Tobiho tvář panenky: Part 15

„Hej, vstávej!“ Itachiho probudilo celkem silné šťouchnutí do ramene, které ale nehodlal brát v potaz. Byl nevyspalý i přes to, jak brzce po přenesení do postele usnul. Jen si přitáhl přikrývku blíže k tělu a ignoroval jakékoli pokusy o jeho vzbuzení. Sasuke toho měl akorát tak dost.
„Tak sakra vylez z mý postele, ty zmetku!“ I po těchto slovech by byl Uchiha ochotný vstát, jenže v zápětí následovalo kopnutí do břicha, které se nedalo označovat, jako jemné. Tvář se mu zkroutila v bolestném šklebu, jenž díky masce na obličeji nebyl viditelný. Kam se poděla včerejší starost a klidná povaha, jeho bratříčka? Jakoby tohle ráno bylo probuzením do pekla a noční laskavost byla jen krásným snem. Potlačil vzlyk a pomalu se odkryl, držíc si pohmožděné břicho jednou dlaní. Neodvažoval se odporovat a až nyní si uvědomil, jaká je v místnosti zima. Pohlédl na Sasukeho stojícího nad ním a měřil si ho pohledem, který jakoby se ptal: “Za co jsem si to zasloužil?“
Pomalu vstal a znepokojeně zjistil, že je polosvlečený a prapodivně zamotaný do svého pláště, který je ještě k tomu potřísněný jeho krví. Pro chlad měl v úmyslu se do něj zahalit, než jej Sasuke oslovil.
„Neoblékej se, sem tady kvůli Tvýmu zranění.“ Řekl ledabyle, jakoby to nic neznamenalo a posadil se vedle Itachiho. Ten se k němu natočil zády, aby mu na světle svíček, které byly nedávno zapálené, odhalil svou ránu. Necítil se v bratrově přítomnosti dobře, jakoby jeho identitu prozrazoval už jen fakt, že jsou stejné krve, potomci stejné matky. Toto však nikdy nemohlo být viditelné, proto byly obavy neoprávněné. Sasuke si, jako už několikrát před tím, „Tobiho“ přeměřil přísným pohledem a poté se naklonil, aby zhodnotil rozsah zranění. Šrám se táhl našikmo od jednoho boku k druhému a čím výš byl, tím výraznější se zdála jeho hloubka. Nekrvácelo to, ale nutnost šití byla zřejmá. Pomalu ruku přiblížil k rozšklebenému okraji a dvěma prsty ránu otevřel, jakoby jej zajímala jakost svalstva a šlach rozťatých ve dví. Ale šlo mu spíše o reakci druhého.
„Au, ne, prosím, to bolí, Sasuke – sama. Nechtě mě!“ Ucukl Itachi protože to skutečně bolelo. Teď dovedl opravdu přesně zahrát Tobiho dětinskost a vysmýkl se z pod bratrových rukou. Rychle vstal, přestože mu to nebylo dovoleno. Netušil, proč mu mladší záměrně působí muka, ale s jistotou věděl, že to záměrně bylo. Chtěl rozdráždit ránu, což se mu skutečně povedlo, protože opět začala krvácet. Itachi to pro horkost krvavého pramínku poznal, když se mu vydal po kůži ke spodnímu prádlu. Otočil se na Sasukeho, který měl na tváři zvláštní vítězný úšklebek a s jakousi podvědomou jistotou věděl, že ona laskavost v noci byla pouze hraná, aby si získal jeho důvěru.
„Nechat Tě? Ale copak? Nebyl jsi to snad ty, kdo mě prosil, ať si Tě vezmu? Nebo mi chceš říct, že bylo rozumnější nechat Tě podříznout, jako psa? Ubožáku, jestli po tom toužíš, udělám to sám.“ Ten ledový hlas Itachiho vyděsil a znejistěl. Co by měl udělat? Cítil se v pasti, nemohl nic. Musel si zachovat Tobiho tvář, proto aniž by k tomu byl vyzván poklekl. S trhaným dechem a třasem ve svalech se pomalu přiblížil k Sasukeho nohám o něž se začal lísat, jako otravné kotě. Nenáviděl se za to, co dělá. Tímhle trpěla jeho hrdost, nejraději by si za své chování nafackoval. Tohle bylo pod jeho úroveň. Kňoural na důkaz své bezmezné podřízenosti.
„A teď se mazlíš, podvraťáku. Jsi ostudou Uchihů, dě*ko!“ Poslední slovo Sasuke vyhrkl posměšně a s jakýmsi očekáváním toho, zad to druhý pochopí. Pochopil. Itachi přestal dýchal a hlava mu nestíhala. To slovo bylo ostré jako žiletka a mířené přesně na srdce. Takže on to věděl. Kabuto to musel vyžvanit, když on sám byl lázni a čistil si ránu. Už nebylo pochyb, Sasuke věděl, čím byl Tobi pro Deidaru. Jak by ne, Dei to přece řekl veřejně, když u toho byli všichni a bohužel i ten brýlatý zmetek. Ne, tohle mu mozek odmítal pobrat a i kdyby, děsil se toho výrazu v bratrově tváři. Jakoby to byla předzvěst toho, co má přijít. Zachvěl se a prudce se od Sasukeho odvrátil s úmyslem vyběhnut ze dveří. Bohužel pro něj se mladší ujistil o jejich soukromí tím, že je uzamkl, jen co vešel. Polonahý Itachi stál na druhé straně místnosti, neschopen slova. Tohle nepotřebovalo prosby, komentáře, nebo vysvětlení. Bylo to jasné.
„Ale, ale, ale, snad se nebojíš. Neudělám ti nic, co bys už nezažil. Jestli se budeš bránit, bude to bolet, to už víš, viď. Tak dělej, pojď sem!!“ Vyzval ho rázně Sasuke, ačkoli se sám zvedl a přecházel ke staršímu. Kdyby mohl být Itachi sám sebou, nikdy by nenechal bratra takhle s ním zacházet. Krom toho, nečekal, že právě on by mohl mít takové choutky, přestože ani v době, kdy se znaly, neměl Sasuke o dívky zájem. Jenže tenkrát byl maličký, teď měl v úmyslu si ho vzít. Možná věděl, jak zbytečné to je, přesto zaprosil.
