Svět démonů 02

Celou noc se neprobral. Asi už byl opravdu za svými hranicemi. Vlastně jsem měl neochvějný pocit, že se o něj musím starat. Nikdy jsem nic podobného necítil, ani psa jsem nikdy neměl, natož, abych se staral o člověka. Byla to změna, veliká změna, už několik měsíců jsem toužil pouze po pomstě a najednou… on. Celou noc jsem na pomstu ani nepomyslel a staral se jen o něj. Asi ve tři hodiny ráno se z ničeho nic dostal do opravdu špatného stavu. Byl jsem jak na ostří nože a celou dobu ho obskakoval se studenými obklady. Měl vysokou horečku, ztěžka oddychoval a zjevně bojoval o holý život.
Až kolem páté se jeho stav zlepšil. V tu chvíli jsem si oddechl a děkoval všem andělům, které mimochodem nesnáším, že mu zachránili život.
Po zbytek dne a další noci jen spal a na občasné výkřiky ze spaní se nestalo nic výjimečného.
„Kdo jenom jsi?“ zeptal jsem se hned po probuzení. Nespouštěl jsem oči z neznámého zelenookého démona.
„Hikari,“ hlesl a já překvapeně vyvalil oči.
„J-Jsi vzhůru?“ zeptal jsem se ještě nevěřícně a po chvíli nechápavě zopakoval, „Hikari?“
„Tak se jmenuju, a ty?“
„Akira,“ odpověděl jsem překvapeně, „Hikari… To znamená světlo, že? Neobvyklé jméno pro démona.“
„Hmm,“ zabručel, „e-eto… Akio?“
„Co?“
„D-Děkuju za to všechno.“ Ta slova mi vyrazila dech. Nebo spíš ten úsměv, s kterým to řekl. „Taky za to, že sis se mnou povídal.“ Dodal a lišácky se usmál. Vyděšeně jsem se na něj podíval, ale on si moje rozpaky vyloženě užíval.

Hikari
„Taky za to, že sis se mnou povídal,“ neodpustil jsem si. Musel jsem se usmát při jeho kouzelném výrazu. Ta věta ho opravdu rozčarovala.
Asi si nemyslel, že ho neuslyším, ale celou dobu, až do dopoledne, kdy usnul, na mě mluvil. Líčil mi, jak mě našel, ujišťoval mě, že budu v pořádku, ale nejvíce ze všeho jsem vnímal jeho příběhy. Vyprávěl mi o sobě a svém životě, o jeho dětství a dospívání a o odchodu jeho rodičů do světa lidí. Přes úsměvné, i bolavé vzpomínky se dostal až do současnosti. Dokonce mi vyprávěl o svém bratrovi, o tom jak nesnáší šlechtice a každého, kdo je s novou vládou. Dostal se ke smrti jeho bratra, kdy mu jako jeho poslední přání slíbil, že ho překoná a dokáže to, co on nedokázal.
Dál mluvil o svých přátelích, se kterými zažil spoustu dobrodružství. Ale z nich mě nejvíce pobavily příběhy, kde vystupovala jeho nenávist k lidem. Po tom všem jsem mohl říct, že to právě jeho slova mě zachránila a vyvedla z temnoty. Ten pocit, že někdo byl pořád se mnou, mluvil na mě, staral se o moje zdraví. Opravdu jsem mu vděčil za svůj život. Navíc mi o sobě řekl snad všechno, až jsem měl pocit, že ho znám odjakživa.
„T-Ty jsi mě slyšel?“ zakoktal a snažil se nasadit co nejvážnější výraz.
„Jup,“ usmál jsem se mile a vychutnával si jeho rozpaky, „a jsem ti za to nesmírně vděčný.“
Zmateně se na mě podíval.
„Tvoje slova… Vracely mě zpátky a… opravdu mi moc pomohla. Byly jako most mezi mnou a okolním světem.“ Znovu jsem se usmál.
„To jsem rád. A… vážně jsi slyšel všechno?“ ujišťoval se.
„Myslím, že jo.“

