouštěl horkou vanu. Lapis hupsla na pračku a zvědavě se na mě koukala, jak lezu do vany. Nezapomněl jsem do vany nalít trochu pěny, takže co nevidět se na vodní hladině vytvořila hustá pěna, která přilákala pozornost zvědavé Lapis. Opatrně přešla po okraji vany a prohlídla si ze všech úhlů tu divnou bílou hmotu. Pak po ní začala ťapat tlapkou, ale nějak se jí to nepovedlo a nakonec skončila v mém klíně mokrá jak myš.

Ze začátku prskala, ale pak se jí zalíbila bílá pěna a úplně zapomněla na vodu. Potom jsem jí celou omyl a k mému překvapení se ani nebránila, dokonce se nechala drbat na bříšku. A pak že kočky nesnáší vodu. Sušení bylo docela zábavné, nejdřív jsem jí sušil ručníkem, ale potom mi vzala zpátečku a někam zmizela. Sám jsem se utřel a šel jsem jí vyhledat. Bohužel jsem nemusel hledat dlouho, byla zachumlaná v mých peřinách a vypadalo to, že se jí tam líbí. Vlezl jsem si k ní a pokusil se ignorovat, že se ke mně přitulila celá mokrá a studená. Jo někdy člověk potřebuje hodně trpělivosti, ale dneska jsem jí to prominul. A tak jsme společně usnuli.

***

Ráno mě zbudila Lapis ťapáním po mém obličeji. Rozespale jsem si protřel oči a sešel dolů, abych jí dal nějaké žrádlo. Znovu jsem jí dal zbytky, ale nevypadalo, že by jí to vadilo a sám jsem si nachystal chleba se šunkou. Lapis mě zvědavě pozorovala a pak troufale vyskočila na stůl a očichala mi chleba. „Copak chceš mi vyčíst, že jsem tobě dal zbytky a sám si nachystal něco lepšího?“ Podrbal jsem jí mezi ušima a ona spokojeně zapředla, potom jsem jí dal za odměnu kousek šunky a šel jsem se obléct. Na sebe jsem hodil bílou lněnou košili. Byla mi sice hodně volná, ale právě to jsem měl na ní rád, člověk se pak necítil jako v korzetu. Na sebe jsem si hodil ještě černé manžestráky a vlasy jsem si stáhl do ohonu. Přes rameno jsem si hodil školní brašnu a sešel dolů za Lapis, která mě už čekala u dveří. Mňoukla na pozdrav a vyprovodila mně z domu.

Ve škole jsem si sedl na své obvyklé místo a čekal jsem, než začne hodina, Když mě někdo chytl za rameno. Otočil jsem se tím směrem a uviděl vysmátého Skota, hned za ním stála jako opora Tea a šibalsky se usmívala. „Čau Skyi.“
„Sky?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.
„No Sky chytil si novou přezdívku ty naše nebe, prej si včera udělal nové přeorganizování na malbě, to ti povím, to tady dlouho nebylo,“ pochválil mě uznale.
No super. „A proč zrovna Sky?“ Ne že by se mi ta přezdívka nelíbila, ale měl jsem radši, když mě lidi oslovovali mým pravým jménem.
„Protože Tobias je moc dlouhé a když to vyslovuješ, leze to s člověka jak s chlupaté deky Skay je lepší,“ přemlouval mě a Tea u povzbudivě přikyvovala. Ti dva byli sehraná dvojka, tak jsem jen pokrčil rameny.

„ Skayi co děláš po škole?“ zeptala se Tea zvědavě.
„Musím do zverimexu,“odpověděl jsem já.
„Co tam?“ otázal se Skot nezaujatě.
„Ty budeš mít zvířátko?“ předběhla ho Tea a úplně se celá rozzářila.
„ No popravdě už mám. Včera mi usnulo v zahradě a tak jsem se zželel a momentálně si usurpuje můj pokoj.“
„To je parádní a jak se jmenuje a co je to za druh,“ vypálila hned na mě.
„Jmenuje se Lapis je to malé zatoulané kotě a je to holka. Je celá černá a na tlapkách a na čumáku má bílé fleky… no vlastně má ještě bílou šp**ku ocasu vypadá to, jakoby si ji do něčeho bílého namočila,“ řekl jsem své poznatky z dnešního rána a Tea se hned rozzářila jako měsíček na hnoji a začala něco blekotat o tom, jak jsou koťátka roztomilá a že se musí na ni podívat.
„Ale jméno Lapis to je docela neobvyklé,“ prohlásila zadumaně Skot.
Pokrčil jsem rameny. „Lapis má tmavě modré oči a stejně mě nenapadlo lepší jméno a no tohle se k ní i docela hodí,“vysvětlil jsem prostě a pak začala hodina.

