SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Tón srdce 05

KEI
„Ahoj“ Znenadání vedle mě někdo promluvil. Když jsem se otočil, zarazilo mne zjištění, že to je Daisuke. Vycházel jsem ze školy a těšil se na oběd, takže jsem byl myšlenkami jinde a nesoustředil se na okolí. Asi si všimnul, že mě trochu vyděsil.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ Omlouval se.
„V pořádku, jenom jsem si tě nevšiml.“ Usmál jsem se na něj. Nějak jsem rád, že ho vidím.
„Už jdeš domů?“ Zeptal se.
„Na intr, i když v podstatě domů.“ Je to teprve pár dní a už ho považuji za svůj domov.
„Aha, a jak ti jde učení?“ Nechápavě jsem se na něj podíval. Proč se mě ptá na učení?
„Myslím kytaru.“ Vysvětlil.
„Jo takhle.“ Usmál jsem se. „Abych pravdu řekl, tak to je těžší než jsem myslel.“ Trochu se za to stydím, ale nechci mu lhát.
„Víš co jsem ti říkal, když budeš chtít, můžu ti s tím poct.“ Podíval se na mě. Nevím, jak zareagovat, rád bych, aby mě učil, ale….
„Nechci tě otravovat.“ Sklopil jsem pohled. To už jsme stáli před školou a kolem nás proudily davy studentů.
„Kdyby mě to otravovalo, tak ti to nenabízím, ne?“ Zase se na mě usmál a čekal na odpověď.
„No…Víš… Možná, by se mi do začátků něco hodilo.“ Cítil jsem, že začínám červenat.
„Tak dobře. Co kdyby ses stavil dneska. Šlo by to?“ Udiveně jsem se na něj podíval. Zaskočil mě, když řekl, že dneska. Najednou mi začalo srdce bít o trochu rychleji.
Když jsem dlouho neodpovídal, tázavě se na mě podíval. „No, asi by to šlo.“
„Dobře, tak za hodinu na mě počkej u hudebnin. Zatím ahoj.“ Rozloučil se se mnou a vydal se cestou, kde nejspíš bydlí. Já tam ještě chvíli stál a koukal, jak se pomalu vzdaluje. Byl jsem překvapený, ale rád, že se s ním zase uvidím. Otočil jsem se a šel na intr.

DAISUKE
Čekal jsem na něj opřený o zeď kousek od hudebnin. Toshio dneska nemá směnu, ale všichni mě tam znají a nestojím o to, aby mě viděli. Přemýšlel jsem nad dnešním setkáním a jeho chováním. Chudák byl vyvedený z míry. Nejspíš je to kvůli té scéně z obchodu. Ach jo, budu mu to muset někdy vysvětlit. Ne, že by na tom záleželo, ale stejně….
Abych řekl pravdu, taky jsem měl co dělat, abych se nezarazil nebo nezačal plácat blbosti. I teď jsem docela nervózní. Dokonce jsem přišel o pět minut dřív, než jsme se domluvili a včasné příchody nejsou moje parketa.
Jak jsem tam stál opřený, pozoroval jsem lidi, kteří kolem mne prošli. Díval jsem se jim do tváří, které pro mě byly neznámé. Až jsem jednu známou spatřil. Kei byl ještě daleko, ale cítil jsem, jak mi zrychlilo srdce. Vydal jsem se mu naproti a celou cestu jsem se usmíval, když jsem byl dostatečně blízko, abych mu viděl do tváře, všimnul jsem si, že se také usmívá.
Měl na zádech kytaru a občas se za ním někdo otočil. Asi nikdy neviděli kluka s kytarou.
„Ahoj.“ Pozdravil jsem, když jsme k sobě došli.
„Ahoj.“ Odpověděl a byla na něm znát nervozita.
„Tak pojď, dneska jsem doma sám, máma před chvílí odešla do práce.“ Povzbudivě jsem se na něj usmál.
„Myslím, že je to jenom dobře, vzhledem k tomu co neumím.“
„Zase tak špatný to nebude.“ Nic na to neřekl, jenom se usmál a pokračovali jsme na cestě ke mně domů.
„Počkej, už jsme tady.“ Upozornil jsem ho, když jsem zastavil u dveří, abych odemknul. Kei zastavil a otočil se na mě. Jenom se usmál a čekal, než odemknu.
„Tak prosím.“ Pozval jsem ho dál.
„Díky.“ Podíval se na mě, když prošel kolem. Vešli jsme do haly, která vedla do obýváku.
„Můj pokoj je nahoře.“ Přikývl a následoval mě ke schodům a pak ke dveřím mého pokoje.
„Zatím si tu někde odlož a já zajdu pro něco k pití. Co bys chtěl?“
„Kdyžtak vodu.“ Odpověděl skoro nezúčastněné, protože si prohlížel můj pokoj. Nechal jsem ho tam a šel dolů do kuchyně pro pití.

