Umění lásky 03

Autobus mi podle očekávání ujel přímo před nosem a další mi jel asi až za hodinu. Smutně jsem si povzdychl, protože už jsem chtěl být doma. Pořádná večeře by nezaškodila, neboť můj žaludek už dobrou hodinu protestoval, ale co se dalo dělat. Nakonec jsem si sedl pod ten samý strom co odpoledne a pozoroval okolí. Pomalu už se smrákalo a já pozoroval lidi okolo. Někteří spěchali z práce za milujícími ženami a dětmi, jiní zas šli za zábavou. A já tam jenom tak seděl a pozoroval je. Vytáhl jsem si skicák a tužku a začal jsem kreslit.

Na prázdném papíře se mi začali míhat tenkou linkou nějaké postavy. Postupem času a práce postavy nabývali konkrétních tvarů a velikostí když jsem pak odtrhl oči od skicáku, poznal jsem starou paní, co seděla v rohu parku na lavečce a venčila svého malého jezevčíka. Na mém obrázku se přívětivě usmívala a vypadala spokojeně na dámu sešlou věkem. Kolem ní běžel nějaký pán v bílé mikině. Uprostřed mého obrázku šel zamilovaný pár osvětlenou uličkou lamp a zamilovaně se na sebe dívali. A všechno v sobě neslo tajemnou podvečerní atmosféru.
Letmo jsem se podíval na hodinky a zjistil, že za pět minut mi jede autobus. Naházel jsem rychle věci do tašky a běžel, co mi nohy stačili. Naštěstí jsem doběhl včas a nemusel jít pěšky. Sedl jsem si do zadu autobusu a prohlídl si znovu svoje dílo. Nebylo to špatné, ale ještě to chtělo hodně úsilí.

***

Na druhý den jsem se probudil do celkem přívětivého dne. Ale nebyl moc přívětivý, když jsem se koukl na budík a zase zjistil, že nestíhám. Kruci, to není možný. Hodil jsem si něco na sebe, sebral školní brašnu a letěl jsem na autobus. No snad to stihnu. Nakonec jsem tam doběhl včas protože předemnou byla nějaká stará paní a nedařilo se jí nastoupit do autobusu. Ochotně jsem jí pomohl, mile se usmála a poděkovala. Když se autobus rozjel, sedl jsem si k té paní a celou cestu jsme si povídali. Byla to vcelku zajímavá dáma.

Vystoupil jsem před školou a rovnou zamířil do oné budovy. Na chodbě jsem chytil Skota tak jsme šli spolu. Cestou se k nám ještě přidala nějaká modrovlasá holka představila se jako Tea a hned se mě ptala, jak se mi líbí na škole. Přisvědčil jsem, že to tu mají velmi zajímavé a na to se společně se Skotem rozesmáli. Chvilku jsem se na ně nechápavě díval jak bacil do lékárny a pak se mi to Tea pokusila vysvětlit.
„Jo zajímavé by se tady pro tuto školu dalo vystihnout leccos, však už sis určitě všiml zdejších poměrů…“ dodala tiše, když kolem nás procházela skupinka studentů s nosama na horu.
„A prej sis už něco začal s Panem dokonalím. No moje liga to sice není ale, pokud jde o tohle téma, je docela d***ař…“ řekla tajemně a Skot do ní šťouchl.
„Víš tady Tea je totiž, no jak bych to řekl… teplá jak kamna?“ a potom se začal smát tomu přirovnání. Tentokrát jsem to byl já, kdo do něj šťouchl, takže ho to donutilo o krok ustoupit. Tea se na mě vděčně usmála a na Skota vyplázla uličnicky jazyk.
„A no proč se o tom bavíme…“ začala Tea a nesměle se podívala na Skota, který na ní přesvědčivě kývl. „No víš, neber si to špatně ale jako lesba mám na některé věci no jiný pohled a tak jsem si říkala… no jestli nejsi taky… homosexuál,“ dořekla tiše a hned se obrátila stranou s úplně rudým obličejem.

Chvilku jsem nad tím přemýšlel, jestli se mám na ní zlobit nebo ne i když na druhou stranu měla vlastně pravdu. S tím že jsem na kluky, jsem se nijak, netajil, ale překvapilo mě, že tady na to přišel někdo tak rychle. Většinou takové řeči přišly až kolem několika týdnů stylem „hej ten kluk se nějak divně oblíká a má dlouhé vlasy jako holka jestli on nebude… vždyť víš,…“ a tak podobně. Většinou to dopadlo stejně, najednou si všichni začali něco šeptat a všichni se ode mě stranili. Jako by byla homosexualita nějaká nakažlivá nemoc. Ale vždy jsem na to nijak nereagoval, bylo mi v celku jedno, co si o mně lidi myslí a co si kdo šušká.