Akio
„Myslím, že jo,“ hlesl, ale tentokrát v tom bylo něco jiného- bolest, smutek…
„Můžeš se postavit?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Zkusím to.“ S těmi slovy se zase rozzářil. Byl opravdu roztomilý. Opatrně zapřel ruce a pokusil se sednout. Jen sykl bolestí a znovu se svalil do dek. Chvíli se zmateně a bezmocně díval a potom se znovu usmál. Vlastně,… pořád se smál.
„Budeme si zase povídat?“

Hikari
„Budeme si zase povídat?“ zeptal jsem se po tom, co odezněla ta nejhorší bolest. Vlastně, i tahle nejhorší bolest nebyla tou nejhorší, kterou jsem zažil.
„D-Dobře,“ hlesl.
„Povídej zase o sobě, prosím,“ zaprosil jsem a dál se usmíval. Jeho hlas byl opravdu uklidňující a jeho příběhy mi dodávaly něco, co jsem potřeboval.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hikari
Když jsem se probudil, vzpomenul jsem si na Akiovo vyprávění. Vyprávěl mi pořád, dokud jsem znovu neusnul a on sám potom upadl do říše snů.
Teď ještě pořád spal a já se na něj díval. Zkoumal jsem každičkou část jeho obličeje a zatoužil jsem mu taky vyprávět o svém životě. Říct mu věci, které nikdo neměl slyšet. Věci, které měly zůstat pohřbeny v zapomnění. Ale právě kvůli tomu jsem nemohl. Trochu mě děsilo, že jsem to chtěl někomu říct. Poprvé v životě jsem měl k někomu takovou důvěru, abych mu svěřil do rukou celý svůj život bez ohledu na následky. A právo to bylo to nejhorší, co z těchto dní vyplynulo.
„Už jsi vzhůru? Je ti líp?“ ozval se známý hlas.
„Jo, děkuju za všechno,“ zašeptal jsem a nemotorně se postavil.
„Ještě by ses neměl tolik hýbat!“ vyhrkl Akio a v mžiku stál vedle mě.
„Jsem v pořádku, léčím se rychleji než ostatní,“ zasmál jsem se nervózně. Ještě nikdo se o mě tahle nestaral a já nevěděl, jak se mám chovat. Zachytil jsem Akiův zkoumavý výraz a následnou překvapenou tvář. Bylo jasné, že si všiml, že všechna moje zranění i jizvy jsou už pryč.
„Ale- páni. Vždyť i démonům se takové rány hojí dýl než necelé dva dny.“
„Nejsem tak úplně normální démon.“ Musel jsem pryč. To, kam se ubírala tahle konverzace, se mi vůbec nelíbilo. Musel jsem zmizet, jak nejrychleji to jen šlo. Rychle jsem se otočil a zamířil k východu. Už jsem se chtěl krátce otočit a říct „Sbohem,“ když jsem uslyšel něco, co mě na místě zastavilo.
„Proč?“ ozval se za mnou Akio. Nechápal jsem, co tím myslí, ale neměl jsem sílu se otočit.
„J-já,“ zakoktal jsem, „vděčím ti za život. Kdybys mě nenašel, byl bych už dávno mrtvý. Jsem ti opravdu vděčný a jednou ti to určitě vrátím, to ti slibuji, ale…“
„Proč jsi mi věřil?!“ vykřikl Akio, až vypadal, že ho to samotného překvapilo. Pomalu jsem se otočil a nechápavě se na něj podíval.
„Věřil jsi mi, poslouchal jsi vše, co jsem ti řekl, a nic nenamítal. Na nic ses neptal a jenom si naslouchal. Nikdy si nevypadal, že se mě bojíš, že se bojíš něčeho z mého života. Jak jsi mi mohl věřit, i když se vůbec neznáme?!“
„Dal jsi mi slib.“ Odpověděl jsem mu. Vypadalo to spíš, jako kdyby byl zmatenější než já. To já se měl ptát, proč mi tak pomáhal, i když mě neznal.
„S-Slib?“ podíval se na mě nevěřícně. Zprvu to vypadalo, že vůbec neví, o čem mluvím, ale pak si vzpomněl. „To jsi mi věřil, jen kvůli jednomu slovu?“
„Jo. Dal jsi mi slib, že mi neublížíš. Za což jsem mimochod rád hned dvojnásob.“ Byla to pravda, byl jsem nesmírně šťastný, že mi slíbil něco takového, a splnil to. A za druhé jsem byl rád, protože kdyby tenhle slib nedodržel, mohlo by se stát něco špatného. Něco, co bych si nikdy nepřál, ne u něj. A to mě děsilo také.
Od kdy jsem se tak bál o někoho jiného?!

