Tón srdce 06

KEI
Cestou z jídelny jsme míjeli spousty lidí, s kterými se Daiky zdravil nebo s nimi prohodil pár slov. Připadalo mi, že na tomhle internátu musí být něco jako hvězda. On zná každého a každý zná jeho. Nikdy jsem si nevšiml někoho, kdo by ho neměl rád.
Když jsme šli po chodech zase sami, začal se Daiky přihlouple usmívat.
„A jak přesně tě doučuje?“ Nechápavě jsem se na něj podíval. „Ten kluk,“ dodal.
„Eh, normálně, ukázal mi nějaké akordy, dal mi pár rad.“ Ta otázka mě na chvíli vyvedla z míry. Pod slovem „jak“ jsem si vzpomněl na jeho doteky, jak položil jeho ruku na moji a druhou…
„To zní hezky, ale… nudně,“ podíval se na mě a vytrhl mě ze vzpomínek, „tak krásně jste se na sebe usmívali.“ Když to řekl, začal jsem se červenat. Vzpomněl jsem si na Daisukeho úsměv. Je pravda, že se usmíval, když ke mně šel, ale nemohli jsme vypadat jako…
„Nic takového v tom není,“ zasmál jsem se, abych si dodal odvahu do takového druhu rozhovoru, „vážně. Jak tě to pořád napadá?“
„No, já jen, že by to mohlo být zajímavé.“ Sotva to dořekl, začal se nasmívat jako sluníčko.
„Ne, nic si nepředstavuj,“ řekl jsem suše. Daiky se na mě překvapeně podíval. Ne jen jeho překvapilo, že se v něm začínám vyznávat.
„Kluci!“ Ozval se za námi. Byl to vychovatel. „Daiky, potřebuju ty papíry s podpisem rodičů, co jsem ti dával.“ Daiky se na chvíli zamyslel a pak přikývl.
„Mám je tady, dám vám je zítra ráno.“ Vychovatel poděkoval, spokojeně se usmál a odešel.
„Jaký papíry?“ zkoumavě jsem si ho prohlédl.
„Příští týden tu nebudu, jedeme někam se školou. Takže tu vlastně budeš sám… Soucítím s tvou samotou a omlouvám se, že tě tu ponechám na pospas všem těm vlkům s lidskou tváří.“ Když to říkal, snažil se nesmát, ale vůbec se mu to nedařilo. S úsměvem do mě drkl a odemkl dveře. „Jinak se koukej pořádně učit, když už máš toho učitele. Pak mi složíš písničku.“ Pořád se jen smál…

Už bylo pozdě, ležel jsem v posteli a znovu přemítal nad tím, co se dnes stalo. Měl jsem z toho nepopsatelnou radost. Z toho všeho, že jsem byl u Daisukeho doma, mohl jsem s ním mluvit, dozvěděl jsem se o něm něco víc, viděl jsem jeho písničku, kterou napsal s… Toshim. Najednou mi nálada zase klesla. „Toshi,“ zašeptal jsem do ticha. Daiky už spokojeně oddechoval, takže mě naštěstí slyšet nemohl.
I když mi Daiskuke řekl, že jen blbli a jsou jen kamarádi, pořád mě vyvádí z míry.
Po chvíli úvah nad Toshim se mé myšlenky přesunuly zpět k Daisukemu domů. Ani jsem nepostřehl kdy, ale spokojeně jsem usnul.

DAISUKE
Už by měl vycházet, jak dlouho budu muset ještě čekat? Stál jsem před školou a díval se směrem, kterým vycházeli lidé. Hledal jsem Keie, abych mu řekl, kdy může přijít. Doufám, že jsem ho nepřehlídl, to by mě naštvalo.
„Ahoj, čekáš na někoho?“ Ozvalo se za mnou a já se strašně lekl. Otočil jsem se a za sebou spatřil Keie.
„A-ahoj.“ Odpověděl jsem poznamenaný šokem.
„Čekáš tu na někoho?“ Zeptal se znovu.
„Na tebe, chtěl jsem ti říct, že můžeš přijít dneska nebo zítra, jak se ti to bude hodit víc.“ Byl jsem trošku nervózní, i když k tomu nebyl důvod.
Zamyšleně se zadíval do země. „Dneska mi to bude vyhovovat víc, zítra musím uklízet pokoj, nevadí?“ Podíval se mi do očí.
„Dobře, tak za hodinu u mě. Zatím.“
„Ahoj.“ Otočil jsem se a vydal se domů, abych se stihl najíst. Abych řekl pravdu, jsem rád, že přijde dneska, nechce se mi čekat do zítra. Možná dneska dokončím i písničku

