Svět démonů 01

V démoním lese
Co si vzpomínám, utíkal jsem, co mi síly stačily… Běžel jsem lesem a ztrácel naději, že prostě uteču tak “lehce“ jako vždy. Tentokrát to bylo jiné- připravili se na mě. Musel jsem uznat, že se jim podařilo mě opravdu zaskočit. Připravili si dokonce i magickou bariéru vysoké úrovně. Tolik námahy jen, aby mě mohli chytit a naložit se mnou podle svého.
Pořád jsem kličkoval mezi stromy, ale byl jsem unavený, až moc unavený. Slyšel jsem za sebou hlasy, zaříkávání, rány. Všude okolo mě číhalo nebezpečí. Zastavil jsem se u jednoho stromu, který byl krytý křovisky a snažil se vymyslet alespoň nějaký kloudný nápad. Ztěžka jsem dýchal a podlamovaly se mi kolena. Dlouho už při vědomý nevydržím. Pomyslel jsem si tehdy. Cítil jsem, že se každou chvíli skácím a věděl jsem, že něco musím udělat. Zbývalo mi jediné- riskantní a v mém stavu smrtelně nebezpečné, ale to jediné, co jsem mohl udělat. Nevěděl jsem ani jak, ale podařilo se mi vyvolat portál. „Tady je! Stůj!!“ zaslechl jsem matně a utekl do lidského světa. Použil jsem všechny svoje síly jen na přenos a skončil na neznámém místě. V hloubi duše jsem se zaradoval a upadl do bezvědomí.

Akio
„To ještě neumíš používat magii, nebo co?!“ vyštěkl jsem na Masaa.
„Málem jsi nás zabil, kdyby se Akio nepřidal s bariérou, ztratili bychom se v nicotě!“ přidal se Nori.
„O-Omlouvám se, ale to… to jsem nebyl já!“ obořil se Masao. Vypadal, že je mu to opravdu líto, no ještě, aby nebylo. Vlastně, když jsem se na to podíval zpětně, vážně to nevypadalo jako jeho chyba. Jakoby něco nestabilního vykolejilo jeho magii. Natáhl jsem ruku na znamení, ať Nori už nic neříká.
„Promiň Masao, když nad tím přemýšlím, asi to vážně nebyla tvoje chyba.“ řekl jsem zamyšleně.
„A-A co to teda bylo?“ zamrkal Nori překvapeně. To by mě taky zajímalo. Blesklo mi hlavou. Vlastně na tom zase až tak nezáleželo, hlavní bylo, že jsme zpátky- zpátky v démoním světě. Měl jsem lidského světa plné zuby. Nikdy nepochopím démona, který tam rád žije. Stejně jako například moji rodiče. Nikdy bych k lidem nešel, ale byla to mise. Příšerná, ale mise.
„Měli bysme jít.“ podotkl Masao. Bylo zjevné, že je rád, že ho z toho nebezpečného incidentu neobviňujeme. Jenom jsme s Norim přikývli a vydali se do skrýše.
Ta všechna opatrnost jen proto, že se démoní svět nachází v neutěšené situaci. Démoni nejsou spokojeni s novým králem, který se dostal na trůn díky “nešťastným úmrtím“ členů jeho rodiny. Našeho nového krále všichni nenávidí a snaží se ho svrhnout. Proto je mnoho sporů a potyček, které se možná dostanou i k něčemu mnohem horšímu. Vážně se chováme jako ti zbyteční lidé.
Aby toho nebylo málo, pod tímto “králem“ slouží zrádci. Jsou to pouze tací, kteří zradili předešlého krále a jeho pohled na svět. Ti, kteří vyměnili naši zem za bohatství a tituly. To oni zabili mého bratra! To ON s královským titulem!
„Akio!“ zakřičel mi do ucha Nori. „Prober se, vždyť už nejsme v lidském světě.“ dodal se smíchem. Nic jsem mu na to neodpověděl a jen šel dál. Byli jsme už v skrýši, ani jsem si nevšiml stráží, které jsme míjeli. Přešli jsme do skály a pokračovali níž a níž. Byly to staré jeskynní tunely, které kdysi prý fungovaly jako domov pradávným zvířecím démonům. Ti tu sice žili, ale zůstávali v pozadí, dávno ztratili důvěru k ostatním démonům. Ale díky nim jsme teď měli perfektní úkryt.
„Ah, jste zpět, to jsem rád. Už jsem se bál, že se vám něco stalo.“ objevil se z poza rohu postarší pán. Vlastně to je náš šéf. Je velice starý, ale díky tomu i znalý a moudrý. Nemohli bychom si přát lepšího vůdce pro časy, jako tyhle.
„Půjdu si lehnout.“ Zamumlal jsem a pokračoval jinou cestou. Tentokrát výš. Jen jsem si všiml pohledu toho starce a Masaa jak něco barvitě líčí. Nejspíš mu popisoval naši nehodu při přenosu.
Kráčel jsem jeskynními chodbami, až k mým dveřím. Můj pokoj byl celkem hezký. Vlastně jsem byl blízko tajného vchodu, takže jsem měl okna směrem na západ. Vlastně mi to tak vyhovovalo, měl jsem rád západy slunce a ráno mi do pokoje sluníčko nesvítilo. Prostě perfektní. Dál tu byla postel- celkem velká a pohodlná, vedle ní noční stolek, potom knihovna a skříň. Nic jiného jsem nepotřeboval.
Lehl jsem si na postel a přemýšlel. Pořád mi nešlo do hlavy, co nás mohlo málem vyhodit do nicoty. Portál bylo vlastně spojení mezi světy. Tím lidským a démoním. Když chtěl cestovat někdo, kdo neuměl ovládat magickou energii nebo jí měl příliš málo, portál se zhroutil a dotyčný zůstal na věky uvězněn v temnotě mezi dvěma světy. „Masao se přemístil správně.“ zašeptal jsem do ticha. „Tak proč?“ Napadlo mě, že to mohla být nějaká akce z druhé strany. Někdo, kdo by se nás snažil zbavit, ale to taky nepřišlo jako reálná možnost. „Potom mohl někdo ve stejný čas…“ zarazil jsem se. „Myslím, že jsem na to kápnul!“ zaradoval jsem se, ale moc dlouho to netrvalo. Byla tu možnost, že se někdo ve stejnou chvíli přemístil opačným směrem, ale to by znamenalo, že se mineme. Nebo možná, kdyby nastala nějaká okolnost, kvůli které by se přenášel jen polovičním portálem… „Ne… to ne… Nikdo není takový blázen, aby šel polovičním portálem, znamená to jistou smrt.“ Nějak jsem se začal cítit unavený a po chvíli přemýšlení jsem usnul.

