Tři trestné večery pro Shizuo - První Izayův trest

Prudce zatáhla za opratě a kůň se zastavil. Nervózně přešlápl a zahrabal pravou přední nohou ve štěrku cesty. Vysoký muž, který se opíral o strom, zvedl hlavu a podíval se směrem, kde skřípavý zvuk narušil večerní ticho. Nepatrné světýlko, vydávající dohořívající cigareta, slabě osvětlila jeho bledý obličej, aniž by naznačilo jeho barvu očí. Měsíc v úplňku se konečně prodral mezi listím a stříbrné paprsky dopadly na zem. Muž jen pozvedl ruku s cigaretou na pozdrav a vypustil do teplého vzduchu proužek cigaretového kouře a věnoval ji letmý úsměv. Zvedla také ostýchavě ruku na pozdrav, chvíli tam jen tak stála se svým povozem na dvou velkých kolech, zahalená do černé mlhy jakoby utkanou z pavoučích vláken. Ráda by mu oplatila úsměv úsměvem, ale jen se zavrtěla nervózně na kozlíku, sevřela pevně opratě a pobídla svého koně, jenž zvedl krk, ničím neukončen, jen rozptylujícím se černým dýmem místo hlavy a vydal se opět na cestu se svou nádhernou paní, šněrováním podtrhující její štíhlou postavu a plná ňadra, avšak zbytek její krásy si musel muž, vychutnávající si svou každodenní dávku nikotinu, domyslet. Podrbal se ve svých světlých vlasech a zamyšleně odhodil nedopalek do listí. Nezajímaly ho následky případného vzplanutí suchého materiálu blízko velkého sídla, obklopeného zahradou, které vévodila kašna v podobě tří obrácených květů, velikostně se stupňujících, na jejichž vrcholu stál baculatý andělíček.

Blonďák vešel do vnitř domu zadním vchodem. Potřeboval jít chvíli na vzduch. Uzavřený prostor ho doslova mučil. A zítra přijede na návštěvu ke slečně komtese Sonohara Anri ta snobská sebranka, která si na něho bude vymýšlet takové požadavky, aby si nohy uběhal a večer si nedokázal rozvázat ani tkaničky. Především jeho paní pozvala i toho povaleče, který svůj titul i majetek, získal prodáváním svých informací o různých lidech různým lidem. Neměl ho rád. Nesnášel ho. Bude ho to zítra stát hodně sil, ovládnout svou výbušnou povahu a nenacpat toho rádoby barona Oriharu Izaya do něčeho velmi, velmi malého.

Cestou do svého pokoje pozhasínal všechny svíce, neobtěžoval se se svým svlékáním černé vesty, úzkých černých kalhot a už tak pomačkané bílé košile s vázankou, natáhnul své dlouhé tělo na tvrdou palandu a pozorováním dlouhé praskliny ve stropě, která mu nahrazovala večerní rituál počítání oveček, přinutil svou mysl vypudit všechny myšlenky na nadcházející den, na setkání s podivnou bezhlavou dívkou a i na to, že je obyčejný sluha a jeho jméno Heiwajima Shizuo, neznamená nic.

*****

„Moc vám to sluší, komteso Anri,“ uklonil se muž v dlouhém cestovním plášti a zpravil si na nose své brýle. Sundal si rukavice a klobouk a podal je Shizuovi, který ho zpražil ukřivděných pohledem, že on tu není od nošení svršků, ale od servírování pokrmů a pití.

„Doktore Shinro, jsem ráda, že vás vidím,“ pozdravila ho drobná dívka, hnědé vlasy vyčesané do složitého drdolu s jednou loknou spuštěnou na štíhlý bílý krk. „Slyšela jsem, že se tu opět na mém panství zjevuje ta strašidelná dullahan bez hlavy. Myslíte si, že je možné, aby někdo takový existoval?“

„Z lékařského hlediska je nemožné, aby se něco takového promenádovalo po vaší zahradě,“ usmál se doktor Shinra. „Podle mě jsou to vesnické povídačky.“

Heiwajima Shizuo se ušklíbnul, namačkal rukavice do klobouku a odhodil ho na stolek.