Akio
Byl jsem zaskočený. On mi věřil jen kvůli slibu? Vážně je naivní. Ale nějak mě to potěšilo. Nesetkal jsem se s tím, že by mě někdo tiše poslouchal, natož tak dlouho a nepřerušil mě. Navíc věřil mému slovu a nepochyboval o něm. Vážně jsem za to byl šťastný.
„Víš co,“ začal jsem radostně,“ řekl jsi, že mi to vrátíš, ne- slíbil jsi, že mi to vrátíš. Co kdybys mi to vrátil teď? Jdu na misi a ty bys mohl jít se mnou a pomoct mi. Sice ještě nemáš zpátky magickou energii, ale tvoje tělo už je v pořádku.
Vlastně, byl bys se mnou po dobu mise. Nemusíš o sobě mluvit, pokud nechceš. Vypadá to, že máš bolestnou minulost, a je v pořádku, pokud mi o tom nechceš říct, mohli bychom si povídat jen tak. O přítomnosti. To je jedno, prostě buď ještě chvíli se mnou.“ Nevěděl jsem, jak jsem tohle všechno mohl říct, ale vypadlo to ze mě bez přemýšlení. Vážně mi s ním bylo dobře a nechtěl jsem, aby jen tak beze slova odešel. A třeba taky se o něm něco dozvím, třeba.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Akio
Hikari se na mě díval chvíli překvapeně, chvíli ošívavě , a až pak na můj návrh přistoupil. Přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že se mu můj nápad zase tak úplně nezamlouvá. Ten jeho váhavý a nedůvěřivý pohled se prohnal kolem jako ledový průvan. Vypadal, že rád, ale něco mu zakazuje, aby se mnou šel.
Když svolil, podal jsem mu amulet s magickou energií, a pobídl ho k odchodu.

Hikari
Nevěděl jsem, co mám dělat, musel jsem pryč. Nejen, že jsem mu už párkrát řekl něco nebezpečného, ale navíc jsem měl pocit, že naše společná cesta nedopadne dobře.
„Něco se stane, vím to,“ řekl jsem si sám pro sebe, když jsme vyšli z jeskyně. Akio se na mě jen nechápavě podíval a pokračoval dál.
Jeho chladná bezstarostnost mě vyváděla z míry. Vypadal, že ho nic kolem nezajímá, snad jen jediné – pomsta. Bylo mu to vidět na očích, ta touha pomstít svého bratra a dostát jeho poslednímu přání. I když jsme se bavili o něčem jiném, ten stín v jeho pohledu byl stále. Hluboko schovaný a momentálně neuvědomělý, ale nezmizel.
…Znal jsem podobný pohled. A neměl jsem z něj dobrý pocit, ale než jsem se nadál, moje obavy zcela zmizely. Povídat si s Akiem bylo opravdu osvobozující a já nemohl myslet na nic jiného.

Cestovali jsme už několik dní, a každý den byl takovým malým dobrodružstvím. Neuběhlo pár hodin, aby se nic nestalo. Už i proto jsem se po cestě opravdu bavil. I když se to zdálo nemožné, dozvěděl jsem se o Akiovi spoustu dalších věcí, a taky se přihodilo něco, co jsem vůbec nečekal.