„Prosím, Tobi bude hodný. Já nechci, Sasuke – sama. Nedělejte to. Ne, nemám rád bolest. Budu poslouchat, slibuju, ale tohle ne. To nechci!!“ Snažil se mu Itachi vytrhnout, když jej mladší sourozenec popadl za ruku a vláčel ho k posteli. Jak se vzpíral, pnutí v ráně zesílilo a on cítil, jak se mu trhá i ten jemný strup, který se mu v noci na zranění utvořil. Kamenný a na pohled nepřístupný Sasuke to ale nebral v potaz, pro něj „Tobi“ nic neznamenal. Mohl si s ním dělat cokoliv chtěl a právě teď si potřeboval s někým užít. A s kým také jiným, když dostal tak roztomilou hračku, která jej brzy omrzí a on ji odhodí použitou a bezcennou. Skutečně se z jeho minulé povahy nic nezachovalo a on nyní toužil po jediném, divokém a živočišném sexu – spíše znásilnění – jímž by ukojil své touhy. Vší silou mrštil Itachim do postele. Těšilo jej slyšet bolestný výkřik, když dopadl na záda.
„Ty´s to asi ešte nepochopil. Nic neznamenáš, seš jenom nábytek, rohožka na otření mých bot, ty nicko. Můžu si s Tebou dělat co chci a kdy chci. Drž sakra!“ Netrvalo to ani okamžik, kdy se mladší ocitl hned vedle Itachiho a nedovolil mu uniknout. Pevně jej chytil za ramena a obrátil si ho na břicho. Do karet mu hrálo i to, že muž byl polonahý, takže jej nemusel zdlouhavě svlékat. Všechno bylo tak rychlé, postrádalo to jakýkoliv cit, nebo pochopení. Bylo to brutální a násilné, kdy si mladší Uchiha udržel „Tobiho“ pod sebou jen díky tomu, že palcem jedné ruky vulgárně rozrýval jeho ránu na zádech a dostával se tak hluboko do masa. Druhou paží obratně stáhl Itachimu spodní prádlo.
„Přestaň řvát, musíš na to bejt zvyklej.“ Kdyby jen Sasuke tušil, jak moc se mýlí. Itachi ječel, nikoli tím, co se mělo stát, ale neskutečně příšernou bolestí, jež mu projížděla celým tělem, kdykoliv se bratrův prst v jeho ráně pohnul, aby si jej podrobil. Ano, chtěl umřít, takhle si nic z toho nepředstavoval. I kdyby chtěl použít svou skutečnou sílu, nehledě na to, že se prozradí, muka mu to nedovolila. Byl dokonale v Sasukeho moci. Neustále sebou mlel v plané naději, že si to mladší rozmyslí, neb on na chlapecký sex skutečně zvyklý nebyl a bude mít problémy se do něj dostat. Jenže Sasuke neměl v úmyslu přestat a popravdě jej dost vytáčelo, že se jeho hračka tak vzpírá. Očekával více poddajnosti. Ten kluk měl vážně sílu. Jenže on z nich dvou byl ten „pravý“ Uchiha, tak se nehodlal vzdát. Oprostil své vlastní mužství z látky a surově zabořil palec do rány. Ten výkřik byl nelidský.
„Myslel sem, že Ti to usnadním a připravím si Tě, ale je to zbytečný, vidím, že už se nemůžeš dočkat. Však já Tě zlomím, chlapče.“ Jakmile Itachi ucítil na svém konečníku Sasukeho vzrušení, ztuhl. Tak skutečně se to stane. Poslední jeho myšlenka byla na to, že jednou svého malého bratra zabije. Sasuke poté prudce přirazil do Itachiho těla a ačkoli to bolelo i jeho, vychutnával po pohled na mužova stehna barvící se krví.
„A teď mi řekni, ´Miluji Vás Sasuke – sama´…“
„Na..na…naser si.“ Vydechoval Itachi zběsile a po tvářích mu stékaly slzy.
„Máš pravdu, byla by nuda, kdybych si s Tebou napřed nepohrál…“

***

Rozednívalo se. Slunce se váhavě prodíralo skrz listí vysokého stromoví a živilo jej svými paprsky. Jak je to dlouho, co neviděl Slunce? Naposledy, když se vydával za toho kým nebyl. Les se od té doby stal hustším a nepřístupnějším, přestože by to mělo být naopak, neb podzim byl v plném proudu a stromy se jen neochotně zbavovaly svého barevného oděvu. I přes to, že se mohlo zdát venku teplo, nebylo to tak. Nemilosrdný chlad se po kouscích zakusoval do drobného štíhloučkého těla, bloudícího po těchto Bohem zapomenutých končinách. Třásl se zimou, přesto jej to nedonutilo zastavit a dál se prodíval porostem, jakoby měl cíl. Šel celou noc, bez zastavení, nebo odpočinku.
Panenka, jejíž tělo halil jen plášť s červenými mraky, který popravdě ani jí nepatřil, se rozhlédla kolem sebe, hledajíc cestu, nebo jen nějaký náznak průchodu civilizace. Ne, les byl příliš hluboký, než by se do jeho středu odvážila živá duše. Přesto se panence podařilo zachovat si chladnou hlavu, stejně tak, jako stydlo její křehké tělo. Vzpomínala s touhou po návratu do horké náruče svého světlovlasého majitele, který se o ni vždy dobře staral. Jistě by jej zlomilo, kdyby nyní spatřil tvář své panenky, poškrábanou a umazanou, takovou, jaká už nikdy být neměla. On si ji vždy hýčkal, omýval její tělíčko, jakoby bylo snadno poničeno hrubým dotekem, přestože ona živá panna nyní více zmužněla a vypadala neohroženěji pro svůj vzhled mladíka, nikoli již chlapečka, kterým jej s láskou nazýval. Tobi pohlédl skrz husté větvoví do výše na nebe bez jediného mraku a povzdychl si. V černých vlasech zůstávaly stopy po nehostinném prodírání se keři a nízkými podrosty v podobě listí a sem tam nějaké suché větvičky.
