SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Tón srdce 03

DAISUKE
„Tak už běžte...“ Řekl rezignovaně učitel, dvě minuty před koncem hodiny. Věděl, že nemá cenu nás držet ve třídě, protože stejně bychom všichni odešli. Já jeho slova zaslechl už z chodby, kde bylo přelidněno. Nato, že zbývají ještě dvě minuty, je tu opravdu moc lidí. Z vedlejší třídy také vycházeli studenti. Mám takový pocit, že to jsou prváci.
Potom, co jsem vyšel ven, zamířil jsem domů. Když jsem se otočil, právě se otevřely dveře u druhého vchodu a z nich se vyvalil dav lidí, ale jediný, kdoho jsem si všimnul byl on. Vyčnival z davu, nikdo by ho nepřehlédl. On si mne také všimnul. Když jsme se míjeli dívali jsme se na sebe, ale ani jeden nepozdravil. Nevěděl jsem, jestli mám nebo ne. Bylo kolem něj tolik lidí, i když nevypadal, že by se s nima bavil, ale přeci…. Nějak jsem se k tomu neodhodlal.
I potom, co jsme se minuly, otočil jsem se za ním. On byl také otočený, zachytil jsem jeho pohled a přísahal bych, že měl v očích radost. Slabě jsem se usmál a radši pokračoval v cestě. Cítíil jsem se trochu trapně. Jako kdyby mě nachytal při něčem zakázaném. Ale když se naše pohledy setkaly, nedokázal jsem vnímat okolí. Soustředil jsem se na něj, na jeho oči, výraz. Ten kluk je opravdu záhada a já ji chci rozluštit. Chci ho poznat a dozvědět se o něm víc. Konečně jsem potkal někoho, kdo mě opravdu zajímá. Doteď jsem se bavil s lidma jenom, abych nebyl sám, i když pár mi taky stačilo přirůst k srdci, ale přece jen ne tolik.
No, asi bych měl zjistit jeho jméno. Ale jenom představa, že ho budu muset oslovit mě trochu znervózňuje a zároveň příjemně vzrušuje….
Tolik jsem se ponořil do myšlenek, že jsem nevnímal, kam jdu. Stál jsme před obchodem s hudebninama. Nevím proč jsem šel automaticky sem, ale Toshio dneska nepracuje, takže tu jsem zbytečně. Mohl bych mu zavolat, aby se stavil ke mně a dodělali bychom naši písničku.
Vytáhl jsem mobil a vytočil jeho číslo.
„Ahoj Toshio…. Máš čas?.....Tak za deset minut u mě…. Jo, kvůli tý písničce….Budu doma sám….Tak zatím…“
***
„Je otevřeno!“ Zavolal jsem ke dveřím, když se rozezněl zvonek.
„Čau, jsi v pokoji?“ Volal na mne Toshio, když se zezouval.
„Jo.“ Ani jsem nemusel odpovídat, protože už stál ve dveřích.
„Tak jak jsi pokročil?“ zeptal se.
„ Popravdě nijak.“
„Proč?“ Udělal při tom otrávený obličej. Když jsem si ho pořádně prohlédnul, vypdal trochu jinak. Něco se na něm změnilo, ale nedokážu říci s určitostí co. Jakoby vstoupil někdo trochu jiný. Vyzařovalo z něj něco, co jsem dosud neznal, ale nevěnoval jsem tomu zvláštní pozornost.
„Protože jsem nevěděl jak….“ Popravdě jsem se trochu zastyděl.
„Že se vůbec ptám, co?“ Přešel ke klávesám.
„Hm… Co rande?“ Já jsem seděl na své posteli.
„Dobrý, zítra máme zase.“ Po tváři se mu rozlil veliký úsměv a oči se rozzářily.
„Tak to hlavně nějak nepokaž, znáš se.“ Opravdu bych mu přál, aby jim to konečně vyšlo.
„Snad ne.“ Pořád se usmíval. „Tak pojď na tu hudbu.“ Řekl a dotknul se kláves. Mým pokojem se rozezněla ladná hudba. Přehrával co zatím složil. Musím uznat, že je opravdu výborný. Zaposlouchal jsem se do melodie a přezpívával jsem si do ní potichu svůj text. Sedí k sobě perfektně. Až bude píseň hotová, nebude mít chybu.

