Tobiho tvář panenky: Part 14

Jakmile byli i s Peinem nuceni odejít s Deidarova pokoje, Hidan s Kakuzem mlčky odcházeli do svých pokojů. Nejspíše už nebylo, co řešit. Všechno vypadalo tak, že se Pein nakonec rozhodl Tobiho nevzdat a nevydat ho do rukou nepřítele. Oběma jim vrtalo v hlavách to samé. PROČ? Proč zrzek tak náhle obrátil? Je sice pravda, že Jashinista už znal sílu Tobiho schopnosti empatie. Nikdo by se toho ubožáčka dobrovolně nezbavil, musel by to být buď šílenec nebo člověk bez srdce. Přičemž se ani jedna možnost nevylučuje.
Sotvaže došli k Hidanovu pokoji, zastavili se, stříbrovlasý neočekával, že Kakuzu půjde dál, ale němě to přešel, nevadilo mu to. Kakuzu byl tichý společník, nejspíše se buď bude na něco ptát, nebo si půjčí knihu a bude si klidně číst na jeho posteli, zatímco on si bude předříkávat modlitbu k Jashinovi. Oba vešli do pokoje. Byla to spoře zařízená místnost, s jednou postelí, stolem s hromadou poházených knih, dvěmi židlemi, kosou opřenou o roh, malou skříní a sem tam nějakého Jashinistického symbolu načmáraného na zdi. Hidanovi to k životu stačilo a jak očekával, maskovaný Kakuzu přešel k jeho posteli a lehl si na ni. Otočil se na záda s rukama za hlavou a díval se do stropu. Ano, oba přemýšleli, ale každý tak nějak po svém. Stříbrovlasý za nimi zavřel dveře a jen tam tak stál, pohroužen do vlastních úvah, z kterých jej jeho společník brzy vytrhl.
„Takže tys je fakt viděl?“ Ani se při té otázce nepohnul, ale Hidanovi brzy došlo, nač naráží. Povzdychl si a pomalým šoupavým krokem se přiblížil k lůžku a posadil se na místo vedle Kakuza. Mysl měl zaplněnou vzpomínkami na to, jak vtrhl k Deidarovi do pokoje.
„Jo, viděl.“ Odpověděl stroze, položil si lokty na kolena a zíral do podlahy.
„A?“ Maskovaný se na něj otočil, převalil se na bok, čekajíc na reakci parťáka.
„Nevim, k***a, co chceš slyšet. Dělali to spolu.“ Věřící si prsty jedné ruky promnul víčka zavřených očí, přičemž se mu to všechno vybavovalo znovu a znovu. Srdce mu tlouklo rychleji.
„Musel to bejt odpornej pohled.“ Konstatoval si Kakuzu pro sebe, přičemž ani on nebyl přesvědčený o tom, co říká. Potřeboval jakékoli ujištění, že to nebyl oko libí pohled. Bohužel jeho hlava postrádala přílišnou obrazotvornost, nedovedl si to představit. Hidan sebou cukl a slova mu šla na jazyk sama.
„Odpornej? Ne. Právě, že vůbec nebyl. To mě na tom s**e nejvíc, protože sem prostě viděl jenom dva kluky, co se milujou. Nebylo to nechutný nebo tak.“ Mluvil Hidan tiše, přičemž se ani jednou na Kakuza nepodíval, čekal, že se mu vysměje, poníží ho nebo mu řekne, že změknul. Ale to nepřišlo. Maskovaný si povzdychl.
„Tys to věděl, co? Že mezi nima něco je. Myslim jakože už před tim, než to Deidara řekl veřejně. Věděl´s to.“
„Nevěděl sem nic jistě. Tušil sem to. Byl sem to já, kdo Tobimu strhnul masku a byl to Deidara, kterej se o něj pak postaral. Od tý doby sem už ten rozdíl poznal. Deidara toho kluka chránil, nechtěl abysme to věděli. Pamatuješ, jak Tobi málem umřel?“ Zeptal se a otočil se na Kakuza, který se na něj taktéž díval.
„Jasně. Když sme tam přišli, Blonďák tam seděl na posteli a držel Tobiho v náručí. Ten vypadal, že už je po něm.“ Vzpomněl si Kakuzu, jak to vypadalo v černovláskově pokoji a Deidarův výraz, když si k sobě tisknul to drobné neživé tělíčko.
„Tak tenkrát mi to došlo. Samozřejmě sem neměl jistotu, že jo, ale tak mě to prostě napadlo, že Ti dva sou v tom až po uši. Teda aspoň Deidara, v Tobim se moc nevyznám. Je to pošuk i když, když sem viděl to jeho zjizvený tělo….“
„Viděl?“ Překvapený Kakuzu zamrkal a podepřel se na loktech.
