SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Tón srdce 02

KEI
Rychle jsem se propletl v davu lidí a zastavil za prvním rohem, který jsem minul. Opřel jsem se o stěnu budovy a přemítal nad tím, co se právě stalo. Překvapilo mě to, to celé. Nikdy bych nemyslel, že ho potkám, tedy doufal jsem v to, ale nenapadlo mě, že to bude tak brzy a zrovna na takovém místě.
„Zapomněl jsem na trsátka,“ zašeptal jsem do hluku procházejících lidí. Nevěděl jsem proč, ale v tom obchodu jsem nedokázal kloudně myslet, pořád se mi hlavou honily tak hloupé a nesmyslné myšlenky.
„Taky jsem se chtěl podívat po notách…“ Radši jsem se už nesnažil vzpomínat, co všechno jsem zapomněl a bezmyšlenkovitě se rozešel ulicí, ve které jsem se před chvílí zastavil.
Snažil jsem se rozpomenout, možná jsem v těch hudebninách zaslechl jeho jméno, když se bavil s tím prodavačem. Možná se oslovili, ale já ze začátku moc nevnímal. Jediné, co jsem si dokázal vybavit, byla struna, kterou držel v ruce. Ani jsem nechápal, proč mě to jméno tak moc zajímá…
„Ouu…“ zůstal jsem stát u zvláštní budovy. „Římskokatolická farnost.“ Přečetl jsem nápis na štítku. „Jo, myslím, že jsem se ztratil.“
Chvíli jsem se snažil vzpomenout, kudy jsem šel a kudy bych se měl vrátit. Byl jsem si jistý, že když se dostanu zpátky k hudebninám, najdu tu pravou nepřehlednou uličku, kterou se vymotám z tohohle spletitého centra. Orientace mi nikdy nevadila, i když na druhou stranu jsem se do dneška ani s nikým nesrazil na chodbě a nekupoval si kytaru. Povzdechl jsem si a rozešel se povědomou ulicí zase zpátky. Když jsem došel na roh, rozhlédl jsem se kolem. ‚Přísahal bych, že bych měl jít doprava.‘ Sotva jsem však zvedl hlavu, upoutala mě nějaká postava. Když jsem si ji prohlédl pozorněji, poznal jsem v ní známé rysy. Byl to on. Dneska už potřetí.
Tupě jsem na něj zíral a sledoval, jak zachází do jedné z vysokých budov. ‚Asi tam bydlí.‘ Napadlo mě, v tu chvíli mi sjel pohled na hodinky na ruce. V duchu jsem si zanadával a rychle se rozešel cestou, o které jsem myslel, že je ta správná.

„A jsem tu.“ Řekl jsem si s vítězným pohledem a podíval se na můj nový, dočasný domov.
Jelikož bydlím celkem daleko od města, musím zůstat na intru. Placení jízdného by vyšlo dráž než školné. Asi jsem si neměl vybírat soukromou školu. I když jsem tam byl jen první den, vypadalo to tam, jakože to nebude zase tak lehké, jak každý o soukromých školách tvrdí.
Aniž bych tomu věnoval nějakou pozornost, prošel jsem kolem recepce a šel pořád dál. Minul jsem několik dveří, co vypadaly, že se jimi jde do učeben školy, které tento intr patří. Až dál byly pokoje pro „intráky“.
Sešel jsem o patro níž a šel ke dveřím, kam mě před několika hodinami zavedl vychovatel. Vylovil jsem klíče a líně si odemkl byt a následně i pokoj. Bydlel jsem na pokoji C, takže tam byla jen jedna dvoupatrová postel. Spolubydlícího jsem odpoledne neviděl a ani teď tu nebyl jediný náznak, že by v pokoji byl někdo kromě mě.
Narychlo jsem si vybalil, převlékl se, šel si vyčistit zuby a vylezl si na horní palandu. ‚Tady budu mít aspoň trochu soukromí.‘ Pořád se mi nelíbila myšlenka, že budu rok bydlet s někým, koho vůbec neznám.
‚Na druhou stranu se takhle s někým můžu spřátelit.‘ S touto myšlenkou jsem usnul.