Ale tady to bylo jiné. Podíval jsem se nejdřív na Skota a pak na Teu a musel jsem se tomu všemu zasmát. Nechápavě na mě hleděli. Obrátil jsem se zpátky k nic netušící Tee a prostěji vysvětlil svou situaci.
„ Pokud jde o to, jestli jsem gay nebo ne tak ti mohu v klidu potvrdit, že jsem no… teplý jak kamna?“ oči se jí rozšířily, potom něco nesrozumitelného zamumlala a přátelsky mě obejmula. Na to že byla ode mě, tak malá měla docela pevný stisk.
Skot se na nás se zájmem díval a na tváři mu hrál úsměv od ucha k uchu. Asi byl rád, že si jeho kamarádka našla sparing partnera. Potom mi Tea začala vysvětlovat, jak to tady chodí v rámci takových, jako jsme my. Prozradila mi, že je tu pár takových, u kterých si myslí, že jsou homosexuálové, ale oni sami to popírají nebo se to bojí přiznat.

Potom krátce zazvonilo. Tak jsme se rozešli každý po svém, Skot a Tea na jednu stranu a já na druhou. Vešel jsem do třídy, ale bylo tam liduprázdno to se mi zdálo trochu divné, tak jsem se podíval na dveře na rozvrh. Byl tam připíchnutý malý lísteček od učitele se vzkazem, že první hodina odpadá, no super. Ve třídě bylo osm stolů přiražených k sobě, takže tvořili jeden celek. Okolo stolu bylo dvanáct židlí. Sedl jsem si na jednu z nich co nejvíc u stěny a k oknu. Vytáhl jsem si skicák a připravil tužky. Na uši jsem si nasadil velké sluchátka a zapl mobil. Skoro okamžitě mi tam naskočilo album písniček a začala hrát hudba. Na chvíli jsem se zaposlouchal a nakonec jsem se rozhodl pro barvy.

Na čistě bílí papír, jsem si načmáral nějaké nejasné obrysy a potom už jsem se nechal unášet vírem barev. Ani jsem to nepostřehl a někdo mi vrazil do třídy. Lenivě jsem odtrhl oči a podíval jsem se na nevítaného rušitele. Měl na sobě tmavé kalhoty na koleni od čehosi zamastěné a pruhovanou černobílou mikinu se žlutými lebkami na boku. Blonďatou kštici měl rozcuchané do všech stran a vypadalo to docela komicky. Když se kolem rozkoukal, hned na mě houkl, kde jsou ostatní. Otráveně jsem mu ukázal na dveře a vrátil se znovu ke své práci. Chvilku přecházel nervózně po místnosti a pak si konečně sedl na proti mně o pár míst dál. Po chvíli jsem se na něj poočku podíval. Seděl na jedné z židlí obkročmo proti opěrátku a upřeně se na mě díval možná spíš se zájmem než nepřátelsky.

„Pokud nemáš co na práci, mohl by sis začít něco svojeho,“ navrhl jsem mu, ale nereagoval. Až když jsem mu zamával před očima tak odtrhl oči od mé práce. Potom otevřel pusu, jakoby se chtěl na něco zeptat, ale pak jen něco nesrozumitelného zavrčel a vytáhl si tužku a papír. Židli si otočil už normálně a v klidu se opřel, ze svého skicáku si vytrhl jeden papír a potom si něco začal čmárat. Obrátil jsem se zpátky ke svojí práci a znovu jsem se zahloubal do tajů stínů a barev.

Zazvonilo a já si rychle schoval věci. Obrázek, na kterém jsem pracoval, jsem zasunul mezi skicáky a předstíral nezájem. Do třídy se nahrnulo pár lidí, které jsem mohl vidět už včera. Nikdo se semnou nebavil a každý si hleděl svého. Někteří si vytáhli tužky a papíry jiní se o něčem bavili. Po chvíli došel mistr. Vlastně jsem nevěděl, proč mu takhle říkají. Sice to nebyl mistr v pravém slova smyslu, ale byl to náš oborový profesor a tak se slušelo mu prokazovat patřičnou úctu. Ještě přišlo pár opozdilců a společně jsme se začali bavit o učivu. Mistr dal každému volný prostor, aby se vyjádřil, a když došla řada ke mně, přívětivě mě pobídl. Už jsem chtěl začít mluvit, když mě mistr zastavil. A zkoumavě se podíval na můj skicák a vybídl mě, ať mu ho podám. Váhavě jsem zvedl skicák a neochotně ho podal mistrovi. Nevím, co mě to popadlo ale jeho přísný a neústupný pohled mi malinko naháněl hrůzu. Všichni se, se zájmem dívali, co se bude dít a někteří si posměšně šeptali.