„Jo jednou. To sem taky jen tak vtrhnul k Deidarovi do pokoje. Nemám ve zvyku klepat. Nikdy sem nic podobnýho neviděl, samá jizva a takový divný fleky na těle. Určitě na tom chudákovi dělali pokusy. Bylo to strašný… ale když jsem ho teď viděl s Deidarou….“ Nedomluvil, pohybem ruky donutil Kakuza se posunout a lehl si vedle něj na břicho. Povzdychl si, už neměl v úmyslu nic říkat a i společník mlčel. Oba rozebírali právě vyřčená slova a dávali si dohromady souvislosti, které by je dřív ani nenapadli. Začalo jim to všechno pomalu docházet. Jen klidně dýchali a jejich vlastní světy se mezi tím bořili. Jakoby si nyní mezi nimi utvořilo jakési zvláštní napětí a neuvěřitelné tíha, kterou si oba velice dobře uvědomovali. Neslo se to celým pokojem, jako očekávaní něčeho nového a neznámého. Kdyby bylo tlukot srdce možné slyšet, ten jejich byl synchronizovaný. Kakuzu věděl, že by měl jít, ale místo toho se s pohledem stále upřeným do stropu, naklonil, stáhl si masku a své smaragdové oči upřel na Hidana.
„A Tobi… ten byl nahoře, nebo dole?“ Zeptal se náhle tiše, přestože se na něj Hidan nedíval. Ten se ošil.
„Tobi je drobnej a štíhloučkej, ten byl dole.“ Odpověděl automaticky, snad se ani nezamýšlel nad smyslem té otázky. Byl zvyklý, že Kakuzu bývá zvědavý a i když by ho jindy za tyhle kecy vyprovodil z místnosti, dnes dál klidně ležel.
„Tak mě napadlo, jaký to asi je, dělat to s klukem.“ Konstatoval si pro sebe Kakuzu a jeho jasně zelené oči svítily jakousi zvláštní nadějí a i když to stříbrovlasý nepostřehl, tak se ironicky zasmál. Jasně měl na očích Tobiho výraz, když je přistihl. Chvíli se zdálo, že to trochu bolí, ale jindy si to naplno užíval.
„Proč? Chceš si to snad zkusit? Já Ti nevim, dělat to někomu do…DO pr**le KAKUZU, CO NA MĚ TAK ČUMÍŠ?“ Vyhrkl Hidan, který si všiml parťákovi odhalené tváře a toužebných očí. Jako jediný věděl, že Kakuzova věčně schovávaná tvář neskrývá nic odporného, naopak. Jeho obličej byl sice ostřejších rysů, avšak nikterak nehezký. Jashinista by samým leknutím spadl z postele, kdyby ho za plášť nezachytily dvě silně paže, které jej vytáhly zase na matraci. Bylo ticho, stříbrovlasý se vyjeveně díval na Kakuza a ten zase na něj. Potom ho pomalu pustil a hřbetem jedné ruky pohladil Jashinistu po tváři, ale Hidan se ohnal, odstrčil ho od sebe a rychle vstal. Jeho dech byl krátký a trhaný, nechtěl ničemu z toho věřit. Díval se na muže v jeho posteli a odmítal si přiznat, že se to právě děje.
„Vypadni! Hned, Kakuzu!! Co si k***a myslíš? Ne, ne, ne… to nejni pravda. Tohle se neděje.“ Řekl a ani to nebylo tak pevné, jak by chtěl, aby to znělo. Díval se, jak se jeho společník pomalu zvedl a teď stojí naproti němu a hledí mu do očí. Znejistěl. Věděl, že Kakuzu má o mnoho větší sílu než on a kdyby chtěl, mohl by si ho hned teď vzít. Pokusil se ještě jednou zvýšit hlas a urovnat to. Opravdu nestál o to, aby byl dejme tomu znásilněn a nebo o jakékoliv spory.
„Dobře Kakuzu, jestli se hned teď sebereš a vypadneš, sem ochotnej na to zapomenout, jasný? To nejseš ty, nevim, co ti sakra…“
„Zapomenout na co?? Nic sem Ti neudělal…..zatím.“ Podíval se významně Hidanovi do očí a přiblížil se k němu.
„Zatím?“ Zašeptal stříbrovlasý a cítil, že se začíná nepříjemně potit. Ehm, proč si nezavedl do pokoje alarm? Zřetelně polkl a roztřeseně čekal, co se bude dít. Za tohle mu Pán Jashin ještě zaplatí a kdo ví, co přijde. Těkal očima ze strany na stranu, doufaje, že je to jenom zlý sen, ze kterého se co nevidět probudí a nic z tohohle nebude pravda. Kakuzovi rty byly jen několik centimetrů od těch jeho.
„Kdybych chtěl, už bych to do Tebe mohl dělat a Ty bys neměl ani sílu se bránit. To víš, že jo.“ Zeptal se tichounce Kakuzu a snažil se Hidana vůbec nikde nedotknout. Nechtěl mu dávat jakýkoliv podnět k tomu, aby ho nenáviděl, to neměl zapotřebí.
„Jo jasně… vim…vim to, Kakuzu. Ale ty…neuděláš mi to, že ne.“ Hidan měl v očích skutečnou hrůzu a Kakuzu se nad jeho chováním mírně pousmál. Ten věčně nad věcí chlápek teď koktá, jakoby se díval do černých očních důlků samotné smrti, která ho nikdy nepostihne. Všechno to bylo celkem komické vzhledem k tomu, kdo byli oni dva, nebo spíš, kým se snažili být?