KEI
,Možná jsem ho měl pozdravit...‘ Stoupal jsem po schodech do svého pokoje a přemýšlel nad dnešním setkáním s ním. Pravda, bylo rozpačité a viděli jsme se asi deset sekund, ale skutečnost, že se na mne podíval a dokonce i otočil, mne těší. Jenom mne mrzí, že jsme se nepozdravili, třeba jenom kývnutím. Příště si na to musím pamatovat.
Došel jsem ke dveřím a lovil v kapse klíč, když jsem si všimnul, že je odemčeno. Zul jsem si boty a zamířil k pokoji, který se stal mým přechodným domovem. Když jsem otevřel dveře a vešel dovnitř, Daiki seděl u stolu a něco psal na notebooku. Otočil se hned, co jsem vstoupil do pokoje. Celý se rozzářil, když mě uviděl.
„Ahoj Kei.“ K pozdravu přidal obrovský úsměv.
„Ahoj.“ Abych řekl pravdu, trošku mě znorvózňuje ta jeho dobrá nálada a úsměvy, ale je to milé. Také jsem se pokusil o úsměv.
Otočil se znovu k počítači a já šel ke svému stolu. „Díky za to ráno.“ Řekl jsem, když jem si vybaloval.
„To nestojí za řeč.“ Zase se na mne usmál.
„Ale jo, přišel bych pozdě do školy.“
„Takže vzorný student, jo?“ Z jeho pohledu i tónu hlasu bylo poznat, že o tom silně pochybuje.
„To zase ne, ale přijít pozdě hned druhý den je blbý.“ Podíval se na mne a oba jsme se začali smát. V pokoji vládla uvolněná atmosféra. Myslím, že jsem narazil na opravdu dobrého spolubydlícího.
„Ty hraješ na kytaru?“ Podíval se na mne a potom sklouznul pohledem na kytaru, kterou jsem si včera koupil.
„Ne, budu se teprve učit.“ Usmál jsem se poněkud rozpačitě. Hlavou mi probleskla vzpomínka na naše setkání v hudebninách.
„Aha, a kdy hodláš začít?“ Touhle otázkou mě zaskočil. Sám jsem to nevěděl.
„Až si koupím nějakou příručku.“ Odpověděl jsem a přemýšlel, kdy zajít do obchodu.
„Nebudeš chodit na kurzy? Řekl bych, že je docela těžké se na něco naučit hrát.“
„Ty na něco hraješ?“ Poznámky o tom, že je to těžké, jsem si záměrně nevšímal.
„Ne, ještě to. Já nemám nadání pro hudbu.“ Vypadal trošku zaskočeně, ale pobaveně se usmíval. Zavrněl mu na stole mobil a on se začal zvedat. „Já jdu ven, kámoš tu na mne čeká. Nevím kdy se vrátím. Tak zatím.“ To už vycházel ze dvěří.
„Čau…“ Vyslovil jsem do prázdného pokoje. Tenhle kluk me asi nikdy nepřestane udivovat. Je tu jeden den a už má přátele. No, možná se znají déle, ale stejně. To já nejsem schopný se ani s nikým začít bavit, natož abych si dělal kamarády.
Zvedl jsem se od stolu a přešel ke kytaře, která stála opřená v rohu. Vzal jsem si ji a šel si sednou na postel. Snad se nebude Daiky zlobit, že sedím na jeho.
Chytl jsem ji tak, jak se kytara drží a brnkal na struny. Je poznat, že je trošku rozladěná, ale i tak vydává krásný zvuk. Hudba mne opravdu dokáže uklidnit a potěšit. Ona je mým prostředkem pro odreagování. Už odmala ji miluju a nikdy zřejmně milovat nepřestanu.
Když jsem se probral ze zamyšlení, vrátil jsem kytaru do rohu a šel sepisovat seznam všeho, co si k ní ještě musím pořídit.
Nakonec seznam obsahoval pouze tři věci: nějaký zpěvník, ladičku a trsátka. Po dlouhém přemýšlení jsem také dospěl k názoru, že si to zajdu koupit až zítra. Asi si půjdu lehnout a zkusit dohnat spánkový deficit, ze včerejška. Celý den jsem unavený.
Převlékl jsem se do pyžama, stáhll žaluzie, vylezl si do postele a během půl hodiny usnul.