„Nejenomže to nejsou povídačky, ale to stvoření opravdu existuje a je nehorázně krásné,“ vetřel se do rozhovoru nově příchozí. „Shizuo, namíchal bys mi nějaký dobrý drink, ať spláchnu prach ve svém hrdle?“

Stáli naproti sobě, ta nevraživost mezi nimi byla hmatatelná, kdyby se někdo vetřel do jejich blízkosti, byl by probodán jejich pohledy jak cedník.

„Izaya,“ zavrčel sluha a klouby na rukou mu zbělely, jak zatínal pěsti.

„Baron Orihara Izaya,“ opravil ho muž, který odhalil své rozcuchané tmavé vlasy, oprášil ze svého cylindru smítka a usmál se. „Nemám ten titul pro srandu králíkům, drahý Shizuo.“

Uhladil si na tmavém fraku klopy. Kostkované kalhoty nacpané do jezdeckých vysokých bot, a černou širokou vázanku zastrčenou do kostkované vesty.

„Barone,“ vykročila mu vstříc hostitelka. „Nemohla jsem se dočkat. Pojďme se prosím posadit ke stolu. Doufám, že pro mě máte spoustu nových informací.“
Orihara Izaya ji s noblesou svou vlastní políbil hřbet ruky, nabídl ji rámě a spolu s doktorem zamířili do salonku.

„Tři kostky ledu,“ zavolal ještě baron, aniž by věnoval jediný pohled osobě, které ty slova patřila.

Shizuo jen sevřel rty, ale nic neřekl, protože komtesa se zrovna otočila a usmála se, aby ho trochu zklidnila, což vždy zabralo.

Heiwajima Shizuo hodil tři kostky ledu do skleničky a postavil je před barona. Nerad mu nalíval drahocennou Hibiki whisky, jejíž pomerančová vůně ho uhodila do nosu, sotva otevřel skleněnou zátku karafy.

„...hrabě Masaomi chce odkoupit pozemky táhnoucí se na sever od jeho sídla, což pobouřilo jako vždy jeho rivala Ryuugamine ... Na řadu přišly i nože a ostrá výměna názorů. Počítám, že se to ještě zvrtne v pěknou bitku,“ ušklíbnul se Izaya a sledoval blonďákovu ruku, jak mu nalévá drink.

„Takže válka, takhle blízko mého domu,“ povzdechla si komtesa Sonohara Anri.

„Nemůžete všemu věřit, co vám tady BARON napovídá,“ utrousil Shizuo a s nechutí posunul skleničku před Oriharu Izaya.

„Nevěřícný Shizu-chan,“ zasmál se Izaya a převrátil do sebe obsah skleničky. „Tak nějakou informaci, co by tě potěšila a které bys věřil?“ naznačil gestem, aby mu dolil. „Náš známý a všemi milovaný Hanejima Yuuhei, rozdávající úsměvy všem svým fanynkám a obdivovatelkám, zahazující své herecké umění s kočovným divadlem by rád zakotvil v divadle u dvora. Můj nejlepší zdroj mi sdělil, že i když je velice oblíbeným hercem, musel projít vstupním pohovorem ředitele Omanako Hinji, jenž se se svou sexuální orientací netají a skvěle si užil celý večer...“

Láhev s oranžovou tekutinou se roztříštila pod rukou Shizua, jehož barva obličeje dostávala rudou barvu, krev v něm vřela vzteky při představě, co by ještě baron mohl na jeho mladšího bratra vytáhnout za špinavosti, uchopil okraj stolu a zvedl ho několik centimetrů nad zem.

„Shizuo, uklidni se!“ vykřikla komtesa Anri a prudce vstala, až převrhla židli. „Ať tě ani nenapadne s tím hodit! Vypadni z tohoto pokoje a běž se někam ihned schladit svou hlavu! Nebudeš mi tu děsit hosty!“

Shizuo pustil stůl na zem, až všechno, co leželo na povrchu, povyskočilo a skleničky na vysokých stopkách se převrhly, jedna se skutálela ze stolu a roztříštila se o podlahu.