„Samozřejmě, že Ti to neudělám, Hidane.“ Zašklebil se najednou Kakuzu a poplácal svého věřícího parťáka po rameni. Oddálil se od něj a znovu si sedl na postel, jakoby se vůbec nic nestalo. Ale tohle neměl muž ve zvyku a i když si Hidan oddech s obrovskou úlevou, přisedl si k němu a podíval se na něj. Pozorně si prohlédl ty smaragdově zelené oči, rovný nos, s přesností zasazený do přísné tváře a trochu užší rty, které se kdykoliv v úsměvu roztomile roztáhly a utvořily dolíčky, o kterých věděl jen Hidan.
„Ty blázne, docela´s mě vyděsil.“ Pronesl k němu Jashinista a stále se na něj díval se zaujetím. Teprve teď mu došlo, jak blízko těm rtům byl a přesto je odmítl. Nevědomky si olízl ty vlastní a prsty jedné ruky si hrál s přívěskem na svém krku.
„Jo soráč, jen sem blbnul. No nic, hele padám k sobě. Kdybys něco chtěl, tak…“
„Pusu.“
„Co?“
„Kdybych něco chtěl…..chci pusu.“
„Hidane, ty idiote! Jen sem Tě zkoušel, jasný? Nejedu po Tobě, nebo tak. Rozumíš?“
„Já po Tobě taky ne. Jen chci vědět, jaký to je. Čistě teoreticky samozřejmě.“
„Dobře, dobře, ale jen teoreticky.. nejsem teplej.“
„Ani já ne.“
Hidan se postavil naproti Kakuzovi a s neoblomným pohledem si ho přeměřil. Skutečně v tom nebylo víc, než zvědavost. Oba pochybovali o své schopnosti, cítit i něco jiného než zášť a nenávist, ale najednou jim nevadilo, že by se mělo něco takového stát. „Čistě teoreticky samozřejmě.“ Přiblížili se k sobě velice váhavě a pomalu, jeden se styděl před tím druhým. Takhle by se chovat neměli, to jim došlo už před několika sekundami, ale nepotřebovali to zastavit. Ten kdo by to nyní utnul by jen ukázal svou slabost a možná vyjevil i skutečné city před druhým. Ale jak to bylo? Byla v tom i láska? Něco víc než jen touha dozvědět se o pocitech z polibku druhého člověka stejného pohlaví? Bude to zklamání? Nenávist? Nebo se nyní upřímná náklonnost změní v něco významnějšího?
Políbili se, jen zlehka, jakoby jejich rtům bylo zakázáno se dotknout, spíše se o sebe jen otřely, než se Hidanův jazyk odhodlal olíznout Kakuzův horní ret. Jen rychle a unáhleně, snad s pocitem, že by za to mohl být kárán. Poté mu však druhý muž vyšel vstříc, když poznal, že to Hidanovi není nepříjemné a více se do polibku vložil. Pomalu a opatrně zvedl paži, propletl prsty bílými vlasy a přitáhl si Jashinistu blíž, což zapříčinilo, že mu z úst unikl sten, po kterém se od sebe ihned odtrhli s pohledy: „Co to má znamenat? Tobě se to snad líbí?“
„Asi bych měl jít, co?“ Ani nečekal na odpověď a Kakuzu rychlými kroky mířil ke dveřím. Nedal jim dokonce ani šanci i když to byl popravdě on, kdo miloval. Nikdy by si to nepřiznal a neřekl by to za žádnou cenu ani Hidanovi, který tam jen tak stál, neschopen slova a přejížděl si palcem po rtech. I když to nebylo vyřčeno, teď už věděl. Rozuměl úplně přesně a byl to on, kdo mohl něco udělat, byl to on, kdo mohl Kakuza zastavit, než to, co se zde vyjevilo, zničí svým odchodem. Ale neudělal to. Nechal ho zavřít dveře a odejít. Oni nebyli stvořeni pro lásku, jich tento cit nebyl hoden. Nemohli.
Hidan si sedl zpět na postel a věděl, že až Kakuza znovu uvidí, nebude mezi nimi vůbec nic. Zapomenou. Tak to bude správné.

***
„Ne, ne, prosím, Tobi nechce umřít. Prosím.“ Itachi doufal, že mu tahle slova uvěří aspoň jeden z těch tří. Ovšem ani Orochimara, ani Kabuta a bohužel ani Sasukeho to nikterak neobměkčilo. Musel promluvit a i když to jen byly ubohé pisklavé žádosti o život, měl strach z toho, že se jeho totožnost prozradí. Tobi byl přeci u Orochimara celý život, on by jej měl znát nejvíce, ale nezdálo se, že by poznal rozdíl. Itachi se stále choulil na zemi u nohou toho bledého hadího muže a za zády měl jeho poslíčka. Oči ovšem upíral na nedaleko stojícího Sasukeho, který si ho nevšímal. Pro něj byl nikým. Prostor byl zahalen do šera a hmatatelné temnoty, jíž protínal jen občas plamen svíčky a vrhal na ně dlouhé stíny. Mladší Uchiha se najednou zasmál a podíval se na Orochimara.