Do třídy přišel profesor z dějin a začal vysvětlovat látku. Vyprávěl nám o různých dobových stylech a na konci hodiny nám zadal referáty, které jsme měli zpracovat do další hodiny. „…Takže rozdělíte se do dvojic a aby to bylo ještě zajímavější, svého referátového partnera jsi, vyberete podle losu,“ řekl s nadšením. Ale třída s toho teda moc nadšená nebyla. Odevšad se ozývalo hlasité brblání a celkově nespokojenost. Ale mladý profesor se prostě odradit nenechal. „No tak bude to zábava, navíc se tak můžete navzájem líp poznat.“

Nakonec si každý vybral, buď kartičku S, nebo L (sudý, lichý). Ti co byli sudí, potom hrábli do klobouku, který ochotně propůjčil jeden student, ve kterém byla jména. Na začátku jsem si vytáhl sudou kartičku, takže jsem měl teď tu čest, si v potažmo, vybrat s kým budu. Zalovil jsem v klobouku a vytáhl si jednu z kartiček. Když jsem si tahal kartičku, napadlo mě takové malé dilema, že vlastně nebudu vědět kdo to je, ale po té co jsem se podíval na kartičku, jsem si povzdychl nad svýma, ubohýma úvahami.
Bohužel, osobu, která byla napsaná na kartičce, jsem znal dobře. Alexandr Lang, tak byl napsán můj verdikt. Bože proč já?
Ti druzí co si vybrali kartičku s lístečkem L si tahali téma tak doufám, že vybere něco použitelného. Když jsem viděl kartičku v jeho ruce, zamířil jsem k němu a ukázal mu svou kartičku.

„No jak to tak vypadá tenhle úkol, bude pěkná otrava, co jsi vytáhl za téma?“ zeptal jsem se a zkusil znít aspoň trochu přívětivě.
„Renesance“ odvětil. No aspoň že 15. a 16. Století bylo jedno z nejlepších témat.
„Víš zhruba, co se v té době odehrálo?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekl se samozřejmostí, jakoby se ho to vůbec netýkalo. No tak tohle bude pěkný oříšek.
„Dobře, máš něco naplánovaného na víkend?“ zeptal jsem se opatrně a už předem litoval téhle otázky. Ale tahle známka pro mě byla důležitá, takže se nedalo nic dělat.
„Ne.“
„Tak fajn musíme, se někde sejít a dát to do kupy, co třeba u vás doma? U nás je ještě nepořádek po stěhování a popravdě nenapadá mě lepší místo.“
„To by možná šlo, ale no… prostě čekej v sobotu ráno v devět před domem, někoho pro tebe pošlu, ať tě vyzvedne,“ řekl a odešel.

Hmm tak tohle bylo hodně divný. Chtěl jsem se ho ještě zeptat, jak to myslel, ale už byl pryč. Jo hodně divné.
Po vyučování jsem se snažil Alexandra ještě vyhledat, ale jakoby se do země propad. Po škole jsem společně se Skotem a s Teou zamířili do zverimexu. Pomohli mi vybrat nějaké hračky pro Lapis a taky nějaké potřebné věci jako třeba kočičí záchod, škrabadla,...
Prodavačka byla tak hodná, že nám všechno zabalila a přidala příručku pro chovatele, vděčně jsem ji za všechno poděkoval a šli jsme.
Skot mi pomohl to všechno unést a Tea nám přednášela rady z příručky pro chovatele. Požádal jsem Skota, ať dá věci do obyváku a sám jsem se s Teou vydal hledat Lapis.