„Deidara –senpai.“ Možná byl hřích vyřknout to jméno, jež pro něj znamenalo celý svět i přes skutečnost, že svého majitele opustil. Bolelo jej to na hrudi a mnohokrát se nutil vytrvat v chůzi, než by podlehl nutkání se vrátit, omluvit se a tisíckrát prosit za odpuštění, že jej nechal samotného, bez své přítomnosti. Vnímal i to, s jakou razancí mu z rudých, snach krví podlitých očí stékají slzy, jakoby mu našeptávaly, že si zaslouží mnohem přísnější trest za opuštění milovaného. Musel, prostě musel. Vykročil dále a za sebou, jako drobečky po nichž by se vrátil k blonďákovi, zanechával slané kapičky protkané bolestí a jakýmsi příslibem brzkého návratu. Proč se ze slz nedá číst?
Trvalo ještě notnou chvíli, kdy se pro nedostatek sil a odhodlání přinutil zastavit na jedné z mnoha nevelkých mýtinek obklopených ze všech stran hustým lesem. Setřel si ušmudlaných rukávem z obličeje zasychající slzy a posadil se k jednomu silnému stromy, o jehož kmen se opřel zády. Pokrčil nohy v kolenou a pevně je objal, přičemž mu ze stehen sklouzla černá látka jeho jediného kusu ošacení. Nebyl zde nikdo, kdo by mohl odsuzovat jeho hrubou nahotu, jež dávalo najevo jeho mužství porostlé tmavých chmýřím. Nechtěl už plakat, pochyboval, že má ještě vůbec co. Věděl, co musí udělat, byl Uchiha, měl jasný cíl.
„Katon.“ Vyslovil s jistotou a očekáváním snad nějakého zázraku, který se nestal. Srdce se mu mírně rozbušilo v kvapnějším tempu a on si snažně vzpomínal na to, co by již jako příslušník váženého klanu měl znát od útlého věku. Jenže neznal, neuměl. Hrubě ho vytrhli z náruče matky, ještě jako dítě, co objevuje sebe i svět kolem, tenkrát marně volal po jejím objetí, marně vzdoroval těžkým okovům, do kterých jej vsadili a nechali vyhladovět téměř na kost, aby jej zlomili. Narodil se zcela zdravý, čistokrevný Uchiha, nikdy neměl zůstat dítětem, za něž ho neustále považovali. Ale teprve až to nelidské zacházení z něj udělalo ubožáka neschopného postarat se o sebe. Vzpomínal, jakoby to bylo včera. Měl pevnou vůli, chlapeček, sotva pětiletý v řetězech jako nějaké zvíře, které potřebovalo pro svou vzpurnost a bujnou povahu zkrotit. Řval, vzpíral se i přes mučení, trápení hlady i žízní, neustále bit, tlučen a ponižován, aby si od něj vynutili poslušnost, což se jim nakonec podařilo. Naprosto přesně si vybavil chvíli, kdy už po mnohé z ran nebyl schopen vstát, pošpiněn svou vlastní krví, zvratky i jinými tělními tekutinami. Kůže se mu napínala na zřetelně vstouplých žebrech, snad to vypadalo, že každou chvíli praskne. Byla jedinou ochranou před dalšími údery, které hmoždily a znesvěcovaly jeho andělskou krásu. Tenkrát si přál umřít a také skutečně zemřel. Utichal jeho touha po vývoji duše i když tělo rostlo a nabíralo hmotnost stejně jako informace a zkušenosti, nikdy je nebyl schopný zpracovat tak, aby se pohnul z místa. Chlapeček v těle muže, tím zůstal. Tím ho udělali.
Stal se pro ně psem, něčím nepoužitelným, zbytečným, hoden jen urážek a verbálního znásilňování jeho nevinné povahy. Jakmile zjistili, že jejich zacházení přesáhlo únosnou hranici, kdy se byl chlapec ještě schopný vzpamatovat z trýznění, měli jej raději zabít. Jenže na to se pánovi příliš zželelo štěněte, které se mu nakonec podařilo ovládnout, proto jej pouze jako myš nebo jinou laboratorní zvěř znovu odvrhl do samoty opuštěné páchnoucí místnosti bez oken, kde se pro neustálou temnotu probudil jeho sharingan, který mu už ale z očí nikdy nezmizel. Naučil se díky němu vidět ve tmě, bohužel zatím nikdy nesplnil funkci, kterou měl. Nyní, po bolestném probuzení do reality musel dohnat vše, co zameškal.
Vstal a protáhl se, už se mu na to nechtělo myslet, neměl čas vzpomínat na to, jak mu ukřivdili, jak ani nestihl pořádně vyrůst a dospět, kdy se stal pokusným subjektem a žil ze dne na den v naději na lepší život. Nikdy neměl nechat Itachiho tam jít. To byl jeho úděl, nikoho jiného. Stvořili ho tam a proto to byl on, Tobi, kdo to musel zarazit a zničit. Konečně se přestal schovávat za záda svého milovaného Deidary a prozřel díky stejné bolesti, kvůli jaké zaostal. Kvůli uvědomění!
„Katon: Housenka no jutsu!“ Rychlý nádech vystřídal prudký táhlý výdech vzduchu z plic do otvoru tvořeného dvěma prsty před ústy. Několik stromů naproti němu, na vzdálenost celé šíře mýtinky sežehl prudký ohnivý vír. Tobi se pousmál.