Masao
Stařík nám oznámil spoustu znepokojivých věcí, obzvlášť jednu, kterou jsem musel Akiovi říct. Proto jsem se po schůzi rozhodl, že za ním půjdu. Bylo už šero a v jeskyních nastala tma. „Má to své výhody, být démon.“ uchechtl jsem se.
„Akio, jdu dovnitř,“ zaklepal jsem a vešel. Akio zřejmě spal, ale můj příchod ho vzbudil. „Promiň, nechtěl jsem, ale musím ti říct o schůzi.“

Akio
Jen jsem přikývl a posadil se na postel. Masao se posadil vedle mě a začal vyprávět.
„Stařík nám oznámil, že Lovci se dali do pohybu,“ odmlčel se a čekal na mou reakci, „a ten muž, kterého jsi hledal…“ V tu chvíli jsem se na něj zaskočeně a překvapeně podíval. Že by o něm něco zjistil?! O tom tajemném muži, který před pár měsíci zabil mého bratra?! „Ten muž je… je to jejich vůdce.“ Zůstal jsem na něj nevěřícně zírat.
„Vůdce Lovců?!“ vyhrkl jsem. Už mi bylo jasné, jak dokázal mého bratra porazit. Můj bratr byl silný a jen velice těžko se našel jemu rovný, ale on… ON ho porazil. Nějak to do sebe i zapadalo.
„Víš o něm něco, že? Vidím to na tobě. Řekni mi to.“ podíval jsem se na Masaa.
„Slyšel jsi o vyvraždění rodu Karefraund?“ zeptal se po chvíli. Jen jsem přikývl. „On do toho rodu patří. Je poslední žijící Karefraund, a to právě on vyvraždil svůj rod před dvanácti lety.“
„S-Svůj rod?! Ale proč?“ tohle mi nedávalo smysl. Karefraund byl velice významný rod s neodbratelným titulem a obrovskou mocí. Nikdo se neopovážil na něj zaútočit. Proč by jeden z nich?
„Tehdy řekl, že jenom on bude výjimečný. Chtěl mít všechnu sílu a moc rodu jen pro sebe.“ odpověděl Masao. „Na druhou stranu nebyl nikdo, kdo by to přežil, takže se přesně neví, co se stalo.“ dodal.
Nejen, že je to vůdce Lovců, ale ke všemu je to obávaný Karefraund?! Někde jsem slyšel, že rod Karefraund má vždy jednoho právoplatného vůdce. Pokud se on narodil jako vůdce, byl by to právoplatný a nezpochybnitelný Karefraund! Na druhou stranu, tím že svůj rod vyvraždil, moc přešla na něj, aby se zachovala. To znamená, že pokud bude mít s tímhle ještě znamení vůdce, je prakticky neporazitelný…
„Má znamení?“ vypadlo ze mě, než jsem si stihl cokoli uvědomit.
„Znamení?“ podíval se na mě Masao nechápavě.
„Ne, jen… jak bych ho poznal…“