Vyšel ven před dům, stál naštvaně na kamenném schodišti, vylovil krabičku cigaret z kapsy a zapálil si. Vychutnal si plnými doušky nikotinový kouř a rozhlédl se po zahradě. Kočár, který mu stál ve výhledu, mu znovu rozproudil jeho hořečnatou povahu.

První vyběhl z vysokých prosklených vchodových dveří doktor Shinra. Hned v zápětí se objevila vyděšená komtesa a až pak ležérní chůzi vyšel baron Orihara Izaya, se skleničkou whisky v ruce. Opřel se o dřevěný rám dveří a přes okraj skleničky, usrkávajíc z ní její obsah s rozzářenýma očima výsměchu, sledoval toho blonďatého maníka s ohromnou silou, jak se snaží uklidnit koně, který nervózně ržál a zvedal se na protest na zadní i s kočárem, který měl v zápřahu. Tenhle zvuk právě všechny vyděsil a vyhnal ze salonku před dům, aby zjistili, co se děje.

„Shizuo!“ vykřikla komtesa a zakryla si rukama v krajkových bílých rukavičkách ústa, aby nevypustila nějaká sprostá slova, která se jí náhle drala na povrch.

Skrz koženou střechu kočáru trčela dřevěná tyč, jejíž konec vycházel dveřmi na druhé straně a ze střechy vyčníval začátek značky, upozornění, vyryté do dřevěné desky.

„Co ti můj vůz udělal, Shizu-chan, že jsi ho musel zničit?“ ušklíbnul se Orihara Izaya.

„Neumíte číst, BARONE?“ zavrčel Heiwajima Shizuo s důrazem na jeho titul, který si očividně koupil za své informace a ukázal na zbytek trčící značky. „Zákaz parkování přede dveřmi.“

Kůň se konečně uklidnil a Shizuo jedním pohybem odháknul zvíře z oje propíchnutého kočáru.

„Přece se toho tolik nestalo,“ mávnul rukou Orihara Izaya a dopil zbytek whisky. „Akorát to bude komtesu stát pár jenů. Tvojí vinou.“

„Barone,“ pískla tiše komtesa Sonohara Anri. „Moc dobře víte, že moje ekonomická situace není ... nedalo by se to vyřešit jinak?“

„Jinak?“ přimhouřil zamyšleně baron oči. „Půjčíte mi na jeden den svého sluhu? Odpracoval by si to u mě.“

Heiwajima Shizuo zavrčel jako vzteklý pes, aniž by někdo zaznamenal ten rychlý pohyb, kterým se blonďák dostal ke kočáru, nadzvedl ho nad hlavu, jako by byl z papíru, kola vysela bezmocně ve vzduchu.

„Jemu poskoka nikdy dělat nebudu!“ zařval Heiwajima Shizuo a hodil kočárem velkým obloukem do zahrady, přičemž letící vůz cestou urazil krásné soše Venuši koupající se v lastuře hlavu a pak se zastavil o baculatého andílka vévodící trojpatrové fontáně.

„Třeba to nebude tak hrozné a půjde opravit,“ pronesl do ticha doktor Shinra a poposunul si brýle na nose.

Kočár se naklonil, svou vlastní váhou byl stažen dolů, horní nejmenší květ kašny se prorval skrz černou koženku střechy, páral cestou červené polstrování dveří a zbytek vnitřních stěn kočáru, rozdrtil dřevěné výplety kol a s ohlušujícím rachotem se zřítil do vody, obklopující fontánu.

„Tři dny,“ zazubil se baron Orihara Izaya. „Chci vašeho sluhu půjčit na tři odpoledne.“

„Ale, to já nevím, jestli to půjde, znáte Heiwajima Shizua,“ zakoktala Sonoharo Anri omluvně.

„Rozhodněte se rychle,“ zamračil se baron. „Jestli se vám tenhle obchod nelíbí, můžu si třeba vyžádat přímo vás osobně. Stačilo by na jeden večer...“

„Barone, to už přeháníte!“ začervenala se komtesa.

„Takže ujednáno? Tři večery...“

„Nikdy!“ zaskřípal zuby blonďák a setřel si krev z odřených paží, když zvedal těžký vůz.