Ani jsme nemuseli hledat dlouhou, byla přesně tam, kde jsem předpokládal. Pohladil jsem ji po hřbetu a ona hlasitě zapředla. Pak neochotně pootevřela své modré očka a zkoumavě se podívala na Teu. Pak se znovu podívala na mě, jako kdyby mě tím pohledem chtěla něco říct a šla k Tee která jenom nehnutě stála. Lapis si Teu opatrně obešla kolem dokola a pak se k ní nedůvěřivě přiblížila. Tea k ní natáhla ruku a Lapis jí nejprve očichala a následně se nechala pohladit.
„Je nádherná. Nikdy jsem takové oči neviděla, opravdu jak lapis nebo lazurit to jméno se k ní fakt hodí.“
Musel jsem se pousmát Tea byla Lapis úplně unešená ale, jak hádám ta malá kočičí potvůrka, mi to bude dávat za úroky. Lapis byla sice jen kotě ale zatraceně chytré kotě, i když někdy trochu nešikovné. Lidi si uměla převést na svou stranu jen mrknutím oka, ale svých„lidí“ si vážila, takovým příkladem jsem byl třeba já.

Potom jsme ještě chvilku poseděli v obýváku a pokecali. Lapis mi ležela na nohách a nechávala se hladit, Skot a Tea seděli naproti mně na sedačce a smáli se mému vtipu o babce. Seděli jsme tak dlouho než Tea řekla, že už je moc hodin. Bylo sice teprve něco po půl šesté, ale měl jim jet za chvíli autobus a příští jel, kdo ví kdy tak jsem je vyprovodil.
„Skayi a s kým ty vlastně děláš ten referát do dějin?“ zeptala se Tea po cestě. No jo zapomněl jsem, že na té skvělé hodině nebyla, ale usmálo se na ni štěstí a byla se Skotem. Kéž bych měl takové štěstí já.
„S panem Langem,“procedil jsem přes zuby. Oba na mě vrhli soucitné pohledy a popřáli mi hodně štěstí. A potom se každý vydali svojí cestou.

Večer jsem šel spát brzo. Vyhledal jsem si ještě pár materiálů k tomu skvělému referátu a šel jsem spát. Lapis už na mě čekala v posteli a já si jí přivinul na břicho.
Sakra proč je zítra ten blbej víkend, nejradši bych se na všechno vykašlal a nevytáhl paty z domu, jenže to prostě nešlo. Ten referát by mně nevadil, spíš mně vadil můj partner. Nevím čím to, ale ten kluk mě připadal tak nějak jinej. Jakoby se sám v sobě nevyznal, což mě mátlo, protože na venek vypadal docela vyrovnaný. I když byl na kluka malého vzrůstu, tak byl docela pohledný.
Měké lehce tvarované ústa, oválný tvar obličej bez jediné nedokonalosti, rovný nos a ty světle modré oči, které měli v sobě vždy ten uhrančivý pohled, který dokázal spalovat. Mohl si získat celou školu už jen kvůli té pěkné tvářičce a navíc mu do karet nahrávalo taky to, že byl oblíbený ředitelův vnouček. Ale jak jsem postřehl tak to mu bylo stále asi málo.

***

Ráno jsem vstal poměrně brzo. Udělal jsem si lehkou snídani, Lapis nachystal misky a šel jsem si zaběhat. Bohužel jediné místo kde se dalo volně běžet bez strachu, že vás zajede auto, bylo podél řeky na rozbité cestě. Ale i tak to bylo lepší než nic. Už mi chyběl ten pocit volnosti a svěžího vzduchu a navíc trocha pohybu ještě nikoho nezabila.
Když jsem doběhl, až k našemu domu stálo tam černé luxusní auto. Co to je nějaká mafie? Řekl jsem si pro sebe s ironii, ale když z auta vystoupili tři chlapi v obleku a tak ve mně trochu hrklo.
„Pan Alexandr si vás přeje vidět, prosím nastupte do auta,“ řekl ten prostřední a ti dva kolem něho se ke mně přiblížili.
„Jo, jenom si zajdu pro věci a převleču se.“
„Pan Alexandr řekl, že vás máme dovést co nejdříve, prosím nastupte si do auta,“ řekl znovu ten prostřední a to poslední už znělo o něco zlověstněji.
No je čas si asi zahrát na hodnýho kluka a udělat to co ti milí pánové chtějí. Alexandře já tě zaškrtím.