Zahanbeně jsem upřel oči do země a po očku sledoval mistra, který si prohlížel můj skicák. Vlastně v něm nic nebylo krom toho obrázku, takže jsem nevěděl jak si to vyložit. Upřeně se díval na můj obrázek zkoumavým pohledem. Po chvíli se opět obrátil ke mně. Vyzval mě, abych vstal a šel k malé černé tabuli, která visela na protější stěně. Když jsem tak udělal, zkoumavě si mě prohlédl a řekl mu něco o tom obrázku. Nikdo kromě mě a mistra no a vlastně toho protivného kluka nevěděl o čem je řeč, tak jen zírali k tabuli. Nesměle jsem se ošil a začal jsem s vysvětlováním, jak to vůbec vzniklo.

„No víte, včera jsem si nepřečet nástěnku tak jsem přišel nevědomky na první hodinu…“ začal jsem a mistr mě pobídl, ať pokračuju, tentokrát už mu hrál na tváři lehký úsměv. „Potom jsem stejně neměl co dělat takže jsem si začal čmárat do skicáku…“ mistr nadzvedl jedno ze svých bílých obočí a tím mi dal důraz na otázku. Takže jsem se rychle opravil. „… tedy začal jsem si kreslit, ale potom mě zaujali barvy… no a nemohl jsem přestat,“ vysvětlil jsem a zrudl jak rajče. Potom jsem se váhavě podíval na mistra a ten jen spokojeně přikyvoval.
„Myslím, že vás paní múza má nějak ráda, jen tak dál učíte se rychle mladý muži,“ potvrdil s uznáním a poslal mě sednout. Ohromeně jsem na něj hleděl, ale udělal jsem, jak mi řekl. Všichni kolem na mě pokukovali.

„Hej panstvo hodina pokračuje,“ upozornil nás mistr a všichni se otočili k tabuli. Potom na celou třídu obrátil můj skicák a já si radši zakryl oči. Ale to co mě překvapilo, bylo hrobové ticho. Váhavě jsem se otočil zpátky. Pokud byli tváře mých nynějších spolužáku předtím v úžasu, tak teď by se tomu dalo říkat, no možná oněmění až poblouznění, ale to není zrovna moc vhodný výraz. Když mistr ukázal třídě můj výtvor tak všem div nespadla brada až na zem.
Podklad jako u ostatních, byl tvrdý bílý papír formátu A4. Někde místy byli ještě trochu vidět linie tužky, ale to bylo zanedbatelné s porovnání barevného využití. Od levého dolního rohu se vlnila dlouhá spirála, která končila někde zhruba uprostřed papíru. A co bylo asi nejzdařilejší, že z ní vycházeli pak malé spirálky v různém spektru barev, od nejtmavějších po nejsvětlejší. A dávali tak oku úžasnou podívanou světla a stínu. Byla to čirá abstrakce z mého podvědomí, takže i já jsem byl v úžasu z toho, co jsem vytvořil.

Mistr si odkašlal a začal s novým výkladem. „Dneska jsem chtěl sice začít realitou, ale jak je vidět někdy i abstraktní tvorba není k zahození. Já sám sice víc preferuji realitu, ale to je jen můj názor. Jak můžete vidět na tomto příkladu, abstrakce je volná tvorba umělce, většinou zachycuje pocity a nálady umělce, jeho celkové vcítění, proto se většinou takové díla nedají nijak napodobit ani zkopírovat. Může mi někdo říct proč?“ tázavě se rozhlédl po třídě, ale nikdo se nepřihlásil.
„Tobiasi, můžete mi říct, proč bych třeba i já sám nemohl zkopírovat vaše dílo?“

A zase tady byl ten jeho lišácký úsměv, který mě vždycky zkoušel. Napřímil jsem se a zhluboka nadechl. „Jak jste řekl, abstrakce závisí na pocitech a vcítění jejího autora. Jenže každý je jiný. Samotná co by výtvarná tvorba, závisí na třech věcech, které se musí na výsledný projev spojit v jedno. Jinak dílo není kompletní a spíš vyvolává dojem zmatku a chaosu.
Je to ruka, která má přímí kontakt se samotným dílem a jejím prostřednictvím vyjadřujeme konečný výsledek. Pak je to mozek, který udává slet myšlenek a návrhů jak by výsledné dílo mohlo vypadat a nakonec je to oko, které kontroluje případné chyby a propojuje ruku s mozkem.
Ale stejně to není ono,… protože ruce, oči a mozek máme všichni podobný, tak v čem je ten rozdíl? Myslím, že rozdíl je v samotném člověku, a proto nejde s přesností určit kde je tedy ta odlišnost,“vysvětlil jsem prostě. Všichni na mě hleděli jak na svatý obrázek.