Neznámo kde
Cítím chlad, je mi zima. Hrozná zima a všechno mě bolí. Nemůžu se pohnout, nemůžu ani otevřít oči. Cítím jen bolest, chlad a samotu, tak jako od té noci…
Ještě se pokusím otevřít oči, ale není mi to nic platné, zase ztrácím vědomí. Kde.. jsem…

Aiko
Ještě chvíli jsem si s Masaem povídal. Radši už jsme upustili od předešlého tématu. Masaou dobře věděl, že chci s mužem, o kterém mi říkal, bojovat. Bylo to vlastně mé jediné přání- bojovat s mužem, který zabil mého bratra a zabít muže, který nás zradil. Byla to jedna a ta samá osoba a já toužil se s ním setkat.
„Já… vím, co ti bratr řekl, ale…“ začal pomalu. Jen jsem se na něj podíval a smířeně sklopil pohled.
„Půjdu se projít, něco mi pořád vrtá hlavou.“ Prohodil jsem směrem k Masaovi. Jen přikývl a poraženě sledoval západ slunce.
Tiše jsem odešel a nechal ho ve svém pokoji. Neměl jsem náladu na filozofii „pomsta nic nevyřeší“. A navíc… ani nevěděl, co přesně mi bratr před svou smrtí řekl.

Sám jsem si toho pořádně nevšiml, a byl jsem venku z jeskyní. Něco mi pořád vrtalo hlavou,pořád jen jedna a ta samá věc- ta nehoda u přenášení.
Pomalu jsem se šunul k místu, kde jsme vyšli z portálu. Nemohl jsem jinak, pořád mi na tom něco nesedělo.
„Tady to je! Najděte ho!“ zakřičel někdo nedaleko ode mě. Leknutím jsem nadskočil a schoval se do nejbližšího úkrytu, kterého jsem si všiml. Vojáci?! Ale kde se tady vzali? To jsem byl tak zamyšlený, že jsem si jich nevšiml?
„Musíme ho najít! Hledejte!“ Až po tomhle vyštěknutém příkazu mi došlo, že hledají kolem místa, kde jsme prošli portálem. Ale magická energie byla dávno pryč. Vojáci by neměli být schopní nás najít, i když se o to už dlouhou dobu pokouší. Bylo na tom přeci jen něco divného.
Pomalu jsem opustil svůj úkryt a vydal se hlouběji do lesa. Nesmí mě najít. Nedovedu je k jeskyním! Nikdy!
Když už jsem byl dostatečně daleko od vojáků, zpomalil jsem a začal se rozhlížet. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Najednou jsem ztuhl . Voják?! Cítil jsem něčí přítomnost. Byla slabá, ale byla tam. Asi nějaký nováček, který se neumí kloudně skrýt. Uchechtl jsem se nad neschopností naší armády.
Obešel jsem několik stromů a zarazil se. Nebyl to voják, byl to obyčejný démon. …I když asi ne tak normální, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pomalu jsem se k němu přiblížil a nevěřil jsem vlastním očím. Nikdy jsem nic tak strašného neviděl, ani v neblaze proslulém démoním vězení.
Šaty měl roztrhané a nasáklé krví. Ležel obličejem k zemi, takže jsem mu do tváře neviděl. Více než to mě ale překvapily obrovská pouta na rukách a nohách, které byly zjevně přervány kouzlem. Přišel jsem blíž. Pořád krvácel. Nevypadalo, že by byl při vědomí. Proto tak slabá přítomnost. Blesklo mi hlavou.
Pomalu, abych mu třeba víc neublížil, jsem ho otočil. „J-Je…“ –krásný- spolkl jsem poslední slovo. Měl tmavě hnědé vlasy, které mu neposedně padaly do nevinného a nezkušeného obličeje. ´Celkem ironie vzhledem k tomu, jak vypadá zbytek jeho těla. Divím se, že ještě žije.´
Pomalu jsem položil prst na jeho pootevřená ústa. Zatoužil jsem ho políbit. Věděl jsem, že nemám. Neznal jsem ho, byl zraněný. Ale přesto… Pomalu jsem se k němu přiblížil-
„Mm…“
Zarazil jsem se. Zřejmě se vracel k sobě. Najednou jsem zatoužil spatřit jeho oči.
„N-nikdy se v-vám n-nepoddám…“zašeptal téměř neslyšně. Nechápavě jsem se na něj podíval. Asi si myslel, že jsem jeden z těch, co mu to udělali. Díky tomu všemu jsem si ani málem nevšiml, že se mu kolem ruky formuje magie.
„Né! Dost! Nech toho, nebo umřeš! Umřeš! Já ti nic neudělám! Opravdu ti nechci ublížit! SLIBUJU!!“ Začal jsem na něj křičet. Už takhle byl skoro mrtvý, ještě jedno kouzlo a…
„S-slibuješ?“ šeptl. V tu chvíli jsem nebyl schopen jediného slova. Koukaly se na mě dvě velké hluboké zelené oči. Krásné, plené vřelosti a… bolesti.
Jenom jsem přikývl na souhlas. V tu chvíli se na mě lehce usmál, magie zmizela a on znovu upadl do bezvědomí.