„A tohle jsi mi chtěl dát? Vždyť to umí jenom kňourat. Je to ubohý.“ Pronesl Sasuke a dál se věnoval leštění své katany. Tobiho život mu byl zcela lhostejný, ovšem kdyby to Tobi byl. Itachi věděl, že teď by měl zapůsobit a udělat něco, čím by si získal bratrovu přízeň, avšak ještě než stačil cokoliv říct nebo udělat, ozval se Orochimaru.
„Kabuto, vyřiď to s ním. Pokud o něj Sasuke-kun nemá zájem, nepotřebujeme ho.“ Povzdechl si a Itachi téměř ve stejnou chvíli slyšel za zády Kabutovo uchechtnutí a zvuk dýky, co cinkla o opasek. Nesměl se nechat zabít, ne. Musel to naposledy zkusit s bratrem. Jak nejrychleji uměl, prosmýkl se na podlaze pod čepelí dýky, jež mu měla přetnout krční žílu a poté se v okamžiku dostal k Sasukemu. Orochimaru a Kabuto zůstali jen němě zírat, kde se v Tobim taková rychlost vzala. Sasuke samým překvapením upustil katanu, když cítil, že se mu Tobiho paže omotaly kolem krku a on se na něj zezadu tiskne celým tělem. Ano, v tu chvíli mohl vnímat ten dobře osvalený trup a i sílu v rukou a aniž by nad tím přemýšlel, uznal, že Tobi není žádný ubožák, za kterého ho měl.
„Sasuke-sama, prosím. Tobi je dobrej kluk, budu hodnej. Tobi bude hodnej, nechci umřít, Sasuke-sama. Prosím, Tobi bude poslouchat na slovo, slibuju.“ Itachi s snažil co nejvíce klást důraz na ten zvláštní podtón, který mohl slyšet jen jeho bratříček. Mělo to podobný význam jako: „Souhlas s tím, že si mě vezmeš a nezabiju Tě.“ Ale mladší z nich dělal, že si ničeho nevšiml nebo to alespoň velice dobře předstíral.
„Slez ze mě, sakra. Dobře, dobře, ubožáku, nechám si Tě i když mi budeš k ničemu. Ale varuju Tě, jestli se na mě ještě budeš někdy takhle sápat, useknu Ti ty Tvoje pracky, jasný?“ Zavrčel Sasuke a přehodil si Itachiho přes sebe a nechal jej dopadnout bolestivě na záda. Ten sykl, protože se mu do zad zařízla spadená katana. Nepochyboval o tom, že ostrá čepel rozřízla jeho plášť a zakousla se mu hluboko do zádového svalu. Tohle skutečně neočekával. Další trhlina v jeho plánu, ale pokusil se ihned vstát. Bohužel to nebylo tak snadné a Kabuto s Orochimarem, si jeho nesnáze vyložili jako Tobiho vrozenou zbrklost.
„Kabuto, odveď Tobiho do Sasukeho pokoje a dej mu nějakou deku. Od teď je to jeho hračka.“ Pousmál se Orochimaru a pomalu odcházel. Ještě se ale ohlédl. „A Sasuke? Pokus se ho hned nezabít, ano? Je tupej, ale snaží se.“ Okomentoval Tobiho povahu a odporoučel se.
Sasuke si povzdychl a podíval se na Itachiho u svých nohou, který se zřejmě rozhodl nehýbat se. Pak si všiml, že leží na jeho zbraně i rozčílilo ho to. Sáhl po ní, ale kvůli Uchihovu tělu nebylo možné ji vytáhnout.
„Tak sakra uhni a vstávej, ty jeden magore!“ Vyjekl na něj a Itachi se snažil co nejdříve dostat z bratrova dosahu. Naštěstí si pro něj přišel brýlatý Kabuto, popadl ho za plášť a pomohl mu na nohy, na kterých Itachi pro bolest v zádech sotva stál, ale byl rád, že Sasuke neviděl jeho ránu. Nesměl ji na sobě dát znát. Měl tady úkol a ten bylo potřeba splnit. Podíval se jedním okem na Kabuta, který ho popohnal k východu a vnímal, jak mu po zádech stékají kapičky krve. Mladší za nimi ještě křikl.
„Kabuto! A ať se vykoupe, jasný?“
„Jak si přejete, Sasuke-kun.“ Odpověděl mu úlisně poslíček a i s Itachim mířili pryč.
Pár minut po tom, co odešli, se mladý Uchiha konečně probral z úvah a znovu prsty přejel po své zbrani. Ztuhl. Na ruce mu zůstala jasně rudá tekutina, která nemohla být považována za nic jiného než za to, co skutečně byla. Tak proto se Tobi nezvedl, poranil se. Sasuke se jen škodolibě ušklíbl a setřel s katany všechnu krev.