***
Druhý den
DAISUKE
„Čau, konečně jsi přišel.“ Pozdravil mě Tohshi hned, co jsem vstoupil do obchodu.
„Ahoj, já nemůžu za to, kdy nám končí škola, i když jsem přemýšlel, že bych odešel o hodinu dřív.“
„Divím se, že jsi to neudělal…“ Poznamenal Toshi zamyšleně.
„Jak to pokračuje s tou holkou?“ Nemám náladu bavit se o sobě.
„Líp, než jsem předpokládal. Dneska ráno jsme zase byli spolu venku a řeknu ti, je úžasná…“ Když to říkal, zamilovaně se usmíval.
„To je dobře.“ Přeju mu to, ale nějak mne popadl smutek. Možná z toho, že já jsem pořád sám. Dnešek je divný den. Od rána jsem napjatý a neumím si vysvětlit proč a teď mě ještě popadla špatná nálada.
„Natsuki říkala, že má kamarádku, která teď s nikým nechodí. Nechtěl bys s ní někam jít?“ Toshio mne vytrh z přemýšlení.
„Cože?“ Bohužel jsem mu rozumněl jenom poslední dvě slova.
„Seš hluchej nebo co. Natsuki říkala, že má volnou kamarádku, tak jestli s ní někam nechceš jít. Jako na rande.“ Tón jeho hlasu byl pobavený.
„Nechtěl.“ Jako kdyby odpověd neznal.
„Ale no tak.“ Jeho výraz byl až nezdravě prosebný. Musel jsem se mu začít smát.
„Tolikrát jsem ti říkal, až s někým budu chtít jít na rande, najdu si ho sám.“
„Začínám o tom silně pochybovat….“ Spíše než řekl, větu zašeptal. Otočil se a šel k regálu porovnat zboží.
„Ještě řekni, že jsi naštvaný.“ Šel jsem za ním.
„Nejsem.“ Odpověděl, aniž by se otočil a popošel o kousek dál, nenápadně ode mne utíkal.
„No jasně.“ Došel jsem ho a on zase popošel. Jeho úhebný manévr mě opravdu rozesmál. Rozeběhl jsem se za ním a stoupl si před něj. Podíval se mu vážně do očí. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát a on na to byl stejně. „Chováš se jako kdybych byl tvoje holka a zapomněl na rande.“
„Občas mi přijde, se mnou že chodíš.“ Pohled mi oplácel. Tvář měl vážnou, ale jeho oči se smály. ,Jak myslíš, řekl jsem si v duchu.‘
„Ale notak, lásko, neděl z toho vědu. Tak jsem zapomněl.“ Řekl jsem a přistoupil k němu blíž.
„To už neokecáš.“ Pochopil, jak jsem to myslel a hrál se mnou. Přistoupil jsem ještě blíž a vzal ho za ruku.
„Lásko, už se to nikdy nestane.“ Stiskl jsem mu ruku, podívali jsme se vzájemně do očí.
„Pitomče.“ Odpověděl a ve chvíli, kdy jsem se oba začali smát, někdo vstoupil do obchodu. My dva tam stáli v opravdu komické póze. Drželi jsme se za ruce, takže to vypadalo, že spolu opravdu chodíme.
Ohlédli jsme se, kdo přišel a v tu chvíli by se ve mne krve nedořezal. Úplně jsem ztuhnul a nebyl schopný se pohnout. Toshi mě pustil a šel k pultu, aby mohl zákazníkovi poradit. Příchozí stál u dveří a po tom, co viděl, se tvářil poněkud zaraženě. Když jsem se vzpamatoval, kývnul jsem na pozdrav a šel k Toshimu. On se rozešel také, i když pořád vypadal trochu zaskočeně.
„Ahoj, co to bude dneska?“ Zeptal se Toshi. Já si mezitím sednul na pult.
„Zapomněl jsem si koupit ladičku, trsátka a nějakou příručku ke kytaře, kde jsou akordy.“ Jeho příchod mne opravdu překvapil. Nečekal jsem, že dneska příjde zrovna on.
„Daisuke, jdi se podívat po nějaký příručce, já mu zatím ukážu ladičky a trsátka.“ Poručil mi Toshi. Já seskočil z pultu a šel k regálu se zpěvníky a knihami jím podobnými. Aniž bych musel nějakou vybírat, věděl jsem, která pro něho bude nejvhodnější. Vzal jsem ji a vrátil se k nim. Právě se skláněli nad ladičkama a probírali, která bude asi nejlepší.
„Ta prostřední je dobrá.“ Poznamenal jsem, když jsem pokládal příručku vedle Toshiho.
„Takže asi tu prostřední, co?“ Toshi se na něj podíval.
„Hm.“ On jenom přikývl.
„Podívej se na tu příručku, podle mě je z nich nejlepší a nejsrozumitelnější.“ Podával jsem mu knihu, aby se podíval. On ji vzal a zase položil zpátky.
„Věřím, že to tak je.“ Podíval se na mne a usmál se.
„Ta nabídka, že tě budu učit pořád platí, takže se na mě klidně kdykoli obrať.“ Úsměv jsem mu oplatil.
„Díky. Možná to bude dřív než bys čekal. Uvidím, jak mi to půjde“ Pořád jsme se na sebe usmívali. Toshi mezitím spočítal všechno jeho zboží a podával mu účtenku. On zaplatil a šel ke dveřím. A mě v tu chvíli napadlo, že stále neznám jeho jméno.
„Jak se jmenuješ?“ Zavolal jsem ke dveřím. Otočil se a radostně odpověděl.
„Kei. Ahoj.“ A dveře se za ním zavřely.
Takže jeho jméno je Kei…

______________________________________________________________

Nejen mé překlady a povídky ^_^

Dodatek autora:: 

Přidávám další díl, který jsem psala já Smile
Doufám, že se bude líbit:)
Užijte si čtení.

4.666665
Průměr: 4.7 (24 hlasy)