***

„Dýchej, no tak Deidaro, klid. Nadechni se!“
„To..Tobi…Tobi…“
„V pořádku, jsme tady. Neplač, no tak přestaň plakat a uklidni se. Co se stalo? Kde je Tobi?“
„Tobi? Tobi…TOBI!!!“
„Ššš, tiše, nekřič. To bude dobrý, uvidíš. Řekni nám, co se stalo?“
„Tobi….kde je můj chlapeček? Pryč, je pryč…on… odešel ode mě. Odešel, můj Tobi.“
„Odešel? Sám? Ale kam? Kam šel, Deidaro? Kam? Podívej se na mě a vnímej, sakra!“
„Chci ho zpátky, Hidane. Chci ho zpátky, ať se vrátí, prosím Tě…nemůžu… nemůžu..“
PLESK! „Tak kde je? Kde je Tobi!!! Prober se a přestaň k***a fňukat!“

Poté, co Hidan uhodil Deidaru přes tvář se blonďák, až do teď klečící na podlaze svalil a stočil se do klubíčka. Vlasy mu sjely do obličeje a přilnuly ke stále vlhkým cestičkám na jeho tvářích. Nemluvě o tom, že byl úplně nahý, jeho světlá kůže se krčila v nepřirozené poloze, jak neustále vzlykal, neschopen rozumného uvažování a vyjadřování. Troska, tak vypadal, jen ho uhodit víc.
Ostatní členy do pokoje přivedl křik, Deidarův hlas neustále do kola opakující to jméno. Když se tam dostali, netušili co si myslet pro všechen ten nepořádek na zemi. Vypadalo to, že blonďák se vzteknul a rozhodl se svůj pokoj srovnat se zemí. Pomalu si jej nebylo ani možné všimnout mezi všemi těmi věcmi kolem, poznali ho podle stenů bolestivého pláče, avšak černovláska nebylo nikde vidět. Dei byl stejně jako nyní stulený v klubíčku a neovladatelně slzel. Chvílemi to vypadalo, že se pro vzlyky udusí, neb skoro nedýchal, jak sebou házel. Byl to Hidan, kdo ho popadl za ruku donutil jej alespoň pokleknout, když už nic jiného. Ignoroval jeho obnaženost i nepřítomný pohled a zkusil to s ním po dobrém. Jak vidno, neúspěšně.
„Ne, nebij ho, to nemá cenu. Nic Ti neřekne, je mimo.“ Okomentoval situaci Vůdce, který byl více než znepokojený nastalou situací. Jakoby toho už tak nebylo dost, teď ještě Tobi zmizí. Blbeček, kam jen mohl jít? Připadalo mu nepochopitelné, že by jen tak opustil Deidaru, byl na něj tolik vázaný a najednou – tohle. Podíval se na ostatní a potom upřel pohled na muže usídleného na podlaze. Štvalo ho, že nic neví a přitom to měl být on, komu příslušelo rozhodovat. Ozvala se Konan.
„Koho pošleš hledat Tobiho?“
„Nikoho!“ Řekl pevně a v překvapení se na něj všichni podívali. V očích měli otázky, nejspíše by každý z nich vynaložil to největší úsilí, aby jej našel, jenže on nechtěl riskovat. Už tak jich bylo málo, teď bylo důležité, aby už nikdo další neodešel. Jestliže se Itachiho totožnost prozradí a Orochimaru se rozhodne pomstít se za tu opovážlivost proti němu, musí udržet Akatsuki v úkrytu.
„Ale Peine, to přeci….“
„Už jsem řekl! Nikdo ven nepůjde, jasné?“ Obořil se na Konan, která konečně pochopila, že zrzkova slova jsou konečná.
„Ano.“ Odpověděla stroze a mlčela. Nebylo nic co říct, Tobi byl pryč, odešel od nich a konec. Obrátil se k němu Hidan, jež do té doby pozoroval Deidaru.
„A co uděláme s ním? Přeci ho tady takhle nemůžeme nechat.“ Poukázal na blonďákův žalostný stav. Nejen, že by prochladl, ale bez Tobiho nikdo nemohl předvídat, co si udělá. Takhle ho skutečně nemohli opustit. Pein si promnul kořen nosu a zamyslel se. Co jen s ním? Je nepoužitelný, musí být neustále pod dozorem. Sakra.
„Já se ho ujmu.“ Ten hlas všechny překvapil, byl to Kakuzu, který to vše do té doby pozoroval s jakýmsi odstupem. Proč by se zrovna on měl o Deidaru postarat? Ale také, proč by neměl, že? Přesto to všechny ostatní překvapilo. Aniž by čekal na souhlas, přešel sešívaný muž k blonďatému mladíkovi na podlaze a klekl si k němu. Pomalu mu odhrnul vlasy z obličeje a pohladil ho po tváři. Hidana samotného překvapilo, že ho v hrudi bodl osten žárlivosti nad Kakuzovým jemným chováním. Nikdy by to od něj neočekával.
„No dobře, vezmi ho sebou, ale nespouštěj ho z očí a za žádnou cenu ho nenech utéct, rozumíš?“ Rozkázal mu nazrzlý Pein, který tímto považoval situaci za zvládnutou a otočil se k odchodu.
„Rozumím.“ Odpověděl mu Kakuzu i přes Deidarovi vzlyky. Opatrně ho podepřel na zádech a pod koleny a jakoby to bylo jen peříčko nebo hračka, zvedl světlovláska do náruče. Celý se chvěl a třásl, viditelně v šoku a celý zmatený. Těžko říct, proč se na něj sešívaný díval tak oddaně a otcovsky, když s ním vycházel ze dveří, zanechávajíc za sebou nechápavé pohledy ostatních. Ač byl Dei nahý, nevadilo mu to, upínal se ke Kakuzovi, jako k teplu, které potřeboval a bylo mu jedno, kdo to je. Přes slzy nebyl schopný nic vidět. Klidným krokem procházeli chodbou míříc k mužově pokoji, ale v polovině je dostihl Hidan a chytil Kakuza z rameno.
„Co s ním chceš dělat?!“ Vyjel na něj hrubě, jakoby měl druhý nekalé úmysly.