„Bude tam,“ přikývla komtesa Sonoharo Anri a vyslala k Shizuovi panovačný pohled, přesně takový, kdy vyplouvá její temné já v podobě Saiki na povrch.

Heiwajima Shizuo zatnul pěsti. Orihara Izaya pomalu sešel po schodech dolů, položil mu svou dlaň na rychle se vzteky zvedající hrudník a usmál se.

„Dnes večer. A budeš moc, moc hodný.“

******

Vychutnal si zbytek cigarety, naposledy sjel pohledem velmi dobře udržovaný dům před sebou, po kterém se do výše oken v prvním patře plazil přísavník pětilistý se svou obvyklou červenou barvou, proplétající se spolu i s verzí zelených listů. Cigaretový kouř přebila vtíravá vůně kvetoucího zimolezu. Heiwajima Shizuo ještě chvíli přemýšlel, co si tak na něj může Orihara Izaya vymyslet a probíral alternativy jeho zmrzačení, kdyby si na něj baron moc vyskakoval. Odhodil nedopalek a vešel dovnitř.

„Shizu-chan,“ přivítal ho baron, už jen v pohodlných kalhotách a bílé košili. „Myslel jsem si, že tě cestou přepadnou nějací žlutošátkaři nebo omylem zabloudíš a nenajdeš směr do mého domu.“

„Oba moc dobře víme, že ten dům není tvůj, ale Tanaki-senpaie. Není mi jasné, čím ho vydíráš, že ti ten dům pronajal,“ svraštil obočí Heiwajima Shizuo a strčil si ruce do kapes od kalhot. „Hned na začátku si ujasníme jednu věc: můj čas je drahocenný, řekneš mi na rovinu, co po mě chceš a já pak půjdu domů. Čas běží.“

„Ale mě se přece Shizu-chan nemusíš bát. Co bych asi takovému silákovi jako ty, mohl udělat? Můžeš mě přece kdykoliv zmačkat do kuličky a hodit až na pozemky Masaomi.“

„Zdržuješ,“ řekl Heiwajima Shizuo a jeho rýha na kořenu nosu se prohloubila.

„Tak si dáme aspoň večeři. Něco nám připrav,“ poplácal ho po rameni Orihara Izaya.

Pohled blonďáka byl tak nepřátelský a ostrý, že baron ucítil ten divný pocit na své paži, aniž by se ho Heiwajima Shizuo dotknul, jakoby mu zlomil ruku, a ještě ji minimálně dvakrát přerazil.

„Shizu-chan, uvolni se. Jde z tebe strach,“ dovolil si Izaya ještě jeden dotek na Shizuových bicepsech. „Kde je kuchyně jistě víš. Budu v tom úplně zadním pokoji.“

Orihara Izaya nevypadal na to, že chodí nakupovat. Že by měl někoho, kdo by mu chodil nakupovat. Kromě dvou chcípnutých vychrtlých myší totiž v kuchyni nebylo vůbec nic. Heiwajima Shizuo se ušklíbnul. Proč by tady měl taky nějaké jídlo. Stačí, když se vetře na nějaký večírek, k někomu na oběd, nejlépe, když se ve dveřích objeví na ranní čaj a zůstane až na čaj o páté. Vyšel dveřmi z kuchyně vedoucí na zahradu. Věděl, že Tanaka má dobře zásobenou zahradu. Byla trochu povadlá, přes plevel nešlo moc identifikovat, co do záhonku patří a co nepatří, ale Heiwajima Shizuo se bez problému brodil tou džunglí a za chvíli si odnášel do kuchyně svoje poklady. Orihara Izaya dokonce ani za svůj pobyt v domě neobjevil skrýš švestkových vín. Heiwajima Shizuo se rozhodl, že jednu by mohl pro barona obětovat a přihodil láhev na tác.

Blonďák prošel s tácem přes jídelnu, pokračoval chodbou a zastavil se u otevřených dveří, posledního pokoje v domě. Když zahlédl postel, uvědomil si, že je to ložnice.