***

„Senpai, já se bojím.“
„Tobi, vždyť jsi ještě nic neudělal. Jenom se líbáme.“
„To nevadí, Tobi má strach, že Vám…“
„Neublížíš mi, chlapečku. Budeme opatrní, ano?“
„Slibujete senpai?“
„Slibuju.“
Deidara se na černovláska usmál a pohladil ho po tváři. Nechal Tobiho, ať lehne na něj a prozatím se mazlili, již zcela nazí a svou nahotou vyzývaví v posteli s nebesy. Chlapec stále váhal, přestože jeho naběhlé vzrušení blonďák na svém břiše vnímal více než zřetelně a sám měl co dělat, aby nepodlehl vášni a už z jemnosti chlapcovi kůže nevyvrcholil. Tobi se vpil do jeho rtů, přičemž svému světlovlasému milenci jednou rukou sčesal pramen vlasů z čela. Druhou paží se podepíral, aby na Deiovi neležel celou vahou. Jejich jazyky se střetávaly v pomalém tanci, než se opět rozdělily a vystřídaly je hluboké a procítěné pohledy do očí, které vyjadřovaly mnohé. Tobiho dech se mísil s Deidarovýma, jak prudce začali dobývat svá ústa, ale byl to spíše blonďák, kdo k tomu mladšího vyprovokoval. Chtěl, aby černovlásek nabral jistotu s níž si jej vezme, ale ten to vše spíše protahoval. Světlovlasý se proto rozhodl, trošku mu pomoci. Vzal opatrně Tobiho ruku do své, vypjal se trupem proti jeho horkému tělíčku, aby jej chlapec začal plně vnímat a došlo mu, jak moc jej potřebuje. Poté vzal jeho ukazováček s prostředníčkem do úst a začal je žužlat. Cumlal jeho prstíky, přičemž druhou rukou sjel po jeho zádech až na zadeček, který jemně stisknul a přitlačil si Tobiho rozkrok na svůj.
„Ah…senpai..miluju Vás…moc.“ Vydechl roztouženě černovlásek, přestože se právě oddával polibkům na Deidarově krku postupujíc níž, vědom si toho, že Dei už potřebuje, aby si jej připravil. Jakmile se dostal k maličké narůžovělé bradavce, jazykem ji teprve bolestně pomalu obkroužil, než ji nasál a něžně skousl mezi zuby. Deidara se prudce nadechl vzrušením.
„To..Tobi….ahhh.. ssss.“ Zavřel oči a zlehka sykl, když si uvědomil, že totéž se děje i s jeho druhou bradavkou, kterou se jal chlapec též opečovat. Jeho tělo žhnulo a až nyní si uvědomil, jak se Tobi za tu dobu stal zkušeným milencem. Pomalu vyndal jeho už dostatečně navlhčené prsty z úst a navedl si je pod bříško s tím, že chlapec už bude vědět, jak dál. A skutečně věděl.
„Jestli Vás to bude bolet, senpai, přestanu.“ Pošeptal mu Tobi a prostředníčkem zlehka zatlačil na Deiův konečník. Ten si konečně přiznal, že to nejen nepříjemné být může, ale JE. Snažil se udržet si klidnou tvář, i když to nešlo. Nohy měl pokrčené v kolenou a roztažené, aby to něj měl chlapec lepší přístup. Tobi ho zatím líbal na bříško a šeptal.
„Nebojte senpai, neublížím Vám. Tobi je moc opatrný, nechce Vás zranit. Klidně ležte, bude to dobré…“ Ta slova Deie opravdu uklidňovala přiznal, že Tobi je ohleduplný a dává mu čas. Pronikal do něj jen váhavě a Dei se snažil mu to co nejvíce usnadnit. Uvolnil se a vybídl se proti chlapcově prstu, který se v ně začal pozvolna pohybovat.
„Neboj se, Tobi, je to příjemné. Nejsem panenka, nerozbiju se Ti.“ Usmál se na něj Dei a podíval se na chlapce. Podepřel se na loktech a čekal, až si od Tobiho ukradne polibek, pro který se černovlásek taktéž natáhl. Vášnivě se políbili, ačkoli v téhle poloze Deidaru zadeček trochu bolel. Nedal to na sobě znát a hned jak se rty ujistili, že je vše v pořádku, lehl si zpět, uvědomujíc si, že Tobiho ústa pohltila jeho penis hluboko v sobě a zároveň s tím vnímal i druhý prst, jež ho plnil. I přes slast, kterou mu způsoboval chlapcův obratný jazýček se neubránil bolestivému stenu. Doufal, že si toho Tobi nevšimne, ale k jeho smůle, sluch měl vynikající.
„Bolí to?“
„Jen trochu. Prosím Tě, nepřestávej, chlapečku.“ Požádal ho tiše blonďák, doufajíc, že mladšího příliš nevyděsil. Tušil, že Tobimu se příčí, způsobovat mu bolest v jakékoliv formě. Chvíli bylo ticho, jakoby se černovlásek rozhodoval, co bude nejsprávnější, ale s pohledem do jejich pulsující klínů, pro které už nebylo cesty zpět, opatrně zasouval druhý prst do Deidary, který si raději skousl ret, než by opět zasténal. Cítil, že chlapcova druhá ruka se odhodlaně jala uspokojovat jeho úd, aby jej rozptýlil, což se mu dařilo. Pohyboval oběma rukama současně ve stejném tempu a Dei si to začal pozvolna skutečně užívat. Útrpné pocity mizely s každým dalším falešným přírazem a náhle bezprostředně potřeboval Tobiho blízkost. Spoléhal na svou připravenost a natáhl se po polštáři, kterým by si podložil bedra.