„Jen se o něj postarám, nic víc. Ty ses nenabídl, tak se teď nestarej!“ Odsekl mu Kakuzu rázně až Jashinista na okamžik ztuhl, jak to bylo prudké. Ano, stále mezi nimi něco viselo jako nejisté očekávání něčeho většího. To ten polibek, bylo jasné, že je buď sblíží, nebo jeho údělem bude rozdělovat. Nyní ničil.
„Chováš se k němu jako bratr, Kakuzu. Co blázníš? Tohle jsme nikdy nedělali, vzpamatuj se…“¨
„To ty se vzpamatuj, Hidane!! Je to Deidara, sakra. O co Ti jde? Že sem si ho vzal já, a ne Ty? Že nejsi ve středu dění? Asi sem se v Tobě mýlil, Hidane, škoda.“ Ta poslední slova byla pronesená tiše a s jakýmsi zvláštním lítostivým zabarvením hlasu, který prozrazoval víc, než by měl. Hidana to zamrzelo, moc dobře věděl, jak je to myšleno, jeho parťák k němu cítil víc, než jen přátelství a nechtěl, aby se v něm pletl. Povzdychl si, ale nedovolil si nic říct, sklonil hlavu a nechal muže i s blonďáčkem v náručí projít, ačkoli to vypadalo, že Dei každou chvíli usne, jak byl pláčem vyčerpaný.
Když vešli do pokoje, sešitý položil nahatého světlovláska na postel, která leč nebyla tak luxusní, jako Deidarova vlastní, byla alespoň čistá a voňavá. Jemně jej přikryl, porozhlédnuvši se ve své skříni po nějakém vhodném oblečení, nejlépe po náhradním plášti, nebo spodním prádle. Na první pohled se mohlo zdát, že oba muži mají zcela rozdílné tělesné proporce, ale Kakuzu měl ve skutečnosti též štíhlý pas, jen byl daleko lépe osvalený. Už chtěl na stolek u postele připravit čisté oblečení, když se Dei probral z letargie.
„Tobi? Tobi, kde jsi? Tobi! Tobi….“ Rychle se posadil a zmateně se díval kolem sebe, jeho nahota mu byla lhostejná, musel najít Tobiho. Vstal a protože myšlenka byla ukvapenější, než nohy, které ho měli poslouchat, neudělal ani krok a upadl na tvrdou zem, s níž se jeho kyčel a rameno seznámili velice intimně. Zakňučel a zůstal ležet.
„Deidaro!“ Oslovil ho Kakuzu, odložil oděv na stolek a sklonil se nad blonďákem, který se nehýbal, se záměrem pomoci mu na nohy a ještě lépe, zpět na lůžko.
„Ne, nesahej na mě, nechci!“ Vyjekl Dei vyděšeně, krčíc se na podlaze, jakoby mu snad muž chtěl ublížit nebo si jej dokonce vzít. Stále byl trochu mimo, vypadal velice křehce, rameno i bok jej museli bolet.
„Klid, to sem já, Kakuzu. Nic Ti přece neudělám, vstávej.“ Pokusil se jej ukonejšit milým hlasem, ale nezdálo se, že je Dei schopný postavit se, už při nepatrném pohybu kňučel. Kakuzu nechápal, co to s ním je, nikdy nebyl tak přecitlivělý a na bolest už vůbec ne. Nejspíš na něj takto působila ztráta Tobiho, že se cítil tak slabý. Svým modrým pohledem shlédnul Kakuza a bylo v tom cosi vyčítavého, snad na něj svaloval vinu, za chlapcův odchod.
„Kakuzu, kde je Tobi? Ublížil jsem mu? Odešel, protože jsem ho dost nemiloval, protože jsem ho nutil, aby…“ Blonďákův hlas se zlomil a on se znovu stulil na zem v pláči. Kakuzovi ho bylo líto. Dei by páníček, který přišel o své milované štěně, zaběhlo se mu. Zlehka se k němu naklonil a vzal ho jemně za ramena, aby mu neublížil. Ale slova měl pro něj docela jiná, než utěšující.
„Seber se, blonďáku. Vypadáš strašně, mám si snad fakt myslet, že seš slečinka v těle kluka? Kdybych neviděl Tvůj penis, měl bych tě za ubulenou roštěnku, takže se ku*va koukej sebrat z tý podlahy a lehni si do postele. Jestli to neuděláš, tak to udělám já a to bych Ti nepřál. Tak sezbírej svejch pár kostí a HNED!“ Zůstali na sebe koukat v úžasu a překvapení, protože dřív, než stačil sešitý doříct své „hned“, Dei už se přikrýval a schoval se celý pod peřinu. Zřejmě mu bylo i nepříjemné, že ho Kaku viděl obnaženého, nepotřeboval se vystavovat a už vůbec ne vypadat jako holka, co kňučí. Muž to s ním myslel dobře, ale ani tahle slova nedokázala zmírnit mladíkův tichý nářek. Následoval mužův povzdech ve smyslu „Jashine, zač mne trestáš?“ Starší popadl židli, co byla nejblíže a postavil ji k posteli, tedy spíš v dostatečné vzdálenosti od ní, aby svou přítomností Deidaru nerozptyloval.
„Deidaro?“ Oslovil ho o poznání mírnějším hlasem.
„Hm?“
„Promiň, nemyslel jsem to tak.“ Omluvil se muž se sešitou kůží a pozoroval, jak si světlovlásek odhrnuje přikrývku z obličeje, aby na něj viděl. V očích měl údiv, ale i jistý druh pochopení, zvolna se uklidňoval a uvědomoval si, co se stalo. Konečně mu docházelo, že jeho Tobi od něj skutečně odešel.
„To je dobrý, Kakuzu. Chápu to, asi se fakt chovám jak hysterka, co? Kéž bys dokázal pochopit, co cítím.“ Zamyslel se Deidara a už mu začínalo být lépe, pláčem přeci nic nevyřeší. Pod peřinou se rozlévalo příjemné teplo a tak se pod ní vyhříval, neb chlad měl zalezlý hluboko ve svalech. Kakuzu se na něj díval zvláštním pohledem, snad měl na srdci něco, co potřeboval někomu říct a tak na něj blonďák zůstal zírat a čekal, co se stane.