„Budeš jíst opravdu tady?“ zavrčel Heiwajima Shizuo. „Není tady ani stůl. Nehodláš jíst v posteli?“

Orihara Izaya mu vykročil vstříc, sebral mu tác z ruky a v očích se mu zablýskala ďábelská světýlka.

„Shizu-chan, jsi báječný, opravdu jsi něco připravil,“ zajásal baron. „Hm, stůl tu nemám. Rád bych totiž povečeřel na tobě.“

Heiwajima Shizuo nadzvedl jedno obočí v nechápavé otázce.

„Tvůj první trest,“ vysvětloval s úsměvem Orihara.

„Trest?“ stále nechápal blonďák.

„Třeba to budeš brát jako odměnu. Copak vím?“

„Odměnu?“

„Čas běží, jak mi tu neustále opakuješ,“ tlačil mu Izaya tác do zad a směřoval ho k posteli. „Tady se hezky polož, všechno ti vysvětlím.“

„Nehodlám se nikam LOŽIT!“ zavrčel výhružně Heiwajima Shizuo.

„Klidně se můžeš vrátit a já si tu zastelu tvoji nádhernou paní Anri. Stačí říct, Shizu-chan,“ v baronových slovech nebyla ani špetka pochybností o tom, že by nebyl schopen krásnou komtesu během několika okamžiků znesvětit.

Heiwajima Shizuo se natáhnul na postel a zkřížil ruce na prsou. Orihara Izaya se uvelebil do tureckého sedu vedle čahouna na postel, položil tác a chytil Shizuovy ruce.

„Domluvili jsme se, že to nebudeme protahovat a že ty budeš moc, moc hodný,“ odsunul mu ruce z hrudníku a přitiskl je podél Shizuova těla. „Takže bych uvítal trochu spolupráce!“

Orihara povolil uzel na vázance a stáhl ji dlouhánovi z krku. Z tácu sebral malý kuchyňský nožík, určený k ukrajování ovoce a zajel pod první knoflík, držící dvě strany vesty pohromadě.

„Izayo!“ vystřelila Shizuova ruka k baronovi a chytila ho za zápěstí.

„Shizuo, Shizuo,“ povzdechnul si Orihara Izaya. „Já ti přece nechce nic udělat. Říkal jsem ti, že tě jen využiji jako stoleček a že bych rád s tebou povečeřel. Tvoje ruce jsou nebezpečné a tímhle...,“ zamával mu před nosem černou stužkou vázanky. „...ti jen lehce připomenu, že je nemáš používat. Ano?“

Orihara Izaya omotal blonďákovy zápěstí k sobě, a přetáhnul je za světlé vlasy do peřin. Kdyby Heiwajima Shizuo chtěl, jedním škubnutím by byl volný. Sledoval toho hnědovlasého týpka zabijáckým pohledem. Jakmile mu baron odpáral všechny knoflíky na vestě a ucítil studený kov na své kůži, když se Orihara pustil i do perleťových knoflíčků na jeho košili, zavrtěl sebou a měl nutkání jednou ranou ukopnout Izayovy hlavu.

Orihara si dal záležet, když hrnul „rozepnutou“ košili do stran, přes bílou kůži, vystouplá žebra, neodpustil si kopírovat jizvu táhnoucí se mu přes břicho a absolutně ignoroval vrčení objektu svého zkoumání.

„Tak, vidíš, ani to nebolelo,“ usmál se Orihara, když si připravil místečko na svou večeři. „A teď se podíváme, co jsi nám připravil k večeři. Víš, že jsi kouzelník, Shizu-chan? Netušil jsem, že tady něco takového mám.“

Orihara Izaya nabral hůlkami na tenká kolečka nakrájené oranžové kaki a skládal je vedle sebe jako zajíce na honu, na hladkou sametovou kůži Heiwajima Shizua, jež se při každém dotyku vlhkého ovoce zachvěla. Nashi nakrájel Shizuo na úhledné měsíčky a baron si je řadil za sebe, jako domino, začal na klíční kosti, vlnkou středem hrudníku a obloukem skončil pod pravým prsním svalem.