„Tobi, stačí. Cítím se dobře, už můžeš. Vezmi si mě, potřebuju to.“ Zaprosil vzrušeně světlovlasý a doufal, že jeho prosba bude vyslyšena. Tobi už také potřeboval uvolnit pnutí ve svém penisu, ale že by se cítil na náhlý vstup do blonďáka se říct nedalo. Jeho nezkušenost mu bránila oddat se naplno situaci a stále v obavách se jemně vklínil mezi mladíkova kolena svou pánví a přinutil jej se nazdvihnout, aby si mohl upravit jeho polohu. Dei měl tak úzké boky, skoro jako opravdová dívka, které z dokonale plochého bříška vystupují kyčelní kosti. Chlapec po nich přejel dlaněmi a každý z kostnatých výstupků políbil, přičemž vzdálenost mezi nimi překonal přejížděním svého nosíku po hladké kůži blonďáka a jen mimoděk se zastavil u rozžhavené špičky Deidarova údu, aby ji též obdařil dotekem svých rtů. Blonďák už to nemohl vydržet, tolik jej to dráždilo. Veškerenstvo něžnosti a laskavosti, kterému Tobi dával znát ho přivádělo stále ještě do rozpaků a utvrzovalo, že černovlásek je tím, kdo je z nich „panenka.“
„Deidara – senpai?“ Ozval se po jednou Tobi.
„Ano?“
„Nedokážu to, senpai. Nemůžu. Tobi by Vám ublížil.“ Kéž by to jen řekl jiným tónem, jenže tento potvrzoval pravost a neměnnost jeho slov. Ač moc chtěl, nedokázal se přenést přes možnost, že by Deidaru mohl zranit. On nechtěl ubližovat, nechtěl ublížit nikdy nikomu. Povzdychl si a pohladil Deidaru po břiše. Ten zavřel oči a pokusil se s tím výrokem smířit, nutit Tobiho nemohl. A i když věděl, že by mu neublížil, ano, ta možnost tu byla. Nakonec se usmál a natáhl k černovláskovi ruku.
„Pojď je mně, to nevadí, Tobi. Vždycky budeš můj chlapeček, kterého budu milovat.“ A jakmile jeho ruku mladší sevřel, stáhl si ho blonďák do náruče tak, že leželi vedle sebe a Dei ho objímal. „To nic…to nic hochu, rozumím Ti.“ Políbil jej něžně Deidara na čelo a více si ho přivinul na hruď. Ovšem, že jej to zklamalo, věřil, že to Tobi nakonec dokáže. Pro ně oba.
„Je mi to líto, senpai. Opravdu. Tobi je ošklivý kluk, dělá senpaie nešťastným. Měl bych odejít. Tobi si nezaslouží…lásku.“ Takhle se chlapec ještě nikdy necítil. Byl rozpolcený, ponížený, zničený, zdrcený sám sebou a svou slabou osobností. Tolik toho chtěl dokázat, měl v plánu pro Deidaru udělat vše. Jen tohle nikdy neuměl – brát. Bolelo ho to,jakoby ta muka cítil někde hluboko v sobě a do krku se mu sápala hořkost ze zklamání. Takhle to nechtěl. Teď ho Deidara přestane mít rád, protože nic nedokázal, je slabý a nicotný. Ano, měl odejít pryč, zpět k Orochimarovi, když byla možnost.
Neobjímal Deidaru svými pažemi, spíš tam jen tak ležel, jakoby byl sám. Zase sám, k ničemu, jen a svět, který mu nerozumí Odvržený všemi pro to, kým je a nikdy nepochopený. Bolestivě se mu sevřely vnitřnosti, jakoby byl v křeči a on místo toho, aby dal známkám bolesti průchod a zasténal, jen tiše ležel, zatímco jej Dei utěšoval slovy, která už tolikrát slyšel. Nestane se mnohokrát vyslovované, lží? Nestane se z toho jen fráze, které nikdo neuvěří? Správně, Tobi jí nevěřil. Uvědomil si, že si nezaslouží být milován a hoden lásky, přestože ji tak moc potřeboval. Neslyšel nic z toho, co mu blonďák říkal, bylo to zbytečné, on pravdu znal. Nezmění se, nikdy se nezmění, nebude mužem. Navždy dítě odsouzené k milosrdným pažím druhého, jež jej ochrání.
„Už nikdy to nebude bolet, senpai.“ Řekl skoro automaticky, jen v pouhé vzpomínce na jejich první spojení, kdy Tobi tolik trpěl a přesto dokázal říct tato slova. Dei nemohl tušit a stále netušil, co znamenají. Ale chlapec věděl, co to znamená. Už nikdy to nebude bolet.
„Tobi? Vnímáš mě? Tobi!!! Já se na Tebe přece nezlobím. Ty jsi přece…“
„Ubožák!“ Vyhrkl najednou černovlásek a obrátil k Deidarovi tvář. Blonďák se lekl, byl by Tobiho ani nepoznal, jak se jeho tvář v tom okamžiku změnila. Jakoby to byl někdo jiný. A jeho oči, ty rudé oči snad zářily ještě víc. Vydechl a pokusil se chlapce zachytit, neb ten z postele vstával. Co se to jen stalo? Nemohl to pochopit, nedávalo to smysl. Vždyť to přece nic neznamenalo, nemůže nechat Tobiho odejít.