„Ale já…Ti rozumím.“ Řekl váhavě se sklopeným pohledem a všech jeho pět srdcí se najednou prudce roztlouklo tak, že to ani uším mladšího neuniklo. Trvalo mu chvíli, než mu to došlo. Kakuzu byl… ne, to není možné. On?
„Cože? Chceš mi říct, že… seš zamilovanej?“ Podivil se světlovlásek a mírně zčervenal. Pousmál se, protože mu to bylo jasné, byla to pravda. Kakuzu v tom lítal.
„No… asi, asi jo no.“ Vykoktal trochu nejistě a stáhl si masku z obličeje, pořád měl velice vážný výraz a zelené oči upíchnuté na zemi. Styděl se a povzdychl si. Netušil, zda si to spíš neměl nechat pro sebe, bylo by to jistější, ale už to nemohl snést. Dei se díval na jeho tvář, viděl ji poprvé v životě a samým ohromením z něj nemohl spustit oči. Kakuzu byl opravdu moc hezký. Kratičké, upravované strniště na tváři mu dodávalo dojem mužnosti a autority, vůbec nebyl jemný, rysy měl ostré a hrubé, přesto v něm bylo kouzlo a jakýsi příslib přitažlivosti. Polkl a natáhl ruku, aby se jej mohl dotknout. Kakuzu na poslední chvíli ucukl.
„Hey, neblbni.“ Napomenul ho a Dei se ihned stáhnul.
„Jo, promiň. Já jen, že sem Tě nikdy neviděl bez masky, jsem překvapený,.. tedy, příjemně.“ Uvedl své tvrzení na pravou míru, přičemž se posadil, neb doufal, že budou ještě chvíli mluvit. Pochopitelně se zakryl, vidět ho mohl jen jeho malý Tobi. Byl ještě vůbec jeho?
„Dík…to potěší, jen kdyby mi tohle dokázal říct i on.“
„On? Takže je to kluk? Kakuzu, ty….“ Dei netušil co říct, bylo to jedno překvapení za druhým. Nikdy by to do Kakuza neřekl. Vlastně, neřekl by do něj víc věcí. Tak dlouho jsou členy Akatsuki a tak málo se znají. Žalostné. Muž konečně zvedl zrak a ten pohled, kterým blonďáka probodl, byl skoro výsměšný. Jakoby to snad nebylo zřejmé.
„Co sis myslel? Deidaro, já miluju Hidana.“ O světlovláska se pokusila zástava srdce.

***

Krev, strach, bolest, beznaděj, chaos, třas, slzy a vztek.
Neviděl z hola nic, svíce zhasly, naděje utichla…
Pro bolest se nedokázal ani posadit, krev a sperma na jeho stehnech zasychali a stydli…
Potem slepené vlasy mu spadaly do obličeje zakrytého dřevěnou maskou…
Neovladatelný třas zmítal jeho tělem a rozechvíval mu zhmožděné svalstvo…
Dlouhá rána na jeho zádech stále krvácela, byla rozrytá až na obratle páteře…
Slané kapičky se vynořovaly z pod jeho ukryté tváře a kanuly z brady na podlahu…
Skrčený v rohu a přikrytý jen zpola svým ušmudlaným pláštěm marně hledal jakýkoliv zdroj tepla…
Najednou, náhle bez varování se začal zalykat a jeho hrudník ze křečovitě stahoval, jakoby nemohl dál fungovat tak, jak mu bylo dáno. Itachi se předklonil, chytil se rukama zdi a začal zvracet. Nedokázal to snést, tak ponížený, zneužitý a špinavý, jako nějaká coura. Tohle neměl dovolit, avšak ubránit se nedovedl. Utěšoval se jen tím, že lepší on, než Tobi, který by tohle zacházení nevydržel a zcela jistě by zemřel. Nebylo o tom pochyb s jeho nepevnou tělesnou stavbou a ještě jemnější duší. Ne, proto to tahle muselo být. Když se jeho žaludek rozhodl, že stahů bylo prozatím dost, otřel si Uchiha rukávem ústa a ztěžklými kroky se přesunul k posteli, na níž se sesunul. Pochopitelně na břicho a hruď, snad jediná nezraněná část, krom hlavy. Přikrývky byly taktéž znečištěné, přesevším krví nejen z rány, ale i konečníku, jako důkazu násilného vniknutí do nepřipraveného těla. Itachi dýchal plytce a krátce, potřeboval si odpočinout, aspoň chvíli, byl zmožený jako nikdy.
Poté, co ho znásilnil vlastní bratr, i když v nevědomosti o jeho skutečném původu, byl zde ponechán jako odhozená loutka, jež svého loutkáře přestala zajímat, neb byla rozbitá, nepoužitelná – zatím. Ještě, než odešel zhasl svíce, jakoby snad předvídal, že by pohled na tu spoušť okolo, dokázal sám o sobě „chlapce“ zlomit. Nehledě na to, že se stále musel chovat, jako Tobi. Vůle mu vydržela, to bylo hlavní, neměl v úmyslu se vzdát.
Lekl se, uslyšel přibližující se kroky s nimiž opět začal sílit jeho strach. Ne, znovu ne. Tak brzy, to nezvládne. Příliš brzy, to nemůže být pravda, vždyť to nebyly ani dvě hodiny, nemůže teď hned. Jestli si ho Sasuke zase bude chtít vzít, neustojí to, zlomí ho. Než stačil cokoliv udělat, dveře se s vrznutím pootevřely a on se stulil více ke stěně ve snaze se někam ukrýt, nebylo kam. Příliš pozdě, jeho tvář poznal, byl to jeho bratr a něco držel, něco velkého.