Z
Zrovna jsem sklízel talíř ze stolu, když se ozval zvonek. Rychlým krokem jsem došel ke dveřím. Za nimi stál Kei s kytarou na zádech. Poodstoupil jsem, aby mohl projít.
„Ahoj, tak mě tady máš.“ Usmál se a prošel kolem mě.
„Ahoj, běž do pokoje, hned přijdu.“ Jenom přikývl a vydal se směrem k němu. Já jsem šel odnosit ostatní nádobí ze stolu a šel za ním.
Když jsem došel do pokoje, zase se díval na noty. Uvědomil jsem si, že jsem u nich nechal i slova, určitě si je už přečetl….
„Ta slova jsou hezká.“ Podíval se na mě a v ruce svíral text.
„Díky.“Cítil jsem se trochu trapně.
„Už víš, jak tu písničku dokončit?“ Zajímal se.
„Ne… Zasekl jsem se a nemůžu s tím pohnout.“ Sklonil jsem hlavu.
„Aha.“ Zase se díval do textu.
„A co ty? Nenapadlo tě něco?“ Podíval se na mě trochu překvapeně.
„Já?“
„Hm… Napadlo mě, že by si mě s tím mohl pomoct, tak jestli máš nějaký nápad….“ Cítím se trochu trapně, že ho žádám o pomoc.
„No nápad bych měl. Podej mi tužku.“ Podal jsem mu, co požadoval. Začal psát do not. Po chvíli se na mě podíval a podal mi papír. „Tady. Zkus to zahrát a uvidíš, jestli se ti bude líbit.“
Přešel jsem ke klávesám a začal hrát, co napsal. Díval se na mě a poslouchal, jak hraju. Trochu mě to znervózňovalo a pořádně jsem se nesoustředil na hudbu, ale i z toho mála, co jsem byl schopen vnímat, musím uznat, že je hezká. Když jsem dohrál, pořád se na mě díval a neřekl ani slovo. Zvedl se z postele, kde seděl a šel za mnou.
„Tak co na to říkáš?“ Zeptal se.
„Je to moc hezký, tak nějak jsem si to představoval.“ Usmál jsem se na něj, ale on měl stále zamyšlený výraz.
„Mohl bys to zkusit zahrát ještě jednou? Ale netlač tak na klávesy, buď jemnější.“ Přikývl jsem a začal znovu hrát. Když jsem se na něj podíval, stále byl zamyšlený. Rozešel se a stoupnul si za mě. Položil své ruce na mé. Tím mě naprosto překvapil a přestal jsem hrát. Stál jsem tam jako opařený, neschopný slova ani pohybu.
„Říkal jsem, abys na to tak netlačil, musíš být jemnější, pak to bude znít líp. Zkusíme to ještě jednou.“ Já se nezmohl na nic jiného než na přikývnutí.

KEI
Ve chvíli, kdy jsem ho objal, tak jsem nepřemýšlel, prostě jsem se ho chtěl jenom dotknout. Myslím, že jsem ho tím dokonale vykolejil. Cítil jsem, jak celý ztuhnul a znervózněl. Vlastně jsem mu takhle oplatil to, co udělal minule on mě.
I když hrál, pořád byl napjatý. Ale i já jsem byl trochu nervózní, nevěděl jsem, co mám dělat, jak se chovat, kdy ho pustit. Nevěděl jsem, kde je hranice, abych nezašel příliš daleko.
Dohrál poslední notu a já pustil jeho ruce, kousek od něj odstoupil, ale pouštět jsem ho nechtěl. Chtěl jsem tak zůstat ještě o chvíli déle.
„Tak co myslíš?“ Zeptal jsem se ho. Otočil se ke mně a tím se mezera mezi námi o kousek zkrátila. Stál skoro u mě a já neucouvnul. Nechtěl jsem. Podíval se mi do očí. Měl v nich vážný, ale trošku poplašený výraz. Ještě se úplně neuvolnil.
„Je úžasná. Dokonale sedí na moje slova. Opravdu se ti to povedlo.“ Radostně jsem se usmál nad jeho pochvalou. Opravdu mě potěšilo, že se mu líbí.
„To jsem rád.“ Sklonil jsem hlavu, jeho pohled mě znervózňoval. Nic neříkal, jenom se na mě díval. Chtěl jsem odejít, ale chytnul mě za bradu a donutil mne, abych se na něho podíval.
„Děkuju.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vůbec řekl.
„Za co-“ Ani jsem svoji otázku nestihl doříct, protože se ke mně sklonil a políbil mne. Tím mě dokonale vyvedl z míry. V tu chvíli jsem nechápal vůbec nic. Jen jsem tam tak stál a nechal ho, aby mě líbal. Ani jsem nestačil zavřít oči. Dokonce jsem jeho polibek ani pořádně nevnímal. Ale nemůžu říct, že by mi to bylo nepříjemné.
Odtáhl se ode mě a zase se mi zadíval do očí. Měl v nich ale úplně jiný výraz. Řekl bych, že toužebný, ale i vystrašený a nejistý.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“ O kousek ustoupil.
„Nevyděsil, jenom překvapil…“ Zase jsem sklonil hlavu, cítil jsem se trochu trapně.
„Takže tě můžu políbit ještě jednou?“ Nechápavě jsem se na něho podíval. Stál kousíček ode mne a usmíval se. Pomalu se ke mně přibližoval. Zavřel jsem oči a zůstal stát na místě. Ucítil jsem, jak se jednou rukou dotknul mé tváře a druhou nechal na bocích. Z tak těsné blízkosti jsem cítil teplo jeho těla. Naše rty se setkaly a mnou projel elektrizující pocit. Tentokrát jsem si ho plně uvědomoval a vnímal každý pohyb. Odvážil jsem se ho také dotknout. Položil jsem mu ruce na záda. Daisuke to bral asi jako souhlas a přitisknul se ke mně o trošku víc. Jeho polibek se stal vášnivější a já mu ho oplácel.