„Musíme jíst i očima,“ vysvětloval Orihara a zkontroloval svoje dílo, rýsující se na těle mračícího se Heiwajima Shizua. „Přidáme na osvěžení trochu červené.“

Zalovil hůlkami v misce na kostky nakrájeného melounu, jeden kousek si hodil do úst a druhý nabídl Shizuovi, který zatnul zuby a ucuknul hlavou.

„Je moc sladký, Shizu-chan,“ usmál se baron. „O hodně přicházíš.“

Nabral další kostku a přitisknul ji vedle růžového pahorku. Melounová kostka pustila pár kapek šťávy a rozeběhla se středem dolů. Orihara zakroužil červenou dužinou kolem bradavky a pak přes ni přejel. Další přejezd do měkké masy udělal rýhu, jak pod nájezdy zralého melounu bradavka ztvrdla. Baron si meloun strčil do pusy a nabral další.

„Nelíbí se mi to,“ zahučel Heiwajima Shizuo.

„Tvoje tělo vykazuje ale úplně odlišné reakce,“ zavrtěl nesouhlasně Orihara Izaya a vyzkoušel svůj pokus i na druhém dvorci.

Heiwajima Shizuo zasténal proti své vůli.

„Komtesa Anri by se tu také tak krásně mohla svíjet rozkoší,“ utrousil ledabyle Orihara.

Heiwajima Shizuo zahnal po těch slovech svou probouzející se zuřivost do kouta a zatnul zuby. Každá kostka červeného melounu obkroužila bradavku, nechala na ní kousíčky dužiny a zaparkovala vedle hada z nashi hrušky. Nakrájeného melounu byla vrchovatá miska. Heiwajima Shizuo cítil napětí ve slabinách, když musel vytrpět další a další krychličku, srdce mu divoce bilo a hrudník se mu nekontrolovatelně prohýbal ve vlnách a několikrát zbortil Izayovo kulinářské dílo. Červený had se vinul dolů, dosáhl až k pásku u kalhot a tak se baron zastavil, v ruce držel skleněnou misku, ve které bylo ještě několik kousků melounu.

„Došel mi prostor k dotvoření mého obrazu,“ povzdechnul si zklamaně.

„Dál nepůjdeš,“ vydechnul Heiwajima Shizuo a snažil se v hlase skrýt vzrušení.

„Tři dny, drahý Shizu-chan,“ připomenul mi baron. „Aspoň si příště rozmyslíš, ničit cizí majetek.“

„Zabiju tě!“

„Počítám s tím. Ale...,“ zvednul tři prsty do vzduchu. „až ta tři dny.“

A při těch slovech povolil pásek u kalhot a odhalil bílé spodky blonďáka, pod kterými se vše bouřilo a očividně toužilo poznat také chuť vynikajícího melounu.

Heiwajima Shizuo se zavrtěl na protest. Baron se sklonil těsně nad jeho obličej a s úsměvem nájemného vraha mu zašeptal do ucha:

„Za každý kousek, který opustí tvoje nádherné tělíčko a dotkne se prostěradla, si vychutnám místečka na komtese Sonoharo Anri. A nebudou to její ruce, ani její tvářička. Myslíš si, že žertuji?“

Orihara Izaya se narovnal a vrátil se pohledem na tác.

„Švestkové víno,“ zajásal Izaya. „Kde ho ten holomek schovává?“

Vytáhnul špunt a přičichnul.

„Z těch několika procent alkoholu mě bude tak akorát bolet hlava,“ zavrčel. „Ale má správnou teplotu, tak akorát na zchlazení horké hlavy, že, Shizu-chan?“ a obsah nažloutlé tekutiny se začal vpíjet do látky, obepínající svalnatá stehna blonďatého sluhy.

„Budeš trpět,“ drtil mezi zuby Heiwajima Shizuo, ale ani se nepohnul.

Další dávka alkoholu zkropila vypracované břicho a utvořila plytké jezírko. Orihara Izaya nabral hůlkami černou ostružinu a namočil ji do vína, otřel ten voňavý plod Shizuovy o rty, zanechal na nich fialovou čáru a pak si ji s mlaskáním baron vychutnal.