„Ššš, klid, buď hodný kluk. Tentokrát si Tě nejdu vzít, nepřišel jsem Ti ubližovat, můžeš se uklidnit. Rozsvítím, ano? Neboj se.“ Proč ho zase klamal? Chtěl si hrát na hodného, když mu vzápětí vrazí kudlu do zad – no v Sasukeho případě by mu spíš vrážel penis do zadečku. Itachi se zachvěl, ne, už nechce. Zavřel oči, on měl skutečný strach z toho, co přijde, zaskučel a zamotal se do peřiny. Sasuke o chvíli později položil na podlahu větší lavor naplněný teplou vodou, jemnou žínku a šití. Poté zažehnul po obou stranách místnosti po jedné svíci, aby v pokoji bylo příjemné přítmí, které by „Tobiho“ nemělo děsit, a zároveň, aby viděl na ránu, kterou má v úmyslu skutečně ošetřit. Nyní už viděl. Itachi se stále choulil u zdi jako polekané zvíře.
„Tobi? Pojď ke mně, prosím. Slibuji Ti, že Ti vážně neublížím. Chci Tě jen umýt, už jsi mne uspokojil, nemám důvod si Tě brát znovu. No tak, pojď, přece nezůstaneš špinavý.“ Mladší Uchiha se pokusil na to jít pomalu, věděl, že „Tobiho“ zranil a neskutečně ranil jeho důvěru, ale tentokrát neměl zlé záměry. Pokud si chtěl svou panenku udržet, musel se o ni přece starat, jinak zchátrá a rozpadne se. Uchiha na posteli polkl a podíval se skrz jeden otvor v masce na bratra, jež si sedl k té nádobě s vodou a nejspíše čeká, až se on sám odhodlá přijít k němu. Byl rád, že ho nenutí násilím. Přiznal si, že být v tomhle stavu je značně nepříjemné, stehna se mu lepila k sobě, byl upocený a umazaný. Nyní měl dvě možnosti, věřit Sasukemu nechat se umýt a nebo se vzpírat a kdo ví, co přijde. Nechtělo se mu, ale co se mu mohlo stát, když přijde blíž? Začal velice váhavě vstávat, šlo to ztěžka a obtížně, kvůli poraněným stále krvácejícím zádům, zasténal a konečně se vymanil z přikrývek.
„Dobře, chlapče. Neměj strach, pojď sem.“ Vybídl jej znovu zlehka Sasuke a též vstal, ale nepohnul se směrem k Itachimu, vyčkával. Uchiha byl vyvedený z míry, nejraději by zalehl zpátky a spal, jen chvíli, potřeboval spát, aby si odpočinul. Přesto s výdechem přišel před bratra a sklopil pohled jako podřízený poslíček, dýchal rychle, byl ostražitý, připravený uskočit, kdyby si mladší cokoli dovolil. Sasuke se pousmál.
„Otoč se, svléknu Ti plášť.“ Jindy by se Itachi styděl, ale teď ne, bratr jeho tělo znal, dotýkal se ho, mačkal ho, líbal ho, rozrýval jeho rány, byl hluboko v něm, dalo by se říct, že jej znal lépe, než on sám sebe, vykonal jeho přání. Cítil, jak mu jediný kus oděvu, co měl padá z ramen a sklouzává mu po těle, až zůstal úplně nahý, ač zády k mladšímu. Jeho tělo se chvělo, jakoby stále čekalo, kdy přijde první rána. Spokojený Sasuke se zatvářil znechuceně, jakmile si prohlédl, co způsobil se zraněním na jeho zádech, bylo zlé, moc zlé, zůstane tam skutečně ošklivá jizvy i když to dokonale sešije. Sklonil se k lavoru, vzal do ruky žínku, kterou vybral právě pro její jemnost a hebkou látku. Jeho hračka si zaslouží to nejlepší zacházení, teď to věděl. Pomalu namočil hadřík do teplé vody a trochu jej vyždímal, aby byl ještě dostatečně nasáklý vodou. Napřímil se a rozhodl se začít od krku, kde se „Tobiho“ pomalu dotkl, aby jej nepolekal.
„Chvěješ se, maličký, ššš, neublížím Ti.“ Itachi si oslovení „maličký“ určitě nezasloužil, byl skoro jednou takový, co se stavby těla týče, ačkoli nyní vypadal velice zranitelně. Překvapilo ho, s jakou něžností mu Sasuke omývá záda, zlehka a možná i s jakousi zvrhlou láskou. Dotek to byl velice příjemný, když přitlačil, pramínky vody mu stekly po zádech, bohužel přímo do rány. Bolestivě sykl.
„Ošetřím Ti to, až se usušíš. Proč nemluvíš, Tobi? Líbí se mi Tvůj hlas.“ Jo, zejména když křičíš, domyslel si, ale nedal na sobě nic znát. Otíral jeho ramena a poté i paže, které zvednul a očistil ho i pod paží, než žínku opět vymáchal a postupoval níž na bedra a zadek, přičemž byl opatrný k jeho zranění. Když opět vstal od lavoru, aniž by to dal své hračičce najevo, udělal krok blíže k ní a políbil ji na krk. Nijak dravě, jenom se jej dotkl rty. Jednou, poté znovu a znovu, pokaždé to byly jen motýlí polibky a Itachi se tomu poddal, to nebolelo, hojilo to rány.
„Vidíš? Umím být i jemný, chlapče, ale to si musíš zasloužit. Když budeš hodný, budu hodný i já, ano?“ Usmál se Sasuke a opustil bratrovu šíji. Teď na to nebyl čas, chtěl se o něj postarat ale byl stále zvědavý. „Řekni, on byl na Tebe hodný? Ten Deidara. Kabuto mi řekl, že jsi měl přítele. Jaký byl?“ Zeptal se a přidřepl si, aby měl lepší přístup mezi jeho nohy. Jemným tlakem jej donutil se trochu rozkročit a jal se smývat z jeho kůže zaschlou krev i sperma. Voda se zvolna zbarvovala do růžova. Itachi netušil o čem by měl mluvit, sakra, proč se ho jen vyptával na takové zbytečnosti, ale čest mu určovala mluvit pravdu. Dei by Tobimu nikdy neublížil.