„Má k tomu někdo nějakou připomínku?“ zeptal se věcně mistr. Nikdo nic, docela jsem si oddechl.
„Promiňte, ale nejste snad mistr nad mistry?“ zeptal se někdo troufale a v jeho tónu byla jasná arogance a ješitnost takže jsem se ani nemusel otáčet, abych poznal kdo, že to tak troufale mluví.
„ Alexandře, je jedno kolik člověk, jako jsem já, v životě získá titulů, úspěchů nebo uznání, protože pokud jste poslouchal dobře, není všechno jenom o umění, záleží taky na člověku samém a to je to hlavní,“ vysvětlil trpělivě.
„Ale i tak, vždyť on je jen pouhý amatér navíc úplný začátečník,“ poukázal na mě. „Jak někdo takový se s vámi může měřit?“ nakonec jeho tón zněl trochu i nevěřícně a dost pochybovačně.

„ Dobrá tedy vysvětlím vám to ještě jednou… dejme si příklad tuhle školu… většina z vás očekává, že po vystudování této školy se z vás stanou světoznámí umělci, jenže to není tak jisté. Protože ne každý z vás se prosadí. Na téhle škole se naučíte základy, jak kresli, malovat, jak se dívat a jak skombinovat všechny své smysli do vašeho vrcholného díla. Jenže jak uvedl pan Tobias, každý jste jiný, máte jiné cítění, díváte se na svět každý trochu jinak, máte jiné názory, zájmy a myšlení. A to vše ovlivňuje vaši tvorbu.
Pokud bych se já osobně chtěl inspirovat na díle pana Tobiase a vytvořit z jeho inspirace svoje vlastní dílo tak to bude možné. Ale nikdy nenamaluju tu stejnou práci co on, i kdybych se moc snažil, jak chtěl. Nebo udělal přesnou kopii, která by se na první pohled zdála totožná s originálem, ale i přes to by konečný výsledek nenabyl takového dojmu. Proto se ani vy nesnažte napodobit nebo zkopírovat práci druhých, protože vždycky na to doplatíte jen vy sami,“řekl klidně a vypadalo to, že už se tím nebude zabývat.

Docela mě to překvapilo. Nečekal bych takové zpochybnění jenom na základě mého názoru.
Mistr nám potom zadal volné téma ve stylu barev a nechal nás pracovat. Připravil jsem si věci, ale pořád mě spaloval takový divný pocit, že mě někdo sleduje, ze začátku jsem to ignoroval, ale pak mi to nedalo a rozhlídl jsem se po třídě. Všichni se klidně věnovali své práci, tedy až na jednoho jedince, který mě neustále pozoroval. Otravovalo mě to, ale takovou radost bych mu neudělal, aby ho to těšilo, takže jsem se zpátky otočil ke své práci. Ale dlouho jsem nemohl na nic přijít, takže jsem jen koukal z okna.
Nápady jako by se vytratili a moje hlava a myšlenky byli pohlceny do černé prázdnoty. Nevím, čím to bylo. Venku bylo chladno. Zadíval jsem se na oblohu. Kam až jsem dohlédl, se rýsovaly šedomodré mraky a dávali tak depresivní dojem. Chvilku jsem se díval na to šedomodré pole plné smutku, až jsem si všiml, že kouskem oblohy prosvítá slunko a před ním se rýsoval malí kousek blankytně modré oblohy.
A najednou jako by mi inspirace zaťukala na dveře. Ani jsem si nic nemusel předkreslovat, protože jsem přesně věděl, co budu malovat. Na paletu jsem si namíchal ty správné barvy a začal jsem malovat. Mistr zatím chodil po třídě a vyčítal nám nedokonalosti, zapříčiněné jak říkal: „zbytečnou zbrklostí způsobenou poblázněným mládím a trpělivostí co by se u nás za nehet vešla.“

Ale u mě se pozastavil. Chvilku mi hleděl přes rameno a pak uznale prohlásil. „Kdyby se pro tento námět rozhodl někdo jiný mladý hochu, řekl bych, že je to kýč jako bič, ale u vás i obyčejné věci se stávají neobyčejnými jak je vidět, jen tak dál.“
Vděčně jsem se usmál a znovu jsem se ponořil do své práce. Na pozadí se rýsovaly šedomodré mraky, ale v rohu se přes něj tlačilo zářivé slunce a sem tam probleskly světle modré útržky blankytně modré oblohy.
Když jsem potom sklízel zapatlaný stůl a vymýval štětce, byl jsem nad sebou spokojený. Protože mě hřál ten známý pocit samolibého uspokojení, možná to bylo sobecké, ale někdy se člověk musí pochválit i sám pro sebe.
Potom následovalo dalších nespočet nudných hodin teorie. Když už ten dlouhý nudný den byl skoro u konce, hodil jsem tašku přes rameno a pomalu se šoural k zastávce. Když už jsem byl venku na školním pozemku, zhluboka jsem se nadechl. Nikdo už nebyl poblíž a tak jsem měl konečně klid a pokoj. Ach to byl neocenitelný pocit.