„Vynikající kombinace, sladká ostružina s lehce trpkou chutí na jazyku a nefalšovaná vůně zralých švestek. Škoda, že jsi odmítnul se mnou povečeřet. O hodně přicházíš.“

Další ostružina vytvořila na bílé kůži černé srdce, smočila se ve víně a zmizela v ústech olizujícího se barona. Hladina rozlitého vína se zavlnila, jak se Heiwajima Shizuo hluboce nadechnul, Orihara se snažil zastavit kouskem melounu unikající tekutinu, mířící přes světlé chloupky k mokrému rozkroku dlouhána, jehož tělo bylo vyzdobeno několika druhy ovoce a baronova fantazie pro uměleckého díla byla opravdu úžasná.

Hůlky i s ovocem vjeli pod látku, obratně ji nadzvedly a stáhly z hrbolku, který se na protest postavil, jako padací most přes příkop kolem hradu, akorát to mělo trochu jiný efekt, protože Heiwajima Shizuo se znovu zachvěl, jeho pánev na několik centimetrů opustila matraci a pár plátků oranžového kaki sklouzlo po žebrech a spočinulo na bílém prostěradle.

„To jsem jako neviděl,“ řekl Orihara Izaya a posbíral ovoce rychlými pohyby a nacpal si je do pusy. „Pokud se to už nebude opakovat.“

„Nádherná tabule,“ zamnul si spokojeně ruce Orihara Izaya. „Dokonce to máme i se svící, jen hořet. ITADAKIMASU!“

Každý dotyk hůlek, každé přejetí šťavnatého ovoce, tající na jeho horké kůži, ho silně vzrušovalo, nemohl si pomoct, svou tělesnou silou se mu nepodařilo zkrotit to mrazení pod žebry, svíravý pocit kolem pupíku ani stahy ve slabinách, které dávaly impulsy k jeho napnuté chloubě, aby nepolevovala ve své ostražitosti, a když k tomu Orihara sem tam přidal pár kapek ovocné šťávy přímo na vrchol, mačkající ovoce hůlkami s tvrzením, že je to samá voda, nemohl se ovládnout a nedobrovolně vypustil z úst několik vzdechů.

Po baronově plenění ovocné tabule zůstalo dlouhánovo tělo celé oleptané od sladké tekutiny, Orihara Izaya se olizoval jak mlsná kočka a dopíjel labužnicky zbytek vína.

„Tvůj dnešní úkol je u konce, Shizu-chan,“ rozvázal mu spoutaná zápěstí a položil mu vázanku na hrudník. „Zítra tě budu zase čekat.“

Heiwajima Shizuo se omámeně zvedl, stále s bolestivým pnutím mezi nohama, měl problém se zpět nasoukat do kalhot a aniž by pronesl jediné slovo, vypotácel se z pokoje.

Orihara Izaya se stále usmíval, pozoroval ten obrys na své posteli, který byl označen různými barvami zanechané od zbytků ovoce a vína. Pak se zvednul a zamířil k oknu. Pustil do pokoje, nasyceném erotickým napětím, trochu teplého vzduchu a jen se ušklíbnul, při pohledu ven do zahrady, kde přes příjezdovou cestu dvě mohutné kamenné sochy, zaryté hlavami do země, tvořily podivuhodnou bránu, podstavci opřené o sebe a za nimi vzdalující se postavu, kterou odhalovalo jen slabé světýlko cigarety. Baron Orihara Izaya si v tu chvíli nebyl zcela jistý, jestli tenhle útvar bude schopen před majitelem domu, obhájit.

Dodatek autora:: 

Tak tu máme další povídku na téma Durarara Dcera si odjela na tábor a zanechala mi tu jak macecha pro Popelku, když si zmizela na ples, jeden jediný úkol a přebírání hrachu a čočky to není Povídky od Giraffey jí uspokojují, ale ode mě chce taky, než se vrátí, mám to mít napsané. A abych to neměla lehké, mám se vrátit v čase, kdy Celty ještě jezdila na koni takže krátký dvoudílný příběh, jak Shizuo ke třem oříškům přišel A jelikož bude mít narozeniny, její přání je mi rozkazem

Povídky by DandyP

Další díl: 

Tři trestné večery pro Shizuo - Druhý Izayův trest