Ještě chvíli jsem na něj koukal. Až teď mi to došlo. Přehlédl jsem na něm ještě něco- jeho magii. Byl jsem si jistý, že jsem ji už někde cítil, ale kde…
Opatrně jsem ho vzal do náruče. ´Snad nemá nic zlomeného.´ Zamyslel jsem se nad jeho opravdu špatným stavem.
„Musím ho odnést. Jenže… kam?“ Do jeskyní jsem ho vzít nemohl, zabili by ho. Dříve nebo později, ale zabili. Na druhou stranu, jestli s ním nic neudělám, umře stejně. V duchu jsem začal nadávat sám na sebe.
„Jeskyně ducha Ryuu!“ vyhrkl jsem ze sebe. Byla to menší útulná jeskyně s podzemním pramenem. Hrával jsem si tam jako dítě. Nikdo jiný o ní nevěděl. Vydal jsem se tedy směrem, kterým mě vedla moje magie.
Po nějaké době jsme k ní skutečně dorazili. Byl jsem opravdu rád, že si kousek mého já tu jeskyni pamatoval, rychle jsem odkryl vchod a vydal se hlouběji k prameni.
Nejdříve jsem toho neznámého položil a začal mu oplachovat rány. Potom jsem svojí košilí zastavil krvácení. Skoro jsem se u toho až proklínal, že mi nejde léčivá magie.
Po chvíli mu přestala krvácet i ta největší rána. Sundal jsem mu tedy triko a magií odstranil pouta, abych mu mohl opláchnout i ostatní rány. Nejvíce zranění a jizev měl na krku, zápěstích a nohou, nejspíše od pout. Ale odstranit ty pouta byl vážně problém, musel jsem použít celkem silnou magii, abych je vůbec poškodil. V tu chvíli mi nešlo na rozum, jak se z něčeho takového mohl vysvobodit. Ta pouta, musely tam být i bariéry, hledají ho vojáci. Navíc otevřel portál, aby utekl. Portál! To on se přenášel do světa lidí! Teprve teď to do sebe zapadalo. Už neměl magickou energii, tak si otevřel poloviční portál, i když věděl, že je to téměř jistá smrt a v tu chvíli jsme se museli přenášet my opačným směrem.
„Co sis, proboha, prožil?“ Myslel jsem, že se mu to stalo teď, ale ty rány byly i starší. U démonů zmizí i jizvy, ale on je stále měl. Nejspíš se neléčil a šetřil si síly na útěk, ale…
Když měl všechny rány zavázané, přenesl jsem ho do rohu místnosti, kde byl můj starý provizorní „pelíšek“. Postel se tomu rozhodně říkat nedalo, bylo to jen několik dek, dřívek a polštářků, které měli za úkol pouze zahřát.
Zelenoočko jsem přikryl a vyšel jsem z jeskyně, abych Masaovi poslal zprávu. Nejméně dnes se už do jeskyň nevrátím.