„Ne, Tobi, co to…. Ty nejsi ubožák, slyšíš? Stůj!“ Ale na to už chlapec neslyšel. Uvědomil si klam, kterým ho ostatní jenom stále dokola krmí. Neměl tu co dělat, nepatřil sem. Možná nepatřil nikam. Seskočil z postele tak obratně, jako ještě nikdy. Skoro jakoby to byl úplně jiný člověk, už ne chlapec, ale dospívající mladík, který procitl ze sna. První co udělal bylo, že popadl Deidarův plášť a natáhl si ho přes nahé tělo.
„Tobi, co to děláš? Počkej přece….“
„Senpai, Tobi musí jít.“ Ale ten hlásek zůstal pořád stejný. Dei se také konečně vyhrabal a stanul na svých nohou.
„Jít? Ne, ne.. ty nemusíš nikam jít. Zůstaň Tobi, prosím Tě.“ Snad Deidarovi pomalu docházelo co se děje a co slovo „jít“ znamená. Tobi nechtěl opustit jen tenhle pokoj, nechtěl opustit jen tohle místo, tenhle úkryt… Tobi chtěl opustit všechno. Nyní si vzájemně hleděly do očí a už to nebyl pohled muže a chlapce. Nyní si byli rovni. Přes bolest k prozření, říká se.
Deidara si to nikdy nepřiznal nahlas, ale někde v sobě tušil, že se to jednou stane, jen si nemyslel, že to bude tak brzo. Ne, ještě nebyla správná doba, nemohl ho nechat odejít. Ne teď. Kdyby zůstal sám, nepřežil by to, bez Tobiho, bez Itachiho, nezvládl by se tomu postavit. Tohle byla příliš silná ráda, kterou nedokázal ustát bez toho, aby jej někdo podepřel, až se zlomí v pase. Jenže teď tu nebyl nikdo. Vůbec nikdo, kdo by mu podal ruku a zadržel Tobiho před sebou samým. Začínal panikařit.
„Senpai, Tobi sem nepatří….“
„Miluješ mě, Tobi?“ Ticho.
„Tak miluješ mě?! Odpověz, sakra!!“ Vykřikl Dei a do tváří se mu nahrnula krev. Konečně v chlapcově tváři poznal mužné rysy a jakousi zvláštní hrubost, která mu do té doby byla cizí. Bál se, že Tobi nic neřekne. Že bez jediného slova odejde a nikdy se nevrátí. Nedokázal by jej zadržet, nepovažoval jej za svůj majetek. Chlapec byl dokonale svobodný. To samozřejmě odejít mohl, ale neudělal to.
„Ano… ano, miluju Vás.“ Sklopil poslušně oči k zemi, přestože bylo znát, že jeho hlava i tělo vzdorují citům ze srdce. Cit. Najednou se to zdálo jako okovy z nejčistšího kovu, které zabraňovali útěku, po kterém toužil. Proč se to jen muselo stát? Tak takhle vypadal skutečný Tobi, mladík, žádné dítě, konečně spadla bariéra, závoj byl odhalen, oči se otevřely.
„Jestli mě miluješ, zůstaneš tady!“
„Mám to brát jako rozkaz, senpai?“
„Rozkaz? Není to rozkaz…..“
„V tom případě, Tobi musí jít. Miluju Vás, senpai.“
„Ne, Tobi, Néééé.“
Když se zavřeli dveře a Deidara osiřel, všechno co mu zbylo byly prázdné ruce i postel, která pomalu stydla.
„TOBIIIIII!!!!!!!!“

***

Temným prostorem, kterou bohužel neosvětlovala ani jediná svíce, která by dala prozradit dvěma krví spojeným bratrům, se ozývaly jen dvě tiché ozvěny dechů. Jeden klidný, vyrovnaný a spokojený, zatímco ten druhý byl krátký, trhaný a mnohdy protnutý i bolestným stenem.
Itachi ležel na studené zemi, na druhé straně Sasuke pokoje, co nejdál od něj, zahalen jen pláštěm Akatsuki, který mu kupodivu nechali a lehkou dekou, jež jen nemohla uchránit od chladu okolo. Byla mi zima, třásl se a bolest z rány na zádech neustupovala i když se ji pokusil provizorně ošetřit, když jej Kabuto odvedl do lázně. Tam se rudá červeň rozlila všude okolo a zbarvila vodu do růžova. Rána nebyla hluboká, ale dlouhá a odmítal se na ní utvořit strup, jak byla čerstvá. Jeho stav by mu přikazoval spíše ležet v klidu v posteli, nenamáhat se a už vůbec ne se stresovat. Ale on se chvěl mrazem, vykolejený z neznámého a stále v šoku z vší té bolesti. Aniž by to registroval, svezla se mu z oka slza a vpila se do přikrývky. Všechno bylo špatně, on tam být neměl. Kamenná podlaha neskutečně studila a on se snažil svým krátkým mělkým dechem nahnat do oběhu nějaké teplo.