„Ano, senpai byl k Tobimu vždycky milý, moc ho miloval. Nikdy mi neublížil, takový on není. Rozmazloval Tobiho a pořád mi dělal jen radost, nebyl hrubý ani mě neuhodil. Nikdy.“ Řekl Itachi a nepatrně ucukl, když Sasuke našel bolestivé místo na jeho konečníku. Pálilo to k nevydržení, ale neutekl. Rozdýchal to, když se mladší snažil být ohleduplnější. Sasukeho jeho slova překvapila, netušil, že by se někdo k tomu chlapci mohl chovat tak citlivě. Jemu se naopak líbilo, když si jej mohl brát brutálně. Musel jeho kůži na zadečku více drhnout, aby z něho dostal nečistoty.
„Řekni, vy jste spolu nikdy nespali? Překvapilo mě, jak jsi úzký, myslel jsem, že to půjde snadněji, ale zdá se, že jsi ještě nikoho neměl. Byl jsi panic? Já… odpust, kdybych to věděl, pokusil bych se být šetrnější. Připravil bych si Tě, aby to tolik nebolelo.“ Ospravedlňoval Sasuke své nelidské chování, ale to už nebylo Itachimu nic platné. Zalhal, neb to byl on, kdo ještě s mužem nikdy nic neměl, až do dnešního rána.
„Ne, my…nikdy jsme spolu nebyli. Senpai říkal, že nechce Tobimu způsobit bolest. Už vím, jak to myslel, Sasuke – sama.“ Ta slova byly výčitky, hnusné výčitky, které se Sasukemu zakusovaly hluboko do hlavy i srdce. Takže tak to bylo. A on si ho vzal, jakoby byl jen použitým zbožím a on byl přitom naprosto nevinný. Takhle to nechtěl. Zalitoval, zcela upřímně, ale už bylo pozdě. Také vnímal, že závidí tomu mladíkovi, který měl „Tobiho“ před ním a i když se spolu nemilovali, tak si získal jeho náklonnost i srdce. Žárlivost je strašná věc.
Poté, co jej už naprosto mlčky omyl ze zadu, otočil si jej k sobě čelem. Itachimu už toto tak příjemné nebylo, neb netušil, zda Sasuke nebude chtít, aby si sundal masku, ale ten nic neřekl, začal jej opečovávat od krku, stejně jako před tím. Dýchal rychleji, když jemná látka přejížděla po jeho hrudi, přes bradavky, které okamžitě reagovaly, ačkoli by neměly. Uchiha doufal, že si toho bratr nevšimne, ale Sasuke to viděl. „Tobimu“ se jeho doteky líbili. Dělal, že to přešel bez jakýchkoliv připomínek, ale jakmile si opět přiklekl, aby se věnoval jeho rozkroku, Itachi věděl, že je v háji už od prvního doteku. Ano, Sasuke cítil nevraživost vůči Deidarovi o němž jeho hračka tak s úctou mluvila. Proto se rozhodl něco vyzkoušet. Zlehka oplachoval jeho penis a aby to nebylo příliš poznat, jemně jej masíroval a vzrušoval. Uchiha za maskou to zřetelně vnímal, tušil co přijde, ale doufal.. Krev se pod těmi doteky hrnula Itachimu do podbřišku, netrvalo dlouho, než zasténal.
„Sa..Sasuke – sama…myslím, že tam… tam už to stačí.“ Procedil Itachi mezi zuby a stahoval břišní svaly, jak jím prostupovaly vlny slasti. Nevěděl, proč to Sasuke dělá, proč to jen muselo být tak zatraceně příjemné? Mladší si prohlížel „Tobiho“ zcela nabuzené mužství, které mu pulsovalo v dlani.
„Ale Tobi, ty tu nejsi od toho, abys myslel.“ Pousmál se. „Vsadím se, že tohle Ti ten Tvůj Deidara nikdy neudělal.“ Vzal jeho penis do dlaně a přejel po celé jeho délce jazykem, než ho celého pohltil. Itachi se prudce trhaně nadechl, když ucítil, že je v teplých vlhkých ústech svého brášky, který ho jazykem zkušeně vzrušoval. Měl by se bránit, měl by udělat cokoliv, ale…nemohl. Bože, bylo to tak úžasné. Sasuke byl zručnější, než kdejaká dívka, když ho cumlal, sál a občas něžně kousl. Žužlal jeho žalud, olizoval ho a přejížděl po něm nosem. Mezi prsty mnul jeho varlata a občas je také vtáhnul do úst. Itachi si myslel, že vybouchne, bylo to neskutečné, fantastické, tak intenzivní, potřeboval to. Naplno hlasitě sténal Sasukeho jméno, čímž jej podporoval v další činnosti. Jakoby přesně věděl, co jej vzrušuje, co jej dostane do extáze. Srdce mu bylo divoce a chtivě, když mladší uchopil celou jeho délku mezi rty a pohyboval hlavou v simulaci přírazů, přičemž opatrně tisknul Itachiho zadeček, jen tak, aby mu nezpůsoboval bolest. Zrychlil, jakmile se uvědomil, že se blíží únosnému limitu a „Tobiho“ úd mu v ústech doslova zkameněl, jak náhle prudce ztvrdnul a škubl sebou. V tu chvíli ucítil v puse hořkost s horkostí semene, které spolykal, když vnímal jak jeho hračka zhluboka oddechuje a ochabuje. Dokonale jej očistil. Postavil se a provokativně se olízl.
„Jsi tak citlivý, Tobi. Reaguješ na každý podnět. Už chápu, co na Tobě ten kluk miloval.“ Sasuke přemístil obě ruce na Itachiho hruď a dráždil palci jeho stále naběhlé bradavky. Usmál se zvrhle.
„A teď mi řekni, co chci slyšet.“ Vyzval ho rázně.
„Miluji Vás, Sasuke – sama.“
„A já Tebe, hračičko Tobi.“