Slyšel jsem hlas. Byl daleko, příliš daleko, než abych ho mohl pořádně vnímat. Mlhavě se mi vybavoval zvuk dveří, který jsem musel slyšet ještě nějakou dobu předtím.
Rozmazaný hlas pořád něco říkal a mně se na mysl drala myšlenka, že bych se měl probudit, ale ignoroval jsem ji, chtěl jsem spát, něco se mi zdálo a já se toho snu nechtěl vzdát.
„Hé~éj!“ Ozvalo se znovu, ale tentokrát přímo u mého ucha. To mě probudilo dostatečně, jen jsem nemohl rozlepit ospalé oči.
Když se mi to povedlo, oslnilo mě žluté světlo, nic jiného kolem mě nebylo, alespoň se mi to tak jevilo, ale sotva si oči trochu přivykly na světlo v místnosti…
„Ááá!“ Vyhrkl jsem, obraně natáhl ruce před sebe a schoval hlavu pod peřinu. Sotva jsem si totiž uvědomil, že přede mnou něco je, rozeznal jsem v neznámé věci přede mnou obličej ještě víc neznámého kluka. Byl jen kousíček ode mě, a zatímco se mě snažil probudit, důkladně si mě prohlížel.
„Klid, klid.“ Rozesmál se kluk. „Nejsem klekánice.“ Vykouknul jsem zpod peřiny a podíval se na něj. Pořád se smál a už ani nevypadal tak děsivě a žlutě.
„Kaya Daiky těší mě,“ pronesl, když se uklidnil. „Seznámil bych se s tebou ráno, ale až budeš vstávat, už tu dávno nebudu,“ dodal s úsměvem.
Já, nyní už dokonale probuzený, jsem ho ještě jednou přejel pohledem. „Sakamoto Kei, taky mě těší.“ Až teď jsem si všiml, že Daiky stojí na žebříku. Když jsem si ho prohlédl důkladněji, vypadal mile a vesele, vlastně se na mě pořád jen culil. Byl to hnědooký brunet, na sobě měl zvláštní barevnou bundu, vypadal v ní trochu jako krabička lentilek.
„Tak nic, jsem rád, že jsme se poznali a omlouvám se, že jsem tě vzbudil. Jo, ráno tu teda nebudu, přijdu kolem sedmé, tak pak můžem pokecat.“ Sotva to dořekl, slezl dolů a šel se převléct.
Poté zalehl do postele. Já jen vydal neslyšné souhlasné zamručení, otočil se a snažil se znovu usnout, bohužel beznadějně.

Ráno mě probudil příšerný kravál. Ze začátku mě to naštvalo, ale později jsem byl rád, protože jsem si zapomněl nastavit budík.
‚Nechtěl bych druhý den školy přijít pozdě.‘ Říkal jsem si, když jsem lezl dolů z postele. Daiky tam už opravdu nebyl. Jen na stole ležel nějaký papírek.
„Už je celkem pozdě, měl bys vstávat. O:)“ Chvíli jsem nepřítomně zíral na skupinu písmenek, až potom jsem se podíval na hodinky. „Tři čtvrtě na osm?!“ Vyhrkl jsem a začal se rychle oblékat.

Když jsem byl obutý, oblečený a připravený k odchodu, zavadil jsem znovu pohledem o papírek se vzkazem. Rychle jsem se vrátil ke stolu. „Schytal jsem vtipálka,“ zamumlal jsem a pod vzkaz napsal: „Díky, nevím, co bych bez tvé pomoci dělal.“ Hned potom jsem vyrazil z pokoje a běžel do školy.
Měl jsem štěstí, že jsem nebyl jediný opozdilec. Díky tomu jsem nemusel zvonit, aby mi někdo otevíral. Tahle škola má totiž dveře, které se otevírají pomocí karet, které máme dostat až dneska.
Když jsem se konečně dostal do třídy, bylo za minutu osm. Všichni se na mě dívali jak na zjevení, jen asi tři spolužáci mě pozdravili.
Unaveně jsem se svalil na židli a hned jsem mohl zase vstát, když do třídy přišla učitelka.
„Dobré ráno. Dneska dořešíme ještě nějaké záležitosti a od druhé hodiny už budete mít učitele podle normálního rozvrhu…..“ Neposlouchal jsem ji, hlavou se mi honila spousta myšlenek. Zrovna teď se mi sedět ve škole nechtělo, musel jsem zavolat rodičům a… a chtěl jsem vědět, kdo je ten kluk ze včera.
„Tak a tahle karta je Keiova.“ Ozvalo se vedle mě. Učitelka mi podávala černou kartu. Vzal jsem ji a začal si ji prohlížet. Vypadala důležitě. ‚Asi ta od dveří.‘ Napadlo mě vzápětí. ‚Asi bych měl poslouchat, když nám něco říká.‘

DAISUKE
„Tak už jste druháci. Musím vás pochválit, že jste se sem dostali. U některých to tak nevypadalo, že, pane Jamasaki?“ řekla učitelka a všichni se začali smát.
Nechtělo se mi věřit, že už jsme druháci… A hlavně, že zase musíme chodit do školy. Všichni vypadali vesele, nikdo se nezměnil.
„Takže se i tenhle rok snažte, ať se dostanete i do třeťáku. Pokud možno tak pokračujte i se čtvrťákem.“ Učitelka mluvila pořád dál a ostatní se smáli, jen mě hlavou vrtala jedna a ta samá věc.
‚Kdo byl ten kluk ze včerejška? A proč mě to vůbec tak moc zajímá?‘

______________________________________________________________

Nejen mé překlady a povídky ^_^

Dodatek autora:: 

Tak a je tu další díl... :)Tenhle díl psala Joko781.
Doufáme, že se vám bude líbit. Smile

4.869565
Průměr: 4.9 (23 hlasy)