Akio rozdělal oheň a já zatím nachytal nějaké ryby. Byla to legrace, Akio se mi smál, protože jsem mu řekl, že jsem nikdy předtím ryby nechytal, a asi to bylo poznat. Už jen to, že jsem Akiovi postupně odhaloval malá tajemství, se stávalo mou novou noční můrou. Bál jsem se dne, kdy odhalí mou minulost a otočí se ke mně zády. To nejúžasnější jsem ale zjistil až potom.
Když jsme dojedli, povídali jsme si, tak jako každý jiný den, ale tentokrát jsem měl pocit, že se něco změnilo. Že je něco jinak a jen jsem si toho nevšiml. Celý náš rozhovor jsem nad tím musel přemýšlet, až jsem si toho nakonec všiml – jeho pohled. Pomsta z něj úplně zmizela. Ani jsem nevnímal, že ta temnota postupně slábne a mizí, ale teď byla úplně pryč.
Nevěděl jsem proč, ale měl jsem z toho ohromnou radost.

Akio
Ty posední dny s Hikarim byly osvobozující. Až jsem úplně zapomněl na nějaké problémy a mise. Museli jsme cestovat bez používání magie. Nejen, aby nás nenašli, ale měl jsem takový pocit, že Hikariho stopy hledají jako cvičení psi. Nemohl jsem riskovat neúspěch mise a tak nějak… ani Hikariho chycení.
Od doby, co jsme vyšli z jeskyně, se Hikari choval zvláštně. Tak nějak jinak, jako by se snažil něco neustále tajit a dával si pozor na vše, co řekl, ale i tahle jeho opatrnost po pěti dnech naší cesty zmizela. Sice mi pořád neřekl, co se mu stalo, kdo mu to udělal nebo snad odkud pochází či jaké je jeho příjmení. Byl opravdu záhadný a přitom tak strašně nevinný a nešikovný.

Vzpomněl jsem si, jak byl nadšený, když poprvé uviděl čarovného jelena. Čarovný jelen je zvíře s mocí léčit, je sice vzácný, ale v osvětlených lesech se vyskytuje. Říká se, že ho potká pouze ten, kdo nemá žádné zlé úmysly. Já ho kdysi často potkával, ale poslední měsíce jsem neviděl žádné čarovné zvíře. Asi přišel za Hikarim, ale… Nikdo si nezíská důvěru magických zvířat jen tak. Aspoň to jsem si myslel do doby, než jelen přistoupil k Hikarimu a zadíval se mu do očí. Už jsem se chystal vytáhnout nějakou zbraň, ale z ničeho nic jelen uronil slzu. V tu chvíli jakoby se vše kolem zastavilo. Poprvé v životě jsem viděl to, že by magický tvor uronil slzu pro démona. Slzy těchto zvířat už nikdo neviděl tisíce let, snad i více, ale jen se podívá na Hikariho a… V tu chvíli jsem si řekl, že prostě musím zjistit, kdo je a co se mu stalo… Když jsem se snažil vzpomenout na jeden článek o slzách jelena, všimnul jsem si něčeho ještě zvláštnějšího . Všechno kolem jakoby ztichlo a jelen položil hlavu na Hikariho hruď, ve stejný okamžik se objevil vlk. Zezačátku vypadal zcela obyčejně, ale potom se zadíval na mě a v jeho pohledu se objevilo něco, co se mi vůbec nelíbilo. Poslední, co jsi pamatuju je to, že jsem se podíval na Hikariho, který se ke mně rozběhl a na jelena, který se držel vedle něj jak věrná stráž.

Když jsem se tehdy probudil, Hikari seděl vedle mě a měnil mi obklady, měl jsem horečku, přesto mi tom ale něco nesedělo. I kdyby Hikari vlka zabil, čemuž jsem odmítal věřit, nebo by ho zastavil jelen, dopadl bych mnohem hůř, než jen s horečkou. Na těle jsem neměl ani škrábnutí.
Po těch vzpomínkách jsem se podíval na Hikariho, spal. Muasel být unavený, jeho způsob chytání ryb byl opravdu velmi zábavný. Říkal, že je ještě nikdy nechytal, ale stejně… Věty typu: „Tohle je poprvé, co…“ „Nikdy předtím jsem…“ „Co je to?“ jsem poslední dobou slýchal téměř neustále. Bylo to jakoby začal žít teprve naším setkáním, jakoby do té doby neznal nic… vůbec nic.
Ale přesto… byl tak… krásný, milý, bezbranný a… roztomilý. Než jsem si to stihl uvědomit, nakláněl jsem se nad jeho spícím tělem a přibližoval se k jeho rtům. Zarazil jsem se. ‚Co to, sakra, děláš?!‘ Zanadával jsem v duchu sám sobě, ale stejně jsem se neoddálil. Hikari pravidelně oddechoval a ani se nepohnul. Jakoby čekal až… Už jsem nebyl schopný přemýšlet, ještě jednou jsem se podíval na jeho spící tvář a přiblížil se ještě víc, víc, až se naše rty spojily v dlouhém polibku.