KEI
Jeho pokoj je moc útulný. Je prostorný a bíle vymalované zdi to umocňují. Má tu jenom nezbytný nábytek, skoro žádné dekorace, ale i tak je moc hezký a cítím se tu dobře. Všimnul jsem si, že v rohu vedle kytary stojí ještě klávesy. Nemyslel jsem si, že na ně hraje. Došel jsem k nim všimnul si, že na stojanu má nějaké noty. Prohlídnul jsem si je, ale nepřipomínaly mi nic, co znám, ani nadpis neměly. Nejspíš je napsal on. Vrátil jsem je do stojanu a zkusil kousek zahrát. Měl jsem představu, jak asi skladba zní, ale i tak mě překvapila. Zněla tak lehce. V tu chvíli vešel Daisuke do pokoje, v ruce měl dvě skleničky, které položil na stůl.
„Promiň, já jenom jsem chtěl…“ Cítil jsem se trapně.
„V pořádku.“ Byl opřený o desku stolu a díval se na mě.
„Ta skladba je krásná. Napsal jsi ji ty?“ Zeptal jsem se a pohled mu oplácel.
„Ne, tu napsal Toshi, já napsal slova.“ Trochu mě to zarazilo. Ani ne tak, že Daisuke napsal slova, ale že hudbu napsal Toshi, nejspíš ten jeho kamarád z obchodu. Možná, že spolu opravdu něco mají.
„Toshi je ten kluk z obchodu.“ Potvrdil moje domněnky. Jenom jsem zamyšleně přikývnul. Zase mi v hlavě vyvstala ta scéna. Vypadá to, že ji z ní jen tak nedostanu.
„Asi vím, co si myslíš po tom, co jsi nás viděl v hudebninách.“ Pořád se na mě díval, v očích měl vážný výraz.
„Ohledně toho nemám žádný problém.“ Co mu na to mám asi říct.
„Ale ne, tak to není.“ Začal se smát. „Rozhodně ne, já s Toshim nechodím ani nic podobného. Je to jenom kamarád. Vím, že to tak minule nevypadalo, ale jenom jsme blbli.“ Stále se smál.
„Aha, tak to je dobře.“ Abych řekl pravdu, tak se mi hodně ulevilo. „Promiň, že mě to vůbec napadlo.“
„V pořádku, nakonec to i tak vypadalo, to by si myslel každý.“ Pořád se ještě usmíval. „Tak tě půjdem něco naučit, co říkáš?“ Mrknul na mě.
„To asi bude nejlepší.“ Došel jsem si pro kytaru, Daisuke mi mezitím ukázal židli, kam si mám sednout a stoupnul si za mě.
„Tak mi ukaž, co jsi včera zkoušel.“ Pokusil jsem se stisknout struny stejně, jak to bylo na obrázku v učebnici.
Daisuke se nade mě naklonil, aby mi opravil prsty na strunách. V tu chvíli jsem nebyl ničeho schopný. Dokonale mě to paralyzovalo. Na moment se mi zastavilo srdce a pak začalo bít jako o závod. Pramínek jeho vlasů se mi otřel o tvář. Ucítil jsem vůni šamponu a jeho chladný dech, když mi něco říkal. Já jsem slova ale nevnímal, soustředil jsem se jen na jeho doteky a blízkost. Jednou rukou se mě dotýkal na zádech a druhou rovnal prsty na strunách.
„Takhle je drž.“ Odtahoval se ode mne a já zase začal vnímat svět okolo.
„D-dobře.“ Musí si o mně mysle, že jsem naprosto neschopný.
„Tak a teď to zahraj.“ Rozezněl jsem prsty struny. Musím uznat, že to zní mnohem lépe než včera. „Myslím, že se to naučíš rychle, docela ti to jde.“
„Díky.“ Podíval jsem se na něj a usmál se.

DAISUKE
„Kdy zase budeš moct přijít?“ Ptal jsem se Keie, když se chystal k odchodu.
„Já můžu skoro pořád. Kdy to vyhovuje tobě?“ Od chvíle, co začal hrát na kytaru, se pořád usmívá.
„Nejlepší by to bylo, když nejsou rodiče doma. Zítra ti řeknu ve škole, jo?“
„Dobře. Tak moc děkuju a ahoj.“ Ještě jednou se na mě usmál.
„Ahoj…“ Řekl jsem za ním, ale nevím, jestli mě slyšel.
Otočil jsem se a rovnou šel do pokoje. Vzal jsem noty z kláves a k tomu můj text. Mám nutkavou touhu to dokončit, dokonce vím jak, ale nedokážu to vyjádřit. Možná, že Toshi by věděl jak, ale nevím, kdy s ním budu zase mluvit. Jak si našel holku, má čím dál míň času na mě. Ale přeju mu to, jsem rád, že je šťastný.
Možná by mohl…. Možná by mi mohl pomoct Kei. Doufám, že přijde co nejdřív. Teď, když tu jsem sám, je mi smutno. Cítím se strašně osaměle. Byl bych rád, kdyby tu byl se mnou. Vzpomněl jsem si, jak jsem přišel do pokoje a on hrál tu skladbu. Jak si to užíval, než si mne všimnul. Byla to zvláštní chvíle, mohl bych ho pozorovat celý den. A potom, když jsem se nad ním sklonil. Projel mnou pocit, který nemůžu popsat. Když jsem se dotknul jeho zad a ruky, nepatrně sebou trhnul a úplně se změnila atmosféra kolem. Toužil jsem se ho dotýkat víc, toužil jsem mu být blíž. Kdyby ta chvíle trvala o trochu déle….
Ještě dlouho jsem přemýšlel nad Keiem, nad písničkou, nad tím, že si připadám strašně sám. A hlavně nad tím, že se se mnou děje něco divného.