DAISUKE
Nemůžu uvěřit, že ho držím v náručí a líbám a ještě více neuvěřitelné je, že mě nezastavil, ale polibky mi oplácí. Ale nesmím to přehánět, nesmím se nechat unést. Mohl by se mi začít vyhýbat a to nechci. Ne po tom, co se stalo dneska.
Přestal jsem ho líbat a ustoupil, sednul jsem si na postel a podíval se na něj. Stál tam trochu zaražený, ale nezdál se naštvaný. Možná mu ještě úplně nedošlo, co se stalo a až to zjistí, uteče.
„V pořádku?“ Zeptal jsem se ho. Podíval se na mě.
„Jo…“ Pořád byl trochu zaražený.
„Nechceš teď utéct nebo tak?“ Cuknul s sebou.
„Ne.“ Jeho hlas zněl tak jistě, což mě trochu překvapilo.
„Takže ti to nevadilo?“
„No… Asi… Myslím, že ne….“ Odpověděl trochu zahanbeně, dokonce zčervenal.
Jeho odpověď mě potěšila. Nečekal bych, že to dopadne takhle, spíš jsem myslel, že mne uhodí a odejde. Takovou reakci jsem od něho nečekal.
„Tak se asi vrátíme ke kytaře, ne?“ Zeptal jsem se s úsměvem. I když radši bych pokračoval v jiných věcech.
„Asi jo.“ Došel si pro kytaru a posadil se na židli. Já jsem si sednul blíž k němu a on mi hrál, co jsem ho naučil minule. Jeho prsty tak ladně tiskly struny. Má opravdu talent.

KEI
Celou cestu jsem musel přemýšlet nad tím, co se stalo. Nechal jsem ho, aby mě líbal, dokonce jsem ho objal. Co jsem to prováděl? I když… Asi si za to můžu sám, neměl jsem se ho dotýkat, když hrál na klávesy. Pěkně se do toho zamotávám. Vytáhl jsem klíče a odemkl si byt.
„Ahoj, zase jsi byl na hodině kytary?“ Lekl jsem se, když jsem uslyšel hlas.
„Daiky, co tady děláš?“ Vyděšeně jsem se na něho podíval. Byl jsem tak zabraný do myšlenek, že jsem si ani nevšimnul Daikiho přítomnosti.
„Už nějakou dobu tu bydlím. Jsem rád, že jsi konečně zaregistroval moji přítomnost.“ Smál se svým obvyklým způsobem.
„Promiň, jen jsem nečekal, že tu budeš.“ Pobaveně se na mě podíval.
„No jasně, kdo by čekal, že budu ve svým pokoji. Jsi docela mimo.“ V tom, že jsem mimo má pravdu.
„Byl jsem jenom zamyšlený.“
„A nad čím jsi tak přemýšlel. Pochybuju, že bys tak moc myslel na nový akordy.“ Spiklenecky na mě mrknul. Je mi jasné, kam tím míří.
„A proč bych nemohl?“ Snažil jsem se náš rozhovor ukončit.
„Protože ti to nevěřím. Přiznej, co jste doopravdy dělali.“ Opřel se o židli a propaloval mě pohledem.
„Přišel jsem k němu, ukázal jsem, co jsem se naučil minule, on mě naučil něco nového a zase jsem šel.“ Opřel jsem kytaru o zeď a otočil se k němu zády.
„Myslíš, že ti to uvěřím. Je ti vidět na očích, že se něco stalo a já chci vědět co. No tak, jsem tvůj kamarád, spolubydlící, něco jako tvoje rodina.“ Byl opravdu neodbytný.
„Ještě jednou ti říkám, že se nic zajímavého nestalo.“ Vzpomněl jsem si na polibek.
„Slyšels, co jsem před chvílí říkal? Jsem tvoje rodina.“ Přidal k tomu svůj úsměv.
„Jsi si vědom toho, že rodině bych nikdy neřekl, co jsme spolu dělali?“ Taky jsem mu úsměv oplatil a odešel do kuchyně, abych si uvařil vodu na čaj.
Když jsem vyšel z pokoje, slyšel jsem Daikiho, jak volá. „Takže se něco stalo, já to věděl.“ Musel jsem se sám pro sebe usmát.