„Tobi?“ Itachi znejistěl, Sasuke se nejspíše probudil s tím, jak se on neustále ošíval. Nechtěl promluvit, pokusil se dělat, že se nic neděje a celou situaci přejít hrou na to, že spí. Jenže, jak se zdálo, tak snadné to nebude, protože mladší z Uchihů se odkryl, ačkoli mohl Itachiho jedním slovem vyhodit na chodbu. Sasuke pomalu vstal, nevzbudil ho Itachi, on prostě ještě neusnul. Lehkým, ale zřetelným krokem přišel k postavě choulící se v koutě na zemi. Věděl, že Tobi je bojácné stvoření, nepotřeboval jej děsit.
„Tobi, vím, že nespíš. Nemůžeš, jsi zraněný, vím to.“ Pronesl mladší a klekl si na jedno koleno. Uchiha vytřeštil oči. Sasuke to věděl? Jak? Nemohl to vědět. A ten tón, kterým to říkal, vůbec to nebyl ten uštěpačný a arogantní Sasuke,kterého potkal ráno. Ne, byl ticho. Dříve, než se stačil na bratra otočit, nasadil si masku, aby jej druhý nepoznal. Mladší z nich položil Itachimu ruku na rameno.
„Nemusíš se bát, nechci Ti ublížit, Tobi, jasný? Ošetřím Ti to.“
„Sasuke – sama?“ Ozval ne najednou Itachi Tobiho skřehotavým hlasem a obrátil se na něj. Tmy jim však nedovolovala jakékoliv pohledy. Byla nyní velice žádoucí. Pomalu se posadil a vydechl do své masky, ještě, že jej Sasuke neviděl, protože on pro bolest skutečně trpěl.
„Sasuke – sama, Tobi to zvládne. Běžte spát, to je dobré.“ Snažil se od sebe bratra odehnat vlídnými slovy, přestože podvědomě tušil, že to nebude mít valného úspěchu. Tušil správně.
„A mám poslouchat, jak trpíš? Jestli Tě to bolí, pomůžu Ti. Jsi Uchiha, stejně jako já. Přestože jsi jiný, nemám v úmyslu Tě týrat a už vůbec ne Tě nechat umřít. No tak….věř mi a ukaž mi tu ránu.“ Přetvářka!!! Itachi to nechápal, kde je ten starý Sasuke? Ten, který ho chtěl nechat zabít, ten, kterému na nikom nezáleží. Co měl dělat? Věděl, že skutečný Tobi by si to zranění ošetřit nechat, neměl rád bolest. Mohl tedy nesouhlasit? Krom toho, temnota jej jako milosrdná společnice skryje ve své náruči a nenechá prozradit, kým je.
„Do..dobře, Sasuke – sama.“ Odpověděl mu tiše a netuše o Sasukeho vlídném úsměvu se k němu pomalu otočil zády, vyndal ruce z rukávů a když mu nakonec plášť klesl z ramen, pro sebe si zaklel, že jednal tak neuváženě a nabídl se, že sem přijde. V skrytu duše byl ovšem rád za to, že může strávit s bratrem jen malou chvíli. Kéž by věděl, kým je. Ne… nikdy se to nesmí dozvědět. Nesmí. Nevšiml si, že se ho Sasuke pomalu začal dotýkat v oblasti zranění.
„Nebolí Tě to?“ Zašeptal tiše a trochu přitlačil, jakoby se dožadoval bolestivého stenu. Ten ovšem nepřišel, Itachi měl zuby zatnuté.
„Bolí, ale Tobi by to vydržel, je na bolest zvyklý, Sasuke – sama.“
„Vstávej, lehneš si do mé postele. Nemyslím, že to bude ještě hodně krvácet, ráno Ti to ošetřím, ano? Vydržíš to, To…“
„Ne, Tobi zůstane, nemůžu si lehnout místo Vás. To je pro Vás hanba, Tobi je teď hračka, nic neznamená. Nezasloužím si to.“ Ač se Itachi snažil napodobit Tobiho sebevíc, něco z jeho charakteru mu stále unikalo. On dítětem být nedokázal. Jediné, co hrálo v jeho prospěch bylo, že Sasuke Tobiho neznal. Pravého Tobiho.
„Poslyš, nemám čas se tu s Tebou hádat. Právě proto, že já sem Pán a ty jenom hračka, bys měl poslouchat. Takže nemám na výběr.“ Dříve, než mohl Itachi začít s jakýmikoliv protesty, byl Sasukem vyzdvižen do jeho náruče a opatrně přenesen do vyhřáté postele. Celý ztuhl, nečekal něco takového a už vůbec ne, od Sasukeho, který se jindy tvářil, že spolkl veškerou aroganci a povrchnost světa. Položil se na záda a ani nedutal, když jej bratr přikrýval peřinou. Připustil si, že se cítí o moc lépe, lůžko bylo měkké a jakoby mu vyhánělo bolest z těla.
„Přijdu ráno, budu spát vedle. Nikam nechoď. Jestli Tě tady ráno nenajdu, zabiju Tě, jasný?“
„Rozumím, Sasuke – sama.“ Řekl ještě Itachi a slyšel jen vrznutí dveří a jejich následné zabouchnutí. Potom, se po pomalu se vzdalujících krocích zachumlal do přikrývky a netrvalo dlouho, než usnul.