KEI
,Hlavně ať není Daiky v pokoji. Chci být sám, potřebuju přemýšlet…‘ Říkal jsem si, když jsem stoupal po schodech do našeho patra. To všechno, co se dneska stalo u Daisukeho. Nebylo to nic zvláštního, ale potěšilo mě to i rozrušilo. Těším se, až mě zase bude učit. Doufám, že to bude co nejdřív.
Vešel jsem do pokoje a s velkou úlevou zjistil, že tam jsem sám. Kytaru jsem odložil do rohu a tašku na židli u stolu. Převlékl jsem se a vlezl do postele, abych mohl přemýšlet.
V hlavě mi pořád zní melodie, kterou jsem dneska hrál. Nemůžu ji dostat ven. Až zase budu u něj, chci ho požádat, jestli by mi neukázal i text. Soudě podle melodie, musí být opravdu hezký.
Ještě dlouho jsem přemýšlel, pomalu se mi začaly zavírat oči a usnul jsem.

„Hej, slyšíš mě……?“ Z dálky jsem slyšel nějaký hlas, ale do snu mi nezapadal.
„Mohl bys otevřít oči?“ Zase ten hlas, začínám ho slyšet zřetelněji. Otočil jsem se na posteli, otevřel oči a hrozně se lekl. Kousek od mé hlavy byla Daikyho a díval se na mě. Ve tváři měl tradičně svůj veliký úsměv.
„Ha ha, kdyby ses viděl, tohle mě nikdy nepřestane bavit.“ Smál se ještě víc, já se na něj díval pořád poněkud vyděšeně.
„Jsem rád, že ses pobavil. A proč mě vůbec budíš?“ Ptal jsem se, když slézal po žebříků dolů.
„Já jdu na večeři, tak jestli chceš jít se mnou.“ Daiky se přehraboval v tašce.
„To je už tolik?“ Po tak děsivém probuzení jsem byl stále mimo.
„No, už to tak bude.“ Otočil se na mě, zřejmě pobaven mojí zmateností.
„Aha, tak to díky za vzbuzení.“ Usmál jsem se na něj.
„No ne, ty se umíš i smát.“ Pronesl pobaveně a mě to rozesmálo ještě víc.
„Radši už pojď.“ Rozešli jsme se ke dveřím.
„Dneska jsem tě viděl ve městě.“ Začal Daiky.
„Kdy?“
„Nevím kolik bylo. Byl jsi ještě s nějakým klukem a usmívali jste se na sebe. Vypadalo to, že se docela bavíte“
„No a?“ Podíval se na mě uraženě.
„Třeba bys mi mohl říct kdo to je, co jste spolu dělali, jestli spolu něco nemáte a tak.“ Zaskočeně jsem se na něj podíval. Nechápu, jak ho tohle mohlo vůbec napadnout.
„A všiml sis taky, že jsem měl na zádech kytaru?“
„No, a co s ní?“ Asi mu to nedošlo.
„A nenapadlo tě, že mě třeba učí na kytaru?“ Zase jsem se musel smát a on se smál se mnou. Když jsme procházeli chodbou, lidé se za námi otáčeli.
„To je taky možnost, i když ne tak zajímavá.“ Poznamenal.
„Ale pravdivá. Občas mě udivuje, na co ty nepřijdeš.“ Daiky jenom pokrčil rameny a přidal svůj obvyklý úsměv.
Došli jsme do jídelny a stoupli si do řady. Bavit jsme se už nemohli, protože by přes křik a rámus nebylo skoro slyšet, tak jsme se každý ponořili do svých myšlenek. Já se vrátil k Daisukemu domů.

______________________________________________________________

Nejen mé překlady a povídky ^_^

Dodatek autora:: 

Ahoj, přidávám další díl naší povídky. Začíná se to trošku posouvat dál, tak doufám, že se vám bude líbit Smile
Užijte si čtení Smile

4.789475
Průměr: 4.8 (19 hlasů)