Hikari
Nemohl jsem spát, pořád jsem nad něčím musel přemýšlet, když v tom jsem uslyšel kroky, byl to Akio, poznal jsem to. Dlouho se nic nedělo, cítil jsem jeho dech, jeho blízkost a srdce se mi hlasitě rozbušilo. Nemohl jsem se ani pohnout, jako bych najednou zcela ochrnul, ani můj mozek nechtěl pracovat a vypovídal mi službu. Už jsem chtěl otevřít oči a přemoct se, když v tom jsem ucítil lehký dotek na mých rtech.

Akio
Líbal jsem ho zlehka, potom naléhavěji a naléhavěji. Už jsem se chtěl odtrhnout, nechtěl jsem, ale musel, nechtěl jsem ho vzbudit, nechtěl jsem, aby věděl o pohledu, jakým se na něj dívám. Když jsem se konečně přemohl a přestal ho líbat, ztěžka jsem oddech a oddálil se. Z ničeho nic mě ale objali Hikariho ruce a on začal líbat mě. Nevěřícně jsem na něj vyvalil oči a začal mu polibky oplácet.

Hikari
Musel jsem ho líbat, nešlo přestat. Věděl jsem to, věděl jsem, že jsem idiot, zamilovat se do někoho, koho ani neznám, ale svoji city jsem si uvědomil asi až v půli cesty a nebyla možnost se vrátit. Tolikrát jsem mu to toužil říct, políbit ho, ale on vypadal, že by nic takového nechtěl. Ani já nevěděl, co přesně chci, ale tyhle pocity. Kdykoli jsem se na něj podíval, poskočilo mi srdce, kdykoli mi pomohl, měl jsem chuť brečet štěstím, když se na mě usmál, já… Nemohl jsem jinak, už to nešlo držet v sobě, cítil jsem, jak jsem celý rudý, že se klepu, ale líbal jsem ho dál. Bylo jen teď a nic kolem neexistovalo. Musel jsem mu ukázat svoje city, prostě musel…

Akio
Cítil jsem, jak se klepe, dokonce mu začaly téct slzy. To už jsem nevydržel a lehce ho od sebe odtrhl.
„Nemusíš to dělat, když se ti to nelíbí, jestli se mě bojíš… Nebo snad…“ Ani jsem to nedořekl a Hikari mě umlčel dalším polibkem a já už věděl, jaká věta přijde, alespoň jsem si to myslel.
„Tohle je poprvé, co…“ začal a já se v duchu usmál, ,,Nikdy předtím jsem… já…“ snažil se ze sebe něco vykoktat, ale já ho zastavil.
„Dost, Hikari, slibuju, že už to neudělám,“ řekl jsem mu konejšivě. Nikdy jsem mu nechtěl ublížit a udělám tohle…
„Ne!“ Vykřikl až moc nahlas, asi si to sám uvědomil a zrudl ještě víc. Je vážně moc roztomilý.
„Já… chci říct… Protože je to poprvé, tak já nevím… To bušení srdce, ty pocity, to všechno… je… je to snad to, čemu se říká… LÁSKA?“ Automaticky jsem otevřel pusu, abych mu odpověděl na jeho další hloupou otázku, ale v tu chvíli jsem se zarazil… ‚Láska?!‘ Podíval jsem se mu do očí a viděl, že nelhal, v tu chvíli, musel jsem... já, byl jsem tak šťastný a tak zmatený zároveň… Hikari se na mě koukal s takovým zvláštním očekáváním v očích a já v tu chvíli nedokázal vydat ani hlásku, tak jsem ho pouze… něžně políbil.